Vše, co zde míním tvrdit, mám osobně ověřeno a každý si to může, pokud je ochoten tomu věnovat jisté úsilí, ověřit i sám. Stačí se dostat do tzv. hladiny Alfa, kterou procházíme při usínání a ještě několikrát během spánku - tato část je jednoduchá, ovšem aby bylo komplikacím učiněno zadost, následuje onen příslovečný háček: v této hladině musíme být při plném vědomí, což je naopak naprosto nepřirozené, takže to vyžaduje určitý výcvik.
Zatím jste se nikdo z Vás v tomto duchu neozval, takže předpokládám, že nemáte žádné zkušenosti se "Silvovou metodou ovládání mysli" nebo s "Modrou Alfou". Nejedná se o žádné sekty, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o systémy aktivního působení v hladině Alfa. Pokud ve svém okolí máte někoho, kdo některý z těchto systémů používá, můžete si má tvrzení u něj ověřovat.
Upozorňuji předem, že tohle povídání bude asi na několik pokračování, protože na jeden příspěvek se to nedá ani napsat, ani strávit. Vyzbrojte se trpělivostí, pokusím se nic nevynechat, zodpovím případné dotazy a i případné nejasnosti se pokusím upřesnit.
Proč je tak důležité aktivní působení v hladině Alfa?
Protože pouze v hladině Alfa máme přístup k Informačnímu Poli. Současně nám tato hladina může zprostředkovat i přístup k dalším hladinám, které umožňují komunikaci na jiných úrovních.
Využití hladiny Alfa není specialitou uvedených dvou systémů, jedná se fenomén dlouho a široce využívaný, který je základem meditací všeho druhu, věštění, náboženských vytržení a transů, bílé i černé magie, léčitelství, woodoo a mnoha dalších. Navzájem se liší způsobem dosahování hladiny, dále účelem, pro který se používá a nakonec technikami, kterými se účelu dosahuje.
Silvova metoda je dle mého soudu nejbližší západnímu či evropskému přístupu, i když bývá propagována na můj vkus příliš "americky". Velice sympatické na ní je i to, že ač výlučně idealistická, velice ochotně nechává svoje výsledky prověřovat pomocí prostředků moderní vědy.
Silvova metoda se vyučuje i pomocí kurzů - většinou se jedná o dva víkendy a kurzy nejsou právě levné. Tento přístup je vhodný pro ty, kdo si raději zaplatí a dostávají znalosti jako protihodnotu. Pro zastánce opačného názoru bude zřejmě nejvhodnější se poohlédnout po nějaké literatuře - jako velice vhodnou doporučuji
"José Silva - Člověk léčitel" (jako ISBN 80-85189-21-6 vyšla v nakladatelství Radost v prvním vydání r. 1994).
V té je mimo jiné uveden i způsob, jak se sám naučit vstupovat do hladiny Alfa - tedy vlastní pílí a přičiněním, aby nešlo o penězi dotovanou víkendovou nalejvárnu.
2
1
Poota 13.09.2015 17:58 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Budu zde sice prezentovat věci, které jsou různě a v různých knížkách, ale vycházím z praktického používání Silvovy metody. Na začátek chci objasnit základní pojmy a fenomény pokud možno celistvě a bez rozmělňování diskuzí a reakcemi - na ty, a případné odpovědi použiji raději zvláštní odstavec, tedy pokud se nevysvětlí samy dalším textem nebo lépe později.
K hladinám se opět vrátím, ale později, až bude dostatek prostoru k jejich probrání. Dnes se chci věnovat Informačnímu Poli. Neptejte se mě, co to fyzicky je, jak to vypadá a ani kde se to nalézá. Já to nevím, a pokud vím, neví to nikdo, takže se uvádějí různé víceméně pravděpodobné dohady. Pokud si to tedy nějak představovat musíte, můžete si to představovat zcela dle své libosti. Co se naopak o Informačním Poli ví dostatečně přesně, je to, co to obsahuje, jak to funguje a co to umí. Právě podle toho je možné jej objevit pod různými názvy prakticky ve všech naukách a systémech, které se duchovnem jakkoli zabývají.
Kapacita lidského mozku je sice obrovská, ale na průběžné zpracovávání a skladování všeho, co člověk za život potřebuje, prostě nestačí. Nejedná se totiž jenom o to, na co myslíme. Toho je jenom malý zlomek, daleko víc zabere regulace růstu, vývoje a celého směřování naší tělesné schránky. Abych tedy zbytečně dlouho nenapínal, všechny tyto údaje včetně všeho, co si dlouhodobě pamatujeme, je uloženo právě v Informačním Poli. Každý tam máme vyhraženu svoji vlastní a zcela soukromou část.
Během dne, v bdělém stavu, pracuje náš mozek v hladině Beta, takže jsme od svého úložiště v Informačním poli odříznuti a pracujeme zcela autonomně. Informace jsou tříděny a v mozku ukládány podle předpokládaného použití. Do krátkodobé paměti se ukládá to, co se použije jednorázově během minut nebo hodin - po použití se smaže. Do střednědobé paměti se ukládají obdobné informace, jejichž platnost skončí druhý den nebo později. Do dlouhodobé paměti se ukládá to, co bychom si měli pamatovat po zbytek života.
V mozku jsou tyto informace uloženy až do té doby, než usneme. V průběhu usínání se mozek přesune do hladiny Alfa, ve které se spojí se svým úložištěm. Do něj přesune obsah střednědobé a dlouhodobé paměti, čímž je uvolní. Postupně, většinou v ještě "nižších" hladinách, uloží aktuální "biologické" údaje a vyzvedne si "biologické" údaje pro další den. Tohle je jen silně zjednodušený pohled, ale zatím nám může stačit, k většině se stejně ještě vrátíme podrobněji.
V mozku se tedy uchovávají pouze adresy uložených informací, či spíše adresy adres. Způsob záznamu a organizace informací či dat není přesně znám, předpokládá se obdoba holografického záznamu, ale nejspíš jen proto, že nic dokonalejšího zatím neznáme. Zrovna tak málo víme o podstatě energie, kterou se spojení, přenos, záznam a čtení uskutečňuje. Víme, že není omezena prostorem ani časem, zřejmě pro ni neplatí limit rychlosti světla, nelze ji odstínit žádným materiálem, jejím prostřednictvím lze informace zaznamenávat do vody i z ní číst.
Z předešlého tedy vyplývá, že kompletní člověk se skládá, mimo jiného, ze své tělesné schránky a ze svého záznamu v Informačním Poli, přičemž není jisté, která z těchto částí je primární, tedy tou, která vyvolá vznik té druhé. Další důležitý fakt je to, že kterákoli část našeho těla je schopná informace vysílat a také přijímat. Zajímavé přitom je, že pro příjem informací zvnějšku je citlivost 9x vyšší.
1
1
Poota 13.09.2015 17:59 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Zatím jsme se dostali k tomu, že v Informačním Poli máme každý vyhrazen určitý prostor pro svoje vlastní záznamy, takže provoz se zde silně podobá provozu v počítačové síti. Kromě podobností jsou zde ovšem také značné rozdíly. Pokusím se nebýt příliš rozvláčný. Veškerý provoz v Informačním Poli řídí fenomén, který se v Silvově metodě nazývá Vyšší Inteligence. Ta se především stará o to, aby měl každý naprosto neomezený přístup pouze ke svým záznamům. V této síti se ovšem nepřihlašujeme a neexistují zde žádná hesla - Vyšší Inteligence totiž každého osobně "zná" a "ví" o něm naprosto všechno, včetně jeho nejtajnějších momentálních myšlenek a úmyslů. V Informačním Poli je zaznamenáno naprosto vše, každičká myšlenka i sebemenší hnutí, k nimž došlo od samého Počátku. Pokud se to někomu zdá příliš rozsáhlé, může si představit, že jsou zde současně uloženy informace o všem, co se v budoucnu stane - to ovšem pouze jako podmnožina toho, co všechno by se stát mohlo.
To všechno zvládá Vyšší Inteligence lehce a s přehledem, dokonce se každému z nás dokáže plně a soustředěně věnovat. Přístup k naprosto všem informacím znamená, že Vyšší Inteligence je vševědoucí, a díky možnosti s těmito informacemi manipulovat, je i všemohoucí. Protože by to mohlo snadno svádět ke ztotožňování Vyšší Inteligence s Bohem, uvedu to raději ihned na pravou míru. To, čemu se říká Bůh, je cosi ještě nad Vyšší Inteligencí, neboli mnohem dokonalejší. Takže převedeno do křesťanské terminologie, Vyšší Inteligence odpovídá přibližně vrstvě svatých. Na ty se křesťané obracejí se svými prosbami, nejlépe na toho svatého, který se stará o příslušný "rezort".
V běžném životě vstupujeme do Informačního Pole tak, že o tom vlastně ani nevíme, a veškerý provoz probíhá zcela automaticky. To by mohlo vzbudit mylný pocit, že Vyšší Inteligence má pouze roli správce sítě, který se stará jen o to, aby naše spojení proběhlo správně a podle pravidel, a pokud se tak stane, že o nás ztrácí zájem. Opak je pravdou! Sleduje nás nepřetržitě a velice pečlivě, a neustále nás v některých našich snahách podporuje a v jiných brzdí. Obecně se dá říci, že napomáhá všemu dobrému a potlačuje vše špatné. Kritériem je pro ni zlepšení současného stavu bez vytvoření problému. Současně s námi neustále komunikuje a snaží se nám pomáhat, na což většina z nás ke své vlastní škodě vůbec nedbá.
Aby byl mechanizmus této komunikace jasnější, uvedu příklad. Dejme tomu, že se o něčem potřebujeme domluvit s někým, kdo nám kdysi dal svoje telefonní číslo. Zavoláme mu, ale telefonní číslo bylo zrušeno, protože když má celá rodina mobilní telefony, je zbytečné platit ještě pevnou linku. Další den jdeme na autobus, kterým běžně jezdíme do práce. Zrovna přijíždí, kdybychom jen trochu přichvátli, tak bychom jej pohodlně stihli. Jenže se nám nějak nechce tím autobusem jet, takže ho necháme ujet a jdeme o kus dál na tramvaj, kterou se také můžeme dostat do práce. Přestoupíme na další tramvaj a přitom se trochu divíme, proč lezeme do druhého vozu, když bychom to měli blíž z prvního. A v tom druhém voze je čirou náhodou právě ten člověk, kterého jsme včera sháněli. Domluvíme vše potřebné a z další řeči se dozvíme, že by mu ta tramvaj ujela, ale řidič na něj chvíli počkal. Takže to hodnotíme tak, že jsme měli "štěstí", že jsme se takhle "náhodou" potkali, zrovna když to bylo potřeba.
Nic není náhodou, náhoda neexistuje! To, čemu se říká náhoda, je ve skutečnosti většinou práce Vyšší Inteligence. Zrovna tak neexistuje štěstí nebo smůla. To, čemu se v daném příkladu říká štěstí, je pouze akceptování jistých momentálních nápadů nebo vnuknutí. Vyšší Inteligence nás směrovala na tramvaj. Kdybychom si racionálně zdůvodnili, že je lepší jet autobusem a doběhli ho, neměl by zřejmě řidič druhé tramvaje chuť počkat na našeho známého. Také kdybychom racionálně přestoupili do prvního vozu, měli bychom "smůlu", což bychom se ani nedozvěděli. Jak je na příkladu jasně vidět, štěstí mají ti, kdo dokážou, třeba nevědomky, naslouchat leckdy iracionálním popudům, kterými se jim snaží pomáhat Vyšší Inteligence. Smolaři jsou pak ti, kteří jednají rozumně a zavrhují "hloupé" nápady, případně ti, kteří ty "hloupé" nápady z nějakého důvodu vůbec nedostávají.
Při běžném nevědomém přístupu do Informačního Pole probíhá komunikace v reálném čase, tedy v přítomnosti. Ovšem v Informačním Poli neexistuje čas tak, jak ho běžně známe. Informace jsou přístupné v současnosti, přičemž čas se projevuje vektorově podobný časové ose. Díky tomu je možné se při vědomém přístupu pohybovat v čase od minulosti až do přítomnosti celkem bez většího omezení. Čerpání informací z budoucnosti podléhá naopak velice striktnímu režimu různých omezení, z nichž pouze některá lze za jistých okolností částečně obejít.
Další výhodou vědomého přístupu je možnost komunikace s cizími záznamy. Se svými vlastními záznamy si můžeme dělat naprosto cokoli a zcela dle libosti je přepisovat jak k lepšímu, tak i k horšímu, aniž by do toho Vyšší Inteligence sebeméně zasahovala. Ovšem s cizími sadami záznamů je situace odlišná - zde se velice pečlivě váží, z jakých důvodů a s jakými úmysly k dotyčné sadě přistupujeme. Jestliže je přístup povolen, pak je pro čtení zpravidla bez větších omezení. Přístup pro zapisování nebo přepisování je povolen zcela výjimečně, jen z velmi závažných důvodů a přepisovat lze, pokud vůbec, tedy pouze k lepšímu. Při respektování těchto zásad dochází ke spolupráci s Vyšší Inteligencí, při níž je ona schopna a ochotna pomáhat dokonce až do té míry, že toleruje a sama nahrazuje i případné chyby či nedostatky v použitých technikách.
1
1
Poota 13.09.2015 18:01 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Jednotlivými hladinami mysli jsou v této souvislosti míněny rozsahy frekvencí mozkových vln. Tyto frekvence se běžně měří ElektroEncefaloGgrafem.
V Silvově metodě jsou důležité čtyři, podle toho jak jsou zmateně a navíc napřeskáčku pojmenované, přicházela na ně lékařská věda nejspíš náhodně a asi jich je víc.
Mozek pracuje vždy na nějaké frekvenci, podobně jako procesor počítače. Na rozdíl od něj však nepracuje v binárním kódu, ale v šestkové soustavě s proměnnou délkou "slov" pomocí pohyblivé mezery, takže na frekvenci není závislý jeho výkon, ale způsob práce.
V bdělém stavu se pohybuje frekvence mozku od 14ti do 21 kmitů za vteřinu, přičemž nižší frekvenci prezentujeme jako hlubší hladinu. Tento frekvenční rozsah se nazývá hladinou Beta, v níž se pohybujeme v tzv. vnější hladině vědomí, můžeme vykonávat činnosti, vnímáme čas a prostor, používáme tzv. vnější smysly a pohybujeme se ve fyzickém světě, převážně pracující je levá, racionální polovina mozku.
