Napřed něco o významu skutečně pitné vody, tedy takové, která se sama vlastní silou dokáže dostat až na zemský povrch.
Viktor Schauberger napsal: "Pokud historie sahá, dá se vysledovat, že kdokoliv se zabýval odhalováním tajemství vody, byl co nejrozhořčeněji potírán. Veškeré náznaky, jež objevujeme ve starých spisech a jež nám poskytují informace o povaze vody, jsou hned z následujícího vydání odstraněny.
Uchovávání tajemství vody je také prostředkem, jak získat peníze a jak si zajistit úroky. Úrok kvete pouze v nedostatkovém hospodářství.
Jakmile bude problém s vodou vyřešen a jakmile bude možno vyrobit jakékoliv množství vody o požadované kvalitě na libovolném místě na světě, pak budeme schopni opět zúrodnit nedozírné plochy pouště, kupní cena potravin a hned nato i kupní cena strojní práce klesne na takové minimum, že se již nevyplatí s nimi spekulovat.
Dostatek laciných potravin a bezplatná strojní síla jsou natolik převratnými pojmy, že celkový obraz světa a veškeré světové názory doznají totálních změn.
Uchování tajemství vody je proto tím největším kapitálem všech kapitálů a z toho důvodu je jakýkoliv pokus o jeho poodhalení hned v zárodku tvrdě a bezohledně udupán.
...
Různé známky svědčí o tom, že již existovali lidé, kteří byli na stopě vznikání vody. Jak známo, staří Římané používali k umělému tvoření vody slámu nebo rohože z podobného materiálu. V oněch dobách dosahovala římská kultura největšího rozkvětu. Její pokles začal v okamžiku, kdy se ve městech začaly budovat vodní rezervoáry, lázně a akvadukty, jejichž prostřednictvím Římané zásobovali svá města vodou. Když se začaly upravovat přírodní vodní zdroje a když začala samotná voda přicházet nepřirozeným vedením o svou vnitřní sílu.
...
Vlastní tajemství, které obklopuje dárce života, tkví v jeho možnosti vytvořit dosud neznámou energii, akumulovat ji a transformovat ji. Neanalyzuje však základní substanci jako při elektrolýze, analyzuje látky, jež jsou v ní obsaženy. Čím vyšší hodnotu má tento stav bez vůně, chuti, tvaru a barvy, který jsme vybudovali, pozvedli a který dokážeme udržet, tím barevnější a mnohotvárnější pak mohou být formy výtvorů života a jejich životní úrovně.
Když položíme tvrdý a kompaktní křemen na prudké slunce, vznikne pod touto překážkou o to více vlhkosti, čím tvrdší je kámen a čím ušlechtilejší kovy jsou v tomto minerálu obsaženy v tom nejjemnějším dávkování.
Tyto stopové prvky jsou základem stavby vody a v širším slova smyslu i základem stavby krve a mízy v těch nejrozmanitějších organismech, k nimž se počítají i minerály a kovy.
Od těchto pozorování, jež probíhala desítky let, přes poznatky, dosahované i skrze vysloveně neúspěšné pokusy, až k umělému strojnímu vodnímu prameni, vedla dlouhá a trnitá cesta. Touto cestou jsem musel projít, abych dokázal vodu uměle stvořit z říše vzduchu v jakémkoliv množství a v jakékoliv požadované kvalitě."
0
1
Poota 22.09.2015 20:59 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Pramenitá voda
Dosavadní poznatky a vědomosti současné vědy o pramenité vodě se dají bez uzardění označit za ubohé. Pokud má někdo chuť, může se přesvědčit, že podle nich by prakticky veškerá pramenící voda byla pouze vodou pod povrch prosáklou a jenom přefiltrovanou. Prameny se vysvětlují na principu spojených nádob, které jsou vytvářeny různým počtem různě skloněných nepropustných vrstev.
Chemické a fyzikální vlastnosti vody se mají zcela probádané a kromě konstatování, ostatně jen velice letmého, že má nejvyšší hustotu při +4oC se už toho o mnoho víc nedozvíme. Ještě tak, že se považuje za univerzální rozpouštědlo.
Kdo se nehodlá smířit s tím, že voda je pouhé H2O, které mrzne při 0oC a vaří se za normálního tlaku při 100oC, že pijeme pouze přefiltrované splašky a nevěří tomu, že z holé skály vysoko v horách teče voda jenom proto, že je spojena jakousi „podzemní trubkou“ s nějakým výše položeným místem na které prší, ten se může svěřit do mé péče a pokusit se se mnou najít správnější odpovědi u Viktora Schaubergera.
Jeho názory na vše, co s vodou souvisí, jsou od těch oficiálních diametrálně odlišné, ale přesto, nebo spíš právě proto, již na první pohled daleko správnější. Aby to však nebylo až zas tak jednoduché, Schauberger vysvětluje všechno sice důkladně, a většinou i několikrát, ale jeho vyjadřování je, mírně řečeno, poněkud svérázné a většinou dost obtížně pochopitelné. Čímž se snažím opatrně naznačit i možnost, že ladacos z toho, co napsal, se dá převelice snadno pochopit i úplně jinak, než to on myslel.
Ještě upozorňuji, že budu střídat svoje domněnky a citáty Viktora Schaubergera, které odliším kurzívou a nad jejichž výkladem se můžeme libovolně dohadovat. Věřím tomu, že něco z toho budeme moci i prakticky využít a něco nám může být vodítkem při chápání různých souvislostí.
"Život se odehrává ve třech sférách:
1.v uhlíkové sféře (zemská kůra)
2.v atmosféře
3.ve stratosféře
Spojení mezi těmito sférami zajišťuje voda. Na druhé straně tvoří skupenské stavy vody mosty pro výstavbu a přestavbu prvků, které se pohybují prostřednictvím vody a které pronikají ze stratosféry až do zemského nitra a naopak ze zemského nitra až do stratosféry.
Protichůdným jevem k čistě mechanickému koloběhu tělesné formy „vody“ je takzvaný koloběh energie. Protichůdným jevem ke stoupání uhlíkatých látek s vodou jako nosičem je klesání kyslíku. V průsečících těchto vzájemně protichůdně zaměřených proudění se uvolňuje energie.
Procesy energetické kompenzace nemohou dospět díky neustálému střídání doby dne a noci k žádnému rovnovážnému stavu, protože se neustále mění mikroklimatické poměry, čímž musí u jednotlivých surovin docházet k neustálým kvantitativním i kvalitativním posunům.
Následkem neustálého střídání a vzájemného působení je na jedné straně přestavba druhů vody, nacházejících se v jednotlivých zónách, na straně druhé nepřetržitá přestavba vegetačních forem, jimiž proudí voda, která se neustále pohybuje díky hře mocných vnitřních sil.
Vyrovnání vnitřních sil nyní brání působení hmotnosti vody. Změnou velikosti silových komponentů musí docházet k neustálému stoupání a klesání vodních částeček, k takzvanému pulzování vody.
Každé základy a každá stavba se uskutečňují z těch nejmenších počátků. Další vývoj se může v prvních stádiích odehrávat pouze správně nasměrovaným a řádně probíhajícím koloběhem v nitru Země. Každá vyšší vegetační forma zákonitě staví na své předchozí nižší vegetační formě. Nosičem látky a zprostředkovatelem životních pochodů v takzvané kořenové zóně je spodní voda. Tato voda získává impuls pohybu prostřednictvím teplotního spádu, který opět vzniká následkem vnitřních procesů látkové výměny rozhodujících základních prvků a skupin.
Impulsem k pohybu vody je tedy produkt kompenzačních pochodů mezi protiklady , obsaženými ve vodě, které si samy nalézají odpovídající odpor. Odporem, který voda klade kompenzačním pochodům mezi uhlíkatými sloučeninami a kyslíkem, dochází k neustálému kolísání teploty, čímž opět vznikají impulsy k pohybu, dochází k pulsaci vody, jež na své pouti chvíli rozpouští soli, chvílemi je usazuje, chvíli přenáší, vytváří energie a neustále je proměňuje. Účelem a smyslem tohoto věčného procesu proměny je stavba a udržování různých vegetačních a tělesných forem, které pak představují mosty pro výstavbu a udržování energií.
Trvalé napěťové rozdíly mezi vnitřní a okolní teplotou nejsou ničím jiným než energetickými formami, uzavírajícími koloběh vody a současně rozdmýchávajícími nový běh."
Z citátu pro mě vyplývá, hodně zjednodušeně řečeno, že chemicky čistá voda je pouze jakýmsi nákupním košíkem, do kterého si v marketu přírody můžeme naložit všechno, co si domů potřebujeme přinést, a ve kterém zase z domu vynášíme odpad a láhve, které chceme vrátit. Atomy kyslíku jsou ty podélné špryncle a vodík jsou ty příčné – jejich spojením nám v košíku nákup drží. Rozebráním košíku na jednotlivé pruty, kyslík a vodík, získáme jenom ty holé špryncle, ze kterých všechno padá, a jejich zpětným složením nezískáme nic jiného, než prázdný nákupní košík.
0
3
Poota 22.09.2015 21:04 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Schauberger rozlišuje pouze dvě kategorie protichůdných látek, a to kyslík a uhlíkové sloučeniny - což jistě nebude náhodou!
Zajímavý je i Viktorův názor, že voda je nutnou podmínkou duchovního života:
… voda je nositelem života a původním zdrojem toho, co označujeme jako vědomí.
… my lidé necháváme to nejcennější uplynout a z celého velkého duchovna si uchováváme jenom splašky.
0
1
Poota 22.09.2015 21:14 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Spodní část úplného vodního cyklu
I když časem a postupně probereme nejspíš i všechno ostatní, teď bych se rád věnoval tomu, co je pro pramenitou vodu nejdůležitější – a to je právě to, co se děje mezi tím, kdy se voda vsákne do země a mezi tím, když někde třeba vysoko v horách, vytryskne pramen.
Zarážející jsou na tom především dvě věci, současnou vědou dokonale opomíjené. Jednou je markantní rozdíl v kvalitě vstupní a výstupní „suroviny“. Příroda tu funguje jako ta nejdokonalejší čistička, protože z vyloženě odpadní vody, znečištěné často až k neuvěření, dokáže jakýmsi tajemným procesem „vyrobit“ tu nejkvalitnější pitnou vodu. A tuhle metamorfózu dokáže provádět téměř kdekoli a tím, co má právě k dispozici, zřejmě pouze za splnění nějakých podmínek.
Tou druhou je elevace pramenité vody nad úroveň hladiny spodních i povrchových vod, která sice není pravidlem, ale je dostatečně přesvědčivě na mnoha místech prokázána. Existují také ostrovy, které přes minimální srážky mají trvalou svěží vegetaci a v horách prameny pitné vody, přestože kolem není nic než širé moře - ale vědě se to zdá být zcela v souladu s jejími teoriemi a není jí to vůbec nápadné.
Takže co na to Schauberger:
"Další mezera v dnešních vědomostech se týká původu a vzniku vody. Kromě známých prosakujících pramenů, jejichž voda se v souladu se zákonem zemské přitažlivosti dostává na zemský povrch po vrstvách, nepropustných pro vodu, existují také prameny, v nichž se voda shromažďuje v podobě artézských studní v rozporu se všemi známými zákony (např. pramen ve Vysokém Prielu, jenž vyvěrá zhruba 100 metrů pod jeho vrcholem ve výšce 2 000 metrů a který má vodu po celý rok).
I když není účelem tohoto pojednání vysvětlovat vznik pramenů obecně a vznik posledně jmenovaného druhu pramene zvlášť, díky nesčetným pozorováním a měřením bych mohl alespoň letmo načrtnout několik myšlenek, přičemž bych rád výslovně zdůraznil, že tyto pokusy v žádném případě nelze pokládat za ukončené.
