S tím Píďou je mi to volné, takže bezproblémové. Už jsem byl v životě nazván mnoha "jmény" a alespoň pětijazyčně, proto asi nejsem příliš háklivý a sám dovedu mít hubu plechovou, což zase vyplývá z mých životních zkušeností. Byla to pro mne vždy záležitost přežití v danných podmínkách. V každém případě se mi však líbí Tvůj styl a děkuju Ti za tu Tvou větičku o větvičce. Vyřešil jsem to tím, že jsem ze stromu slezl, nicméně Tobě odpověď poskytnu a aby to nebylo jen o tom a že máme dobu vánoční, zavěsil jsem na tenhle stromeček lampičku pro ty, kdo jsou skutečně schopni přistupovat jak k diskuzím, tak k různým problematikám se skutečně otevřenou myslí. https://www.youtube.com/watch?v=PrLRm-ZLsHY&list=PLvroxgg_oycAkYz9SbmMJmfxtoUrhv... Bohužel je to jen sestřih anglického originálu, ale za to s českými, popřípadě i slovenskými titulky, a nic lepšího jsem v těchto jazycích na téma nenašel. V anglině je informace nepoměrně více.
Co se týče gravitace, máme neskutečně více co do činění s postuláty a abstraktními teoriemi, než se skutečností. Začíná to panem Izákem Newtonem s jeho empiricky nepodloženou úvahou "jablko - Země - Měsíc”. Úvaha byla venkoncem velice přiměřená své době a samozřejmě ji jako možnost součásti celého obrazu nelze vyloučit, specielně co se týče jablka. Nicméně, hledat v ní definitivní odpověď jejím zevšeobecněním a vztažením na celý vesmír nepovažuji za zodpovědný vědecký přístup, už proto, že ve své době nebyly empiricky probádány a eventuelně vyloučeny další možné vlivy a následně i proto, že u gravitace jde o představu, která není ani náhodou schopna vysvětlit, a to bez krkolomného teoretického, matematického fačování to, co se dle dnešních pozorování děje jak ve vesmíru, tak v laboratořích. Pokud je mi známo, probádání dalších vlivů ohledně gravitace se v oficiální odborné literatuře jako výchozí základ navyskytuje. Zato jsem našel mnoho empirických důvodů jak vlastním pokusnictvím, tak ve zdánlivě odvislých pokusnictvích jiných lidí, které poukazují na to, a to mluvíme jen o dvou projevech gravitace, přitažlivé síle a schopnosti lomit světlo, že alespoň teplota předmětu má vliv jak na přitažlivou sílu gravitačního pole, tak na lom světla.
Po Newtonovi nastoupil pan Henry Cavendish, který dokončil dílo započaté Johnem Mitchelem a provedl svou dnes pověstnou sérii pokusů s olověnými koulemi na torzní váze. Věnoval světu prý překvapivě přesnou gravitační konstantu, i když se prý vlastně snažil jen spočítat průměrnou hmotnost zeměkoule, a prý toho svým pokusem i docílil. Avšak, jeho pokusnictví, několikrát opakované a to i s různými obměnami později, nejenže dává dost rozdílné hodnoty gravitační konstanty, ale i jeho filosofii považuji za velice pochybnou, a to z toho důvodu, že pokud vezme člověk za základ Newtona, nelze z něj logicky, a tím ani matematicky odvodit průměrnou hmotnost tak velikého a různorodého tělesa, jakým je zeměkoule, a to jednak pro různorodost geologických podmínek a jednak díky logické chybě v uvažování, jíž je arbitrární soustředění gravitační síly Země do jejího středu.
Samotná úvaha pana Newtona mi není důkazem čehokoliv, stejně jako mi není žádným důkazem nejen odvození, ale hlavně aplikace takto odvozené gravitační konstanty všeobecně na celý vesmír. Už to, že gravitační konstanta (na Zemi), vyjádřená aritmeticky, se pohybuje od ~ 6.5 do ~ 7.1 a s tím, že tato konstanta je vůbec nutná pro aproximaci gravitačních vztahů dvou těles, jasně hovoří o tom, že se za ní buďto skrývá jeden, či kombinace více neznámých vlivů, popřípadě že jsou interpretace tohoto pokusnictví ve skutečnosti zbožným přáním. Vzhledem k této derivaci hmotnosti těles, ve spojitosti s Newtonovým, byť nevyřčeným matematickým postulátem výlučnosti hmotnosti na sílu přitažlivosti gravitačního pole, ze které vychází veškeré další matematické úsilí, vznikly všechny další kruhové, matematické konstrukce, a další vznikají denně, ze kterých jsou odvozovány jak hmotnosti, tak pozorované příčiny neskutečné řady paradoxů, které jsou z mého náhledu flastrováním vybočení empirických pozorování z těchto kruhových, matematických odkazů, a to nejen pomocí moha dalších konstant, ale také vytvářením dalších, neviditelných hmotností, energií a dalšícvh “temných” až “černých” jevů. Tím také dochází k naprosto umělé konzistenci každé jedné z mnoha dnešních gravitačních kosmologií, které mohu je stěží považovat za důkaz správnosti kterékoliv z nich. Jmenoval jsem jako jeden z dalších vlivů na sílu gravitační přitažlivosti teplotu tělesa, k čemuž jsem dospěl vlastním empirickým pozorováním, ale tím to zdaleka nekončí.
