Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
farkas 26.08.2015 14:23 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Den první - odlet
Oba kolegové už byli v Hanoi. Honza je Vietnamec, který žije a pracuje už 20 let v Čechách. Díky své úžasné povaze má všude hodně dobrých přátel, kteří mu věří. Pavel si před třemi lety z jedné z cest do Vietnamu, které s Honzou uskutečnili přivezl svoji třetí manželku, kterou miluje a hýčká. Spolupracuji s nimi na jejich záměru vytvořit fungující obchod mezi ČR a prudce se rozvíjející Vietnamskou republikou. V uplynulých letech jsme společně uskutečnili několik obchodů s použitými obráběcími stroji a nástroji s majitelem dvou hanojských zámečnických firem Hongem. Mezi Honzovými vietnamskými přáteli je však obrovské množství dalších zájemců. Pavel, pro kterého je strojírenství úplně neznámý obor, mě začátkem roku požádal, abych tentokrát letěla s nimi. Slíbila jsem mu, že poletím.
Začátkem února jsem podala na Vietnamském konzulátu v Praze žádost o vízum a o týden později už jsem na internetu zkoumala letové řády. Mým přáním bylo, letět přes Moskvu.
Ráno v den odletu jsem ještě dobalovala kufr a zařizovala doma vše potřebné, když mi ze za Student Agency volali, že let ve 13:35 se ruší, další letadlo letí až v 16:55. To ale znamenalo, že letadlo z Moskvy do Hanoi nestihnu a budu tam čekat celou noc. Odmítla jsem a přistoupila na jejich druhou variantu, stihnout odlet ve 12:05 s nejzazším termínem předání zavazadel v 11:15.
Můj životní postoj, že velká fungující rodina je víc, než všechno bohatství se opět vyplatil. Firma mého mladšího syna se zabývá přepravou letištních zásilek, na Ruzyni mají kancelář a on tam zrovna byl. Požádala jsem ho, aby mi vyzvedl náhradní elektronickou letenku a starší syn jel, co to dalo. Ještě, že bydlíme u dálnice. Po cestě jsem ještě zavolala dceři, která můj odlet ze všech nejvíc prožívala. Mladší syn už na nás čekal s vytisknutou letenku, nechali mi zabalit kufr do smršťovací fólie, a když ho položili na váhu, bylo přesně 11:15.
Rozloučili jsme a od okénka pasové kontroly jsem klukům ještě zamávala.
Všechna letadla, se kterými jsme byli na dovolených byly příšerné vraky s vyklepanými křídly a vyběhanými motory. Až příště zase někam poletíme, bude to Aeroflot. Z Prahy jsem odletěla boeingem 737. Stejným typem jsme letěli do Egypta i do Bulharska, ale tenhle byl vyvoněný a navíc poloprázdný. Žádný rámus při startu a celou cestu se křídla ani nepohnula. Mraky pod námi zmizely až nad Běloruskem, ale z výšky 11 kilometru byla vidět jen zasněžená krajina, čáry silnic a roztroušená městečka a vesnice.
Po přistáni v Moskvě jsem se nestačila divit, jak je Šeremetěvo čisté a obrovské. Se mnou přestupovalo na letadlo do Hanoi docela hodně Čechů, tak jsme se během tříhodinového čekání skamarádili. Ve 20.55 Moskevského času jsme nastoupili do obrovského boeingu 747 se dvěma uličkami mezi sedadly. Kolos se bez problému vznesl, bylo v něm tichoučko a žádné turbulence s ním nepohnuly.
Měla jsem sedadlo vedle Itala z Venezie. Brzy jsme se pokusili o konverzaci. Uměl francouzsky, anglicky a španělsky a já zase německy a trosku rusky. Pořád si psal nějaké poznámky a byl to vlastně on, který mě na nápad zdokumentovat si služební cestu denními zápisky přivedl. Jmenuje se Giusepe a říkal mi Dona Lupo. Byla to společensky přijemná cesta, jen v tom letadle bylo moc horko. Několik desítek vietnamských batolat cestujících v náručí svých rodičů naštěstí celou noc krásně spinkalo.
Když jsem opět zapnula mobil, cinkla mi sms od dcery, že jsem v tom předletovém stresu zapomněla fotoaparát doma.
0
0
farkas 26.08.2015 15:24 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Den druhý
Po přistán v Hanoi to vypadalo, ze jsme se vrátili do Moskvy. Místo sluníčka mlha, déšť a 16 stupňů. Vietnamci tu nosí zimní bundy.
Hong se měl vrátit ze Saigonu ve středu. Pavel byl s manželkou někde na jihu u moře, tak jsme strávili první den s Honzou. Vyzvedl mě na letišti, ubytoval v hotelu, pozval na oběd, který jsme zobali hůlkami asi 3 hodiny, a pak na procházku Hanoiskými ulicemi. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že na nějaký vyumělkovaný luxus nejsem zvědavá, že chci poznat skutečnou tvář města. On se za to stydí a s realita opravdu předčila mọje očekávání. Na špinavých chodnících se tu porcuje maso, vaří i konzumuji jejich speciality. Obchoduje se tu na každém metru čtverečním s kdečím v příšerných hygienických podmínkách. Honza zprvu ani nechtěl, abych to fotila, ale zítra ráno přece jen fotky uděláme.
Je tu zajímavá architektura. Většina domů tu byla postavena v klasicistním stylu francouzskými kolonizátory. Domy zabírají málo místa, zato jsou hodně vysoké. Průčelí mají bohatě zdobená a vybavená balkóny. Ze stran jsou nalepené na stěny domů sousedících. Po ulicích jezdí neskutečné množství malých motorek, jízdních kol a taxíků,. Mezitím chodí lidé a celá ta dynamická masa se v ulicích za nepřetržitého troubení klaksonů plynule propletá. Chodci pomalu vstupují úplně všude do vozovky, jinak tu není šance přejit na protější chodník. Jenže chodníky jsou přeplněné parkujícími skútry, krámky s ovocem, kavárničkami a pouličními vývařovnami, tak chodec zase mus vstoupit mezi auta a motorky.
Jsou tu nádherne obrovske stromy a spousta nezamych zajimavych plodů .
Pvni noc
Můj pokoj v hotelu Long Hung je v pátem patře s kruhovým výhledem na světelnou křižovatku dvou velkých ulic. Je tam široká postel, lednice a dvě krasná starozitná vyřezávaná křesla. I ostatní nábytek je vkusný a bytelný.
Večer jsem na chvilku pustila televizi. Na jednom programu byli Šmoulové a pak jen reklamy a telenovely. Hnus jako u nás. Usnula jsem kolem deváté místního času. Kolem třetí ráno jsem se probudila. Dole na ulici byl uplný klid, jen o zeď protějšího domu bylo opřené kolo, a vedle něj seděla přímo na chodníku Vietnamka v bilé bundě a koukala na okna hotelu. Asi šlapka. Kolem čtvrté zatroubilo první auto, tak jsem si vzala kousiček prášku na spaní, abych v tom ruchu ještě usnula. V půl osmé mě probudil Hong. Volal, že přijede, ani nevím, co jsem mu v rozespalosti řekla a zase jsem usnula. Na snídani jsem dolů sjela až v devět. Na teplé speciality, které se jí hůlkami jsem chuť neměla, tak jsem si dala na dva plátky toastového chleba máslo a šunku a na třetí marmeládu. Nakonec vynikající banán. Tady rostou banánovniky uplně všude a sklízí se narozdíl od těch, na které jsme v Evropě zvyklí, úplně zralé. Jsou malé a jejich chuťě a vůně jsou asi 10x intenzivnější. To, co kupujeme nyní "bez front" v Evropě jsou jen makety banánů.
Běžně tu prodávaji mango a plody annony šupinaté a ananas tu vyjde na 10 korun. Pečivo je tu také dobré a netvrdne. Hada, obrovskou kobru královskou, jsem tu zatím viděla jen naloženého v obrovském demižonu s formaldehydem.
V kádich na tržištích mají spousty úhořovitých rybek, které připomínají klubka hadů. A take amury, jesetery a obrovský výběr mořských ryb. Tresky, tuňáky a lososy ale ne.
Asi se tu odnaučím pít kafe ze čtvrtlitrového hrnku. Pravá vietnamská překapávaná káva je silná a daleko lepří nez presso u nas.
Pořád je tu mlha, 15 stupňů a prší.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 27.08.2015 07:22 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Středa 15. února - den třetí
Dopoledne jsme vyrazili do deště a chytili taxika. Za 40 000 dongu (40 Kc) i se spropitným nás dovezl na druhou stranu Hanoi ke dvěma majitelům autoservisu, kterým zoufale chybí náhradní díly. Jsou to fachmani, kteří mají tím nedostatkem svázané ruce. Chtějí začít konkrétními díly pro okamžitou montáž a časem si vybudovat velkou prosperující mototechnu.
Po jednání nás pozvali na oběd. Restaurace je hned vedle. Seděli jsme u čtvrt metru vysokého stolku na podlaze s nohama křížem, s rohoží pod zadkem a pili vietnamské pivo s 5,2% alkoholu. Na stole bylo zase plno malých mističek s pikantními omáčkami, s moc dobrými plátky z bambusových oddenků, jedna velká mísa s orestovanou zeleninou a druhá se syrovými listy. Samozřejmě lžíce na polévku, hůlky a osobní misky. Doprostřed stolu položila obsluha restaurace na plynový vařič kastrol polévky s uvařenými drůbežími křidélky. Ještě přinesli dvě mísy očištěných syrových hub. Poznala jsem jen hřiby shitake. Hůlkami jsme nabírali zelené natě, pouštěli je do vařicí polévky a po chvilce přendavali do svých misek. S ochuceným bambusovým oddenkem a oříšky to bylo fakt dobré. Chlapi pak sběračkou lovili z polévky maso a já houby. Čim déle se polévka vařila, tim měla lepši chuť. S nabráním oříšků a hub mezi hůlky jsem problém neměla, s větvičkami povařených natí to bylo horší. Ke každému jídlu tady ale dávají vlhčený ubrousek zatavený v obalu a spoustu papírových.
