V češtině snad "Procházka silami", je velice specifickým a originálním náhledem na věci jsoucí.
Str.: 1, 2 Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
Píďalka 17.10.2015 23:35 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Konečně jsem se rozhoupal a dal se do překladu svého vlastního příspěvku k porozumění kde čeho kolem nás. Nejde to moc rychle, ale jde, a jak to budu mít kapitolku po kapitolce udělané, budu to sem přihazovat. Eventuelně to sem dám i v html příloze pro lepší úpravu a orientaci.
Pokud by někdo chtěl začít i některé body diskutovat, uděláme k tomu diskuzní vlákno. Stačí pípnout, nebo ho i otevřít.
Jak to vše začalo
Psal se rok 1989 a za pověstného, krásného, červencového dne na břehu jezera Restoule nedaleko (no, na Kanadu, cca 150km) města North Bay v Ontáriu. Seděl jsem ve stínu malého stromku na pláži tohoto nádherného jezera a zatímco se můj synek poflakoval kolem a zabýval se svýma klučičíma zábavama, například honěním pulců bejkovských žab (bulfrog) velikých jak má pěst po mělčině, četl jsem si v mém oblíbeném časopise National Geographic o výzkumu pana Ephraima Fischbacha z Purdue university. Vyrazil po stopách Galilea a zabýval se přesným přeměřováním gravitačního zrychlení různých materiálů. Nakonec pak přišel na to, že není až tak docela pravdou, že všechna tělesa stejné váhy padají ve vakuu k zemi stejně rychle. Snad z čistého furiantsví a nedostatků nápadů jak utratit celý grant, nejdříve úporně pátral po materiálech použitých Galileem. To jaksi nevyšlo a tak použil ke svým pokusům alespoň přibližně stejné materiály, jaké použil Galileo, když svého času nechal kutálet různé koule po parketové podlaze šikmé věže v Pisse. (Neházel je s tama na hlavy svých spoluobčanů, jak tvrdí něčí pomluvy.)
No a tak se pan Fischbach dopracoval ke zjištění, že vše je poněkud jinak a že snad existuje jakási pátá fyzikální síla navrch těch ortodoxních, silné, slabé, gravitační a elektromagnetické, která snad způsobuje tyto byť i nepatrné rozdíly. No a jak na potvoru se ještě navíc doměřil k tomu, že koule vyrobená ze "snakewood" (ne přesně určený druh dřeva) padá rychleji než koule železná. I přišlo mi to nadmíru zajímavé, ale synáček se právě rozhodl, že se prý chce jít kočkovat s dalšíma děckama do poněkud hlubších vod, i nezbylo mi než utrhnout očí svých od rozečteného pojednání a pozorkovat svou ratolest, protože ještě neuměla plavat a nerad bych ji býval přivezl zpět domů v nedýchacím rozpoložení.
Z nedostatku jiné, bohulibé činnosti, zvláště pak mozkové, jsem se rozhodl zjistit, zda se mi na základě pár tvrzení z fyziky a hlavně z pozorování reality tohoto světa nepodaří vykoumat, jakýmže to principem si vlastně matinka Země přitahuje kde co. Byvše nakažen učebnicovými dojmy jako každý první z nás, kdo je šťastně nezapoměl, jsem se uchýlil ke vědeckým dojmům o vlnových vlastnostech fotonů a kdejaké další, snad existující částice. Na to konto jsem si začal ve své tehdá ještě blonďaté hlavince probírat jeden druh skutečné vlny za druhým. No a že jsou prakticky jen dva, nebo vlastně do té doby mi byly známé jen dva druhy vln, probral jsem si co jsem o nich do té doby četl, slyšel a i viděl, aže jako bývalý vodák jsem se jich hodně napozoroval, jaksi mi nic z toho nechtělo být nápomocným. Nefungoval mi ani zvuk, ani vlny mořské, ani říční a nedařilo se mi přijít na nějaký přírodní příklad, kdy by jakékoliv vlny výrazně posouvaly cokoliv směrem za sebe. Hádám to nebyl můj den, protože jsem si tím lámal hlavu alespoň pět minut, než se mi dostalo osvícení a na jeden takový druh vlny jsem přeci jen přišel, i když v učebnicích fyziky ho snad nenajdete. Zkuste spíš biologii. Měl jsem ty vlny vlastně před nosem už s tím, jak před klučinou prchali ohromní pulci, ale ve skutečnosti mi tenkrát vytanula na umu zmije.
Doma jsem pak koumal a koumal jsem i za volantem cestou z práce a do práce, popsal půl čtverečkovaného bloku A4 úvahami a pěkných pár dalších listů výpočty gravitačních vztahů jaksi dle Newtona. Narážel jsem však na tvrdou skálu holé nemožnosti organizovat vše do souvislostí ručně na papíře. Jenže, přišla pomoc shůry. V té době mi bylo firmou, kde jsem řídil provoz, umožněno si pořídit podnikový kompík a začít se za 'mírné pomoci některých kolegů učit, jak se s tou věcí nějak domluvit, ačkoliv necelé dva roky před tím jsem s naprosto vážnou tváří prohlásil, že jsem na kompy už moc starý a že se mi tahle technologie určitě vyhne. Nevyhla. I domluvil jsem se s ním za doprovodu mnoha nespisovných slov a maje možnost být v práci kdy jsem potřeboval a chtěl i mimo běžnou pracovní dobu, bylo mi dáno tehdy ještě v DOSovém Word Perfectu nejdříve vše přeťukat z papíru na sklo a poté si vše organizovat podle souvislostí tak, abych se v tom vůbec sám vyznal. No a to ani nemluvě o Autocadu 9, na kterém jsem začínal, který se mi stal nedocenitelným nástrojem jak v práci, tak i později v podnikání a který i pomohl i s malováním schémat pro potřeby TTF, a stejně tak mi pomohl i Excelu, abych už nemusel počítat na kalkulačce sedumkrát, než mi vyšel reealistický výsledek.
V zápětí na to se i v Kanadě objevil v roce 1990 veřejný internet a o rok později jsem se objevil já na internetu a to už s kompíkem vlastním. Jaká to úleva oproti papírové knihovně a jací to lidé se tam tehdá scházeli a povídali si o všem možném, bez moderátorů a jiných pozorků, protože tenkrát ještě neměl komp kdejaký blb, který by se mohl do druhých idiotsky montovat a hojit si na nich své mindráky. Rozhovory s několika lidmi, a to především lidmi nejen hodně vzdělanými, ale hlavně už také vážně pochybujícími o mnoha moudrech, jež se kdysi biflovali, mi byly mezi jiným také úžasným přínosem, stejně jako odkazy na další informace a literaturu, kterých se mi od těch lidiček dostávalo. Nebýt tohoto časování, nikam jsem se nikdy s tímhle hlavolamem samé matičky přírody nedostal. Asi to tak ale mělo být. Tour the Force je sérií vzájemně souvisejících dokumentů, které nejen že poukazují na spousty problémů se současně zakořeněnými interpretacemi jsoucna, ale nabízejí i řešení, která alespoň z mého hlediska jsou možná v mnohém nepřesná, protože tomu se jeden neubrání, ale která jsou zato ucelená a logicky návazná a protkaná přesto, že sjednocují mnoho různých větvení fyziky. To se týče především gravitace, optiky, tepla, astronomie ale i dalších, včetně elektřiny a magnetismu. Snažil jsem se a snažím se vycházet především z praktických pozorování, nějakých těch pokusů svých a také pokusů druhých, pokud se mi podařilo se dopídit jejich postupů. Osobně považuji tento první díl TTF, zvaný pouze TTF, spíše za historický dokument, který spíše napovídá kudy jsem bloudil a kde pátral a jak uvažoval, a který mne navedl k dalšímu pokračování v mé TTF2, než za cokoliv definitivního a konečného. Tím to rozhodně není. Publikoval jsem ho původně v angličtině v roce 1999, kdy jsem se jenom z tohoto důvodu také poněkud seznámil s HTML, spíše proto, aby si druzí mohli udělat obrázek o tom, že je možné se na svět kolem nás dívat i velice jinýma brýlema, než které nám nasazuje povinné i nepovinné, ale vždy někým naplánované a schválené organizované vzdělání. Samozřejmě jsem jako všichni použil i mnoho terminologie a představ druhých, včetně ortodoxních, než jsem se vlastně dopátral a stále dopátrávám, kudy cesta nevede a kudy snad ano. Tento český překlad poněkud doplňuji, ale snažím o co nejvěrnější zachování původního a doplňky označuji dle svého nejlepšího svědomí daty pozdějších revizí, i když už jsem dnes hodně jinde a skoro zralý na sepsání TTF3.
0
2
Píďalka 17.10.2015 23:38 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Andělé1
Vždy jsem považoval kvalitu, vlastnosti, chování a příčinnost přirozených přírodních procesů za podstatně důležitější než jejich kvantitativní vztahy, ačkoliv připouštím, že kvantitativní řešení příjde také velice často vhod. Proto je následující pojednání založeno převážně na kvalitativním uvažování a dedukci, vyplývající z odpozorovatelných faktů. Jedná se spíše o úvahu než o dílo vědy, jak je dnes chápána a praktikována. Nicméně, pakliže je mé řešení v zásadě v pořádku, změní postupem času lidské porozumění základních principů duality (vlny-částice) a chování hmoty a energie.
Moje Tour the Force (TTF) znamená "Projdi se Silou" a je pokusem o odhalení příčiností a principů funkčnosti základních fyzikálních jevů. Zabíhám do podrobností tak málo, jak jen se mi daří. Nedaří se mi však seřadit všechny argumenty a dedukce do nějaké návazné posloupnosti. Svět totiž existuje jaksi najednou, s mnoha zpětnými a kruhovými návaznostmi, a jeho přirozenost se k jakémusi pořadí příliš nepropůjčuje. Bloudil jsem a vracel se ze zdánlivě slepých uliček, které se otevřely teprve s pozdějšími poznatky, důkazy a argumenty, které mnohdy přišly ze zdánlivě nesouvislých poznatků a odvětví jsoucna.
Pouze osoba se slušnou znalostí fyziky, se širokou zásobou různých technických vědomostí a nepřílíš zatížená vírou ve vševědoucnost učenců, má snad šanci ocenit neuvěřitelnou základní jednoduchost, s jakou funguje a z čeho a jak se skládá hmotný i nehmotný svět, snad s výjimkou toho, čemu říkáme život.
Poznámky používám pro doplnění svého textu. Necítím se na to odkazovat na učebnice a encyklopedie psané povětšinou před padesáti a více lety a opakující kolem dokola nejen stejné pravdy, ale i bludy. Totéž platí o případných odkazech z netu. Kdo chce, ať si dohledá, jako jsem si tu práci dal já sám. Skoro výlučně jsem však brouzdal a brouzdám zdroji v angličtině a nejen na netu.
Sepisuji toto vše proto, že mne k tomu pohání má zvědavost, tudíž pro sebe. Pronásleduje mne to pravděpodobně už od osmého ročníku ZDŠ, ne-li dříve, a je to můj koníček. Kdysi se mi velice nelíbilo, když mi kdokoliv valil klíny do hlavy, představoval mi očividné báchorky jako fakta, a ještě po mně chtěl, abych se je učil na výbornou. Své učitele však neviním. Byli jenom nekritickými posly jiných a dnes už je mi to jedno. Tím to pátráním si utřiďuji fakta a myšlenky a snažím se je zbavit povětšinou neopodstatněných představ "autorit", zvaných teorie, z nichž každá současně platná je jen poslední v řadě neplatných. Jak to jen jde, používám odvozování z pozorovaného, nic definitivně nepředpokládám a na ničem netrvám. Začal jsem principem funkce přitažlivosti gravitační síly, poněkud náhodně a mimochodem, ale jaksi se mi to rozrostlo. Nemínil jsem se ani rouhat, ale mnohým to tak určitě přijde. To je ale jejich problém, ne můj.
Vše souvisí se vším a TTF není výjimkou. Nemáte-li zájem se prožvýkat začátkem, nemá cenu se zabývat prostředkem, či koncem, a ušetříte si čas, když se půjdete pást někam jinam. Dnes již je má TTF jen prvním dílem mých úvah a je následována TTF2, ve které se mi již podařilo mnoho těchto původních dedukcí upřesnit a spíše je dokumentem toho, s čím jsem začínal, půjčuje si koncepty názvosloví od druhých.
Jako každý, kdo se zabývá originálním přístupem, narážel jsem na problémy s terminologií. Používám v TTF i zaběhnuté termíny s mými definicemi kde to jen jde. Nicméně, ono to tak úplně s originálními pracemi nefunguje a byl jsem nucen hlavně ze začátku razit i své vlastní názvosloví. Jak se mé porozumění časem vyvíjelo, měnilo se a zjednodušovalo a postupně jej hodně mizí stejně, jako spousta názvosloví vypůjčených od druhých.
Nepředkládám zde žádnou složitou matematiku a v podstatě se snažím ji vynechat, jak jen mohu. Mnozí se podiví, ale pokud si chcete pocvičit mozek, položte si na stůl dvě jablka a jedno od druhého na tom stole fyzicky nějak odečtěte tak, aby vám na stole žádné jablko nezbylo, a aniž byste je někam zašili mimo stůl. Až se vám to podaří, jděte s tím do cirkusu. Matika je velice užitečný vynález, nicméně je to mentální konstrukce a naprosto upřimně se radši vydám do neznáma s indiánským šamanem, než s profesorem matiky.
Máte-li problém s platností některých fyzikálních zákonů, tak si z toho moc nedělejte hlavu. Nejsou to přírodní zákony, ale zákony vydávané na základě něčích představ. Pokud s žádnými fyzikálními zákony problém nemáte, máte problém sami se sebou, protože věříte, namísto abyste pozorovali a logicky uvažovali. Stokrát opakovaná lež je totiž pořád jen opakovanou lží.
TTF předkládá fakta dobrá pouze natolik, jak se mi je povedlo zjistit a kdy. Nikdy tuto sérii asi neskončím, ale někam se nejspíš dostanu. Pokud se tím chcete přehrabovat, poslužte si, a hlavně nevěřte, ale přemýšlejte. Věříte-li na pána boha v jakékoliv formě, pak si račte uvědomit, že vám neuplácal hlavu proto, aby vám nepršelo do krku.
Poznámky:
1) Zatímco už Mr. Newton dávno sepsal svou knihu principů "Principia", sorbonští učenci ještě stále v akademii špekulovali: "Kolik se vejde andělů na hlavičku špendlíku." No a dnes se nám jejich následníci snaží nadyndat, že vesmír se uplácal sám od sebe, z ničeho, nikdy a nikde. Původně jsem ty jejich anděly v textu počítal, ale na zhruba šedesáti jsem toho nechal a v tomto překladu už je neoznačuji vůbec.
0
1
Píďalka 17.10.2015 23:54 Bydliště: ČR
1379
446
1788
PARADOXY
Věčný pohyb
Každá učebnice fyziky a kdekterý kantor, počínaje prvním stupněm obecné školy a universitním profesorem konče, vám bude tvrdit, že věčný pohyb je nemožný. Jedinný pohled na jasnou noční oblohu nám však odhalí, že věčný pohyb je principem, podle kterého operuje celý vesmír.
Uzavřený systém
Prozatím je nemožné perfektně izolovat jakýkoliv systém, byť i jen tepelně, nemluvě od působení vlivu gravitace. Co jiného potom tvoří uzavřený systém, než matematické dogma? Už jste někdy takový uzavřený systém viděli, či ho dokonce postavili? Zákon o zachování energie ve skutečnosti praví, že platí, a to s jistými omezeními, jen v uzavřeném systému, a je použitelný pouze teoreticky. V praxi použití nemá. Jenže kdo se namáhá si ho naštudovat v plném znění, že? A přesto je tento velice dobře formulovaný a podmíněný zákon do nekonečna opakován armádami "expertů" jako argument proti možnosti setrojení toho, co již od nepaměti funguje všude kolem nás.
Entropie
Učili nás, že energie vždy plyne od vyššího potenciálu k nižšímu, tudíž že vesmír eventuálně bídně zhyne jakousi tepelnou smrtí, kdy všechno ve vesmíru dosáhne stejné teploty. To však jaksi platí jen do toho momentu, kdy do sebe drcnou nějaké dvě planety, či se střetnou dvě galaxie, popřípadě bouchne supernova, a vše je jinak. I obyčejný táborák by nás mohl přesvědčit o tom, že energie je neustále převáděna také obráceně, od nižšího potenciálu k vyššímu. Totéž demonstruje i bouchnutí kladivem, kdy mechanická energie nižší úrovně (menší síla), která zrychlila kladivo, se projevila jako tepelná a mechanická energie vyšší úrovně při dopadu. Ona se totiž energie dokáže převléct i za hmotu, at' už organickou, či neorganickou, nastřádá se v supernově atd. Tento teoretický vynález, zvaný entropie, je pouhou nedomyšleností velice úzkého náhledu na část funkcí jsoucna.
Gravitace
Jestliže páně Ajnštajnova geometrie prostoru zrychluje padající kámen, pak podle zákona akce a reakce padající kámen zrychluje geometrii prostoru. Ze zákona akce a reakce vyplývá, že stejně jako gravitace ovlivňuje padající kámen, padající kámen ovlivňuje gravitaci. Z toho zase vyplývá, že gravitace, či to, co způsobuje váhu, je stejně tak fyzikálního původu jako je kámen (fyzikální neznamená nezbytně hmotné, viz např. působení magnetického pole a pole samotné). Stejně jako dynamická síla paže vrhla kámen vzhůru, je třeba dynamické síly gravitace, aby tento kámen zpomalila, zastavila a poté urychlovala zpět dolů. Pouze dynamický proces aplikace síly je schopen vykonat práci. Učení této nedomyšlenosti, coby příčiny gravitačního zrychlení, je nanejvýše nezodpovědné. Kompletní nedostatek znalosti principu a příčin gravitace nikoho neopravňuje k tvrzení, že gravitace je cosi tak abstraktního, jako je geometrie, i když je taková představa použitelná v matematickém a zjednodušeném řešení velice omezeného množství speciálních, praktických problémů.
Noční nebe
Vycházeje z pozorování našich astronomů a fyziků, zatímco hvězd na obloze přibývá se čtvercem vzdálenosti, světla se čtvercem vzdálenosti od zdroje ubývá. Tato dvě pozorování jdou proti sobě a výsledkem by mělo být celkem stejnoměrné světlo noční oblohy, která by měla celá zářit dnem i nocí s intenzitou našeho slunce, což se nekoná. Je tedy nasnadě, že pan Ajnštajn silně nezvládl svou fantazii ani zde, že světlo, oproti jeho nikdy neověřené doměnce stárne, a že barva světla se s uraženou¨ vzdáleností posouvá od modré k červené. Jinými slovy, že energie fotonu se v průběhu jeho putování, řekněme od Kasiopey k nám, vyčerpává, a tím i červená.
Světlo
Dvou štěrbinový experiment Thomase Younga, při zachování jeho původních podmínek a tím použití slunečního, mnohaspektrálního světla, nám na matnici ukazuje jasně definované, mnohonásobné odrazy světla se spektrální, mnohabarevnou "aurou". Praktické pokusy v temné komoře dokonce ukazují, že naprosto stejného efektu lze docílit jenom zaměřením slunečního paprsku na hřebík. Pokud zopakujeme pokus s jednotnými vodními vlnami, dostaneme na "matnici" cokoliv, jenom ne definované vršky a prohlubně vln. Youngův pokus totiž ve skutečnosti nepracuje tak, jako s vodou, a jak nám to učenci malují nehybnými obrázky do učebnic. U Youngova pokusu jde totiž očividně o mnohanásobný lom světla v poli přilnavosti "hřebíku", jaký použil ve svém pokusu Thomas Young. Tento pokus nejen že vůbec nepoukazuje na vlnovou charakteristiku jakékoliv částice tak, jak je to vysvětlováno, ale poukazuje na lom paprsků v poli přilnavosti hmoty a na barevný, spektrální rozklad, který je sám o sobě potvrzením vlnové charakteristiky světla. Má-li světlo mít charakteristiku vlny, tato vlna nutně stojí relativně k zemi, zatímco cosi jiného, co ve skutečnosti tvoří světlo, se pohybuje podél své zvlněné trasy, stejně jako přirozená řeka plyne meandry břehů, jakou si ryba tvoří svým pohybem vodou, nebo jakou maluje had svým pohybem v písku.
Relativní teorie tvrdí, že rychlost světla ve vákuu je neměnná a že dva paprsky světla, zářící at' už proti sobě, nebo ve stejném směru, si udržují vzájemnou rychlost nějakých 300,000 km/s. Tento nikdy neprokázaný blud a základní předpoklad konceptu teorie relativity si snad ani nezaslouží komentář. Prý velice dobře víme, že index lomu paprsku světla je přímo úměrný rozdílu rychlosti světla při přechodu z prostředí do prostředí, s přihlédnutím ke svíranému úhlu. Mělo by snad býti jasné, že světlo závisí na svém šíření na druhu prostředí, at' už je tím prostředím hmotný materiál jako je sklo, nebo silové pole. K lomu světla totiž dochází nikoliv uvnitř homogeních materiálů, ale na přechodu mezi dvěma materiály, a stejně tak na přechodu z vakua do materiálu. Pokud by se někdo chtěl zajímat, jakýkoliv drát kolem sebe ohne světlo v rámci svého Van Der Waals pole. Je to pozorovatelné prostým okem. Dokonce je také prostým okem pozorovatelné, že čím je drát teplejší, tím je širší pole, ve kterém se kolem něj světlo lomí. Z toho důvodu by snad mohlo být jasné, že s Youngovým dvouštěrbinovým pokusem je všechno velice jinak, a že akademie si hzo už nějaký ten pátek vysvětluje naprosto chybně.
Další věcí je, že přechází-li světlo z pomalejšího prostředí do rychlejšího, nezbytně ztrácí energii na své zrychlení, a podobně, přechází-li z rychlejšího do pomalejšího, energii zase nutně ztrácí. Je to totéž co u auta. Buďto zrychluje a spaluje benzín, nebo zpomaluje a "pálí" brzdy. Při změnách rychlosti vždy opouští systém zvaný automobil energie, stejně jako jakýkoliv jiný systém. Dále by mělo snad být jasné, že kdyby vákum neposkytovalo světlu nějaký druh prostředí, byť i jen ve formě silového pole, asi by si v něm světlo těžko udržovalo jakoukoliv stálou rychlost a těžko by do vákua zrychlilo, řekněme ze skla. Samotný lom světla kolem "Youngova hřebíku" jasně poukazuje na to, že i optický hranol neláme světlo jakýmsi iluzorním povrchem skla, ale naprosto prokazatelně silovým polem v rámci jeho mechanického povrchu, a z lomu kolem Youngova hřebíku a kdejakého drátu i kabelu atd. je to opět polem přilnavosti, způsobujícím Van der Waals sílu přilnavosti.
Magnetické pole
Díváme-li se pomocí železných pilin na magnetické siločáry stálého magnetu ze strany pólu, pozorujeme sérii soustředných kruhů. Díváme-li se na ně ze strany magnetu, pozorujeme dvě série soustředných kruhů, či povětšinou oválů, z nichž každá série je utopená v pólech magnetu. Podle deskriptivní geometrie pak nejde až tak moc o siločáry, jako spíše o jakési silošlupky.
