 | Poota 
15.09.2015 18:35
Bydliště: Praha
|
| Zplynovací kamna
Pro vyhledávání v angličtině "wood gas stoves".
Z názvu by mohlo vzniknout mylné přesvědčení, že jenom tato kamna spalují dřevoplyn. Dřevoplyn pochopitelně spalují každá kamna, která spalují dřevo. Tento dnes probíraný typ je ovšem konstruován tak, aby vyráběl dřevoplyn kvalitnější a ve větším množství, než jiné typy. Výsledkem je kvalitnější hoření, více tepla a méně popela.
Na výrobě dřevěného uhlí jsme si zároveň ukázali výrobu dřevoplynu, protože jedno není možné bez druhého. Samostatným generátorem dřevoplynu, použitelného třeba pro pohon spalovacího motoru, se zdržovat nebudeme, protože všechno podstatné souvisí i s kamny a s využitím dřevoplynu k získání tepla jeho spalováním.
Při popisu činnosti zplynovacích vařičů, sporáků i kamen se často používá pro objasnění, prakticky spíše zmatení p.t. publika pojmů jako souproudé nebo protiproudé zplynování, přičemž oba způsoby mohou být ještě obrácené. Obecně se vychází z toho, že palivo se vlastní vahou pohybuje shora dolů. Tah vzduchu a spalin v topeništi může postupovat nahoru, proti pohybu paliva - což se klasifikuje jako spalování protiproudé. Vhodnou konstrukcí se dá ovšem docílit i toho, že tah topeništěm směřuje dolů, tedy souproudově. Jednoduchost sama, kdyby ovšem nebylo toho, že palivo může hořet na spodním a nebo také horním konci palivového sloupce. Právě tím z toho vzniká guláš, protože pojmy nejsou jednoznačně ani stanoveny, ani používány a ani chápány. Protož od pojmosloví tohoto co zbytečnosti upouštím, neb jsem mínění toho, že by jej bylo stejně nutno doplňovat názorným popisem.
Rozdíl mezi spalováním "normálním" a zplynovacím není velký, ale je zásadní. Zjednodušeně by se dalo říci, že pro "normální" spalování se přivádí veškerý vzduch do spalovacího prostoru spodem přes rošt, nad nímž zajišťuje celé hoření paliva, a veškeré spaliny potom odcházejí do komína. U spalování zplynovacího se pod rošt přivádí jenom část vzduchu jako takzvaný primární vzduch. Toho je poněkud méně a jeho účelem je zajistit pouze takové hoření, aby se vyvinula dostatečná teplota, při které se vyvíjí z paliva dřevoplyn. Jeho teplota je sice dostatečná na to, aby hořel, ale primárního vzduchu není tolik, aby mohl shořet čistě, takže by odcházel jako hustý dým. Aby mohl čistě shořet, přivádí se do tohoto prostoru další čerstvý vzduch, tak zvaný sekundární. Jeho smyslem je docílit spálení všeho, co je v dřevoplynu ke spálení - výsledkem je další teplo a čistý, průhledný "kouř".
Při větším množství primárního vzduchu, jaké bylo u "normálního" spalování, nevzniká dřevoplyn v dostatečném množství ani v dostatečné kvalitě.
Zplynovacího systému spalování používají dnes téměř všechna moderní topidla, a je označován jako systém "dvojího spalování".
Většina z nás jsme "hračičkové" a někteří to i přiznáváme - takže se teď podíváme na něco, co lze i snadno vyrobit - dřevoplynový vařič.
Výroba se příliš neliší od výroby tuláckého vařiče, vhodnými polotovary jsou opět plechovky. Tentokrát budeme potřebovat dvě a už nemohou být naprosto libovolné. Potřebujeme totiž, aby jedna byla jak menšího průměru tak i délky, než ta druhá. Navíc je potřebné, aby ta vnější měla dole plné dno a nahoře u okraje mezikruží s otvorem stejného průměru, jako je vnitřní plechovka. To znamená, že nejlepší je plechovka, která byla uzavřená zatlačením víka - většinou se takové používají na barvy. Jinak se dá potřebného mezikruží docílit i nastříháním rovného horního okraje plechovky do hloubky asi 1 cm s asi jednocentimetrovým odstupem a postupné zahnutí vzniklých čtverečků dovnitř. Otvor se zastřihne tak, aby se dala vnitřní plechovka zasunout dovnitř. Mezikruží lze samozřejmě vytvořit i jinak.
