Zápisky o hledání a skládání historických fragmentů, které vedou k existenci záhadné pradávné civilizace na Zemi
Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
Adam 02.06.2016 00:07 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(1) Úvodem
Pokud se ohlédneme do hlubokého starověku a především do dob ještě před ním, v některých destinacích narazíme na kultury poměrně prosté (lovci a sběrači), avšak na různých místech naší planety natrefíme naopak na monumentální pozůstatky a obecně vzato na takové fragmenty, které vypovídají o úchvatné vyspělosti tehdejších kultur. Při bližším zkoumání se pak můžeme všimnout toho, že nám tato velmi dávná doba zanechala fyzické důkazy a vodítka směřující k zásadním otázkám o historii lidstva. Zdá se totiž, že zřejmě přibližně v době 14.000 – 3.000 let př. n. l. existovala na Zemi civilizace, která oplývala takovými znalostmi a schopnostmi, které jsou pro nás (v našem vyspělém světě) v mnohém těžko pochopitelné. Zdá se, jakoby v některých oblastech dosáhly vyššího vědění a ruku v ruce s tím i lepších technologií než náš současný moderní svět. Zřejmě také zásadně ovlivnili vývoj pro nás známých starověkých kultur a tím také celkový vývoj lidstva. V rámci oficiálního pojetí historie údajně pro takové teorie není dostatek důkazů. Představují však možná nejdůležitější etapu historie lidstva.
Na fóru zde existuje minimálně jedno další vlákno, které se tohoto tématu dotýká také. Zcela jistě se tedy budou mé zápisky občas překrývat s informacemi obsaženými v jiných vláknech. Mám však několik důvodů, proč je mým přáním postupně pro vás tvořit tento můj vlastní dokument. Jednak nemohu pouze odkázat na ta jiná podobná vlákna a slepě se ztotožnit zcela se vším, co uvádějí, a také věřím, že budu schopen vám v této oblasti přinést zcela nové a určitým způsobem jedinečné poznatky, myšlenky a teorie.
1
5
Adam 02.06.2016 01:51 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(2) Základní důkazy vtisknuté do kamene
Pradávná civilizace, která pravděpodobně existovala na Zemi především před starověkem a v jeho počátku, zanechala po své přítomnosti fyzické důkazy. Nejedná se mi o to, jak moc monumentální stavby se na různých místech naší planety nacházejí. Ještě víc fascinující jsou totiž detaily jednotlivých staveb, které lze mnohdy považovat za důkazní materiál použití velmi zvláštní a neznámé technologie, která byla v těch dávných dobách zřejmě ještě vyspělejší než některé technologie současné. Záhadné stavitelské technologie se vyskytují současně na mnoha historicky významných místech zároveň a každé místo je odlišné použitím vždy trochu jiného stylu. Avšak každý ten styl se svou podstatou zcela vysmívá jak historikům, tak i moderním stavařům.
Například v Egyptě nalézáme (na kamenech starověkých staveb, i na kamenech volných) tenké přímočaře vedené drážky, které je dnes možné provádět pouze speciální kotoučovou pilou, nejlépe zasazenou přes vodicí lišty do nějakého velkého stroje. Dále ve starověkém Egyptě nacházíme kameny, do kterých jsou jakoby vyvrtány poměrně velké a dokonale symetrické díry. Stěny některých děr mají jemné drážky, které připomínají použití nějakého velmi vyspělého řezného nástroje. Takové díry jsou provedeny třeba i ve velmi tvrdé žule.
V naší moderní době vnímáme techniku takového opracování kamene jako poměrně problematickou. Nástroje bývají finančně nákladné a geometricky přesné řezání většinou vyžaduje zkonstruování velkého a těžkého stroje s velkým elektrickým příkonem. Po něčem takovém ve starověkém Egyptě není ani stopy. Stejně tak je fascinující, jak geometricky přesné kvádry Egypťané dokázali pro své stavby vyhotovit. (Pokud to skutečně byli sami Egypťané...) Mnohdy se do spáry mezi kameny nedostaneme ani špičkou nože. Použití známých primitivních nástrojů té doby je pro dosažení takových výsledků nemyslitelné.