V každém případě zde však hledíme na velmi zajímavý úkaz. Cosi se motá kolem magnetu a nikam to neuletí. Ono kdyby to cosi mělo z magnetu lítat někam do vesmíru, tak se nám magnet asi za chvilku magneticky vybije, že? Pokud znovu aplikujeme Newtonův zákon akce a reakce, je nasnadě, že pokud se to cosi má udržet kolem magnetu tak, jak to malují piliny, musí se jednat o dvě cosi, které se vzájemně lomí, podobně jako se lomí světlo při přechodu různými materiály v silových polích. Prozatím tomu říkejme severní a jižní magnetická radiace, kteréžto dvě radiace se navzájem prostupují a vzájemně jedna druhou lomí ve směru pólů, a to dokonale.
Magnety si udržují svá pole "natažená". Řekněme si to takhle. Pokud chceme, aby nám třeba gumička něco přitáhla, musíme ji nejdříve natáhnout. Stejné platí o pružině a jakémkoli elastickém materiálu. Magnetické pole však přitahuje i bez natažení, stejně jako gravitační. Můžete si koupit magnety vyrobené kolem světa, které se nikdy dříve nesetkaly, a přesto, jakmile se k sobě dostatečně přiblíží, naskáčou na sebe jak blechy. Stejně je to s gravitací. Na Zeměkouli můžou padat meteority, které se jí nikdy předtím nedotkly, a to až do soudného dne, a Země si bude pořád přitahovat další a další. No a její pole bude sílit o nabytou hmotnost, a ne se oslabovat. Tudíž, magnetismus a gravitace jsou cokoliv, jenom ne jakési konzervativní síly, nebo pole, jak se nám snaží nakukat mylné představy vědců. Totéž platí i pro statickou elektřinu a přítažlivost jejího pole, ale jde o jiný, více základní řád částicového pole, než u magnetismu.
Dva stálé magnety se vzájemně přitahují Sever - Jih (S-J) a odpuzují se S-S nebo J-J. No jo, jenomže na to, aby se dva magnety odpuzovaly S-S, nebo J-J, je musíme držet, či nějak jinak omezovat jejich přirozenou snahu se otočit do orientace S-J. Pokud je necháme udělat to, co magnety přirozeně dělají bez další silové nápomoci, tak se vždycky zorientují S-J a hupnou na sebe. Z toho plyne poučení, že odpudivá síla magnetů je pseudosíla, podmíněná působením dalších vnějších sil na magnety, a že magnetické pole je přirozeně pouze přitažlivé. Mohlo by se zdát, že bychom si ušvihli ostudu, kdybychom od sebe chtěli špagátem odtáhnout kus kolejnice. Přesto to lze učinit, pokud ten špagát dáme třeba kolem pouliční lampy, a vrátíme se ke kolejnici, než začneme za špagát s kolejnicí na konci tahat.
Elekrický proud
Elektrický proud se prý pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla. Pokud to tak je, jedna možnost by byla, že elektrony putují drátem touto rychlostí. To však se nelíbí nikomu menšímu než panu Ajnštajnovi a jeho následníkům s jejich relativní teorií. Podle ná by ty elektrony musely být nesmírně masivní na tudíž i těžké, a to by byl drát plný takových těžkých elektronů k neuzvednutí.
Proto nám je nabídnuto vysvětlení ještě daleko pitomější, a to, že prý se elektrony drátem postrkují daleko pomaleji, než je rychlost elektrického proudu. Prý to vypadá, jako když se šíbují vagóny na dráze. Mašina strčí do prvního vagónu, ten do druhého, ten do třetího atd., a rychlost vlny tohoto hrkání a postrkování procházejícího vlakem je daleko vyšší, než rychlost samých vagónů, tedy elektronů. No a tenhle princip prý uděluje elektrickému proudu jeho těsně podsvětelnou rychlost.
Jenže, ony ty elektrony jsou podle pana Bohra a kvantové teorie zatraceně malé. On takový elektron je prý vůči atomovému jádru poměrně asi tak veliký a vzdálený, jako je poměr velikosti a vzdálenosti Země ke Slunci. Navíc pak ty elektrony musí ještě a docela fofrem obíhat jádra, jako obíhá Země Slunce. Takže takový elektron nejen že musí urazit relativně až nepředstavitelnou vzdálenost, než má šanci postrčit další elektron, ale ještě musí mít velice přesné časování a cílení, aby se vůbec do nějakého dalšího elektronu trefil, a to tak, aby následný elektron postrčil přesně stejným směrem, a navíc, aby nám taky nevylítl z drátu. Je to podobné, jako by mašina řízená a časovaná jakousi plánovací komisí, postrčila vagón na Masaryčce a ten se trefil a postrčil vagón na odvrácené straně Měsíce (atéomového jádra). No a už jste někdy hráli kulečník s koulema, které se všechny navzájem odpuzují svým shodným elektrickým nábojem? No a přesto téhle monstrozitě věří mně naprosto nepochopitelné množství lidí, kteří připustili, aby do nich někdo tento katechismus nadrněl.
Kinetická teorie plynů
A zase jsme u pana Ajnštajna. Voda vřící při 100°C je stále ještě kapalina, zatímco vodní pára, která z ní právě unikla, je při stejných 100°C plyn, a to při měřitelně naprosto stejné teplotě a teoreticky prý stejné molekulární rychlosti. Jak to přijde, že k odpařování varem je neustále nutno dodávat tepelnou energii? Kde se ve vodě skrývá její nepostižitelná, a definitivně ne zanedbatelná latentní energie změny skupenství? 100°C je 100°C a jestliže jde pouze o pohyb molekul, měla by se voda z hrnce vypařit po dosažení této teploty velice výbušně a všechna najednou. To se neděje. Nelze, než se podívat po nějakých jiných možnostech, které by byly schopné skutečný jev podchytit.
Vezměme v potaz láhev stlačeného plynu. V takové lahvi může být tlak, řekněme 150 atmosfér, což by mohlo dát tak 22500x víc molekul vzduchu, než zvenku flašky. To znamená 22500x méně místa k hnutí a 22500x více nárazů molekul vzduchu jak vzájemně, tak na stěnu flašky zevnitř, než zvenku, při stejné teplotě. Jenže plyny nejsou pověstné tím, že by se stlačovaly bez vydávání tepla, a nejsou pověstné ani tím, že by v nich nedocházelo k pohybovému tření. Stejně tak není ocel lahve pověstná tím, že by byla stoprocentně pružná. Je tudíž krajně nemožné, aby molekula vzduchu nepředala při nárazu na stěnu láhve část své kinetické energie ve formě tepla.
Jak to tedy přijde, že se flaška stlačeného plynu neustále neohřívá? Když uznáme, že teplota vyjadřuje molekulární rychlost, a teplota vzduchu ve flašce a kolem flašky je stejná, a stejná je i teplota flašky samé, pak by měl vzduch ve flašce se svými 22500:1 molekulárními nárazy tu lahev ohřívat, dokud by jeho molekulární rychlost nepoklesla 22500x. Jenže to pak zase by jeho teplota musela spadnout daleko pod okolní teplotu, a flaška by měla zmrznout. Není tedy tato teorie spíše fraška plná vzduchu? Avšak, stačí si nechat do hlavy nasadit Ajnštajnovu, představu, že nárazy molekul plynu jsou 100% pružné, a teplo tudíž neuvolňují, a je teoreticky vymalováno. Jenže potom zase stojí za vysvětlení: "Kam zmizelo teplo tření v plynu, kterýžto jev je prakticky naprosto nepochybně prokázaný, nemluvě o neexistující 100% pružnosti oceli?"
Další problém s kinetickou teorií plynů je, že technická literatura, zabývající se problematikou, či výrobou vakuových pump, vám poněkud nesměle naznačí, že jakmile dosáhne vákum v nádobě mezní hloubky, přestane se plyn chovat jako tekutina, ztratí viskozitu, a cituji: "Molekuly plynu jaksi náhodně občas zabloudí do potrubí k pumpě." Dále vám stejná a i vědecká literatura poví, že zbytkové molekuly plynu za hlubokého vakua lnou k jakýmkoliv solidním předmětům, včetně stěn nádoby, a že je nesmírně obtížné se těchto zbytků plynu zbavit. Molekuly plynu v této situaci absolutně nejeví sebemenší snahu se od stěn nějak odrážet a někde nějak poletovat evakuovanou nádobou. Jaký molekuklární pohyb coby příčina tlaku v plynech? Jaké rychlosti? Evidentně je vše jinak, nemluvě o tom, že celá tato teorie funguje jen s Ajnštajnovým teoretickým vynálezem ideálního plynu, který prakticky neexistuje a podle kteréžto teoretického modelu se skutečné plyny odmítají chovat. Na straně druhé, molekuly plynů jsou hmotnými částicemi a jako takové nutně vlastní nějaká silová pole, která jsou stejně jako magnetické pole a pole statické elektřiny stlačitelná. Pak už můžeme uvažovat o tom, že jednotlivé charakteristiky těchto polí jednotlivých prvků udávají charakteristiky chování tlaků v plynech, a nejen to, ale také zde nacházíme nápovědu, abychom se dovtípili, kde hledat latentní energii změn skupenství.
Teorie velkého třesku
Pokud se skutečně hvězdy od nás vzdalují ve všech směrech stejnou rychlostí při stejných vzdálenostech od Země, pak je matička Zem opět středem všehomíra a není mi jasné, proč to fyzikové a astronomové nezabalí, neomluví se Vatikánu za své potírání katolického dogma středovesmírné polohy Země, a nedají se k Jesuitům. Ona totiž geometrie rozpínání kulovitého tvaru nedá takový výsledek žádnému jinému bodu v kouli, než jejímu středu. Všude jinde je to jinak. Například ta část vesmíru, která by byla na naší straně rozpínání od nějakého středu, se nám bude vzdalovat daleko pomaleji, než ta, která by byla na opačné straně originální lokality pověstné singularity. Potom samozřejmě naše okolí kolmo ke směru našeho vektoru rozpínání, se bude od nás vzdalovat poznatelně pomaleji, než to, co mizí před námi a za námi. No a čím víc by bylo pozorované těleso paralelní našemu směru rozpínání, tedy na stejné vzdálenosti od středu rozpínání jako je Země, tím nižší vzájemná rychlost vzdalování se. To však prý není pozorováno. Přitom to je otázka celkem jednoduché geometrie prostorového rozpínání, která by byla schopna určit, kde je se ve vesmíru nacházela bájná singularita této teorie.
No a pokud pan Hawking, nebo nějaký jiný mudrc, nenajde ve vesmíru díru o průměru 27 miliard světelných let, která by nutně musela vzniknout od data bouchnutí singularity ve středu vesmíru, budu si muset myslet, že ta jeho singularita ještě stále dští oheň a síru. Kde je ta díra? Kde je ten střed? Jak to, že dle astronomů jsou hvězdy více méně všude rovnoměrně rozprostřené prostorem viditelné částí vesmíru? Jak to, že máme na hranice pozorovatelného vesmíru všude stejně daleko a jak to, že už byla alespoň dvakrát posunuta dál a nejen o pár kiláků, ale o miliony světelných let, díky vývoji pozorovacího zařízení, oproti původním teoretickým výsledkům, které s novými praktickými údaji nutně žádají o pozornost a neustálé úpravy, které vždy dojdou na hranici neudržitelnosti?
Velký třesk si prý vytvořil svou vlastní hmotu, prostor a čas, kterýchžto tovarů panoval před Velikým třeskem nekonečně veliký nedostatek. Jenže to potom tohle třeštění nemělo z čeho vzniknout, kde vzniknout a kdy vzniknout. Je až s podivem, že je to právě vědecká instituce a její členové, kteří nám tvrdí, že se nedějou zázraky.
Asi tu potřeštěnou matiku v této české verzi nejlépe nastíním takto:
Avšak ta antihmota, či antivesmír, jaksi nejsou k nalezení. Tohle je zářný příklad toho, jak pracujou kupecké počty ve fyzice, a k jakým nesmyslům lze za jejich pomoci dospět.
Quantamrakylion hmoty + (quantamrakylion antihmoty x -1) = 2 quantamrakyliony hmoty v absolutních hodnotách čísel.
Je to jak s těma skutečnýma jablkama na stole. -1 jablko se prostě nikde ve známém všehomíru nekoná, aby se dalo fyzicky odečíst od +1 jablka
2 quantamrakyliony absolutní hodnoty hmoty M x C2 (aby se náhodou pan Albert neobrátil v rakvi) = hadramrakylion hmotyentou
Nemluvě o tom, že tu formuli pan Ajnštajn naprosto neomaleně obšlohnul a neuvedl lišák kde. Zkuste jeho staršího kolegu jménem Heavyside, a budete doma. No a tak mu ji kolegium jeho soukmenovců proti všem jeho vnitřním pravidlům o udávání zdrojů taky přišilo s velikou slávou na kožich.
No a hned je z čeho stavět vesmír, alespoň na papíře, a ještě možná i něco zbude.
Začalo to vše předpokladem Dopplerova effektu, jako příčiny červeného posunu světla z hvězd, protože Ajnštajnova relativita mimo jiné předpokládá, že foton nestárne. Vzápětí však je zde veliká sláva objevu mikrovlné radiace vesmírného pozadí, prý vychladlého, zčervenalého až do černa a tím zestárlého původního světla Velkého třesku. Toto světlo nejen že vychladlo za tehdy 13.5 miliard let na cca 3.5°K (-270°C), což je naprosto totéž, jako kdyby zestárlo, ale ještě na nás svítí z bývalých okrajů potřeštěného vesmíru. Ono se tam to světlo nějak šikovně odrazilo od ničeho za vesmírem, protože za vesmírem jsou nejspíš zase draci, a ti jak známo nemají ze zákona povinné odrazky. To ani nemluvě o tom, že tento slovutný "důkaz" splaskl v okamžiku, kdy se tu velikou slávu přeci jen někomu podařilo uvést na pravou míru s tím, že jde o přirozenou radiaci vodíku při cca 3,5°K. "Ó Světlo naše třeskuté, vítej doma."
Teorie Velkého třesku stojí na:
a) jednom přibližně všeobecném faktu, a to páně Hubblova zjištění, že světlo z hvězd se posouvá do červena tím víc, čím je hvězda od nás dál, a to na potvoru mnoha paradoxním pozorováním, ve světle Ajnštajnovy relativity.
b) Albertově předpokladu, a je to jen předpoklad, který nikdo nikdy nijak neověřil jakýmkoliv pozorováním, ani nedokázal, že rychlost světla je konstantní a že světlo "nestárne", přestože u všech měřitelných vln, jako jsou vodní a akustické, záleží za prvé na počáteční energii vlny, za druhé na počátečním poměru její frekvence, délky a výšky, za třetí na jejím věku, za čtvrté na podmínkách šíření, tedy na prostředí.
c) Hawkingově nesmyslném a bezohledném, až šíleném používání kupecké matematiky ve světle předešlého a jeho nezlomné víře v jeho učitele.
d) hlasování většiny rozhodujícího koncilia vědecké obce, které určuje, jaké fantazmagorie předhodí davům ke zblajznutí v kterékoliv danné době.
1
2
Píďalka 19.10.2015 11:01 Bydliště: ČR
1379
446
1788
GRAVITAČNÍ PŘITAŽLIVOST V KOMPLEXNÍCH SYSTÉMECH
Podle zákona univerzální gravitace pana Izáka Newtona přitahuje ve vesmíru každá částečka hmoty každou jinou částečku hmoty silou, která se rovná násobku jejich hmotností děleným čtvercem jejich vzdálenosti. Pokud by to tak mělo být, pak nezbývá, než považovat zemskou gravitaci za dostředivou sílu složenou z mnoha vektorů, která se v zeměkouli navyšuje pouze do určité hloubky pod povrchem, a to převážně díky kompozici různých hustot různých vrstev zeměkoule, jak lze ukázat na následujících matematických modelech.
Homogenní statické modely - definice a pravidla
všechny částice jsou naprosto shodnými zdroji gravitační síly
gravitace působí stejnoměrně všemi směry od každé částice, jinak řečeno radiálně
vzdálenosti mezi sousedními částicemi lineárního modelu jsou shodné
vzdálenosti mezi částicemi dvourozměrných modelů následují pravidelný vzor
rotace a jakékoliv jiné vnější vlivy nejsou zahrnuty
celková gravitační přitažlivost působící na kteroukoliv částici v rámci kruhového omezení modelu je počítána jako výsledná vektorová síla všech jednotlivých přitažlivostí mezi zvolenou vnitřní částicí a každou další částicí uvnitř kruhového omezení modelu
celková gravitační přitažlivost působící na každou přidanou vnější částici mimo kruhový rámec modelu je kalkulována jako výsledná vektorová síla všech jednotlivých vektorů přitažlivosti mezi zvolenou částicí vně a každou z částic uvnitř kruhového omezení modelu
všechny jednotlivé kalkulace podléhají Newtonovu zákonu gravitační přitažlivosti a úhlu vektoru
Lineární model
Díváme-li se pouze na tělesa A (pozice 1) a E (pozice 5) na schématu níže, mužeme se bezpečně domnívat, že jejich barycentr leží v pozici 3 a že se vzájemně přitahují silou AE. Vzhledem k tomu, že nepozorujeme, že by byla gravitační síla jakýmkoliv tělesem absorbována, nebo odrážena, lze směle předpokládat, že přitažlivost AE se alespoň podstatně nezmění, pokud mezi A a E vložíme těleso C (pozice 3). Avšak, v systému přibude přitažlivost tělesa C vzájemně působící mezi A a C, stejně jako mezi A a E. To znamená, že k síle AE se připočtou síly AC a CE, zatímco těleso C se nachází v rovnovážné pozici, tedy v barycentru těles A a E. Vložením C mezi A a E dojde k celkovému zesílení přitažlivosti A a E směrem k barycentru a tudíž A ku E. Vložením tělesa B (pozice 2) pak docílíme změny v silách systému a jeho barycentr se posune mezi pozice 2 a 3, i když ne přesně do pozice 2,5, a vzájemná síla A ku E opět naroste o přitažlivost B, tedy síly AB a BE. Vložením D (pozice 4) se barycenrum vrátí do pozice 3 a vzájemná síla přitažlivosti A ku E opět naroste o síly AD a DE.
Těleso A je přitahováno všemi zbylými tělesy do prava a přitahuje je do leva opačným směrem.
B je silově vyváženo mezi A a C, tudíž nevyvážené síly působí mezi B a D a mezi B a E v jejich vzdálenostech a vzájemné přitažlivé orientaci.
C je silově vyváženo mezi B a D a mezi A a E. Vyvážené směry vektorů přitažlivostí na něj očividně nepůsobí, i když příčiny síly jsou stále přítomné a na hmotu telěsa nutně nějak působí.1
D je vyváženo mezi C a E, tudíž je nevyvážené k B a A.
E je přitahováno všemi zbylými tělesy systému jedním směrem a přitahuje je opačným směrem.
lineární přitažlivé vztahy (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Píďalka 19.10.2015 11:10 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Ploché modely
Pokud nahlédneme do gravitační přitažlivosti už jen pomocí jednoduchých homogenních modelů, matematickými, geometrickými a logickými metodami, výsledný lokální vektor gravitační síly směrem ke středu (barycentru) systému opadává se vzdáleností od jeho povrchu, což je definitivně jedno z hledisek aplikovatelných na skutečné gravitační systémy. (viz obr. 1 a 2)
Z toho lze vyvodit, že:
Nejvyšší dostředivá přitažlivost planety leží někde mezi jejím povrchem a středem, nikdy však v jejím středu, a poloha největší přitažlivosti planety záleží na rozmístění, či rozvrstvení hmotností různě hmotných složek nehomogenních planet.
Duté systémy tíhnou především k nějaké průměrné sféře své slupky, nebo kruhové ose toroidu, a teprve druhotně ke středu systému, v závislosti na relativní velikosti dutiny. Co se týče spirálových galaxií, gravitace působí především po ramenech poněkud lineárně, zatímco lze očekávat, že počáteční rotace před roztažením nějakého původního útvaru dává ramenům jejich zakřivenost.
Počítání gravitačních sil v rámci systému soustředěním jeho odhadované hmotnosti do jeho středu, řekněme galaxie, je galaktickou nedomyšleností, či jenom leností, protože takový mylný postup dává nejmenší gravitační přitažlivost na periferii systému a největší ve středu systému. Skutečnost je hodně opačná. Proto z takových zavádějících kalkulací vyplývají teoretická monstra v podobě "černé hmoty" na periférii a "černých děr" v centerch galaxií atp.2
Poznámky:
1) Zde dochází k běžnému matematickému zázraku, (F1+F2) - (F3+F4) = 0, tudíž, matematicky nám síly přitažlivostí na těleso C mizí, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Kdyby nepůsobily, nebude žádný rotační systém držet pohromadě a to se týče i Země.
2) Je jistou zajímavostí, že spisovatel Jules Verne ve svém scifi románu "Cesta do středu země" (1864) tvrdil, že: "Každý přece ví, že čím blíže k povrchu země, tím je větší síla gravitace." Je tedy otázkou, proč to dnes každý neví, a kdy a který komik namyslel, či ustanovil, počítání sil gravitačních systémů soustředěním jejich hmotnosti do jakési singularity v jejich středu a udáváním jejich vzdálenosti opět od středu ke středu.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
0
Píďalka 19.10.2015 12:37 Bydliště: ČR
1379
446
1788
V příloze uvádím definice názvosloví použitého v dalších kapitolkách, aby bylo zřejmé o čem mluvím, a abychom se popřípadě nějak smysluoplně domluvili.
Definice další terminologie (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
0
1
Píďalka 19.10.2015 21:17 Bydliště: ČR
1379
446
1788
GRAVITACE
Pokud by zakřivení prostoru, tedy jeho geometrie, měla být příčinou přitažlivých sil, potom elektricky nabitý, ocelový magnet nadělá tři Ajnštajnovy dolíky do prostoru, jeden pro gravitaci, jeden pro elektrostatické pole a jeden pro magnetické pole. To si samozřejmě vyžaduje tři geometrie prostoru najednou ve více méně jednom jeho objemu.
Jak už je geometrie a matematika velice šikovná a použitelná na popisy funkcí a vlastností kde čeho a konec konců i na jejich zevšeobecňování, tyto abstratktní, lidské konstrukce nemohou být příčinou fyzických projevů a vlastností čehokoliv. To by nešlo, ani kdybych byl já i s celým všehomírem jen jakousi abstrakcí, nemluvě o tom: "Čí asi tak abstrakcí?" I kdyby byl vesmír abstrakcí, pak by nutně byl i kámen abstrakcí, a jelikož za abstrakci není považován, nemůže na něj jakákoliv abstrakce fyzicky působit. Buď a nebo, ale ne jak se co kdy komu hodí do krámu.1
Nepozorujeme, že by jakýkoliv předmět A, vložený mezi Zemi a další předmět B, ovlivnil gravitační působení země na předmět B.
Nejsme prý schopni ovlivnit gravitaci odrazem, lomem, absorbcí, nebo jakýmkoliv jiným způsobem.