Jídlo je u východních Asiatů pomalý obřad, příjemná společenská událost a nikdo z něj neztloustne. Pak nás taxik odvezl kousek bliž k centru a zase jsme chodili po ulicích. Na křižovatkách jsou namalované přechody pro chodce, fungují semafory, ale jen málokdo v centru ta světla respektuje, pokud tam zrovna nestojí policajt. U nás se jezdí vpravo a tady všude. Komunikace jsou naštěstí většinou jednosměrné, tak pri přecházení stačí koukat se jen na jednu stranu, plynule se proplétat mezi motorkami a neskákat pod auta. Náklaďáků a dodávek tu jezdí málo. Místo nich fungují skútry a člověk se nestačí divit, jaká kvanta si motoristé dokáží na sebe naložit a co všechno vozí. Řidiči pořád troubí a nejvíc ženské, které vozí malé děti. Dospělí jezdí v helmách, děti vozí bez nich. Tohle nechápu. Ještě jsem tu ale neviděla ani jeden karambol a příjde mi to v tom chaosu jako zázrak.
Došli jsme podél jezera k obrovské budově pošty. Koupila jsem pohledy a známky, našla si místo u psacího stolku, lepila známky a psala všem doma pozdravy. Honza někam zmizel. Vhodila jsem pohledy do příhrádky v kaslíku s označením zahraniční a přes frekventovanou ulici přešla na druhou stranu. Honza seděl na lavičce proti jezeru a povídal si s mladou Vietnamkou. Přisedla jsem si k nim. Přišla k nám mladá těžce postižená žebračka. Dali jsme jí každý 10 000 dongů. Invalidní důchody Vietnamská socislistická republika neřeší.
V centru Hanoi je obrovská vodní plocha s posvátnými ostrůvky a chrámy. V odporně špinavé vodě se zeleným škraloupem sinic plavou veliké želvy a turisté si je fotí. Obešli jsme jezero dokola, mezitím se setmělo a špína přestala být vidět. Nahlédli jsme do obchodu s fotoaparáty, ale jsou tu skoro desetkrát dražší, než v Čechách. Tak asi budu fotit s půjčeným dál.
Cestou k hotelu jsem si koupila za trs banánů a dvě mandarinky. O kousek dál jsme si dali na ulici točené pivo. Honzovi mezitím vyhládlo, tak tam jedl nějaké maso se syrovou zeleninou. On je Vietnamec, ale pro mě je jídlo na ulici za mantinelem.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 27.08.2015 22:04 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Čtvrtek 16. února
Včera večer byla na pokoji taková zima, že jsem musela nejdřív pustit topeni, než jsem vlezla pod sprchu.
Dnes jsme se sešli kolem poledne a poobědvali v nedaleké restauraci. Zase to byl obřad s hůlkami, krevetami, škeblemi, sepiemi a dokonce nějakými šneky a mlži v lasturách. Po vydatné snídani v hotelu jsem tomu moc nedala. Pak jsme šli na kávu na tererasu s výhledem na hanoiský Václavak. Naproti je jediný dům v centru Hanoi, s KFC a dalšími globalizačními vetřelci.
Vrátili jsme se do hotelu pro můj dárek Hongovi a taxíkem odjeli do jeho první firmy. Je to taková uplně stejná kovovýroba, jako v Čechách, jen jim tam na tu práci méně svítí. Pracují tam stroje, které u nás koupil a díly tam montují Vietnamky sedící na bobku. To jim ale vůbec nevadí. Hongova druhá firma je trochu modernější a mají tam dokonce mořírnu a zinkovou galvanovnu.
Pozval nás k němu domů na večeři. Má 2 dospěle dcery, syna, vnoučka a sympatrickou manželku. Už ty hůlky nemůžu ani vidět. Maso ze speciálnně vychovaného býka v někde v Japonsku bylo ale vynikající. K tomu stejné brambory, jako máme doma a ještě ryba amur.
Hong byl za dárek moc rád. Věnoval mi vietnamskou paušální simkartu a karton výborných místních cigaret. A také jsme se tam dobře opili hodně starou a chuťově zajímavou vietnamskou pálenkou.
Pavel původně nechtěl žádný alkohol pít, ale pak dostal náladu a akci jsme ukončili u whisky a coly zase u té louže v centru.
Zítra uz konečně z Hanoi vypadneme. Čeká nás obchodni jednani v Haiphongu. Tam je moře a velký přístav, do kterého připlavaly a ješte poplavou lodní kontejnery s našimi obchodními artikly.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 27.08.2015 22:24 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Pátek 17. února
Ráno jsme se před cestou na obchodní jednání vraceli na pokoje pro kabáty. Den jsem absolvovala opět ve vysokých zimních botách a kostkovaném vlněném kabátu. Dlouho jsme jeli velkým taxíkem na samý konec Hanoi. V průběhu cesty přibývaly průhledy na rýžová políčka a plody vyložené u cesty vypadaly stále čerstvěji a lákavěji. Roste tady pořád všechno všude a je to k jídlu.
Když jsme vystoupili u skladu obráběcích strojů Honzova kamaráda z dětství, věděla jsem, že jsme tam správně. Pavel mi doporučil ověnčit se zlatem, tak jsem si ty dva prsteny a řetízek s přívěskem na sebe ráno navlékla. Stejně ale nejvíc zabrala strojařská komunikace, při které jsme já a přibližně stejně starý majitel firmy získali bez ohledu na jazykovou bariéru vzájemný respekt. Byl to tanec mezi soustruhy, hydraulickými lisy, ohraňováky, nůžkami na dělení plechů a žongl s příslušenstvím k nim.
Jednání jsme dokončili opět u hůlkové hostiny, na kterou nás pozvali. Námi navržené způsoby plateb prošly s naprostou samozřejmostí. Následovaly jen otázky ohledně dalších artiklů, které by v Čechách potřebovali zajistit. TOS a POLDI jsou ve Vietnamu hodně ceněné značky.
Pavel a Darling pospíchali někam na svatbu její kamarádky, zavolali si taxi a odjeli dřive. Dokonce zrušili odpolední schůzku v Haiphongu. Svateb jsem tu už viděla asi 15. Vietnamci se žení a vdávají i ve všední den a náramně si to užívají.
Po oběde nás majitelé bazaru dovezli zpátky do jejich firmy. Tam jsme fyzicky a opticky upřesnili, několik sporných technických detailů, a pak už s námi firemní řidič za stalého troubení frčel mezi houfy motorek na stanoviště taxíků.
Vystoupili jsme nedaleko domu Honzových rodičů. Turisti z Evropy se v této okrajové čtvrti běžně nevyskytují, tak jsem zaznamenala hodne užaslých pohledů. Honzovi rodiče jsou asi ve věku naší babičky. Tatínek zalil zelený čaj, maminka přinesla několik obrovských grepů, oba je loupali a hostili nás. Ještě před odchodem jsem pocítila obrovský příliv pozitivní energie proudící z toho pohodového domečku. V této atmosféře Honza vyrůstal zřejmě proto je takový jaký je,. Rozloučili jsme se a vyšli do předměstských uliček. Honza koupil tašku manga a sladkých pomerančů s úplně zelenou slupkou a jeli jsme taxikem navštívit jeho tchána a tchyni.
Pozdravila jsem "dobrý den" a vzápětí uslyšela stejnou odpověď. Honzův tchán pracoval od r. 1980 do r. 1990 v Pražských Stavebních montažích.
Jeho manželka zrovna hlídala půlročního chlapečka jejich druhé dcery. Pořád na mě koukal a něco mi miminkovskou řečí povídal. Uvědomila jsem si, jak moc mi můj vnouček chybi, a tak jsem si ho pochovala. Pořád se usmíval, broukal a ani se mu zpátky k jeho babičce nechtělo. Byly to příjemné návštevy u milých a inteligentních lidí.
Do centra jsme k večeru dojeli autobusem. Honza mi ukázal nedaleko hotelu docela slušný supermarket a odjel autobusem zase zpátky k rodičům.
Koupila jsem si vietnamské červené vino, abych měla inspiraci na večerní tvořeni nabídek. Je tu taková zima, že by vůbec neškodilo udělat svařák.
Vino fakt za nic nestálo a ještě ke všemu přestal fungovat hotelový internet.
Nalila jsem trochu nočnimu recepčnimu a odjela výtahem do pokoje. Celý den jsem byla pryč a elektřina v pokoji se po mém odchodu odchodu automaticky odpojila. To je tu všude a funguje to na klíče od pokojů. Právě jsem se snažila dálkovým ovladačem donutit klimatizační jednotku, aby vypustila trochu tepla, když noční recepční zaklepal na dveře. V ruce držel kabel a chtěl opravit internetovou přípojku. Přišel jako na zavolanou. Vrazila jsem mu do ruky neposlušný ovladač. Čekali jsme 5 minut, co to udělá, tak jsme si oba zapálili cigaretu. Byl to takový typ jako můj exmanžel a přibližně ve stejném věku. Začal mi výmluvnými gesty vysvětlovat, že Vietnamky mají maličká prsa a to nic není a ta moje, že to je právě to ono ....a nevěděl, jestli si má dřív hladit vlastní hrudník nebo rozpažováním naznačovat svoji touhu mě obejmout. Řekla jsem mu, že si půjdeme natočit dolů ještě kafe, a pak jsem z recepce zmizela. Když to s odstupem času srovnám s rozbejkovaným nočním recepčním v hotelu Kamzík v Jeseníkách, musím uznat, že tenhle Hanoian byl velmi decentní.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 27.08.2015 22:43 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Sobota 18 února
Sobotní ráno se ulicemi proháněl studený vlhky vítr. Vyrazila jsem ven poprvé bez doprovodu. Situace s internetovým připojením byla neúnosná, nemohla jsem komunikovat s dodavateli v Čechách ani pokračovat v pravidelném psaní zápisků.
A také mě hnala chut koupit si úplně obyčejný rohlík. Šla jsem pořád rovně. Odbočit by určitě vyústilo v celodenní bloudění. Honza mě sice naučil vyslovit adresu hotelu vietnamsky, ale raději jsem se spolehla na jistotu orientačnich bodů v jediné linii. Asi po kilometru se vpravo objevil most čtyřproudé komunikace. Tam jsem prvně změnila směr a prozkoumala i okolní uličky. Po návratu k silnici před mostem jsem si u stánku vybrala půlmetrový rohlík a z obav, aby mi ho paní neosahala jsem ho při placeni raději držela za všeobecného veselí přihlížejících v zubech. Cestou zpátky jsem navštívila několik hotelů, zjistila ceny za ubytovaní, posbírala vizitky a propagační materiály a stejnou cestou se vrátila do Long Hung.