Kdo se kdy setkal s popisem vlastností několika vrstvého, kulového kondenzátoru, ví, že elektrické pole Země nemůže končit ionosférou a že se nutně šíří dál do meziplanetárního prostoru a to se opět nutně týká všech elektricky činných vesmírných těles, takže do jednoho bez vyjímky. Kdo se seznámil s intergalaktickými pásmy, vyzařujícími jak rentgenové, tak gama záření (kosmická síť), a zároveň má alespoň potuchu, jak se tato záření produkují nejen v laboratořích, ale i v dnes naprosto běžných, praktických zařízeních, by snad mohl ocenit, že vedle gravitace působí skrze celý vesmír intergalaktická, elektrická proudění, provázená magetickými poli, která mají nesrovnatelně větší sílu, než gravitační pole, a doložitelně, i když v menším měřítku, působí i v galaktickém, mezihvězdném prostředí, a následovně i v meziplanetárním. Konec konců, existuje i elektrická kosmologie, která se opět pokud vím snaží zase vše vysvětlit, a to opět velice matematicky dostatečně přesně, nikoliv vztahy gravitačními, ale elektrickými a magnetickými. Do elektrické kosmologie nijak moc nevidím, asi také nebude dokonalá, ale třeba se mýlím. Její zastánci však skálopevně tvrdí, že funguje podstatně lépe než newtonovská, nebo einsteinovská, popřípadě hawkingovská (o níž už i sám její stvořitel, pan Stephen Hawking, zcela rozumně v dnešní době couvá) gravitační teorie a navíc jsou její teoretické fenomény jak pozorovány, tak reprodukovány v laboratořích.
Co se týče další teorie gravitace vytvořené Albertem Einsteinem, opět máme co do činění především, a ve skutečnosti prakticky výlučně, s postuláty, tedy s naprosto neověřenými výroky (jinak než matematicky pomocí zpětných vazeb kruhových matematických odkazů), na kterých jsou jednotlivé části a nakonec i každá celá teorie založeny. Vynechám-li to, že prakticky nic z díla Alberta Einsteina není jeho, kromě poněkud extravagantního matematického sloučení prací jeho předchůdců, a to i za cenu matematicky nelegálních postupů, například “normalizací” nekonečností a záporností, stejně jako “renormalizací” exponenciálního nárůstu energie tělesa do nekonečna akcelerací způsobenou lineárně působící silou, pokud vynechám to, že Albert Einstein při své první výpravě za účelem ověření si své teorie zjistil, že nepracuje jak je a jednoduše do ní zahrnul “empiricky” odvozený koeficient a svou teorii tímto koeficientem opravil na jaksi funkční, vidím nesčetně důvodů tuto teorii sice přijmout jako venkoncem snad i praktický, teoretický, pracovní postup, či model, a to se týče i Newtonovy teorie, ale jako teorii příčinností nemohu přijmout ani jednu z nich. Mohl bych se odvolávat na skutečnost, že jsou obě tyto teorie nepřijatelné i poněkud málo vokální části vědeckého světa, ale jsem tu spíše sám za sebe.
Už například lom světla kolem hvězd a galaxií, pokud by měl být zapříčiněn pouze gravitací, jasně naznačuje, že jakákoliv síla a jakékoliv silové pole, které dokáže totéž, jmenovitě lomit světlo, má opět gravitační podstatu. V takovém případě však lom světla kolem “drátu” s ním spojeným polem, zapříčiňující například, ale nikoliv výlučně přilnavost, odborně Van der Waals síla, je opět projevem gravitačním. Různé charakteristiky tohoto pole vzhledem k charakteristikám nejen různých materiálů, ale i jejich podmínek, pak naznačují, že gravitační pole je velice různorodou záležitostí, která závisí právě i na spoustě podmínek. Pokud však vezmeme v úvahu i fakt, že hvězdy a galaxie mají také své dalekosáhlé atmosféry a to nejen plynné, ale také částicové, je závažnou otázkou, zda je projev lomu světla kolem nich skutečně záležitostí striktně gravitační, jak nám to “vysvětlil” pan Einstein, nebo ne, bez ohledu na to, co tvrdí jakákoliv teorie a její zastánci. Příklad bychom mohli nalézt v lomech světla zemskou atmosférou.
Kdo pak měl šanci si probírat i diskuse odborníků, a já jsem si ji svého času našel, a navíc se jich i aktivně zůčastnil, měl možnost zachytit, že například NASA a ostatní agentury, provádějící vesmírný průzkum, nepoužívají pro výpočty drah satelitů ani Newtonovu matematiku, ani Einsteinovu, ale jakýsi matematicky pozáplatovaný hybrid těchto dvou teoretických modelů. Stejně tak ten, kdo se kdy zabýval průmyslovými formulemi různých sil, mohl zjistit, že ani zde nezbytně nefungují čistě teoretické, matematické formule, známé z učebnic fyziky, a že některé dokonce velice výrazně školní fyzice jako takové velice silě odporují, včetně jejích některých “neodiskutovatelných” zákonů, například “akce a reakce”, nemluvě o fyzikálních teoriích, nemluvě o interpretacích některých z nich, jako je všeobecně propagovaná interpretace zákona “zachování energie”, který dle samých tvůrců tohoto zákona nemá jakoukoliv platnost v reálných systémech, ale pouze v teoretických, a i to pouze při zachování velice striktních podmínek. Bohužel i v tomto případě se málo kdo obtěžuje, a to se týče i samozvaných odborníků, si třeba i tento zákon naštudovat v plném znění včetně jeho historického vývoje. Jeho tvůrci byli ve skutečnosti velice důslední v jeho formulaci, zato naprostá většina těch, kdo jím argumentují, mu evidentně vůbec nerozumí. To už ale poněkud zabíhám.
Významné důsledky modelu Slunce jako elektrické hvězdy
1. Hvězdy se formují elektromagneticky, ne gravitačně, a jsou napájeny elektřinou (Eddingtonova „subtilní radiace“).
2. V blízkosti Slunce probíhají ve formě rotujících Birkelandových (párové spirály elektrických proudění) vláken galaktické přenosové linky o celkové šířce asi 35 kiloparseků. Jejich relativní pohyb vůči Slunci je příčinou pozvolných změn magnetického pole a hustoty jeho proudění – jinými slovy - jsou pravou příčinou cyklů sluneční aktivity. Takto viděno jsou všechny hvězdy proměnné. Pozice, v níž se nacházejí, je přitom stejně životně důležitá, jako jejich reálná hmotnost.