Základní jednotka setrvačné hmotnosti "gram", považovaná za dannou odvozením od setrvačné síly, a základní jednotka váhy pond (tedy v originálním metrickém systému, nikoliv v dnešním SA, poupravovaným k nepřehlednosti, díky čemuž tyhle zajímavosti poschovával) a ve kterém je jenotka váhy "pond" definována jako tíha jednoho gramu, jsou na Zemi prakticky rovnocenné, ale jinde prý nikoliv.
Není pozorována jakákoliv polarizace gravitace a definitivně není pozorována žádná gravitační odpudivost.
Zákon akce a reakce aplikovaný na padající kámen nám říká, že zatímco kámen padá k zemi, cosi jím nejspíše prostupuje a zrychluje ho opačným směrem.2 To se samozřejmě musí dít za cenu ztráty energie gravitace, předávané padajícímu kameni, a toto cosi je nutně schopno kamenem prostupovat a nutně v kameni podléhá tomu, čemu se všeobecně říká tření.3
Přitažlivá síla dvou těles prý klesá nepřímou úměrou se čtvercem jejich vzdálenosti stejně, jako se rozptyluje světlo, a nezáleží na jejich tvaru, teplotě atp. Avšak, nelze ji zastínit vložením dalšího tělesa. V tom případě lze usoudit, že každá jednotka čehosi, s původem v tělese A, která prostupuje vnitřní strukturou tělesa B, nějak působí na každou jakousi jednotku vnitřní struktury tělesa B na své dráze skrz B, a zpětně, že dotýkaná struktura B působí na prostupující cosi pocházející z A. Pokud přidáme na osu těles A a B ještě těleso C, cosi, co prostoupilo B, následovně prostupuje i C, a proces vzájemného působení čehosi s materiální strukturou C se opakuje v tělese C.
Jinými slovy, psací stůl B měřitelně neovlivňuje působení čehosi na psací stroj C, postavený na psacím stole B. Potom nutně stejné cosi s původem v zemi A, nachází neustále cestu prostupu jak materiálem desky psacího stolu B, tak materiálem psacího stroje C.
Takže:
Protože přitažlivá síla A (Země) působící na předmět C (psací stroj) není omezovaná vložením předmětu B (deska stolu), zemské gravitony prostupují hmotou B v nesmírném počtu a za cenu velice malé ztráty energie (pokud ji nějak někde dále nezískávají)
Princip konstantní rychlosti (KR) prostupu a vzájemného působení s prostupným materiálem znamená, že rychlost prostupu gravitonů hmotou je nejspíše specifická různým prvkům v materiálu, stejně jako je prý specifická světlu při prostupu čirými materiály.
Vzhledem k tomu, že gravitace zrychluje hmotu, je graviton opět nějakou formou jakési hmoty i když nepodléhá setrvačnosti, a tím pádem nemůže být podle současné definice považován za hmotu.4
Připustíme-li graviton jako KR částici energie, které je veškerá známá hmota prostupná, musíme si položit zásadní otázku: "Jakým principem se vlastně graviton pohybuje, aby dokázal hmotu prostupovat jedním směrem a tlačit ji a posunovat opačným směrem, takže za sebe?"
Zde se můžeme podívat na některé známé vlastnosti vln všeobecně, tedy na vlnovou délku, kmitočet a výšku5 s jejich výslednou rychlostí, a to pouze u postupných vln, které nic neomezuje, jako třeba kytarová kobylka a pražec omezují kmitající kytarovou strunu, kdy tato dvě vymezení podmiňují její stojaté vlnění. Kmitočet, délka a výška postupné příčné vlny popisují parametry sinusoidy, po které se taková částice pohybuje stejně, jako se po takové sinusoidě pohybuje zmije pouštním pískem a zároveň do něj vzor sinusoidu vyrývá. Vlna gravitonu (stopa zmije) může být statická vzhledem ke zdroji částice (třeba ke zmijímu hnízdu), definitivně je statická vzhledem k prostředí (písku), avšak má vzájemnou a stejnou rychlost vzhledem k pohybu struktury samotného gravitonu (zmije), jakou má graviton vzhledem k prostředí.
Jenže jaké prostředí? Stejně jako klubko hadů, kteří se právě šmajchlují a vzájemně se po sobě klubkem plazí všemi možnými směry, jsou si gravitony samy sobě prostředím s tím, že prostředí (prostor, vákum atd.) nejspíše strukturálně vyplňují.
Graviton prostupující tímto způsobem hmotným předmětem kterýmkoliv směrem nezbytně tento předmět tlačí za sebe, v opačném směru svého pohybu, a to díky odporu, kladenému prodtředím. Bez toho odporu by se nikam nehnul. Zde můžeme jít pro lepší analogii k rybám, které se pohybují vodou stejným způsobem jako se pohybují hadi po zemi (a konec konců i vodou), a pumpují při tom vodu do nějaké míry za sebe. Gravitony působí na cosi, na nějaký specifický řád částic, které jsou součástí atomové struktury, ať již na ně působí přímo, nebo přes další částice polí ještě nižšího řádu, což však prakticky vyjde nastejno. Vzhledem k tomu, že gravitační pole lomí světlo, můžeme dospět k závěru, že gravitony jsou KR částicemi řádově nanejvýš fotonů, ale mohou ležet o nějaký ten řád fraktální posloupnosti struktur vesmíru níže a mohou být podstatně jemnějšími částicemi.
Identificace gravitonů s fotony je navýsost nepravděpodobná z těchto důvodů:
Fotony vysokých energií, rentgenové a gama paprsky, se v neprůhledných materiálech tříští. Takovými materiály neprostupují, ale spíše jimi pronikají jako kulky dřevem. Tyto fotony také poškozují valenční vazby materiálů, specielně organických, což gravitace nedělá. Proto je nemožné, aby se fotony těchto vyšších energií mohly shodovat s gravitony.
Vzhledem k tomu, že naprostá většina materiálů není nijak proniknutelná viditelnými frekvencemi světla, včetně ultrafialového, ani fotony těchto povětšinou viditelných pásem nemohou být ztotožňovány s gravitony, nemluvě o tom, že pak bychom nejspíš ulítli Slunci vstříc.
Vzhledem k tomu, že všechny materiály produkují gravitaci, a to prý bez ohledu na jejich teplotu6, jsou gravitony definitvně nižším řádem radiace, popřípadě částic, než fotony.
Pak nelze vyloučit možnost, že všechny formy hmoty jsou složené ze struktur gravitonů a že gravitony jsou nejnižším řádem částic vyzařované energie i struktury hmoty alespoň z hlediska omezených potřeb vědecké fyziky. Jejich energie se může transformovat buďto do relativního pohybu, avšak ne nezbytně do celkového pohybu tělesa v nějakém směru, nebo se vzájemně vyvázat do vyšších řádů jednotek jako jsou fotony a eventuelně i do složitějších struktur atomů, molekul, krystalů atd.
Jakmile pochopíme, že Země přitahuje Měsíc svou vlastní radiací gravitonů a obráceně, že Měsíc přitahuje Zemi svými, ale ne sebe sama k Zemi, vzájemná přitažlivost může stále fungovat jako násobek jejich hmotností lomený druhou mocninou jejich vzdálenosti, zhruba M1xM2/d2. Avšak nepravidelnosti oběžné dráhy Země jsou způsobeny pouze gravitací Měsíce (vynecháme-li další planety) a obráceně. Jinými slovy, Země se svou gravitací k Měsíci nepřitahuje a Měsíc se svou gravitací nepřitahuje k Zemi. Tento princip by měl dávat velmi přibližné výpočty hmotností, či přesněji gravitačního působení jednotlivých planet atp. na druhé.
Pokud přijmeme, že každá hrouda hmoty produkuje gravitony, nutně musíme přijmout i to, že je každá hrouda hmoty také přijímá, a to celkově stejnou měrou. To však popírá skutečnost, že neznáme žádnou hmotu, která by gravitaci měřitelně stínila. Na straně druhé, kdyby hmota nepřijímala gravitony a jenom je vysílala, tak už by se jimi asi naplnil celý vesmír na úkor hmoty, která by musela nutně mizet. Řešení ale lze najít v tom, že celkem konstantní množství gravitonů ve vesmíru neustále cirkuluje, dráhy gravitonů se neustále vzájemně přesměrovávají, jejich energie je doplňována a jejich dráhy sledují křivky, pro názornost řekněme i poněkud tangenciálně obloukem mezi Evropou a Asií, spíše než nějaké přesně radiální přímky vycházející ze svých "zdrojů", a že se gravitony pod různými úhly vzájemně lomí.
Vzhledem k tomu, že gravitace ovlivňuje mechanicky hmotu, hmota nutně ovlivňuje mechanicky gravitony. V tom případě ale relativní pohyb tělesa nutně odkloňuje jejich dráhu. Následující pokusy, pokud jsou vůbec technicky proveditelné a pečlivě provedené, by nutně potvrdily přirozenou, mechanickou podstatu gravitace7.
Předmět padající uvnitř bubnu (obr. 3a) rotujícího kolem vodorovné hřídele dostatečnou obvodovou rychlostí, by měl padat pod úhlem adekvátním otáčkám bubnu, a olovnice by měla vykazovat odchylku od svislice díky odklonění více méně radiálních paprsků zemské gravitace rotující stěnou bubnu.
Volnoběžný disk (obr. 3b) umístěný na společné ose nad diskem hnaným motorem, by se měl eventuelně roztočit v opačném směru jako výsledek odklonění gravitonů Země rotací hnaného disku. Je nějaká šance, že za dostatečných rychlostí by se disky hnaly díky působení gravitace vzájemně? Tento pokus by mohl být potlačován polem přilnavosti, jinak Van der Waals silami, pokud by mezi disky byla příliš malá mezera, stejně jako gravitony sledujícími jiné, než radiální dráhy, vycházející ze Země.
Velice rychle se točící setrvačník, například v gyroskopu, by měl zpomalovat a být bržděn (snad měřitelně) více, než lze zdůvodnit třením.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 19.10.2015 21:30 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Poznámky:
1) Ajnštajnovo vysvětlování Teorie relativity nám říká, že hmotné těleso tvoří jakýsi dolík ve tkanině prostoru. Neříká však, z čeho je ta tkanina utkána, kdo ji utkal a prostřednictvím jaké síly v ní to těleso dolík dělá. Dolík v gumové bláně, vytvořený silou váhy ložiskové kuličky (to stále ještě Ajnštajnova nesmyslná analogie, ne moje), je způsobený gravitací. Jakou silou tedy asi způsobuje hmotné těleso dolík ve tkanině prostoru? Že by silou autority?
2) Pokud by měla být gravitace silou, která na padající kámen tlačí zvenku, takže shora, a kupodivu i tato naprosto nezůvodnitelná představa nachází své zastánce, nenaplnila by se Země velice nutně jakousi tlačící gravitací? Nevznášel by se mi pod mým psacím stolem koš na papíry? Nerozletěla by se nám Mléčná dráha? A kde jako by měl být zdroj takové gravitace? Všude jinde než ve hmotných tělesech?
3) (2003) Postupem času jsem odvodil, že dráhy gravitonů vedou v obloucích i nad povrchem těles. (viz. TTF2)
4) (2003) Pokud aplikujeme zákon akce a reakce, zjistíme, že nemateriální částice nemůže ani existovat, natož cokoliv materiálního urychlovat, pokud bychom za částici nepovažovali i vodní vlnu. Pak ale může jít jedině o vlnu v materiálním, či snad přijatelněji řečeno částicovém prostředí. Z toho důvodu je nasnadě, že i gravitony se vzájemně ovlivňují stejně, jako gravitace lomí světlo a stejně jako pole přilnavosti lomí světlo. Pokud budeme považovat gravitony za KR částice s vlnovou funkcí, jejich prolínající se zvlněné dráhy nutně vytvoří více méně statický vzorek, jakousi trojrozměrnou síť vzájemného působení celým vesmírem, zatímco vlákénka této sítě mají všemožné orientace. Tuto sice pouze grafickou, avšak přesto reálnou sít drah vzájemného působení gravitonů, lze považovat za absolutní a více méně nehybnou (i když všemožně kmitající) strukturu vesmíru, kterou se všechny KR částice pohybují a které se podřizují svou vlnovou, harmonickou charakteristikou, stejně jako rychlostí. Toto je však "tkanina" tvořená samotnou gravitací, či drahami gravitonů, a nejde o jakousi trojrozměrně nemožnou zakřivenost jakési neurčité a nepopsatelné Ajnštajnovy geometrie. Tato síť má materiální, částicovou podstatu, která ji tvoří, i když tato podstata není dle definice hmotou (Což je zaviněno spíše tím, že je to neměřitelný jev, než tím, že by gravitony nepodléhaly setrvačnosti).
Tato síť vzájemného působení je také nutně zodpovědná, či spíše to, co ji tvoří, za vlastnost setrvačnosti hmoty a schopnost káči "si uvědomovat", zda se točí ona relativně k Zemi, nebo zda se Země točí relativně k ní, stejně jako to vědí všechny planety, hvězdy a galaxie, a dokonce vědí i to, jakými se točí otáčkami, protože všechen pohyb hmotných těles se vztahuje k univerzální statice této sítě vzájemých působení KR radiací a ta je i příčinou setrtvačnosti.
5a) Je žalostným faktem, že se nevyskytují žádné odkazy na počty, které by zahrnovaly vlnovou výšku fotonu. To, že si nějaký šmoula obřízl Occamovou břitvou přirozenost skutečnosti u samého kořene pokradené psychomatické masturbace zvané Teorie relativity ještě neznamená, že foton žádnou vlnovou výšku nemá. Jakákoliv vlna je totiž bez veličiny výšky přímkou a tudíž holým nesmyslem. Vlnová výška je přitom vlastností, která se u podélného vlnění naprosto poznatelně snižuje jako první (např. intenzita zvuku, což rozezná i hudebně hluchý jedinec), zatímco u příčného vlnění se očividně mění všechny tři parametry naprosto zároveň (vlny na vodě). Foton je ještě stále jen a pouze toerickou částicí, i když je nám presentován jako hotová a doložená věc, a stejně tak jsou pouze toretické jeho funkce, "podoba" atp. Nicméně, je prohlašován za vlnění příčné a to dokonce za dvě taková příčná vlnění v jednom, elektrické a magnetické v jednom ranci s radiosignály.
Ovšem problém s příčným vlněním spočívá v tom, že rychlost skutečných vln je sice zjednodušeně dána periodou počtu vlnových délek za jednotku času, ale tyto dva parametry a s nimi i rychlost vlnění jsou také dány vlnovou výškou (pokud se nechceme pouštět do pnutí v prostředí atp. kterým vlna prostupuje a které ty parametry podmiňuje). Rychlost příčné vlny je především produktem její mohutností a ta je dána především plošným obsahem příčného průřezu vlny, a ten je dán délkou a výškou vlny v rámci omezení křivky sinusoidy. Frekvence, tedy kmitočet, či perioda, je v reálném světě výsledným, a nikoliv příčinným parametrem rychlosti. Pokud někdo pochybuje, stačí se podívat na rozdílné rychlosti různě velikých vln a vlnek na větší vodní ploše, až po extrémní vodní vlnové rychlosti tsunami (prý až cca 900km/h na volném oceánu při výšce cca 25cm).
5b)(2003) Ačkoliv absolutně nesouhlasím s oficiálním výkladem rovnic, ať již Maxwelových, nebo kohokoliv jiného, i já jsem se dodedukoval k jakémusi druhu příčného vlnění fotonů, a z oficiálně proklamovaných "elektromagnetických" vln jenom světla.
5c) (2015) Otázkou však je, do jaké míry lze měnit intenzitu, tedy mohutnost jednotlivého fotonu. On totiž, a říkejme tomu ze setrvačnosti elektron i když jde o valenční spřežky, má jen velice omezenou kapacitu nárůstu energie, než foton uvolní. Tato vlastnost elektronu způsobuje to, že jsou fotony specifického elektronu také velice specifické. Intenzita světla je dána především jejich množstvím, nikoliv vlnovou výškou fotonů. Tím také existuje jen vyhraněné omezení zahrnutého elektronu měnit vlnovou výšku a tím mohutnost jím vyzářených fotonů, regulované jeho podmínkami. Extrémní podmínky však nejspíše toto pásmo dovedou výrazně posunout. Proto bych očekával, že čím bude silnější gravitační pole hvězdy, tím bude vyšší kapacita elektronu, řekněme železa, než si uleví vysláním fotonu, tím bude větší vlnová výška vyzářeného fotonu, tím bude foton mohutnější, tím bude mít větší vlnovou délku a delší periodu frekvence, tím bude také rychlejší a tím bude jeho spektrální pásmo posunuto víc do červena. (Viz TTF2)
No a zde už jsme u řešení astronomického paradoxu pozorování, kdy hvězda (cepheid), evidentně závislá na quasaru, vykazuje celkem očekávaný, teoretický, červený, spektrální posun související se vzdáleností od Země, zatímco sousední quasar, který z ní pozorovatelně tahá koronu, vykazuje velice silný a velice neočekávaný červený posun celého světelného spektra.
5d) (2015) S podélným vlněním je to poněkud jinak. Prostorová stabilita "gravitační sítě" vymezuje rychlost předávání energie šířené jejím rozkmitem stejně, jako kobylka a pražec vymezuje délku struny kytary. Nelze však v tomto případě mluvit o vlnové výšce jako u kytarové struny, ale spíše o rezonančním tlaku, nebo pnutí, které způsobuje to, že síla (intenzita), řekněme radiového signálu, nemá vliv na jeho kmitočet, a to i když jde o postupnou vlnu. Totéž platí i pro přenos zvuku různými látkami (viz TTF2). Tvrzení, že radiové vlny jsou elektromagnetické, jenom z toho důvodu, že jsou vygenerované elektromagnetickým vysílačem, tedy nějakou elektricky buzenou anténou, není o nic méně dětinské, než představa, že vlny vygenerované na rybníce smrkovým pádlem jsou dřevěné, a to jenom proto, že Pepíčkovi zakázali vyslovit slovo voda (čti éther), aby se v ní celá pověrčivá rodina náhodou neutopila. Proto taky máme snad dvacet různých výrazů jen ve vědecké literatuře, která na jakousi formu jakéhosi etheru neustále naráží. Jenže žádný z vědů, který si chce zachovat reputaci a zaměstnání, tento termín nevysloví ani doma, a tak kde který z nich razí nové termíny a překrucuje význam starých, zatímco všichni pokazují na jedno a totéž.
6) Mé pozdější pokusy napovídají, že teplota bude mít se silou přitažlivosti tělěs přeci jen cosi společného. (viz TTF2)
7) (2015) Od doby, kdy jsem tohle kolem roku 1988 sepisoval, jsem se s jejich provedením (obr. 3b) setkal, a více méně potvrzují to, co zde uvádím, i když chování pokusu má své rozšafnosti a nebyly uvedeny přesné podmínky pro posouzení kvality pokusů. "Dokud je disk hnaný motorem poháněn, funguje pokus jak zde předpovídám. V momentě, kdy je pohon vypnut, začnou oba disky zpomalovat a dojde k tomu, že volnoběžný disk se zastaví dříve, nežli hnaný, a začne se točit stejným směrem jako hnaný disk." Jenže, i to je pochopitelné, pokud si člověk dá práci s popřemýšlením o vlivech blízkých polí, například indukované elektrostatiky, magnetismu atp. Jde o změny vyvolané změnami v účinnosti jednotlivých vlivů změnami podmínek a tím i změn pořadí působení převládajících sil.
Je nutno vzít v potaz, že jakákoliv neuzemněná hmota, rotující v rámci magnetického pole země, generuje statický náboj a tím další pole s jeho vlastními charakteristikami působení. Čím je materiál rotující hmoty elektricky vodivější, tím víc. Pokud by disk, nebo buben, zahrnoval i ferromagnetický materiál, bude se v něm generovat i relativně silné, magnetické pole. Když rozkmitáme gravitační síť elektromagnetickým zdrojem (vysílačkou), naindukuje nám na vyladěné anténě střídavý proud. No a roztočíme-li v této síti nějaký vodič, a dokonce i nevodič, naindukuje se nám podle podmínek pokusu buďto stejnosměrný proud, nebo vířivé proudy, nebo statický náboj.
0
1
Píďalka 20.10.2015 21:57 Bydliště: ČR
1379
446
1788
GRAVITON
Každý hmotný předmět produkuje a recirkuluje gravitony v rámci své vlastní atomové struktury, která je propletencem vlastních, zacyklovaných a vnějších gravitonových drah dalších, které ho spojují s jinými hmotnými předměty. Gravitony se od sebe nemohou vzájemně odrážet, protože pak by byla gravitace odpudivou silou, a nikoliv přitažlivou. Nicméně, například gravitace Slunce odkloňuje, či spíše přikloňuje gravitaci Země k sobě a obráceně. (viz obr. 4)
Takové mnohanásobné vzájemné lomení drah dává vznik gravitační spřežce mezi kterýmikoliv dvěma tělesy, podobné siločárám vzájemného působení dvou opačně elektrostaticky nabitých těles, popřípadě podobné poli magnetických siločar. Spřežka pak tvoří podstrukturu všeobecného vyzařování gravitačního pole. Stupeň vlivu hmotného tělesa na změny rychlosti a směru přicházejících gravitonů závisí hlavně na množství vysílaných gravitonů v poměru k přicházejícím gravitonům, a tím především na hmotnosti tělesa. I díky tomu se také jeví rychlost světla v blízkém okolí Země jako konstantní všemi směry a i z tohoto důvodu, a je jich několik, není dost dobře možné způsobem pokusů stylu Michelson-Moreley postihnout pohyb Země sluneční soustavou, coby efektu vyvolaného jakýmsi etherem. Gravitační pole Země, jeho vlastní síť, upravuje cizí síť a celek cestuje se Zemí. Nicméně, tímto nutně dochází k červeným a modrým posunům gravitonů Dopplerovým efektem. Zemská atmosféra je však naprosto převažujícím faktorem. Nicméně pokusy pana Georgese Sagnaca přímo potvrzují, že domovská gravitační síť Země se spolu se Zemí neotáčí, stejně jako se neotáčí magnetické pole rotujícího magnetu kolem jeho magnetické osy, jak prokazuje funkčnost Faradayových homopolárních generátorů a motorů.
Lomení drah gravitonů (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 20.10.2015 22:06 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Graviton pokračování
Pokud se těleso A pohybuje ve vztahu k tělesu B, zároveň se pohybuje vzhledem k síti tělesa B a obráceně, ale to samo o sobě neznamená, že tyto dva systémy gravitonů nezbytně podléhají nějakému stranovému tahu. Body křížení propletených drah gravitonů jsou v síti prakticky nehybné. Jsou to gravitony, které následují své jednotlivé dráhy, a neustále síť vzájemného působení obnovují, avšak každý graviton série, který opouští řekněme špičku stranově se pohybující jehly přesně ve směru dlouhé osy jehly, následuje dráhu, která je rozdílná od dráhy předešlého i následného gravitonu ve vztahu k universální síti. Všechny se však svými vlastnostmi a vlnovou charakteristikou svých drah přizpůsobují všem ostatním gravitonům spektrálním posunem své vlnové délky a v důsledku toho výšky i také frekvence.