Na recepci jsme se potkali s Honzovou tetou, která pracuje na ministerstvu a jejím manželem. Přivedli nám na jednání prověřeného klienta. Nikdy tu nikdo nejedná sám, tak i on mel sebou bratra. Oba mají ve Vietnamu vysoké postaveni. Do Man Tuan vlastní nedaleko Hanoi ve městě Hai Duong firmu na nadstavby užitkových automobilů, jeho bratr v tom městě dělá starostu, nebo spíš předsedu MNV, když tu mají ten socialismus, a má zastoupení i autosalon Mazda.
Do Man Tuan projevil zájem investovat do pěkných obráběcích strojů a příslušenství ve velkých objemech a nakupovat hydraulické jednotky.
Do Man Tuan není svému srdečnému bratrovi moc podobný. Působí strnule, nedává najevo emoce a jeho mimika je nevýrazná. Vyzařuje z něj klid, mocná inteligence a ješte něco neidetifikovatelneho navic. Odprezentovala jsem obchodní možnosti, Honza to přeložil a po orientačním cenovém jednání jsme přijali na přísti den jeho pozváni na obhlídku firmy a na večeři v jeho domě. Když klienti odjeli, Honza s jeho tetou a strýcem zůstali v restauraci, a my s Pavlem a Darling jsme dlouhými klikatými uličkami namířili do jedné vyhlášené vietnamské pouliční vývařovny na kaoroke. Je to silný hovězí vývar s kousky masa, spoustou nudlí a pikantním kořením. Jí se hůlkami a lžící současně. Podávají k němu výborné smažené rohlíčky z rýžového těsta podobné českým kobližkovým šiškám.
V hotelu zase vypadával internet, bylo uz po deváté, osprchovaná a v nočni košili jsem luštila v posteli sudoku, když volal Honza, abych s ním vyrazila do nočních ulic, ze mě vezme na pivo a na veliký hanoiský trh, který tu bývá jen o víkendu. Souhlasila jsem. Myslela jsem, za volá z recepce, ale on volal z toho tržistě a běžel z centra až do hotelu. Když jsem sjela dolů, čekal na recepci. Historické centrum Hanoi s domy, které tam postavili francouzští kolonisté v noci vypadá jinak. Všude svítí barevná světla a špína v uličkách není vidět, skútry zmizí a chodníky jsou konečně pro lidi.
Nádherně osvětlené tržiště se táhlo širokou ulici od hanoiskeho Václaváku asi kilometr k dalšímu náměstí a tam zatáčelo jinou ulicí doleva. Nepřítomně jsem procházala kolem stánků. Čekala jsem na sms z vnoučkovy oslavy svátku a také s pozdravem ode všech přišla. V igelitce jsem už měla pro vnoučka dárek, na který Honza usmlouval cenu. V tom hanoiském chaosu jsem byla myšlenkami se svou rodinou a atmosféra tržnice působila jako příjemná kulisa.
Honza si tam koupil novou peněženku. V kapsičce své minikabelky jsem vylovila českou pětikorunu a vložila mu ji do nové peněženky pro štěstí. Na konci tržnice jsme si dali pivo a vyrazili k hotelu. Potřebovala jsem koupit jeste nějaký snaps , tak Honza po cestě sehnal 0,3 l mistní pálenky za 15 000,- dongů. Na chodníku před naším hotelem měl rozložený svůj ministánek kluk s vodnicí, horkou vodou na kafe a čaj a několika kousky ovoce. Honza s nim zacal povídat, koupil si od něj světlezelený plod, loupal ho, jedl, nabizel mi, ale ja raději ucucavala ten snaps z lahvičky a divala se na Hanoi z toho chodniku. Neni to zas až tak špatný pohled. Kolem půl druhé jsme se vrátili do hotelu. Nočni recepční tam měl nějakého příbuzného se zlatým kroužkem v levem uchu. Dala jsem do placu tu načatou lahvičku pálenky a po chvíli se rozloučila. Nočni vratný se mnou vyjel výtahem zkontrolovat topeni na pokoji a když zjistil, že je v pořádku, řekl baj baj a šel se věnovat těm dvěma dole.
Byla to poslední noc v hotelu Long Hung,
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 28.08.2015 08:49 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Neděle 19. února
Zavalili jsme recepci hromadou zavazadel a zaplatili pobyt. Byli tam z toho docela smutní. Kufry jsme naložili do velkého taxíku a jeli od hotelu k hotelu prohlížet pokoje. Nakonec jsme se rozhodli pro v hotel Hanoi Viev na Bát Su.
Je to slušný evropský standart a k tomu jako bonus tradiční poctivý vietnamský nábytek z masivního dřeva.
Ani jsme nevybalili a přešli do restaurace ve stejné ulici, před kterou na nás čekali potencionálni spolupracovníci pro distribuci přípravků proti komárům. Pavlova firma má výhradní zastoupení pro dovoz produktu fy Lybar do Vietnamu, Kambodže a Laosu a potřebuje spolehlivé lidi pro vedení obchodních poboček v těchto zemích. Tentokrát Honza nevybral správné lidi. U oběda se jednaní se dvěma uchazeči tak zbytečně komplikovalo a protahovalo, že jsem do toho dokonce i zasáhla, ačkoliv se mě tento obchod netýká. Dobrý obchodnik odprezentuje a mlčí. Tihle dělali ke své škodě pravý opak.
Před hotelem dlouho čekalo Do Manh Thuanovo auto se šoférem, aby nás odvezlo na domluvenou obhlídku jeho firmy a pozdní oběd v jeho domě v Hai Duong. Oba drzouni se s námi vecpali do auta, že prý pojedeme jejich směrem a nechali se odvézt domů.
DMT na nás docela dlouho čekal. Jeho firma s 80 zaměstnanci dováží male náklaďáčky z Číny a Japonska v základním provedení a vylepšuje je dle potřeb svých zákazníků. Viděli jsme autíčka se speciálními korbami, s lyžinami a navijákem pro odtahovaní aut a také s namontovanými hydraulickými rameny.
Ve vedlejší hale stály nádherné a dokonalé šestimetrové nůžky na silný plech, které dovezl z Číny a proti nim adekvátní ohraňovací lis ve stejném designu.
Došlo mi, že ho nic nenutí se stroji obchodovat. Jen investuje.
Jeho firma je nová, prostorná s dokonale vybavenými kancelářemi pro technology a konstruktéry . V dobře osvětlené montážní hale nechyběly manipulační jeřáby, kvalitní nářadí, ponky, svářecí stoly ani ochranné pomůcky pro montéry. Dosud jsme při návštěvách provozů viděli dělníky svářet i montovat přímo na podlaze a břemena zvedat a nosit v rukách bez jakékoliv mechanizace.
Když jsme vyjížděli hlavní branou, naproti přes nám DMT ukázali obrovský autosalon Mazda, ktery vlastni jeho bratr. Uvniřr stála jedna maličká modrá dvojková mazdička a to bylo všechno. Opět jen jasnozřivá investice do budoucnosti.
Hai Duong se nedá s centrem Hanoi srovnat. Jsou tam širší ulice, víc světla, vzduchu, zeleně a čistoty. U hlavní silnice prerušuje řadu staveb ve francouzskem stylu novy dum DMT a jeho rodiny. Tady je zvykem, a asi i povinností, svoje bohatství okázale prědvádět. V případě, DMT jsem měla pocit, ze jen ctí mistní tradici. Zuli jsme si boty a po vylestěné mramorové podlaze obrovské reprezentační haly jsme došli k řadám obrovských vyřezavaných dřevěných a vyčalouněných křesel připomínajících trůny panovníků. Uprostřed se táhla přerušovaná řada stolků ozdobených velkými dekoracemi z umělých květin. Jednotlivá křesla oddělovaly odkládací stolečky plné misek s cukrovím. Posadili jsme se a užasle se rozhlíželi a Honza se svolením majitele a přes nesouhlas rozpačitého Pavla fotil. Paní nás přivítala a nabídla nám občerstvení. Čekali jsme až překape káva do hrnečků a komunikace vázla.
Dívala jsem se otevřeným vchodem do zahrady, a požádala majitele, aby nám ji ukázal. Navrhl, že nás provede celým domem. Jeho manželka s hospodyní chystaly v kuchyni s vchodem ze dvorku večeři a my s DMT vyšli po schodech do prvniho patra. Ukázal nám pokoj pro hospodyni, pokoj pro jejich jedenáctiletého syna, pokoj dcery studující v USA, jejich manželskou loznici se šicím strojem na podlaze a pak velkým visacím zámkem spoutané dveře, za nimiž byla udajně posilovna. Také velkou místnost s pračkou, a se základem pro obrovský mobilní bazén a sušárnu s otevřenými obrovskými okny. Na konci široké chodby jsme vešli do velkého sálu v průčelí domu. 2/3 prostoru byly úplně prazdné podobně jako v přízemí a vlevo měl v častecně odděleném prostoru vyzdobený domací oltář. Na podlaze před oltářem se rozprostíral orientálni koberec, uprostřed stál nízký, úplně prázdný čtvercový stolek se skleněnou deskou a všude na stěnách mezi zavřenými okenicemi visely zlatočervené dekorace. Sdělil nám, že tady hovoří se svými předky.
Pořád jsem ještě nic nechápala…
Před prohlídkou zahrady se mi zip pravé boty se zakousl do ponožky a rozerval ji tak, za jsem se musela obout naboso a ten cár silonu nacpat do kapsy. Při příštím zouvání hrozil neodvratný trapas. Po maličkém mostku pres strouhu mezi jezírky jsme přešli ke schodům do sklípku pod umělou skalou. Ukázal nám svůj poklad v podobě několika obrovských dřevěných sudů se starou pálenkou . Ve zdi sklípku jsou zabudované regály plné velkých skleněnych lahví s hady a ještery naloženými ve formaldehydu. V největší a nejzastrčenější sklenici je naaranžovaná obrovská kobra královská . DMT nam vysvětlil, že jsou to velmi staré a cenné exponáty, které dostal od svých přátel a současně se přiznal, že se mu takové dárky vůbec nelibí a s takovým zacházením se zvířaty nesouhlasí.
V kavarně na Hanoiskem Václaváku maji podobnou kobru vystavenou na čestném a frekventovaném místě. On si naložené plazy do domu nedal. Ještě pořád jsem nic nechapala...