Voda, jež se dostává srážkami do nitra zemského povrchu, přijímá přirozeně teplotu zemských vrstev, v nichž se pohybuje. Konečně dosáhne vrstvy, která má 4oC. Tato – v našem případě rozhodující – vrstva (nazvěme ji „vrstvou č.1“) přirozeně neleží v nějaké horizontální rovině, nýbrž přizpůsobuje se vnější konfiguraci zemského povrchu. Voda, která tvoří vrstvu č.1 a má teplotu 4oC, má hustotu 1. Pod touto vrstvou č.1 a nad ní se nachází voda, jejíž hustota se vzdáleností od této vrstvy 1 postupně klesá. Vodní vrstva č.1 je tedy uzavřena jak shora, tak i zespod dvěma vrstvami o různé hustotě. Obě tyto vodní vrstvy se snaží zvětšit svůj objem, protože jejich teplota se odlišuje od 4oC. Tato snaha má za následek zvyšování tlaku směrem k vrstvě č.1 s rostoucí vzdáleností od ní.
Voda, nacházející se ve vrstvě č.1, stéká po vyrovnání spádu po dně do větší hloubky vrstvy. Vodní vrstvy, uzavírající tuto vrstvu nejsou nikdy vystaveny takovému (pozn. míněno asi „stejnému“ jako vrstva č.1) tlaku.
Ta z vrstev, která je vystavena vyššímu tlaku, postupuje směrem k vrstvě č.1, přizpůsobí se její teplotě a pak se k ní připojí. Podle konfigurace zemského povrchu se pak chvílemi ta, chvílemi zase ona přilehlá vrstva ocitá pod vyšším tlakem a tím dochází k doplňování vrstvy č.1 střídavě shora i zespod.
Tak je možné, že voda vystoupí jako pramen do takové výše, že se tam dá její přítomnost jen stěží jednoznačně vysvětlit.
Horské prameny, jež se vyskytují ve velkých nadmořských výškách, mají vesměs teplotu blízkou 4oC a z toho se dá usoudit, že pohyb pramenité vody se uskutečňuje ve vrstvě č.1.
Jistou roli zde může sehrávat i okolnost, že voda se již při 4oC nedá stlačovat, takže aby ustoupila sílícímu tlaku, musí se dostávat k zemskému povrchu – nebo se musí svou teplotou přizpůsobit tlaku. K tomu poslednímu případu dojde tehdy, když voda ve vrstvě č.1 narazí na nepřekonatelnou překážku. Pak se přizpůsobí sousedním vrstvám a jakýmsi zvláštním druhem koloběhu se cestou přizpůsobování dostane opět do vrstvy č.1."
I když osobně nesdílím jeho přesvědčení o tom, že je vrstva č.1 sevřena mezi chladnější a teplejší vrstvy, a naopak se domnívám, že je vždycky nejníž, i tak je to více než pozoru hodné a výborný námět k zamyšlení.
0
0
Poota 22.09.2015 21:25 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Aby bylo jasné, že je to s tou cestou vody dolů-nahoru přece jen daleko daleko složitější, tak jsem vybral ještě několik citátů na toto téma. Pro mne z nich vyplývá, že cestou dolů se voda zbavuje víceméně všech příměsí, které jsou na ni chemicky, fyzicky a energeticky navázané. Pak se (snad?) rozloží procesem, který by se dal nazvat něčím jako „studenou destilací“ a jako jednotlivé složky, vázané do zcela jiných substancí, se vydá na cestu vzhůru proti gravitaci. Cestou absorbuje některé další látky, které na své části navazuje chemicky, fyzikálně a energeticky, načež se ve vyšších polohách skládá zpět na vodu těmito příměsmi obohacenou, která stoupá až do té doby, dokud jí to vnější podmínky, zejména dostatečně nízká teplota, tma a obsah kovů v hornině umožňují. V příznivém případě tedy vyvěrá na povrch do půdy nebo i prýští ze skály, po které stéká. Případně skončí příznivé podmínky ještě pod povrchem, takže pouze zavodňuje pramenitou vodou nasákavou vrstvu podloží, kde zůstává dosažitelná studnou nebo vrtem.
Je značný rozdíl mezi vodou, která se dostala do této „zavodněné vrstvy“ vystoupáním „zespoda“, tedy elevací, která je možná pouze jako součást takzvaného úplného vodního cyklu, nebo jenom prostým průsakem jako přefiltrovaná vrchní voda.
… ve správně fungujících horských pramenech, v nichž stoupá tím výše, čím větší má specifickou hmotnost a čím je na své cestě vzhůru chladnější – a okamžitě vysychá, jakmile na ústí pramene zasvitne Slunce, které vodu oteplí, sníží její specifickou hmotnost a podle našeho očekávání by právě měla začít stoupat o to radostněji.
Překvapivé, ale rozhodně zapamatování hodné.
Vysoce kvalitní voda, zbavovaná napětí obvyklými spodními tepelnými proudy, získává pronikavou ropnou vůni. V oblasti studeného proudění si tedy můžeme představit, že vyrobíme pohonnou či výbušnou hmotu, která bude nehořlavá a přitom bude mnohem účinnější a výkonnější než dosud používaný benzín, vyráběný z ropy. Zde by se to však dělo jen tak mimochodem, jen abychom mohli upozornit na existenci tajemství vývoje, jež naprosto uniká současné vědě, která posuzuje vodu podle produktů rozpadu H2O a takříkajíc zaměňuje skutečnou krev Země za jakousi mrtvou vodu.
O využití vody jako kvatnější pohonné látky, než je benzín, se ještě Viktor zmiňuje, takže se k tomu určitě vrátíme.
Voda se rodí difúzním křížením látek.
Voda vzniká tehdy, když je vedena dostředivě. Ještě zajímavější však je, že tato „juvenilní“ voda nepadá, nýbrž levituje – což znamená, že svévolně vzlíná vzhůru. To je známkou zvýšené specifické hmotnosti této vody.
Voda není žádným prvkem, který by byl nedělitelný, nýbrž je živlem, médiem (prostředníkem) pro vnitřní výměnu surovin, o jejichž produktech rozhoduje druh pohybu.
Levitace (elevace) juvenilní vody je ještě podmíněna vhodnými vlastnostmi prostředí, takže nedoporučuji zafixovat si představu, že juvenilní voda, která právě vznikne třeba na naší dlani, se neprodleně vznese jako nahoru „padající“ déšť.
Dostředný pohyb -
To je možné pouze prostřednictvím „originálního“ druhu pohybu, který se vyznačuje tím, že ploditel lopatkovitého profilu, otáčeje se kolem těžiště plochy svého příčného průřezu, opisuje v podélném směru vejcovitou plochu po šroubovicové křivce, přičemž plocha tohoto příčného průřezu se zmenšuje úměrně se vzdáleností od těžiště k poloze na šroubovici.
Tak to nám opravdu "pěkně" objasnil. Já jsem schopen si pod tím něco představit, jenom když si za "lopatkovitého ploditele" dosadím něco jako "deflektor, nejspíš ve tvaru nějakého žlábku" - doufám, že to není "ještě pěknější" objasnění.
Pokud se voda pohybuje dostředivě, tedy navíjecím pohybem – vzniká v centrálním, ochlazeném sacím hrotu výškově stabilní magnetismus, který na svém výstupu vylučuje juvenilní vodu a tím dochází k výše zmíněnému množení a zdokonalování substance, jež se pohybuje přirozeným způsobem.
Je možno rotačním a cirkulačním pohybem, který navíjí průtokový objem v dostředivém směru vzhledem k normálnímu profilu, urychlit podle přání průtokovou rychlost ve směru podélné osy, ať už nahoru či dolů, bez tlaku do stran a tím bez odvíjecí = méně hodnotné „teplé“ formy.
V tomto případě vzniká podle známého vzorce E = m . c2 konstruktivní (magnetická) energetická forma, která stoupá nesmírnou rychlostí vzhůru a nepřímo s sebou táhne i plodící formu.
Na rychlosti navíjecího cirkulačního pohybu závisí i zrychlení vzestupné i sestupné složky pohybu v podélné ose – při současném ochlazení respektive přiblížením teploty přirozeně se pohybující vodní masy teplotě anomálního bodu = indiferentnímu stavu.
Protože při tomto přirozeném „originálním“ druhu pohybu médií všeho druhu, například vody nebo vzduchu, nemůže vznikat žádná štěpící složka (o nižší hodnotě = tepelného typu, působící v odstředivém směru), zvyšují se na rozdíl od všech technických, hydraulických a dynamických druhů pohybu reaktivní účinné síly, síly odporu proti pohybu vzrůstajícího s druhou mocninou oproti obrácenému cirkulačnímu pohybu; a to jak svou charakteristikou, tak i funkcí.
Když to vysvětlím jinými slovy: přirozené utváření (výroba) strojní síly vyššího řádu (o vyšší hodnotě) a metody plodící síly růstu jsou levné a vesměs příznivého charakteru.
Co konkrétně tímhle Schauberger má na mysli, vyplyne časem ještě z dalších jeho citátů na téma způsobu pohybu vody.
Dostředivý pohyb způsobuje ochlazování, tedy přibližování se k anomálnímu bodu, což pojmenovává pozitivním teplotním spádem. Při něm se voda stává energeticky bohatší, získává energii a „zapracovává“ do sebe chemicky a fyzikálně navázané látky, dokonce i nerozpustné.
Odstředivý pohyb má za následek negativní teplotní spád, kterým se teplota vody vzdaluje anomálnímu bodu, voda ztrácí sílu a energii, navázané látky z ní „vypadávají“.
0
0
Poota 22.09.2015 21:39 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Praxe nás učí, že chemicky čistá voda nemůže být rozložena působením elektrického proudu, pokud není nejprve okyselena, aby takříkajíc mohla vést proud.
Po provedení elektrolýzy zůstane jako zbytek voda, tedy opět H2O. Má-li být experiment s elekrolýzou úspěšně zopakován, musí být voda opět okyselena, což je známkou faktu, že ve zbylé vodě již není obsažena žádná kyselina, že tedy byla výše psaným procesem spotřebována.
Pokud je nyní jeden z produktů rozkladu, takzvaný vodík, spálen (oxidace při zvýšené teplotě), zůstane nám opět obligátní pozůstatek – voda – a kromě toho ještě CO2, jako ostatně u každého spalování.
Zbylá voda – neboli vodík, spálený na vodu, byl pouhým nosičem uhlíkatých sloučenin, které byly transformovány (zplynovány) průchodem elektrického proudu a které jsou například ve studniční vodě již přítomny a do destilované vody se musejí dostat okyselením.
V praxi se nám tedy potvrdilo, že nemáme co do činění se spalováním plynného vodíku, nýbrž se spalováním uhlíkatých sloučenin, z nichž se nakonec skládají všechny organické kyseliny, které se nacházejí v nosiči H a které mohou shořet za vyšších teplot respektive za studena oxidovat při odpovídajících nízkých teplotách.
To podstatné, rozhodující a přitom zcela neznámé na celé záležitosti je to, že se zde v žádném případě nejedná o chemickou vazbu mezi H a O, nýbrž že za určitých teplotních pohybů (za určitého teplotního spádu) probíhají mezi O a uhlíkatými sloučeninami, skrytými (obsaženými) v nosiči H, oxidační procesy, které mají za následek přeměnu, kvalitativní zhodnocení a tedy proměnu těchto uhlíkatých sloučenin.
Takže tady máme trošku odlišný, a zřejmě pravdě daleko bližší pohled, na Brownův plyn, vodní plyn, elektrolýzu, Joe Cell, vyvíječe a různé tomu podobné věci a procesy.
Tento strukturální (zušlechťovací) proces uhlíkatých látek, zcela odlišný od dosavadních pohledů na věc, bez ohledu na ostatní zákonitosti, které jsou s tím spojeny, je nezbytný již proto, že každá další oxidace probíhá vždy za nižší teploty než ta předchozí, pokud celý proces probíhá správně a přirozeně – a pokud není narušován zásahy člověka nebo jinými vnějšími vlivy. Pokud probíhá tento oxidační proces za správného teplotního spádu, pak nastává kromě přestavby (kvalitativního zušlechtění) uhlíkaté sloučeniny současně také potenciální energetické naplnění (nabití) hmoty, které opět vede ke zvýšení napětí v nových látkách a mezi nimi.