Frekvence 14 Hz je hranicí mezi vnějším a vnitřním vědomím a současně mezi fyzickým a duchovním světem. Mezi 14ti a 7mi Hz je hladina Alfa, která je klíčová pro využití všech nižších hladin, mohou v ní pracovat obě mozkové hemisféry současně a aktivují se vnitřní (subjektivní) smysly, což je vizualizace, intuice, imaginace, projekce a šestý smysl. Při frekvenci 10,5 Hz je mozek v rezonanci se zemským obalem. Nejhlubší hladina Alfa na frekvenci 7 Hz je základní hladinou - v této hladině je jak programování, tak i provádění technik nejúčinnější a současně působí nejpříznivěji na biologické funkce, tato hladina je vyhrazena inteligenci lidské.
Od 7mi do 4 Hz je hladina Theta, která je také hladinou vnitřního vědomí, ale pracuje v ní převážně jen pravá polovina mozku, tato hladina je vyhrazena inteligenci biologické. V této hladině komunikují jednotlivé orgány a jejich části, a je vhodná i pro místní znecitlivění.
Pod 4mi Hz se jedná o hladinu Delta, v níž pracuje výhradně pravá hemisféra a je hladinou nevědomí. V této hladině probíhá s největší pravděpodobností přímá komunikace buněčné DNA s Kolektivním Vědomím, což je určitá část Informačního Pole, která propojuje navzájem všechny bytosti.
Mezi jednotlivými hladinami náš mozek přechází zcela automaticky a dle momentální potřeby. V bdělém stavu je převážně v hladině Beta, ale z této hladiny se v krátkých intervalech přesouvá vždy na zlomek sekundy do hladiny Alfa. Tyto přesuny nejspíš souvisejí s potřebou stálého přístupu do dlouhodobé paměti. Při usínání se frekvence mozku snižuje a přechází do hladiny Alfa, přes kterou prochází do hladiny Théta a hladiny Delta. (Do této hladiny se tělo přepíná také v největší nouzi, když komunikace ve všech ostatních hladinách selhává a ono potřebuje nutně informace k udržení životních funkcí.) Z hladiny Delta se opět vrací postupně až do hladiny Alfa. Tento cyklus trvá většinou kolem 90ti minut a během spánku se několikrát opakuje. Poměr časů strávených v jednotlivých hladinách se průběžně mění a je regulován zcela automaticky. Pokud vstáváme, až se sami probudíme, je poslední spánkový cyklus kompletně dokončen a z hladiny Alfa samovolně přestoupíme do hladiny Beta. Vstáváme-li s budíkem, záleží na tom, do které části posledního cyklu se budík strefí - podle toho se probudíme snadno nebo naopak velmi těžce. Dosavadních poznatků ovšem můžeme využít. Při usínání se dostáváme do hladiny Alfa. Pokud si těsně před usnutím v duchu řekneme: "budík jsem si nařídil na 6.45 (nebo jinou hodinu), ale chci se probudit svěží a odpočatý přesně 3 minuty před jeho zazvoněním.", docílíme (i když třeba ne hned napoprvé) několika věcí. Především vytváříme program, podle kterého se naše tělo bude řídit. Využíváme toho, že naše tělo zná naprosto přesně čas, ve kterém se právě nachází. Zajímavé na tom je ještě to, že je schopné zároveň sledovat čas na budíku, který nemusí souhlasit se správným časem. Je tedy rozdíl, jestli se chceme vzbudit přesně v 6,42 bez ohledu na to, kolik bude ukazovat budík, nebo jestli se chceme vzbudit 3 minuty před zavoněním budíku, který může jít napřed nebo pozadu. Také se nám může stát, že se probudíme dorůžova vyspinkaní v půl desáté, protože se budík zastavil. Z toho důvodu je vhodné ještě doplnit formulaci o dodatek "..., ale nejpozději v 6,50." Ovšem to nejdůležitější je, že si naše tělo rozpočítá spánkové cykly tak, aby ten poslední byl úplný - to znamená, že se probudíme téměř tak, jako bychom byli dostatečně vyspalí. Pokud nám program na vstávání spolehlivě funguje, dá se ještě dále propracovávat. Dejme tomu, že máme zítra volno a pokud bude pěkně, chceme vstávat brzy a naopak, bude-li pršet, chceme spát až do oběda. Do večerní formule tedy uvedeme tuto podmínku a přesvědčíme se, že během spánku jsme schopni sledovat i počasí.
1
0
Poota 13.09.2015 18:02 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Hladina Alfa, jak jsem již zmínil, je pro celý zmiňovaný systém tou nejdůležitější. V této hladině totiž mohou pracovat obě mozkové hemisféry současně. Leckdo si asi řeknete: "no a co s tím, copak to je něco extra?". Můžete mi věřit, je to opravdu něco "extra" a dají se s tím dělat úžasné a nepředstavitelné věci. Současně jsme při plném vědomí a zároveň také spíme. Jestliže spíme, máme přístup ke všem procesům, které běžně probíhají bez našeho vědomí a zcela automaticky. Pokud jsme zároveň při plném vědomí, můžeme všechny tyto procesy ovlivňovat. Můžeme také vytvářet procesy zcela nové, které umějí to, co právě potřebujeme. A přitom k tomu stačí relativně málo - naučit se dostávat do hladiny Alfa při plném vědomí a naučit se v této hladině správnému způsobu komunikace, technikám a programování.
Takže popořádku.
Způsobů, jak se dostat do hladiny Alfa (abych to nemusel stále vypisovat, budeme automaticky předpokládat, že při vědomí), existuje celá řada, a dá se říci, že některého z nich používá každý úspěšný systém. Bez nároku na dokonalou přesnost se dá říci, že na tomto principu fungují nejrůznější typy meditací, náboženských vytržení, transů, věštění, černá i bílá magie, léčitelství, woodoo a mnoho dalších, které ani neznám nebo si na ně nevzpomenu, a každý má nějakou techniku pro vstup do hladiny. Používá se hudba či zvuky, tanec, půsty, modlitby, vůně, barvy a jistě i spousta dalšího. Pro Silvovu metodu je typické tzv. zpětné počítání. Počítání proto, že se mu nemusí (téměř nikdo) učit a je dostatečně nudné a monotónní, zpětné proto, aby na něj bylo nutné trochu se soustředit. Pokud má někdo chuť to vyzkoušet a nechce se mu kvůli tomu shánět nějaké knížky, dám sem jednoduchý a přitom dostatečně přesný a fungující návod. Případné zkušenosti s ním mě pochopitelně zajímají, a ostatní možná také.
V klidném prostředí se pohodlně posaďte, zavřete oči, zhluboka se nadechněte a při výdechu uvolněte celé tělo. Potom zvolna v duchu počítejte od 100 do jedné, rychlostí asi tak jedno číslo za vteřinu. Pak si kolem sebe představte nějaké klidné místo, které dobře znáte a dobře se na něm cítíte. V duchu si řekněte: "Své tělo i svou mysl budu vždy udržovat v dokonalém zdraví.". Pak pokračujte: "Teď budu počítat od jedné do pěti. Při čísle pět otevřu oči, budu naprosto bdělý a budu se cítit lépe než dřív.". Napočítejte od jedné do tří a opakujte: "Při čísle pět otevřu oči, budu naprosto bdělý a budu se cítit lépe než dřív.". Počítejte dál a při čísle pět otevřte oči a konstatujte: "Jsem naprosto bdělý, cítím se zcela zdráv, cítím se lépe než dřív.".
Mnohem snadněji se to ovšem napíše a přečte, než udělá. Je to sice prostinké a primitivní, ale není nic neobvyklého, když se Vám to napoprvé nepovede. Nejspíš si uvědomíte, že v téhle hře jste vlastně dva, Vy (reprezentovaní Vaším vědomím a tím, co chcete) a Vaše tělo, které Vaší snaze klade jistý odpor. To monotónní počítání mu vyloženě vadí a tak se bude pokoušet nějak se ho zbavit. Takže nejspíš párkrát zjistíte, že si nepamatujete, kam jste až napočítali. Tomu se dá snadno odpomoci tím, že začnete počítat, a s dostatečnou rezervou, od čísla, které si ještě dobře pamatujete. Pokud to nepomůže, začněte třeba od osmdesáti, případně rovnou znovu od sta. Pak už zbývají tělu jen dvě možnosti. Buď upoutat Vaši pozornost k vnějším podnětům, nebo Vás "uspat". Pokud vše klidem a trpělivostí překonáte, můžete si být jisti, že jste v hladině Alfa, i když zpočátku nepříliš hluboké. Nečekejte žádné zvony ani fanfáry, dokonce ani nějaké zvláštní pocity se příliš nekonají. Pro Vaše tělo a to, čemu se říká podvědomí, je tato hladina naprosto běžná, takže jediným nováčkem jste zde Vy, lépe řečeno Vaše vědomí.
Výroky, které jsem Vám doporučil, jsou již prakticky vytvářením pozitivních programů. Výroky, které jsou v hladině Beta jen nepříliš účinnou autosugescí, vytvářejí v hladině Alfa skutečné a perfektně fungující programy, kterými se dá docílit téměř čehokoli. Při programování je ovšem nutné respektovat některé nezvyklosti a odlišnosti prostředí, v kterém se to provádí. První zásadou je pozitivní formulace. Slova jsou totiž převáděna do obrazů, takže největší váhu mají podstatná jména, přičemž zápor se do obrazu nepřevádí. Z prohlášení: "nechci být tlustý a nechci mít chřipku" tedy zbývá pouze "tlustý" a "chřipku", čímž se docílí pravého opaku. Správně tedy mělo být: "chci být štíhlý a zdravý". Věty se používají co nejjednodušší, protože mluvnice se do obrazů nepřevádí. Nepoužíváme nadsázky, ironie ani vtipných obratů, protože nic z toho se zde nemůže uplatnit. Další zásadou je: formuluj přesně! Pro názornost uvedu příklad. Stojíme na zastávce tramvaje, kudy jezdí 5 a 9, přičemž náš cíl leží na trase 5. Přejeme si, aby přijela pětka. Tato formulace je přesná jen zdánlivě. Protože pětka sice může přijet, ale nemusí dál pokračovat po své trase, takže nám není nic platná. Ve skutečnosti nám nezáleží na tom, kterou tramvají pojedeme. Proto si musíme přát, aby přijela tramvaj, kterou se včas dostaneme do svého cíle.
To, co od programu chceme, si musíme také dobře rozmyslet. Je tomu již kala kala dní, co jsem čtením rozličných diet zjistil, že mi vlastně všechno škodí a všechno prospívá, ovšem podle každé diety jinak. Takže jsem to vyřešil elegantně tak, že jsem si naprogramoval "chutná mi jen to, co mi prospívá". Ovšem ani ne po měsíci jsem s překvapením zjistil, že jsem vegetarián.
Pokud chce někdo pokračovat v Silvově metodě touto cestou, musí se sám "a bez držení" naučit spolehlivě vstupovat do hladiny Alfa, na což by mu mělo spolehlivě stačit 40 dní. Takže návod, kterak si tito mají počínati. Ráno se zcela surově nechat vzbudit asi o 20 minut dřív. Po procházce, nezbytné k tomu nás nerušil blikající hladinoměr, si nařídíme budíka tak, aby zvonil asi za 15 minut - pojistka pro případ, že bychom se pouze znovu uspali. Znovu ulehneme, s výdechem se uvolníme, oči nasměrujeme pod zavřenými víčky asi o 20 stupňů výše oproti směru, kterým bychom se dívali přímo před sebe, a začneme počítat od 100 do jedné. V hladině Alfa programujeme stejně jako v předešlém příkladu. Můžeme přidat i formulaci: "při každém dalším vstupu se do této hladiny dostanu snáze a hlouběji", abychom si usnadnili další práci. Takto postupujeme 10 dní. Dalších deset dní pokračujeme stejně, ale počítáme pouze od padesáti do jedné. Dalších deset dní pokračujeme stejně, ale počítáme pouze od pětadvaceti do jedné. Dalších deset dní pokračujeme stejně, ale počítáme pouze od deseti do jedné. Pak nám již ke vstupu do hladiny stačí počítat pouze od pěti do jedné. Pokud se někdo dostane až sem, může si již sám naprogramovat téměř celý zbytek. Téměř, protože jsou některé věci, které musí být naprogramovány zvenku někým, kdo je již ovládá.
1
1
Poota 13.09.2015 18:04 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Jak jsem již naznačil, v hladině Alfa si můžeme naprogramovat prakticky cokoli. Na první pohled je to značná výhoda, ale zároveň je zde nebezpečí, že si snadno naprogramujeme, ať již z pouhé nevědomosti nebo ze zlého úmyslu něco, co již nepůjde napravit. Tuto možnost zde v podobných souvislostech uváděli i mnozí jiní - doporučuji velice důrazně nebrat tato varování na lehkou váhu. Vyšší Inteligence, která dohlíží na veškerý provoz s informacemi, rozlišuje velice striktně mezi tím, co je dobré a co špatné, co je správně a co ne. Její kritéria také leckdy nemusíme správně odhadnout. Pokud je Vyšší Inteligence s námi a s naším konáním spokojená, zcela určitě nám to dá najevo a má i prostředky, jak nás odměňovat. Ovšem v opačném případě s námi dokáže pořádně zatočit. Pokud se jí chce někdo protivit, a případně jít i proti jejím zásadám (černá magie, woodoo ap.), musí znát přesné postupy a dodržovat je naprosto přesně a dokonale, protože při sebemenší chybičce ho Vyšší Inteligence ztrestá s až neuvěřitelnou krutostí. Leckomu se může zdát, že je to pouhá "duchařina", ale je nutné si uvědomit, že svět tzv. podvědomí je naprosto jiný a funguje pro nás většinou nepochopitelným způsobem. Vědomým přístupem do něj získáváme velikou moc, ale současně s ní i stejně velkou odpovědnost. Tady neplatí žádné ale nebo kdyby, na nic se nelze vymlouvat a za chyby se draze platí, dokonce i za ty neúmyslné.
Výše uvedené ovšem poněkud mění pohled na placené víkendové kurzy. V těch se vyučují pouze dokonale prověřené, úspěšné a zcela bezpečné techniky, programy a postupy. Naprosto bezpečné jak pro absolventa, tak i pro jeho okolí, protože je naprogramován tak, že jakýkoli jeho zásah do čehokoli je neúspěšný v případě, že by měl něčemu uškodit. V Silvově metodě tedy nemůže dojít k takovému neštěstí, jaké potkalo jistého akupunkturistu, který svému příteli odstranil bolesti břicha tak dokonale, že ten necítil žádnou bolest když mu prasklo slepé střevo, a dokonce necítil žádnou bolest ani když umíral.
Pokud se někdo budete chtít Silvově metodě naučit pouze vlastní pílí, doporučuji Vám co nejdůrazněji, pořiďte si nějakou knížku a učte se podle ní, pokud možno co nejpřesněji. Rozhodně nepodléhejte mylnému dojmu, že by Vám mohlo stačit to, co si tu přečtete. To ani náhodou, je to dobré tak akorát na čtení (snad), a na to, abyste si mohli udělat jakous takous povšechnou představu.