Než jsme si prohlédli maličkou zahradu a rybičky v jezírkach, přenesla nám hospodyně kávu, která mezitim překapala, do zahradního altánku nad sklípkem. Oddechla jsem si. Hovor zase vázl, tak jsem nechala Honzovi přetlumočit otázku, zda je jeho dům postaven a zařízen podle pravidel feng suei, a jestli ta nejpozitivnější energie vládne právě v jeho meditační místnosti a reprezentativním pokoji pod ní. Jeho strnulost byla ta tam a on se o energiích tak rozpovídal, že Honza nestačil překládat. Skeptik Pavel zprvu ani nechtěl, aby toto téma Honza otevíral, z obav, abychom se neztrapnili, a pak byl hodně překvapený.
Smysluplný rozhovor o vlivu energií přerušila domácí paní pozváním k prostřené mu stolu. Večeře se podávala v kuchyni se vchodem ze dvorku, kam se chodí v borách. Hostiny jsme se učastnili včetne jejich řidiče a hospodyně.( Ve většině vietnamských domácností ke stolu nepřisedá ani manželka hostitele ??!) O něco pozdějí k nám přišel i jejich synek, kterého právě propustil jeden z soukromých domácích učitelů. Na stole byly samé standartní dobroty umocněné srdečným přípitkem pálenkou z dřevěného sudu, vynikajícím červeným vínem a nekonvenční, téměř rodinnou atmosférou. Jejich dvanáctiletý syn umí anglicky asi o dost lépe, než jeho vrstevníci. Dobře nás u večeře bavil. Sice jsem mu moc nerozuměla, ale rychle jsme se skamarádili. Jakmile jsme dojedli, vzal mě za ruku a táhl opět do sklipku . Plazy ve sklenicích jsem si v jeho přítomnosti prohlédla podruhé. Když jsme vyšli nahoru, zval nás DMT na další posezení do té obrovské naleštěné reprezentační místnosti a tentokrát nám zakázal se zouvat. On o mém problému s rozervanou silonkou snad věděl….
Opřeni v obrovských křeslech , on s manželkou v tom prvním v řadě, jsme probírali obchodní možnosti, které nám ze vzniklého přátelství vyplynou. Pavel dostal velkorysou nabidku. Taková se neodmítá, ale on to bohužel nepochopil.
Já konečně ano. DMT je pokračovatelem mágů hadiho kultu, diky němuž je schopen ve sve modlitebně komunikovat nejen s početnými generacemi svých předků, ale i se samotným vesmirem. Podobných mágů je na Zemi pár desitek. Většinou způsobují zlo svou nenasytnou vše devastující hamižností. V případě Do Manh Tuan mám pocit, že se jedná po tisice let předávanou moudrost. Musím na něj pořád myslet.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 29.08.2015 06:35 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Pondělí 20. února
Je skvělé, když mohu psát každý den. Pokud vynechám, zápisky jsou ochuzené o atmosféru i o detaily.
Vstávala jsem brzy ráno, abych dohnala skluz zapříčiněný absencí internetu a zatímco moji čeští a slovenští obchodní partneři ještě spali, posílala jsem jim
do e-mailových schránek poptávky na požadované stroje.
Kolem poledne jsem s tím byla hotová a vyšla jsem ven, sehnat si něco k obědu. Došla jsem na konec ulice Bát Su, tam odbočila doleva, za rohem zase doprava a před sebou uviděla dlouhou přehlednou ulici. Po několikaminutové chůzi jsem v dálce zahlédla jakousi věž. Poprvé za můj pobyt v Hanoi vykouklo z mraků sluníčko. Rychle neoteplovalo. Svlékla jsem si kabát, došla jsem na rozlehlé náměstí a uviděla tu obrovskou kruhovou stavbu zblízka.
Pevnost postavili za dob kolonie Francouzi, coby monument moci a síly. Vlevo od ní je velký park, s dominantou v podobě obrovského žulového pomníku se sochami vietnamských bojovníků v nadživotní velikosti. Z nápisu v kameni s letopočtem 1946 je patrné, tento monument připomíná událost, kdy krátce po II. světové válce Vietnamci s francouzskými kolonisty skoncovali.
V hospůdce proti sochám jsem snědla velkou misku polévky kuřecím masem za 30 000,- dongů a pokračovala ve zkoumání nově objevené části Hanoi. Od náměstí jsem došla k autobusovému nádraží a při návtatu jsem vešla do úzké uličky s názvem Long. Byla plná nádherného porcelánu a výrobků ze skla. Talíře, misky, a hrnečky z jemného průsvitného porcelánu byly ozdobeny vkusnými, něžnými převážně květinovými motivy. Zatoužila jsem koupit si kompletní sadu, ale pak mi došlo, že by moje cestování domů s bednou křehkého porcelánu bylo přinejmenším problematické.
Kolem stánků poskakoval jakýsi starší muž. a cosi pokřikoval.
Muži kolem šedesátky se ve Vietnamu skoro nevyskytují. Sebrala je válka. Pokud přežili, jsou invalidní, pomatení a v nejlepším případě jen sedí, pijí, kouří a mlčí.
Uličkou Long jsem prošla k pevnosti a stejnou cestou se vrátila do hotelu.
Navečer přijel Hong svou velkou toyotou, odvezl mě do jeho menší firmy, kde mi věnoval 2 lahve kvalitního starého červeného vína a pak na večeři k němu domů. Probírali jsme možnost zajištění náhradních dílů na dva stroje, které u nás v minulých letech koupil. V Haiphongu při vykládce z kontejnerů mu je porouchali a teď mu ve firmě bezmocně stojí. Vlastně jsem mu to sama nabídla, když jsem je při první návštěvě v jeho firmě spatřila odstavené. Po večeři mě zase dovezl na Bát Su.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 29.08.2015 07:09 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Úterý 21. února
Moji společníci mění plány podle aktuální situace, ale vždycky mi dají minimálně hodinu předem vědet, co dohodli a kdy a kam půjdeme. V úterý ráno však komunikace dokonale selhala. Těšila jsem se, až v klidu dopíšu zápisky, do oběda připravím další poptávky pro dodavatele v Čechach, a jak s nimi budu odpoledne komunikovat.
Bylo před devátou a Pavel volal, že teď hned jedeme s Hongem na výlet. Odmitla jsem s tím, že mám moc práce. Za pět minut mi ale vtrhnul do pokoje Honza a začal na me ječet, ať s nimi jedu, a že jsem úplně blbá, kdyz chci misto výletu pracovat. Ani jsem si nenamalovala oči, vletěla do džín, oblékla tričko a zkontrolovala obsah kabelky, Před hotelem stála Hongova sedmimístná toyota, všichni byli naskládáni vzadu, Hong sám až ve třet řade a šofér mě usadil na sedadlo spolujezdce. Přesunuli jsme do Hongovy firmy, tam nám nalil zelený čaj, představil program, který pro nás na vlastní náklady naplánoval, zamával nám a už jsme jeli vstříc novým zážitkům. Zavodněná rýžová políčka prosvítající zástavbou na samotné periferii Hanoi, užěbyla pravidelně osázena rostlinkami, které ještě před několika dny sílily v huňatých sušších osevních pruzích. Žádne zamědělské stroje jsem neviděla. Jen buvoly a krávy zebu. Jsou to nádherná zvířata, pasoucí se volně na mezích mezi zaplavenými rýžovými políčky. Zemědělci tu pořád nosí na hlavách pro ně typické slaměné klobouky ve tvaru nízkého širokého kužele.
Hroby s pomníčky jejich předků jsou v hloučcích rozesety na pozemcích a dokonce z mnoha zaplavených jednotlivých políček vyčnívají prastaré kamenné náhrobky. Ostatky lidi tu bývají pohřbívány 2x. Poprvé klasicky v rakvi, po letech je exhumují a do rodné půdy pod pomník uloží jen čisté kosti.
Po cca 50 kilometrech jsme v malem mestečku ze silnice odbočili. Před starobylou branou šofér zaplatil vstupné 20 000 dongů za osobu a dovezl nas na trochu jiné tržiště. Obchodované produkty jsou úplně stejné jako všude, nejsou však určeny lidem, ale bohům. Pavel s manželkou nakoupili několik igelitek ovoce, různých cetek a balíčky falešných bankovek v pojeti "když něco chceš, musíš něco dát". Koupila jsem za 2 svíčky z červeného vosku nalitého ve skleničce se zlatým okrajem. Prošli jsme chrámovou zahradou a bez bot vstoupili do krytého prostoru s mnoha oltáři, nad nimiž se tyčily obrovské sochy bohů . Se dvěmi svíčkami v kabelce jsem vybírala nejsympatičtejší oltář. Ti okazali obří obložení ovocem a dalšími dary mě nijak neoslovovali. Pak jsem ale uviděla oltář, který byl úplně jiný. Maly bůh v jeskyni a nad nim a kolem něho nekonečně mnoho postaviček lidí, dětí a zvířat mezi nekonečným množtvím plastik stromů, skalek. vodopádů a dalších symbolů Země. UNIVERSUM Zapálila jsem obě svíčky a položila je na okraj oltáře.
Obklopila mě jakasi řídká mlha. S dlaněmi u sebe jsem v myšlekách bohovi sdělovala kdo jsem, odkud jsem, koho doma mám a poděkovala jsem za vsechno, co mi život dal. Požádala jsem ho o zdraví, štesíi a prosperitu všech členů mé milované rodiny v dalekých Čechách. Pro sebe jsem poprosila o sílu úspěšně dotahnout naši započatou obchodní misi k očekavánému a zaslouženému efektu. Poděkovala jsem a prohližela si oltář, dokud se mlha v mých očích nerozpustila.
Když jsem se obrátila k odchodu, o tři metry dál stál Pavel a pozoroval mě.
Prekrocila jsem prah chrámu, našla své odložené salomonky, obula si je a vykročila do chrámové zahrady. Honzův fotoaparát jsem měla v kabelce. V rohu prostranství mě zaujal obrovsky strom. Kdyz jsem si nafotila všechny zajímavé detaily, dlaněmi a předloktím jsem se přitiskla k tomu prastarému stromu. Nekomunikoval se mnou jako můj buk v Čechach, ale dával tolik energie,
že po chvilce brnení a vibrace pokračovaly od mých dlaní a předloktí až k ramenům. Hongův řidič na nás v chrámové zahradě čekal, tak jsem ho přivedla ke stromu a požádala ho, aby mě u toho prastarého obra vyfotografoval. Pavel s manželkou a Honza ještě meditovali v chrámu.