Energetické a napěťové nabití se však uskutečňuje pouze v poměru k práci, vykonané uskutečněnou oxidací; tedy čím silnější a čím správnější je oxidace, tím kvalitativně vyšší je produkt tohoto procesu – hmota.
Tady bych skočil do řeči s tím, že právě tohle je nejdůležitější část funkce přírodní „čističky odpadních vod“, tedy „výroby“ pitné vody z prosáklých splašků.
Stojíme před faktem, že náš dosavadní pohled na energii a na její zachování je nesprávný a tím i před poznatkem, že reakce a akce nepředstavují žádný rovnovážný systém, nýbrž že reakce je mnohonásobkem akce, pokud probíhá základní předpoklad reakce – oxidace – správně a v souladu se zákonitostmi, což znamená, že O a C jsou správně rozděleny ve svém nosiči H a oxidace může probíhat za správného teplotního spádu. Již jen samotný tento poznatek staví na hlavu naše dosavadní vědecké myšlení, neboť současné vědecké myšlení je nastaveno na přijímání a na čistou mechaniku, takže na bezprostřední procesy, čímž je pro jakékoliv praktické vědecké děje nepoužitelné, protože všechny skutečné přírodní děje, například stavba vegetace, o niž nakonec usilujeme ve svém snažení, je pouze reakcí a tedy nepřímým výsledkem děje.
Pokud má pravdu předchozí odstavec, je popřen zákon, který praví, že akce se rovná reakci. Na první pohled by se to snad mohlo zdát nepodstatné, ale při dovedení až do důsledku se dostáváme k tomu, že spousta věcí může být jinak, neboli že se lze snadno dostat nad COP1. Malou silou – akcí můžeme vybudit mnohem větší sílu – reakci.
0
0
Poota 22.09.2015 21:45 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Dávám sem postupně, a taky bohužel asi i napřeskáčku, různé Schaubergerovy myšlenky a zkušenosti. Současná věda se s vodou nijak moc nevytáhla a ani to nevypadá, že by měla zájem ještě někam dál pokročit. Skoro jsem ochoten věřit i tomu, že při jejím stavu poznání je vlastně na hranici svých možností.
Právě proto, že o vodě uvažuje pod zcela jiným úhlem, věřím Schaubergerovi, že se dostal mnohem dál. Už jenom díky tomu, že jsem si ho, a několikrát přečetl, a udělal výpisky a snažím se to nějak uspořádat, začínám se na vodu dívat docela "novýma očima". Texty to jsou spletité a svádí to k tomu, aby je člověk jenom tak přelétl, čímž mu jejich smysl velice snadno unikne. I to je jeden z důvodů, proč chci, aby se nad tím zamyslelo víc hlav, přičemž k tomu pochopitelně nechci nikoho nutit.
Na několika místech se Viktor zmiňuje, že vodu lze "složit" ze dvou energetických složek, tedy jakoby z ničeho. Ty dvě složky jsou neviditelné, snad plynné či plynu podobné, a zatím mám dojem, že se na ně voda rozkládá a opět z nich skládá během svého úplného koloběhu dokonce nejméně dvakrát.
Tato úvaha vyvolává jednu další otázku: co je to "vzdušná vlhkost"?
Podle dosavadní definice je to odpařená voda. Tedy naprosto stejné molekuly H2O, akorát že "nařídko", čili ve skupenství plynném. Takže se nám ve vzduchu vznášejí samostatné molekuly něčeho, co má tolik momentálně volných vazeb, že se to považuje za univerzální ředidlo. Bylo by dost divné, kdyby to nic nedělalo.
Voda se zahřeje na 100 stupňů a změní se v páru - podobně to dělají i jiné látky. Jenže ta pára ve vzduchu zůstává jako plyn, i když se ochladí na míň než těch 100 stupňů. Třeba mraky jsou "plné vody", prakticky je tvoří hlavně ta pára nebo vzdušná vlhkost, a ani teploty hluboko pod nulou je nedonutí zkondenzovat na vodu. Věda praví, že k tomu jsou nutná "kondenzační jádra". To mi naznačuje, že to jsou asi daleko složitější procesy, a že ani ta "vzdušná vlhkost" nebude nijak jednoduchý pojem.
Další věc, která s tím souvisí, je to, že voda se dokáže "zmnožovat", tedy při správném pohybu a správném teplotním spádu se její množství zvětšuje, tedy je jí "víc" a přitom se nejedná jenom o změnu objemu teplem. Takže jakoby se voda dokázala sama "přivyrábět". Narazíme ještě na spoustu věcí, které budeme muset pochopit a ověřit pokusem, abychom prostou víru nahradili přesvědčením. To jsou právě ta léta pokusů, často i neúspěšných, o kterých Viktor hovoří. Proti němu máme obrovskou výhodu v tom, že nás má kdo vést, takže jenom hledáme, jak to myslel, a jak totéž co on tvrdí, že jde, taky prakticky dokázat.
Nikomu netvrdím, že tohle vlákno bude jenom příjemné a pohodové počteníčko, ke kterému bude stačit jenom přispět tím, co nás při čtení právě napadne. Samozřejmě k tomu lze přistupovat i takto, ale moje představa je ta, že kdo to míní brát vážně, ten bude číst všechno důkladně a několikrát. Aby z přečteného nepochopil jenom to, jak to vypadá na první pohled, ale taky to, jestli to nemůže být myšleno i různě jinak. A hledat, zkoušet a ověřovat, aby mohl posléze přispět i něčím hodnotnějším, než jenom pouhými dohady. Zatím teprve začínáme, ale časem určitě bude dost námětů k promýšlení i k různým pokusům.
0
1
Poota 22.09.2015 21:52 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Něco trochu jednoduššího
Co však nyní přišlo, z toho jsem užasl. Na dně stojaté vody se nacházelo několik oválných kamenů o velikosti hlavy. Po západu slunce se ještě poněkud ochladilo a oválné kameny náhle začaly s toutéž hrou, jakou předtím hrály těžké a nasáklé bukové špalky. Opět to vzájemné pošťuchování, přibližování se a vzájemné odstrkování kamenů, ležících na dně tůně.
Nechtěl jsem věřit vlastním očím, když se vzpřímil jeden z největších kamenů a v příštím okamžiku se vyhoupnul na hladinu, obklopil se rovněž ledovou hřívou a pohyboval se na hladině společně se stojícími bukovými špalky. Brzy nato se objevil druhý kámen, pak třetí a po několika minutách již na dně neležel ani jeden kámen, všechny plavaly na zrcadlově klidné vodní hladině a vysmívaly se tím Archimédovu zákonu.
Pro tenhle jev se musí splnit několik podmínek – správně studená voda, její dost rychlý pohyb, který ji ještě ochlazuje, správný tvar kamenů, a také obsah křemene a kovů v nich. Osobně jsem to ještě neměl příležitost pozorovat, ale celkem tomu věřím. Zcela bez významu to pro nás není hlavně proto, že tento jev pravděpodobně může fungovat i „obráceně“, tedy tak, že kameny, spíš tedy hornina, může zřejmě zastávat i úlohu „statoru“ a „rotorem“, tedy pohybujícím se členem může být i samotná voda, kterou ten kámen "nese". Jaksi se nemohu zbavit dojmu, že když „unese“ voda kámen, tak by pro ni nemusel být takový problém unést i sama sebe.
Faktem je, že naši předkové dokázali vybudovat společně s tajemnými silami vody taková vodní díla, nad kterými nám ještě dnes zůstává rozum stát. Naši předkové vděčili za své mýty opředené kultury především okolnosti, že respektovali správný bio-rytmický pohyb vody a vzduchu, takže voda mohla při svém zásobování například téci vzhůru, podobně jako třeba ve správně fungujících horských pramenech, v nichž stoupá tím výše, čím větší má specifickou hmotnost a čím je na své cestě vzhůru chladnější – a okamžitě vysychá, jakmile na ústí pramene zasvitne Slunce, které vodu oteplí, sníží její specifickou hmotnost a podle našeho očekávání by právě měla začít stoupat o to radostněji.
Ještě něco málo souvisejícího.
Díky vnitroatomárnímu záření vznikají magnetické síly, snižující absolutní hmotnost plaveného materiálu a pak dochází k tomu, že se tento materiál chová v rozporu s Archimedovým zákonem – což znamená, že čím je těžší (čím větší podíl kovu obsahuje), tím snáze plave.
Biomagneticky přesycená tekoucí voda nikdy nezamrzne a vykazuje mírný teplotní vzestup, když vliv mrazu překročí určitý stupeň.
Stejným způsobem vedly biomagneticky přesycenou vodu starověké kulturní národy do vysoko položených posvátných hájů, k čemuž lidé používali logaritmické formy sací spirály – opačně pracující archimedovské systémy tlakového šroubu – a jako stoupacího potrubí používali přírodní kamenné trubky, které utěsnili maltou, kterou připravili jako směs písku, vápenného prášku a biomagnetické vody (podobný typ, jako je takzvaná římská malta).
Tento potrubní systém, který se dodnes zachoval v Mexiku jako součást pyramid nebo velkých obelisků o hmotnosti více než 50 tun, je vytvořen utěsněním jejich pórů krystaly křemíku a částečně i útvary z drahých kovů, čímž vznikají difuzéry, v nichž nechybějí ani katalyzátory (juvenilní kovové útvary), nezbytné k molekulárnímu zhodnocení (zušlechtění), a celé objekty pak působí jako vaječná skořápka. Jedná se tedy o zcela regulérní dýchací přístroje, jež umožňují emancipaci (osvobození) hmoty, uzavřené v jejich zdech, ať už se jedná o nezralou vodu či mrtvé tělo. Pak vytryskne na konci zmíněného stoupacího potrubí oduševnělá živá voda, jež vyléčí každou nemoc, stejně jako se nakonec z bílkovinné hmoty uvnitř vejce vyklube živé kuře.
0
0
Poota 22.09.2015 22:12 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Malý příklad jak to "skřípe"
Každý ví, že voda teče dolů. Dokonce se o tom může snadno přesvědčit, takže s tím pocitem jsme si už zvykli žít. A upřímně řečeno, nemáme žádný důvod s tím něco dělat. Ale při jen trošku pozornějším pohledu, který se doplní i zvědavostí, je jasné, že je to krapet jinak.
Třeba takové doly. Svislé šachty a zhruba vodorovné chodby, těží se tam uhlí a nebo kovy. Ty uhelné jsou v hlušině, všecko se tam sype a musí se to pažit, aby to nespadlo, je tam prach a špína. Prach.
Proč je tam prach, proč je tam tak sucho, když přece má seshora téct prosakující voda? Dobře, beru i to, že může snadno prosáknout i mnohem hlouběji, tedy okolo a pod důl, ale stejně by tam mělo být aspoň vlhko. A vidíš, není. Někde sice voda teče, ale většina uhelného dolu je zatraceně suchá.
A teď rudný důl. Kovové rudy jsou většinou v žílách, které tvoří nejčastěji křemen, a ty "prorůstají" masivní skálou. V té jsou vysekané i vodorovné a nebo šikmé chodby, které sledují ty žíly. Voda teče po stěnách, teče se stropů, stružka teče i pod nohama. Všude. A všude teče, tak jak jsme zvyklí, shora dolů. Takže to vypadá, že je to v pořádku, prosákla seshora.