Zatímco vnitřní gravitační síť Země má stejnou rychlost vůči vesmírné síti, jako má sama Země1, její vnější síť se uzpůsobuje solární, ta galaktické a ta vesmírné síti. To se také projevuje na deformaci magnetického pole Země na její pouti nejen solárním systémem, ale i na pouti solárního systému galaxií. Tato deformace poukazuje na tah této vnější, kombinované sítě alespoň na zemské magnetické pole, a alespoň v důsledku toho i na zeměkouli. Tím by také nutně docházelo ke zpomalovaní jak rotace zeměkoule, tak i její oběžné rychlosti, pokud by tato brzdná síla nebyla vyrovnávána nějakou jinou silou2. Nicméně, toto magnetické pole snad může být pouze vzorkem magnetických achyonů, sachyonů a jachyonů. Pak by bylo nezávislé na zemské hmotě a nepůsobilo by na ni tahem. Jenom jednotlivé dráhy by se krátily na náběžné straně a prodlužovaly na opačné straně3. Nevím však o jakémkoliv magnetu, který by nebyl schopen se svým polem přitáhnout k jinému magnetu, nebo k feromagnetickému materiálu, jinak za deformací svého pole u přitažlivého vztahu.
Nestejnost období mezi jarní-podzimní rovnodennosti (186 dní), a podzimní-jarní rovnodenností (178 dní) poukazuje na tah čehosi, který má snahu periodicky zpomalovat a urychlovat oběh zeměkoule kolem Slunce. Elipsa její oběžnice je ve skutečnosti spirálou z galaktického hlediska, kterou následuje kolem Slunce, jehož vlastní dráha je komplexní spirálou v rámci odchylek působení lokálního seskupení hvězd, v rámci ramene galaxie, v rámci galaktické spirály, v rámci lokálního galaktického seskupení atd. V podstatě poukazuje na zakřivení osy dráhy Slunce galaxií, které vyvolává stranový tah na rotační oscilaci Země a tím její dráhu deformuje.
Astronomická aberace světla, což je v kostce jev, kdy zeměkoule nabere foton přicházející řekněme ze slunce do jisté míry ze strany díky svému pohybu po oběžné dráze, poukazuje na to, že gravitační pole země nemá dostatečnou hustotu a orientaci na to, aby gravitaci a tím i světlo slunce dostatečně zalomila.
V tom případě zemská gravitace, či vyzařování gravitonů, postupně upravuje směr gravitonů přicházejících ze všech směrů a s tím i všech ostatních KR radiací dříve, než dopadly na její povrch. Z toho důvodu taktéž upravuje jejich rychlost vzhledem k zemi. I fotonové radiace světla poněkud přispívají k síle gravitační síly a vzájemného působení gravitonů. Oblast změn vektorů dosahuje tím dále od tělesa A, čím je jeho vyzařování gravitonů silnější (čím více a čím vyšší je jejich energetický stav), takže zhruba čím je těleso A hmotnější a také teplejší oproti tělesu B. Nicméně, tato oblast není nijak pevně vyhraněna a vlastně zasahuje až pod "hmotný" povrch těles a dále. Rychlost a směr pohybu tělesa jsou ovlivňovány vnějšími gravitačními vlivy tím víc, čím je hustší lokální struktura sítě a čím méně je těleso hmotné.4
Zjednodušené vztahy
Čím větší je rychlost menšího tělesa A, které se vzdaluje od většího tělesa B, tím je vyšší hodnota červeného posunu gravitonů a světla tělesa A, pozorovano z tělesa B, a tím je i omezována gravitační síla tělesa A na těleso B, oproti relativně statické situaci. Totéž platí i obráceně.
Čím větší je rychlost menšího tělesa A, které se blíží k většímu tělesu B, tím je vyšší hodnota modrého posunu gravitonů a světla tělesa A, pozorovano z tělesa B, a tím je i navyšována gravitační síla tělesa A na těleso B, oproti relativně statické situaci. Totéž platí i obráceně.
Čím vyšší je rychlost menšího tělesa A na oběžné dráze kolem většího tělesa B, tím je vyšší hodnota zpomalování orbitální rychlosti tělesa A díky vektoru (aberaci) dopadu gravitonů tělesa B a tím rychleji odumírá orbitální rychlost a výška tělesa A.
Pokud by dostatečně hmotné těleso putovalo dostatečně vysokou rychlostí, aby posunulo přicházející gravitaci do modra natolik, aby se gravitaci stalo neprostupným, mělo by zaznamenat náhlý pokles setrvačnosti.
Přitažlivá síla přicházejících gravitonů působící na těleso pohybující se gravitačním polem záleží na:
a) energii, množství a směrech příchozích gravitonů
b) rychlosti tělesa ve vztahu k lokální hustotě sítě
c) skladbě vektorů gravitonů
d) hustotě a mase tělesa
e) rotaci a směru tělesa
Gravitační spřežka
Díky vzájemnému lomu vytváří dvě protichůdné radiace gravitonů gravitační spřežku, kterou si každý předmět přitahuje a tím zesiluje přicházející gravitaci a vytváří v kosmické síti podstrukturu graficky i mechanicky podobnou poli statické elektřiny, směřující k souběžnosti protichůdných gravitačních vyzařování.
Pak platí, že čím je větší množství gravitonů vyzařovaných tělesem A, tím víc si přitahuje těleso A gravitonů tělesa B, původně vyzařovaných radiálně a mimo směr tělesa A, a naopak. Vzájemně pak vytvářejí nepolarizovanou gravitační spřežku. (viz obr. 5)
Síla gravitační spřežky nutně narůstá s rostoucí hmotností těles a se zkracováním jejich vzdálenosti, podobně jako se tomu děje u elektrostatického pole, avšak nelze očekávat, že tento vztah bude následovat Newtonovu doměnku převzatou z chování rozptylu světla, nepřímou úměru čtverce vzdálenosti od zdroje.5, 6
Navyšující se počet a hmotnost těles v lineárnímm uspořádání planet nutně zvyšuje hustotu a gravitační napětí spřežky, především stranové, a vyvolává gravitační "anomálie" i v tělesech. Například nutně a pozorovatelně mění běžnou periodu dostatečně citlivých kyvadel, ovlivňuje počasí a to i díky své polarizované, tudíž elektrické složce, evidentně má vliv i na psychologi zvířat a lidí a spoustu dalších vlivů. Navíc každá konjunkce nutně způsobuje orbitální nepravidelnosti a pevnost lineárních útvarů jako jsou ramena spirálových galaxií. Přes koncová tělesa pak vystupuje poněkud zaostřený paprsek gravitační spřežky, do zančné míry schopný udržovat koncové hvězdy v zástupu, byť i zakřiveném, což je opět očividné u konců ramen spirálových galaxií.7 Uvnitř ramene pak udržuje gravitační spřežka lineární, byť i zakřivenou sestavu tak, že čím více těleso (hvězda) vybočuje z osy ramene, tím větší silou je spřežkou tažena k ose spřežky, tudíž k ose ramene, jako by byla navlečena na gumičce.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 20.10.2015 22:12 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Graviton - Poznámky
1) (2003) Až o dost později jsem během argumetace setrvačnosti dospěl k tomu, že je všeobecná gravitační síť statická i v takovém tělese, jako je zeměkoule, což dokládá její polární zploštění a asi i Slunce (viz TTF2). Stejně tak to dokládá vlastnost setrvačnosti hmoty. Vliv jejího tahu na magnetické pole země se tím však nemění.
2) (2003) Od té doby přišla astronomie na to, že na rozdíl od newtonovského předpokladu setrvačného pohybu nebeských těles se k nám Měsíc kupodivu nepřibližuje a nemá snahu nám spadnout na hlavy, ale naopak se od Země vzdaluje o nějaký ten centimetr ročně.
3) (2015) Což nevylučuje další působení solárního větru. Avšak, hmotné částice solárního větru nepodléhají principu konstantní rychlosti jako světlo a pokud by měly mít dostatečnou rychlost na to, aby natáhly magnetické pole Země tak, jak je natažené, někdo by musel vysvětlit:
a) Jak je možné, že by ještě na oběžné dráze Země měly tyto částice dostatečnou hustotu množství, rychlost a setrvačnost na to, aby magnetické pole natolik ovlivnily (což se týče i chvostů komet)?
b) Kde se berou jejich vlastní, magnetické vlastnosti?
c) Jak to přijde, že se v magnetickém poli zeměkoule neshromažďují jako železné piliny kolem magnetu?
d) Čím to je, že polární badatele, kteří kdy bloumali kolem pólů, nesežehly tyhle částice na škvarek aj s jejich psama, protože tyto částice solárního větru jsou prý příčinou polární záře, kdy tyto částice prý sestupují po geomagnetickém poli do země právě v blízkosti geomagnetických pólů?
e) Jak to přijde, že částice nepolapila už daleko výraznější magnetická pole Slunce?
Co se pak týče rychlosti částic slunečního větru, něco by je muselo udržovat v rychlostech, které jim uděluje sluneční korona, a pokud ano, právě jsme strčili nos do celého dalšího vosího hnízda a začínáme mluvit o elektrických a magnetických složkách vesmírných, přitažlivých a odpudivých působení. I když TTF2 se zmiňuje, tak tento a další náhledy do silových polí si už říkají o sepsání TTF3.
4) Statický vzor gravitační sítě tvoří všechny KR radiace, což zahrnuje gravitaci, světlo, achyony magnetického pole a elforiny a pelforiny elektrické síly takzvaného elektrostatického pole. Je třeba přihlédnout k tomu, že zatímco statická vesmírná síť je nemateriální vzorek vzájemného působení všech KR radiací, v křížení jejích vláken dochází ke vzájemným změnám směrů částic radiací. Z toho vyplývá, že i vlastní světlo galaxie je součástí efektu "gravitační" galaktické čočky, která láme světlo, které kolem galaxie prochází z jiných zdrojů. Totéž se týče i magnetických polí.
5) Gravitační čočka tělesa, jako je Země, by na sebe měla soustřeďovat adekvátní část všech přicházejících gravitonů jak planetárních, tak galaktických a vůbec vesmírných. V tom případě je pravděpodobné, že má zeměkoule jakési slupky intenzivnějších a méně intenzivních prstencových pásem vyšší a nižší gravitační přitažlivosti. Potom každé těleso na oběžné dráze bude vyhledávat a na nějakou dobu kotvit v takovém pásmu, dokud ho jiná síla z pásma "nevykolejí". Pak také bude přitahováno větší silou, než lze připsat čtverci vzdálenosti a jevit se hmotnějším dle dnešních teorií, než ve skutečnosti je. Totéž platí pro Slunce a zde se tlačí do popředí empirický Bodeho zákon (Bode's Law), který poukazuje na zajímavý vztah oběžnic planet kolem Slunce a zákonitost jejich vzdáleností od Slunce. Ve skutečnosti ale nezáleží na hmotnosti řekněme Měsíce, ve vztahu k Zemi, protože Měsíc se svou vlastní gravitací k Zemi nepřitahuje.
6a) Můžeme počítat s tím, že celkové množství gravitonů vyzařovaných jablkem je v danném objemu prostoru okupovaném jablkem nesrovnatelně menší, než počet gravitonů Země, prostupujících tentýž prostor a tím i jablko. Pak je jablko přitahováno k zemi především nespřaženou gravitací Země.
6b) (2015) Gravitace není důsledkem působení jednoho tělesa na druhé, ale působením produktu jednoho tělesa na těleso druhé. Vektor přitažlivé síly vzniká až v prostupovaném tělese.
7) (2015) Pokud si dá někdo práci a dohledá si termín "Cosmic web" (kosmická pavučina), může se také dopídit, že současný grandiózní mišmaš oficiálně odhlasované kosmologie tlačí buldozer a namísto příčin se zabývá, stejně jako současné zdravotnictví, nikoliv přičinami, ale následky příčin. Veškeré linie plynů, které vyzařují rentgenové a gama paprsky v podobě kosmické pavučiny, nejsou v žádném případě jakýmisi černohmotnými příčinami pošetilého (ne)řešení neúspěchu nejen Newtonovských nepřesností a Ajnštajnovských omylů, pokud je vůbec lze považovat za omyly, ale důsledkem jednak nepolarizovaných, ale vzájemně cílených gravitačních spřežek, a jednak polarizovaných elektrostatických a magnetických polí, tedy jejich spřežek, včetně nepředstavitelných elektrických proudů mezi galaxiemi a hvězdami, které nejspíše silově převládají nad nepolarizovanou gravitací, a nejen to.
Indukovaná magnetická pole se jeví být jevem, který stojí jako princip motivní síly a strážce vzdáleností nebeských těles a útvarů a tím všech odpudivých sil ve vesmíru, které zabraňují'tomu, aby se už dávno celý nezhroutil sám do sebe, oproti Newtonovu dohadu, že gravitace vyvažuje pouze odstředivou orbitální sílu vyvolanou pouze pohybovou setrvačností nebeských těles, danné jim ať již bohem, nebo velkým třeskem. Tento kdysi vynikající, avšak v pohledu nových poznatků nevyhovující dohad byl a je převzat prakticky všemi astronomy a fyziky. Jenže to už opět zabíhám¨i do principů elektrogravitace a co se týče kosmologie, hodlám se zatím zabývat v této části stejně jako v TTF2 pouze nepolarizovanou gravitační složkou přitažlivých sil, jinak v tomhle pídění udělám guláš sobě i druhým já. (viz poznámka č. 3)
0
1
Píďalka 23.10.2015 17:13 Bydliště: ČR
1379
446
1788
GRAVITAČNÍ ČOČKA
(viz obr. 5 v předešlé kapitole)
Silové působení gravitonů opouštějících vnější stranu krajového tělesa B (vpravo) dvoutělesového systému A-B je složeno ze soustředěné gravitace tělesa A gravitací tělesa B a jeho vlastní, nesoustředěné gravitace. Pozůstatek spřežky vycházející na pravé straně z tělesa B je otevřen dalšímu spřahnutí s případným tělesem C.1 Další těleso C dodává svou vlastní radiaci gravitonů a jejich působení na systém, čímž se zesiluje napětí a množstevní vazba spřežky a gravitony tělesa A působí nejen na těleso B, ale také na těleso C, díky dalšímu odkloňování gravitační radiace A i B. Tím nabývá počet gravitonů zůčastněných ve spřežce a tato podstruktura vesmírného, všeobecného pole, se zhušťuje a narůstá její silový vliv. Co platí pro A>B>C platí i opačným směrem pro C>B>A.
Každé těleso v rámci lineárního seskupení gravitačních zdrojů je opětovně jedno po druhém prostupováno stejnými gravitony. Z tohoto důvodu bude matika přitažlivostí už jen pod vlivem gravitace o dost větší legrace, než co naznačují mé homogení gravitační modely. Nicméně, už z tohoto principu plyne, že galaxie potřebují k zachování své soudržnosti daleko méně hmotnosti, než jak to vidí většina současných kosmologií. Spřahování drah gravitonů také nutně tvoří v rámci a kolem galaxie gravitační pole, poněkud geometricky podobné magnetickému poli, kterým se, a to zdaleka ne radiálně, vrací spousta gravitonů do systému a znovu se zapojují do akce působení přitažlivých sil.2
Pokud se na gravitačním zrychlení tělesa vyčerpá jenom část energie gravitonu, nebo nic, jeho energie se může také měnit na tepelnou a elektrickou, avšak ne způsobem, jakým se to děje u fotonů, protože gravitace je nižším řádem radiačních energií než světlo.
Závěry
Konstantní rychlost jakýchkoliv radiací prostupujících to, co je označováno za vakum, by neexistovala bez jejich vzájemných působení, což znamená, že se vzájemně urychlují, mění směr, a způsobují vzájemné spektrální posuny a to nejen dopplerovým principem.
Rychlost světla je jakž takž konstantní vzhledem k universální, kosmické gravitační síti a naprosto relativní vůči všemu ostatnímu, včetně jakýchkoli dalších orientací světla.
Vlna KR částice se pohybuje po její podstatě stejnou rychlostí, jakou se částice pohybuje prostředím, avšak má snahu se pohybovat rychleji díky odporu prostředí.
Všechny druhy radiací jsou recyklovatelnými a recyklovanými vedlejšími produkty vnitřních procesů hmoty.
(2015) Ale totéž lze říci i poněkud obráceně. Hmota není nic jiného než zahuštěné, směrově sjednocené a částečně zacyklené víry v drahách prostorových gravitonů, vlnově zharmonizovaných (spletených) do vyššího řádu (magnetického, tepelného) struktur všeobecného gravitonového proudění, jež lze vážit a které v této strukturální organizaci vykazují i setrvačnost.
Jak ukazují homogení modely gravitační přitažlivosti, hodnota dostředivé síly gravitační přitažlivosti se zmenšuje směrem ke středu systému, avšak narůstá hustota a množství vnitřní gravitační radiace.
Gravitace přenáší menší část energie z vnějšku dovnitř, a vyzařuje větší část energie nad povrch gravitačního zdroje. Čím je gravitační zdroj mohutnější, tím rychleji se vydává z energie. Avšak, na druhé straně tím také přijímá více vnější energie. Lze tedy předpokládat, že energie vzájemně protichůdných gravitonů se do nějaké míry přeměňuje na tepelnou energii v případě, že gravitační energie různých směrů působí protichůdně na hmotu.3
4
(2015) Čím je hustější pole gravitonů, tím více se prodlužuje jejich délka za stejné frekvence díky nedostatku prostoru pro vlnovou výšku a tím jejich rychlost. Tento logický závěr vyplývá z třírozměrnosti všech, a to i KR částic. Tím pádem, čím je větší přitažlivost zdroje světla, tím více se posouvá jeho spektrum do červena a tím vyšší je jeho rychlost, zatímco se snižuje jeho vlnová výška. Toto se však přechodem do řidších hustot gravitačního pole mění a vlnová délka se krátí, zatímco opět narůstá vlnová výška a snižuje se rychlost fotonů.
Ani vlnová frekvence není konstantní. Mimo předešlého by byla konstantní jen v případě, pokud nejsou pozorovatel a zdroj ve vzájemném pohybu, což je velice akademický předpoklad, který se v praxi ve vesmíru nevyskytuje. To platí i pro světlo.
Zákon entropie není zákonem, ale omezenou spekulací založenou na předpokladu, že tepelná energie je poslední instancí energetických přeměn. Tato naivní představa nebere v potaz gravitační výměnu energie, přeměny kinetické energie na tepelnou a obráceně a spoustu dalších energetických a strukturálních transformací, které tkzv. nižší řády energie přeměňují na řády tkzv. vyšší a obráceně. Už obyčejná optická čočka dovede to, co se dle dotyčného zákona prý neděje, a to přeměnit nižší formu tepelné, rozptýlené energie na formu vyšší, soustředěné energie.
Vzhledem k tomu, že relativní pohyb zdroje radiace vůči pozorovateli způsobuje červené a modré spektrální posuny, lze s jistotou říci, že všechny KR radiace podléhají Dopplerovým posunům a všechny se vyskytují ve spektrech. Májí-li mít gravitony různá spektra a chovají-li se jejich frekvence atd. různě, jako se chovají různě frekvence světla, pak lze očekávat, že gravitony různých frekvencí působí na hmotu také různě a naopak, díky vzájemným energetickým (harmonickým) shodám a neshodám. Lze tedy očekávat, že například nehomogenní a širokospektrální gravitační pole Země bude při jejich stejné váze zrychlovat železnou kouli jinak, než kouli dřevěnou, zvláště pak pokud byly koule váženy jinde, než kde bylo testováno jejich zrychlení. Fishbachovy (Purdue university) pokusy ukazují, že dřevěná koule ve skutečnosti padá nepatrně, ale měřitelně rychleji, než železná.
Měli bychom mít vždy na paměti možnost, že jiné druhy KR radiací než gravitony, ať již díky prostupnosti tělesa takovým radiacím, nebo jejich neprostupnosti, mohou mít vliv na váhu a setrvačnou hmotnost tělesa a ovlivňovat výsledky už tak velice obtížných pokusů, vyžadujících velikou přesnost a citlivost měření, stejně jako kontrolu podmínek.
Gravitace, stejně jako jakékoliv další zemské radiace, je nezbytně výsledkem, či spíše součástí nějakého procesu. Vzhledem k tomu, že v zeměkouli neustále probíhá spousta procesů, převážně geologických, nelze očekávat, že stejná lokalita bude poskytovat stejné výsledky v různých dobách, i když by byly všechny ostatní podmínky pokusů přesně zachovány.
Větší gravitační přitažlivost nad oceány, než nad pevninou, při stejné vzdálenosti od středu Země, má za alespoň částečnou příčinu vyčerpávání energie gravitonů, přicházejících z materiálů hluboko pod povrchem, díky různé hustotě povrchových matriálů. (2015) Druhý důvod je možné hledat v universální frekvenci vodíkového atomu, jehož gravitony jsou nutně harmonicky sladěné se všemi radiacemi ostatních prvků, včetně jejich vnitřních. Jinými slovy, frekvence vodíkových radiací jsou universálním dělitelem všech ostatních radiací.
Každá konjunkce planet se sluncem (lineární seřazení), a to i mírně zakřivená, vyvolává nepravidelnosti v oběžných drahách planet. To se projevuje například už u Měsíce v novu, ale hlavně v průběhu jakýchkoliv zatmění. Takové zástupy dvou a více planet vzhledem ke slunci vyvolávají změny v silovém napětí a hustotě gravitační spřežky.
Můžeme očekávat, že kterékoliv dva gravitony, které na sebe vzájemně zapůsobily, si do nějaké míry předaly energii a nějak se přizpůsobily jeden druhému, tudíž, že jejich vlnové vlastnosti se vzájemně poněkud harmonizují, stejně, jako se samy harmonizují mořské vlny.
Vzhledem k tomu, že dvourozměrné cosi je pouze teoretickou zkratkou a nic reálného nelze popsat pouze dvěma rozměry v euklidovském prostoru, je nasnadě, že všechny částice radiací okupují třírozměrný prostor. Tím je patrné, že jejich vlnové vlastnosti lze graficky vyjádřit pouze spirálou. Je z toho také patrné, že například pojem "bezrozměrná singularita" je možná použitelná teoretická představa a zjednodušení skutečnosti, avšak ve skutečnosti jde o nerealistický nesmysl.
Vzhledem k tomu, že kterákoliv tři tělesa se vzájemně přitahují, což je situace neřešitelná v rámci "statického", polarizovaného náboje, je nepolarizovaná a pouze přitažlivá gravitace jedinným rozumným řešením všeobecně vzájemné přitažlivosti těles. Elektrostatika, která má své přívržence jakožto jedinný princip vesmírných přitažlivých vztahů, sama o sobě naprosto nevyhovuje, ačkoliv do značné míry v přitažlivostech a odpudivostech také sehrává svou úlohu, stejně jako elektrická proudění ve "vakuu" a jim přiřazená magnetická pole, která jsou jedním z jejich projevů a součástí.