Žíznivá na pivo jsem opustila posvátný objekt a zamířila ke stánku s nápoji. Seděla tam mladá Vietnamka s miminkem v ušmudlané růžové kombinéze a dvě vietnamské holky. Nevěděla jsem, zda to pivo můžu nebo jestli je jen pro bohy, tak jsem ty holky u stánku jen vyfotila a posadila se k nim. Vzápěti přiklusal Honza. Pivo prý já můžu, on ale ne. Přisedl i šofér, po chvilce se tam objevili i Pavel s Darling bez darů a společně jsme se vydali do uliček chrámového městečka. Fotila jsem, co se dalo, hlavne bonsaie. S Darling jsme vešly do jednoho z mnoha dalších malých chrámů. Zuly jsme se a poklekly na rohož před oltářem. Na talířek jsem položila vietnamskou pětitisícovku, ale nic zvláštního mě tam už nepotkalo. Dění u oltáře organizovala jakásí stařena a dychtivě sledovala talíř s pravými bankovkami. Darling odešla, přiklekl šofér i on se pomodlil, a vyšli jsme oba ven. Vratili jsme se k autu a to zamířilo zpátky do Hanoi. Dalším bodem programu byl Park vietnamské kultury. Po průchodu turniketem do objektu, kterému dominovala umělá skála s obrovským betonovým drakem nás přivítala hudba a tanečník v kanárkově žluté dračí masce. Nestihla jsem ho vyfotit, Pavel snad ano. Bylo poledne, tak jsme poobědvali, doplnili tekutiny a začali se procházet mezi prastarými dřevěnými stavbami skanzenu. Minuli jsme ochočeného indického slona došli do jakéhosi vietnamského disnylandu. Pavel Darling a Hongův řidič se svezli na horské dráze, Honza fotil a jé jsem mezitím pozorovala zaměstnance parku při sekáni zelené potravy pro slona. Všechny cestičky jsou tam lemovány plnokvětými červenými ibišky. Utrhla jsem 3 výhonky a schovala je do tašky. Kouzelnými zahradami ve východoasijském stylu, jsme došli do skanzenu ulice francouzských kolonistů. Dva čerstvě sezdané vietnamské páry se tu fotografovaly a oba chlapi byli krásou načančaných nevěst úplně očarováni. Darling se to moc nelíbilo, tak jí Pavel na usmířenou koupil krásný proutěný košíček se záklopkami. Ibišky se už nemusely mačkat v kabelce.
Následovala prohlídka dalších nádherných zahrad plných prastarých bonsaí , až jsme se dostali k jezeru s delfináriem a umělé skále korunované obrovskou betonovou dračí hlavou. Za nimi je další skanzen púvodnich vietnamských dřevěných domů. Uslyšeli jsme hudbu a netušili, odkud pochází.
Objevil se velký sál a v něm právě začínalo představení pestrého folklorního baletu. Honza asi ziskal nejake další informace a pak jsme zouvali boty a po schodech vycházeli do podkrovi jednotlivych domků. Folklorni soubory nahoře předvádely tance, zpěvy, kroje a kulturu z různých vietnamskych regionů. Obecenstvo sedělo na rohožích s polštářky. Hudba a tanečníci dokázali diváky tak rozparádit, že se aktivně podíleli na jejich vystoupeni. Vtáhlo to na jeviště i vietnamku Darling. V eufórii z folkloru jsme nakoupili v přízemí dalšího dřevěného domku se starobylým tkalcovským stavem uprostřed suvenýry. Pavel si vybral červenou košili v ryze vietnamském stylu a dokonce měli i jeho velikost. Další obchůdky nabízely krásné řemeslné výrobky přírodních materiálů. Bylo tam na co koukat, ale už jsme byli docela unaveni a podvědomě namířili k východu. Šofér předjel s toyotou a vezl nas rozbesněnymi ulicemi hanojské dopravní špičky do Hongova domu na veceri. Když auto konečne protáhl uzoučkou uličkou a zaparkoval, z kuchyně se linula užasná vůně dobrot, ktere tam Hongova pani s dcerou a snachou chystaly. Tentokrát nás Hong neopil a do hotelu dovezl osobně. Moc jsme mu celou cestu za všechny zážitky děkovali a on se usmival.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 30.08.2015 06:40 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Středa 22. února
Vůbec se mi nechtělo z postele. Jenže internet konečně šlapal jako hodinky, tak jsem před osmou vyrazila na snídani. Tentokrát jsem tam potkala pár v mém věku z Finska. Paní uměla ein bischen německy a mohly jsme si u snídaně popovídat. Měli za sebou 14 dni turistiky. Záviděla jsem jim , protože nebýt výletu ke starobylým chrámům, znám jen Hanoi bez sluníčka. Po včerejším vydatném obědě v hanoiském disnylandu a vynikající večeři u Honga, jsem si na talířek nandala jen kousky
melounu, ananasu, papay, dva opečené plátky toastoveho chleba a sklenici džusu. Potom jsem s hrnkem poctivého čaje vyjela do svého pokoje č. 502.
Na každé patro hotelu se kromě schodiště a výtahové šachty vejdou dva tříiluzkové a jeden dvoulůžkový pokoj. Ve dvoulůžkovém bydlím. Je hezčí a prostornějsí než třílůžák, ale není tu dobrý výhled, a to mi dost vadi. Zkontrolovala jsem e-maily, dopsala zápisky ze soboty, oblékla se a vyrazila do ulic. S vizitkou z hotelu v kapse jsem objevovala okolí.
Bydlíme v železářské čtvrti. Z průchodu na chodnik vyčnívají jäkly, plocháče, trubky, dráty a ocelová kulatina. Jsou tu kovářské minivýhně, u nichž bouchajií mistni kovářští mistři do žhavého železa na kovadlinách položených na chodník. Jsou tu krámky s kovovým nadobím, formami na pečivo, různými železnými kotlíky, šrouby, matkami, kotvami, ložisky, zámky, nářadím i výrobky ze zrcadlově vyleštěných nerezových plechů. Prodavači zjevně nechápali moje zaujetí, se kterým jsem si to železo prohlížela a zjišťovala ceny.
V další uličce bylo umění. V jedné galerii se mi líbil obraz. Misto mužů u stolu s rozloženou hazardní hrou byli na plátně namalovaní psi. Jeden měl brýle, druhý cenil spodní zuby, třetí se tvářil nenápadně, čtvrtý působil dominantně, pátý se potutelně usmíval a šestý vypadal, že je tam do počtu. Každý ze psů měl vlastně výraz charakteru hráče, kterého představoval. Tohle plátno za 900 000.- dongů by stálo za to si přivézt. Jen nevím, jestli tam podruhé trefím. V dalších uličkách byly látky, oděvy a nekonečný sortiment textilní galanterie. Nitě všech možných barev na obrovských špulkách, knoflíky a všechno ostatní, co do galanterie patří.
Moc jsem tam nezkoumala a pokračovala dál. Na rohu ulice proti obchodu, který jsem si při cestě tam zaregistrovala v hlavě jako opěrný bod, stály na chodníku hezké proutěné židle a stolky kavárničky. Pila moc dobré velké kafe s kondenzovaným mlékem za a pozorovala dění v křižovatce. Lidé jedoucí na skútrech jsou vetšinou hezky oblečeni a vypadají spokojeně. Holky jsou vyfiklé a řídí svá dvoustopá vozidla v botách na vysokých podpadcích.Všimla jsem si také že některé mladé Vietnamky užjsou tu pěkně tlusté i přesto, že Mc Donald tu zatím nemají. Při zpáteční cestě jsem se do správné ulice netrefila a navíc mě zaujal velký prostor s tržnicí. Prohlédla jsem si ptáčky v klecích. Od obyčejných maličkých až po papoušky hrající všemi barvami. Mezi baličky s krmivem pro ptáky byly i misky se živými stonožkami. Vedle prodávali ryby a dokonce i malé kapříky. Podél zdi vyvýšené železniční trati tržnice pokračovala dlouhou řadou stánků s čerstvou zeleninou.
Propletla jsem se mezi motorkami na druhou stranu. Tam jsem v otevřených vratech zahlédla nové hotové i rozpracované rakve. Hned vedle byla obřadní síň. Učastníci pohřbu byli oblečeni v černém a nekteří z nich, zřejmě přímí pribuzní, měli na hlavách bílé smuteční čelenky. Z opačné strany s obřadní síní sousedí obrovské smuteční květinářství. Pohřební květiny jsou zde vázány do plochých oválů se soustřednými pruhy v barvách bílé, žluté a červené.
S květinářstvím sousedí velká kavárna. Obešla jsem blok a narazila na ulici elektro. Všude samý kabel a kola měděného drátu. Na ulici tam leží čerpadla, motory a kluci tam převinují cívky. V tom elektrobazaru jsem zjistila, že vlastně nevím, kde jsem.
Když má turista v kapse vizitku hotelu, zabloudit v Hanoi není problém. Tady, narozdil od českých měst, lide ulice znají. Poradili mi vrátit se, a tak jsem se kolem pohřebního ústavu prošla podruhé. Neustále se mi nabizeli šlapaci drožky i kluci se skůtrem lovicí turisty na každém rohu. Jenže úplně stačilo se zeptat jeste jednoho postávajícího Hanoiana a zakrátko mi recepční mi podávala klíče od pokoje. Do schůzky s dalším klientem chyběla skoro hodina. Osprchovala jsem se, převlékla, zkontrolovala došlou poštu , napsala kousek dnešních zápisků a sjela výtahem do recepce, kde jsme se měli sejít. Jednání probíhalo opět v restauraci vedle hotelu. Po něm jsme zamávali klientům a Pavel, Honza a jeho teta se strýcem mířili na další jednání. Dohodla jsem se s Honzou, ze večer spolu půjdeme ven, a vrátila se na pokoj k PC.
Vyšli jsme opět za tmy. Chtěla jsem mu ukázat ten promyšlený systém specializace ulic na jednotlivá průmyslová odvětví a také ten obraz se psy. Bylo pozdě, většina obchodů už byla zavřená. Toulali jsme se bezcílně a najednou jsme stáli u kruhové pevnosti na velkém náměstí se sochou oslavující rok 1946. Přemluvila jsem Honzu, aby se mnou prošel setmělou uličku Long. Obchůdky s krásným sklem a průhledným porcelánem už byly zavřené, ale pomatený válečný veteán, kterého jsem potkala včera za deního světla tam opět běhal, tančil a pokřikoval. Honza se bál. Vrátili jsme se k pevnosti. Nevěřil mi, ze trefím zpátky, tak se někoho zeptal. I tahle cesta nás kolem půlnoci dovedla k hotelu Hanoi Viev
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 30.08.2015 08:04 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Čtvrtek 23. února
U snídaně se producírovala velká skupina francouzských důchodců. Jsou opálení od moře, dámy okázale demonstrují francouzskou módu na svých zhroucených postavičkách a jejich vrásčití hezouni se tváří, jakoby spolkli všechnu moudrost světa. Chovají se, jako by jim tady dosud všechno patřilo.