3. Elektrická hvězda má vnitřní radiální elektrické pole. Ale nemůže udržet žádné silné elektrické pole, protože plazma je vynikající vodič. Samoorganizační vlastnosti plazmy formují ochranné povlaky či „dvojvrstvy“, v nichž se koncentruje většina elektrického pole a akumuluje většina elektrické energie. Úplné volnění uvnitř akumulované energie je příčinou vzplanutí novy, polárního proudění i zrození hvězdných společníků.
4. V plazmové kouli našeho Slunce je radiální elektrické pole soustřeďováno v pláštích či dvojvrstvách („double layer“ - DL) nad a pod fotosférou. Jedna z těchto dvojvrstev se nachází nad sluneční fotosférou, v chromosféře.
5. Fotosféra a chromosféra společně fungují jako pnp tranzistor*, modulující proud slunečního větru. Ten efektivně působí jako záporná zpětná vazba, sloužící k ustálení energie vyzařované fotosférou, takže astrofyzika může hovořit o „sluneční konstantě“, zatímco další externí elektrické aktivity Slunce (UV světlo a rentgenové záření) jsou mnohem nestálejší. Fotosféra se rozpíná nebo naopak smršťuje v rámci přizpůsobení elektrickému prostředí, protože jde o fenomén elektrického vybíjení plazmy. To také vysvětluje, proč Slunce v radioteleskopech „zvoní“ jako elektrický zvonek.
6. Struktury dvojvrstev se občas mohou částečně zhroutit, přičemž dochází k explozivním uvolněním elektrické energie. Vzplanutí novy je důsledek poruchy vnitřní dvojvrstvy hvězdy. Hannes Alfvén soudil, že typická dvojvrstva sluneční protuberance může vykazovat miliardy voltů.
7. Hvězda je elektrický náboj rezonující v galaktickém obvodu a přirozeně vykazuje periodické chování. Je to superponovaný nelineární režim plazmových výbojů. Dvě hvězdy, které jsou blízko u sebe, mohou kvůli těmto plazmovým výbojům indukovat kataklyzmatickou nestálost a vykazovat tak chování pulsaru.
8. Korektní představu aplikovatelnou na hvězdu poskytuje homopolární elektrický motor. Vysvětluje rébus, proč sluneční rovník rotuje nejrychleji, i když by ve skutečnosti měl být zpomalován uvolňováním masy na úkor slunečního větru. (Tentýž model aplikovaný na spirální galaxie objasňuje, proč se hvězdy na jejím vnějším okraji pohybují po svých oběžných drahách rychleji, než se od nich očekává. Mezi spirálními rameny galaxie a spirální strukturou „slunečního větru“ je zřetelná spojitost.)
9. Napájející proud může být znázorněn jako vtékající dovnitř Slunce podél linií polárních magnetických polí, a pak od pólů k rovníku. Toto proudění se manifestuje formou obrovských toků sub-fotosférických plynů. Tento obvod uzavírají proudy proudící navenek ve středních šířkách, v současném pojmosloví nesprávně označované jako „sluneční vítr“.
10. K přenosu náboje do slunečního větru dochází přes fotosféru a probíhá formou těsně sbalených, globálních tornádových elektrických výbojů. Důležitou stránkou této tornádové formy je, že jde o výboj mnohem pomalejší než blesk, který je pod těsnou kontrolou mocných elektromagnetických sil, a má menší jas než běžný bleskový výboj. Intenzivní, rovnoměrně rozdělená solenoidní magnetická pole těchto fotosférických tornád, dávají vzniknout překvapivě pravidelně rozloženým liniím magnetického pole Slunce.
11. Sluneční ekvátor je obepnut plazmoidem ve tvaru toroidu. Tento prstenec, pozorovatelný v UV spektru, je zdrojem uskladněné elektromagnetické energie. Tento plazmoid se příležitostně vybíjí přímo do nižších hladin Slunce, přičemž ve fotosféře vytvoří díru, jíž říkáme „sluneční skvrna“. Seskupení slunečních skvrn lze přirovnat k místům regionálního blýskání na Zemi. Vědci byli překvapeni, když přesně pod slunečními skvrnami objevili „děsivé plazmové uragány“. Je to pochopitelné, protože elektrické výboje vyvolávají rotaci plazmy. Dalším podivuhodným aspektem je, že sluneční skvrny se stejnou magnetickou polaritou jsou přitahovány k sobě, což by bylo nevysvětlitelné, kdyby se jednalo o běžné magnetické fenomény. Ovšem dvě paralelní vlákna elektrického proudu sledující linie magnetického pole se přirozeně ráda sjednotí…
12. Pomalý výboj vytvářející sluneční skvrnu občas může spustit jakýsi hvězdný blesk, jehož důsledkem je mocnější uvolnění uskladněné elektrické energie. Příznakem takového blesku je záblesk rentgenového záření (X-ray flare). Takto vzniklý elektrický oblouk může mít za následek výron koronální hmoty (CME). Korona se pak nezřídka ztlumí, protože kapacita slunečního plazmoidu byla stažena.
13. Protože konvenční termonukleární pohádka o stelárním vývoji je nesprávná, neznáme stáří Slunce, ani jeho minulý či budoucí charakter. Možná, že odpověď na nevysvětlitelné drastické globální klimatické změny, k nimž v minulosti došlo na Zemi, nakonec nalezneme v proměnné povaze hvězd.