Hlavním cílem této metody je odstraňování problémů, a tomu se všechno podřizuje. Znamená to tedy, že do Hladiny Alfa nevstupujeme jen proto, abychom tam "byli" a "užívali si", ale proto, abychom tam pracovali, někdy dokonce i dost tvrdě. Na sobě i na jiných. K tomu je nutné se naučit větší množství tzv. technik, vytvořit si "virtuální" pracoviště vybavené potřebnými nástroji a opatřit si dva "rádce". S tímto základním vybavením je možné dělat prakticky cokoli. Ve čtyřdenním kurzu se to všechno stihne během pouhých 13ti hodin, strávených v hladině Alfa, což svědčí mimo jiné i o vysoké efektivitě učení v této hladině.
Dnes se nám sem ještě vejde něco málo informací o věcech, pro něž je společné magické číslo 7, které je (kupodivu) i počtem prvků oktávy. Především jsou to základní čakry - energetická centra rozmístěná nad sebou na svislé ose našeho těla. Velice zjednodušeně řečeno, každá čakra ovládá určitý okruh či vrstvu našich potřeb, přičemž ty nejnižší jsou dole a směrem nahoru stoupají. Existují ještě další čakry, ale o čakrách se dá napsat celá kniha, což už učinili mnozí jiní. Se základními čakrami ovšem souvisí i sedmiletý vývojový cyklus člověka. V něm je vždy určující čakrou ta, která odpovídá dotyčnému roku, přičemž čakry se počítají odspoda. Tedy 1. rok 1.čakra, 2. rok 2. atd. Po sedmi letech se celý cyklus opakuje. Prvních sedm cyklů je vzestupných, druhých sedm cyklů je sestupných. Z toho vyplývá, že život člověka je původně plánován na 98 let, na vrcholu sil fyzických i duševních by měl být ve 49ti. Odchylky od tohoto stavu, většinou silně záporné, způsobujeme sami svým jednáním a způsobem života. K tomuto tématu bych se ještě rád vrátil.
Vzájemné propojení čaker nejlépe znázorňuje menora - židovský sedmiramenný svícen, a to jistě ne náhodou - za prvé náhoda neexistuje, a za druhé je to zcela záměrné. Zasvěcenci totiž považují za nejlepší způsob utajení čehokoli jeho zveřejnění, nejlépe jako zveřejnění dostatečně zřetelného symbolu, jehož pravý smysl znají pouze oni. Sedmidenní týden se šesti pracovními dny a "nepracovní" nedělí je také natolik známý a běžný, že za pracovními dny nikdo "normální" nebude hledat šest prvků, které se kombinují v DNA, natož pak aby si neděli ztotožňoval s "mezerou", která se mezi ně vkládá na oddělení jednotlivých "slov". Právě význam této mezery je zcela mimořádný. Jen ten, kdo přišel do styku s binárním kódem, si dokáže představit, jak úžasnou výhodou je možnost proměnné délky slov v kódu. Jenže to není všechno, tato zdánlivá maličkost je totiž mostem mezi energií a hmotou. Například světlo se chová někdy jako vlnění energie a jindy jako částice. To neznamená, že by to byly částice energie, nebo že existují dvě rozdílná světla, z nichž jedno je energie a druhé hmota. Světlo je jen jedno, a podle toho na které straně "mezery" se právě nachází, je buď energie nebo hmota. K těmto poznatkům se došlo již dávno prostřednictvím meditací, a je zajímavé, že s k nim dopracovává i současná věda, i když poněkud neochotně. Zatím nejblíže se dostávají atomoví fyzici a imunologové.
1
1
Poota 13.09.2015 18:06 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Abych se nemusel stále opakovat, tedy pokud to výslovně nezmíním, jedná se stále o mentální působení v hladině Alfa, kde si všechny popisované činnosti pouze představujeme, i když co nejživěji a se všemi detaily. Pokud "zdvihneme ruku", tedy pouze obrazně. Jestliže máme skutečně zdvihnout ruku, pak to popisuji "objektivně zdvihneme ruku".
Základem veškeré činnosti živých organizmů jsou programy, jejichž prostřednictvím na nějaký podnět nějak reagujeme. Programy probíhají zcela "automaticky", bez našeho vědomí. Každý program je něčím nastartován, nastartovaný program proběhne, čímž vykoná nějakou činnost, a sám se ukončí. Činností programu může být i nastartování dalšího programu, případně výběr, který program se nastartuje. Od přírody jsme vybaveni všemi potřebnými programy, které si učením a zkušenostmi modifikujeme a doplňujeme prakticky celý život. Některé tyto programy pak pracují v náš prospěch, jiné naopak k naší škodě. Svoje programy ovšem můžeme libovolně přizpůsobovat (pozor - už platí první věta!), a můžeme vytvářet i programy zcela nové. Spouštění těchto programů může být zcela automatickou reakcí na daný podnět, nebo můžeme vytvořit spouštěcí mechanizmus, kterým program spustíme tehdy, když to potřebujeme. Program pro konkrétní úkol vytváříme pomocí "techniky", což je postup (obdoba scriptu) pro vytvoření konkrétního programu, který se pak většinou nazývá "Kontrola ", přičemž konkretizuje program. Takhle to zní dost krkolomně, ale v praxi to znamená, že "technika Kontroly usínání" vytvoří program "Kontrola usínání", kterým dostaneme svoje usínání pod svou kontrolu. Doufám, že takhle už je to trochu srozumitelnější. Pokud jste to opravdu dobře pochopili, potěším Vás ještě tím, že pro některé Kontroly se vžil spíše termín Technika - asi proto, že se jedná o programy, u kterých můžeme při jejich spuštění vybrat požadovaný účinek. Asi jako když si v počítači spustíme textový editor, ale píšeme pokaždé jiný text.
Pro úplnost bude ještě asi vhodné zmínit to, že zde používáme dynamickou meditaci, to znamená vědomě a vůlí ovlivňovanou. Z toho možná plyne ne zcela přesný názor, že se jedná o autosugesci. Běžná meditace prý probíhá tak nějak "vlastní vahou" a jakýkoli pokus o "tlak" nějakým směrem ji ruší. Následně tedy uvádím přehled základního "nářadí", případně i s vysvětlením.
Kontrola relaxace - fyzické a psychické uvolnění
Vstup do hladiny
Výstup z hladiny
Kontrola usínání
Kontrola probuzení - je možné se vzbudit v zadaném čase nebo po určené době i s podmínkou, v předem neznámou dobu v okamžiku vhodném pro požadovanou činnost, např. programování nebo kontakt s určitou osobou.
Kontrola bdění - v případě únavy je možné dočerpat energii a odložit nutnost spánku
Kontrola snů - zapamatování snů, získávání informací o problémech, nalézání řešení zadaných problémů - velice efektivní metoda
Kontrola bolesti hlavy - obdoba Kontroly bdění, lze použít i pro odstranění jiných potíží, např. blížícího se epileptického záchvatu
Kontrola paměti - používá paměťové háčky, pro číslice upravený systém Dr. Bruno Fursta
Technika tří prstů - zcela výjimečná, velice oblíbená a často používaná technika, důvěrně zvaná "prstíčky". O jejím používání by se dala napsat samostatná kniha. Pro její použití není nutné vstupovat do hladiny, takže je okamžitě k dispozici. Jejím použitím získáváme v hladině Beta přístup k nižším hladinám a Informačnímu Poli včetně přímé komunikace s Vyšší Inteligencí. Není vhodná pro řešení závažných problémů, protože má z pochopitelných důvodů značná omezení, ale pro řešení drobné "bižuterie" je nenahraditelná. Usnadní hledání založených předmětů, přivolá číšníka, prodlouží zelenou fázi na semaforu, do zhruba 15ti minut dokáže vytvořit místo na zaparkování, přivolá taxíka, usnadní zapamatování, rušivých vlivů dokáže využít k lepšímu soustředění a mnoho dalšího. Dobrým příkladem z praxe je situace, kdy se mi nehodí zdržení s kontrolorem - prostě pomocí "prstíčků" projevím přání, aby mě neviděl. Nejenže mě nechá bez povšimnutí projít - jednou se dokonce stalo, že se dobrá duše, kterou za mnou kontroloval, rozčilovala, že někoho kontroluje a někoho ne. A on jí tvrdil, že kontroluje bez výjimky každého. A že nikdo takový, jak ho popisuje, tudy ještě dneska nešel a že nikoho takového nevidí. Zřejmě tedy nejde jen o pouhé přehlédnutí nebo nevšimnutí si. Podotýkám, že mám platný kupón, takže nevím, jestli by bylo možné tímhle způsobem efektivně šetřit. Další oblastí je přímá komunikace se zvířaty i bez použití hlasu. U lidí je situace odlišná, ale dá se docílit toho, že někoho "napadne" určitá myšlenka.
Technika zrcadla mysli - využívá vizualizaci a imaginaci k vytváření programů řešících problémy, jejichž řešení je nám známé. Může souběžně pracovat na více problémech, ať již našich vlastních, nebo jiných osob. Tuto techniku je třeba provádět přesně.
Technika levitace ruky - slouží ke vstupu do hladiny Theta, ovšem přesnější formulace by měla znít: přes hladinu Theta do hladiny Alfa, v níž zůstáváme propojeni s hladinou Theta tak, že v ní můžeme působit.
Technika léčivých rukou - známá též jako přikládání rukou, působí v hladině Theta, aniž by bylo nutné do ní vstupovat. Jedná se o přímou komunikaci s orgány, jejím prostřednictvím je možné odstranit bolest a nastartovat či urychlit hojení nebo uzdravování, lze ji použít i pro zastavení krvácení, nejvhodnější pro pomoc při úrazech, kolikách a akutních zánětech.
Technika sklenice vody - velice účinná technika pro problémy, jejichž řešení neznáme. Dá se použít vždy, když potřebujeme zjistit nějakou informaci. Té se nám může dostat okamžitě nebo nejpozději do třech dnů.
Kontroly návyků - jedná se o techniky specializované na určitý návyk, např. nadváha nebo kouření, pracují obdobně.
1
1
Poota 13.09.2015 18:07 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Vsuvka
Pokud chceš uvolnit mysl, musíš napřed uvolnit tělo. Začni pohodlnou polohou a zavři pomalu oči. Pak zvolna úplně vydechni - při tom tvé tělo opouští stres a napětí a tak to bude s každým dalším vydechnutím. Dýchej zvolna a pečlivě sleduj, jestli dýcháš skutečně tím tempem, které Tvoje tělo právě potřebuje. Až si budeš jist správným tempem, začni postupnou kontrolu, zda někde není zbytečné napětí. Začni u kořínků vlasového porostu či toho, co z něj zbylo. Pokračuj přes čelo, uvolni víčka, uvolni typický výraz svého standardního šklebu tím, že uvolníš všechny mimické svaly, zkontroluj, zda jsou všechny skutečně uvolněné a nasaď lehýnký náznak úsměvu. S ničím nespěchej a dělej to skutečně pečlivě, protože když se nesoustředíš, tak usneš. Pokračuj dál a projdi shora dolů celé tělo, všechny svaly i orgány. Pokud Tě při tom bude něco rušit, není nutné proti tomu bojovat. Klidně a bez emocí konstatuj, co Tě obtěžuje. Například: "hluk, který slyším z ulice, ruší mé soustředění ... nepřeji si aby mě rušil ... přeji si, aby mi pomáhal se lépe soustředit ... aby mě hluk z ulice vůbec nerušil, ale naopak mi pomáhal se lépe soustředit, budu počítat od pěti do jedné ... až napočítám od pěti do jedné, při čísle jedna mi bude hluk pomáhat v mém soustředění ... pět ... čtyři ... tři ... při čísle jedna mi bude hluk pomáhat v mém soustředění ... dvě ... jedna ... nyní mi hluk pomáhá se lépe soustředit.". Pak můžeš pokračovat v uvolňování.
Teprve potom, až budeš dokonale uvolněný fyzicky, můžeš začít uvolňovat i svou mysl. Když se dostaneš do hladiny Alfa, ať už jakýmkoli způsobem, využij toho a především se rovnou programuj tak, aby Tvůj další vstup do hladiny byl rychlejší, spolehlivější a přivedl Tě do ještě hlubší hladiny. Z hladiny je třeba také vystupovat některým z osvědčených způsobů, nebo je možné (večer) dovolit tělu usnout rovnou z aktivní hladiny, a ráno se normálně probudit.
Ještě chci upozornit na to, že je rozdíl mezi kmitočtem mozku a hloubkou hladiny. Kmitočet určuje, v jaké hladině nebo její části se nacházíš, hloubkou hladiny se rozumí její kvalita. Při prohlubování hladiny setrváváme na stejném kmitočtu, ale zlepšujeme kvalitu a účinnost. Radioamatér by řekl: po naladění kmitočtu zvyšujeme výkon na anténě.
Postup konstatování: stav, který chceš odstranit -> stav, kterého chceš dosáhnout -> jakým postupem toho dosáhneš (sestupné počítání pro zklidnění, vzestupné pro aktivaci) -> počítání, v polovině zopakování cíle, dopočítání -> konstatování, že cíle bylo dosaženo. Tento postup si zapamatuj, dá se použít při většině problémů.
1
0
Poota 13.09.2015 18:10 Bydliště: Praha
9073
603
7584
José Silva rozdělil výuku metody kontroly mysli do čtyřech částí. První půle základního kurzu odpovídá úrovni "Standard" a naučí absolventa základním technikám, jejichž znalost je nutná pro postup do dalších úrovní.
Druhá půle kurzu je úroveň "Speciál" - ta se zaměřuje na efektivní činnost prostřednictvím vnitřních smyslů, pro kterou dodává všechny potřebné nástroje. Další úrovně, vyučované ve zvláštních kurzech, jsou "Ultra" a "Postgraduál", které jsou zaměřeny na speciální techniky převážně pro komunikaci a napravování zdravotních problémů.
Původní definice ESP "extra sensory perception" (mimosmyslové vnímání) Silvově přístupu nevyhovuje. V jeho pojetí se nejedná pouze o vnímání, ale i aktivní působení. Navíc definice "mimo smysly" není přesná, protože Silva rozlišuje smysly vnější (tj. klasických 5 smyslů pro styk s vnějším hmotným světem), a smysly vnitřní, které může člověk používat ve vnitřním duchovním světě. Ponechal tedy původní zkratku, ale pro něj znamená Effective Sensory Projection neboli Efektivní Smyslové Promítání. Na tento rozdíl upozorňuji záměrně hned na začátku, abych předešel případným nedorozuměním.
Začneme tedy oněmi vnitřními smysly. Vizualizace, imaginace, intuice, projekce a šestý smysl.
Vizualizací rozumíme vyvolání obrazu nám známé skutečnosti, to znamená, že si v mysli představíme něco, co jsme již viděli.