Povrchová voda, která se vsákne, teče dolů až do té doby, než narazí na nepropustnou vrstvu atd. Dobře, tyhle řeči už známe. Prosákne i rostlou skálou, bez jakýchkoli puklin. Takže skála pro ni ještě není tou nepropustnou vrstvou? Co ji tedy zastaví? Vrstva jílu. A ta by měla být kde - snad pod tou skálou? A tady už to začíná trošku skřípat. Co když má pravdu Viktor, který tvrdí, že voda může téct tou skálou nahoru? Pak by to už bylo logické. Když navrtáme chodbu skálou, která čerpá vodu nahoru, tak tam musí být mokro a ta voda v té chodbě už není "podpíraná" tou skálou a vzduch ji neudrží, takže teče dolů.
Na vlastní oči jsem měl možnost se podívat i na "vodu ve skále", a to jak ve starých štolách, tak posléze i ve "volné přírodě".
Rostlou skálou voda teče!
Dá se to vysvětlovat klasicky, tedy že shora dolů. Jenže k vysvětlení některých situací je potom nutné si pomáhat "nepropustnou vrstvou", která musí být dost speciálně tvarovaná do různých "nádrží", a případně ještě vytvářet sifóny a spojité nádoby.
Dá se to také vysvětlovat podle Viktora, tedy že skála vodu "čerpá" nahoru, a to do té doby, než ustanou podmínky pro to čerpání nutné. Jestliže přijmeme tuhle poněkud nezvyklou představu, dají se vysvětlit všechny případy úplně jednoduše a i bez "nepropustných vrstev".
Jeden pán s břitvou, nejspíš jakýsi lazebník, měl takovou zásadu, že pravděpodobnější je to jednodušší řešení.
Zajímavá je i otázka, proč o tom nikde nic není.
Na jednu stranu to souvisí s tajemstvím vody, jejíž nedostatek umožňuje zisk.
Na druhou stranu je to tak jednoduché, absurdní, proti všem zkušenostem a vžitým představám, že to každý na první pohled musí pokládat za nesmysl. Zvlášť, když se to dá, a nepříliš krkolomně, vysvětlit i nějakým "přirozenějším" způsobem.
K "římské maltě" - Viktor věděl, že normální běžná malta nemá potřebné vlastnosti - voda potřebuje něco mnohem bližšího kameni (já si myslím, že geopolymer), a římská malta se mu vlastnostmi dost podobá. O ničem vhodnějším prostě nevěděl.
Nedostatek informací o použití "vedení" vody kamenem - ono se to dost těžko odhaluje, i když víš, co hledat - natož potom když vůbec netušíš, že je něco takového možné a využitelné.
0
1
Poota 22.09.2015 22:19 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Kapilarita?
Je neblahým omylem, když se domníváme, že voda vyživuje strom přímo a nebo že prostřednictvím kořenového systému dodává vodu bezprostředně stromu. Ve skutečnosti je tento proces právě opačný: Strom či rostlina produkují vodu nebo látku vodě velmi podobnou neboli plodovou vodu. Proto není bez lesa také žádná voda a do údolí spěchá tím více vody, čím víc je nahoře lesů a obráceně.
To, čemu říkáme „voda“, je odpadní produkt, teprve vznikající naznačeným biologickým procesem odbourávání. Výsledkem tohoto odbourávání jsou vzlínající (levitující) energie, jež se prostřednictvím kořenového systému vybíjejí do kapilár stromu, čímž je zahájena pomocí nepatrných částeček vody, strhávaných při energetické výměně, vlastní produkce určitého typu krve nebo mízy. Koloběh mízy tedy není založen na mechanických principech, nýbrž na procesu energetického odbourávání – přestavby. Fyziologii rostlin se prostě musíme naučit znovu a lépe.
Proto vede do záhuby, když se hospodářská opatření spoléhají na nesmyslné pumpování, které se v přírodě nikde neprovozuje. Příroda rozkládá své látky a zvyšuje jejich sílu interatomárním napětím, souvisejícím s jejich dávkováním.
Malý námět na pokus:
Tato kapilární síla by však byla schopna pouze dosáhnout určité konkrétní výšky. Proto je zapotřebí pomoci zvenčí. To ukazuje Bergel pomocí malého experimentu. Postaví do nádobky s vodou svazek vlasově tenkých trubiček a rovnoměrně mírně poklepává na jejich druhý konec, čímž docílí rovnoměrného a trvalého vytékání vody z tohoto druhého konce.
Tohle také souvisí:
Voda roste, což znamená, že za přirozených podmínek dochází nepřetržitě k zmnožování vody. Voda o kvalitativně vyšší hodnotě disponuje levitační silou takového druhu, že se může vysmát všem gravitačním zákonům a proudit do libovolné výše, což je přírodní fenomén, kterého využívaly starověké kulturní národy, které nechaly pramenit léčivou vodu na vysokých kopcích ve svých posvátných hájích a jejichž příslušníci tak měli k dispozici přímo všelék na jakékoliv nemoci. Pozůstatky těchto uměle vytvořených vodních zdrojů lze ještě dnes nalézt například v Mexiku.
Kvalitní voda nejenže nádherně samovolně stoupá, ona se dokáže také zmnožovat. Voda roste, stejně jako rostou i rostliny. Tím se dostáváme k samotné bráně znovuobjevení vzniku vody, krve a mízy. Podle věrohodných předání znaly toto tajemství indoevropské národy respektive jejich nejvyšší kněží. Kněží ovšem strážili své tajemství jako oko v hlavě, aby díky němu mohli požívat božské úcty.
A tohle taky:
Výtlačná a vlečná síla vody jsou tedy jejími vyššími energetickými stavy, vznikajícími atomární přeměnou bipolárních plynů, při níž se struktura energií nabité vody zahušťuje tím, že se v ní zmenšují meziprostory respektive že z ní odcházejí plyny, díky čemuž je voda specificky těžší a chladnější (čerstvější).
Energetické přebytky se vybíjejí ve vodorovném směru do podzemní vody, přičemž díky připojení vysokohodnotných vztlakových látek dochází ke zmnožení spodní vody a jejímu kvalitativnímu vylepšení a současně systematickým vybíjením vysokohodnotných přebytků energie do kořenů rostlin dochází k pulzaci.
Pokud v tomto okamžiku například rozsypeme umělé hnojivo, chová se struska, jež poztrácela ve vysoké peci veškeré stavební látky, úplně stejně jako voda, odcházející žábrami. To znamená, že tyto vybité odpadní látky odebírají s větší silou energetické substance ze spodní vody, čímž zprvu samozřejmě dochází ke krátkodobému zdánlivému přírůstku, k velkému kvantitativnímu nárůstu na účet degradace kvality podzemní vody a půdních živin.
Viktor považuje všechno, včetně nerostů i samotné Země, za živé organizmy, ve kterých závisí pohyb látek především na pohybu vody, mízy nebo krve, kteréžto tekutiny považuje za obdobné. Za „motor“, který tyto tekutinové oběhy pohání, považuje vzlínání, kapilární síly a pulzace, a to i v případě krevního oběhu člověka i zvířat. Srdce je dle něj v krevním oběhu zařazeno pouze jako „vylepšení“, jehož smyslem a účelem je dokonalejší regulace průtoku. Tuto překvapivou teorii podpírá též názorem, že srdce nemá dostatek energie k tomu, aby dokázalo přečerpávat nepřetržitě dostatečné množství krve. Což by snad nemuselo být problém, tedy pro někoho znalejšího než jsem já, ověřit přibližně přesným výpočtem.
Osobně mám dojem, že to bude nejspíš tak trochu kombinace. Pokud se člověk pohybuje, je k dispozici až nadbytek energie, která může „zvnějšku“ rozpohybovat celé krevní řečiště a zajistit tím spolehlivě „čerpání“. V klidu a při spánku by zřejmě musela krev sama nějak alespoň pulzovat, což možná taky dělá. Ale mně se přece jenom zdá, že nároky ležícího a spícího těla jsou natolik nízké, že to by to srdce mohlo pohodlně zvládnout. Jakmile nastane pohyb a s ním i vyšší potřeba, může klidně zase nastoupit to „vnější čerpání“.
0
1
Poota 22.09.2015 22:24 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Nebudeme brát Viktorův výrok tak, že "ve stromu vzniká voda z ničeho". Ona vůbec nemůže vznikat z ničeho a do nikam se ztrácet. Je to jenom koloběh jejích kvalitativních přeměn, kterého se strom zúčastňuje ve funkci "katalyzátoru", abych se vyjádřil dostatečně srozumitelně. A nestačí na to jeden strom, musí to být les, aby vznikly ty správné podmínky. Bez lesa voda správně nevsákne a neodnese do hloubky ostatky ukončených životních procesů organizmů. A bez lesa se nedokáže vrátit zpátky, a až na povrch vynést z hloubky látky, nutné pro výživu těch stromů.
Ono vyjádřit správně a výstižně funkci stromu ve vztahu k vodě je skutečně těžké, nám by bylo možná bližší "čerpadlo", ale ani to to nevystihuje úplně správně. Zase se nám tu objevuje to, že se musíme snažit pochopit obsah, ať už je sdělován jakkoli. Někdy se nám zdá sdělení naprosto jasné, ale jeho domyšlení nás vede k očividným nesmyslům. V tom případě to beru jako zcela jasný signál, že jsme na scestí, a správná cesta vede jinudy. Obsah sdělení nám unikl a musíme se vrátit. Nikoli praktickým pokusem dokázat, že je to blbost. Ostatně jako blbost vypadá cokoli nesprávně pochopené.
Podobná věc je i s těmi plyny "rozpuštěnými" ve vodě. Je zřejmě několik rozdílných způsobů, kterými může voda plyny a jiné látky "obsahovat". Některé jsou povahy spíše chemické, jiné spíše fyzikální. Viktor se zmiňuje i o "energetickém" způsobu vazby. A zřejmě tu budou i nějaké jejich kombinace. Například několikrát se zmiňuje o podstatném rozdílu mezi stavem, ve kterém voda kyselinu uhličitou "obsahuje" a stavem, kdy ji má "vázanou". Vázaný plyn z vody jakoby zmizí, stal se její "součástí". Podobné rozdíly naznačuje ve vztahu voda a částečky hlíny.
Zřejmě mám proti jiným značnou výhodu v tom, že mě některé, ba i základní, vědomosti nezasáhly tak hluboko, abych je nedokázal zapomenout. Svoji roli asi také hraje přístup, ke kterému inklinují všichni Dronti, to jest nahrazovat "myšlení, které je zdrojem všech chyb" jednoduchým "čekáním na správné nápady", které vznikají vlastně podvědomou rekombinací k tomu potřebných informací. Je to cesta, která dává přednost vciťování před "hodnocením".
0
0
Poota 22.09.2015 22:34 Bydliště: Praha
9068
603
7583
O těch kamenech, co jim strojový překlad s oblibou říká „metalliferrous“.
Kolem hájovny se nalézaly záchytné kameny, pod nimiž se ukrývaly dešťovky, potřebné k lovu pstruhů. Těmito záchytnými kameny byly speciálně tvarované kusy původní horniny, které ležely kolmo na slunci, aby se silně rozehřály, čímž se pod těmito shora zahřátými kameny sbírala chladná voda, kterou dešťovky tak milují, protože se v příjemném chládku dobře cítí a proto jsou do těchto míst přitahovány z velké dálky.
Elektricky nabité kovy ztrácejí při ozařování krátkovlnným světlem za určitých podmínek svůj náboj.
Ta voda pod sluncem ohřátými kameny se mi moc líbí. Vysvětluji si to (čistě soukromě) tak, že v noci ty kameny (nejlepší budou zřejmě pravé říční vejčité valouny) dokážou do sebe nacucnout vodu, kterou v sobě neudrží, když přímé slunce „vybije“ jejich elektrický potenciál. Zatím jsem na rozpacích, jestli ji cucají z té hlíny pod sebou, a nebo si ji skládají z jejích plynných složek v okolním vzduchu. Taky bych mohl zcela zbaběle a alibisticky tvrdit, že od každého trochu, ale zcela poctivě doznávám, že toho jednoho bude určitě mnohem víc, a zatím opravdu nevím, kterého.