0
2
E_man 01.01.2016 10:36 Bydliště: Kde lišky dávají dobrou noc
2217
84
1820
Slávku, dál jsem ti nejvyšší ocenění (hvězdu na čelo), ani ne tak za tvůj příspěvek, který je mimo můj současný obzor chápání (rovnocenně s vámi a Janko může tady diskutovat snad jen Adam), ale že jsi se tady stál z Píďalky zase Slávkem.
0
0
Píďalka 03.01.2016 10:03 Bydliště: ČR
1379
446
1788
A takhle vypadají elektrická pole a proudění ve vesmírné plasmě pozorovaná okem Hubblova teleskopu http://imgsrc.hubblesite.org/hu/db/images/hs-2015-29-a-hires... která jsou jedním z miriád pozorovatelných faktů na které nezná žádná gravitační teorie odpověď. Za pozornost stojí spirálovitý průběh Birkelandových proudů (např. http://vesmir79.webnode.cz/plazmovy-vesmir/ ). Matematické analýzy stavějí tyto struktury na roveň blesků a tornád a poněkud vzácná literatura hovoří o jejich vrstvení nikoliv jen ze dvou proudů, ale z jejich svazků, jak spirálovitě paraleleně souběžných el. proudů, tak i paralelně spirálovitě protichůdných el. proudů, s jejich souběžnými magnetickými poli.Pro mne jde o nesmírné zadostiučinění, protože tyto struktury jsem již před lety odvodil a bez matiky, avšak jakožto princip gravitačního (éterového) působení, takže na úrovni gravitace a elektrostatických polí.
Jak nahoře, tak dole.
Jo, a ten obrázek se dost dlouho láduje.
0
4
proud 03.01.2016 10:34 Bydliště: svet
1922
42
793
Co me hodne zajima a je to latka k premejsleni je onen pohyb po spirale,jakozto nerychlejsi a nejefektivnejsi,ona tak tece i voda,jen to neni pouhym okem videt.Urcite toho musi jit nejak vyuzit.Vem si jak vsude vsim mrhame uz jen proto,ze tyhle veci ignorujeme.
0
2
E_man 03.01.2016 10:34 Bydliště: Kde lišky dávají dobrou noc
2217
84
1820
Řekl bych že tu "barvitost" vytvoříl software podle určitých algoritmů??!
0
0
Správa fóra
Příspěvky porušující pravidla č.3 a 4 byly smazány.
Na sdělení moderátora není povoleno reagovat prostřednictvím příspěvku v tematickém vlákně. Považujete-li za nutné zabývat se tímto moderátorským zákrokem, kontaktujte administrátora fóra prostřednictvím e-mailu admin@omforum.cz.
Píďalka 06.01.2016 19:27 Bydliště: ČR
1379
446
1788
E_man napsal(a):Řekl bych že tu "barvitost" vytvoříl software podle určitých algoritmů??!
Asi ne. Oni ti hvězdní pozorovatelé říkají, že barvitost, kterou lidské oko krz teleskop nechytá, je dána jinou citlivostí optiky než jakou má lidské oko a délkou expozice. Hodně fotek ale je barvených (rendered) a vždy jsou barvené fotografie pořízené v pásmech pod a nad citlivostí lidského oka, t.j. infračervené, ultrafialové, rentgenové a gama záření. Jenže i Hubble má jak normální optické sezory, tak i blízko infračervené a blízko ultrafialové, které používají totéž zrcadlo. Fotka nemá popis, čím je vzatá, takže nevíme. Ono je to ale buřt. Rendering není podstatný. Podstatné jsou ty spirálové struktury a že těch fotek, na kterých to je vidět, jsou na netu mraky. Chovají se tak i solární erupce a dokonce semo tamo někdo chytí takovou strukturu i na fotce ocasu komet.
Další věcí je, že spousta fotografické dokumentace mlhovin a galaxií poukazuje na to, že jde skutečně o plasmatické, intergalaktické, elektrické proudy, které tvoří ta magetická pole, kteréžto dva jevy jsou evidentně dvojím projevem jednoho a téhož fenoménu, a že pan LaPointe dost ustřelil, i když udělal nádherné pokusnictví simulace podmínek i dokumentaci. Jak se však často stává, ujel ve filosofii setavení svých poklusů díky jeho poněkud originálnímu pojetí struktury magnetického pole a tím pádem i v jejich interpretaci. Nelze totiž předpokládat, že by galaxie ležely mezi dvěma miskovými neodymy, které jsou abych tak řekl vědecky "černé". Ono je evidentně více jaksi nezávislých vědů, kteří to simulují a asi jinými způsoby, dokonce existují i matematické modely takového dění, ale dopídit se dalších pokusů včetně popisů jak byly prováděny se mi zatím nezdařilo.
Další vesmírnou záhadou z hlediska gravitace je zjištění Voyageru, že na periferii solárního vlivu působnosti dochází nejen k zastavení "slunečního větru", což je dle gravitačních teorií nemyslitelné a dokonce došlo během několika posledních let i k nevysvětlitelnému zpomalování samotného Voyageru, ale Voyager také zjistil, že solární sféra přijímá řádově více (>10x) kosmického záření, než se doposud předpokládalo.
Prosinec 17, 2015:
Celkem cokoliv je možné v našem pozoruhodném vesmíru a často to konkuruje s představami autorů SciFi a filmařů. Poslední příspěvek Hubble teleskopu vypadá jak dvousečný, laserový meč z filmů Hvězdné války (Star Wars). Ve středu fotografie, částečně zastřená tmavou kutnou prachu, podobnou plášti Jedi, vystřeluje rodící se hvězda, jakoby oznámení svého zrodu celému vesmíru na vědomí jak paprsky dvojče protichůdných proudů do prostoru. Plyny z přilehlého disku prší na protohvězdu zahalenou prachem a sytí ji. Přehřátý materiál z hvězdy vystřeluje na dvě strany podél volné, únikové cesty - její rotační osy. Podstatně více energetický, než filmové, laserové meče, vystřelují tyto úzké a mocné paprsky prostorem rychlostí 100000 mil za hodinu (160000 km/h). Tento hvězdný meč však neleží kdesi v daleké galaxii, ale v lůně naší mateřské mléčné dráhy.