Imaginace je prakticky totéž s tím rozdílem, že si představujeme obraz něčeho, co (zatím) neexistuje nebo jsme to nikdy neviděli, tento obraz si tedy "vymýšlíme". Pokud se k tomuto obrazu někdy vrátíme, není to již imaginace, ale vizualizace.
Intuice je smysl, který pracuje s přenosem informací - buď je můžeme "vycítit" (empatie), nebo "vysílat" (telepatie). Obrazy, které jsme vytvořili imaginací, mohou vnímat ostatní lidé, stejně jako my můžeme vnímat obrazy vytvořené jinými lidmi.
Projekce v tomto smyslu je schopnost přenášet svoji mysl na libovolná místa této planety či celého vesmíru, tedy mimo vlastní tělo.
Šestý smysl se dosti těžko definuje. V původním pojetí se jednalo o informace, získané bez účasti fyzických pěti smyslů, tedy z podvědomí. Jako vnitřní smysl se zdá být schopností nalézat správný výsledek patřičným využitím schopností ostatních vnitřních smyslů.
Na první pohled se tato výbava může zdát chudičká, ale se stejným počtem vnějších smyslů komunikujeme s fyzickým světem bez pocitu, že bychom byli o něco ochuzeni. Naopak vjemů, které máme zpracovávat, je většinou nadbytek, takže musíme dosti pečlivě (aniž bychom si to přímo uvědomovali), přijímané informace filtrovat. Výstupy vnějších smyslů zpracovává levá polovina mozku, a v ní jsou pro ně uloženy referenční body, podle kterých se zpracovávají. Dalo by se to přirovnat ke stupnicím přístrojů: některý ze smyslů dodá výšku rtuťového sloupce, ale až po přiložení této hodnoty ke stupnici lze rozhodnout, o jak vysokou teplotu se jedná. Výstupy vnitřních smyslů zpracovává pravá polovina mozku, která je při vědomí běžně využívána velmi málo a navíc jinak, takže v ní příslušné referenční body chybí. Pro využití vnitřních smyslů jsou nejprve vytvořeny scházející referenční body, čímž se umožní efektivní využití vnitřních smyslů. Informaci můžeme získat, jestliže se na ni naladíme. Podobně ve fyzickém světě můžeme spatřit předmět až tehdy, když se podíváme jeho směrem a zaostříme zrak.
Získané informace si vizualizujeme, a pokud je chceme změnit, tedy vytvoříme nový obraz pomocí imaginace. Jde o stejný postup, jaký jsme používali v předchozích technikách, ale tentokrát nepřenášíme věci z vnější fyzikální dimenze do vnitřní duchovní dimenze. Pohybujeme se pouze ve vnitřní dimenzi, naladíme svoji mysl na žádaný bod nebo místo a vytvoříme tak spojení, kterým získáme žádanou informaci.
Často se zmiňuji o promítání nebo vytváření obrazů, ale zatím jsem neřekl, kam se promítají nebo kde se vytvářejí. Tedy plochou pro tyto obrazy je nástroj zvaný vnitřní obrazovka. Protože ji už každý máme, nemusíme ji vytvářet, ale stačí ji nalézt. V hladině Alfa, pochopitelně se zavřenýma očima, nasměrujeme oči (ne hlavu!) o dvacet stupňů výše, než se díváme normálně, a v prostoru před sebou ve vzdálenosti mezi jedním až třemi metry zpočátku spíše tušíme, než vidíme (asi jako sklo ve vodě), cosi jako povrch čirého, průhledného rosolu. Tento povrch si můžeme posunout do vhodné vzdálenosti a dát mu rozměry, jaké nám budou pro naši vnitřní obrazovku vyhovovat. Získáme tak pro práci v duchovní dimenzi zařízení, které nám slouží k přemisťování věcí mezi fyzickou a duševní dimenzí. Všechno, co je fyzickou realitou, bylo původně jenom obrazem v duchovní dimenzi. Fyzické předměty se dají měnit jenom působením fyzické síly, kterou můžeme definovat jako tlak. Převedením fyzické reality vizualizací zpátky do duchovní dimenze dostáváme obraz, který můžeme imaginací libovolně změnit a tato změna se přenese do původní fyzické reality. Imaginace je shromažďování energie ke změně všeho, co má být změněno v základní (duševní) dimenzi, aby se následně změna mohla odehrát i ve fyzickém světě. Napsal jsem, že můžeme libovolně změnit, ale není to doslova tak. Představivost použitá v duchovní dimenzi nedokáže vyvinout stejnou sílu jako fyzikální energie, tedy takovou, která vyvozuje tlak a dokáže deformovat. Duševní energie může jen přitahovat, takže lze vyvolat pouze sílu, která působí jako tah deformity vyrovnávající. Můžeme tedy napravovat vady a problémy, přitahovat věci k dokonalosti nebo je vracet ke stavu před deformací.
Kromě ovládání hladiny Alfa a všech potřebných technik potřebujeme k úspěšnému programování ještě víru, bez ní to totiž v žádném případě nejde. Víra v tomto kontextu má tři složky, prezentované jako touha, důvěra a očekávání.
Touha je naší motivací, to proč o dotyčnou věc stojíme, jak moc ji potřebujeme a jak moc je pro nás důležitá. Touha po skutečně potřebných věcech má mnohem větší sílu, než touha po přepychu a zbytečnostech. Mysl se nerada zabývá vykonstruovanými problémy a nedůležitými hříčkami, je tu proto, aby řešila skutečné a závažné problémy. Tato skutečnost se nedá obejít dokonalostí techniky a postupů. Proto může mít i naprostý začátečník úspěch v řešení závažného problému.
Důvěra v možnost uskutečnění je nezbytná - těžko můžeme úspěšně programovat něco, o čem nejsme přesvědčeni, že je to možné. Jestliže potřebujeme zhubnout o dvacet kilo a nevěříme tomu, že je to možné, nemá smysl to programovat. V takovém případě odhadneme, o kolik kilo to reálně možné je. Řekněme že o dvě kila se dá zhubnout celkem snadno, tomu pevně věříme, a proto to také naprogramujeme. Po splnění tohoto kroku bude tedy logicky následovat další zhubnutí o další dvě kila - to je reálné, tomu věříme a navíc jsme to již jednou dokázali, takže to půjde bez problémů. Pak to stačí jenom ještě 8x zopakovat a cíle je dosaženo.
Očekávání je radostné těšení se na výsledek, a to bez jakýchkoli pochyb. Pochopitelně není možné docílit obratem nápravy něčeho, co se utvářelo delší dobu. Platí pravidlo, že jak dlouho se problém vytvářel, tak dlouho se může napravovat. Pokud jste v duševní dimenzi nějaký problém vyřešili, tak v této dimenzi to, co si přejete již bylo vytvořeno. Je to stejné, jako když si dáte objednávku a potom již jenom čekáte na dodání. Během čekání již objednávku neměníte, ale můžete ji kdykoli "urgovat" tím, že si v mysli znovu vyvoláte obraz vyřešeného problému.
1
0
Poota 13.09.2015 18:13 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Zmínil jsem víru jako nutný předpoklad úspěchu. Než se pustíme dál, dovolím si menší odbočku na toto téma. Čemu se dá věřit, že je to možné. Jak to, že něco funguje a něco ne. Proč třeba něco funguje jen někdy.
Budu to muset vzít trochu zeširoka, ale snad to bude srozumitelné. Celkem jasné je to, že všechno má svou příčinu, a pokud to budeme aplikovat pouze na prvky fyzického světa, nejspíš nenarazíme na žádné námitky. Jestliže sloučením dvou látek vznikne látka nová, je to stejně pochopitelné, jako když rozdělením nějaké látky vzniknou látky jiné. Je to vidět, dá se to změřit, zvážit a nebo se o tom nějak jinak přesvědčit. Lidské tělo, myslím jeho fyzickou část, která se skládá z molekul látek běžně se vyskytujících i jinde v přírodě, funguje přece jenom na mnohem složitějších principech, než jsou běžné fyzikální nebo chemické akce a reakce. Vše, co v lidském těle probíhá, je dokonale sladěno a načasováno, všechny děje jsou navzájem provázané a také se vzájemně ovlivňují. Současná lékařská věda již opustila model elektrických vzruchů šířících se nervovou sítí a zvolna přechází k názoru, že komunikace jednotlivých orgánů či buněk probíhá na principu chemických "zpráv". Tento směr výzkumu je sice na počátku, ale již teď je jasné, že vše je ještě mnohem propracovanější a dokonalejší, než vůbec můžeme tušit. Pokusím se o silně zjednodušený výklad - pokud to někoho zajímá hlouběji, doporučuji mu některou z knížek, které napsal Dr. Deepak Chopra.
Člověk se skládá ze třech základních komponent. Je to tělo, mysl a Inteligence. V tomto pojetí se nejedná o inteligenci, definovanou jako schopnost živočicha nacházet řešení neznámých situací, ale o Inteligenci, která v různých úrovních (Rostlinná Inteligence, Zvířecí inteligence, Biologická Inteligence, Lidská Inteligence, Vyšší Inteligence) řídí a koordinuje odpovídající procesy. Tělo a mysl jsou dvě možnosti existence v hmotném světě, jsou částicí (/hmotou) nebo vlněním (/energií), stejně jako světlo. V hmotném světě existuje prostor a čas. Hmotu i energii (tělo a mysl) spojuje Inteligence, která je v nehmotném světě, který je bez prostoru a času, či lépe řečeno prostor a čas se v něm jeví jinak. Inteligence se může v každém jednotlivém případu projevit buď jako částice, nebo jako energie, ovšem nikdy ne obojí najednou. Dalo by se říci, že funguje jako jakýsi transformátor, který převádí energii na hmotu a hmotu na energii. Inteligence navíc může manipulovat s časem a prostorem, takže její možnosti jsou pro nás skutečně nepředstavitelné.
Vrátím se ke komunikaci buněk, která se děje pomocí chemických látek. Toto prohlášení vypadá na první pohled dost obyčejně, buňky prostě nějak reagují na chemikálie, a proč by na ně nereagovaly, co je na tom tak zvláštního? No právě ty chemikálie! Ona totiž musí být každá jiná, aby se daly od sebe rozeznat, nějak musí být vyřešené, čím se budou rozeznávat, a nějak se musí vyrobit, aby je bylo možné vypustit do oběhu. A také musí být vyřešeno, jak bude celý systém na co reagovat. Na opravdu jednoduché vysvětlení je to příliš složité. Prostě každá buňka je schopná vyrobit celkem libovolnou látku a vyslat ji do oběhu. Pro detekci látky, kterou v oběhu "hledá" nebo ji očekává, vytváří na svém povrchu receptor, který reaguje pouze na tuto látku. Těchto receptorů může mít buňka jenom pár, nebo také několik stovek, závisí to pouze na tom, kolik a jakých informací očekává. Nepotřebné "použité" receptory buňka ruší. Celou tuto komunikaci řídí Inteligence. Původní názor vědy, že jsme "fyzické stroje, které se nějak naučily myslet", se začíná velice zvolna měnit na názor, že jsme "myšlenkami, které se naučily stvořit fyzický stroj".
Pro léčení a odstraňování zdravotních problémů je důležité to, že tělo je schopné si samo vyrobit jakoukoli organickou sloučeninu, takže i kterýkoli lék, lépe řečeno jeho žádanou aktivní látku. Bez nežádoucích příměsí, bez vedlejších účinků, naprosto přesně cílenou a dávkovanou. A to bez poplatku u lékaře, bez poplatku za recept a bez doplatku na lék. V souvislosti s tím ještě uvedu, že v některých (pochopitelně ojedinělých) aférách s dopingem lze věřit tvrzení obviněných atletů, že prokázanou látku nepožili. Je totiž reálně možné, že jejich tělo si v kritickém nedostatku dokázalo potřebnou látku vyrobit samo. K jejich smůle se jednalo o látku testem prokazatelnou a k odběru došlo dříve, než ji tělo dokázalo odbourat.
Pro léčení je také velice výhodné to, že tělo samo má dokonalý přehled o tom, co se v něm kde děje a také proč. Jestliže se někde vyskytne například bolest, tělo přesně "ví", na co je to reakce a dokonce ví, jak lze tento problém vyřešit.
Logická otázka: proč tedy tyto problémy samo "automaticky" neřeší, proč se neudržuje v dokonalém zdraví a bez vad a nemocí? Je vůbec možné, že moje tělo netuší, že nechci být tlustý, plešatý a každé ráno se prokašlávat k životu? Ano, naše tělo to opravdu netuší! Jak má chudák vědět, že nechceme kašlat, když si několikrát za den likvidujeme kouřem řasinky v dýchacích cestách, takže v noci nás nemá co zbavovat hlenů. Jak má vědět, že nechceme tloustnout a plešatět, když se přecpáváme nevhodným jídlem téměř bez vitamínů. A co od nás slyší? "(nechci mít) PLEŠ! (nechci být) TLUSTÝ! To v závorce si představit neumí, takže slyší jen to, co píši velkými písmeny. Tedy PLEŠ - pleš nemáme, tedy dodáme, případně pleš máme, ale asi je nedostatečná, tedy zvětšíme. TLUSTÝ - aha, asi je to ještě málo, přidáme. Nezapomínejme na to, že vrstva Inteligence mění myšlenky na hmotu. Inteligence má o všem dokonalý přehled a jedná podle toho, co je v našem vnitřním vědomí a také podle toho, co má uloženo v našem záznamu v Informačním Poli. A ten si můžeme libovolně měnit jak k lepšímu, tak i k horšímu. Je totiž náš, a do toho, co si s ním děláme, nikomu nic není, dokonce ani Vyšší Inteligenci. Co si tam dáme, to tam je. Jestliže tam máme plánovanou váhu 94 kg, tak nám nepomůže to, že budeme, navíc v hladině Beta, prohlašovat, že chceme vážit jenom 80.
Dejme tomu, že se rozhodneme pro racionální přístup a omezíme krmné dávky. Tělo odpoví tím, že začne využívat přijatou potravu na 80 % místo dosavadních třeba 45 %. Takže kromě hladu žádný efekt. Přitvrdíme a hlad ošidíme vlákninou. Tělo odpoví tím, že spotřebuje 100 % využitelných látek a plánovanou váhu udrží. Ještě přitvrdíme a tělo již musí jít s váhou dolů. Ovšem za tu cenu, že při každé komunikaci s naším záznamem se přesvědčí, že trvale zklamává a plánovanou váhu není schopné udržet. Tělu tedy stoupá stres a nám klesá váha. Naše pevná vůle vítězí, odpor klesá, takže vůle se nemá proti čemu opírat a zvolna se dostavuje uspokojení z dosaženého cíle. Váha šla dolů, už se nemusíme tolik trápit a krmné dávky se zvolna blíží ke svému normálu. Tělo už zase může začít plnit plán a radostně se vrací k plánované váze 94 kg. Jenže poučeno krizovým vývojem, raději si udělá pro případ podobného strádání ještě 2 kg pro jistotu navíc.
