 | Píďalka 
18.01.2016 17:44
Bydliště: ČR
|
| No a co vzít čerta za rohy, místo za ocas, a podívat se na to, zda je gravitace skutečně silou, která stojí za přitažlivostí působící na pověstné Newtonovo jablko, stejně jako za přitažlivostí, která drží Měsíc na oběžné dráze Země?
Zemská atmosféra končí ještě před Kármánovou hranicí, nějakých 100 km nad zemským povrchem, https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1rm%C3%A1nova_hranice která je oficiálně považována za rozhraní zemské atmosféry a meziplanetárního prostoru. Zde již panuje velice hluboké vákum, jen několik molekul na metr krychlový, které je nemožné docílit nejlepšími průmyslovými vývěvami a je to nesmírně obtížné i laboratorně. Manuály vývěv hovoří o tom, že v určitém bodě evakuace, a to dlouho před dosažením v73e uvedeného stupně evakuace nádoby, ztrácí vzduch viskozitu a jakýkoliv tlak. “Molekuly vzduchu jaksi bloudí nádobou a sem tam nějaká se občas zatoulá do vývěvy a je odstraněna.”
Zemský radius je udáván jako 6387 km, takže slupka plynové, zemské atmosféry, kde se ještě snad projevuje nějaký atmosferický tlak, je maximálně jedna čtyřiašedesátina (1:64) zemského radiusu
.
Průměrná vzdálenost středů Země – Měsíc je udávána “Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km” https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bs%C3%ADc , takže tloušťka zemské atmosféry je zhruba jeden díl z 3780 dílů (1:3780) vzdálenosti povrch Země – střed Měsíce. Vzhledem k tomu, že cokoliv se vyskytuje za Kármánovou hranicí stěží obíhá zeměkouli nějakou příslušnou orbitální rychlostí a vzhledem k tomu, že Newtonova gravitace je funkční pouze v placatých orbitálních vztazích, zatímco atmosféra je objemová a tím třírozměrná, se lze dokoumat, že jakékoliv molekuly plynů za Kármánovou hranicí nemohou a nemají významnou orbitální rychlost a tím nevykazují odstředivou sílu, čímž na ně gravitace Země nutně musí působit prakticky výlučně dostředivě směrem ke středu Země.
Z toho nám pak vyplývá, že pokud je Měsíc přitahován k Zemi gravitační silou působící na “jablko” a stejně tak na atmosféru, gradient atmosferického (plynového) tlaku by se měl projevovat daleko za hranicí oběžnice Měsíce. To se evidentně neděje. Z toho pak dále vyplývá, že gravitace, coby síla působící na “jablko” a zároveň na atmosféru, je jinou silou, jiným principem a důvodem, než “síla”, pokud jaká, která udržuje na oběžné dráze Měsíc.
Podobně markantní je situace vztahující se ke Slunci. Astronomie považuje za povrch Slunce přechod mezi chronosférou a koronou. http://pozorovanislunce.eu/slunce/struktura-slunce.html Rádius počátku korony je cca 610,000 km. Vnitřní Radius konvektivní zóny, která je považována za povrch slunce, je 696,000 km. Potom bychom mluvili o atmosféře Slunce ve vrstvě kolem 14,000 km. To je 1:50 vůči radiusu Slunce, takže celkem blízko poměru vrstvy zemské atmosféry (1:64).
Vzdálenost Slunce – Neptun http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/sunsystem/neptun.html je cca 4,500,000,000 km, takže tohle numero děleno tloušťkou přiznané sluneční atmosféry nám přijde na 1:3210, což opět není zas tak daleko poměru Země – Měsíc (1:3780) a definitivně opět spadá do stejného řádu. Podle Newtonovy gravitační teorie bychom se měli společně se Zemí "koupat" ve sluneční atmosféře, kteréžto tlakový gradient by měl sahat daleko za oběžnici Pluta, ale "nekoupeme". Pouze se “koupeme” ve “větru” slunečních částic, které nejenže se dávno nechovají v naší vzdálenosti jako viskózní plyn, ale teprve prý na úrovni zemské oběžnice přestávají zrychlovat směrem k periferii Sluneční soustavy. Jenže i tato hranice zrychlování slunečního větru může být starý, lokální údaj, posbíraný v rámci zemské magnetosféry, a nikoliv všeobecně platný údaj pro naši orbitální vzdálenost od Slunce.
Faktem však je, že elektrostatická síla používá více méně stejný vzorec pro její pokles ve vztahu ke vzdálenosti jako Newtonova síla gravitační.
Mně z toho vychází, a není to jedinný důvod, že “jablková” gravitace je pouze povrchovým polem, které se v malém projevuje jako příčina nestejnorodých Van derWaals sil kapilární elevace a deprese, už i pro to, že obě pole sdílí charakteristiku schopnosti lomit světlo, což je velice dobře pozorovatelné jak u zemského povrchu, tak třeba u povrchu drátu, nebo plechu. V tom případě však mluvíme o poli, které závisí nikoliv výlučně na hmotnosti těles, ale především na jeho prvkové formě (chemii) a teplotě u povrchu tělesa, což jsem si prokázal vlastním pokusnictvím a pozorováními a což mi bylo do nějaké míry potvrzeno i z vnějších zdrojů. (Jeden z nich, který byl na Youtube, týkající se zhoubné interpretace Youngova dvouštěrbinového experimentu a na který odkazuju v TTF, mezi tím zmizel.) Jde o to, že světlo vůbec nepotřebuje nějaké štěrbiny, aby vyprodukovalo naprosto shodný obraz lomu světla s Youngovým originálím pokusem. Stačí Youngův hřebík bez jakýchkoliv štěrbin.
Zemské gravitační pole působící na “jablko” je evidentně strukturálně mnohasměrné a různorodé a definitivně není radiální, i když jeho celkový vektor je dostředivý vzhledem k Zemi. Jeho celková síla působící na jablko má pak velice omezený dosah od zemského povrchu. Anomálie vyšší přitažlivosti vodních mas oceánů oproti souši pak může být dána tím, že vodík, s masou definovanou “1”, je společným denominátorem mas všech prvků, takže na ně je jeho pole schopno působit stejnorodě, oproti řekněme solidním látkám obsaženým v horninách.
Pak ale samozřejmě zůstává otevřena otázka, jakým mechanismem je udržován na oběžné dráze Země náš Měsíc, stejně jako všechny planety na oběžné dráze Slunce. Pokud je vyloučen Newtonův gravitační princip, nezbývá než se zahledět do elektrických principů. Osobně mi jako nejjednodušší řešení přijdou vztahy přitažlivostí a pseudo-odpudivostí elektrických fenoménů, na které poukazuji zde: http://www.omforum.cz/forum.php?t=238 |
|
Podpořte chod fóra 