Kdyby se mělo jednat o prachsprostou kondenzaci, jak můžou, a mnozí také budou tvrdit, tak by nebylo nutné, aby byly na přímém slunci. Takže to vypadá na nepříliš složitý pokus, kterým se to dá za příznivých podmínek ověřit. Ale zřejmě to bude chtít trochu sofistikovaný přístup, aby se dalo zodpovědně říci něco konkrétního v tom smyslu, které a jaké kameny ano a které nikoli, slunce-li nutné či nikoli, voda-li ze vzduchu či půdy, případně obojího.
Že má v sobě křemen elektromagnetickou sílu, to se dá dokázat tím, že při tření dvou křemenných kaménků pod hladinou se rozsvítí do žluta. Obvykle k rozsvícení těchto kamenů stačí, když rychle plavou v ochlazující se vodě s velkou tažnou a nosnou silou. Rýnské zlato a ságu Nibelungů je nutno hledat právě v tomto fenoménu.
Podobný jev dle Viktora nastává i při vzájemném tření či nárazech tvrdého dříví, přičemž dokládá, že vzniklé „jiskření“ se neprojevuje rušením radiového příjmu, takže není elektrické povahy.
Kvalitní zdroje horské vody nepramení, jak se až dosud předpokládalo, díky mechanickému přetlaku, nýbrž procesem látkové přeměny, jež se ve svém důsledku projevuje pod tlakem.
Tímto způsobem se dá vysvětlit fenomén horských pramenů, vyvěrajících na vrcholcích vysokých hor nebo přinejmenším alespoň ve velkých nadmořských výškách, v nichž je voda podnícena ke stoupání do výšky spolupůsobením fyzikálních protikladů.
Jak nám ukazují kolmo stoupající horské prameny, ve zralé vodě jsou tak mocné energie, že jsou schopny překonat vlastní hmotnost vodní masy, pokud mají vodovodní systémy správnou konstrukci a pokud příslušná potrubí nemají příliš velký příčný průřez.
Systematicky prováděným pozorováním jsem se tedy dopracoval k poznání, že voda nedokáže vzlínat vzhůru a její vnitřní napětí se neprojeví, když z ní začnou vypadávat těžké kovy, protože půda díky příliš rozsáhlému mýcení ztratí své napětí.
0
0
Poota 22.09.2015 22:37 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Tak zase něco z trochu jiného soudku, co je podle mě docela zajímavé a nikde zatím neprezentované.
Na této speciální bráně byla upevněna dvojitě spirálovitě drážkovaná trubka (trubka se dvěma vnitřními žebry ve šroubovici), v níž získávala voda rotaci podobně, jako při ústí močové trubice. Dosáhl jsem tím zvýšení rychlosti vytékající vody se současným snížením jejího tlaku. Tlak je snížen proto, že se tím vytvoří sací vír, v jehož středu vzniká bíle se mihotající kanál zpětného proudění, díky němuž má tato trubka zvláštní opodstatnění.
Tímto kanálem zpětného proudění, který se dá zřetelně pozorovat v téměř každém víru, se vracejí útvary kvalitativních látek – éterický a energetický zárodečný vodní potěr. Pokud jsou tyto látky, putující kanálem zpětného proudění, vystaveny nižší okolní teplotě, pak se odehraje to, co jsem tehdy prožil.
Lilo takříkajíc jako z konve. Ležel jsem na voru a pozoroval jsem silný sací vír. Z mého klobouku respektive z jeho postranních okrajů (krempy) stékala dešťová voda jako z okapu do kanalizace. Přesněji řečeno, měla tam stékat podle všech pravidel volného pádu. Voda to však nečinila – právě naopak: rozstřikovala se kuželovitě a tak vznikal nad spodním trychtýřem, který se zužoval směrem dolů, ještě horní kloboukový trychtýř, jehož průřez se rozšiřoval směrem dolů jako plášť.
Napjatě jsem pozoroval tento podivuhodný jev. Ne však dlouho, protože za chvíli jsem obdržel studenou spršku přímo do obličeje.
Brzy jsem našel vysvětlení. Když se zmiňovaným kanálem zpětného proudění vracejí zárodečné stavební látky vody a při svém stoupání narážejí na oblast s nižší teplotou než je teplota vody, začnou do okolního prostoru silně expandovat negativní iontové částice, jež zabraňují dalšímu postupu padající vody (viz výše zmiňované napětí v prostoru mezi oběma trychtýři). V tomto případě pak vzniká reaktivní vztlak.
Výrok „ kanálem zpětného proudění se vracejí zárodečné stavební látky vody“ je pro nás velice zajímavý, protože se dostáváme zvolna k tomu, na co se voda vlastně rozkládá a z čeho se zase potom může opětně složit. Zdá se, že to jsou jakési plynné složky, které je možné za nějakých podmínek i někam převést, a zdá se, že jakýmkoli směrem, a tam z nich zpětně vodu rekombinovat. Což vypadá na jakousi „studenou destilaci“. Mám pocit, že přitom nejde jenom o rozložení na kyslík a vodík. Zřejmě to budou „plyny“ či substance složitější, takže to budou, slovy Viktorovými, nějaké uhlovodíky, což asi znamená „bez kyslíku“, ale možná jenom „volného“.
K něčemu podobnému by mělo docházet při klesání vody pod zemský povrch, přičemž se „voda“ zbavuje nevhodných příměsí, dalo by se říci, že se „čistí“. Z toho usuzuji, že zmíněné substance se mohou chemicky a fyzikálně, a energeticky nějak měnit. Při sestupné části cyklu se zřejmě nějak postupně nežádoucích příměsí zbavují, a to v závislosti na změnách teploty.
Při vzestupné části cyklu se naopak tyto substance „obohacují“ o příměsi, které jsou pro pramenitou vodu žádoucí, a to opět zřejmě nejvíc v závislosti na teplotě.
Při tomhle procesu hrají svou roli i některé další okolnosti, jako třeba druh půdy, horniny, obsah a druh kovů atd., ale jejich přesné dodržení a pořadí asi není naprosto nutné, protože voda pramení v nejrůznějších geologických a místních poměrech. Zřejmě až příliš hrubé narušení podmínek je příčinou, že úplný cyklus vody je v některém bodě přerušen.
Tady se dostávám k tomu, že pokud bude toto přerušení v našem dosahu, mohlo by být, alespoň teoreticky, možné příslušnou změnou podmínek, umožnit vodě dokončení celého cyklu a „vypramenit“ na povrch. A když už jsem u toho, zatím to vypadá, že by mohlo být možné „jejím přirozeným způsobem“ vést vodu i nad povrch, teoreticky do libovolné výše, odkud může být odváděna či rozváděna běžným gravitačním způsobem.
Podle Viktora by měl být značný rozdíl mezi kvalitou vody, která je nad povrch vyvedena tímto jakoby „tlakem“, a mezi kvalitou vody, která je pomocí podtlaku násilím nad povrch „tažena“. Samozřejmě nehledě na to, že tato voda by mohla „téci sama“, bez nějakých nároků na dodávanou energii.
0
0
Poota 22.09.2015 22:41 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Jímání vodního zdroje bylo pokud možno starými Římany zařízeno tak, že v určité výšce přikryli ústí pramene ve skále, jež byla po straně pečlivě srovnána, hrubou kamennou deskou. Tato deska byla po stranách zaklínována a dobře utěsněna a byl do ní proražen otvor, do něhož byla zastrčena odvodní trubka tak, aby zde nebyl umožněn ani ten nejmenší přístup vzduchu. Všechny typy tehdejšího jímání vodních pramenů braly navzdory (a snad díky) své jednoduchosti více v úvahu povahu vody, než dnešní systémy vodojemů, jež bez ohledu na další vážné chyby často narušily obvykle rozsáhlými stavebními úpravami za použití vápna, cementu a kovových jímek široké okolí vodního zdroje a rozbily tím podmínky cirkulace vody a poměry látkové výměny mezi pramenem a okolím.
Pokud se budeme zabývat vodovody starých Římanů, zjistíme podle starých vykopávek, že se zpočátku budování měst snažili dodávat pitnou vodu na spotřební místa dřevěnými potrubími a vodovody z přírodního kamene. Ohledně volby materiálu bylo možno tam, kde se nedalo použít dřevo ani kámen, nalézt v prameni kovové mince, naházené tam z kultovních důvodů a vybrané tak, aby nejlépe odolávaly dlouhodobým vlivům.
Podle druhu vody jsou některé kovy zcela obaleny tlustou vrstvou povlaku, zatímco jiné jsou téměř celé rozpuštěny, některé tedy božstva nepřijala a jiné se zase rozpustily v celku. Což je známkou toho, že se kovy, potřebné ke stavbě každého těla, bez problémů rozkládají ve vodě. Je to i známkou toho, že každý kult má svůj hlubší význam.
Vycházím z toho, že „staří Římané“ věděli, co dělají, a také proč to dělají.
Z předloženého citátu se pokusím vydolovat nějaké informace.
Z nám zatím ještě ne zcela jasných důvodů je voda vedena nahoru skálou, která má pro to vhodné vlastnosti. V nějakém místě voda z této skály vyprýští jako pramen a dál již stéká po povrchu. Případně vyprýští do vrstvy zeminy jako studánka, ze které potom volně odtéká. Podmínkou, a zřejmě dosti striktní, je chlad a stín, které ve volné přírodě zajistí nejlépe severní úbočí kopce a hluboký les.
V nějakých takovýchto podmínkách se tedy nalézal i původní „přirozený“ pramen, dokud byl ještě v „surovém“ a neupraveném tvaru. Pro praktické použití však Římani požadovali, aby vytékal pokud možno vodorovně ze svislé stěny. To jim umožňovalo jak dobrý přístup k prameni, tak i pohodlné plnění nádob. Aby toho dosáhli, museli upravit jak okolní terén, tak i přímo ústí pramene, přičemž nesměli narušit vhodné podmínky, protože jinak by jim pramen „zmizel“.
To znamená, že museli postupně odkopávat zeminu až do té doby, než se dostali k rostlé skále, z níž voda pramenila. Její povrch byl nejspíš členitý a šikmý, takže začali skálu odtesávat tak, aby dostali rovnou svislou plochu, z níž vycházel pramen v dostatečné výšce. Ovšem pokud by jej zanechali v tomto stavu, případně do něj pouze zarazili vývodní trubku, pramen by nespíš „vyschnul“. Z toho, že přes ústí pramene umisťovali ještě masivní kamennou desku co nejlépe utěsněnou, se dá soudit, že přímo k ústí pramene nemá mít přímý přístup vzduch, teplo a sluneční světlo. To všechno jim zajišťovala masivní kamenná deska nejčastěji kruhového tvaru, která byla na lícové straně opracovávána s oblibou do tvaru takzvané lví tváře, přičemž výtoková trubka byla situována přímo do tlamy.
Obdobné podmínky zajišťovaly v našich krajinách studánkám a pramenům v lese dřevěné přístřešky a ve volné krajině kamenné kapličky.
Vodě je nejlépe v podzemí, kde je chlad a tma.
0
1
Poota 22.09.2015 22:46 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Něco na téma rozdílu mezi vodou dešťovou, pouze prosakující, a vodou pramenitou, která stoupá z hlubin. Mám pocit, že ten rozdíl by mělo být možné rozlišit i nějakými přístroji a že by mohlo být možné je nejen od sebe odlišit, ale i v případě jejich smíšení nějak zjistit jejich poměr.
Dobrá pramenitá voda se odlišuje od atmosférické vody (dešťové vody) svým vnitřním složením. Pramenitá voda obsahuje kromě rozpuštěných solí poměrně velký obsah plynů ve volné i vázané formě (kyselina uhličitá). Plyny, absorbované dobrou pramenitou vodou, se skládají až z 96% uhlíkatých sloučenin a skupin. Uhlíkatými sloučeninami (materiály) jsou zde míněny všechny uhlíkaté sloučeniny podle definice chemiků, všechny prvky a jejich vazby, všechny kovy a minerály, jedním slovem všechny látky s vyjímkou kyslíku a vodíku.