Dec. 11, 2007: NASA's fleet of THEMIS spacecraft, launched less than 8 months ago, has made three important discoveries about spectacular eruptions of Northern Lights called "substorms" and the source of their power. The discoveries include giant magnetic ropes that connect Earth's upper atmosphere to the Sun and explosions in the outskirts of Earth's magnetic field.
Dec. 11, 2007: Flotila kosmických lodí NASA vyslaná před necelými osmi měsíci učinila tři důležíté objevy týkající se pozoruhodných erupcí polární záře, nazývaných podružné bouře, a zdroj jejich intensity. Tyto objevy zahrnují gigantická, magnetická lana, která spojují horní vrstvy (zemské) atmosféry se Sluncem a exploze na periferii zemského magetického pole.
-------------------------
"The satellites have found evidence for magnetic ropes connecting Earth's upper atmosphere directly to the Sun," says Dave Sibeck, project scientist for the mission at the Goddard Space Flight Center. "We believe that solar wind particles flow in along these ropes, providing energy for geomagnetic storms and auroras."
"Satelity našly důkazy magnetických lan spojujících horní vrstvy atmosféry Země přímo se Sluncem", prohlásil Dave Sibeck, vědec projektu této mise Goddardova centra kosmických letů. "Věříme, že částice solárního větru plynou podél těchto magnetických svazků a zásobují geomagnetické bouře a aurory energií."
A "magnetic rope" is a twisted bundle of magnetic fields organized much like the twisted hemp of a mariner's rope. Spacecraft have detected hints of these ropes before, but a single spacecraft is insufficient to map their 3D structure. THEMIS's five satellites were able to perform the feat.
"Magnetické lano" je zakroucený svazek magnetických polí organizovaných velice podobně jako námořnické konopné lano. Satelity zjistily náznaky těchto svazků již dříve, ale jednotlivý satelit nemá dostatečnou schopnost mapovat jejich trojrozměrnou strukturu. Pětice satelitů projektu THEMIS měla schopnost tento náročný úkol splnit.
-----------------------------
Snad tedy někomu začne docházet, že principy těchto magnetických polí společně s jejich částicovou dynamikou stejně jako s jejich podstatou, elektrickými proudy, které je způsobují, jsou fraktální, strukturální nástavbou toho, o čem se zmiňuji já v TTF, a to vláknitého systému geometrií toků "nehmotných" částic, které lze nazývat ether, tvořících celkové gravitační pole. Šlo by jim říkat i gravitony, ale ne ve smyslu, ve kterém je toto slovo používáno. Celkově nepolární charakteristika těchto magetických lan je dána jejich zajímavou, vrstevnatou topologií proložených SJ - JS orientací, což je zase důsledek, a zároveň příčina dvoustranné výměny jak pozitivních, tak negativních iontových (plasma) částic, stejně jako proložených, na střídačku obousměrných toků elektrického proudu.
V důsledku také však mluvíme o mechanicky působících, vzájemně přitažlivých tensorech magnetických struktur mezi všemi vesmírnými tělesy, byť i o velice rozdílných intenzitách a to nejen díky parametrům různých těles, ale také díky fluktuacím v těchto polích, do značné míry energeticky svázaných s celou vesmírnou soustavou.
2
0
Píďalka 10.01.2016 15:27 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Oficiální kosmologie se nám dlouhou dobu vynasnažila presentovat jako fakta, že energetické paprsky vyzařující z galaktických pólů a nesoucí do prostoru obdivuhodná množství hmoty jsou výsadní doménou jakýchsi spekulativních černých děr. Skutečně?
Tento hnědý trpaslík, v podstatě v klasifikaci Jupiteru s odhadovanou masou 2% našeho Slunce, popřípadě 2.5 x hmotnější než je náš Jupiter, s takovými tvrzeními očividně nesouhlasí.
Using ESO's VLT, astronomers found jets coming out from a brown dwarf, which confirms that a wide range of celestial objects is capable of generating such outflows
Za použití VLT (Very Large Telescope - Velice veliký teleskop), našli astronomové výtrysky vycházející z hnědého trpaslíka, což potvrzuje, že široká škála nebeských těles má schopnost produkovat takové výtoky.
Cassini dostal 200V pecku od jednoho poněkud ojiskřeného měsíčku Saturna jménem Hyperion ze vzdálenosti 2 000 km, ale přežil to. Dříve plynný Saturn má dnes již kovové, převážně železné jádro, kterési evidentně vyrobil během několika málo měsíců pozorování Cassinim.
Jinak také krásná přehlídka fotek Saturnu http://www.space.com/15218-saturn-rings-photos-space-gallery... a jeho prstenců, které neustále mění strukturu a vůbec nejeví snahu poslouchat nějaké pasáky, jinými slovy větší měsíce, které by je držely v ukázněných konfiguracích, jak nám dodnes tvrdila gravitační teorie. Na jedné z fotek je dokonce vidět naprosto výrazného pasáka bez oveček.
….. Tato studie pomůže osvětlit některé hlavní otázky jak se formují a vyvíjejí galaxie, řekl Rainer Beck z institutu Maxe Plancka pro Radioastronomii (MPIfR), v německém Bonu. Vědci studovali za použití Velmi veliké sestavy radioteleskopů Národní vědecké společnosti Karla G. Jánského a 100 metrového radio teleskopu v Německu galaxii IC 342, vzdálenou nějakých 10 millionů světelných let. Data z obou radioteleskopů byla sloučena a odhalila magnetické struktury galaxie.
