 | Píďalka 
17.10.2015 23:54
Bydliště: ČR
|
| PARADOXY
Věčný pohyb
Každá učebnice fyziky a kdekterý kantor, počínaje prvním stupněm obecné školy a universitním profesorem konče, vám bude tvrdit, že věčný pohyb je nemožný. Jedinný pohled na jasnou noční oblohu nám však odhalí, že věčný pohyb je principem, podle kterého operuje celý vesmír.
Uzavřený systém
Prozatím je nemožné perfektně izolovat jakýkoliv systém, byť i jen tepelně, nemluvě od působení vlivu gravitace. Co jiného potom tvoří uzavřený systém, než matematické dogma? Už jste někdy takový uzavřený systém viděli, či ho dokonce postavili? Zákon o zachování energie ve skutečnosti praví, že platí, a to s jistými omezeními, jen v uzavřeném systému, a je použitelný pouze teoreticky. V praxi použití nemá. Jenže kdo se namáhá si ho naštudovat v plném znění, že? A přesto je tento velice dobře formulovaný a podmíněný zákon do nekonečna opakován armádami "expertů" jako argument proti možnosti setrojení toho, co již od nepaměti funguje všude kolem nás.
Entropie
Učili nás, že energie vždy plyne od vyššího potenciálu k nižšímu, tudíž že vesmír eventuálně bídně zhyne jakousi tepelnou smrtí, kdy všechno ve vesmíru dosáhne stejné teploty. To však jaksi platí jen do toho momentu, kdy do sebe drcnou nějaké dvě planety, či se střetnou dvě galaxie, popřípadě bouchne supernova, a vše je jinak. I obyčejný táborák by nás mohl přesvědčit o tom, že energie je neustále převáděna také obráceně, od nižšího potenciálu k vyššímu. Totéž demonstruje i bouchnutí kladivem, kdy mechanická energie nižší úrovně (menší síla), která zrychlila kladivo, se projevila jako tepelná a mechanická energie vyšší úrovně při dopadu. Ona se totiž energie dokáže převléct i za hmotu, at' už organickou, či neorganickou, nastřádá se v supernově atd. Tento teoretický vynález, zvaný entropie, je pouhou nedomyšleností velice úzkého náhledu na část funkcí jsoucna.
Gravitace
Jestliže páně Ajnštajnova geometrie prostoru zrychluje padající kámen, pak podle zákona akce a reakce padající kámen zrychluje geometrii prostoru. Ze zákona akce a reakce vyplývá, že stejně jako gravitace ovlivňuje padající kámen, padající kámen ovlivňuje gravitaci. Z toho zase vyplývá, že gravitace, či to, co způsobuje váhu, je stejně tak fyzikálního původu jako je kámen (fyzikální neznamená nezbytně hmotné, viz např. působení magnetického pole a pole samotné). Stejně jako dynamická síla paže vrhla kámen vzhůru, je třeba dynamické síly gravitace, aby tento kámen zpomalila, zastavila a poté urychlovala zpět dolů. Pouze dynamický proces aplikace síly je schopen vykonat práci. Učení této nedomyšlenosti, coby příčiny gravitačního zrychlení, je nanejvýše nezodpovědné. Kompletní nedostatek znalosti principu a příčin gravitace nikoho neopravňuje k tvrzení, že gravitace je cosi tak abstraktního, jako je geometrie, i když je taková představa použitelná v matematickém a zjednodušeném řešení velice omezeného množství speciálních, praktických problémů.
Noční nebe
Vycházeje z pozorování našich astronomů a fyziků, zatímco hvězd na obloze přibývá se čtvercem vzdálenosti, světla se čtvercem vzdálenosti od zdroje ubývá. Tato dvě pozorování jdou proti sobě a výsledkem by mělo být celkem stejnoměrné světlo noční oblohy, která by měla celá zářit dnem i nocí s intenzitou našeho slunce, což se nekoná. Je tedy nasnadě, že pan Ajnštajn silně nezvládl svou fantazii ani zde, že světlo, oproti jeho nikdy neověřené doměnce stárne, a že barva světla se s uraženou¨ vzdáleností posouvá od modré k červené. Jinými slovy, že energie fotonu se v průběhu jeho putování, řekněme od Kasiopey k nám, vyčerpává, a tím i červená.