Atmosférická voda (dešťová voda), destilovaná voda, kondenzovaná voda nebo voda, vystavená ve svém proudu silnému provzdušnění a intenzivnímu vlivu světla), tedy povrchová voda, vykazuje poměrně vysoký obsah kyslíku, téměř žádné nebo jen velmi chabě organizované formy soli, žádnou nebo jen velmi málo volné i vázané kyseliny uhličité a obsahuje určitý objem plynu, absorbovaný ze vzduchu, jenž je tvořen především kyslíkem, rozpuštěným ve fyzikální formě.
Fyzikální formu roztoku je nutno chápat jako vyšší formu roztoku (spojení) různých skupin látek, než jaké můžeme pozorovat v čistě chemických typech roztoků. Fyzikální formy roztoku se spoluúčastní i energetické pochody.
Rozlišujeme proto vodu, která má vysoký obsah energií uhlíkatých sloučenin, a vodu, která vykazuje vysoký obsah kyslíkových energií. Tu první budeme nazývat katodovou a tu druhou anodovou vodou. Katodová voda obsahuje negativní energetické formy a anodová voda pozitivní.
Energetické formy jsou charakteristické pro to, co označujeme jako sféru, psychiku nebo povahu vody.
Pramenitá voda, vyvěrající z půdy, proto obsahuje v převažujícím poměru uhlíkatou sféru, negativní energetické formy respektive negativní charakter; dešťová voda, pocházející ze srážek v atmosféře, obsahuje především kyslíkovou sféru, pozitivní energetické formy respektive pozitivní charakter.
Voda, jež se sráží z atmosféry a padá na zem, potřebuje ke své vnitřní přestavbě kromě schopnosti přijímat určité transformační látky a nezbytného odstínění vlivu světla a vzduchu také určitou dráhu a nezbytný časový interval, aby mohl proces přestavby proběhnout správně – to znamená, aby voda vnitřně dozrála.
Voda je zralá, když absorbovaný vzduch obsahuje minimálně 96% uhlíkaté sféry a v této sféře příslušný podíl pevných uhlíkatých sloučenin.
Na této vnitřní zralosti závisí jakost a vnitřní vzlínavost vody.
Čím delší je absolvovaná cesta, tím organizovanější a kvalitativně hodnotnější – za předpokladu dostatečných zásob příslušných transformačních látek – je její vnitřní energie, její charakter.
Čím blíže k zemskému středu, tím organizovanější a agresivnější jsou kyslíkové skupiny, klesající společně s vodou.
Když klesá atmosférická voda do nitra Země, postupně se blíží ke geotermálnímu hloubkovému stupni o teplotě plus 4oC a tím ke koncentraci jejího obsahu kyslíku, zatímco všechny uhlíkaté látky, nacházející se nad touto hraniční vrstvou, které se po svém přiblížení k této vrstvě kompenzují s kyslíkovými částicemi, jsou zde transformovány a částečně stoupají vzhůru v podobě dusíku a částečně zůstanou dole v podobě krystalů solí.
Voda, nasycená kyslíkem, nemůže proto s sebou stáhnout žádné uhlíkaté látky pod hraniční vrstvu plus 4oC, nýbrž obráceným postupem musí uhlíkaté látky, vynesené prve ze zemského nitra, zanechat ve vrstvě vegetace. Tato vegetační vrstva představuje do jisté míry jakousi zásobárnu, která je prostřednictvím transformačního procesu, probíhajícího nahoře i dole, neustále doplňována kyslíkem respektive uhlíkatými látkami a dole je přitom ohraničena geotermální nulovou vrstvou o teplotě plus 4oC.
Voda, klesající dále přes hraniční vrstvu, se může dostat do hloubky pouze s tímto nadbytečným nebo méně organizovaným podílem kyslíku, který se díky nedostatečné přítomnosti odpovídajícím způsobem organizovaných uhlíkatých sloučenin ve vegetační zóně nemohl pustit do žádných procesů vyrovnání respektive do žádných transformačních procesů (oxidace).
Díky stoupajícím teplotám směrem do hloubky zemského nitra, jež jsou dány již samotnými těmito vyrovnávacími procesy, začínají být kyslíkaté látky, klesající společně s vodou, čím dál agresivnější, čímž je zároveň umožněno jejich vyrovnání a přestavba kyslíkatých sloučenin ve výše organizované uhlíkaté sloučeniny a dokonce dojde i k rozpouštění uhlí, v němž se nachází uhlík v pevném skupenském stavu a začne docházet k jeho transformaci, když se agresivní kyslík dostane do přímého kontaktu s uhlím za současného působení vysokého tlaku. Něco podobného ostatně najdeme i při transformaci potravy v našem těle, která probíhá různým způsobem při příjmu vzduchu a při příjmu vody, který uvádí do pohybu proces látkové i energetické přestavby.
Čím výše vystupují přeměněné a zhodnocené uhlíkaté látky směrem k povrchu zemskému, tím nižší pak budou okolní teploty, přičemž se budou blížit teplotě hraniční vrstvy plus 4oC. V souvislosti s tímto teplotním poklesem se bude opět úměrně snižovat i agresivita kyslíkatých látek ve spodní vodě.
Čím hodnotnější jsou uhlíkaté látky, tím hlouběji mohou být organizovány i kyslíkové skupiny, aby dokázaly zajistit proces vyrovnání a obráceně.
Z tohoto procesu vycházejí zřejmě i Viktorovy přístroje na průmyslovou výrobu vody s vlastnostmi vody pramenité.
0
0
Poota 22.09.2015 22:50 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Když už jsme se dostali k pozitivnímu a negativnímu charakteru vody, tak mohu dát k lepšímu i citát o tom, co také umí negativní, tedy katodová, potažmo pramenitá voda:
Existují prameny, které mají tak vysoký obsah kyseliny uhličité (tento výraz je ostatně nesprávný), že drobní živočichové, kteří se při utišování žízně nadechnou výparů, držících se nízko nad zemí, téměř okamžitě padnou mrtvi k zemi (psí pramen v Neapoli).
Pokud tuto vodu necháme odstát v kovové nádobě na vzduchu, ohřeje se tato voda nepoměrně rychle a na povrchu bude mírně šumět. Tento jev ostatně mnohdy zaznamenáváme i při vrtání studní. Kde se tento jev projeví, hladina navrtané vody záhy poklesne a studna brzy vyschne.
Když do podobné vody nalijeme ohřátou dešťovou vodu, přidáme do ní několik kapek oleje a pevně uzavřeme víkem, obsah nádoby bude v brzkém čase explodovat.
Negativní atmosféra, psychika, obsažená ve vysoce hodnotné pramenité vodě, oxiduje, což znamená, že reaguje se silně okysličenou vodou s teplým a tím převážně pozitivně naladěným vzduchem a rozbije nádobu, pokud této reakci stojí v cestě překážka a pokud je přítomna jednoduchá – málo organizovaná – uhlíkatá látka, jakou například představuje olej.
Pokud vypije takovouto vodu rozehřátý organismus, dojde k podobnému pochodu. Postižený člověk pocítí píchnutí v plicích a do několika dní je z něj mrtvola.
Tento příklad se mi zdá korespondovat s názorem, že v energetických reakcích souvisejících vodou či přímo vodíkem, je vodík spíš přenašečem/transportérem látky, která je zdrojem energie, než aby energii sám dodával. Je to možná i příčinou toho, že „výhřevnost“ vodíku je dle různých pramenů různá. Což by mohlo záviset na tom, jakým způsobem byl vyroben zkoumaný vodík – jaké tedy další látky má na sobě navázané. Například při výrobě elektrolýzou bude záležet hlavně na tom, čím bylo docíleno její vodivosti. Osobně si myslím, že skutečně chemicky dokonale čistý vodík má jedinou, a to podstatně nižší „výhřevnost“.
Pokud je to opravdu tak, vrhá to přece jen poněkud jiné světlo na fungování všech přístrojů na vyvíjení vodíku a jeho následné využívání. Vysvětluje to i praxí ověřený názor, že není důležité množství „bublinek“, ale že záleží na jejich „kvalitě“.
Poslední odstavec je také velice zajímavý, a protože toto nebezpečí také není všeobecně známé, bermež to jako výstrahu.
I když je možné, že by se našli i takoví jedinci, kteří by svou drahou tchýni byli schopni za parného dne hnát na kopec jenom proto, aby mohla ochutnat výbornou a osvěžující pramenitou vodu.
0
0
Poota 22.09.2015 22:54 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Další citáty by nám měly postupně vnášet jasno do způsobu přeměny anodové vody v katodovou, jinak řečeno dešťové v pramenitou, ale zatím, alespoň pro mne, to do věci příliš světla nepřináší.
Pokud například čerpáme vzduch běžnou vakuovou pumpou, dostane se ke slovu pouze ten základní stav, který je přesycen kyslíkem. Pokud zahřejeme bipolární směs vzduchu, pak se dostanou ke slovu především odpařované uhlíkaté sloučeniny. Sací spirála vyvíjí tah i tlak a s její pomocí tedy lze získat 100% biologicky správnou vakuovou sílu, která je nezbytná například při strojním odpařování při technice studeného proudění, abychom co nejrychleji odpařili mořskou vodu, přičemž nečistoty všeho druhu zůstávají v roztoku a vzniká nám pouze čistá mlha, taková, jakou můžeme občas pozorovat za chladných zimních dnů nad tekoucí řekou.
Tyto masy mlhy, zvedající se velkou rychlostí po šroubovici (následkem biologického vakua, které zesiluje směrem vzhůru – v tomto případě se vzduchová šroubovice nachází na horním konci speciálně tvarované stoupací trubky), i zde zvyšují svou specifickou hmotnost a vrací se tedy zpět do svého kapalného skupenství, načež se tato uměle vyrobená dešťová voda smísí se stopovými prvky geosférického původu a díky dostředivému způsobu pohybu se začne teplotně přibližovat svému anomálnímu bodu. Výsledkem je vysoce kvalitní horská pramenitá voda, protože nadbytečný kyslík je vázán v uhlíkatých sloučeninách.
Tím získáme možnost nejen levně přeměnit mořskou vodu zpět v tu nejlepší horskou pramenitou vodu, ale dostat ji do jakékoliv požadované výšky, protože chladná mlžná oblaka, jež jsou obvykle přesycena kyslíkem, se samovolně vznášejí respektive proudí vzhůru.
Moudrá příroda nezvedá žádné uzavřené masy, nýbrž nejprve je rozštěpí a tím dosáhne pohybu vzhůru a ven prakticky bez odporu.
Stejně jako proces studeného kvašení, jenž probíhá v dobrých ovocných sklepích, může být i tento proces okopírován strojově. Chladnou destilací – jež je ovšem dnešní vědě ve své praktické aplikaci neznáma.
Což nás přivádí i k velmi často zmiňované, nicméně zatím stále jen nedosti dobře specifikované „sací spirále“, kterou by určitě bylo velmi dobré nějak „dešifrovat“. Další citát s doplňujícím obrázkem s ní také velice úzce souvisí.
Klimator
Při odpovídajícím počtu otáček je dosaženo tlakového maxima, při němž dochází k oživení bio-elektrické energie, s jejíž pomocí mohou být rozštěpeny základní vazby v protékajících kapalných či plynných látkách a tyto uvolněné energie pak mohou být libovolně syntetizovány nebo odvedeny.
Jako materiálu na díly 1 a 2 může být rovněž použito postříbřené či amalgamované zlato či syntetická pryskyřice. Když použijeme syntetickou pryskyřici a skrze sací prostor 3 nasáváme kupříkladu mořskou vodu, získáme jako výsledek procesu planou sladkou vodu, aniž by přitom docházelo k vylučování soli.