Vypadli jsme s Honzou do ulic kolem oběda a došli k náměstí s francouzskou pevností a pomníkem.
Chvilku jsme pozorovali holiče, jak zručně stříhal zákazníka. Černé vlasy padaly rovnou na chodník. Venku se dávají stříhat jen muži. Pro ženy tu jsou pěkné kadeřnické salóny uvnitř domů. Jeden z nich je hned vedle hotelu Hanoi Viev a když jdu kolem, mám nutkáni využít jeho služeb. Ve věčně vlhkém vzduchu se mi tu vlasy kroutí na všechny strany a sotva vydrží v uspokojivé formě po čas jednání.
Po nočním toulání venku se vracím do hotelu s loknami.
K obědu jsme si dali, tentokrát oba, plnou mísu husté kuřecí polévky za 30 000 dongů. Neumím odhadnout množství koření, vždycky to přeženu, a pak se polévkou můžu udusit.
Honzovi chybí prostorová představivost a k autobusovému nádraží, které je rovně od pevnosti mě vlekl cestou, kterou dobře zná, ale zároveň i velkou oklikou. Je ale docela možné, že nechtěl, abych ho opět zatáhla do uličky Long. Faktem je, že jsem tím směrem často pošilhávala. Ulička mě láká.
Na autobusovém nádraží mě anglicky oslovil bezradný pár studentů z Mnichova. Honza pro ně okamžitě sehnal potřebné informace a najednou před námi stál jako vyčarovaný autobus jejich správné linky. Nastoupili. Honza jeste stačil řící průvodčímu v autobusu, kde mají vystoupit a kam dalším autobusem míří, a už jsem mezi zavírajícími se dveřmi autobusu zahlédla užaslé a šťastné tváře evropských blond lidí. Pak přijel autobus pro nás. Zaplatili jsme každý 3 000 dongů pruvodčímu a on nás poslal stoupnout dozadu, aby udžel volný prostor u dveří. Na jedné ze stanic přistoupila stará paní. Průvodčí přejel očima po obsazených sedadlech , vyzval nejmladši sedící slečnu, aby opustila sedadlo a starou paní tam jemně usadil. Vystoupili jsme nedaleko domečku Honzových rodičů, koupili ovoce, sušenky a zastavili se u nich pro tašku s podklady pro úřední překlad jakýchsi dokumentů do vietnamštiny.. Na rohu uličky, kde se Honza narodil stojí lékárna. Vyfotila jsem úhledné regály plné farmaceutických produktu i s magistrem. Lékárny se tu liší od evropských jen cenou. Zatím. I v Hanoi už globalizace zatíná své nenasytné drápy. V současnosti jsou na tahu zahraniční developeři a na získaných pozemcích tu staví nové budovy pro zahraniční banky, obrovské věžáky a rozlehlá sídliště. Hanoiané se z toho radují. My už víme, že je to začátek nezastavitelné laviny směřující k totálnímu vydrancování země. Tím, že sem vyvezeme staré spolehlivé stroje, vlastně pomáháme dočasnému posílení jejich domácí suverenity.
K překladatelske firmě jsme pokračovali taxíkem. Honza měl adresu v PC, tak než bloudit, raději nechal taxík čekat a hledal. Vystoupila jsem a rozhlížela se. Zaujal mě nedaleký kopeček porostlý velkými stromy a měla jsem hroznou chuť tam jit, sednout si do trávy k jednomu ze stromů, zády se opřít o jeho kmen a chvíli tam zůstat. Jenže pak už jsme zase jeli dál a Honza mi vysvětlil, že pod pahorkem jsou pohřbené tisíce padlých nepřátelských vojáků z vietnamsko-čínské války.
Po zadání zakázky překladatelské firmě jsme navštívili nedaleké Vietnamské vojenské muzeum. Do zavírací doby v budově muzea už moc času nezbývalo. Na venkovním prostranství je ale vystavené takové množství historických letadel, helikoptér, tanků, radiolokátorů, raket, děl, vojenských aut a další techniky, že to, co jsem viděla, obešla a nafotila úplně stačilo. Právě tam jsem pochopila, že se starými zbraněmi neměli Vietnamci proti US technice příliš mnoho šancí a tu válku vyhráli jen díky ruským MIG,
Opustili jsme muzeum ještě za světla a vydali se opět pešky k Honzovým starším pribuzným na poradu ohledně dostupnosti originálních amerických uniforem a jejich případné posílání zájemcům z řad mých známých. Dopravní špička vrcholila a motocykly jezdily dokonce už i po chodnících. Dopravni policisté v lehkých béžových uniformách měli napilno a to přesto, ze na velkých křižovatkách semafory fungují a mimo centrum jsou motoristy respektovány.
Cesta nebrala konce, ale když jsme v tiché uličce zazvonili u vrátek pod mangovníkovým stromem, únava rázem zmizela. Strýc s tetou tam měli kromě nás na návštěvě ještě jednoho hosta z okruhu svých dobrých přátel. Honza zase nestačil překládat a došlo i na ruštinu. Krásné jidelní hůlky s tvarovaným horním koncem zdobeným pravou perletí mě vůbec neposlouchaly. Jídlo z nich padalo a dokonce mi jedna hůlka za obecného veselí skončila na podlaze. Dojedla jsem s obyčejnými.
Po večeři jsme probírali možnosti získani uniforem a dalších předmětů, které tu zůstaly po amerických vojácích. Oba Hanoiane se tématu nadšené chytli a mladší prohlasil, že o nich ví, ale nedají se pořídit za symbolickou cenu, naopak jsou velmi drahé. Nemám představu, kolik peněz do těch nositelných historických uniforem chtějí čeští klucí investovat, ale faktem je, že jsou to nenahraditelné originály. Byl čas se rozloučit a Honza se zeptal, jestli má pro mě zavolat taxi nebo jestli pojedu autobusem. Rozhodla jsem se pro autobus a vzápětí se vyskytla třetí možnost. Mladý rodinný přítel se kterým jsme řešili ty uniformy se nabídl, že bydlí nedaleko od centra, může mě tam dovezt na skútru a ješte mi cestou ukázat místa, kde jsou bazary s originálními uniformami. Souhlasila jsem, i když mi bylo jasné, že tohle je uz odvaz. Strýc donesl podobnou helmu jako mám na kolo, ale bez větráni. Sedla mi, jako ulitá a teta vyběhla s fotoaparátem. Ješte jsem rozptýlila jejich nevyřčené obavy ujištěním, že mám pro pobyt ve Vietnamu uzavřené zdravotní pojištění s neomezenou horní hranicí plnění a už jsem nasedala na motorku. Pěkně se chudinka zhoupla a při rozjezdu musel motor pořádně zabrat. Ulice byly uz poloprázdné. Stala jsem se dynamickou součástí motorky i silničního provozu. Všechny bazary s vojenskými věcmi měly stažené rolety. V jedné z potemnělých úzkých uliček jsme se museli vyhnout protijedoucímu motocyklistovi, který vezl na řídítchách skútru novou prázdnou rakev. Před tržnicí nedaleko hotelu jsme zastavili, poděkovala jsem, odevzdala helmu a zamávala novému kamaradovi . Bylo teprve devět večer.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 07:08 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Pátek 24. února
Skupina Francouzů po ránu zase zaplnila hotelovou jídelnu. Snědla jsem polévku, několik kousků ananasu a melounu a dva opečené plátky toustového chleba. Čísník mi nalil do velikého hrnku úplně čerstvou kávu a s tou jsem zamířila k výtahu. Větvičky ibišku mi zdobí prozatímní pokojík. Jsou vděčné, že jsem z nich smyla nános prachu. Ven mě nic netáhlo, dopisovala jsem zápisky a znovu všechno, dokonce i s emocemi prožívala. Kolem oběda mi na dveře zaklepal Honza. Přišel mi představit nové uchazeče o post hlavních distributorů produktů, se kterými se měl Pavel setkat. Jsou to sympatičtí mladí manželé vybavení angličtinou a japonštinou.
Klid a pohodu pátečního odpoledne přerušil telefon od Pavla, abych si sbalila věci, že jedeme na víkend k moři, do hor a Bůh ví, kam, ještě. Měla jsem na to půl hodiny. Sotva jsem zabalila, zaklepala Darling, že mi vezme kufr do jejich pokoje abych nemusela za ty dvě noci, co budu pryč, pokoj platit. Oni zůstávali o víkendu v hotelu. Na recepci byl Honza, Hong a Pavel. Vynadala jsem jim, za tu rychlovku, ale pořád jsem ještě nevěděla, co se bude dít. Nakonec jsem se vrátila přepakovat do malé tašky věci na 2 dny mimo Hanoi. Před hotelem čekal maličký zelený taxík, vpředu seděl Hong a já netušila, co se bude dít. Pak mi vysvětlili, že nám Hong naplánoval nějakou kulturu ve městě, ale Pavel chtěl raději lenošit s Darling.
Honza využil situace a naplánoval pro nás dva výlet do hor. Dobře věděl, že už se v přelidněné Hanoi trochu dusím. Ve sbalené tašce jsem měla vše potřebné, ale bylo mi divné, proč nemá Hong toyotu a sedi v maličkem taxiku. Dovezli nás na hlavní autobusové nádraží.
Hala autobusového nádraží zevnitř připomíná letistě. Viděla jsem lidi poslušně sedící na sedadlech určených k čekání na odjezd do jednotlivých regionů pozorovat data o prijezdech a odjezdech na displajich velkych obrazovek pred nimi. Kolem tohoto klidného ostrůvku však pobíhaly spěchající, zavazadlý ověšní lidé všemi možnými směry. Do venkovního prostranství vjížděly desítky autobusů, otáčely za neustálého troubeni na davy cestujicích, kteri v oblacích kouře z výfuků zmateně pobíhali mezi nimi hledajíc svoji linku. Stovky taxikářu nabizely cestujícím sve služby. S velkou taškou jsem byla středem jejich pozornosti na každém kroku. Měla jsem hlad, žízeň na pivo a hlavně už jsme konečně potřebovala vědět,kam jedeme, odkud a v kolik hodin. Na displejich bylo všechno, ale Honza pořád pobíhal sem tam s telefonem na uchu. Pak mě vtáhl do ošklivého červeného autobusu. Průvodčí nás posadil úplně dozadu a moji tašku zasunul pod jedno z obsazených sedadel před námi.