Další kamenem stvrzený výsměch stavařům (a důkaz o záhadné technologii dávné civilizace) se odehrává v Peru. Každý turista si může prohlédnout architekturu některých staveb třeba v peruánské oblasti Cusco [kusko], která představuje jedno z největších starodávných center Inků. Místo toho, aby v případě některých velmi starých staveb byly použity obyčejné kameny kvádrového tvaru, v této incké říši nalézáme architekturu řešenou pomocí kamenů s mnoha různými hranami, záhyby a přitom všechny kameny do sebe dokonale zapadají. Na každý různě tvarovaný záhyb dokonale dosedá další kámen, a to bez pojiva a opět tak, že se do spáry nevejde ani špička nože.
Pokud bychom chtěli podobnou stěnu stavět dnes, byl by to velmi složitý projekt. Geometrie každého kamene by musela být rozkreslena na složitých nákresech a následná snaha opracovat kameny do takových tvarů a záhybů by velmi pravděpodobně skončila těžkým nezdarem. Dnes bychom to zkrátka nedokázali. Takové peruánské stavby vytváří dojem, jako kdyby byly kameny roztaveny a při stavbě na sebe postupně nalévány s pomocí nějakých forem. Nejen, že však nenalézáme žádné stopy po technologii tavení kamene. Je tu mnohem zásadnější háček; kámen za tímto účelem nelze tavit. Roztavit se sice dá (zhruba při teplotách 650 – 1200 °C), ale následně (při chladnutí) ztrácí strukturu, rozpadá se a kompaktní kámen z něj už nikdy nebude.
Zatímco pro nás je takové stavitelství nezvládnutelné, pro dávné stavitele na území dnešního Peru to evidentně byl poměrně snadný způsob, jehož výhodou je především odolnost staveb vůči zemětřesení. Každá inteligentní a tvořivá bytost vždy volí takovou cestu, která se jí jeví jak dostatečně účelná, tak i pokud možno nejsnadnější. Zdá se, že těmto stavitelům vůbec nevadilo, pokud měl kámen třeba deset nebo více různých hran a musel dokonale zapadat mezi ostatní. Jakoby na opracování kamenů nepotřebovali ani žádné speciální strojní vybavení. Jakoby si mohli každý kámen hravě vymodelovat podobně, jako když si dítě hraje s plastelínou...
Nepochopitelnou architekturu dokonale seskládaných kamenů s mnoha hranami a záhyby můžeme pozorovat například ještě u Cusca v pevnosti Sacsayhuaman [saksajuamán], nebo hlouběji v peruánské části pohoří And – například v Ollantaytambo [ojantajtámbo], nebo v samotném Machu Picchu [maču pikču]. Kromě záhadné technologie zpracování kamene místy také narazíme na skutečnost, že některé kameny jsou skutečně obrovské a odhadem váží řádově stovky tun. Dokonalé "vymodelování" kamenů můžeme pozorovat také na Velikonočním ostrově, který leží v Tichém oceánu ve vzdálenosti zhruba 3.800 km od Peru.
U jezera Titicaca (již na území Bolívie) se nacházejí zbytky prastarého chrámu Puma Punku, které nám přinášejí zřejmě zcela nejfantastičtější stopy záhadného zpracování kamene. Jak můžete na posledním přiloženém obrázku pozorovat, tvrdý kámen je zde skutečně velkolepě tvarován, jakoby se jednalo o plastelínu, polystyren, nebo kousek másla při pokojové teplotě. A to pomocí případných nástrojů či strojů, které se nikdy nenašly. Asi stačilo pouze lusknout prsty...
K chrámu Puma Punku a do dalších úžasných míst, které jsme v tomto díle zmínili, se v našem seriálu ještě vrátíme. A pochopitelně nejen tam. Stopy v kameni, které mají tu výhodu, že přetrvají tisíce let, jsou v našem Hledání pracivilizace pouhým začátkem.