Nasávání zde má provádět sací spirála. Zvlněné kruhové desky leckomu z nás připomenou Repulzin. V tomto přístroji jde pouze o úpravu vlastností vody, ale je pravděpodobné, že tohle uspořádání mělo mimo to i nějaké mechanicko-fyzikální vlastnosti, kterých Viktor později využil při jiných konstrukcích.
Naší pozornosti by nemělo uniknout ani tvrzení, že k odsolení vody dojde, aniž by se někam vyloučila sůl. Na toto tvrzení jsem narazil i jinde, takže nepůjde jenom o nepřesný překlad. Dokonce se jednalo o formulaci, že mořská voda není „voda a sůl“ a sladká voda není „mořská voda bez soli“, což se mi zdálo také poněkud proti našim vžitým, či lépe nám implantovaným, představám. „Planá“ sladká voda má být zřejmě voda „juvenilní“, tedy taková, která je zbavena všeho, co ji činí anodovou (dešťovou, povrchovou), přičemž ještě neobsahuje to, co ji činí katodovou (pramenitou). Dalo by se říci, že jde o vodu neutrální, i když tento výraz Viktor, alespoň pokud je mi známo, nepoužil, pročež za jeho správnost neručím.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Poota 22.09.2015 22:57 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Fenomén "žížalích" kamenů
Jedná se o velké kameny, položené do trávy na přímé slunce. Pokud obsahují nějaké kovy, udržují pod sebou dostatek vody k tomu, aby se pod nimi zdržovaly žížaly. Zřejmě nedostatečný zájem o pěstování žížal je příčinou i nepatrného zájmu o tento, dle mého soudu pro nás velice důležitý fenomén, který bude vhodné zkoumat co nejdůkladněji.
Především se jedná o výběr vhodného kamene. Dá se předpokládat, že k tomuto jevu bude ve větší či menší míře docházet u většiny kusů hornin různých tvarů i velikostí. Naznačují to i mechem porostlé kameny na vyprahlých stráních. Pro naše pokusování bych ovšem raději volil kameny "zaručených" vlastností, tedy takové, které jsou schopné ve vodě levitovat či "plavat". Takže stačí v řece vybrat dostatečně velké valouny. Pokud budou mít vejčitý tvar, který levitaci vydatně napomáhá, může být jejich složení méně vhodné, než u valounů méně výhodného tvaru. Co se týká velikosti, doporučoval bych valouny co největší, nicméně ještě manipulovatelné.
Dál je potřeba zjistit, jakou "vodu" pod sebou tyto kameny vlastně soustřeďují a také odkud ji berou. K dispozici jsou tři základní modely.
Voda dešťová, anodová a povrchová, kterou si pod sebou kámen jenom soustředí a odstíní - tato varianta se mi zdá nejméně pravděpodobná, protože na to by měl stačit jakýkoli kámen a nabylo by vůbec nutné, aby byl na přímém slunci.
Voda spodní, katodová, dalo by se říci nedoprameněná. Tuto vodu by do sebe kámen "nasál", a to nejspíš v noci a nebo k ránu, kdy je teplota nejnižší. Pokud by se teplota neměnila, zůstala by voda "v kameni", a to nejspíš i tehdy, kdyby teplota sice stoupla, ale kámen zůstal ve stínu. Přímé sluneční světlo dokáže "vyzkratovat" jisté jakoby elektrické napětí, které umožňuje vodě v kameni stoupat, případně se v něm zdržovat. Tato varianta by pro nás byla tou nejvýhodnější, protože by naznačovala možnost "čerpat" nedoprameněnou vodu přes vrstvu půdy až nad zemský povrch, a to bez přímého navázání na voduvedoucí horninu. V tomto módu by tedy kámen, svojí spodní plochou ležící na půdě, kterou vzlíná nahoru nedoprameněná voda, tuto vodu nasál a ve své hmotě podržel. Teplo a přímý sluneční svit pak zruší jeho schopnost držet v sobě vodu, takže celý svůj obsah vody "vypustí" pod sebe, přičemž tuto vodu dále stíní a svojí hmotou i chrání proti slunci a vysychání.
Voda neutrální, juvenilní, tedy vzniklá spojením dvou zárodečných, do té doby nehmotných či plynných složek, tedy stejně, jako vzniká ranní rosa. Pro spojení těchto složek je kromě tmy a chladu nutný ještě jakýsi "katalyzátor", bez něhož ke spojení nedojde. Zatím je známo, že tyto vlastnosti mají stébla trav a obilí, sláma a měď - předpokládat se dají i kovové rudy či kovové sloučeniny.
Zatím stále ještě neznáme přesné chemické a fyzikální vlastnosti jednotlivých druhů vody, takže je nejsme schopni pomocí nějakých přístrojů ani odlišit, ani určit podíl jednotlivých složek v jejich případné směsi. Než se k tomu dopracujeme, můžeme se pokusit docílit alespoň částečného poznání vylučovací metodou.
Po získání správného žížalího kamene ověříme jeho funkčnost v předepsaných podmínkách, to jest položením do trávy na přímém slunci. Pokud se po několika dnech pod ním objeví vlhko až mokro, můžeme jej mít za funkční. Pro začátek ho necháme na stejném místě, ale dáme pod něj větší kus igelitu nebo mikrotenu, čímž mu znemožníme nasávat vodu z půdy. Pokud se na igelitu pod kamenem objeví zhruba totéž množství vody, dá se mít za prokázané, že kámen "skládá" juvenilní vodu stejným procesem, jakým vzniká ranní rosa. Tento proces má ovšem jinou povahu, než prosté srážení vzdušné vlhkosti na chladném povrchu, kterému odpovídá spíš tvorba večerní rosy. Zatím mám za to, že tato voda má spíše charakter podobný vodě destilované a skrze kameny proudit neumí, takže jenom stéká po povrchu. Tímto způsobem zřejmě fungují i tzv. vodní pyramidy, které jsou poskládány z oblázků, tedy menších kamenů vhodných vlastností. Na nich kondenzovaná voda se sbírá do mísy, tvořící podklad. Vzhledem k tomu, že vodní pyramidy jsou izolované od půdy, a navíc (zřejmě) nepotřebují ke své funkci přímý sluneční svit, dá se soudit, že nepoužívají čerpání vody do nitra kamenů a ani její vypouštění, nepracují tedy jako čerpadla, ale jako kondenzátory či deflegmátory.
Je docela možné, že žížalí kameny využívají obou způsobů získávání vody - večer vodu kondenzují a nechávají ji stékat dolů. Ráno vodu z jejích dvou složek skládají a ukládají ve svém objemu, který je následně "vypuštěn" přímým slunečním svitem. Obě tyto fáze, pokud se vyskytují, bychom měli být schopni odlišit.
Až dosud jsme zkoušeli kameny izolované od půdy, abychom vyloučili nasávání vody právě z ní. Podle výsledků předchozího bádání můžeme pokračovat tak, že kámen položíme přímo na půdu nebo do trávy a zkusíme ho odizolovat od volné atmosféry, například skleněným zvone, mísou, obráceným akváriem apod.
Zjišťování rozdílů mezi anodovou a katodovou vodou už bude poněkud pracnější. Katodová voda stoupá nahoru, takže pro omezení průniku anodové vody je asi nutné kolem kamene zanořit od povrchu dolů nepropustný prstenec nebo skruž. Pro otestování anodové vody by naopak mělo stačit dát půdu do vhodné nádoby a zalévat ji dešťovou vodou.
Aby celá záležitost s žížalími kameny nebyla příliš jednoduchá až fádní, můžeme předpokládat, že se na zkoumaném ději může účastnit i více z naznačených procesů, a to jak následně, tak popřípadě i současně.
Tolik tedy, zatím spíše v rovině teoretické, k fenoménu žížalích kamenů, kterému bych se rád v dohledné době věnoval i prakticky. Bylo by dobré, kdyby se k tomu odhodlal i někdo další, abychom mohli svoje poznatky konfrontovat.
0
1
Poota 22.09.2015 23:04 Bydliště: Praha
9068
603
7583
"Stromy vyrábějí vodu".
Pod tímto Schaubergerovým výrokem si nejspíš představíme nějaký strom, ze kterého by měla někudy proudit jím právě vyráběná voda. A protože nic takového běžně ke spatření nebývá a navíc nám není jaksi jasné, z čeho že by vlastně ty stromy vodu vyráběly, raději o tomto výroku moc nepřemýšlíme a odsouváme jej proto mimo ohnisko své pozornosti. Je to sice pohodlné, ale rozhodně nikoli moudré, protože Viktor svoje výroky formuloval vždycky na základě pečlivých pozorování a hlubokých zkušeností. Jen je nedokázal, či úmyslně nechtěl, většinou formulovat tak, aby se jim hned na první přečtení dalo správně porozumět. Jak se nám již pomalu stává obyčejem, budeme předpokládat chybu na našem přijímači a pokusíme se tedy daný výrok pouze "zesrozumitelnit" na úroveň našimi čidly požadovanou.
Tedy především se určitě nemá jednat o jeden jediný samostatně rostoucí strom, ale o co nejhustší smíšený les, který vytváří nad i pod zemským povrchem zcela specifické prostředí. Kombinace listí a jehličí v dostatečné výšce dokáže odfiltrovat ze slunečního záření právě ty složky, které jsou pro stoupání vody nepříznivé. Trvalé zastínění také dokáže udržet povrchovou vrstvu půdy na tak nízké teplotě, aby voda dokázala do půdy vsáknout a nestékala po povrchu. Samostatně rostoucí strom půdu pod sebou chladnou neudrží, protože jeho stín se během dne přesouvá. Bez ochlazení horní vrstvy půdy se dešťová/atmosférická voda nevsakuje - pouze provlhčí několikacentimetrovou horní vrstvičku a odtéká jako voda povrchová. O tom se můžeme přesvědčit kdekoli na louce nebo na poli, kde v létě i po dlouhém a vydatném dešti již po pár centimetrech narazíme na dokonale suchý prach. Byliny a vůbec vše mělce kořenící tedy žijí ze živin, které přináší či rozpouští dešťová voda. Stromy, a vše hluboce kořenící, naopak k životu potřebují živiny, které dodává voda vzhůru stoupající. S tím zřejmě souvisí i to, že sazenice stromů se vyvíjejí několik prvních let velice zvolna, protože je vyživuje pro ně nepříliš vhodná voda dešťová. Až se jim podaří dostat kořeny tak hluboko, že dosáhnou do půdy provhlé spodní (zespoda stoupající) vodou, jejich růst se nápadně zrychlí.
Rozdíl v rozpuštěných živinách ovšem není jediným, a také asi ani rozhodujícím faktorem. Za ten považuji schopnost vody stoupat vzhůru, tedy něco jako vzlínavost nebo kapilaritu. Tuto schopnost - "stoupavost", má v dostatečné míře pouze voda, která projde úplným spodním, tedy podzemním cyklem. Takovouto vodu je možné vést do libovolné výšky. Podmínkou je ovšem to, že o svoji "stoupavost" nesmí během této cesty přijít. Zatím vím jenom o třech faktorech, které ji úplně nebo částečně likvidují:
teplota nad 10oC, styk se vzduchem a přímé sluneční záření.
Schauberger to vyjadřuje tak, že "vodě je nejlépe v temném podzemí".
Pokud voda působením některého z těchto faktorů ztratí svoji "stoupavost", chová se dál způsobem, na který jsme u ní zvyklí - udržuje vodorovnou hladinu a teče dolů. Pokud ztrácí voda svoji stoupavost až stykem se vzduchem, jedná se nejspíš o pramen a nebo studánku, z nichž voda volně odtéká a zespoda je stále doplňována. Případně již nemůže dále stoupat příliš pórézní vrstvou zeminy a vytváří tak podzemní jezera a toky.