Světlo
Dvou štěrbinový experiment Thomase Younga, při zachování jeho původních podmínek a tím použití slunečního, mnohaspektrálního světla, nám na matnici ukazuje jasně definované, mnohonásobné odrazy světla se spektrální, mnohabarevnou "aurou". Praktické pokusy v temné komoře dokonce ukazují, že naprosto stejného efektu lze docílit jenom zaměřením slunečního paprsku na hřebík. Pokud zopakujeme pokus s jednotnými vodními vlnami, dostaneme na "matnici" cokoliv, jenom ne definované vršky a prohlubně vln. Youngův pokus totiž ve skutečnosti nepracuje tak, jako s vodou, a jak nám to učenci malují nehybnými obrázky do učebnic. U Youngova pokusu jde totiž očividně o mnohanásobný lom světla v poli přilnavosti "hřebíku", jaký použil ve svém pokusu Thomas Young. Tento pokus nejen že vůbec nepoukazuje na vlnovou charakteristiku jakékoliv částice tak, jak je to vysvětlováno, ale poukazuje na lom paprsků v poli přilnavosti hmoty a na barevný, spektrální rozklad, který je sám o sobě potvrzením vlnové charakteristiky světla. Má-li světlo mít charakteristiku vlny, tato vlna nutně stojí relativně k zemi, zatímco cosi jiného, co ve skutečnosti tvoří světlo, se pohybuje podél své zvlněné trasy, stejně jako přirozená řeka plyne meandry břehů, jakou si ryba tvoří svým pohybem vodou, nebo jakou maluje had svým pohybem v písku.
Relativní teorie tvrdí, že rychlost světla ve vákuu je neměnná a že dva paprsky světla, zářící at' už proti sobě, nebo ve stejném směru, si udržují vzájemnou rychlost nějakých 300,000 km/s. Tento nikdy neprokázaný blud a základní předpoklad konceptu teorie relativity si snad ani nezaslouží komentář. Prý velice dobře víme, že index lomu paprsku světla je přímo úměrný rozdílu rychlosti světla při přechodu z prostředí do prostředí, s přihlédnutím ke svíranému úhlu. Mělo by snad býti jasné, že světlo závisí na svém šíření na druhu prostředí, at' už je tím prostředím hmotný materiál jako je sklo, nebo silové pole. K lomu světla totiž dochází nikoliv uvnitř homogeních materiálů, ale na přechodu mezi dvěma materiály, a stejně tak na přechodu z vakua do materiálu. Pokud by se někdo chtěl zajímat, jakýkoliv drát kolem sebe ohne světlo v rámci svého Van Der Waals pole. Je to pozorovatelné prostým okem. Dokonce je také prostým okem pozorovatelné, že čím je drát teplejší, tím je širší pole, ve kterém se kolem něj světlo lomí. Z toho důvodu by snad mohlo být jasné, že s Youngovým dvouštěrbinovým pokusem je všechno velice jinak, a že akademie si hzo už nějaký ten pátek vysvětluje naprosto chybně.
Další věcí je, že přechází-li světlo z pomalejšího prostředí do rychlejšího, nezbytně ztrácí energii na své zrychlení, a podobně, přechází-li z rychlejšího do pomalejšího, energii zase nutně ztrácí. Je to totéž co u auta. Buďto zrychluje a spaluje benzín, nebo zpomaluje a "pálí" brzdy. Při změnách rychlosti vždy opouští systém zvaný automobil energie, stejně jako jakýkoliv jiný systém. Dále by mělo snad být jasné, že kdyby vákum neposkytovalo světlu nějaký druh prostředí, byť i jen ve formě silového pole, asi by si v něm světlo těžko udržovalo jakoukoliv stálou rychlost a těžko by do vákua zrychlilo, řekněme ze skla. Samotný lom světla kolem "Youngova hřebíku" jasně poukazuje na to, že i optický hranol neláme světlo jakýmsi iluzorním povrchem skla, ale naprosto prokazatelně silovým polem v rámci jeho mechanického povrchu, a z lomu kolem Youngova hřebíku a kdejakého drátu i kabelu atd. je to opět polem přilnavosti, způsobujícím Van der Waals sílu přilnavosti.