Překvapivý výsledek ukázal ohromnou spirálovitě zakroucenou strukturu ovinutou kolem galaktických ramen. Takový útvar, který nebyl nikdy před tím v galaxiích pozorován, je dostatečně silný aby ovlivnil tok plynů kolem galaktického ramene. “Spirálová ramena mohou stěží být tvořena pouze gravitačními salami”, řekl Beck. “Tento nový obraz IC 342 indikuje, že magnetická pole take sehrávají důležitou úlohu při tvarování galaktických ramen.” ….
Vzhledem k tomu, že magnetická pole jsou neoddělitelnou součástí elektrických proudů, které v tomto případě procházejících plasmou galaktického prostoru, a vzhledem k tomu, že každé magnetické pole se vykazuje stresem napětí, způsobujícím jak podélnou, tak příčnou přitažlivost, je na snadě, že galaxie jsou v postoru formovány a drženy pohromadě především elektricky v rámci intergalaktických plasmových elektrických proudění, avšak elektrickou pohybovou indukcí také od sebe. Tyto síly jsou mnohonásobně účinější než gravitace a navíc mají schopnost způsobovat například to, že dvě galaxie, které očividně právě kolidují, nevykazují karambol, ale vzájemně se prostupují a sjednocují.
Zemská struktura gravitace, jak ji známe, se začíná jevit jako velice lokální záležitost, která zdaleka nedosahuje ani oběžnou dráhu Měsíce. Birkelandovy proudy a jejich magnetická pole vzájemného působení se jeví jako podstatně pravděpodobnější princip vesmírných, a to i solárních a galaktických přitažlivostí i odpudivostí, zatímco elektrické proudy stojící za paralelními svazky Birkelandových proudů jsou energetickým “zdrojem” způsobujícím veškeré světelné a tepelné projevy hvězd a větších planet, stejně jako komet.
Celý vesmír se jeví jako propletený systém elektrických obvodů. Ve skutečnosti to začíná vypadat tak, že ta věc, které vesmír říkáme, je živá a evidentně úžasně inteligentní, a je fantastickým analogovým komputerem. Co je úžasné je taky fakt, že hvězdy a galaxie spočívají v obálkách dvojvrstev statického náboje, což jsou více méně soustředně sférické, mnohavrstvé přelomy polarity elektrostatického náboje, které se chovají jako série soustředných, kulových desek kondenzátorů, což z nich dělá více méně jakési buněčné obaly, které do značné míry omezují náhlé elektrické výboje například slunečních erupcí a celý process elektrických výměn značně stabilizují.
Jako perličku mohu také uvést, že jsem se domákl, že bylo empiricky zjištěno, že solární erupce se v magetickém poli Země projevují okamžitě, bez sedmi minutového zpoždění, což je doba, za kterou dospěje světlo ze Slunce na Zemi. Jinými slovy, projeví se např polární září cca 7 minut před tím, než je počátek erupce pozorován opticky a radiometricky.
Osobně bych však z toho nevyvozoval, že jde o komunikaci způsobenou nějakým fenoménem, který cestuje nekonečnou rychlostí, či rychlostí mnoha řádově vyšší, než je rychlost světla, a to přesto, že pár vědů, včetně Hertze, se k něčemu takovému dopočítalo. Lze však říct, že Newtonova gravitační teorie vzala za své, i když bude ještě dlouho trvat, než se to skutečně provalí. Je k tomu i velice dobrý důvod, stejný jako ten, ze kterého odstřelil J.P. Morgan s pomocí Westinghouse Teslu: “A kam dáte metr pane Tesla?” Universitní fyzika je totiž řízena stejnými korporátními zájmy jako zdravotnictví a prakticky všechny obory tkzv. vědy, včetně historie, chemie, archeologie, sociologie atd. Také stojí za povšimnutí, že zatímco se akademická fyzika holedbá svou úžasnou schopností přijatých teorií předvídat, čeká ji na každém rohu překvapení.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
3
Píďalka 15.01.2016 22:06 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Herschelův lov vláknitosti Mléčné dráhy
28 Květen 2015
Pozorování Herschelovy vesmírné observatoře ESA (Evropská kosmická agentura) odhalilo, že naše galaxie je protkána vláknitými strukturami ve všech vzdálenostech. Jsou pozorovatelné od blízkých oblaků prachu, které jsou domovem spletencům vláken dlouhých od několika světelných let, až po gigatické struktury jež se táhnou po stovky světelných let podél galaktických ramen a jeví se být vskutku všudypřítomné. Data z Herschela obnovila zájem astronomů o jejich studii s důrazem na kritickou roli těchto formací na process formace hvězd.
...........
Navíc není materiál v těchto vláknech vůbec statický. Astronomové zjistili, že budí dojem, že tento materiál se shlukuje do proudů, ve kterých nejsilnější toky stahují hmotu z okolního prostředí za pomoci rozvětveného systému menších, podružných vláken. Proces bije do očí při pozorování Molekulárního mraku Taurusu, kde B211/B213 vlákna vykazují série takzvaných striací (série vrubů, hřbetů) kolmých na hlavní vlákno.
...........
Dalším klíčovým objevem Herschelovy observatoře je štědrá přítomnost této vláknité struktury a to nejenom v našem nejbližším sousedství. Ve skutečnosti se tyto struktury objevují v Herschelově infračerveném (Hi-GAL) Přehledu galaktické roviny ekliptiky všude. Přehled zahrnoval rozmístění vláken v mezihvězdného prostoru v rámci celého jejího disku o průměru nějakých 100000 světelných let, kde se většina jejích hvězd tvoří a kde sídlí.