Přichází-li o stoupavost teplotou, jedná se nejspíš o prohřátí půdy sluncem - také v tomto případě se vytvářejí podpovrchové vrstvy zavodněné kvalitní pitnou vodou, která ovšem může být také znečišťována vodou shora prosakující. Do těchto zavodněných vrstev pronikají studny a vrty, kterými se tato voda čerpá na povrch. Skutečně kvalitní pitnou vodu však může zaručit pouze pramen.
Abych se vrátil ke stromům - jejich kořeny jdou až do hloubky, kde se nalézá "stoupající" voda, která buď přímo pod kořeny prýští z rostlé skály a nebo nad ní vytváří zavodněnou vrstvu. Kořeny stromů tak vlastně přemosťují vrstvu půdy, která je pro další stoupání vody nevhodná. V kořenech a následně i v kmeni stromu jsou podmínky pro její stoupání zachovány, takže může bez problémů "zavodnit" strom jakkoli vysoký. Narušením těchto vlastností nedokáže již voda vystoupat do stejné výše, jako dřív a takový strom má usychající vrchol. Předpokládám, že kdybychom strom trvale "živili" pouze dešťovou vodou, nemohl by dosáhnout své obvyklé výšky.
Koloběh vody v přírodě, tak jak se běžně prezentuje, je pouze horní, atmosférickou polovinou úplného vodního cyklu, jehož spodní, podzemní polovina z dešťové vody odstraní vše, co odnáší z atmosféry i zemského povrchu. Tím se vlastně jedná o gigantickou a dokonalou čističku, která v sestupné části podzemní poloviny cyklu z vody odstraní všechny nečistoty, a současně změní svoje vlastnosti tak, aby dokázala v následující části cyklu stoupat. Díky svým změněným vlastnostem během svého stoupání do sebe absorbuje či do sebe naváže jiné látky, než které do těchto vrstev při klesání ukládala. Teprve tímto procesem se dokončuje tvorba kvalitní pitné vody.
Mezi horní, atmosférickou částí cyklu, a spodní, podzemní částí cyklu je vložena jakási izolační mezivrstva půdy. Ta bez lesa nedovolí dešťové vodě prosáknout dolů a případné stoupající vodě nedovolí proniknout na povrch. Správný les tuto izolační vlastnost půdy ruší, čímž umožňuje jak prosáknutí dešťové vody do hloubky, tak i vystoupání pramenité vody nad povrch. Les tak propojuje atmosférickou a podzemní část do jediného úplného vodního cyklu. Bez tohoto propojení stéká dešťová voda i s rozpuštěnými nečistotami do vodních nádrží či do moře, kde může proběhnout náhražka podzemní části cyklu díky tomu, že i zde je část prostředí o teplotě anomálního bodu.
Spodní, podzemní část úplného cyklu si můžeme představit jako jakýsi pater-noster, ze kterého cestou dolů "vystupují" postupně všechny nečistoty, které voda s povrchu odnáší. V dolní úvrati jsou již jeho kabinky prázdné, takže cestou nahoru mohou "nastupovat" do výtahu látky zušlechťující.
Pokud přijmeme názor, že stromy umožňují prosakování dešťové vody do větších hloubek a přitom se samy "živí" vodou spodní, budeme muset opravit i svůj názor na stromy, zejména lípy, které naši předci vysazovali u svých stavení, "aby sály vodu", tedy pro zajištění sucha v budově. Takový strom tedy povrchovou vodu přímo nespotřebovával, ale zajišťoval její plynulý odtok do nižších vrstev. Po skácení takového stromu stavení odspoda provlhá a problém se řeší "moderně" podříznutím budovy se současným vložením pásu izolace. Stejnou "vsakovací" funkci mají i aleje, které řeší problém vody v příkopech, které nemají dostatečný odtok.
Další závěr, ke kterému lze dojít, je ten, že kdekoli rostou stromy, a to i solitéry, je k dispozici spodní, stoupající voda.
To se zdá být celkem bezvýznamné, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že pokud ji dokážeme dostat nad povrch, budeme mít k dispozici přinejmenším totéž množství pramenité vody, jaké spotřebuje vzrostlý strom.
Schaubergerův výrok tedy nebudeme brát tak, že strom odněkud čerpá vodík a kyslík, které ve svém těle skládá na vodu, kterou někudy vypouští. Takováto představa je je přece jen příliš naivní a nás i Viktora zcela nehodná. Možná nám bude znít lépe formulace, že bez lesa se mohou prameny objevit jen výjimečně, kdežto v lesích jsou pravidlem. Přitom prameny jsou jenom jakýmsi bonusem, který stromy přidávají k množství vody, kterou vyčerpají nad povrch a z větší části také odpaří do ovzduší.
P.S. "Žížalí" kámen, položený na vrstvu trávy, tedy nikoli přímo na "hlínu", správně nefunguje, tedy "nežížalí" - ověřeno pokusem.
0
0
Poota 22.09.2015 23:09 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Když vychází slunce, zdá se, jako by tráva, bující v polomu začala plakat na povel. Kapičky rosy se začnou sbírat na konečcích travních stébel po milionech jako slzy a již svou polohou se vysmívají všem zákonům o zemské přitažlivosti. Navíc se začnou spouštět dolů až tehdy, když se oteplí a kdy by měly být podle všech pravidel lehčí.
Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Zajímavé je, že kapičky rosy se tvoří pouze na rostlinách se stébly končícími hrotem. Vypadá to tak, že zde hraje roli jak materiál, tak i tvar. Čím štíhlejší je stéblo, tím lépe funguje. Hovořím samozřejmě o ranní rose. Večer se jedná o prostou kondenzaci vzdušné vlhkosti, jejíž relativní hodnota se díky večernímu ochlazení zvýší, takže se voda sráží na kterékoli chladnější ploše, aniž by záleželo na jejím materiálu nebo tvaru.
Buď je příroda tak škodolibá, že chce všechno dělat přesně obráceně, než si jí to zvykli přičítat naši učenci, nebo jsou lidé skutečně tak hloupí, že každou věc pochopí přesně naopak, to se teprve musí rozhodnout, až si naši vědci, kteří si skutečně musí všechno nejprve změřit a zvážit, všimnou, že zdánlivě nezvratné rozměrové a hmotnostní údaje nejsou žádnými konstantními veličinami, nýbrž neustále proměnlivými funkčními údaji, které neustále mění svou kvalitu a s ní i své kvantitativní hodnoty.
Jak jen budou muset naši učenci sklopit své hlavy, až se jednou dozvědí, proč stojí ochlazené vodní kapky, jež by měly být v tomto stavu těžší, vzpřímeně jako plamen svíčky a jak těžce se musí naklánět směrem dolů, když je slunce ohřeje a ony pak, když se předpokládá, že jsou lehčí, ztrácejí veškerou oporu a padají dolů.
Každý pramen nám přece ukazuje, že voda z něj tryská tím čerstvější a zdravější, čím je těžší a tento a tisíce dalších příkladů tak působí jako obžaloba nebo spíše jako důkaz o naprostém nepochopení takzvaných znalců, když každou nepatrnou změnou toho nejprimitivnějšího pochodu promění příroda všechno, co je na této přírodně nezbytné maličkosti závislé.
Tyto kapičky rosy jsou ve skutečnosti nesčetnými vodními prameny, jež vybíjejí své organické energie do vzduchu nebo do těla, pokud nastane teplotní spád, jenž umožňuje těmto silám odtékat přesně odstupňovaným spádem, neboť i zde mohou energie proudit směrem, jenž je vyvolán zcela konkrétní polaritou - rozdílem potenciálů.
Takže stejně jako řeka ztrácejí svou vlečnou sílu, když se do nich začne opírat Slunce a když ji začne spotřebovávat, stejně působí i voda v lidském těle, kdy brzdí a brání krevnímu oběhu, pokud na sebe vzájemně působí obrácené polarity.
V přírodě panuje velký zákon, jenž se projevuje tím, že veškerý pohyb je doprovázen zisky i ztrátami.
To, co Země opotřebuje a čeho se zbavuje, slouží atmosféře jako stavební prvky, a látky, jež se dostávají naopak z atmosféry zpět na Zemi, slouží k jejímu dalšímu vývoji. Zde se skrývá to velké tajemství přírodního hnojení, výroby odpadních látek, bohatých na dusík, jež při přeuspořádání a nesprávném nasměrování nejen poškozují zemi, ale mohou dokonce vyvolat nesmírné katastrofy, k nimž dochází jen tehdy, když člověk naruší přirozenou rovnováhu a ona pak musí zasáhnout elementární silou, aby napravila to, co člověk vyvedl z rovnováhy.
Opět narážíme na skládání dvou neviditelných substancí do kapiček viditelné vody, na kterou gravitace nepůsobí, nebo na ni působí obráceně, a nebo má vlastnosti, které gravitaci hravě překonávají. Tyto vlastnosti má každá z těchto kapiček, takže se nejedná o nějakou výjiímečnost, ale jde o zákonitost. Stejnou schopnost vůči gravitaci mají patrně i obě zárodečné substance, a nejspíš budou mít ještě i nějaké další "speciální" vlastnosti, které ztrácejí svým zkombinováním na vodu.
Díky našemu dosavadnímu "vzdělání" se nám nabízí názor, že by těmi "zárodečnými substancemi" mohly být oba plyny, tedy vodík a kyslík, z nichž se voda, alespoň dle chemiků skládá. Obávám se, že tak jednoduché to přece jen nebude. Představa, že kdekoli se setkají dva atomy vodíku s jedním atomem kyslíku, tam vznikne molekula vody, je opravdu asi příliš naivní. "Vznikat" vodu z vodíku a kyslíku je energeticky složitý proces, stejně jako "vznikat" z vody kyslík a vodík - o čemž by zde mnozí mohli vyprávět.
Přitom příroda nám neustále předvádí, že rozklad vody do obou substancí je stejně snadný a samozřejmý, jako jejich opětné skládání na vodu. Při této příležitosti nelze nevzpomenout názoru, který hovoří o "širokých" molekulách, které se dle něj rozkládají, řečeno zjednodušeně, jaksi "napřeskáčku". Tedy atomy jedné molekuly se mohou pohybovat v prostoru mezi atomy jiných molekul a samozřejmě i naopak, tedy se navzájem prolínají. S tím by, tedy snad, mohlo korespondovat i navazování některých látek do vody nikoli chemicky a nikoli rozpouštěním, ale jakýmsi "vmísením".
Schauberger ony substance považuje za energetické formy navzájem opačné polarity, na což ještě v jeho citacích narazíme. Dnes tedy na rozloučenou a k zamyšlení ještě jeden citát:
Příroda rozdrobuje svou horninu ve vodním proudu mechanicky pouze z malé části. Tento proces se uskutečňuje hlavně pochody biochemického rozpouštění za přispění animální energie, která nerozpouští vodní substanci jako elektrolýza, nýbrž která rozpouští látky, vznášející se ve vodě. Projevuje se zde organické ochlazení přeměnou plynů v energii a tím dochází ke vzniku vazeb a k homogenizaci.
Tento proces se dostane ke slovu ještě i později, kdy má velká význam při výrobě provozních látek (uhlohydrátů). Vzniká zde možnost rozpustit uhlí za přítomnosti jistých katalyzátorů a uvolněnou energii navázat na vodu. Vznikne tím do jisté míry neznámá hmota, která je sice nehořlavá, rozmělněna v prach však exploduje i při minimálním tlaku za velkého vydání energie, jakmile je do této směsi přivedena trocha vzdušného kyslíku.
Tato látka se svým způsobem podobá posvátnému nebo také řeckému ohni, kterým byla polita obětní zvířata a k jehož vzplanutí postačilo, když na něj posvítilo slunce.
Při výše popsaných procesech se ovšem jedná o doposud naprosto neznámou sílu, která vede buďto k vytváření projevů růstu nebo která pomáhá nastolovat přirozenou kinetickou sílu (sílu pohybu).
Podpořte chod fóra 