Magnetické pole
Díváme-li se pomocí železných pilin na magnetické siločáry stálého magnetu ze strany pólu, pozorujeme sérii soustředných kruhů. Díváme-li se na ně ze strany magnetu, pozorujeme dvě série soustředných kruhů, či povětšinou oválů, z nichž každá série je utopená v pólech magnetu. Podle deskriptivní geometrie pak nejde až tak moc o siločáry, jako spíše o jakési silošlupky.
V každém případě zde však hledíme na velmi zajímavý úkaz. Cosi se motá kolem magnetu a nikam to neuletí. Ono kdyby to cosi mělo z magnetu lítat někam do vesmíru, tak se nám magnet asi za chvilku magneticky vybije, že? Pokud znovu aplikujeme Newtonův zákon akce a reakce, je nasnadě, že pokud se to cosi má udržet kolem magnetu tak, jak to malují piliny, musí se jednat o dvě cosi, které se vzájemně lomí, podobně jako se lomí světlo při přechodu různými materiály v silových polích. Prozatím tomu říkejme severní a jižní magnetická radiace, kteréžto dvě radiace se navzájem prostupují a vzájemně jedna druhou lomí ve směru pólů, a to dokonale.
Magnety si udržují svá pole "natažená". Řekněme si to takhle. Pokud chceme, aby nám třeba gumička něco přitáhla, musíme ji nejdříve natáhnout. Stejné platí o pružině a jakémkoli elastickém materiálu. Magnetické pole však přitahuje i bez natažení, stejně jako gravitační. Můžete si koupit magnety vyrobené kolem světa, které se nikdy dříve nesetkaly, a přesto, jakmile se k sobě dostatečně přiblíží, naskáčou na sebe jak blechy. Stejně je to s gravitací. Na Zeměkouli můžou padat meteority, které se jí nikdy předtím nedotkly, a to až do soudného dne, a Země si bude pořád přitahovat další a další. No a její pole bude sílit o nabytou hmotnost, a ne se oslabovat. Tudíž, magnetismus a gravitace jsou cokoliv, jenom ne jakési konzervativní síly, nebo pole, jak se nám snaží nakukat mylné představy vědců. Totéž platí i pro statickou elektřinu a přítažlivost jejího pole, ale jde o jiný, více základní řád částicového pole, než u magnetismu.
Dva stálé magnety se vzájemně přitahují Sever - Jih (S-J) a odpuzují se S-S nebo J-J. No jo, jenomže na to, aby se dva magnety odpuzovaly S-S, nebo J-J, je musíme držet, či nějak jinak omezovat jejich přirozenou snahu se otočit do orientace S-J. Pokud je necháme udělat to, co magnety přirozeně dělají bez další silové nápomoci, tak se vždycky zorientují S-J a hupnou na sebe. Z toho plyne poučení, že odpudivá síla magnetů je pseudosíla, podmíněná působením dalších vnějších sil na magnety, a že magnetické pole je přirozeně pouze přitažlivé. Mohlo by se zdát, že bychom si ušvihli ostudu, kdybychom od sebe chtěli špagátem odtáhnout kus kolejnice. Přesto to lze učinit, pokud ten špagát dáme třeba kolem pouliční lampy, a vrátíme se ke kolejnici, než začneme za špagát s kolejnicí na konci tahat.
Elekrický proud
Elektrický proud se prý pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla. Pokud to tak je, jedna možnost by byla, že elektrony putují drátem touto rychlostí. To však se nelíbí nikomu menšímu než panu Ajnštajnovi a jeho následníkům s jejich relativní teorií. Podle ná by ty elektrony musely být nesmírně masivní na tudíž i těžké, a to by byl drát plný takových těžkých elektronů k neuzvednutí.