Poznámky
1) Tento princip nastiňuje, jak se tvoří více méně lineární "korále" gravitačních zdrojů galaktických ramen, rotujících kolem společného středu, jako se otáčí loukotě kolem náboje kola žebřiňáku, kdy přesměrovávané gravitony spřežek prostupují mnoho těles a drží je stranově v zástupu, kromě vnějšího, volného konce každé "loukotě", kde je spřežka otevřena do prostoru, zatímco na straně "náboje" pokračuje skrz "náboj" k volnému konci jiné "loukotě". Přerušení pokračování viditelného efektu gravitační spřežky a odpoutávání se hvězd z vnějších konců ramen je způsobeno nedostatečnou pevností spřežky, kterou zde překonává orbitální setrvačnost originální, více méně koncentrované a středové rotace galaxie, než se zkolabovaná a rychle rotující galaxie deformovala a začala tvořit svá ramena. V momentě, kdy člověk pochopí princip těchto podstruktur všeobecného gravitačního pole, nemá zapotřebí se nadále zabývat vědecko-fantastickými výsledky zběsilého používání kupeckých počtů, jako jsou černé díry jako takové a tytéž i uprostřed galaxií.
Znovuzrození jevu zvaného spirálová galaxie je nejspíše způsobeno narušením rotační geometrie jádra (quasaru?), kdy dojde povětšinou jenom k prodloužení útvaru na dvě strany kolem centra rotace, což dá vznik tyčovovému útvaru galaxie a následuje její další rozpínání do dvou ramen. Avšak podle okolností se jádro může rozepnout i do tří a více ramen. Změny gravitačních (a elektrických) závislostí spolu se setrvačností rotačního momentu pak vytváří tyč galaxie, než setrvačný moment na okrajích tyče zadá vznik prohnutým ramenům, popřípadě začne konec tyče trousit jednotlivé hvězdy do poněkud obvodového, kruhového seskupení. Možná. Faktem však je, že jsem po tyčových útvarech u galaxií začal pátrat až tehdy, když jsem se dopracoval k principu gravitační spřežky, a ejhle, ono to existuje i takhle rovné, nemluvě o zakřivených ramenech spirálových galaxií. To vše napovídá, že galaxie jsou cyklickým jevem, řekněme od deformace jádra, přes vytvoření tyčové a pak spirálové galaxie, jejího následného rozptýlení hvězd a jejich kolapsu do tvaru oválné galaxie, a nakonec do jejího konečného kolapsu do nově vzniklého jádra (quasaru?), a znova dokola.
2) Což zcela bezpečně pohřbívá černou hmotu zpět, odkud vzešla, do světa surealisticky aplikované a nerealistické matematiky v rukou lidí, kteří nejsou schopni se ani pořádně rozhlédnout kolem sebe a samostatně myslet mimo nabiflovaná dogmata svých oslavovaných předchůdců. Newtonova formule gravitace byla dobrým začátkem, avšak dala vznik mnoha paradoxům a spřežky gravitačních sil jsou logickým vývodem z tohoto, dnes velmi neuspokojivého filosofického základu. Specielně u geometrie eliptických galaxií vyhoví silově existence gravitačních spřežek namísto "obálky" z jakési hypotetické, neviditelné a nepostižitelné černé hmoty. Radiální dosah galaktické gravitace je nezbytně podstatně rozsáhlejší, než její axiální dosah.
(2015) Avšak, elektrická, intergalaktická proudění a s nimi spřažená magnetická pole se starají o další princip přitažlivosti a také odpudivosti mezi galaxiemi, stejně jako elektrostatické síly, a ty působí mezi galaxiemi především axiálně, viz pokusy pana LaPointeho navzdory tomu, že si pan LaPointe vysvětluje výsledky svého pokusnictví ve světle současných vědeckých předpojatostí poněkud nerealisticky.
3) Z čehož lze usoudit, že jak vlastní, tak cizí gravitace, prostupující těleso, je alespoň druhotným, pokud ne hlavním zdrojem jeho tepelné energie a produkce jeho vnitřní teploty, a že čím je těleso masivnější, tím je tento podíl vyšší.
4) Původní spekulace na téma černých děr jsem odhodil pro naprostou nesmyslnost jejich čistě teoretického vzniku. Stejně, jako lze na papíře matematicky scuknout hmotu gravitací do nekonečně malé singularity černé díry, lze matematicky natáhnout zavařovací gumičku do nekonečné délky. Realita se přeci jen chová jinak.
0
1
Píďalka 23.10.2015 22:10 Bydliště: ČR
1379
446
1788
FOTON
Dopplerův efekt světla
V momentě, kdy foton X vstupuje do oka pozorovatele A, zatímco se A blíží ke zdroji X, jenž je nehybný vůči gravitační síti, foton X nezbytně prodělá modrý posun v oku A, protože jeho rychlost se při přechodu, řekněme rohovkou, uzpůsobí atomární síti (prostředí) oka A a tím jeho rychlosti vůči fotonu X.1 Modrý posun fotonu X byl nutně způsoben jeho rozdílnou relativní rychlostí vůči oku A. Tím lze také vyjádřit stupeň modrého posunu fotonu součtem rychlostních vektorů fotonu X a protichůdného rychlostního vektoru oka pozorovatele A. Jednoduše řečeno, relativní rychlost pozorovatele A vůči fotonu X byla pozorovatelně vyšší než postulovaných Ajnštajnových 300,000 km/s a jen díky tomuto rychlostního rozdílu mohlo k posunu dojít. Bez něj by se Dopplerův posun definitivně nekonal.
Dopplerův efekt zvuku
Pozorovatel A sedí na střeše posledního vagónu vlaku a právě projíždí kolem šraněk, kde stojí pozorovatel B. I když je vzduch vzhledem k zemi nehybný, uhánějící píšťala pokládá skutečný kmitočet, řekněme 15 kHz, do relativně proudícího vzduchu, který zvuk píšťaly unáší, a tím natahuje vlnovou délku zvukové vlny za píšťalou. Tím se pozorovateli B jednak protáhne skutečný, celkový čas pískání píšťaly, řekněme ze skutečných 10 vteřin na řekněme 11 vteřin, a jednak slyší i nižší kmitočet pískání, řekněme 14 kHz, a ne skutečný kmitočet píšťaly 15 kHz. Z toho důvodu také B slyší i hlubší tón, než jakým se píšťala ve skutečnosti chvěje.
Toto je i princip červeného posunu spektrálních pásem světla Dopplerovým efektem v případě, že se zdroj světla vzdaluje od pozorovatele.
Pozorovatel A však slyší zvuk parní píšťaly lokomotivy jako vyšší tón oproti pozorovateli B. Pozorovatel A, právě projíždějící kolem šraněk, kde postává B, jede skutečně protaženým vlnám zvuku vstříc stejnou rychlostí, jakou od šraněk ujíždí píšťala. Díky tomu se mu také zkracuje skutečně natažená délka zvukových vln a tím také slyší délku pískání v jeho skutečné délce trvání 10 vteřin a tím také slyší i skutečný, originální kmitočet zvuku píšťaly 15 kHz. Ve skutečnosti se mu zvuk píšťaly, původně posunutý do červena (do hluboka) pohybem píšťaly nehybným vzduchem, posunul do modra díky jeho vlastnímu relativnímu pohybu vůči vzduchu stejnou rychlostí a směrem, jako se pohybuje vůči zemi píšťala. Posun do vysoka (modrý) se ovšem týče pouze té části zvukové vlny, se kterou přišlo ucho pozorovatele A do přímého styku. Zbytek skutečné zvukové vlny za píšťalou nebyl jeho pohybem nijak ovlivněn, jak dosvědčuje pozorování pozorovatele B.
Toto je i princip modrého posunu spektrálních pásem světla Dopplerovým efektem v případě, že se pozorovatel přibližuje ke zdroji světla.
Vlny zvuku kolem píšťaly lokomotivy, která se pohybuje prostředím, jmenovitě vzduchem, tvoří ve vzduchu vsazené, trojrozměrné ovoidy, v jejichž předním ohnisku se nachází píšťala. Tatáž geometrie šíření a spektrálních posunů platí i pro světlo, které se při pohybu gravitační sítí posunuje do modra před pohybujícím se zdrojem světla (píšťalou), a do červena za tímto zdrojem, zatímco kolmo ke směru pohybu zdroje a z místa zdroje se posunuje jen nepatrně do modra díky ovalitě šíření a pozici zdroje v předním ohnisku ovoidu. I tento posun záleží na jeho relativní rychlosti vzhledem ke gravitační síti, pokud není prostředím zároveň něco hmotného, co tvoří zmíněnou atomární síť magnetického řádu.2
Pokládá-li před sebe zdroj Y vlny do relativně se pohybujícího prostředí, jejich odraz od stejně rychle se pohybujícího zrcátka stejným směrem, zachytí detektor Z umístěný v pozici zdroje Y a se shodným vektorem pohybu s Y a Z jako nezměněný, ačkoliv tato vlna projde čtyřmi Dopplerovými posuny. K prvnímu posunu do modra dochází při pokládání vln zdrojem, ke druhému, červenému dojde při dopadu vln na zrcátko, ke třetímu a opět červenému dojde při odrazu vln od zrcátka a ke čtvrtému posunu do modra dojde při zachycení vln detektorem. Výsledek na detektoru Z je tudíž vždy stejná vlnová délka a kmitočet jako na zdroji Y. U světla se tímto nelze dožadovat, aby u něj došlo na detektoru Z ke spektrálnímu posunu tímto způsobem.
Z toho vyplývá, že modrý posun fotonů míjejících Ajnštajnova 'magického pozorovatele, které dotyčný pozorovatel fyzicky neopůsobil, je pouhou iluzí, pokud by to bylo vůbec nějakým způsobem možno zjistit. Na straně druhé, rychlostní složka vektoru světla je prvotně závislá na hmotném prostředí a druhotně na částicovém prostředí gravitační sítě. Jeho rychlost v gravitační síti je pak dána i lokálním napětím sítě a její hustotou. Lze ji tudíž jen velice zhruba považovat za konstantní rychlost i ve vakuu.
Vlna nebo částice?
Pokud by mělo světlo vyzařovat jako série soustředných kulových vln, bylo by nutně tlakovou vlnou v prostředí, tudíž podélným vlněním, stejně jako zvuk, a ne příčným. Jenže potom jaké částice, zvané fotony? No a kde je nějaké prostředí ve vakuu, pokud jím není sama radiační síť tvořená gravitačním zářením, tedy jakýsi ether? Avšak, i kdyby byla gravitace takovým etherem, jak to přijde, že dvouštěrbinový pokus Thomase Younga vykazuje jakýsi vzor, prý vzájemné interference (rušení) bílého, a tím mnohafrekvenčního, světelného paprsku slunce? Jak již zmíněno, Youngův dvouštěrbinový pokus byl proveden pomocí dřevěné destičky, ve které byla nastojato vyříznuta obdélníková díra a zhruba do delší osy díry byl opět nastojato vložen železný hřebík (Kdysi dohledatelné na netu). Bylo použito sluneční světlo ze štěrbiny na zatemněném okně.
Nejdříve se snad podívejme, co je špatně s vysvětlováním tohoto pokusu, s jeho filosofií a s různými analogiemi:
V první řadě se dnes setkáváme na netu téměř výlučně s demonstracemi pomocí jednofrekvenčního (monochromatického) světla a se schémátky. Skutečných fotografií výsledků, a to provedených s dením světlem, se dnes jaksi nedostává. Proč?
Protože dvouštěrbinový lom světla na typickém schématu (obr. 6) je ukázán, jak by se přibližně jevil na vodní hladině za použití jedinné vlnové délky a frekvence. Totéž pak ukazuje skutečné foto (obr. 7) vodní hladiny se dvěma seriemi jednofrekvenčních vln, vyvolaných oscilací dvou koulí ve vodě. Jenže, tohle nejde provést s vlnami, které jsou mnohafrekvenční a o různých vlnových délkách, výškách a tím i rychlostech a frekvencích. Někdo nám tu záležitost velice idealizuje, vnucuje nám své zavádějící doměnky a vyvolává v nás falešné představy, že takhle to je.
Protože někdo nemá zájem nám ukazovat něco, co se mu nehodí do krámu, a to, že pokus provedený s denním světlem ukazuje lom světla do překrývajících se barevných pruhů, popřípadě fleků duhy spektrálního rozkladu (dle provedení štěrbin), který nám stejně tak ukazuje i optický hranol, mřížka, anebo čočka. (Obr. 8) je klikací odkaz na zajímavé video pokusů s dením světlem, prý od amatéra (anglina). Je dostatečně názorný i bez zvuku na to, aby si ho mohl kdokoliv sám zopakovat a ověřit. https://www.youtube.com/watch?v=wQTVcaA3PQw
Protože v tom videu dotyčný dokonce ve tmavé komoře použil jenom "hřebík", bez jakékoliv štěrbinové přepážky, a výsledek lomového, barevného vzoru je stejný a někdo to zatra dobře ví. Píchněte si do vody kolík a podívejte se, co udělá s jakýmikoliv vlnami, a jestli dostanete vzor podobný tomu, co ukazují pečlivě provedené pokusy se štěrbinami. Bývaly na netu i další fotky poukazující na různé vzory lomu denního světla dvouštěrbinovým pokusem, podle toho, jak byl pokus sestaven, zvláště pak zda byly použity jen kulaté dirky, nebo "hřebík", ale vždy s duhovým lomem. Obraz na matnici často vypadá jako duhováná spirála, od středu levotočivá na jednu stranu a pravotočivá na druhou.
Protože celý slavný Youngův pokus se světlem má další zásadní, i když málo zmiňovaný problém. Pokud není středová přepážka štěrbin, tedy náš "hřebík", dostatečně úzká, pokus se světlem nefunguje, zatímco vodní pokus funguje s jakkoliv tlustou středovou přepážkou a je jen otázkou délky hladiny za štěrbinovou přepážkou, kdy se ukáže.
Protože to, co se děje na světelné matnici pokusu, odporuje tomu, co se děje na vodní matnici pokusu, a to i s prakticky jednofrekvenčními vodními vlnami. Žádný z vodních experimentů se totiž nezabývá tím, jaký výsledek se ukazuje na vodní matnici, tedy řekněme na přístavní zdi. Dovolil jsem si tedy takový pokus spáchat sám, protože jsem se na vodě vyskytoval hodně a pozoroval, a i bez pokusu mi bylo jasné, co dostanu na matnici, a protože je celkem nenáročný. Viz popis níže.
Protože s platností, či neplatností interpretace dvouštěrbinového pokusu, který jak vidno ani nemusí být dvouštěrbinový, stojí a padá celá filosofie a platnost kvantové mechaniky se všemi jejími zázraky, na kteréžto se dobře živí mnoho učených kazatelů předepsané pravdy.
Ne, že bych se nějak klonil ke grafickému vyjádření teorie šíření a struktury elektromagnetického záření, či jeho teoretickému výkladu, nicméně grafické schéma (obr. 9) poukazuje na nepoužitelnost vodní analogie i v rámci ortodoxních vysvětlování, nebo obráceně, o nepoužitelnosti teoretických vývodů elektromagnetického vyžařování. Jde o vnitrorganizační, ortodoxní paradox.
Co se týče vodní analogie, vlny na hladině se mohou šířit ze společného bodu podél rozhraní dvou látek, vody a vzduchu, kdy je hladina pod gravitačním pnutím a pnutím způsobeným atmosferickým tlakem. V měřítku oceánu příliš nezáleží na tom, zda jde o rozhraní vyloženě ploché, či mírně zakřivené. Definitivně se však tyto vlny nešíří ani dolů, nebo nahoru, i když mají svou prostorovou dynamiku i pod hladinou. Tlakové vlnění v látce, řekněme zvuk ve vzduchu, možná i ztrácí na intenzitě se čtvercem vzdálenosti, avšak světlo, pokud má být částicové, ji může ztrácet jedinně díky řídnutí radiace fotonů. Zda je částicové je však také otázkou, ale zatím mi nezbývá, než o něm takto uvažovat.
Obr. 6 (typické školní schema) (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obr. 7 (fotka vodní interference) (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obr. 8 (fotka interference deního světla) (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obr. 9 (schema Maxwel elektromag. vlna) (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 23.10.2015 22:24 Bydliště: ČR
1379
446
1788
FOTON pokračování
Vodní, dvouštěrbinový pokus
Provedení
Koupací vanu jsem naplnil vodou do výšky hladiny asi 15 cm a hladinu jsem posypal poněkud mastnými smetky prachu ze zámečnické dílny.
Jako štěrbinová přepážka mi posloužil silnější kus ocelového plechu cca 6 mm se dvěma štěrbinami 25 mm širokými a o středové vzdálenosti štěrbin 75 mm. Upevnil jsem ji zhruba 50cm od odpadové strany vany.
Přímo na odpadovou stranu vany jsem vyjmutelně umístil překližkovou "matnici", zanořenou ke dnu a čouhající cca 20cm nad hladinu vody. Tu jsem po čtvrté vlně vyjmul, abych zabránil druhotným odrazům mezi matnicí a přepážkou a tím projevu odražených vln na matnici.
Zhruba 70cm před štěrbinovou přepážkou jsem do vody upustil kostku mýdla jako generátor vln.
Výsledek
Špinavý prach smetků mi na matnici opakovaně vykouzlil nepatrně zvlněnou křivku, cca 2cm vysokou od nejnižsího bodu do nejvyššího. Její nejvyšší bod byl ve středu přepážky a nejnižší body se ukázaly u krajů "matnice". Celá křivka ležela zhruba 2cm nad předem označenou úrovní hladiny v klidu. Pokus jsem několikrát opakoval s prakticky vždy stejným výsledkem.
Závěr
A toto spáchaly čtyři vlny prakticky stejné frekvence a vlnové délky. Pokud bychom chtěli spáchat stojatý obraz vědeckých omalovánek v učebnicích, viz obr. 6, nezbylo by, než nějak proudit vodu podél stojatých vln, abychom docílili stojatého obrazu na "matnici" jak ho ukazuje Youngův pokus se světlem.
Malá dirka prý rozptyluje bílé světlo, zatímco veliká to prý nečiní. Pokud si to vyzkoušíme, zjistíme, že to dost záleží na tom, co vlastně těmi dírkami a jejich velikostí míníme. Pokud uděláme tu malinkou do papíru, skutečně poněkud světlo rozptyluje. Pokud ji uděláme do něčeho silnějšího, třeba do kůže, nebo krz obyčejnou tužku, můžeme shledat, že obraz, zprostředkovaný takovouto dirkou, se krásně zaostřuje, což je i principem eskymáckých brýlí a složených očí mnoha druhů hmyzu. U veliké dirky pak lze předpokládat, že hlavní odraz více méně zastírá rozptyl hrany dírky.
Vzhledem k předešlému lze usoudit, že dvouštěrbinový pokus pana Younga je výsledkem lomu světla v poli přilnavosti, či vzlínavosti, jinak v poli, které je zodpovědné za Van der Waals sílu, které dle podmínek může způsobovat jak rozptyl světla, tak jeho rozložení do spektrálních pásem za "hřebíkem" tohoto experimentu, díky vzájemnému křížení jednoho paprsku rozděleného polem "hřebíku" do dvou.3
Každý z rozdělených paprsků hřebík částečně "obepluje", viz gravitační spřežka. Z toho už také vyplývá, že pokud k jedné straně "hřebíku" někdo přiloží nějaký jiný předmět, například čidlo fotonového detektoru, naruší tím na jedné straně pole "hřebíku" polem čidla detektoru a světlo se na této straně dostatečně nelomí a tím pádem nedochází k symetrickému lomu světla a nevzniká pravidelný lomový rozklad světla. V bujných představách kvantových mechaniků tím pádem foton prochází jen jednou štěrbinou, protože je to hlavoun a o detektoru evidentně ví, zatímco za nepřítomnosti detektoru projde foton zcela magicky oběma štěrbinami najednou.
Vzhledem k tomu, že není možné studovat vlastnosti jednotlivých fotonů, či elektronů a dalších teoretických částic přímo, ale vždy jen v podobě jejich paprsku, je i celé tvrzení kvantových mechaniků, že částice prolétne v těchto pokusech oběma štěrbinami najednou, pouze zbožným přáním a mylnou interpretací jevu. Nicméně to, že světlo podléhá lomu a rozdělení na duhové barvy, samo o sobě potvrzuje jeho vlnovou charakteristiku a není k tomu vůbec tohoto pokusu zapotřebí. Otázkou však je: "Jakou vlastně má vlnovou charakteristiku, čeho je to vlnová charakteristika a jak ji popsat, aby takový popis neodporoval kde čemu naprosto zjevnému?"
Pokud se spokojíme s tím, že i interferometr je už sám o sobě důkazem vlnovýcvh vlastností světla, a že tyto vlny náleží jakýmsi částicím, jak nám to určil pan Newton z toho, že si asi nevšiml, že každá hrana světlo ohne, a že jeho následníci pak usoudili z chování Crooksova mlýnku, že má paprsek světla kinetickou energii a tím pádem musí mít alespoň pohybovou hmotnost, tedy setrvačnost, nezbývá takové částici ve světle předešlého nic jiného, než aby se pohybovala po vlnité dráze, podobně jako had, popřípadě podobně jako schematické vyjádření elektromagnetických vln (obr. 9).
Pokud se podíváme na můj vodní pokus, je nasnadě, že dopadající fotony, pokud by se jejich vlna měla prostorem pohybovat, by nikdy nemohly poskytnout naprosto vyhraněné detaily spektrálních pásem, ale pouze jakési neurčité šmouhy. Ono je to světlo přeci jen hodně rychlé. Snad si zkusme představit, že bychom pozorovali jednotlivé zuby na běžící cirkulárce a jak se obrázek mění u dvou takových kotoučů o nestejné rychlosti v zákrytu, a snažili se z toho chytat, jak se momentálně zuby překrývají. A to má cirkulárka obvodovou rychlost řádově v desítkách metrů za vteřinu, oproti světlu se svými círka 300,000,000 m/s. Tato vyhraněnost spektrálních pásem jasně vypovídá o tom, že fotony, pokud jako částice existují, cestují podél prostorově stojatých, klikatých, či spíše spirálových vln, a jsou nejpíše stabilními víry nějakého druhu proudící hmotnosti, jinak také vědecky nazývané solitony. Jenže, soliton je vlna v nějakém prostředí a nikoliv částice. I vodní vlna, a zde byly solitony poprvé pozorovány, má nulovou klidovou hmotnost, avšak má pohybovou hmotnost, stejně jako foton.
Pokud by jedinný foton měl vždy mít délku jen jedné vlny (~), pak by se nutně během procesu posunu do modra musel nějak rozkrájet.
Pokud by se pak měl posunout do červena, musel by se zase nějak spářit z více fotonů. (to je oboje nesmysl)
V tom případě musí mít foton, snad kromě toho, kdy je v nejnižším energetické stavu, mnohonásobnou vlnu, či sinusoidu.
Jako kterákoliv struna, i foton by měl přijímanou energii první absorbovat do své vlnové výšky a teprve poté případně rozdělit své vlny na více vln, řekněme z jedné každé na dvě, následujíce geometrickou řadu. Nicméně jeho celková délka by musela zůstat celkem stálá.
Pokud by mělo docházet k Dopplerovu efektu vyloženě plynule, bez jakýchkoliv skoků, a energie fotonu být vázána striktně na jeho frekvenci, jeho délka by stále musela být celkem stálá.
Pokud by mělo být světlo spektrálně posunované Dopplerovým efektem plynule, jeho posuny by nutně postrádaly jakýchkoliv vzájemných harmonických vztahů a harmonických vztahů ke gravitační síti, což nevypadá dobře. Gravitační síť ještě možná, protože jde řádově o podstatně jemnější strukturu, ale při vstupu a výstupu z hmotného prostředí je to otázkou.