1
0
Poota 13.09.2015 18:14 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Sice jsem to již zmiňoval, ale bez zvýraznění to zřejmě není dost výrazné. Silvova metoda je JINÁ, má JINÉ cíle a používá JINÉ prostředky. I když se ledasčím ledasčemu podobá, jedná se pouze o podobnost. Tento vlak jede sice STEJNOU krajinou, ale po JINÉ koleji, čímž vzniká odlišná perspektiva. Zcela drobnými a až u obzoru se zde mohou jevit předměty z jiného vlaku viděné jako veliké a blízké, a pochopitelně také naopak. Zde se jedná o VĚDOMÉ a AKTIVNÍ působení v oblasti tzv. podvědomí, přičemž za své KONÁNÍ také neseme plnou ODPOVĚDNOST. Aktivita v této dimenzi je právě tím, co nám dává jinak nedosažitelné možnosti, i když z pohledu jiných systémů je nejvíce "rušivá". Srovnávání s nimi je ovšem vítané, protože tím je možné se s nimi i trochu blíže seznámit.
Vrátím se ještě k minule uváděnému příkladu "racionálního" snižování nadváhy. Pokud jste se nad ním alespoň trochu zamysleli, došli jste určitě k závěru, že nejjednodušší cestou ke změně nadváhy je snížit "plánovanou" váhu ve svém záznamu v Informačním Poli.
Zatím se všechno zdá být poměrně jednoduché a prosté - v každé buňce máme spirálu DNA, ve které je detailně zakódováno, jak má celý náš organizmus vypadat. Pro informace, které je nutné uložit mimo naše tělo, máme v Informačním Poli náš záznam, s kterým můžeme celkem kdykoli komunikovat, což se děje jaksi "na pozadí" prostřednictvím Inteligence. Ve skutečnosti je nejdůležitější právě to, co je nejmíň zřejmé a nejobtížněji uchopitelné - Inteligence. Právě ona je rozdílem mezi živým a mrtvým tělem, i když obě mohou být jinak po všech stránkách identická. Tohle není nic nového a všechny víry a náboženství se na tom shodují, i když používají jiné názvosloví. Nejběžnější je asi pojem duše, který souvisí i s osudem a stěhováním duší či převtělováním. Převtělování si spojujeme s východními naukami, ale bylo také součástí západního křesťanství. Z Bible bylo někdy kolem třetího století jako nepříliš vhodné koncilem vymazáno.
Definovat nějak duši se raději nebudu pokoušet, protože to neumím, a navíc by to rozpoutalo asi i dost zuřivou diskuzi. Ale něco málo se o ní dá napsat i tak. Tedy duše je to, co dělá člověka člověkem. Odněkud se v jistém okamžiku objeví a od toho okamžiku se již nejedná o živou organickou hmotu, ale o člověka. Ten má, s jistou tolerancí, předurčen svůj osud, a také dané určité poslání. Pokud vše probíhá tak, jak má, připadá na jednoho člověka jedna duše, která se jeho úmrtím navrací tam, odkud přišla, přičemž se její existence nemusí nijak výrazně projevit. O převtělování, nebo též stěhování duší, se většinou věří, že duše, která právě opustila jedno tělo, se může rovnou (nebo po nějaké "čekací" době) přestěhovat do těla nového, právě vznikajícího. V duchovní dimenzi ovšem neexistuje čas tak, abychom mohli říci, co následuje po čem. Zjednodušeně řečeno, všechno existuje zároveň, takže není problém, aby se "zítřejší" duše převtělila do "předloňského" těla. Silvova metoda používá místo pojmu duše pojem Individuální Vědomí. To koresponduje s Kolektivním Vědomím, které se prezentuje také jako morfogenetické pole. Protože k jejím nástrojům patří i techniky pro regresní přístup do minulosti (i prenatální), vysledovala zajímavý jev, kdy tentýž minulý život je vázán k více jedincům. Což naznačuje, že Individuální Vědomí si nemůžeme představit jako "kuličku" stálého objemu informací, ale spíš jako štamprli "tekutiny", kterou vyfasujeme na cestu životem. Po ukončení našeho života se ta naše štamprle Individuálního Vědomí vyleje do oceánu Kolektivního Vědomí, s nímž se promísí. A pro další bytost, do které se "převtělujeme", se z toho oceánu nabere nové štamprle jejího Individuálního Vědomí. V něm bude tedy část původně našeho Individuálního Vědomí, ale zároveň i části mnoha dalších. Tak také zřejmě funguje mimogenetický přenos dovedností - jestliže jistou dovednost získá určité množství jedinců, objeví se tato dovednost najednou u celého druhu.
Další vlastností duše je její osud nebo karma. Je tím dáno, co nás čeká. Některé části jsou předurčeny poměrně volně, takže například předem dané uklouznutí může skončit pouhým výronem nebo také invaliditou. U těchto událostí o následcích rozhoduje to, na jakém stupni pozitivity (nebo negativity) se právě nalézáme, takže tuto část můžeme aktivně ovlivnit. Některé jiné věci jsou dané napevno a musíme jimi projít aniž bychom je mohli nějak ovlivnit. Proto se nám může velice snadno stát, že náš pokus o napravení některého problému nemá patřičnou odezvu. Zde platí pravidlo, že pokud není ani po třetím pokusu kladná reakce, v napravování již nepokračujeme, protože daný problém buď není touto metodou řešitelný a nebo souvisí s karmou.
Některé vlastnosti duše se dají vysledovat nebo odvodit, například když všechno není úplně "správně". Příkladem je násilná smrt, kdy duše nemá možnost dokončit svůj cyklus, takže celá nebo její část zůstává volná "v prostoru". Pro dokončení cyklu se potřebuje napřed spojit s tělem. Těla bez duše ovšem k dispozici nejsou, takže se může jenom přidat k některé jiné duši, která tělo má. Podařit se jí to může pouze tehdy, když má nějaká bytost narušenou vazbu mezi tělem a duší, například prokletím, karmou nebo vlastním přičiněním. Bytost s více dušemi nutně trpí zmatkem, vzniklým narušenou komunikací nebo komunikací s několika záznamy v Informačním Poli. Podle počtu a velikosti fragmentů nebo kompletních cizích duší se bude jednat o člověka pronásledovaného neštěstím, duševně narušeného člověka a nebo o tzv. víceznačnou osobnost. V tomto směru se jedná jen o jakési rámcové vymezení, protože je v tom stále daleko více nejasností, než nějak použitelných indicií.
1
0
Poota 13.09.2015 18:15 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Víceznačné osobnosti jsou velice zvláštní a zatím ne zcela probádaný fenomén. Už jen s prostým vysvětlením toho, oč se vlastně jedná, mám potíže, protože nějaká výstižná definice chybí, a nebo ji neznám. Jde o situaci, kdy v jednom fyzickém těle přebývá několik "lidí", kteří se v jeho užívání střídají. Pokud by se jednalo o stále totéž naprosto stejné tělo, ve kterém by se střídalo několik "mentálních" uživatelů, nebylo by to příliš zvláštní a navíc by se to těžko objevovalo - tento stav je možná tedy daleko běžnější, než bychom čekali. U víceznačných osobností dochází navíc k tomu, že každá "osobnost" si "společné" tělo fyzicky přizpůsobuje. Tím také došlo k odhalení tohoto jevu a jeho lékařskému zkoumání. Nesleduji poslední vývoj na tomto poli, ale předpokládám, že výsledky jsou stále stejně rozpačité a dají se shrnout asi takto: prokazatelně jeden a tentýž člověk může mít diagnostikovánu nějakou chorobu (nebo několik chorob), přičemž po nějaké době, řekněme během několika dnů nebo hodin, tato choroba zmizí a je diagnostikována choroba jiná (jiné). Při sledování této osoby dochází opět po jisté době ke zmizení nově diagnostikované choroby a návratu choroby původní. Doba setrvání v jednotlivých "chorobách" se nedá předem odhadnout a není jasné, na čem závisí. V tomto jednoduchém příkladu se jedná pouze o dvě "osobnosti". Jsou popisovány pacienti s až dvanácti "osobnostmi", z nichž některé mohou být i "dětské". Dětské osobnosti se neliší vzrůstem nebo vzhledem, ale například "dětskými" reakcemi na dávkování léčiv. Takže pacient, který užívá několik dní stejnou dávku nějakého léku, bez něhož by se jeho stav zhoršoval, najednou zkolabuje na předávkování, protože se náhle pronikavě zvýšila jeho citlivost na podávaný lék. Po zvládnutí situace se zjistí, že lék nebylo proč podávat, takže se vysadí a stav pacienta se po několika dnech či hodinách začne opět horšit, protože má nedostatek původního léku, který opět akutně potřebuje. Ten se tedy opět nasadí a za čas pacient opět kolabuje. Tímto způsobem se mohou objevovat i mizet třeba alergie, bradavice, žaludeční vředy, cukrovka, vysoký nebo nízký tlak a spousta dalších. Přitom některé se projevují pouze odlišnou funkcí orgánů a jiné i přímo jejich změnami, které se objevují nebo mizí během "přechodu" mezi osobnostmi. Rychlost těchto fyziologických změn nám dává představu o tom, jakých fyzických změn je tělo "technicky" schopno, jinak řečeno, co od něj můžeme v mentální sféře žádat. Rozhodně je to několikanásobně víc, než bychom si dokázali i při nejoptimističtějších odhadech vůbec představit.
Existence víceznačných osobností odhaluje skutečnost, že struktura DNA není tím, co určuje konečný výsledek, že je to pouze něco jako materiál nebo nářadí, jehož prostřednictvím ta "naše štamprle" vytvoří právě nás. Že pokud vyměníme "štamprli" za jinou, vznikne nám z téže DNA někdo jiný. Dále máme prokázáno, že těch "štamprlí" se může jedním tělem projevovat střídavě několik, takže se jedná vlastně o několik do jisté míry samostatných jedinců. S tím ovšem souvisí mnoho závažných otázek, jako například stupeň odpovědnosti jedné z těchto osobností za činy těch ostatních. Jak jsem již zmínil, různé osobnosti se nemusí nutně projevovat fyzickými změnami, takže se může klidně stát, že na konci rozhovoru nepostřehneme, že mluvíme s někým jiným, než s kým jsme rozhovor začínali, navíc to nemusí tušit ani ti dva či více jedinců, s jejichž tělem tento rozhovor vedeme. Zatím jsem pro jednoduchost prezentoval "osobnosti" jako samostatné, mezi nimiž dochází k "přepínání" mezi jednou a další. Jenže to přepnutí je plynulé a dochází k němu během určité doby, kdy původní osobnost slábne a sílí osobnost následující, podobně jako prolínání ve filmu. Během prolínání existují obě osobnosti zároveň, ovšem vždy v jistém procentuálním poměru postupně se měnícím. Některá "těla" také hostí třeba několik osobností, které se projevují (a třeba ne všechny) zároveň, přičemž mohou být "namíchány" v sice různém, ale pevném poměru, nebo se mohou (třeba jen některé z nich) postupně střídat v tom, která z nich bude momentálně dominantní. Přitom se dá předpokládat, že stejně jako mohou mít jednotlivé "osobnosti" zcela oddělené záznamy v Informačním Poli i oddělená "štamprlata", mohou mít záznamy i "štamprlata" do různé míry propojená, se společnými částmi, jakousi obdobou křížících se souborů - kdo je v počítači zažil, ten ví, co takové jediné křížení dokáže s počítačem udělat.
Toto vše jistě probíhá z nějakého důvodu a podle nějakých pravidel či zákonitostí, ale zatím netušíme ani proč, ani jak. Pokud právě tohle je to, čemu říkáme duševní poruchy, pak opravdu není psychiatrům co závidět.
1
0
Poota 13.09.2015 18:18 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Vrátíme se zpátky ke kurzu, a to do jeho druhé části. Do této doby se absolvent při sestupu do hladiny mentálně přesouval na nějaké místo, které mu bylo něčím sympatické, na kterém se cítil příjemně a uvolněně, a na tomto místě i mentálně pracoval na řešení problémů, převážně svých osobních. Pro efektivní řešení všech problémů, tedy například i problémů lidí nám zcela cizích a neznámých, je potřeba mít odpovídající prostředí, vybavené všemi potřebnými nástroji. V Silvově metodě se toto místo nazývá laboratoř a absolvent si ji vytváří kolem sebe. Pro její stvoření imaginací jsou dána poměrně přesná základní pravidla, která určují vše, co je důležité - například orientaci vzhledem ke světovým stranám či oddělenost od okolního prostoru. Vnitřní vybavení je také určené dosti přesně, aby nechybělo nic, co je potřeba k pohodlné práci i odpočinku. Je to poněkud překvapivé, ale v laboratoři se i spí, protože je to dokonalé odstínění všech nepříznivých vlivů a negativního působení zvnějšku, navíc není potřeba vystupovat z hladiny a vizualizovanou laboratoř rušit.
K nejdůležitějšímu vybavení patří obrazovka přes celou jižní stěnu, pohodlná pracovní židle s područkami, dokonalý pracovní stůl, který se sám přesunuje do nejvhodnější polohy, hodiny, věčný kalendář a dvě kartotéky, jedna pro problémy mužského charakteru, druhá ženského. Veškeré vybavení si každý vytváří sám podle svého tak, jak to považuje za nejlepší a jak mu to nejlépe vyhovuje. Může mít sklo a chrom, leštěný mramor, umělé hmoty nebo přírodní dřevo a kámen - co se mu líbí. Hodiny analogové čtyřiadvaceti hodinové, kukačky nebo digitální. Kartotéky s lístečky nebo na monitoru, údaje se mohou zobrazovat i ve vzduchu. Nic není nemožné, každý může mít to nejlepší, co si dokáže vymyslet. Inspirovat se může úplně čímkoli, vybavení je možné doplňovat i vylepšovat. Žádný zázrak není tak výjimečný, aby nemohl denně sloužit. Co může být krásnější, než nastavit dlaň a mít v ní právě to, co potřebuji, a když už to není potřeba, tak jenom otočit dlaň dolů a ono to prostě zmizí (apropó, taky prohrabáváte hromady toho, co jste měli v ruce, a podle toho, jak to bylo dávno, nastavujete hloubku "vrtu"? Po kolikátém neúspěšném vrtu prohlašujete pořádek za bordel?).