Nad dolním dnem je potřeba vytvořit řadu otvorů pro vstup vzduchu. Zajímavé je, že tudy vstupuje jak primární, tak i sekundární vzduch. Velikost těchto otvorů je sice pro správnou funkci důležitá, ale nedá se odhadnout předem. Naštěstí není příliš kritická, takže ať uděláme otvory jakkoli veliké, bude to fungovat vždycky. Na tvaru otvorů příliš nezáleží, mohou být vrtané či prorážené kulaté nebo hranaté, také se dá použít prosté prořezání trojúhelníkovitých se zahnutím výřezů dovnitř. Tři z nich je možné přehnout ven a šikmo dolů jako nožičky, což je dobré řešení, když bude nádoba stát na distančním límci z další plechovky. Jiným řešením je proražení tří dvojic otvorů - tři do dna a tři do mezikruží. Skrze tyto otvory se prostrčí 3 stejně dlouhé dráty, dole zahnuté do šikmých nožiček a nebo každý s okem, které tvoří nožičku. Nádoba se staví na jejich horní konce, takže je dostatečně vysoko nad plameny.
Vnitřní plechovka má jenom dolní dno, do kterého uděláme větší počet otvorů. Těmi proudí primární vzduch při dohořívání a propadává popel na dno vnější plechovky. Asi tak jeden až dva centimetry nad dnem vnitřní plechovky uděláme do její stěny řadu otvorů, kterými bude unikat vznikající plyn a míchat se v mezikruží se sekundárním vzduchem. Horní okraj vnitřní plechovky nastříháme a vyhneme směrem ven - po zasunutí plechovky bude tato na tomto okraji viset dovnitř. Je potřeba, aby mezi dny obou plechovek byl prostor o výšce jeden až dva centimetry. Pod horním okrajem vnitřní plechovky uděláme opět řadu otvorů, kterými bude dovnitř proudit směs plynu a sekundárního vzduchu. Tím je vlastně hotovo. Vypadá to v popisu dost složitě, ale je to jenom jedna plechovka s dvojitými děravými stěnami. Pokud někdo nabyl dojmu, že nejdůležitější jsou tam ty díry, tak si může do notýsku namalovat velký červený puntík.
Kamna jsme zdárně dokončili a můžeme se dát do topení.
Důležité je palivo - nejlepší jsou suché klacíky asi tak do síly prstu a délce kolem pěti centimetrů. Na jedno topení je jich potřeba asi tak na dvě hrsti, přesněji tolik, kolik se jich vejde do vnitřní plechovky. Podrobněji se o palivu ještě zmíním ke konci. Na palivo dáme kousek pevného podpalovače, případně místo toho dáme podpalovací gel a nebo mírně polejeme hořlavinou. Jsou i tací, kteří roztápějí whiskou a nebo brandy a argumentují tím, že technický líh se nedá pít. Zdůrazňuji na palivo, to znamená přímo nahoru. a shora ho taky zapálíme. Krátce po rozhoření můžeme ještě nahoru přidat trošku drobnějšího paliva, ale většinou to nebude nutné. Zpočátku jsou plameny žluté, dlouhé a kouří, protože dřevo hoří "normálně". Pokud se ukvapíme a dáme nad oheň nádobu už v této fázi, budeme ji mít pěkně očouzenou - a úplně zbytečně. Stačí tak minutu dvě počkat a svítivé plameny zmizí a místo nich se objeví nižší, čisté a nečadící, spíš jenom narůžovělé plameny spalovaného dřevoplynu. To je ten správný okamžik pro zahájení vaření. Dá se říct, že množství vody kolem 3/4 litru se přivede do varu kolem šesti minut. Potom je reálné očekávat, že ještě tak kolem patnácti minut bude voda vřít. Zhruba po této době již zbývá dole na roštu jenom žhoucí vrstva dřevěného uhlí, která za pár minut dohoří a zbyde jenom trochu jemného popela.
V popisu hoření není zmínka o nějakém přikládání - a není to žádné opomenutí. Pro správnou funkci je nutné, aby palivo hořelo jenom seshora a hoření postupovalo směrem dolů. Přiložíme-li nějaké dříví ještě před dohořením paliva, docílíme jenom toho, že ustane vývoj dřevoplynu pod hořící vrstvou a plyn se začne vyvíjet nad ní. Tento nový plyn se bude vyvíjet "zkráceně", takže nebude mít potřebné vlastnosti a nejspíš ani nebude hořet - zkrátka a dobře, vařič změníme na vyvíječ hustého kouře. Ale není nad to, ověřit si to vlastním pokusem.
Výhody:
rychlé a "čisté" uvaření s minimem paliva téměř kdekoli, malé rozměry a nízká váha, nezávislost na cizí energii.
Nevýhody:
omezená doba topení, závislá na "dávce" paliva, palivo musí být co nejsušší, což nebývá vždycky na místě k dispozici. Vlhké palivo snižuje kvalitu hoření a varu se docílí za zhruba dvojnásobnou dobu. Je to sice drobnost, ale přece jenom to ta nezávislost není dokonalá. Ideálním palivem jsou drobné peletky, které se mohou na kratší pobyt nést sebou - jejich váha je minimální, ale zabírají místo. |
|
Podpořte chod fóra 