Vzhledem k tomu, že každá vlnová aktivita vyžaduje podporu nějakého pnutí, a protože nemůžeme očekávat takovou podporu u fotonu z nějakého vnějšího prostředí,4 můžeme se domnívat, že pnutí fotonu pochází z jeho vlastní podstaty. Pak by byl foton jakousi uzavřenou strunovou záležitostí, nějakou protáhlou, zvlněnou smyčkou, udržující si své vnitřní pnutí řekněme rotací, či nějakým jiným mechanismem založeným na setrvačnosti. (2015) Jenže to by pak foton letěl za roh jak rotující golfový míček a to se jaksi něděje.
Prostupování
Ačkoliv fotony prostupují různými průhlednými materiály různou rychlostí, tyto rychlosti jsou celkem konstantní pro každý materiál.5 V momentě, kdy světlo přechází z pomalejšího materiálu do rychlejšího, řekněme ze skla do vakua, naprosto nezbytně zrychlí a to náhle a výrazně. Nezbývá než usoudit, že toto zrychlení vychází spíše z jeho vlastností, než z vlastností prostředí, a že schopnost fotonu se samovolně zrychlit a prostupovat prostředí je jakýsi soběstačný proces. Stupeň zpomalení fotonu v danné látce může být způsoben buďto:
Stupněm odporu prostředí prostupujícímu fotonu, coby samostatné částici. V tom případě by KR schopnost fotonu byla výsledkem vydávání nějaké formy energie, což by znamenalo, že se vyčerpává a tím stárne, a že eventuelně i zaniká.
Stupněm změn vnitřních procesů fotonu, možná změn vzdáleností jeho složek (pokud jakých), jež na sebe vzájemně působí. Pak by měla být KR schopnost fotonu výsledkem výdaje energie na prostup celé částice prostředím. Pak ale nutně celý foton opět stárne a eventuelně zaniká.
Nebo díky klikacení dráhy fotonu průhledným materiálem a tím prodlužování jeho ideálně přímé dráhy materiálem, jako při slalomu, mezi molekulami a atomy materiálu. Jenže potom by ani optický hranol, ani okno a vlastně vůbec nic čirého nemohlo existovat. Všechny materiály by nutně byly průsvitné a světlo by rozptylovaly. Jenže průzračné materiály existují a navíc jsou povětšinou nekrystalické, což znamená, že nemají pravidelnou krystalickou mřížku, která by snad zajistila jakousi výsledně přímou dráhu fotonu materiálem.5
(2015) Nebo hmotné materiály neposkytují fotonu takovou hustotu prostředí, jakou mu poskytuje vákum, a tím by se nám řekněme ve skle snížilo pnutí čeho? Gravitonů? Magnetických, či tepelných struktur jádra a valenčních spřežek? Nebo že by pnutí nepocházelo nezbytně z hustoty, protože to by nefungovala gravitace, ale jednak z harmonizací gravitonů do magnetických struktur a se snižováním teploty materiálu a tím tepelných oscilací?
Pokud foton nevlastní jiné vlastnosti než vlnovou délku, výšku a frekvenci, nepřímá úměrnost délky a frekvence musí být nutně podmíněna proměnlivou vlnovou výškou. Stabilní vlnová výška by při modrém spektrálním posunu nutně způsobila jeho "kvantový skok" do nekonečna. Jedině jeho výška má šanci tlumit takové přechody a případné vlnové zlomy. Veličina fotonové výšky při danné frekvenci a délce je nejspíše proměnná v rámci quantového posunu. Jakmile výška dosáhne nějakého limitu, vlnová charakteristika fotonu se náhle mění a jeho vzor vlnové délky se buďto zdvojnásobí při modrém skoku, nebo klesne na polovinu při červeném.6 Pokud foton prostupuje prostředí po přímce, osa jeho sinusoidy je nutně shodná s osou prostupu a foton kolem ní musí být symetrický. V tom případě lze skutečnou dráhu fotonu popsat buďto sinusoidou, což si říká o nějaké vyjádření tloušťky sinusoidy, nebo spirálou.
Poznámky
1) Atomární síť je řádově vyšší jev než gravitační síť. Její řád jsem nazval magnetický (což neznamená, že jde o magnetizmus, jenom že magnetické pole do něj také patří) a tam patří i foton, který podléhá především svému řádu.
2) Podle vysvětlování pana Ajnštajna je Dopplerův jev natažení vlnové délky proti poměrnému poklesu frekvence, a obráceně, tedy spektrální posun světla do červena a do modra, důkazem KR světla. Pravý opak je pravdou. KR danné radiace je dána kvalitou prostředí. Pokud by měla být rychlost světla konstantní, a tím absolutní, bez ohledu na relativní rychlost a kvalitu prostředí, stejně tak by musela být konstantní rychlost zvuku bez ohledu na relativní rychlost a kvalitu prostředí, a ono tomu tak naprosto evidentně není ani v jednom z případů.
3) Různé materiály "hřebíku" by měly dávat různé indexy lomu tohoto pokusu, vše ostatní zachováno. Stejně tak by měla mít a má vliv na index teplota "hřebíku". Pak už by snad bylo naprosto jasné, že tato povrchová pole nejen existují, ale že se chovají stejně jako gravitační čočky galaxií a hvězd.
4) (2003) Špatný předpoklad, dořešený mnohem později.
5a) Vzhledem k tomu, že KR světla se v různých průzračných látkách různí, energetický výdaj fotonu nemůže zcela, pokud vůbec, záviset na odporu prostředí. To by však znamenalo, že jeho spotřeba energie nejspíše bude více méně konstantní, ale musí být neustálá. Pokud by byl tento výdaj skutečně stálý, bez ohledu na přítomnost nějaké látky, či prostředí, měnil by se na co?
5b) Extrémní červený posun spekter quasarů by mohl být připsán na vrub jednak síle jejich gravitačních polí a asi i hustotě a hloubce jejich "atmosféry".
5c) Noční obloha je černá, protože všechny fotony, bez ohledu na jejich frekvenci, se eventuelně posunou červeným směrem až mimo viditelné spektrum a možná prakticky z existence s uraženou vzdáleností? To by neznamenalo popření Dopplera, ale další způsob červeného, a jenom červeného posunu světla.
5d) Přihlédneme-li k existenci gravitačních spřežek, nabízí se možnost, že tyto spřežky odfiltrují tím více fotonů z intergalaktického prostoru, jen aby dopadly na nějakou tu galaxii, a to tím víc, čím jsou galaxie vzdálenější, takže zase černé nebe v noci.
5e) Foton by se měl v čirém materiálu alespoň za specifických okolností chovat stejně jako graviton a mít schopnost takový materiál postrkovat za sebe za cenu ztráty své energie. To ovšem za předpokladu, že absorbce světla v materiálu by tento jev nepřekonala díky silnějšímu působení setrvačnosti absorbovaných fotonů
5f) Průhlednost materiálu světlu je sice dána i strukturou materiálu, ale co se týče světla, je dána nikoliv jeho vlnovou délkou, ale jeho vlnovou výškou. Čím je jeho frekvence vyšší, tím je jeho vlnová délka kratší a tím je jeho vlnová výška nižší, díky jeho energii, dannou kvantovým stavem jeho zdroje, který podléhá kvantovým skokům a tím i změnami energie geometrickými řadami, viz níže.
6) (2015) Opět poněkud scestná úvaha v případě fotonu, protože foton nemá omezení řekněme kytarové struny. Na straně druhé z této úvahy začíná vyskakovat princip kvantového, energetického skoku valenčních spojení, na rozdíl od záhadných orbitálních skoků planetárních elektronů pana Bohra.
0
0
Píďalka 25.10.2015 22:04 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Už dvacet pět let považuji za nejdůležitější fyzikální zákon: "Hůl do vody ponořená, vypadá jak nalomená." Pokud jste si někdo kdy myslel, že něco víte o světle.....
takže budiž SVĚTLO
Barva
Pokud by měl takzvaný červený barevný filtr zabraňovat průchodu všem frekvencím světla kromě červené, dva takové filtry, řekněme červený a modrý, by měly být bílému světlu kompletně neprostupné. Vzhledem k tomu, že se tak neděje, a že taková kombinace nám dává světlo fialové, si můžeme udělat závěr, že:
barevný filtr procházející světlo pouze upravuje barevný "filtr" je cokoliv, jenom ne filtr
Budu však ty barevné plastiky i nadále jmenovat tímto zaběhnutým termínem.
Pokus č. 1
Díváme-li se na červený filtr v místnosti osvětlené bílým, denním světlem, nevidíme moc odraženého světla ať již z blížšího, nebo vzdálenějšího povrchu filtru. Vidíme hlavně světlo, které filtrem prošlo zezadu. Toto pozorování nám tedy moc neříká o tom, zda takový filtr odráží pouze červené světlo.
Pokus č. 2
Umístíme-li v místnosti osvětlené denním světlem barevný filtr na otvor zaslepené, tmavé dutiny, která pohlcuje světlo, vidíme odraz předmětů v místnosti jako v zrcadle. Odraz od filtru jako od zrcadla má lehký nádech, odpovídající barvě filtru, a intenzita nádechu odpovídá úhlu pozorování. Nicméně, barvy předmětů v místnosti si celkem věrně zachovávají své přirozené barvy. Vzhledem k tomu, že při tomto pozorování nelze vyloučit odraz jak od blízkého, tak i od vzdáleného povrchu filtru, odraz může přicházet v nezměněné formě z jeho blízkého povrchu a v pozměněné formě z jeho vzdálenějšího povrchu.
Pokus č. 3
Monochromatický, červený, laserový paprsek je postupně zamířen na každý z řady nafouknutých, různobarevných, pouťových balónků.
Pozorování
a) Červené světlo laseru projde červeným balónkem aniž by ho propálilo.
b) Červené světlo laseru projde čirým balónkem aniž by ho propálilo.
c) Červené světlo laseru propálí všechny balónky dalších barev, žlutý, zelený, modrý, bílý a fialový.
d) Splasklý a nyní neprůhledný červený balónek odráží denní světlo jako červené.
Závěry
Body (a) a (b) prokazují, že laserový paprsek postrádá vlastnost zvanou teplo a teplota, jinak by nutně propálil i červený a čirý balónek stejně úspěšně jako rozžhavený drát atp. Tím pádem nelze fotonům, či světlu, přisuzovat vlastnosti tepla a teploty, i když má světlo schopnost nést informace o tepelných vlastnostech jeho hmotného zdroje. Tudíž, pokud vím, foton vlastní pouze kinetickou energii.
Bod (b) jasně prokazuje, že čiré materiály postrádají jakékoliv vlastnosti barvy.
Bod (c) prokazuje, že bílé materiály zahrnují všechny barvy, nebo že denní světlo postrádá jakékoliv barvy, nebo oboje.
Bod (c) jasně prokazuje, že tepelný jev vyvolává až vzájemné působení různých barev (interference) v materiálu balónků, a že bez této barevné interference se materiál nijak významně nezahřívá.1
Bod (d) ukazuje, že prostupnost materiálu světlu je omezována tloušťkou materiálu. Můžeme se tedy domnívat, že pokud je materiál barevně natolik hustý, že nepropouští než nejaké výlučné barevné pásmo stejného barevného složení, jaké má on sám, odráží ho a to nejen z mechanického povrchu, ale i z nějaké hloubky pod tímto povrchem. Stejně tak bychom se však mohli domnívat, že další spektra bílého světla jsou sice povrchovou vrstvou splasklého balónku pohlcována, avšak nikoliv plně, a že část energie interference se mění na teplo a část na světlo, které splasklý balónek znova vyzařuje, avšak v pozměněném odstínu.
V každém případě je nezodpovědné tvrdit, že barevný filtr pohlcuje všechny barvy kromě té, kterou podle jeho barevné hustoty, nebo tloušťky, propouští i odráží.
Pokud si posvítíme na červený povrch čehosi skrz modrý filtr, výsledná barva je fialová. Pokud prosvítíme červený filtr modrým světlem jiného filtru, máme opět fialovou. Z toho by se snad dalo usoudit, že každá barva, či jejich směs, je součástí modulace základní vlny fotonové struny.
Vzhledem k tomu, že rentgenové paprsky, stejně jako gama záření, se definitivně dovedou tříštit o nukleární struktury a rozprskávat se mezi nimi (scattering spectroscopy), avšak nejspíše se tříští i o valenční spřežky, prostor mezi valenčními spoji a atomovými jádry nejspíše obsahuje jakési prostředí, které nejenže do nějaké míry umožňuje průnik těchto paprsků s nízkou vlnovou výškou do jinak neprůhledných materiálů, ale které také interferuje s bílým světlem, nebo s jino-barevným světlem, a upravuje jeho barevnou charakteristiku. Jinými slovy, odražená i propuštěná barva, vycházející z předmětu, je vždy výsledkem interference viditelného světla s nějakým prostředím v materiálu.
0
0
Píďalka 25.10.2015 22:20 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Pokračování
SVĚTLO
Lom světla
Pokus č. 4
Paprsek wolframové žárovky z baterky jsem pustil horizontální obdélníkovou dírou v lepence (výška = 3 mm, šířka = 30 mm) na optický hranol v klasickém Newtonově rozkladu bílého světla. Hranol promítal zalomené a spektrálně rozložené světlo, jak jsem očekával.
Označil jsem na matnici vyrobené z archu kancelářského papíru celou osvícenou výšku dopadajícího světla tužkou a stejně tak jsem přibližně označil hranice barevných spektrálních pruhů.
Pomalu jsem vkládal různobarevné plastikové filtry do paprsku mezi štěrbinou v lepence a hranolem a pozoroval jsem změny barev a úhly lomu světla na matnici, dokud jsem každým z několika filtrů nepřekryl celou výšku štěrbiny a tím i celou nasvícenou plochu na matnici.
Celý proces jsem pak opakoval s tou změnou, že jsem barevné filtry stejně pomalu vkládal do paprsku mezi hranolem a matnicí, a pro okamžitou kontrolu i mezi štěrbinu a hranol.
Výsledky
Bez ohledu na to, zda jsou barevné filtry vsouvány mezi štěrbinu a hranol, nebo mezi hranol a matnici, dochází naprosto shodně k následovnému:
Spektrální barvy na matnici se při pomalém vsouvání filtru postupně mění podle použité barvy filtru, jak jsem očekával. Například modrý filtr před hranolem i za ním změnil žluté pásmo na zelené.
Změny barev pomocí filtrů neměly žádný pozorovatelný vliv na úhly lomu světla, což jsem neočekával, protože tento jev popírá vše, co se o lomu a rozkladu světla učí ve školách od dob vydání Newtonovy knihy "Principia".
Závěry
Vzhledem k tomu, že barevné filtry mění spektrální barvy lomu optickým hranolem, je jasné, že jde o stejnou příčinnost barevnosti jak u barev materiálů, tak u spektrálního "rozkládu" bílého světla.
Vzhledem k tomu, že ani změnami barev před hranolem nedochází k posunům nasvícené plochy na matnici, je jasné, že spektrální barvy nemají s úhlem lomu světla vůbec nic společného. V tom případě má s úhlem lomu co dělat pouze vlnová výška fotonů a úhel přechodů světelného paprsku dvěma materiálními povrchy skla, či přesněji řečeno, dvěma rozhraními materiálů.
Co se týče rozšiřování paprsku, které na matnici velice roztahuje výšku osvětlené plochy, lze ho nejspíše připsat geometrii rozšiřijícího se jehlanu paprsku, který produkuje sama štěrbina, vůči úhlům přechodů stěnami trojbokého hranolu. Měřit a počítat se s tím jsem se však neobtěžoval.
Protože barevná pásma "rozloženého" světla prý poukazují také na teplotu zdroje světla, lze uvažovat o tom, že fotony mají jakousi primární tepelnou vlnu (tepelný, neboli magnetický řád), zodpovědnou za úhel lomu, a druhotnou vlnu, tedy modulaci, zodpovědnou za jev barvy, takže barevný, jinak gravitační, popřípadě elektrický řád.2
(2003) Vyvstává otázka, zda má rychlost světla v prostředí jakýkoliv vliv na lom světla, a zda spíše nejde pouze o geometrickou změnu směru pod vlivem povrchových polí přechodů z materiálu do materiálu, včetně vákua, stejně jako se tomu děje kolem "hřebíku" v Youngově pokusu. On totiž ještě pokud vím nikdo přesně a přímo nezměřil rychlost světla v čemkoliv. Je sice svatá pravda, že měření rychlosti světla literatura udává jako jednu rychlost. Avšak, až na vzácné vyjímky, se už nezmiňuje o tom, že ta rychlost je naměřena od náměru k náměru pokaždé poněkud jiná a že udávaná hodnota je průměrem námerů, navíc přizpůsobeném rámci arbitrárních tolerancí akademické pravdy. Je snad možné, že rychlost všech fotonů je ve vakuu jednotná pro všechny tepelné frekvence, ale díky rozmanitosti zdrojů fotonů a jejich tepelnému stavu, stejně jako rozdílnosti dalších vlivů, je to velice nepravděpodobné. Čím je průzračné prostředí opticky hustší, tím by měl být více ovlivněn rozdíl rychlostí fotonů vyprodukovaných různými jednotlivými valencemi zdroje. Skutečná, přímá a přesná měření jaksi neexistují, alespoň ne ve veřejně dostupné doméně, a odvozená měření jsou teoreticky zpracovaná a jejich závěry jsou tudíž krajně nespolehlivé.
Uváděné rychlosti v materiálech jsou pouze odvozené z pokusů interpretovaných pod kritérii současných teoretických úvah a předpokladů, a jednou z nich je, že úhel lomu světla je zapříčiněn změnami rychlosti světla v různých materiálech. Tím pádem stačí změřit úhel lomu světla v přechodu dvou danných materiálů a spočítat z něj jeho rychlost v danném materiálu, zatímco druhým materiálem je obvykle vzduch. Jinými slovy, index lomu světla je definován rychlostí světla v danných materiálech a ta je odvozena pro každý materiál z úhlů lomu světla, aniž ji kdo kdy přímo změřil. Vyjímkou, o které vím, je poněkud hrubší, přímé měření rychlosti světla provedené panem Ralphem Sansburym, které poněkud potvrzuje oficiální výroky o rychlosti světla ve vzduchu, a i to bylo statistické, ačkoliv dřívější styl pokusů pana Hypolita Fizeaua ve vzduchu bych také považoval za dostatečně přesné.
(2003) Z neuvážených kruhových odkazů a teorií pak vystupují takové hrdinské "výsledky" vědeckých pokusů, inzerované i ve veřejných sdělovacích prostředcích, jako je prý "naměřená" rychlost "světla" v Bose-Ajnštajnově kondensátu, a to závratných 16 m/s. Akorát že jde opět o "fundovanou" interpretaci výsledků a co stojí v pozadí takových hlášek se lze dozvědět již dost obtížně. Například v tomto případě šlo o měření rychlosti jakýchsi impulsů "elektronů" procházejících materiálem a vyvolaných světlem, nikoliv o měřenou rychlost světla jako takového. Také ani nešlo o zjišťování refračního index. Dopídit se skutečného popisu pokusu a co to vlastně zodpovědní pracovnící provedli a jak to měřili je za penízky a v tak strašné hatmatilce, že by jim ji mohli závidět i kryptografové, o právnících ani nemluvě.
(2015) Ještě hrdinštějším kouskem pak bylo pozdější "zastavení" světla v čemsi, prý jeho "přeměnou na hmotu a zpět" pod stejnou vedoucí pracovnicí.
Díky výše uvedeným výsledkům pokusů s lomem světla za použití barevných filtrů můžeme těžko očekávat, že tepelný (magnetický) řád hmoty přímo ovlivňuje barvu světla přesto, že úhel lomu světla je velmi měřitelně závislý i na teplotě hranolu, čehož si je věda velmi dobře vědoma. To má společné i s mým pozorováním lomu světla povrchovými poli kolem různě teplých materiálů. Lze tedy očekávat, že ve hmotě je přitomen i nějaký nižší řád částic, či jejich struktury, než magnetický, a zatím se nabízí gravitační (elektrický, barevný).
Za další nápovědu můžeme považovat schopnost některých umělých hmot zbělat během deformace, řekněme ohybem. Určitě se ohybem nemění jejich chemické složení, nemůžou se měnit atomová jádra, ale určitě se nějak mění valence a jejich vzájemné, geometrické vztahy a s nimi i nějaká valenční silová pole. Jen proto došlo ke změně barevnosti i schopnosti odrazu barev světla v oblasti přeskupení, či změn pnutí a úhlových geometrií valenčních spřežek v materiálu.
Také pozorujeme, že zvyšování teploty má všeobecně celkem malý vliv na barvu předmětu potud, pokud nedochází k přeměně jeho chemické podstaty. Barva tedy není v rámci nějakých omezení nezbytně závislá na teplotě materiálu, i když existují i materiály, které změnami teploty, a to i v malém rozsahu teplot, barvy mění.
I kdyby mělo být řekněme původně žluté pásmo mnohaspektrálního světla modrým filtrem před optickým hranolem pouze přibarvené, zelená složka by měla skončit v zeleném pásmu spektra na matnici a žlutá zůstat čistá. To se neděje. Na straně druhé je nabíledni, že každý atom, či spíše jeho valenční spoje, vyzařují specifické světlo specifické charakteristiky, která je od prvku k prvku jiná, avšak složená ze spektrálních pásem. To by ovšem znamenalo, že různá pásma jednoho a téhož prvku jsou zapříčiněna mnoha zdroji nestejné momentální kvality, řekněme energetického stavu valenčního "elektronu", jeho délky a frekvence jeho vlny. Jenže která frekvence? Tepelná oscilace v prostoru, nebo statická vlna proudění gravitonů smyčkou valenční spřežky?
(2015) Vzhledem k tomu, že spektroskopie je velice funkční technologií, je neodiskutovatelné, že světlo sebou nese informace o zdroji jeho záření. Otázkou je, zda je tato informace nesena jednotlivými fotony, nebo jejich vzájemným vztahem v paprscích. Pokud by byla informace nesena každým jednotlivým fotonem, výsledek na matnici by měl zase být v podstatě bílý, protože nelze očekávat, že foton vyzářený řekněme železem a procházející kolem horní hrany štěrbiny, by skončil ve více méně stejném místě, kde skončil foton vyzářeny opět železem, ale který prošel při spodní hraně štěrbiny. Stabilita osvětlené plochy na matnici při jakémkoliv použití barevných filtrů tuto možnost vylučuje. Mimochodem, tím, že na čidla spektroskopu dopadají jinobarevné paprsky, které způsobují různé stupně a kvality interference světla s materiálem čidla, není divu, že čidlo čte různé ať již tepelné, nebo elektrické hodnoty v různobarevných pásmech. To nutně funguje i bez toho, aby měly fotony jako takové vlastnost teploty, nebo nějaké jiné specifické energie. Že nějakou energii nesou, a možná i více forem, je ale nabíledni. Nicméně tepelnou, nebo elektrickou energii produkuje světlo až na čidle, a to díky stupni barevné interference s materiálem(y) čidla. No a to, jak interpretovat údaje toho kterého druhu čidla, je empiricky naprosto zjistitelné a kalibrovatelné.