...........
Další vyšetřování Hi-GAL přehledu prokázalo nová a ještě mnohem mohutnější vlákna, která se táhnou po stovky světelných let, proplétaje se spirálovými rameny Mléčné dráhy. Studie objevila devět takových vláken ve velice hustých, vnitřních oblastech roviny ekliptiky. Poprvé je zjistila díky přímé emisi prachu, ke které tam dochází, což umožnilo přesné určení jejich hmotnosti, velikosti a charakteristiky. Astronomové věří, že se v zatím nezpracovaných údajích skrývá ještě ke stovce podobných, gigantických útvarů.
Celý článek v češtině včetně odkazu a fotodokumentace je v příloze.
We present radio emission, polarization, and Faraday rotation maps of the radio jet of the galaxy 3C303. From this data we derive the magnetoplasma and electrodynamic parameters of this 50 kpc long jet.
For a {∼2} kpc segment of this jet we obtain for the first time a direct determination of a {it galactic}-scale electric current (∼3×1018 A), and its direction − {it positive} away from the AGN. Our analysis strongly supports a model where the jet energy flow is mainly electromagnetic.
Představujeme mapy radiových emisí, polarizace a Faradayovy rotace radiového tryskání galaxie 3C303. Z těchto dat jsme poprvé odvodili elektromagnetické parametry a parametry magnetoplasmy tohoto výtrysku dlouhého 50 kpc (kiloparseků, 1 pc je vzdálenost Země Slunce).
Pro ∼2 kpc úsek tohoto tryskání jsme poprvé obdrželi přímé vyhodnocení elektrického proudu galaktického měřítka v hodnotě ∼3×1018 Ampér a jeho směr, positivní směrem pryč od AGN (Aktivní Galaktický Nukleus). Naše analýza silně podporuje model, ve kterém je paprskovitý výtok energie způsoben především elektromagneticky.
Toliko abstrakt vědeckého papíru. 3x1018 představuje 3 metrické quintiliony ampér, jinak 18 nul za trojkou.
Nicméně zmínka "Faradayovy rotace" naprosto nepochybně poukazuje na rotaci založenou na homopoloárním principu Faradayova motoru/generátoru, https://cs.wikipedia.org/wiki/Homopol%C3%A1rn%C3%AD_gener%C3%A1tor což evidentně platí pro galaktickou rotaci alespoň v rámci jejího středu, nikoliv pouze pro rotaci samotného výtrysku. Avšak vzhledem k tomu, že středy galaxií vykazují oproti zbytku galaxie nedostatečnou úhlovou rychlost, lze se právem domnívat, že tento princip platí pro ramena galaxie do vzdálenosti, kde se od soudržných ramen začínají hvězdy oddělovat a courat se za nimi.
VÍTEJTE U ZROZENÍ ASTRONOMIE DVACÁTÉHO PRVNÍHO STOLETÍ.
Stojí za shlédutí alespoň v začátku jak se mohou komety jevit teleskopům.
Minuta 3.30 až 3.45 ukazuje kometu, ze které, na "závětrné", chladné straně, prýští výřivé plyny a částice prachu, které podle uznávané teorie pana Whippla komety uvolňují díky ohřevu podpovrchového ledu a jeho odpařování do prostoru směrem od slunce.
Výprava Stardust (NASA), která posbírala vzorky kometího chvostu a vrátila je na zem, poukázala na fakt, že tyto vzorky obsahují minerály, které mohly vzniknout jedině na planetách, které spadají do "obyvatelného" pásma slunečních oběžnic, které se vztahuje prakticky na Venuši, Zemi a Mars. Tento nález definitivně sestřelil již tak pochybenou teorii pana Oorta o původu komet.
Deep Impact Probe (sonda hlubokého zásahu) nepotvrdila jedinnou předpověď současné kosmologie, avšak splnila všechny předpovědi Wallace Thornhila, který je proponentem elektrické kosmologie. Tato sonda střelila do komety Tempel1 400kg měděnou střelu s kamerou na palubě. Střela způsobila těsně před dopadem naprosto "neočekávaný" zášleh energie naprosto nevysvětlitelný mechanicky a při dalším obletu a pozorování sonda samotná zjistila, že kráter, který NASA očekávala jako velice hluboký, s tím že měla střela vletět do více méně měkké, ledové komety, byl prakticky stěží identifikovatelný, velmi mělký a široký, tak jak předpověděl Wall Thornhill. Tato mise v podstatě potvrdila předešlé úvahy, že komety jsou v podstatě asteroidy, některé snad definitivně pocházející z Marsu, když byl Mars evidentně ničen interplanetárnímí výboji, rozházenými po sluneční soustavě, které jsou nikoliv ledové, ale kamenné.
Přítomnost vody v ocasech komet, nyní nevysvětlitelná standartní kosmologií, je celkem duchaplně vysvětlena Thorhillem a spol tím, že zatímco elektrické, plasmatické výboje způsobené elektrickými vztahy komet a Slunce, erodují povrch komety srovnatelně s technologií elektrického opracování nejen kovů, uvolňuje se z kysličníků hornin kyslík, který reaguje se slunečním větrem, složeným převážně z jader vodíku, a vytváří jednak vodu a jednak radikál OH.
Pokud by někdo měl zájem i o nastíněné mytologické souvislosti válek dávných planetárních bohů atp. lze shlédnout první díl (opět s alespoň německými titulky) https://www.youtube.com/watch?v=t7EAlTcZFwY trilogie dokumentů, kteréžto třetím a posledním dílem je předešlý odkaz pojednávající o kometách. Druhý díl je o geologii, či spíše morfologii Marsu. https://www.youtube.com/watch?v=tRV1e5_tB6Y opět alespoň s německými titulky.