Součástí vybavení laboratoře jsou i rádci. Jsou vždy dva, jeden je muž a druhý žena, takže i zde je působnost rozdělena na mužskou a ženskou oblast. Své rádce si každý vybírá sám. Vybírá si takové osoby, které mu podle jeho přesvědčení mohou být nejvíce platné - vybírat si může mezi žijícími i zemřelými, mezi osobami historickými i mýtickými, příbuznými i zcela neznámými. Kvalita rádců nezávisí na jejich podobě a ani na kvalitě vybraných osob. Rádci jsou personifikované komunikační kanály k Vyšší Inteligenci, a jako takové mají neomezené schopnosti a nikdy se nemýlí. Ovšem jejich "zviditelnění" je dílem konkrétní osoby, která jejich schopnosti může svým postojem limitovat. Zjednodušeně řečeno, jsou přesně takoví, za jaké je považuje - má-li je za geniální, jsou geniální, jestliže o jejich schopnostech pochybuje, mohou se mýlit. Jejich cena je v tom, že mají přístup ke všem informacím včetně těch, ke kterým my máme přístup zapovězen. Zakázané informace nám samozřejmě neposkytnou, ale na základě jejich znalostí nám pomohou najít správné řešení.
Například máme cestovat do nepříliš vzdálené ciziny a rozhodujeme se mezi vlakem a letadlem. Jeden z možných vlaků a jedno z možných letadel budou mít závažné potíže, což naši rádci předem vědí, ale nesmí prozradit. Ovšem pokud se jich zeptáme, jestli máme jet a nebo letět, navrhnou nám lepší variantu, případně nám poradí, kterým vlakem nebo kterým letadlem. I v tomto případě je důležitá správná formulace toho, co vlastně chceme.
Právě při "instalaci" rádců do laboratoře se výrazně projevuje to, že se nejedná pouze o naši vlastní imaginaci (jako třeba při vybavování laboratoře nábytkem), ale o interakci mezi naší myslí a Vyšší Inteligencí. Skutečně vytvoření rádci totiž vůbec nemusí vypadat tak, jak jsme si je původně představovali, a dokonce se může stát, že naším rádcem bude úplně jiná osoba, než kterou jsme původně vybrali. Takový rádce se nám představí a vysvětlí nám, že takhle je to správné, protože on je pro nás vhodnějším rádcem než ten, koho jsme si představovali my. Rádci také velmi často oplývají různými podivnostmi ve vzhledu či jednání - není jasné, proč tomu tak je, ale ať již vypadají či jednají jakkoli, fungují vždycky naprosto perfektně, samozřejmě ovšem jenom pokud jim plně důvěřujeme. Rádci vystupují jako dvě naprosto samostatné osoby, jejich vztah mezi sebou navzájem může být velice rozdílný - vůbec nesouvisí třeba se vzájemným vztahem obou předloh, tedy pokud se znaly. Pomoc rádců je neocenitelná vždycky, když nevíme jak dál. Dokonce i v situacích, kdy si myslíme, že je nám všechno úplně jasné, je dobré se s nimi poradit - leckdy bývají jejich návrhy překvapivé, ale vždy se dříve či později ukáže, že naprosto správné.
1
1
Poota 13.09.2015 18:19 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Při vysvětlování se držím velice striktně Silvovy metody a nepřidávám k ní nic, co do ní nepatří. Pokud se jedná o moje osobní dojmy nebo zkušenosti, doufám že je dost zřetelně odlišuji.
Rádci nejsou jenom oddělené části pouze mého "já", jsou v nějakém poměru namíchané s částí Vyšší Inteligence. To jim dává možnost samostatné existence a jednání, které je na mojí vůli nezávislé. Jsou to autonomní virtuální bytosti, které se sice s postupem času mohou vyvíjet či měnit, ale rozhodně to nejsou nějaké masky, za kterými se něco jiného schovává. Alespoň já jsem žádný náznak něčeho podobného nepozoroval , a to se svými rádci žiji zhruba dvě desítky let. Jejich schopnosti, vědomosti a zkušenosti jsou díky přímému napojení na Kolektivní Vědomí mnohem vyšší, než moje - já osobně je považuji za naprosto dokonalé. Směrem ke mně ovšem fungují jako filtr, takže mi poradí co, ale neprozradí proč. A rozhodně to nejsou žádné loutky, které by byly ochotné skákat, jak si vzpomenu. Pokud se mnou v něčem nesouhlasí, tedy pokud o jejich názor projevím zájem, sdělí mi to zcela otevřeně a "natvrdo". Párkrát jsem již také po jejich reakci zůstal jako opařený a následně jsem díky nim měnil svoje přístupy.
1
0
Poota 13.09.2015 18:23 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Léčení na dálku je završením celého základního kurzu a využívá se při něm prakticky všech získaných dovedností. Napřed popíši jednodušší případ, kdy chceme takto léčit někoho, koho osobně známe nebo jsme se s ním alespoň jednou setkali.
Pro napojení na jeho osobní záznam si stačí, pochopitelně v laboratoři, tuto osobu před sebou představit. Jakmile se před námi objeví, jsme napojeni na její záznam a můžeme rovnou začít napravovat její problém. Předem zdůrazňuji, že osoba, která před námi stojí, není skutečná, ale je to jakýsi virtuální dvojník, který nereaguje, nekomunikuje a nic necítí. To je výhodné, protože můžeme pro "opravu" použít zcela libovolný postup. Nejlepší a také nejúčinnější je takový, o kterém jsme přesvědčeni, že bude nejúspěšnější. Takže raději rovnou příklady.
Chceme řešit nedomykavost srdečních chlopní. Abychom se k nim dostali, vyjmeme osobě srdce. Jak? Zcela jednoduše. Natáhneme ruku, vnoříme ji osobě do hrudi, srdce uchopíme a vytáhneme z těla ven. Pohyby rukama provádíme skutečně a objektivně. Zpočátku můžeme při podobných úkonech mít velice různé pocity, ale ty s postupující praxí vymizí a vše nám bude připadat zcela normální a běžné. O tepny a cévy se starat nemusíme, ty se prostě natáhnou, nakolik je třeba a krevní oběh to nijak neovlivní. Pokud bychom měli pocit, že se nám bude lépe pracovat bez krevního oběhu, můžeme všechna "potrubí" bez obav od srdce odpojit, protože i krevní oběh je zde pouze virtuální a ten skutečný pouze znázorňuje. Ovšem "pro pořádek" je při navracení srdce správné vše opět napojit. Ale pokračujmež. Potřebujeme se dostat ke špatně fungujícím chlopním, což je možné dvěma způsoby. Buď srdce otevřít, nebo sáhnout dovnitř podobně, jako jsme si sáhli pro srdce, abychom jej mohli vyjmout. Jakým způsobem budeme srdce otevírat, záleží opět pouze na nás. Můžeme ho prostě jenom rozevřít, můžeme z něj "sloupnout" povrchovou tkáň jako slupku pomeranče, můžeme jej rozříznout skalpelem - ten se nám v ruce objeví sám, jakmile ho potřebujeme a po použití zase neznámo kam zmizí. Také stačí pouze ukázat a máme vnitřek srdce volně přístupný. Nezáleží na tom, který postup zvolíme, ale záleží na tom, jak důkladně a do detailu ho provedeme, samozřejmě volíme vždy ten, který považujeme za nejlepší.
Chlopně máme před sebou a důvod, proč tak špatně fungují je jasně vidět. Nejčastější jsou zvlněné a ztvrdlé okraje, které také mohou mít praskliny nebo trhliny, mohou být neokrouhlé, také se mohou vyskytnout otvory. Všechny tyto vady odstraníme jak nejlépe to jen lze. Pokud potřebujeme nějaké nářadí, třeba speciální žehličku na zvlněné chlopně, bez váhání si ji představíme a rovnou použijeme. Totéž s prostředky, potřebnými pro změkčení, zvláčnění, natahování, spojování, lepení a látání. Cokoliv potřebujeme si stačí pouze představit a ihned to máme k dispozici i s požadovanými vlastnostmi - při jejich definování opravdu není skromnost na místě. Zde se fantazii meze opravdu nekladou, naopak jí není nikdy dost. Když dáme srdce do pořádku, vyzkoušíme, zda správně funguje a jestli chlopně opravdu dokonale těsní a dobře otvírají - nejlépe to jde tak, že do nich střídavě foukáme a sajeme z nich vzduch, jako u jakéhokoli jiného ventilku. Dobře fungující srdce opět pečlivě uzavřeme, vrátíme do těla a zkontrolujeme krevní oběh. Stačí si část krve před srdcem obarvit třeba na modro nebo na zeleno, a pozorovat, jak postupně prochází malým i velkým okruhem, aniž by obarvený úsek nějak prosakoval nebo se ředil.
Naznačený postup s malými obměnami platí i pro jiné problémy, které se týkají třeba kostí. Vadnou kost vyjmeme a vadu napravíme - ohnutou narovnáme, špatně srostlou rozpojíme třeba laserem nebo rozpouštědlem vadných srůstů a opět slepíme, je dobré po slepení ještě celou kost impregnovat jednou pro dosažení tvrdosti a po druhé pro větší pružnost. Kosti lze také, samozřejmě po změkčení, natahovat do potřebné délky. Pokud máme pocit, že pro opravu není nutné orgán vyjímat, můžeme opravu provádět bez "demontáže", tedy přímo v těle. Kameny, písek, různé usazeniny a naplaveniny rozmělníme a vypláchneme, můžeme použít kartáč, vytěrák, tlakovou vodu, orgán můžeme i obrátit naruby a sprchovat - důležité je pouze to, aby po proceduře byl zcela čistý.
Kouřením zadehtované plíce vyjmeme a vypereme, dle mých zkušeností jsou na to nejvhodnější dřevěné necky, valcha a mýdlo s jelenem - pokud se k tomu někdo odhodlá, měl by se připravit na opravdu silný zážitek. Právě v této souvislosti chci upozornit, že tím, že kuřákovi vyčistíte plíce, mu sice usnadníte dýchání, ale současně v něm vzbudíte dojem, že jeho potíže ještě zdaleka nejsou tak velké, aby s kouřením musel přestat.
Podobným způsobem se řeší i jakékoli jiné problémy, které na vizualizovaném těle vidíme. Na logickou otázku, zda je možné, aby tak jednoduchý způsob léčení mohl fungovat, odpovídám: Ano!
Pokud totiž změním v nějakém osobním záznamu nemocný nebo poškozený orgán na orgán, který je v perfektním stavu, dochází při nejbližší a každé další konfrontaci s tímto záznamem k nesouladu mezi záznamem a skutečností, a to až do té doby, než se skutečnost shoduje se záznamem. Biologická inteligence je naprogramována tak, aby se všemi prostředky snažila dosáhnout souladu skutečnosti se záznamem. Pro ni ovšem neexistují pojmy jako horší nebo lepší, vždycky se snaží pouze o co nejdokonalejší shodu.
1
0
Poota 13.09.2015 18:28 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Pokračujeme tedy v léčení na dálku, a tentokrát si dáme osobu zcela nám neznámou. Liší se nějak její léčení od léčení osoby nám známé? Upřímně řečeno, vlastně ani ne. Tedy to berte tak, jako že se jedná o obdobný příklad, na kterém chci ukázat ještě některé další techniky, přičemž vlastní léčení probíhá úplně stejně, takže se o něm již nemusím tak podrobně šířit.
Při tomto způsobu, kdy se zpravidla řeší více případů, je léčitel celým postupem veden druhou osobou, která se zve průvodce. Není bezpodmínečně nutné, aby to byl také absolvent Silvovy metody, ale musí s ní být dost podrobně seznámen. Výhodou je, hlavně pro něj, pokud má současně i vzdělání v nějakém oboru lékařství. Průvodce nemusí být v hladině Alfa, takže během vedení potřebné údaje čte a výsledky rovnou zapisuje. Tímto vnějším vedením je léčitel zbaven "administrativy" a může se tak plně soustředit na vlastní výkon. Průvodce jej nechá vstoupit do laboratoře a provést všechny položky jeho vstupního rituálu. Když mu léčitel oznámí, že je připraven, představí mu pacienta. V této fázi se musí léčitel napojit na osobní záznam představované osoby, takže o ní potřebuje co nejvíce zcela specifických informací, aby se mohl napojit skutečně na tuto konkrétní osobu. Pokud nejsou údaje naprosto jednoznačné, může se stát, že se napojí na jinou osobu téhož jména, případně se stejným bydlištěm. Kromě co nejpřesnějšího jména a adresy je vhodné uvést ještě například datum narození, rodné číslo, přezdívku, zaměstnání nebo jiné specifické údaje. Před léčitelem se objeví postava, která postupně dostává konkrétní podobu, kterou léčitel průvodci popíše. Pokud má průvodce k dispozici fotografii nebo popis, může si ověřit správnost napojení. Mezi obrazem a osobou mohou být ovšem i dosti značné odchylky, zvláště u vlasů. U žen zpravidla nesouhlasí barva a u mužů množství; obraz většinou naznačuje spíše budoucí stav, ale nemusí to tak být vždycky. Průvodce mívá většinou k dispozici i údaje o zdravotních problémech osoby, ale ty léčiteli nesděluje, naopak si je nechává pro kontrolu správnosti napojení. Po popisu zevnějšku osoby se léčitel soustředí na její tělo a jeho odchylky od normálu, jako je držení těla, hlavy, souměrnost končetin, případné amputace částí nebo jejich deformity. Potom stejným způsobem prochází vnitřkem těla, hlásí viditelné odchylky orgánů, výsledky prodělaných operací a následky úrazů. Na přání průvodce může nahlédnout i do virtuálního zdravotního záznamu osoby, kde jsou zaznamenány i letopočty úrazů, léčení, operací a podobně. V jakém tvaru bude tento zdravotní záznam, záleží pouze na přání nebo zvyklostech léčitele. Jestliže dává přednost zdravotním kartám, bude to zdravotní karta. Vyhovuje-li mu elektronická podoba, bude záznam na obrazovce.
Výsledky minulých vyšetření, jako rentgenové nebo tomografické snímky, je sice možné si prohlížet v kartotéce, ale daleko jednodušší je prohlédnout si je přímo na dotyčné osobě, protože to je daleko zřetelnější a navíc trojrozměrné. Ovšem protože se jedná o záležitosti již minulé, je třeba se podívat na dotyčné tělo v odpovídající minulosti. K tomu právě slouží výše zmiňovaný věčný kalendář. Na něm si nastavíme požadované datum, tím se přesuneme do udané doby a například zlomenou kost si můžeme prohlédnout ze všech stran, a pokud o to stojíme, můžeme si ji z těla i vyndat. Posouváním data můžeme pozorovat "na vlastní oči", jak se postupně hojí. Tyhle výlety do minulosti jsou sice zajímavé, ale pokud nesouvisí třeba s nějakými současnými traumaty, tak nemají jiný význam, než je poznávání vývoje osobnosti dané osoby.