(2015) Jaksi jsem úplně zapoměl na duhu, takže nejdříve dešťová kapka. Není pravdou, že dešťová kapka má tvar klasické slzy. Je vcelku kulatá, i když její spodní, návětrná strana a její horní, závětrná strana, jsou nepatrně zploštělé. Stačí se podívat do deště, když se blýskne. Následkem toho se v ní a kolem ní světlo lomí jako ve spojkové čočce se zatra hodně dioptriema. Tím v kapce dochází ke křížení paprsku a tím také dochází ke vzájemné interferenci paprsku. Dalším lomem světla ve vzduchu za deštěm se pak z těchto jednotlivých, spektrálních "rozkladů" skládá celková duha a někdy aj dvě. Jenže, to poukazuje na to, že "hřebík" v Youngově pokusu dělá totéž, že se za ním paprsek světla také kříží a tím dochází k několikanásobnému rozkladu spektra na matnici. Jak je to tedy s optickým hranolem? Je možné, že se v něm, nebo těsně za ním paprsek světla také kříží? Kříží, ale ne nezbytně celkově. Zde se mohu vrátit ke svému pokusu s optickám hranolem. Poslední bod závěrů týkajících se polarizovaného světla (níže v této kapitole "Světlo") se zmiňuje o bublinkovité struktuře povrchového pole okenní tabule. No a to už jsme u duhy. Ani déšť není nějaký jednolitý povrch. Jde spíše o oponu "bublinek", i když ne polokulovitých, a přeci se ty jednotlivé refrakce jeho kapek poskládají do celkové duhy, a že není štěrbina, tak i do dvou.
Závěry
Barva světla může být jakousi druhotnou frekvencí, nebo modulací základní struny fotonové vlny.
Barva neovlivňuje úhel lomu světla a tudíž má stěží vliv na rychlost světla, ačkoliv se jeví být do nějaké míry produktem, či informací, nejspíše elektrického stavu zdroje. Vědecká literatura samozřejmě uvádí, že různá barevná spektra světla mají v různých prostředích různé rychlosti, protože podle vědů je úhel barevného lomu světla ekvivalentní změnám rychlosti v prostředí jednotlivých frekvencí světla, které ve skutečnosti žádnými reálnými frekvencemi nejsou, ale připouští to všude jinde, jen ne ve vákuu, aby náhodou nešlápli svatému Ajnštajnovi na kuří oko a tím pádem sobě na hlavu.
Barevný filtr definitivně barvy nefiltruje, ale upravuje, takže transformuje. Mění původní vzor spektra.
(2015) Barva není vlastností fotonu.
Barevná interference (nejbližší české slovo "rušení" je nepřesné) je podmínkou uvolnění neurčité, nejspíše kinetické energie fotonů a její přeměny na energii tepelnou. Do značné míry by se dalo uvažovat o tom, že jde o podobný jev, jako je vyvolání tepla v materiálu úderem kladiva. Světlo se ale také dovede měnit na elektrickou energii v případě fotoelektrických materiálů.
(2015) Barevné spektrum je vyrazem společné aktivity fotonů v paprsku.
S tím, že je prý vzduch světlu zhruba o tři promile pomalejším prostředím než vákum, se můžeme domnívat, že průměrná osa dráhy fotonu ve vzduchu je přímá, ale že molekuly vzduchu fotony odráží a ony ve skutečnosti vzduchem putují klikatě, takže by sice mohly mít stejnou rychlost jako ve vákuu, ale sledují delší dráhu, než průměrnou. Pak bychom mohli očekávat, že sluneční paprsky budou mít sklon k odrážení se od hustších vrstev atmosféry a tím se odkloňovat od země. Opak je pravdou, i když k určitému rozptylu světla ve vzduchu definitivně dochází. Stejně tak jako denní světlo se ve vzduchu nijak podstatně nerozptyluje laserový paprsek.
Atmosféra nemá oproti sklu optického hranolu nijak vyhraněný povrch. Proto nelze tvrdit, že lom světla v atmosféře funguje stejně jako lom světla optickým hranolem, pokud nebudeme považovat každou molekulu vzduchu za jakýsi optický hranol s vlastním povrchovým polem. V tom případě by bylo sluneční světlo lomeno směrem k opticky hustším vrstvám pod vyšším atmosferickým tlakem, popřípadě i v přechodech teplejších a studenějších vrstev, což by odpovídalo pozorovanému lomu světla při východu a západu slunce směrem k zemi, včetně jeho červeného zbarvení nad obzorem.
Je-li různá rychlost světla specifická různým průzračným materiálům, ta část molekul vzduchu, která je zodpovědná za lom světla, musí být společná i dalším čirým materiálům. To by znamenalo, že molekuly, popřípadě atomy všech čirých látek, mají jednak jakousi velmi mechanicky pevnou a jasně definovanou strukturu, která světlo rozptyluje a jednak vnitřní i vnější "auru" pole, které velmi dobře vede a světlo lomí kolem těchto pevných struktur, podobně jako to činí povrchové pole "hřebíku" u Youngova pokusu. To by bylo podpořeno i pozorováním levotočivého a pravotočivého lomu světla v některých organických materiálech, stejně jako v některých anorganických krystalech. Pokud porozumíme valenčním spřežkám jak mezi atomy, tak mezi molekulami a následovně i krystaly a zrny materiálů jako buďto nevyhraněným, ale čirým "částicím", nebo vyhraněným "částicím" obklopeným průzračnou "aurou" optického pole přilnavosti, stane se i tato točivost lomu světla lehce pochopitelnou.Vzhledem k tomu, že spirálový lom světla v krystalu kalcitu je definitivně funkcí jeho krystalické mřížky, a nikoliv funkcí jeho chemického složení, je tento jev očividně způsoben mezivalenční geometrií polí monokrystalu, které postupně lomí a vedou prostupující světlo po spirále. To znamená, že valence krystalické mřížky kalcitu nejsou zcela symetrické, ale nějak, a nejspíše elektricky, pravidelně ukosené do spirály.
Zatímco foton prostupuje čirý materiál, nějaké vlastnosti vnitřních polí materiálu ho mohou zpomalovat, ale určitě do nějaké míry prodlužují jeho skutečnou dráhu oproti průměrné, díky mnohanásobným úhlovým lomům světla v materiálu a tím klikatostí dráhy jeho prostupu.3 Pokud přijmeme, že index úhlu lomu světla je způsoben různými rychlostmi světla v různých materiálech, pak nezbývá než usoudit, že infračervené světlo je v čirých materiálech rychlejší než viditelná a ultrafialová pásma a vše nad nimi.4
Vlnová výška fotonu, vyjádřená geometricky jako šířka, nemůže být zodpovědná za barevný úhel lomu. Pokud by větší šířka měla způsobit delší trvání celkového přechodu fotonu rozhraním prostředí, tudíž větší úhel lomu, dalo by se očekávat, že červená skončí nejvíce zalomená a fialová nejméně. Opak je pravdou. Je ale ještě otázkou, do jaké míry tyto barvy skutečně představují teplotu zdroje světla, oproti teorii.
Závěry
Dráha světla prostředím není nezbytně skutečná (klikatá) nebo průměrná (osa). Proto je jeho specifická rychlost v každém určitém prostředí každé tepelné frekvence způsobena změnami vlnové výšky v poměru k vlnové délce (pokud nedojde k červenému posunu a tím "kvantovému" zlomu vlny fotonu na méně vln, díky jeho dostatečnému, energetickému vyčerpání).
(2015) A nebo, čím je hustší prostředí, tím je v něm větší pnutí a tím je rychlejší vibrace stojaté vlny struny a tím je také rychlejší postup vln prostředím. To by pak znamenalo, že se zvýšenou teplotou prostředí se zesilují jeho vnitřní elektrická pole a světlo pak jimi prostupuje tím rychleji, čím je čirý materiál teplejší. S tím také narůstá, byť i nepravidelně a nelineárně index lomu světla. To samozřejmě stojí proti celému učení optiky o lomu světla jak ji známe. Stejně tak se ale otevírá možnost, že stejné se děje i uvnitř čirých materiálů v každém případě a že jejich vniřní pole jsou ve skutečnosti poznatelně hustějším a tím i rychlejším prostředím prostupu světla. Tomu by odpovádala i skutečnost, že přilnavé pole lomí světlo podstatně více, než gravitační čočky galaxií.
(2015) No a aby se to nepletlo, čím je plyn pod větším tlakem, řekněme vzduch, tím je vyšší jeho index lomu světla, což se ví už pár set let a není s tím nic divného. Zarážející je ale fakt, že Kinetická teorie plynů není absolutně schopna tenhle jev postihnout a přesto byla přijata za bernou minci, ačkoliv v praxi funguje natolik nepřibližně, že je sama o sobě bez konstant pro každý plyn nepoužitelná, nemluvě o tom, že plyny vykazují i spoustu "anomálií" ve svém chování tlaku oproti objemu. Jedinné, co je schopno tento jev postihnout je přítomnost polí přilnavosti kolem molekul plynů. Lze zde sice vznést námitku, že by ta pole musela být nikoliv přilnavá, ale odpudivá, aby se vzduch nescukl. Jenže, tím jsem se už před lety zabýval v TTF2 a nechám to tam, zde bych zabíhal. Odpudivá skutečně jsou, ale jenom za určitých podmínek. Jak už jsme si řekli dříve, díky vlnové výšce všech záření i tato v podstatě elektrostatická pole vyžadují prostorový objem a zda se spojí, nebo odpudí, záleží na podmínkách.
Konstantní rychlost světla, a to i ve vákuu, je bezvýznamný termín, pokud je brána jako vždy stejná, u všech vlnových délek a relativně konstantní k čemukoliv, včetně téže, i jiných orientací světla, jak se nám díky postulátu jistého pana Ajnštajna snaží nabulíkovat mnozí vědi. To by totiž znamenalo, že by i dva fotony, putující paralelně stejným směrem, měly vzájemnou rychlost cca 300,000 km/s. Pojem KR má význam pouze tehdy, pokud je chápán jako stálá rychlost světla danné vlnové délky v danném prostředí, za danných podmínek, včetně teploty prostředí.
Rentgenové a vyšší energie světla
Pokud přijmeme vlnovou charakteristiku světla přibližně tak, jak nám ji popisuje Maxwelova elektromagnetická teorie, ale spíše jako spirálu, pak vyšší energie fotonu představuje vyšší počet tepelných vln fotonu a jejich menší vlnovou výšku. Pak dává geometrický smysl, že čím je větší vlnová výška, tím méně je světlo schopno prostupovat, či pronikat materiálem, a obráceně, čím menší je vlnová výška, tím spíše je světlo schopno prostupovat materiálem a eventuelně jím i pronikat a tříštit se o jeho magnetické struktury jader a valencí v případě rentgenových a gama paprsků. Avšak, to jen do té doby, dokud člověk nepodlehne šálení grafických vyobrazení lomu světla v učebnicích, která nám opět vnucují ke spapání podobenství hodné Krista, jakýchsi vodních vln, dopadajících šikmo na břeh, popřípadě podélných, akustických vln, jenom ne elektromagnetických dle pana Maxwela, nebo fotonových vln viz obr. 10.
Pak skutečně "dává smysl" ortodoxní tvrzení, že čím je menší vlnová délka, tím spíše prochází světlo vysokých energií do materiálů, které nejsou viditelnému světlu průzračné. Snad abychom si ty čárečky namalovali hustší a řidší, abychom skutečně mohli ocenit "prozíravost" této duchaprázdné nestoudnosti.
Bylo by výmluvné zjistit:
zda dochází k červenému posunu světla v optických vláknech. Osobně jsem přesvědčen, že nutně dochází, pokud nedojde ke kompletní absorbci světla ve vlákně dříve, než se tak může měřitelně stát.
(2015) konečně jsem se dopídil a k červenému posunu v optických vláknech skutečně dochází a světlo nám v nich tedy jaksi stárne. Jev dokonce závisí na délce pulsů světla ve vláknech optického kabelu a čím kratší puls, tím výraznější posun, a dokonce se prý i mění tvar pulsu a z podoby válce nabývá podobu "pulce", prostupujícího vláknem pěkně a správně hlavou napřed.
Stejně tak prý dochází k červenému posunu světla pocházejícího ze středu Mléčné dráhy, a to prý díky jeho kolizím s mračny kosmického prachu. Jenže, kdyby mělo jít o kolize, šlo by o rozptyl, a světlo by si těžko zachovalo radiální směr od středu galaxie k nám.
zda světlo přitahuje okno. (Už víme, že světlo je schopno postrkovat zrcadlo.) Jsem přesvědčen, že ano.
zda rotace skleněného disku ovlivní lom světla. Definitivně by měla.
obr 10 - učebnicový princip lomu světla (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
25.10.2015 22:30 Editace moderátorem.
0
0
Píďalka 25.10.2015 22:29 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Pokračování
SVĚTLO
Polarizace světla
Pokus č. 5
Paprsek wolframové žárovky z baterky jsem pustil horizontální obdélníkovou dírou v lepence (výška = 3 mm, šířka = 30 mm) na optický hranol v klasickém Newtonově rozkladu bílého světla. Hranol promítal zalomené a spektrálně rozložené světlo, jak jsem očekával.
Vkládal jsem do paprsku světla mezi štěrbinou a hranolem polarizační filtr zakoupený ve vědeckých pomůckách. Filtr jsem vkládal v mnoha orientacích včetně vodorovné a svislé.
Výsledek
Orientace polarizačního filtru nemá sebemenší pozorovatelný vliv na spektrální "rozklad" světla.
Závěry
Pokud by byla vlna fotonu spirálová, mohli bychom očekávat, že polarizační filtr odfiltruje buďto pravotočivé, nebo levotočivé fotony, bez ohledu na orientaci polarizačního filtru. V tom případě nemůžeme očekávat, že by dva polarizační filtry křížem odfiltrovaly prakticky všechno světlo.
Pokud by vlna fotonu byla spirálová a jenom řekněme levotočivá, nemohli bychom očekávat, že by dva polarizační filtry křížem odfiltrovaly téměř všechno světlo.
Pokud by vlna světla měla probíhat dle elektromagnetické teorie, musel by první polarizační filtr odfiltrovat buďto elektrickou vlnu, nebo magnetickou, a ještě by muselo světlo být souhlasně orientované, a druhý polarizační filtr křížem by musel odfiltrovat zbytek, aby nám to jakž takž stejně nefungovalo.
Pokud by měla vlna fotonu být planární sinusoidou, vlnová výška by snad mohla být na vině a nedovolit všem fotonům projít prvním polarizačním filtrem, ale ne už druhým do kříže. Jenže nelze očekávat, že fotony jsou vzájemně orientované také do pravoúhlého kříže. Pak bychom se museli spokojit s tím, že polarizační filtr odfiltruje řekněme horní a dolní (X) čtvrtkruh orientací fotonů, a druhý do kříže že odfiltruje stranové čtvrtkruhy orientací fotonů.
Jelikož orientace polarizačního filtru nemá sebemenší vliv na lom světla optickým hranolem a jeho barevné spektrum, lze tvrdit, že je to s polarizací světla všechno podstatně jinak, než je nám vysvětlováno, protože světlo, polarizované vlnovou výškou do vodorovna, by nemělo mít šanci se lomit ve vodorovně položeném optickém hranolu, nemluvě o tom, že by nefungovaly ani dioptrické, polarizované brýle.
Pokus č. 6 - Výsledky
Jeden polarizační filtr velice silně omezuje intenzitu procházejícího světla.
Další polarizační filtry, umístěné za prvním ve stejné orientaci, dále výrazně snižují intenzitu procházejícího světla, což nám opět říká, že nejde o polarizaci světla, protože pak by další polarizační filtry shodné orientace neměly mít valný vliv na zbytkovou světelnost za štosem stejně orientovaných filtrů.
Intenzita prostupujícího světla se snižuje úměrně se zvětšováním úhlu křížení dvou polarizačních filtrů, což lze očekávat v každém případě.
Dva polarizační filtry, zkřížené pod pravým úhlem, světlo téměř blokují, kromě dobře rozeznatelného, světelného bodu v ose zdroje světla a oka, a druhý polarizační filtr za sebou definitivně rozptyluje velmi rozpoznatelné množství světla.
Polarizované světlo odražené papírovou matnicí se stane depolarizovaným.
Nezdařilo se mi pomocí polarizačního filtru identifikovat jakoukoliv polarizaci světla Měsíce za úplňku a téměř v nadhlavníku, takže pokud se někdy stává polarizovaným, má to na svědomí atmosféra.
Okenní tabulka propouští polarizované světlo pod dostatečně ostrým úhlem, takže její povrchové pole má nutně jaksi bublinkovitou, polokulovou strukturu, což bych interpretoval jako potvrzení existence jakýchsi shluků polykrystalizace, nebo snad optickou část struktury mezi-molekulárních, valenčních vazeb.
Jakmile se dozvíme, že polarizační vrstva filtru je vyrobena z makromolekulárního, průhledného plastiku, nataženého jedním směrem tak, že vytváří systém protažených, velice oválných, optických spojkových čoček, lze se dovtípit, že svisle orientovaný polarizační filtr odfiltruje světlo ne po jednotlivých fotonech různých orientací, ale že z dopadajícího světla vytvoří prakticky svislý, "čárečkový" vzor světla propuštěného přímo, které prochází rovně krz plošky molekulárních čočiček a údolíčky mezi nimi, zatímco rozptýlí a tím odfiltruje zbytek díky zakřivenosti čočiček po jejich šikmo zaoblených stranách. Pak není divu, že dva zkřížené polarizační filtry odfiltrují naprostou většinu světla. A, říkám naprostou většinu, nikoliv všechno, protože druhý polarizační filtr za sebou stále rozptyluje světlo do stran a v jeho středu lze shledat bod světla procházejícího přímo. Pak je naprosto jedno, jakou má v tomto případě vlna fotonu charakteristiku, protože se jí to netýká. Z tohu už také opět vyplývá rotační posun obrazu, zprostředkovaný řekněme krystalem kalcitu, a příčinnost vedení světla krystalem topologicky krutným prostředím prolínajícím jeho vyhraněnou a pravidelnou, krystalovou, valenční mřížku.
Polarizované světlo je v podstatě světelnou mřížkou zhruba paralelního uspořádání a s jakoukoliv polarizací fotonů ve smyslu elektrickém, či magnetickém, či jakémkoliv jiném, nemá lautr nic společného. Označení "polarizované světlo, je tudíž mylné a celá záležitost není žádnou záhadou.
Poznámky
1) (2003) Zde se mi připomíná, že originální Brownův plyn (nikoliv jakékoliv směsi vodíku a kyslíku, které tak v Česku kde kdo naprosto běžně a mylně pojmenovávaná), prokazuje mimo jiné podobnou chrakteristiku ohřevem materiálů pouze na tavnou teplotu podle druhu ohřívaného materiálu a neschopnost popálit lidskou tkáň. Navíc má schopnost ztavit kdejaké materiály.
2) Stejně jako mohou vlastnosti látky měnit vlastnosti světla, dovedou vlastnosti světla měnit vlastnosti látek. Jinak bychom neměli barevnou fotografii.
3) Co je naše oko schopné vidět jako světlo, může být hlavní (tepelná) vlna fotonu, ale barva je definitivně nějaká podružná (barevná) vlna světla.
4) Optická leštitelnost povrchů různých materiálů není nezbytně dána jen jejich mechanickou kvalitou vyhlazenosti, ale také existencí povrchových, optických polí a jejich struktur a organizace, příslušící tomu kterému materiálu.
(2003) Stejně tak je toto povrchové pole zodpovědné za zrcadlení rozpálené asfaltové vozovky a zrcadlení tepelných vrstev vzduchu způsobujících fata morgánu.
1
0
Píďalka 26.10.2015 04:07 Bydliště: ČR
1379
446
1788
"STATICKÁ" ELEKTŘINA
Otázky:
Jak si mohou dva izolátory, které prý nemají volné, a tím přenosné elektrony, nějaké elektrony vyměnit, ať již vzájemným třením nebo v podobě elektrické jiskry?
Proč by se měly elektrony přenést třením z jednoho izolátoru, který je pak prý chce mocí mermo zpět a zoufale je přitahuje, na druhý izolátor, který je pak prý odpuzuje a snaží se jich mocí mermo zbavit až z něj jiskry lítaj?
Jak to přijde, že je prakticky nemožné elektricky nabít třením vodiče, které prý mají spousty volných elektronů, jak prý dokazuje jejich schopnost vést elektrický proud?
Jak dovede elektron přežít neustálé vyzařování radiace elektrického pole a jak to, že se nevybije k smrti?
No a jak to, že se nevybije k smrti prý pozitivní proton?
Pokud se elektrony, tedy záporné náboje na nabité, plastikové kouli, jež prý volných elektronů nemá, přestěhují na jednu její stranu, či někde zevnitř na povrch, a jak to přijde, že se kule nerozletí na kusy? Co ji pak drží pohromadě, když prý ty nevolné elektrony potřebuje jako své valenční spoje?
Co za částice, či co za vlnění a čeho, tvoří elektrostatické pole?
Těleso A s pozitivním nábojem dokáže vyvolat negativní elektrickou polaritu na elektricky neutrálním tělese B. Může jít o celé těleso B, nebo jen o jeho stranu bližší tělesuA. Vzhledem k tomu, že indukce nezahrnuje fyzický kontakt mezi těmito dvěma tělesy, nemůže celé těleso B obdržet žádné elektrony z tělesa A, které jich navíc samo mělo nedostatek. Faktem však je, že B nabyde negativní polaritu. Jak tohle přijde?
Těleso A s negativním nábojem dokáže vyvolat positivní elektrickou polaritu na elektricky neutrálním tělese B. Může jít o celé těleso B, nebo jen o jeho stranu bližší tělesuA. Vzhledem k tomu, že indukce nezahrnuje fyzický kontakt mezi těmito dvěma tělesy, nemůže celé těleso A obdržet žádné elektrony od tělesa B, aby se B mohlo stát kladně nabitým. Faktem však je, že těleso B nabyde positivní polaritu. Jak tohle přijde?
Pokud jsou dvě vzájemně třená a elektricky nabuzená tělesa ponechána dostatečně blízko, ale aniž by se vybila jiskrou, pomalu se vybijí bez výměny elektronů, protože se vybíjí přes izolátor. Znamená to snad, že se elektrony negativního tělesa vybijí do neexistence? Pokud ano, znamená to, že se protony pozitivně nabitého tělesa vybily z existence? Znamená to, že jakési volné elektrony poletují všude kolem nás a mají dostatek inteligence na to, aby se samy rozhodly, kdy se nalepit na pozitivně nabité těleso a kdy ne, a dokonce i na neutrální těleso?
Kde se bere polarizace a náboj v původně vybitém, ale dlouhodobě skladovaném kondenzátoru?
Jak to, že je kondenzátor schopen se nabít nárazem?
A jaký princip způsobuje přitažlivost elektrostaticky nabitých těles?
Obr. 11 - elektrostatické pole (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 26.10.2015 04:22 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Pokračování
"STATICKÁ" ELEKTŘINA"
Indukce
V momentě kdy připustíme, že elektrický potenciál mezi dvěma tělesy může být vyrovnán dvěma polaritami srovnatelných částic elektrické radiace, které vzájemně lomí své dráhy ke svým zdrojům, dostaneme se k polarizovanému vyzařování dvou těles, schopnému z nějakého důvodu udržovat elektrostatické pole podobně, jako je udržováno magnetické pole stálého magnetu. Tento koncept pak poukazuje na další jevy.