Fotografie níže ukazuje, jak dovede kometa vyslat nejen svůj chvost směrem od Slunce, prý opět podle pana Whippla unášený od Slunce slunečním větrem, ale také jakýsi chvost směrem ke Slunci, který je nevysvětlitelný jakkoliv, kromě elektrické, plasmatické souvislosti mezi kometou a Sluncem. Fotka pochází ze třetího videa trilogie.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
3
janko 02.11.2016 09:33 Bydliště: Vlašim
20
25
29
..uff, tak jsem dočetl celé vlákno, a docela žasnu a smekám.
Ano, elektrická podstata vesmíru může být funkční, pokud si rozebereme, co je to elektřina - jak vzniká spirálový pohyb rezonancí dvou na sebe kolmých směrů.
Průšvih vidím v terminologii, moje chápání sil v prostoru vychází ze znalosti jednotlivých symbolů (písmen a číslic), tudíž moje asociační křižovatky v myšlení vedou jinými spoji. Proto můžou být moje postřehy spíš vodítkem pro nově chápané obsahy pojmů, se kterými běžná = matematikou formovaná fyzika operuje.
Bude to zřejmě docela těžká diskuze, pohybuju se ve zcela jiném slovníku - ale myslím, že některé vztahy, co tu Slávek cituje nebo sám nabízí - jsem schopen vnímat tak, aby vznikly otázky, vedoucí k vzájemnému sdílení výsledků.
Pro mě byla zajímavá nedávná synchronicita černé barvy vodíku v prostoru a bílé barvy helia v zářičích/hvězdách/. Jakmile tuto polaritu ješě rozdělíme na vrstvy - barvy duhy (+ tóny hudební stupnice) a schopnost frekvence světla převést na zvuky (= pulzaci plochy) - pak se dostáváme k základní síle, formující cokoliv - ale nikoliv principem "řazení řad", nýbrž "řazením pulzů", tedy šířením vzruchu z bodu do všech směrů skrze střídání "tlaku ve směru" - z původního "bodu":
..a to vyžaduje přehodnotit celou strukturu nejen kosmologie, postavenou na rotaci a "spirále vývoje". Nevím, jak dalece se mi může podařit v sobotu (5.11.2016) nastínit stejný svět v jiném výkladu sil a procesů a systémů, které nás formovaly a stále naše myšlení i poznatky formují.
Nedávné vystoupení Bashara v Praze ale potvrzuje moje poznatky, získané cestou, kterou formoval Stanislav Grof (Transpersonální psychologie) https://www.youtube.com/watch?v=N_TftusWdhI , proto získávám odvahu jít se svými poznatky na veřejnost i jinak než komunikací ve skupinách na FB.
..nové paradigma se staví právě na sociálních sítích - emoční energií, kterou jsme se naučili chápat jako magnetizmus či gravitaci. propojit DNA se zvukem e už podařilo, proces běží...
..jen je málo času na sledování všech doprovodných událostí...
CZTitulkyMars (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
1
1
Poota 23.05.2019 15:59 Bydliště: Praha
9068
603
7583
Zaujala mě v doprovodném textu celkem nenápadná zmínka:
"Jde o povrch ovlivněný velmi vysokým napětím, avšak s proudem v mikroampérách."
Proč?
Inu protože právě takhle se "elektricky" projevuje orgon, kterému jsou připisovány i nejrůznější projevy připomínající cosi živého, jako například jistá míra inteligence projevovaná třeba jako schopnost "rozumně" reagovat na podněty z okolí.
Samozřejmě se ihned vynořuje otázka proč a jakým způsobem se vytvořilo takové množství orgonu, aby bylo schopné takhle přetvořit celou planetu.
A ještě jedna zajímavá otázka - jak se relativně přesné informace o těchto kosmických dějích dostaly do bájí a písemných záznamů?
Ne zcela překvapivě si tu někdo snaží vysloužit teoretické ostruhy. Ty už si však matematicky a pro mne naprosto přesvědčivě vysloužil Donald Scot z Electric Universe a jen se divím, že ti naši vědci jeho práci jen sprostě neobšlohnou. Ač je mi Donaldova matika špaňalskou vesnicí, její výsledná grafika je mi naprosto jasná. Jedná se o soustředné spirály, de facto víry proudění protichůdných toků interplanetární, stejně jako galaktickou a intergalaktickou plasmou.
Jejich existenci jsem sice vyšpekuloval už před více než dvaceti lety, ale nějak mi nenapadlo, že by mohlo jít o to, čemu se říká elektrické proudění. Pro mne bylo a je "éterické" popřípadě spletené do "magnetické", stejně jako u Leedskalnina.
Nazdar Janko. 
A takhle vypadají elektrická pole a proudění ve vesmírné plasmě pozorovaná okem Hubblova teleskopu 
Jo, a ten obrázek se dost dlouho láduje.
Snad tedy někomu začne docházet, že principy těchto magnetických polí společně s jejich částicovou dynamikou stejně jako s jejich podstatou, elektrickými proudy, které je způsobují, jsou fraktální, strukturální nástavbou toho, o čem se zmiňuji já v TTF, a to vláknitého systému geometrií toků "nehmotných" částic, které lze nazývat ether, tvořících celkové gravitační pole. Šlo by jim říkat i gravitony, ale ne ve smyslu, ve kterém je toto slovo používáno. Celkově nepolární charakteristika těchto magetických lan je dána jejich zajímavou, vrstevnatou topologií proložených SJ - JS orientací, což je zase důsledek, a zároveň příčina dvoustranné výměny jak pozitivních, tak negativních iontových (plasma) částic, stejně jako proložených, na střídačku obousměrných toků elektrického proudu. 
Píďalka
Podpořte chod fóra 