Proto nám je nabídnuto vysvětlení ještě daleko pitomější, a to, že prý se elektrony drátem postrkují daleko pomaleji, než je rychlost elektrického proudu. Prý to vypadá, jako když se šíbují vagóny na dráze. Mašina strčí do prvního vagónu, ten do druhého, ten do třetího atd., a rychlost vlny tohoto hrkání a postrkování procházejícího vlakem je daleko vyšší, než rychlost samých vagónů, tedy elektronů. No a tenhle princip prý uděluje elektrickému proudu jeho těsně podsvětelnou rychlost.
Jenže, ony ty elektrony jsou podle pana Bohra a kvantové teorie zatraceně malé. On takový elektron je prý vůči atomovému jádru poměrně asi tak veliký a vzdálený, jako je poměr velikosti a vzdálenosti Země ke Slunci. Navíc pak ty elektrony musí ještě a docela fofrem obíhat jádra, jako obíhá Země Slunce. Takže takový elektron nejen že musí urazit relativně až nepředstavitelnou vzdálenost, než má šanci postrčit další elektron, ale ještě musí mít velice přesné časování a cílení, aby se vůbec do nějakého dalšího elektronu trefil, a to tak, aby následný elektron postrčil přesně stejným směrem, a navíc, aby nám taky nevylítl z drátu. Je to podobné, jako by mašina řízená a časovaná jakousi plánovací komisí, postrčila vagón na Masaryčce a ten se trefil a postrčil vagón na odvrácené straně Měsíce (atéomového jádra). No a už jste někdy hráli kulečník s koulema, které se všechny navzájem odpuzují svým shodným elektrickým nábojem? No a přesto téhle monstrozitě věří mně naprosto nepochopitelné množství lidí, kteří připustili, aby do nich někdo tento katechismus nadrněl.
Kinetická teorie plynů
A zase jsme u pana Ajnštajna. Voda vřící při 100°C je stále ještě kapalina, zatímco vodní pára, která z ní právě unikla, je při stejných 100°C plyn, a to při měřitelně naprosto stejné teplotě a teoreticky prý stejné molekulární rychlosti. Jak to přijde, že k odpařování varem je neustále nutno dodávat tepelnou energii? Kde se ve vodě skrývá její nepostižitelná, a definitivně ne zanedbatelná latentní energie změny skupenství? 100°C je 100°C a jestliže jde pouze o pohyb molekul, měla by se voda z hrnce vypařit po dosažení této teploty velice výbušně a všechna najednou. To se neděje. Nelze, než se podívat po nějakých jiných možnostech, které by byly schopné skutečný jev podchytit.
Vezměme v potaz láhev stlačeného plynu. V takové lahvi může být tlak, řekněme 150 atmosfér, což by mohlo dát tak 22500x víc molekul vzduchu, než zvenku flašky. To znamená 22500x méně místa k hnutí a 22500x více nárazů molekul vzduchu jak vzájemně, tak na stěnu flašky zevnitř, než zvenku, při stejné teplotě. Jenže plyny nejsou pověstné tím, že by se stlačovaly bez vydávání tepla, a nejsou pověstné ani tím, že by v nich nedocházelo k pohybovému tření. Stejně tak není ocel lahve pověstná tím, že by byla stoprocentně pružná. Je tudíž krajně nemožné, aby molekula vzduchu nepředala při nárazu na stěnu láhve část své kinetické energie ve formě tepla.
Jak to tedy přijde, že se flaška stlačeného plynu neustále neohřívá? Když uznáme, že teplota vyjadřuje molekulární rychlost, a teplota vzduchu ve flašce a kolem flašky je stejná, a stejná je i teplota flašky samé, pak by měl vzduch ve flašce se svými 22500:1 molekulárními nárazy tu lahev ohřívat, dokud by jeho molekulární rychlost nepoklesla 22500x. Jenže to pak zase by jeho teplota musela spadnout daleko pod okolní teplotu, a flaška by měla zmrznout. Není tedy tato teorie spíše fraška plná vzduchu? Avšak, stačí si nechat do hlavy nasadit Ajnštajnovu, představu, že nárazy molekul plynu jsou 100% pružné, a teplo tudíž neuvolňují, a je teoreticky vymalováno. Jenže potom zase stojí za vysvětlení: "Kam zmizelo teplo tření v plynu, kterýžto jev je prakticky naprosto nepochybně prokázaný, nemluvě o neexistující 100% pružnosti oceli?"