Ve Vietnamských autobusech je průvodčí nejdůležitější osoba. Udáva zasedací pořádek, hlídá zavazadla, během cesty vybirá jízdne a občas hlási pasažérům, kde maji vystoupit, protože si všechno pamatuje. Řidič se pak může naplno věnovat tomu, aby na silnici nikoho nepřejel.
Když byly všechny sedačky v uličce před námi sklopené a obsazené, Honza zjistil. ze sedíme ve špatném autobusu. Ten už se ale pomalu rozjižděl. Průvodčí všechny pasažéry sedící v uličkách zase postavil, vyprostil mi tašku a už jsme se drali ven. Honza zmizel a já se zastavila jsem se u stánku s rohlíky. Dva kousky pečiva jsem koupila sebou a také něco k pití. Prodavačka mi podala maličkou stoličku a tam mě Honza s jedním nadšeně hulákajícím průvodčím vyzvedli.
Druhý autobus jel do podhůří, kde vyvěrají ze země horké léčivé prameny. Když nás po dvou hodinách jizdy vyložil ve vesnici, na jakési křižovatce prašných cest, stmívalo se. Rozhlíželi jsme se, kde je ten avizovaný hotel je a přitom jsme instinktivně nabrali směr k prvnímu osvětlenému lidskému obydlí.......
Položila jsem težkou tašku na betonový schod jakéhosi drevěného stavení u silnice. Užasle mě od stolu pozorovalo několik dospělých lidi, úplně maličká holčička a asi dvanáctiletý kluk. Sotva nás Honza představil, stály na na stole koflíčký a čerstvě zalitý zelený čaj. Pan domácí nám představoval celou svoji velkou rodinu a nadšeně líčil, co všechno v nám může vesnička nabídnout. A nebylo toho málo. Během hovoru, při kterém zelený čaj v porcelánových koflíčcích nahradila rýžová pálenka arak, přišli do hospůdky snad všichni jejich příbuzní a známí i s dětmi. Fotili jsme děti i dospělé a sami sebe s nimi. Domluvili jsme se s Honzou, a on jim vysvětlil, že si vesnici trochu prohlédneme. Nechali jsme jim své věci na opatrování a vyrazili na průzkum. Na konci vesnice jsme potmě našli, skoro v polích, hotel a za ním nádherný bazén s termální vodou. Zjistili jsme, zda mají volné pokoje a vrátili se k silnici.
Jedno za stavení bylo plné lidí a linula se z něj vůně připravovaného jídla. Na stole vedle nás si pochutnávali na kouscích hovězího masa se zeleninou, která mi připomněla fazolové lusky. Dostala jsem chuť na totéž s miskou rýže a sojovou omáčkou. Honza večeři objednal. Mísa s jídlem už byla na stole, když jsem zahlédla, jak hospodská prošla kolem držíc za nohy tiché černé kuře. Když jsem jsme uslyšeli, jak ho podřízli, Honza se přiznal, že ho k večeři objednal on. Uzobávali jsme maso se zeleninou, pili pivo a za necelou hodinu bylo na stole hotové kuře nasekané na kousky v dobré polévce. Pár kousků jsem ochutnala, vubec nebylo tvrdé, ale pak už jsem do sebe nemohla dostat ani sousto. Moje zdravá žravost fungující ještě ráno v Hanoi někam zmizela.
Vrátili jsme se ke svým novým známým. Kluci ještě nespali a společně s dospělými na nás čekali. Zanedlouho se objevili manželé, kteří nám připravovali večeři. Hosposký je mladší bratr pana domácího. Honza nestačil překladat. Nejvíc sympatická mi byla paní domácí. Křehká, pružná a krásná padesátnice s vlasy svázanými do úhledného uzlu nesoucí s noblesou úděl žen vietnamského venkova. Nebylo potřeba slov, abychom si rozuměly.
Každý obyvatel teto lokality má doma obrovský a poklad. Ze země jim tam teče silným proudem horká léčivá voda rovnou do van a všech užitkových nádob v domácnostech. Pít se ale nesmí.
Sešli jsme po schodech k přístavku na velkém vybetonovaném dvorku pod úrovní silnice. Tam nám za asistence své manželky, dcery a vnuků nadšeně ukazoval, jak pomocí systému trubek, kohoutků a hadic horký pramen zkrotil. Uvnitř prístavku mi ukázal vykachlíčkovanou dvoumetrovou vanu, začal do ní napouštět vodu a vysvětloval mi systém zabezpečení dveří. Potom mi on a jeho manželka ukázali v dolní zděné části domu ukázali parádní místnost s křesťanskými obrázky, krásným nábytkem z tmavého dřeva a širokou postelí s úplně novou sendvičovou matrací ještě zabalenou v igelitu a nabídli mi alternativu hotelu. Podobně vybavené tam měli i ostatní obytné místnosti. Naproti přes dvorek se vcházelo do domu jejich syna, který tam bydlel se svou rodinou. Zkonzultovala jsem s Honzou možnost strávit jednu noc v komfortu venkovské rodiny. Dalo se jim věřit, tak se rozloučil a zmizel do tmy. Snesli mi tašku dolů, vzala jsem si župan, osušku a zavřela se v koupelně. Voda měla tu správnou teplotu, vana ideální délku i konstrukci a vůbec se mi nechtělo ven. Celým povrchem těla jsem přes vodu vstřebávala mocnou energii tohoto kousku Země. Kluci ještě nespali. Když jsem osušená a prevlečená vyšla z koupelny, byli s dědou a babičkou na dvorku a koukali, co tomu řikam. Chvilku jsme si ještě povídali a potom jsem zhasla lampičku pod Pannou Marií s Ježíškem a zapadla do obrovské postele, Probudil mě až ranní provoz na silnici nad dvorkem.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 07:27 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
sobota 25. února
Když jsme se za svítání potkaly a Miou na dvorku, rozpuštěné černé vlasy ji dosahovaly až pod pas. Tiše ve vzájemném porozumění jsme počkaly až se rozední. Ona pak pustila slepice, nakrmila je, nasedla na skútr a odjela na pole. Navzdory agresivnímu troubení projíždějících aut jsem ještě usnula. Probudily mě až děti, které se přišly podívat, jestli jsem do rána nezmizela. Oblékla jsem se, a když jsem vyšla z koupelny v přístavku, čekal na mě pan domácí, aby mi ukázal zahradu za oběma domy. Na pole nejel, aby se nám mohl ten den věnovat. Kluci měli na dvorku lehký a dobře nafouknutý fotbalový míč. Pinkla jsem ho do vzduchu, pan domácí míč podebral "bagrem" a už jsme si navzájem předváděli své volejbalové umění nad prádelní šňůrou nataženou přes dvorek.
Namísto snídaně jsem vypila jen sklenici husté kávy s kondenzovaným mlékem. Dalším bodem programu bylo obstarání hada k sobotnímu obědu. Zavolala jsem Hongovi a ten s panem domácím domluvil, jakého hada koupit, abychom nenaletěli na nějakou nepoživatelnou potvoru. Po kafi jsme pro hada vyrazili. Na jednom skůtru jel hospodský a oba kluci, na druhém vezl domácí mě. Jeli jsme slunečným sobotním ránem mezi rýžovými poli a motorka úpěla pod mou vahou. Ve vesnicích jsme hledali muže, který v džungli živá zvířata loví. Našli jsme ho.V úhledném domku měl klece s dikobrazy a několik hadů ve vzdušných pytlích. Jednoho jsme vybrali. Lovec pustil hada po betonovém dvorku, já jsem s jekotem prchala, tak ho zase chytil. Jeho manželka přišla s miskou, držela hada za hlavu, lovec mu na správném místě rozřízl kůži, pak tepnu a do misky s arakem vypustil krev. Klukům zářily oči, když dostali tašku s mrtvým jedovatým stromovým hadem a plastovou lahvičkou s jeho krví při zpáteční cestě na starost. Honza už na nás čekal. Chlapi si nalili do koflíčků čerstvou hadí krev. Honzovi se do toho moc nechtělo, ale svou dávku jako správný Vietnamec vypil. Šklebil se potom příšerně, ale pak přiznal, že je docela dobrá. Hada odnesl hospodský do kuchyně a hostitel s kluky nás vesnickými uličkami vedli k obecnímu krytému bazénu s termální vodou. Cestou nám ukázali zahrádku, kde pracovala Mia se dvěma ženami. Utrhli jsme si několik vietnamských jablek rovnou za stromu, vyfotili se všichni společně pod ním a pokračovali k bazénu.
Voda odrážela bílé a blankytně modré dlaždice a byla nádherně teplá. Uplavala jsem asi 100 metrů a pak už jen v té živé vodě odpočívala a ukazovala oběma malým Vietnamcům, jak se mají při plavání správně nadechovat.
Sotva jsem se po návratu převlékla a vyfénovala si vlasy, už nám nesli přes silnici mísy s hadí hostinou. V polévce plavalo kromě zbytků hada opět nasekané celé kuře, uprostřed oválná mísa s ostře okořeněným hadím masem a zeleninou ,a vedle ní ještě uzká úhledná kolečka jakési nádivky v obalu z hadí kůže. Hospodský byl skutečný profesionál. Chlapi a kluci se do toho pustili, ale já si pečlivě vybírala z prostřední mísy úzké dlouhé světlé proužky hadí svaloviny. Moje přání ochutnat ve Vietnamu hada se splnilo a navíc to masíčko bylo moc dobré. Po obědě se Mia vrátila z pole a v horké vodě na dvorku začala prát prádlo. Ještě chvilku jsme povídali a pak jsem sbalila tašku a zaplatila hostiteli za poskytnuté služby. On šel místo manželky na pole a my se přesunuli do hotelu.
Pokoj v hotelu za moc nestál, ale byl tam absolutní klid. Usnula jsem. Ze spánku mě občas probouzely vlny energii proudící v celém mém těle, jakoby se probouzely všechny civilizací utlumené čakry, a energie začala zase bez překážek proudit.