Daleko prospěšnější je přesné poznání současných problémů. Pro každého lékaře jsou, nebo by alespoň měly být, nejdůležitější pocity pacienta. Právě podle toho jak, kde a co ho bolí, může nejpřesněji určit zdroj potíží. Na to se ho tedy snaží co nejdůkladněji vyptat, ale stejně naráží na nepřesnosti komunikace. Naprosto ideální by pro něj bylo, kdyby si mohl alespoň na chvíli pacientovy potíže vyzkoušet "na vlastní kůži". Léčitel pro to má jeden z nejzajímavějších nástrojů, tzv. diagnostickou přilbu. Tento název není příliš výstižný a byl zvolen spíše s ohledem na laickou veřejnost, před kterou se tento způsob léčení na dálku občas předvádí. V praxi to vypadá tak, že léčitel uchopí hlavu vyšetřované osoby, poněkud ji zdvihne, čímž ji od těla oddělí, chvíli počká, než se její obličej prolne do jeho směru, a nasadí si ji na svoji hlavu. Poté vyčistí mysl, což znamená, že se oprostí od všech vlastních myšlenek, a následně zažívá pocity zkoumané osoby. Prožívá všechny její potíže a bolesti naprosto stejně, jako kdyby to byly jeho vlastní. Pokud si s něčím neví rady, zeptá se svého rádce, pokud zkoumá muže, nebo rádkyně, jestliže se jedná o ženu. Co nejpodrobněji referuje průvodci, a potom většinou docela rád a ochotně vrátí hlavu zkoumané osobě; po vyčištění mysli opět všechny cizí pocity zmizí.
V některých případech, zvláště když je průvodcem lékař, může diagnózu určit či zpřesnit nějaké laboratorní vyšetření. Vzhledem k tomu, že léčitel se nachází v laboratoři, a to dokonce v té nejlépe vybavené, lze udělat jakýkoli rozbor rovnou a na počkání. Náběr zkoumané tělní tekutiny (krev, moč, lymfa, mozkomíšní mok atd.) se provede velice jednoduše tak, že hrdlo dlouhé úzké zkumavky se vnoří do příslušného řečiště a zkumavka se naplní. Potom je nutné se soustředit na složku, jejíž hodnota nás momentálně zajímá. Cukr, bílkovina, bilirubin, červené krvinky, krevní destičky nebo cokoli jiného. Doktoři mají rozbory na několik stránek, takže léčitel může snadno dostat dotaz na složku, jejíž jméno v životě neslyšel, ba nemá vůbec potuchy, k čemu to může být dobré. Navíc pro každou z těchto věcí se používají jiné jednotky a také správná hodnota je zcela specifická, někdy dokonce odlišná pro různé lidi. Aby bylo možné v tomto galimatyáši použít jediný a jednoduchý postup, používá se (pouze tady!) jednotná stupnice pro všechny rozbory. Na ní je jako 100% optimální hodnota pro danou osobu. Vlastní rozbor je jednoduchost sama. Zkumavku s tekutinou ucpeme palcem a obsah důkladně protřepeme. Zkumavku dáme svisle a počkáme, až se oddělí testovaná složka, která je dole, od zbytku tekutiny. Barva složky je vždy jiná, než barva zbytku, pokud by se nám hladina nezdála dost zřetelná, můžeme si ji zvýraznit. Potom postavíme zkumavku ke stupnicovému pruhu a počkáme, až se stupnice ustálí. Proti hladině odečteme naměřenou hodnotu, pokud to bude 100%, je stav ideální, méně znamená nedostatek, více přebytek, a podle procent se dá výsledek přepočítat na hodnotu ve správných jednotkách. Pro další rozbor, pokud zkoumáme tutéž tekutinu, použijeme tentýž vzorek, pouze se soustředíme na další složku, znova protřepeme a počkáme na ustálení. Při přechodu na zkoumání další tekutiny vrátíme tu použitou po protřepání do patřičného oběhu (pořádek musí být) a z dalšího oběhu nabereme nový vzorek.
Měření tlaku se provádí kupodivu tlakoměrem, ovšem zde není nutné nějaké pumpování, tlakoměr se pouze přiloží a rovnou ukáže hodnoty obou tlaků, podle přání buď dvěma ručkami analogově, nebo jako dvě čísla. O teploměru se dá říci snad jen to, že teplotu ukazuje hned. Než osobu propustíme, tedy odpojíme se od jejího záznamu, dáme do pořádku všechny nalezené problémy.
Přesnost a jistota v těchto technikách se získává s postupující praxí, přičemž dosahovaná úspěšnost léčení na praxi závislá není. O úspěšnosti nerozhoduje léčitel, ale léčený. Nejvíce záleží na tom, jestli je jeho problém touto cestou vůbec řešitelný. Pokud ano, pak záleží na tom, jak dlouho vydrží pozitivní změny v jeho záznamu, lépe řečeno, jak dlouho bude trvat, než si svým způsobem života a svými názory tyto změny opět vrátí směrem k původním hodnotám. Právě na tom záleží, jestli se jeho stav zlepší úplně, nebo jen částečně.
S posouváním času do minulosti určitě leckoho napadlo, co se tak tímto způsobem podívat i do budoucnosti. Tedy ano, čas je možné posunovat oběma směry, ovšem s budoucností je potíž v tom, že právě tam je většina informací zablokována. Ne tedy úplně všechny, ale rozhodně právě ty, které by nás nejvíc zajímaly. Pokud někdo hledáte seriozní přístup k věštění budoucnosti, doporučuji se soustředit na I-ging, někde zvaný též I-ting.
1
0
Poota 13.09.2015 18:29 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Tak, do teďka jsem se musel držet toho, co je v Silvově metodě "oficielní", abych Vám ji přiblížit takovou, jaká má být. Od teď si již mohu povídat, co chci, protože to bude pouze na "moje triko". Takže to mohou být i moje pouhé domněnky, zcestnosti a třeba i očividné chyby. Takže to tak také berte, i když je to většinou podložené a ověřené vlastní zkušeností.
Tedy život se Silvovkou je zcela jistě příjemnější a jednodušší, dalo by se říci, méně kostrbatý. To ovšem není dost závažný důvod pro to, aby se člověk rozhodl věnovat čas a peníze na absolvování kurzu.
Především se musí ve svém duševním vývoji dostat sám do stádia, kdy ho začnou zajímat věci související s duchovnem. Začne tedy vystrkovat tykadla rozličnými směry a hledá u různých náboženských i filozofických směrů odpovědi na svoje otázky. Jeho mentalitě bližší "západní" směry ho příliš neuspokojují a daleko propracovanější "východní" nauky jsou mu poněkud "cizí". Navíc při přístupu "zvenku" je praktický přínos obojích systémů dost problematický.
Dalším impulzem je nějaký závažný, většinou zdravotní problém, ať již vlastní nebo někoho blízkého. Ten totiž Silvova metoda slibuje a také je schopna napravit. To je její výhoda proti všem naukám, které člověka pouze učí, jak se s problémy smířit a jak s nimi žít. Další výhodou je to, že svoje postupy dokáže celkem jednoduše a logicky vysvětlit, a navíc rovnou prakticky předvést, takže se člověk může osobně přesvědčit a "podívat", že to funguje a také jak to funguje. Je to vlastně velice "materialistický" přístup k ryze duchovní problematice, což naší "západní" mentalitě docela vyhovuje.
V kurzu se naučí to, co potřebuje k vyřešení problému, který ho k tomu vlastně přivedl. K tomu se ovšem naučí ještě spoustu dalších užitečných věcí, které si může rovnou vyzkoušet. Většina z nich mu funguje na první použití, a tak si jimi zpříjemňuje a usnadňuje život. Pomalu mu ubývá problémů, které by musel řešit, takže intenzita jeho používání Silvovky postupně klesá. Ovšem všechny nabyté znalosti i dovednosti má stále připraveny, takže je může kdykoli použít. I toto vědomí, že má možnost kdykoli najít správné řešení a také jej použít, má vliv na jeho přístup k dalšímu životu.
Silvova metoda ovšem není "vynález" pana José Silvy z Lareda, jedná se o principy a jevy dávno známé a také dávno používané. Jeho zásluhou je pouze jejich znovuobjevení a jejich sestavení do snadno pochopitelného systému. Pokud někoho zajímá, jak jeho "metoda" vypadala před Silvou, je zajímavým čtením například "Poselství od protinožců" Marlo Morganové (Mutant Message Down Under).
Ostatně sám Silva zdůrazňuje, že jeho metodou se neučíme nic nového, ale pouze to, co jsme jako děti ovládali, a co nám bylo výchovou "zapomenuto". Můžeme si to ostatně sami snadno ověřit docela prospěšným experimentem. Vhodným "materiálem" pro náš pokus je dítě ve věku maximálně do sedmi let, sám jsem to ověřoval na exempláři pětiletém. Cílem je naučit dítě technice Théta dlaně, která je známější jako tzv. přikládání rukou. V kurzu se tato technika učí až po dobrém zvládnutí hladiny Alfa, protože jejím prostřednictvím se vstupuje do hladiny Théta, ve které se teprve specifickým postupem dá naučit tato technika.
Dítěti stačí nabídnout, že ho můžeme, bude-li ovšem chtít, naučit jedno mocné dobré kouzlo, které umí odstraňovat bolesti. Nejspíš bude živě souhlasit, a hned ho bude zajímat, jestli by to fungovalo, až zase bude babičku něco bolet. Samozřejmě, že to bude fungovat na babičku, na dědečka, na kohokoli jiného, a taky na zvířátka. Ovšem funguje to pouze za splnění jedné jediné podmínky: musíš si naprosto upřímně přát, aby to tomu člověku opravdu pomohlo! I kdyby to byl zlý a ošklivý člověk, pokud mu budeš chtít opravdu pomoci, tak mu pomůžeš! Bez opravdové a upřímné snahy to nepomůže ani těm nejmilejším. Záleží to jenom na tobě, na ničem jiném, jenom na tom, jak moc chceš pomoci. A teď jak se to dělá. Nastavíš si ruce tak, aby to bolavé místo bylo mezi dlaněmi. Je úplně jedno, jestli je přitiskneš, nebo držíš dál od těla. Nemusí být od té bolesti stejně daleko, můžeš mít jednu ruku na bolavých zádech a druhou na břiše, když nedosáhneš, můžeš mít tu druhou třeba na boku, nebo je můžeš dát obě vedle sebe k té bolesti. Pak zavřeš oči, představíš si to místo, kde je bolest, nadechneš se, a když vydechuješ tak v duchu nebo nahlas pomalu říkáš: nebolí, nebolí, nebolí. Potom se znovu nadechneš a při vydechování říkáš: nebolí, nebolí, nebolí. A potom ještě jednou. A to je celé to kouzlo. Bolest opravdu za chvilku zmizí, nebo aspoň poleví, často se tímhle i vyléčí. Na některou bolest se to musí zkoušet i několikrát za den. Funguje to i na zastavení krvácení, jenom se říká: nekrvácej, nekrvácej, nekrvácej. Ale trvá to většinou delší dobu, krev napřed nepřestává téct, ale je stále světlejší, a teprve potom jí teče míň a míň.
To, co je v předchozím odstavci, ke správnému naprogramování úplně stačí - mému exempláři je dnes (tj. 2009) již požehnaných devatenáct let a tuto techniku stále úspěšně používá.
1
0
Poota 13.09.2015 18:32 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Techniku tří prstů, které se důvěrně (a láskyplně) říká "prstíčky", jsem již zmiňoval ve spojitosti s kontrolory. Její obliba pramení z její jednoduchosti, pohotovosti a univerzálnosti. Osobně si myslím, že je jen málo problémů, které by nemohla řešit a naopak mnoho problémů, které se nedají řešit jinak. Přitom se vlastně jedná o pouhý spouštěcí mechanizmus programu, který zajišťuje, že "v hladině Beta fungujeme stejně, jako bychom byli v hladině Alfa". Tato jednoduchá finta je naprosto geniální a o tom, co všechno se jejím prostřednictvím dá docílit, by se daly napsat tlusté knihy. Tady bude stačit několik prostých příkladů, abych ukázal, jak se s prstíčky pracuje.
V první řadě umožňují přímou komunikaci myslí, přičemž nezáleží na jejich úrovni. Tímto způsobem tedy můžeme komunikovat stejně dobře s mimozemšťanem (v jednom vlákně se tu také tato otázka vyskytla), jako se zvířetem, rybou a dokonce i neživými mechanizmy. Takže hned příklad. Existují druhy výpočtů, pro které je nezbytné mít k dispozici řadu čísel, která je dokonale náhodná. Tu získat je prý značný technický problém a dokonalý generátor náhodných čísel se dlouho nedařilo sestavit. Nakonec skutečně dával počet všech použitých číslic za určité období naprosto stejný. V rámci výzkumů telepatie a Silvovy metody, pro které se využíval i tento generátor, se zjistilo, že jeho čísla občas nebývají náhodná. Dalším cíleným výzkumem se zjistilo, že pouhými "prstíčky" se dá docílit několikanásobně vyššího nebo nižšího výskytu libovolného čísla.
Moje osobní zkušenost je například ta, že "semaforoví skřítci" dokáží na požádání prodloužit zelenou. K tomu ale musím poznamenat, že tyhle věci se nedají zkoumat nějakými pokusy, protože Vyšší Inteligence odmítá fungovat pro nějaké "hraní", takže úspěšnost je většinou přímo úměrná závažnosti potřeby, případně závisí i na tom, kolika jiných lidí se týká.
Stalo se mi, že jsem za výlohou obchodu viděl krásně zabalená luxusní dárková mýdla. Zajímalo mě, jak asi které voní, a tak jsem zcela automaticky udělal prstíčky a nasál. Docela mě překvapilo, že jsem to mýdlo zřetelně cítil. Takže jsem totéž zkusil s pohledem na to sousední, a vůně byla jiná. Funguje to jednoduše tak, že se dotyčná vůně prostě vyzvedne ze záznamu v Informačním Poli. Ověřili jsme si to s mojí ženou v Průhonickém parku, kde nám na podzim bylo líto, že azalky nekvetou. Takže vůně jejich květů jsme se tenkrát "načichali" přes Informační Pole. Čich je vůbec pro Silvovku zcela specifický, a různými vůněmi, které se v reálu vůbec nevyskytují, komunikuje s námi přímo Vyšší Inteligence. Podle vůně se tak dají spolehlivě rozlišit věci dobré a prospěšné od špatných. Zřejmě zde pramení rčení, že někdo "na to má nos".
Vyzvednutí potřebné informace se dá použít třeba při zkoušení, když neznáme správnou odpověď. Správná odpověď totiž existuje nezávisle na nás, takže stačí pouze na ni najít spojení a přes něj si ji vyzvednout. Zvolíme si tedy osobu, která tuto odpověď zcela jistě zná - může to být kapacita v daném oboru, objevitel předmětného, nebo rovnou zkoušející. Pomocí prstíčků si ho představíme před sebou a zeptáme se ho. To, co nám odpoví, můžeme rovnou převyprávět. Jenom nesmíme dát najevo, že nám připadá komické, říkat někomu totéž, co říká on nám.