Další problém s kinetickou teorií plynů je, že technická literatura, zabývající se problematikou, či výrobou vakuových pump, vám poněkud nesměle naznačí, že jakmile dosáhne vákum v nádobě mezní hloubky, přestane se plyn chovat jako tekutina, ztratí viskozitu, a cituji: "Molekuly plynu jaksi náhodně občas zabloudí do potrubí k pumpě." Dále vám stejná a i vědecká literatura poví, že zbytkové molekuly plynu za hlubokého vakua lnou k jakýmkoliv solidním předmětům, včetně stěn nádoby, a že je nesmírně obtížné se těchto zbytků plynu zbavit. Molekuly plynu v této situaci absolutně nejeví sebemenší snahu se od stěn nějak odrážet a někde nějak poletovat evakuovanou nádobou. Jaký molekuklární pohyb coby příčina tlaku v plynech? Jaké rychlosti? Evidentně je vše jinak, nemluvě o tom, že celá tato teorie funguje jen s Ajnštajnovým teoretickým vynálezem ideálního plynu, který prakticky neexistuje a podle kteréžto teoretického modelu se skutečné plyny odmítají chovat. Na straně druhé, molekuly plynů jsou hmotnými částicemi a jako takové nutně vlastní nějaká silová pole, která jsou stejně jako magnetické pole a pole statické elektřiny stlačitelná. Pak už můžeme uvažovat o tom, že jednotlivé charakteristiky těchto polí jednotlivých prvků udávají charakteristiky chování tlaků v plynech, a nejen to, ale také zde nacházíme nápovědu, abychom se dovtípili, kde hledat latentní energii změn skupenství.
Teorie velkého třesku
Pokud se skutečně hvězdy od nás vzdalují ve všech směrech stejnou rychlostí při stejných vzdálenostech od Země, pak je matička Zem opět středem všehomíra a není mi jasné, proč to fyzikové a astronomové nezabalí, neomluví se Vatikánu za své potírání katolického dogma středovesmírné polohy Země, a nedají se k Jesuitům. Ona totiž geometrie rozpínání kulovitého tvaru nedá takový výsledek žádnému jinému bodu v kouli, než jejímu středu. Všude jinde je to jinak. Například ta část vesmíru, která by byla na naší straně rozpínání od nějakého středu, se nám bude vzdalovat daleko pomaleji, než ta, která by byla na opačné straně originální lokality pověstné singularity. Potom samozřejmě naše okolí kolmo ke směru našeho vektoru rozpínání, se bude od nás vzdalovat poznatelně pomaleji, než to, co mizí před námi a za námi. No a čím víc by bylo pozorované těleso paralelní našemu směru rozpínání, tedy na stejné vzdálenosti od středu rozpínání jako je Země, tím nižší vzájemná rychlost vzdalování se. To však prý není pozorováno. Přitom to je otázka celkem jednoduché geometrie prostorového rozpínání, která by byla schopna určit, kde je se ve vesmíru nacházela bájná singularita této teorie.
No a pokud pan Hawking, nebo nějaký jiný mudrc, nenajde ve vesmíru díru o průměru 27 miliard světelných let, která by nutně musela vzniknout od data bouchnutí singularity ve středu vesmíru, budu si muset myslet, že ta jeho singularita ještě stále dští oheň a síru. Kde je ta díra? Kde je ten střed? Jak to, že dle astronomů jsou hvězdy více méně všude rovnoměrně rozprostřené prostorem viditelné částí vesmíru? Jak to, že máme na hranice pozorovatelného vesmíru všude stejně daleko a jak to, že už byla alespoň dvakrát posunuta dál a nejen o pár kiláků, ale o miliony světelných let, díky vývoji pozorovacího zařízení, oproti původním teoretickým výsledkům, které s novými praktickými údaji nutně žádají o pozornost a neustálé úpravy, které vždy dojdou na hranici neudržitelnosti?