Rýžové pole (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 09:23 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Neděle 26. února
Probudila jsem se za svítání. Snídaně se v hotelu nepodávala, tak jsem šla rovnou ven najít pro Jitku nějaké kamínky. Před hotelem jsem sebrala malý oblázek, opustila areál a vydala se prašnou cestou do polí. V dálce se tyčila zamlžená hradba zalesněných homolovitých kopců.
Malý pahorek podobného tvaru jsem zahlédla vpravo od vesnice a mezi rýžovými poli k němu dokonce vedla cesta. Za mnou kráčel buvol táhnoucí vůz a bez ustání bučel. Došla jsem ke sněhově bílé soše pod pahorkem a kolem ní se po vyšlapané cestě dostala až ke chrámu pod vrcholem pahorku. Bučící buvol odkráčel rovně. Vyšlapaná stezka vedla až na vrchol, který pokračoval dlouhým skalnatým hřebínkem. Z těch kamenů koukaly křemeny. Odloupla jsem jeden kámen a jeden ušpiněný křemen a obrátila se k návratu. Ženy mě z polí udiveně pozorovaly.
Na pokoji jsem se převlékla do plavek, přibalila hřeben a osušku, proběhla recepcí a ponořila se do horké vody hotelového bazénu. Asi po půl hodině se přišel vykoupat i Honza. Kolem desáté jsme sbalili tašky, zaplatili za hotel a odešli k silnici číhat na autobus do Hanoi. Naši hostitelé byli na poli, doma zůstala jen jejich dcera s malou holčičkou. Informovala nás o časech průjezdu autobusů do Hanoi jako nejlepší jízdní řád.
Měli jsme ještě hodinu čas a přesunuli se do protější kavárničky. Káva mi chyběla ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
Do Hanoi nás odvezl luxusní dálkový autobus s modře čalouněným interiérem. Během svého putování z hanoiského autobusového nádraží zpátky k hotelu jsme se v civilizované restauraci u Muzea na jídlo přece jen zastavili. Poprvé za celý pobyt ve Vietnamu jsem si zvolila vidličku a nůž. Chuť k jídlu se pomalu vracela.
Uprostřed restaurace tvořil vkusný sloup kmen velkého živého stromu, jehož koruna se rozprostírala nad střechou budovy. Evropští architekti se mají ještě co učit.
Večer jsme vyrazili na víkendové tržiště v kompletním složení. Oběma synům i vnoučkovi jsem tam koupila trička s nápisem HANOI. Když tričko z Vietnamské tržnice, tak z té nejopravdovější.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 09:37 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Pondělí 27. února
V půl sedmé ráno jsem si uvařila kafe, zapnula PC a pustila se do práce. V půl osmé vypadl proud. Nejen v hotelu, ale v celé Hanoi. Zřízenci hotelu běhali po schodech sem tam, snažili se zapnout dieselovou kongenerační jednotku.
Kupodivu se však podávala snídaně a pokojské se uklízely, jakoby se nic nestalo. Na schodišti a v temných zákoutích hotelu svítily svíčky. Vyšla jsem ven a obešla pár bloků. . Život v Hanoi fungoval normálně. Všude vrčely malé agregátky a svítila světla. K obědu jsem měla milánské špagety od vietnamského kuchaře, předváděla mu, jak se pomocí lžíce natáčejí na vidličku a přitom jsem si pokecala tričko. Hodinu po poledni jsem se vrátila do hotelu, v dobré víře, že už proud pustili, ale opak byl pravdou. Otočila jsem se a znovu vyšla do ulic.
U jezera mě začal oslovovat jeden z mnohých čističů bot, kteří po Hanoi chodí se svým řemeslem v plastovém košíčku. Chtěla jsem si sednou na lavičku a pozorovat, hladinu jezera. Čističe však moje boty přímo rozčilovaly. Byl to milý , anglicky hovořící kluk, tak jsem mu dovolila, aby se mi na boty podíval. Ukázal mi na více místech odlepenou podrážku a začal ji lepit. Pak mi obě boty zul, dolepil a jako správný švec zajistil spojené plošky dratví. Z košíčku vyndal kus gumy, postavil nani podpadky mých bot, které předtím bohatě potřel lepidlem a čekal. Volala jsem Honzovi, ať mi dojedná cenu. Za 150 000,- dongů jsem měla kompletně opravené boty včetně podražení podpatků. Závěrem přebytečnou podrážkovou gumu ostrým nožem ořízl, boty natřel hnědým, podpatky černým krémem a dokonale vyleštil. Byla jsem spokojená. Méně spokojený byl ale švec, když jsem zjistila, že v peněžence mám 30 000,- dongů, eura a 1500,-Kč. Kluk měl slzy na krajíčku, ale když jsem mu podala vizitku hotelu a půjčila mobil, aby si tam naťukal svoje číslo a vzápětí ho prozvonila, uklidnil se. Navečer jsme museli všichni odjet na poslední jednání. Švec mě několikrát prozváněl. Honza mu zavolal až po našem návratu do centra. On už byl ale doma někde na periferii, tak jsem 120 000,- dongů nechala u Honzy a poprosila ho, aby mu je po mém odletu předal. Raději bych mu je dala osobně a s omluvou, ale to už nestihnu. Večer jsem zaplatila za hotel, zařídila a předplatila jsem si na půl osmou taxi na letiště. Honza mi u toho asistoval a pak jsme šli utratit poslední dongy Koupila jsem karton těch stejných vietnamských cigaret, jako mi věnoval Hong za 150 000,-dongů. Majitel krámku obdivoval moje krásně naleštěné boty. Pak jsme si sedli na terasu restaurace proti hotelu. Pili jsme pivo Saigon smáli se společným zážitkům a dlouho do noci si povídali.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 15:37 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Úterý 28. února - odlet domů
V sedm ráno jsem zamkla prázdný pokoj č.502 najela s kufrem do výtahu a společně s příruční taškou plnou čerstvého ovoce a zimním kabátem jsem ho svěřila recepčnímu.
V jídelně jsem zaregistrovala šestici starších mužů. Podle jejich vzezření jsem je tipovala na etnické Židy. Ve svébytné pospolitosti byli rozsazeni u třech stolů. Diaspora vždy a všude.
Do mini trouby jsem si dala opéci dva tousty, na talířek nandala trochu opečené slaniny, ananas a meloun, nalila si kávu a posadila se. Pozorovala jsem ty muže a přemýšlela o tom, že by jim to náramně slušelo u pokerového stolu na obraze.
Na stole, u kterého jsem chtěla snídat ležel talíř s několika plátky okurky a rajčete. Majitel talíře zřejmě dostal chuť na moje tousty a otevíral troubu, do které jsem si je vložila. Zakřičela jsem na něj napůl v žertu: „Hej hej nesahej!!!“. Omluvil se a posadil se ke svému talíři, na kterém mezitím přibyla uvařená vejce. Jeho angličtina a moje němčina spolu výborně rezonovaly. Ptal se jestli jsem Němka, a když jsem mu prozradila, že jsem z Čech, zajásal, že v Praze jsou bjutýfl women. O sobě mi prozradil, že tu s kamarády na dovolené, jsou z Izraele a dokonce z Tel Avivu. Vzpomněla jsem si na hebrejský pozdrav. Šalom! Všichni udiveně nadzvedli a radostně odpověděli. Krátce potom, co mi přišel recepční oznámit, že taxík čeká, jsme se rozloučili. Sympatický Izraelec byl poslední člověk, který mi ve Vietnamu stiskl ruku.
V letadle jsem musela přemluvit svého ospalého spolucestujícího, aby mě pustil na místo u okénka. Měli jsme místa na předním okraji křídla, ale přece jenom už se ven dalo koukat. Země se dala z letadla pozorovat až nad nad sevrozápadní Indií, ale bílá hradba Himálájských vrcholů vyčnívajících nad mraky a kontrastující s modrým nebem mě dohnala k slzám už před přeletem Káthmandú. Vidět na vlastní oči to, o čem jsem celý život četla a snila se bez dojetí obejít ani nemohlo.
Pozorně jsem sledovala na obrazovce před sebou pohyb letadélka na mapě Asie a donekonečna měnila dioptrické brýle za sluneční. Hory severního pákistánu jsou hnědé, suché a pusté. Jen daleko na severu je vidět pokračování Himalájí hřbetem Hindukúše a pohořím Korakoram.
Hornatá hnědá a pustá krajina je i na východě severního Afganistánu. Blíže do vnitrozemí jsou afgánské hory stále vyšší, bělejší a krásnější. Jejich mohutné zasněřené hřbety se rozbíhají na všech svěrové strany a kolem Kábulu tvoří dokonalý věnec. Napadá mě otázka:“Kdo tohle místo pro založení města objevil?“ Po několika hodinách jsme přelétali nad Aralským jezerem. Je to moc smutná krajina. Až do Moskvy jsem plastový kryt okénka nahoru nevytáhla..
Na Šeremetěvu už na nás letadlo do Prahy čekalo. Když jsem o dvě hodiny později konečně prošla všemi kontrolami na Ruzyňském letišti, u východu na mě s obrovskou růží čekal syn, dcera její kamarád.
Skutečnost, že už jsem zase doma jsem si uvědomila, až když jsme sjeli z dálnice. Zavolala jsem mámě, oznámila jí svůj návrat, a vyslechla její obligátní: "je to dost".
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
farkas 01.09.2015 16:06 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Doslov
V týdnech následujících po našem návratu obdrželi majitelé firem, se kterými jsme ve Vietnamu absolvovali obchodní jednání, pozvání na krátkodobý pobyt do České republiky se všemi potřebnými náležitostmi.
Kromě Honga, který je senátorem VSR, nikdo ze zájemců o použité české obráběcí stroje nedostal ani po opakovaných žádostech od českého konzulátu
v Ha-noi vízum. Na základě nepsaného, neveřejného a diskriminačního výnosu MZV ČR je cestování řadových Vietnamců do ČR nežádoucí s odůvodněním, že by u nás chtěli zůstat. Nikdo na českém konzulátu nebral v potaz, že žadatelé jsou vesměs lidé středního věku, kteří mají ve Vietnamu svoje majetky, firmy a rodiny.
Toto, ač neoficiální, přesto striktně dodržované, opatření stále trvá.
Jediným přínosem mojí cesty zůstává tato útlá knížka, kterou jsem věnovala do vínku nově vzniklému Omfóru.
S textem i fotografiemi knihy může být nakládáno pouze v souladu s autorským zákonem č.121/2000 Sb.
Podpořte chod fóra 