Informace můžeme také předávat - příjemce má dojem, že se mu nějaké myšlenky nebo pocity samy objevují - pokud tyto metody nezná, je přesvědčen, že jsou to jeho vlastní nápady. To, co sdělujete, je přeloženo do podoby, kterou je příjemce schopen vnímat. To znamená, že zde neexistuje jazyková nebo druhová bariéra. Domnívám se, že se zde nejedná o "překlad" pouze do obrazů, protože se správně přenášejí i zápory a mluvnické významy. Proto "Nevidí mě, nejsem tady" funguje stejně dobře na revizora, jako na na bachyni s pruhovanými selátky - obojí ověřeno v praxi.
Také jsem na prahu chaty překvapil nádherně zbarveného statného mloka, který při spatření něčeho tak ohavného chtěl co nejrychleji někam co nejdál, takže se jen prudce zmítal na místě. "Neboj se, nic ti nehrozí, tady jsi v bezpečí". To ho uklidnilo, přestal se zmítat, položil si hlavu na zem a spokojeně usnul, takže jsme museli přes půl hodiny dávat pozor, abychom na něj nešlápli. Pak se probudil, podíval se na nás, a když viděl, že nic zajímavého nebude, tak šel zase klidně po svých.
Onehdá nás náš chlebodárce vyvezl do Švýcar, kde nás ubytoval sice v nóbl hotelu, ale aspoň na snídaních se rozhodl ušetřit. Kontinentální snídaně (= krajíček veky, lžička marmelády, 1 ccm másla a sáček čaje plovoucí ve vlažné vodě) nebyla nikdy tím, na co bych se celou noc těšil. Když jsme se ženou sešli do jídelny (soukromě to nazývám večeřadlo nebo krmelec), zjistili jsme, že kolegové již zcela obsadili část, vyhrazenou kontinentálním snídaním. Čekat se nám nechtělo a navíc v druhé části, která byla pro "lidi", bylo téměř prázdno. Řešení se nabízelo samo: prstíčky a "snažíme se být lepší, takže si zasloužíme také lepší snídani". Usedli jsme tedy mezi "lidi" a byli i náležitě obslouženi. Na dotazy závistivých kolegů, proč jsme měli lepší snídani jsme odpovídali podle pravdy: "Protože si ji zasloužíme.". Samozřejmě měli dojem, že si také zaslouží lepší snídani, takže jsem jim doporučil, ať to tedy ráno zkusí. Druhý den ráno bylo v kontinentální půli prázdno a u "lidí" narváno, takže jsme si neměli kam sednout. Stačily prstíčky a ihned se objevila servírka, která nás s mnohými omluvami požádala o laskavé posečkání. Setrvali jsme tedy se ženou v lehké ranní konverzaci, během které byli naši kolegové odkázáni do patřičných mezí, abychom, opět s mnohými omluvami, byli uvedeni ke svému stolu a mohli v klidu opulentně posnídat. Mnozí kolegové se sice dovtípili, že si opravdu lepší snídani nezaslouží, ale když jsem jim na jejich "Proč?" podle pravdy odpovídal: "Protože se nesnažíte být lepší.", obávám se, že nepochopili.
Zrovna tenhle příklad ovšem otevírá otázky spravedlnosti, výhod, demokracie, rovnostářství atd. Aby to nebylo na několik pokračování, zkusím to co nejvíc zjednodušit. Hned na začátek tedy tvrdím, že demokracie ve smyslu stejných práv, povinností i výhod pro každého je z hlediska Vyšší Inteligence čirý nesmysl. Všechny bytosti během své existence procházejí vývojem k vyšší dokonalosti. Dokonalejší bytosti mají vyšší schopnosti a úměrně tomu i větší povinnosti. Z těch pak vyplývá i jejich právo na větší výhody. Na přesně protilehlé pozici je systém: díky vyšším schopnostem si mohu urvat více výhod a méně povinností. Poněkud spravedlivější se zdá(!) být demokracie, která je ovšem ve skutečnosti jenom posvěcením předchozího systému tím, že "si to přeje většina", která je ve skutečnosti koupená za část urvaných výhod.
Socialistické "každý podle svých možností, každému podle jeho zásluh", stejně jako komunistické "každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb", ztroskotává na tom, že to není "samoregulovatelné", takže to musí někdo nebo něco řídit. Dalším problémem je to, že "možnosti" nevyprodukují tolik, kolik požadují "zásluhy nebo potřeby". Na spravedlivou ruku tržního hospodářství se ovšem také nedá spoléhat, zvláště když z odstupu je vidět, že čouhá ze saka s mnoha kapsami na úplatky.
1
0
Poota 13.09.2015 18:35 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Jen trochu mimo
Nejen v tomto vlákně předkládám svoje (a také cizí) názory a myšlenky jako náměty k přemýšlení. Naprosto nevyžaduji jejich přijetí nebo souhlas, předpokládám totiž, že to čtou myslící lidé, kteří mají své vlastní názory a zkušenosti, velmi často převyšující ty moje. S ješitností bojuji docela úspěšně, jsem již ve stádiu, kdy radost z dobré myšlenky je větší, než zármutek nad tím, že nebyla moje. Čím více myšlenek "z různých soudků" zde bude, tím větší výběr, a tím více věcí k přemýšlení.
Každá bytost se nalézá na nějakém stupni vývoje, a v tomto stupni na nějaké úrovni, čemuž má také odpovídat jeho jednání. Z reakcí Anonymního mám pocit (možná nesprávný), že s mým jednáním není spokojen a přál by si ze mne vykřesat něco lepšího či vznešenějšího. Pokud je to opravdu tak, tedy ho asi zklamu - mám sice snahu se vyvíjet, ale rozhodně ne nějakými prudkými skoky na vyšší úroveň - každý drobný krůček musí napřed uzrát, abych si nenabil hubu.
Takže se zvolna dostávám k "výhodám nabytým nekorektním způsobem".
Výhoda znamená vždy něco lepšího, pokud je něco lepší, znamená to i existenci horšího a existuje tedy možnost výběru. Celý život každý z nás stále vybírá ze dvou či více možností. A to zcela vědomě a bez nějakých čar a kouzel, třeba jen na základě toho, že jsme u té hromady dřív, nebo proto, že ty ostatní dokážeme odstrčit, případně z toho, co pro nás zbylo. Máme-li možnost výběru, vždycky si vybereme to lepší. Manželku, auto, sedadlo, kedlubnu, doktora atd. Jestliže musíme vzít to, co je právě na řadě, nejde o výběr. Samozřejmě kedlubnu vybíráme podle jiných kritérií než manželku, ale vždycky chceme tu lepší. Samozřejmě jsou případy, kdy cena stoupá s kvalitou, takže pak je pro nás "lepší" to, co je pro nás optimální.
Rozumovým výběrem se můžeme velmi snadno dostat do situace, že máme dvě zhruba rovnocenné možnosti. Nebudete mi to možná věřit, ale ani tehdy prostě nepopadneme jednu z nich. I tady se budeme snažit vybrat tu lepší. Pokud to nedokážeme, zkusíme to svěřit náhodě a použijeme rozpočítadlo nebo si hodíme korunou. Tím máme vybráno a navíc se zbavujeme odpovědnosti za případnou špatnou volbu.
Jestliže ovládáme Silvovku, máme výhodu. Podle někoho neprávem, ale potom bychom stejným neprávem získali absolvováním vysoké školy nespravedlivou výhodu ve větším výběru případného zaměstnání. Z mého pohledu je to obojí investice do vzdělání. Investuje se pro dosažení nějakého zisku, prodělečná investice je při správě cizího majetku dokonce trestná. Těžko někdo může požadovat, abychom se nezajímali i o místa, pro něž je podmínkou doktorát, když ho máme. Pokud si někdo koupí kolo, dostane se dál než ten, kdo stejnou sumu utratí za něco jiného.
Proč nepoužít při výběru Silvovku (nebo něco jiného), když ji umíme. A dokonce když má pro tyto případy i speciální metodu. Vybereme si tak auto, které vydrží bez oprav déle, nebo manželku, s kterou se nám bude žít lépe. Měli jsme možnost výběru a tu jsme využili. Vybrali jsme tu lepší možnost a získali jsme tak výhodu, dle některých ne zrovna košér způsobem, protože jsme měli k dispozici informaci, která scházela těm ostatním.
Souhlasím s Anonymním, že je tady "ten, který drží metr", často jsem se již o něm zmínil jako o Vyšší Inteligenci. Té plně důvěřuji a respektuji její rozhodnutí. Jestliže něco chci, požádám ji o to a pokud je to možné, tedy mi to dopřeje. Jestliže je moje žádost nesplnitelná, nevhodná nebo nepřiměřená, nedostanu nic a navíc mě třeba i pokárá. V každém případě však poděkuji, protože je to forma jakéhosi tříbení či výchovy.
Myslím, že v této souvislosti je silně přehnané zmiňovat se o "nadlidech". Tím, že se někdo naučí číst a psát, se z něj nestává člověk s novými vlastnostmi, je úplně stejný, jako člověk negramotný, pouze jeho možnosti jsou daleko větší - dokáže si například přečíst na zdi, že Lojza je vůl, což zbytek jeho života náramně obohatí.
Tím, že se člověk něco naučí, se rozhodně nestává automaticky někým jiným. Je možné, že právě nabytá dovednost a nové možnosti způsobí to, že se začne chovat novým způsobem - třeba právě proto se říká: dej člověku moc, a poznáš, jaký je. Někdo překvapí příjemně, jiný naopak. Ale to už zase souvisí vývojem charakteru a s tím, že za všechny své činy člověk zodpovídá a ponese následky, i když většinou ne zcela okamžitě.
Takže teď se každý mějte tak, jak si zasloužíte, a pokud se někdo chcete mít líp, tak buďte lepší.
1
1
Poota 13.09.2015 18:38 Bydliště: Praha
9073
603
7584
Příkladem "prstíčků" jsem vlastně předvedl fungování spouštěče určitého programu, v tomto případě ovšem mimořádně zdařilého a "širokorozsahového". Na stejném principu si můžeme vytvářet i svoje osobní programy, určené k řešení jednoho konkrétního problému. Tedy co program, to problém a to nejspíš takový, na který potřebujeme působit opakovaně a dlouhodobě. Aby nebylo nutné na každý takový problém několikrát denně myslet a působit na něj pokaždé znovu "ručně", můžeme vytvořit program tak, aby se spouštěl zcela automaticky nějakou činností, kterou stejně vykonáváme, nejlépe několikrát denně. Takováto činnost tedy potom působí jako spouštěč, to znamená, že pokaždé, když ji vykonáme, nastartuje se přiřazený program. Jako spouštěč může fungovat prakticky cokoli, třeba obracení stránek při čtení, otevírání dveří, zavírání dveří, stisk kliky, rozsvěcení či zhasínání světla, stisk určité klávesy (třeba Enter), sešlápnutí brzdy, řazení, přidání plynu - prostě fantazii se meze nekladou. Důležité je ovšem to, abychom jednou činností startovali pouze jeden program. Průchod dveřmi tak může spustit třeba šest programů. První je stisknutí kliky, druhé otevření dveří, třetí pohyb nad prahem a současně čtvrté průchod mezi futry, páté uvolnění kliky, šesté zavření dveří - pokud při zavírání dveří opět stiskneme kliku, zopakují se ještě první a pátý program. Pro lepší zapamatování "obsazených" spouštěčů je vhodné, abychom měli nějakou asociaci mezi spouštěčem a programem. Jestliže například programujeme postupné zlepšování funkce prostaty, je vhodným spouštěčem splachování na záchodě, které s prostatou nejen souvisí, ale navíc i vyvolává představu správně fungující prostaty, tedy něco jako náš cíl.
Zapamatování spouštěčů je důležité pouze proto, abychom měli pro každý spouštěč pouze jeden program. Pro samotnou funkci programu již není důležité, zda si spouštěč a program pamatujeme nebo ne - po naprogramování již program pracuje zcela nezávisle na našem vědomí nebo vůli; jeho spouštěč jej spustí vždy, kdykoli vykonáme danou činnost, a to až do té doby, než program zrušíme, tedy "odprogramujeme". Programujeme-li tak, aby daný program dosáhl určitého stavu a tento stav nadále pouze udržoval, nemusíme se již o něj vůbec starat a ani jej rušit, takže běží stále a to až do konce našich dní.
Při programování je dobré mít o řešeném problému dostatek vědomostí, abychom naprogramovali skutečně to, co chceme a nikoli to, co se domníváme, že chceme. Pravidlo "Formuluj přesně!" se vyplatí dodržovat obzvláště důsledně. Pokud si, dejme tomu chceme zlepšit zrak, nedosáhneme kýženého výsledku touto prostou formulací, protože není jasné, co to je "lepší zrak". Pro zjednodušení můžeme hovořit o čtyřech vadách zraku, na tento příklad to stačí. Tedy krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatizmus a vetchozrakost. Krátkozrakost - čím jsou předměty vzdálenější, tím jsou rozmazanější, korekce je zmenšovacími skly. Dalekozrakost - rozmazanější jsou předměty bližší, korekce zvětšovacími skly. Astigmatizmus - naše oční čočky jsou oválně klenuté, takže svítící body vidíme jako čárky, které mohou být i skloněné, korekce oválně klenutými čočkami, orientovanými kolmo na sklon našich čárek. Vetchozrakost je zeslábnutí svalů, které zaostřují na blízké předměty, takže se projevuje podobně jako dalekozrakost, korekce zvětšovacími čočkami - brýle na čtení.
Navzájem se vylučují pouze krátkozrakost a dalekozrakost, obojí se ovšem může kombinovat s astigmatizmem a ke všem vadám se dříve či později přidruží vetchozrakost. Při napravování těchto problémů je důležité, zda nosíme brýle či nikoli. Bez brýlí se snažíme vadu úplně odstranit, což se nám v kratším nebo delším čase více či méně podaří. Pokud nosíme brýle, a nejsou bifokální, je vhodné beze zbytku odstraňovat pouze vetchozrakost. Nápravou ostatních vad bychom docílili hlavně toho, že bychom přes brýle viděli stále hůře a museli si pořizovat nové, což by se nejspíš muselo ještě několikrát opakovat, než bychom je mohli odložit natrvalo. Proto je vhodnější a také snazší, smířit se s brýlemi a korigovat svou vadu tak, abychom přes ně viděli stále stejně dobře, tedy aby se nám vidění přes ně nezhoršovalo.
Obdobným způsobem postupuje i v ostatních případech. Důležité přitom není jen to, čeho bychom chtěli docílit, ale také to, zda jsme přesvědčeni, že toho docílit můžeme. Rozhodně nemá smysl programovat něco, o čem pochybujeme.
Podpořte chod fóra 