Velký třesk si prý vytvořil svou vlastní hmotu, prostor a čas, kterýchžto tovarů panoval před Velikým třeskem nekonečně veliký nedostatek. Jenže to potom tohle třeštění nemělo z čeho vzniknout, kde vzniknout a kdy vzniknout. Je až s podivem, že je to právě vědecká instituce a její členové, kteří nám tvrdí, že se nedějou zázraky.
Asi tu potřeštěnou matiku v této české verzi nejlépe nastíním takto:
+ quantamrakylion - quantamrakylion = nula
nula (absolutní vyvakuované nic) = + quantamrakylion (hmota) - quantamrakylion (antihmota).
Avšak ta antihmota, či antivesmír, jaksi nejsou k nalezení. Tohle je zářný příklad toho, jak pracujou kupecké počty ve fyzice, a k jakým nesmyslům lze za jejich pomoci dospět.
Quantamrakylion hmoty + (quantamrakylion antihmoty x -1) = 2 quantamrakyliony hmoty v absolutních hodnotách čísel.
Je to jak s těma skutečnýma jablkama na stole. -1 jablko se prostě nikde ve známém všehomíru nekoná, aby se dalo fyzicky odečíst od +1 jablka
2 quantamrakyliony absolutní hodnoty hmoty M x C2 (aby se náhodou pan Albert neobrátil v rakvi) = hadramrakylion hmotyentou
Nemluvě o tom, že tu formuli pan Ajnštajn naprosto neomaleně obšlohnul a neuvedl lišák kde. Zkuste jeho staršího kolegu jménem Heavyside, a budete doma. No a tak mu ji kolegium jeho soukmenovců proti všem jeho vnitřním pravidlům o udávání zdrojů taky přišilo s velikou slávou na kožich.
No a hned je z čeho stavět vesmír, alespoň na papíře, a ještě možná i něco zbude.
Začalo to vše předpokladem Dopplerova effektu, jako příčiny červeného posunu světla z hvězd, protože Ajnštajnova relativita mimo jiné předpokládá, že foton nestárne. Vzápětí však je zde veliká sláva objevu mikrovlné radiace vesmírného pozadí, prý vychladlého, zčervenalého až do černa a tím zestárlého původního světla Velkého třesku. Toto světlo nejen že vychladlo za tehdy 13.5 miliard let na cca 3.5°K (-270°C), což je naprosto totéž, jako kdyby zestárlo, ale ještě na nás svítí z bývalých okrajů potřeštěného vesmíru. Ono se tam to světlo nějak šikovně odrazilo od ničeho za vesmírem, protože za vesmírem jsou nejspíš zase draci, a ti jak známo nemají ze zákona povinné odrazky. To ani nemluvě o tom, že tento slovutný "důkaz" splaskl v okamžiku, kdy se tu velikou slávu přeci jen někomu podařilo uvést na pravou míru s tím, že jde o přirozenou radiaci vodíku při cca 3,5°K. "Ó Světlo naše třeskuté, vítej doma."
Teorie Velkého třesku stojí na:
a) jednom přibližně všeobecném faktu, a to páně Hubblova zjištění, že světlo z hvězd se posouvá do červena tím víc, čím je hvězda od nás dál, a to na potvoru mnoha paradoxním pozorováním, ve světle Ajnštajnovy relativity.
b) Albertově předpokladu, a je to jen předpoklad, který nikdo nikdy nijak neověřil jakýmkoliv pozorováním, ani nedokázal, že rychlost světla je konstantní a že světlo "nestárne", přestože u všech měřitelných vln, jako jsou vodní a akustické, záleží za prvé na počáteční energii vlny, za druhé na počátečním poměru její frekvence, délky a výšky, za třetí na jejím věku, za čtvrté na podmínkách šíření, tedy na prostředí.
c) Hawkingově nesmyslném a bezohledném, až šíleném používání kupecké matematiky ve světle předešlého a jeho nezlomné víře v jeho učitele.
d) hlasování většiny rozhodujícího koncilia vědecké obce, které určuje, jaké fantazmagorie předhodí davům ke zblajznutí v kterékoliv danné době.
|
|
Podpořte chod fóra 