Z toho, že pozitivní těleso přijímá negativní elektrickou energii, pro názornost "nelforiny", a vyzařuje positivní elektrickou energii, pro názornost "pelforiny", můžeme vyvodit, že negativně polarizované těleso N transformuje přicházející pelforiny na nelforiny a ty pak vyzařuje a vrací pozitivně polarizovanému tělesu P a obráceně, že P těleso transformuje přicházející nelforiny na pelforiny a vyzařuje je a vrací tělesu N. Pak bychom se mohli domnívat, že zatímco v jednom z těles se o transformaci starají elektrony, pardon, valenční spřežky, ale že jsou to ve druhém tělese prý pozitivní protony. Tolik pro teorie pana Bohra. Jenže protony atomu jsou dle jeho teorie oblopeny jakýmisi negativně nabitými elektrony, které jsou zahrnuté v atomové struktuře, a neměly by tudíž k protonům žádnou negativní složku elektrostatického pole pustit, no a když už by pustily, měl by ztrácet pozitivní náboj a jeho vlastní elektrony by měly uletět neznámo kam.
Zde se také můžeme podívat na fyzikální zázrak kovových valencí, které na rozdíl od ionických valencí sloučenin nemají žádné teoretické zdůvodnění, anžto jim nelze připsat elektrické, iontové polarity, čímž jsou trnem v oku celé fyzické obci a kdejaké ortodoxní teorii. Podstatně rozumnější doměnkou je, že o transformaci elforinů a nelforinů se starají pouze valence materiálů, už i z toho důvodu, že vesmíru vládne mimo jiné tendence k symetriím.
Protony pak z tohoto schématu můžeme vynechat stejně jako domělou antihmotu. Pokud by nebylo někomu známo, antihmota je opačně elektricky nabitá částice stejného druhu. Co se týče elektronu, jeho antihmotnou částicí je pozitron. Důvodem toho, že ho ještě nikdo v běžných materiálech nenašel je ten, že to mají akademici zakázáno jejich velitelstvím a fantastickými vědeckými teoriemi. V materiálu jsou prostě tabu, protože kazdý přece ví, že by se zanihilovaly s elektronama.
Za vyvoláním elektrických potenciálů na dvou vzájemně se třoucích předmětech stojí mechanické narušení geometrie jednostranně otevřených, povrchových, valenčních spřežek (a nenechte se mýlit, má to už dávno mikroskopicky nafocené i IBM), stejně jako deformace krystalické mřížky například křemene, stojí za piezoelektrickým jevem. To, že se některé materiály nabíjí třením přednostně kladně, nebo přednostně záporně, je dáno jejich pravidelně nepravidelnou valenční strukturou, jako má například krystal kalcitu, která může a často má geometricky nesymetrická spojení přirozeně ukosených mezimolekulárních a mezikrystalických valencí. Proto taky není naprosto jedno, které dva materiály se o sebe třou za účelem vyvolání elektrostatického pole.
Elektrostatické pole je cokoliv, jenom ne statické.1 Stejně jako u gravitace jde o proces a stejně jako mechanicky vyvolaná asymetrie valencí vyprodukuje elektrostatické pole, zaviní elektrostatické pole asymetrii valencí. Jde o stejný koloběh čehosi jako v atomech, nebo ve vesmíru. Atomy, či spíše jejich veliké shluky, se nám konec konců také jeví statické jak socha Svobody. Elektrostatické pole dielektrik si bez elektrického výboje jiskrou udrží koloběh pelforinů a nelforinů (obecně elforinů) do té doby, dokud se všechny vyvolané asymetrie obou těles nevrátí do původního, elektricky neutrálního stavu. Na straně druhé, vodiče se o toto postarají vnitřně přímou výměnou elektrických, proudů, takže prakticky okamžitě. Proto je obtížné je třením i indukcí elektricky polarizovat na významně delší dobu. Doba, po kterou si dielktrika udrží elektrostatické výměny záleží jak na geometrii a vzájemných vztazích molekulárních, popřípadě mezikrystalických valenčních spřežek, tak na vodivosti prostředí atd., některá i po dobu několika měsíců, jako například teflon.
Elektrostatické pole dvou těles představuje dodanou energii do systému, řekněme třením. Tato energie systém opouští v podobě tepla, černého světla (black body radiation), popřípadě i gravitonů. Doba vybití statického pole představuje čas, ve kterém je systém schopen se vrátit do počátečního stavu. Nicméně, jakékoliv geometrické asymetrie valencí nutně způsobují i elektrostatické výměny a pokud se neprojevují na povrchu tělesa, lze se dodedukovat k tomu, že pořád ještě prostupují jako "jednotlivá" políčka krystalické, molekulární a jaderné struktury hmoty. Zde nám tedy nejspíše vyplývá to co, způsobuje barevnost a o co se opírá gravitace. Je také nasnadě, že při tření řekněme ebonitové tyčky liščím ohonem se nejvíce vychylují povrchové, otevřené valence materiálů, zatímco u piezoelektrického efektu krystalu se ukosí celá mřížka.2
Stejný potenciál, jaký vzniká na dvou dielektrických objektech (izolantech) pomocí tření a jakkoliv jinak, je možné shledat i na koncích vodičů pod napětím, ale v tomto případě musí být elektrický potenciál nějak udržován, protože jinak se téměř ihned vybíjí elektrickým prouděním, i když i tento čas má své podmínky. Například napájecí kolejnice trasy C Pražského Metra, tehdy Florenc - Kačerov, vzala svého času až půl hodiny po vypnutí spínače, než se vzniklá oscilace el. proudu mezi konci napájecí kolejnice vysílila natolik, že neshořela bezpečnostní, zkratovací tyč, než bylo možno zahájit noční údržbu v tunelu.
Závěry
Indukce pozitivního náboje tělesa je způsobena příjmem nelforinů z negativně vyzařujícího tělesa, jejich transformací na pelforiny a následovnou radiací. Totéž platí i obráceně, indukce negativního náboje tělesa je způsobena příjmem pelforinů z pozitivně vyzařujícího tělesa, jejich transformací na nelforiny a následovnou radiací. Ve skutečnosti nejde o jakési pořadí událostí, ale o vzájemný, indukční, neoddělitelný vztah.3
Danné množství nelforinů lomí a přitahuje stejné množství pelforinů stejných a podobných (harmonických) kvalit. Elektrostatické pole probíhající výlučně mezi dvěmi shodnými tělesy je vždy geometricky i energeticky symetrické. Mezi třema a více tělesy je pak prakticky vždy geometricky asymetrické, ale energeticky opět symetrické. Je také třeba počítat s tím, že i vzduch a zdi místnosti atd. jsou indukovanými tělesy. Geometrická symetrie je tedy prakticky vyloučena ve kterémkoliv případě.
Elektrický "náboj" je mylný a zavádějící termín omšelých představ vědeckého dávnověku.
Přenos jakýchsi elektronů třením různých ohonů a tyček se nekoná.
Elektrostatické vztahy způsobují geometrické změny valenčních spřežek v materiálech. Ve stejném smyslu mohou být otevřené, povrchové valenční spřežky považovány jak za zahrnuté elektrony, tak za zahrnuté pozitrony, tak i v případě elektrické neutrality za zahrnuté fotony, i když s výhradami. Všechny tyto zahrnuté "částice" se však nutně liší svou strukturou od volných "částic" nesoucích ve vědecké nomenklatuře stejná označení.
Jiskrový výboj lze považovat za kondenzaci elektrostatického pole, tudíž elforinové spřežky, do vyššího řádu částic, tudíž do volných elektronů a pozitronů, které se vzájemně sloučí a vyzáří ve formě fotonů světla. Tento proces elektrostatické pole narůstající intenzity samozřejmě velice rychle vybije již nastíněným procesem "anihilace", jak nám ji předestřel kvantový mechanik pan Feynman. Více méně průběžný proces pak nazýváme elektrickým obloukem.4
Elektrostatický monopól neexistuje, stejně jako neexistuje magnetický monopól. Vždy jde o energeticky symetrickou výměnu radiací mezi dvěma a více tělesy.
(2003) Celé částicové schéma elektrických radiací nevyhovuje z toho důvodu, že nelze očekávat, že by jedna polarita, řekněme pelforinová, mohla nějak někam vyrazit sama o sobě. Celý děj tedy nutně spočívá na již existujících výměnnách radiací stejného řádu, které proces indukce pouze polarizuje. Zde se nám nabízí jedině matrice pole gravitační výměny.5 V tom případě lze u elektrostatického pole mluvit o polarizaci "gravitonů", ale spíše o polarizaci jejich drah, než samotných gravitonů, tudíž části gravitačního pole.
Vzhledem k tomu, že magnetické pole tvoří siločáry podobné siločárám elektrostatického pole, lze směle předpokládat, že magnetické pole je opět tvořeno dvěma radiacemi opačně polarizovaných vyzařování a opět zacyklovaných vzájemným lomem.
(2003) Stejně jako u elforinů, i u achyonů magnetického pole tedy půjde spíše o strukturální změny nějakého již existujícího prostředí a tím může být jedině elektrostatické pole.
Poznámky
1) Nic v tomhle vesmíru není statické. Vše je ve velice čilém pohybu a ačkoliv se něco může zdát z našeho žabomyšího hlediska jako pohyb odsud tam a naopak, vše cirkuluje, i když se během cirkulace mění formy výměny. Termín "statické" pole" je starožitností a ve fyzice je nesprávný. Takovýchto zastaralých nedůsledností je fyzika plná a tyto termíny jsou naneštěstí velice psychologicky zavádějící.
2) (2015) Pokud by si někdo nebyl ještě moc jistý, jak je to s tím třením a statikou, prodávají se dnes Van de Graafovy generátory statické elektřiny s bezdotekovými kartáči, které se nijak o běžící pás neotírají. Tyto hračky, výkonější než staré třecí, sbírají "náboj" ocelovými hřebeny. Jeden je umístěn pár milimetrů od nylonového pásu na náběžné straně horního válce a druhý pár milimetrů od pásu na dolním válci, kde pás válec opouští. Takže, už pouhé ohýbání a narovnávání nylonového pásu dává víc "elektrostatiky" než celé původní třecí zařízení, a lze mluvit o piezoelektrickém principu generátoru. Jeden takový vlastním. Jaképak přenášení elektronů? No a když už jsme u elektronů, i ofiko věda už snad třicet let ví, že předválečné elektrony, a to mluvíme o první světové, nevyhovují a razí jakýsi mlhavý termín "elektronový mrak". Akademie však stále ještě nechápe, či spíše předstírá nechce chápat, že to nezvládl nejen pan William Thompson, ale ani pan Niels Bohr, ale nemá nic lepšího a strunová teorie je už pětapadesát let v plenkách a taky nic moc topologická specialita, i když trochu blíže realitě než Kvantová, snad, viz obr. 12.
3) (2003) Pozitivní pelforins, negativní nelforins a všeobecně elforins jsou stále ještě jen pracovní pomůckou. Eventuelně je vše ještě trochu jinak, ale tam se dostaneme. Takhle je celý popis a argumantace přehlednější a snad i srozumitelnější, alespoň pro mne, anžto jsme si na různé takové částice jaksi zvykli. Eventuelně není jejich existence ani dokazatelná, a ani zapotřebí.
4a) Jakýkoliv přítomný plyn ve výboji musí být brán v potaz, stejně jako materiál elektrod. Takzvaná ionizace molekul plynů, včetně par kovů, je způsobena opět vzájemnou indukcí v elektrickém, či elektrostatickém poli.
4b) Elektrický šok pociťovaný při přeskočení elektrické jiskry, způsobené indukcí, nevzniká díky proudu jiskry mezi vámi a vaším autem, popřípadě milenkou, ale elektrickým proudem vyrovnávání potenciálu ve vás. Byli jste v tom momentě "nabiti" oběma polaritami na více méně opačných stranách těla jako dipól.
5) Polarizovaná radiační spřežka. Jak vidno, polarizované spřežky dovedou působit podstatně většími silami polí než nepolarizované. Otázkou tedy je, jaký princip se skrývá za slovem "polarizace". Také začíná svítat, že princip všech přitažlivostí "na dálku" je v podstatě stejný a spočívá v lomech drah výměn jakýchsi částic. Jde tedy spíše o nepřetržité toky těchto částic a formy drah těchto toků, které tvoří to, co věda definujeme jako částice hmoty, stejně jako to, co nazývá vákum.
Strunová topologie čehosi (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
2
Píďalka 13.11.2015 18:27 Bydliště: ČR
1379
446
1788
MAGNETICKÉ POLE
Siločáry dvou stálých tyčových magnetů se v odpudivé orientaci (JS-SJ a SJ-JS) nesdružují. Tím magnetická pole dvou tyčových magnetů v odpudivé orientaci očividně vzájemně prostorově omezují svůj rozsah alespoň v jednom směru. Siločáry dvou stálých tyčových magnetů se v přitažlivé orientaci (JS-JS) sdružují. Magnety svá pole evidentně sdílí, kvalitativně i kvantitativně, a to tím více, čím jsou jejich póly blíže k sobě. I v tomto případě obě pole vzájemně omezují nejen svůj rozsah, ale i kvantitu. Proto je akademické tvrzení, že magnetické pole magnetu dosahuje do nekonečna, holý nesmysl. Do jakéhosi teoretického nekonečna může teoreticky dosahovat systém magnetických polí, avšak nikoliv pole toho kterého, jednotlivého magnetu.
(2000) Odpudivé orientace dvou magnetů SJ-JS a JS-SJ (a další, stranové) jsou oproti přitažlivé orientaci SJ-SJ vždy podmíněné další silou, která vzájemnou odpudivou orientaci udržuje. To znamená, že pole dvou magnetů mají vždy snahu se sdružovat, propojit a zaujmout nejnižší možný energetický stav pole, omezovaný vnějšími silami. Pokud by se nám podařilo železnými pilinami, či spíše nějakou citlivější metodou vzájemná pole zmapovat do dostatečné vzdálenosti, zjistili bychom, že tato dvě pole se také eventuelně propojují a že uměle udržovaná odpudivost má jen omezený dosah, za jehož hranicí se začnou magnety i v odpudivé orientaci přitahovat a jejich pole sdružovat. To evidentně způsobuje i snahu magnetů v odpudivých orientacích se překotit do přitažlivé orientace. Spontání charakteristika magnetického pole je vždy přitažlivá, zatímco odpudivost je podmíněnou pseudosilou.
Každá siločára pole stálého magnetu mizí každou stranou v jednom z pólů magnetu. Můžeme tedy dospět k závěru, že existuje nějaký mechanismus, kterým magnet udržuje toto pole vyvázané na sebe a že je nedílnou součástí jeho materiální struktury.
Přitažlivá síla stálého magnetu, jenž není vystaven dostatečně silným vnějším vlivům jako jsou nárazy, působení jiných magnetických polí atp. se nijak neoslabuje. Naindukované magnetické pole v podkově z měkké oceli (U) uzavřené přes konce můstkem z měkké oceli, zůstává v takové ocelové smyčce uzavřeno po neurčitelnou dobu (minimálně dva roky) až do odejmutí můstku, aniž se jeho intenzita vytratila, viz popis pokusů Eduarda Leedskalnina ("Magnetic Current" česky Magnetický proud). To potvrzuje existenci nějakého mechanismu, kterým magnet udržuje toto pole vyvázané na svou materiální strukturu jak vně, tak i uvnitř, že magnetické pole je nedílnou součástí jeho jeho materiální struktury a že stálý magnet nevyzařuje jakoukoliv magnetickou energii mimo svůj systém do prostoru, jako vyzařuje žárovka světlo. To také poukazuje na to, že část struktur dvou a více blízkých magnetů se vzájemně prolíná v jeden strukturální celek. Magnetické pole lze do značné míry chápat jako valenční spojení atomů ve velkém.
Stálý magnet se neustále samovolně neochlazuje, ani neztrácí na váze. To znamená, že energie jeho magnetického pole nevyzařuje mimo systém do prostoru, protože nečerpá energii potřebnou k jeho udržování ani z tepelné enerie okolí ani z gravitačního pole. Z toho opět vyplývá, že magnetické pole je nedílnou součástí struktury magnetu.
Přitažlivá síla každého ze dvou pólů stálého magnetu, testovaná na měkké oceli, je u obou pólů stejná. Z toho by bylo možno usoudit, že dvě polarity magnetických částic, tvořících magnetické pole, jsou si rovné. Avšak, vzhledem k tomu, že dvě polarity tvoří jedno sdružené pole, které působí jako celek, nemusí se tento úsudek shodovat se skutečností.
Pokud se vyhneme jakýmsi mlhavým, abstraktním zakřivenostem prostoru a vezmeme v potaz zákon akce a reakce, magnetické siločáry, byť i ve skutečnosti vytvořené samotnými železnými pilinami, které popisují pole magnetu poněkud zkresleně, mohou být tvořeny jedině dvěma protichůdnými, na sebe navzájem působícími radiacemi nějakých částic. Každá ze dvou radiačních polarit pak lomí dráhu radiace opačné polarity ve směru pólu, ze kterého sama vyzařuje, čímž dochází k jejich koloběhu jak uvnitř hmatatelného magnetu, tak i vně jeho hmatatelného povrchu. Vzhledem k tomu, že se u magnetů setkáváme vždy a pouze se dvěma polaritami magnetického pole, si můžeme udělat závěr, že magnetické pole tvoří dvě polarity achyonů, jachyony pro jižní polaritu a nachyony pro severní polaritu. Idea magnetického monopólu se opakovaně projevuje jako neudržitelná fantazie. Každý pól je svou existencí podmíněn existencí opačného pólu, popřípadě opačných pólů vzájemné výměny KR částic.1, 2, 3
Soudě z očividně nesmíchaných siločar mezi dvěma stálými magnety v odpudivé orientaci SJ-JS a JS-SJ, mají sachyony snahu se pohybovat paralelně, i když zakřiveně, vždy jedním směrem a stejně tak jachyony opačným směrem. Stejné lze usoudit z propojování polí dvou magnetů v přitažlivé orientaci SJ-SJ do sdruženého pole. Lze si tudíž utvořit závěr, že pole je složeno z proložených, zakřivených drah sachyonů a jachyonů, které vzájemně lomí své dráhy a tím se udržují v koloběhu v rámci hmatatelného magnetu a prostoru kolem něj, a nejspíše i ve stálém a průběžném vzájemném kontaktu jejich drah. Co se však přesně děje uvnitř magnetu je otázkou. Nicméně i zde nutně dochází ke koloběhu.
Vzhledem k tomu, že síla obou pólů stálého magnetu je vždy stejná a že siločáry symetrických magnetů jsou vždy symetrické, nám snad říká, že energie a kvality sachyonů a jachyonů si jsou rovné. Vzájemná přitažlivá síla dvou magnetů může být připsána snaze radiací v magnetické spřežce zaujmout co nejkratší možnou dráhu a co nejmenší objem pole, tudíž dosáhnout jakéhosi ideálního tvaru pole za danných podmínek, a že snaha magnetické spřežky se samovolně idealizovat unáší sebou své "zdroje" magnetismu, hmatatelné magnety. To znamená, ze v poli nutně existuje pnutí omezující jeho objem. Totéž lze usoudit z chování dvou magnetů v odpudivé orientaci. V každém případě však tato potřeba prostorového objemu poukazuje na to, že achyony magnetického pole nejspíše kolují v neustálém vzájemném kontaktu a že ve skutečnosti, alespoň u polarizovaných radiací, nejde o postupný, vzájemný lom drah jednotlivých částic, ale o stálý kontaktní lom drah jejich nepřetržitých toků. Jinak názorně řečeno snad lze říci, že dráhy dvou polarizovaných, nepřetržitých, částicových toků se v polarizovaných spřežkách spletají do šňůr.
Už pan Dirac navrhnul, a určitě nebyl první, částice v podobě jakýchsi šroubovic, které by mohly být příčinou provázanosti přitažlivých polí a neprovázanosti "odpudivých" a jejich funkcí. Jaksi mi nezbývá než se k tomuto náhledu prozatím přiklonit díky současnému nedostatku jiných, racionálně vypadajících možností. Snad tedy můžeme vyjít z chování levotočivých a pravototočivých kovových spirál. Jenže ani tento princip mi prozatím neposkytuje jednoznačné řešení polarity. Pro nepolarizované spřežky jako je gravitace by vyhovoval princip řekněme pouze pravotočivého závitu šroubu a matky, kdy se jak šroub, tak i matka točí po hodinch ve směru pohybu šroubu, a ve smeru pohybu matky. Pro polarizované spřežky však tento princip nevyhovuje a nevyhovuje ani představa levotočivosti jedné polarity a pravotočivosti opačné polarity. Nejspíše bude nutno hledat princip polarity jinde.
Poznámky:
1) Slunce se sice projevuje na svém povrchu mnoha magnetickými póly. Jenže zde nejde o stálý, celkový magnetismus slunce, nýbrž o dílčí elektomagnetismus indukovaný elektrickými proudy, v podstatě vířivými mechanickými i elektrickými proudy dynamické solární struktury ať již plynů, nebo "lávy". Ke stejným prouděním nutně dochází i v rámci zemského magmatu i s jejich povrchovými projevy magnetických a konec konců i gravitačních "anomálií".
2) Neodiskutovatelná dipolarita platí naprosto očividně pro magnetismus, ale jak vidno ne až tak očividně pro elektrostatické pole. Ale i u elektrostatického pole platí, že obě polarity a tudíž dvě, či více nabitých těles, jsou nedílnou součástí jednoho indukčního systému. Každý takzvaný elektrický "monopól" přitahuje (lomí) opačnou polaritu KR částic k sobě a opačné polarity tak spolu tvoří dipólární vztahy a systémy.
3) To, že se stlačený vzduch v nádobě nejeví jako jakýkoliv dipól znamená velice málo, protože jde o molekulární dipóly a ne o celkový. Konec konců všechny plynné molekuly mají svůj magnetický moment. Nicméně to, že vzduch není významně přitahován k nabitému tělesu (to záleží, viz "ionický vítr"), nebo kolem nabitého tělesa významně stlačován, stejně jako není přitahován magnetem, lze interpretovat tak, že tlak v plynu je způsobován molekulárními magnetickými, jaksi "supravodivými" dipóly, jejichž pole zaujímají určitý prostorový objem díky prostorovému objemu vlnové výšky a délky jejich složek. Zjednodušeně řečeno lze vidět molekulu plynu, řekněme vodní páry, jako několika atomovou strukturu, která se díky zvyšující se teplotě v danném momentě prostorově, a to mnohonásobně zvětší (voda 1800x), oproti své kondenzované velikosti. Kmitající pohyb molekul plynů, jakožto příčina tlaku v plynech, vyfantazírovaná z jevu Brownova pohybu jistým Albertem Ajnštajnem, který ji uplácal do podoby prakticky nefunkční "Kinetické teorie plynů", vyžadující už i pro svou teoretickou funkčnost jakýsi neexistující, ideální plyn, je jako skutečný princip příčiny tlaku v plynech neudržitelný.
všechny částice jsou naprosto shodnými zdroji gravitační síly 
Podpořte chod fóra 