Pradávné opracování kamene - Egypt (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Pradávné opracování kamene - Peru - Cusco (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Pradávné opracování kamene - Peru - Sacsayhuaman (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Sacsayhuaman (Peru) - Jen zhruba pětina z hradeb (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Pradávné opracování kamene - Peru - Ollantaytambo (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Pradávné opracování kamene - Bolívie - Puma Punku (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
4
6
Adam 04.06.2016 16:48 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(3) Stavitelská linie a její astronomická podstata
V minulém díle jsme si uvedli místa, na kterých lze pozorovat výsledky nepochopitelné techniky zpracování kamene nějakou dávnou a evidentně velmi vyspělou civilizací. I když se jednotlivé styly výsledných kamenných staveb různí, přesto stavby
na Velikonočním ostrově, v oblasti Cusca a Machu Picchu a v egyptské Gíze
spojuje minimálně ta skutečnost, že do spáry mezi kameny mnohdy nedovedeme vsunout ani špičku nože. Tato tři místa jsou však propojena ještě něčím úplně jiným, a sice geograficky. I přes to, že jde o dva různé kontinenty oddělené Atlantickým oceánem, propojuje ta zmíněná místa jedna souvislá přímá linie, kterou lze případně po povrchu Země vést kolem dokola. Zvolíme-li si start na Velikonočním ostrově, tato linie protne oblast Cusca a Machu Picchu a pokračuje až k velkým pyramidám v Gíze. Pracovně jsem tuto spojnici nazval "stavitelská linie". Pokud bychom se podívali, jestli se na této linii čirou náhodou nenacházejí ještě nějaká další zajímavá starodávná místa, zjistíme, že jde o spojnici všech těchto míst:
Velikonoční ostrov – pláň Nazca – oblast Cusco a Machu Picchu – Gíza – skalní město Petra – oblast města Ur (sumerské jádro Mezopotámie) – Persepolis
Níže přiložený obrázek tuto linii zobrazuje. Dle individuálního úsudku lze do linie začlenit ještě další zajímavá místa; také lze linii protáhnout ještě přes Indii, Kambodžu, Indonésii atd. Na trase jsem třeba nezmínil ještě Oko Sahary, protože neleží přímo na linii, ale připadalo mi příliš od linie odchýlené. Ve skutečnosti je ale Oko Sahary od linie vzdálené jen 150 – 200 km, což možná můžeme v celkovém geografickém měřítku vnímat jen jako drobnou odchylku.
Linie spojující třeba různá duchovně nebo historicky významná místa na venkově, tedy v měřítku několika kilometrů (případně i několika desítek kilometrů), to není ničím neobvyklým. Stavitelská linie, na kterou zde upozorňuji, se však táhne přes celou polokouli Země.
Sice zřejmě nejde o vyloženě zásadní postřeh, přesto však ohledně stavitelské linie zmíním jednu zvláštní "náhodu". Zjistil jsem, že tato linie protíná průsečík Obratníku raka a Základního (nultého) poledníku. Snad bych to i přešel jako čirou náhodu, ale mou pozornost upoutalo to, s jakou absolutní přesností linie tento bod protíná. Obratník raka je linií pevně danou astronomií, avšak nultý poledník byl zvolen dohodou, a to prý podle greenwichské observatoře ve Velké Británii. Otázkou, která zřejmě zůstane bez odpovědi, je, zda nebyl nultý poledník ve skutečnosti stanoven na základě znalosti stavitelské linie, nebo na základě jiných příbuzných informací souvisejících s pradávnými civilizacemi.
Uvědomil jsem si však (a následně ověřil), že stavitelská linie v sobě skrývá jinou a mnohem víc zásadní podstatu. Její geometrie přeneseně souvisí s náklonem zemské osy a zároveň přímo souvisí s ekliptikou, tedy s rovinou, po které se Země pohybuje při svém oběhu kolem Slunce. Tolerujeme-li drobné odchylky, ekliptiku můžeme vnímat jako rovinu, po které se pohybují všechny planety naší sluneční soustavy. A teď tedy k té zcela zásadní astronomické podstatě stavitelské linie. Nacházíme-li se na Zemi kdekoliv na této stavitelské linii, každý den v nějakou dobu splyne náš zenit („přímo nad hlavou“) přímo s ekliptikou. A ještě zajímavější je, že zhruba v tuto chvíli splynou s ekliptikou všechna místa, která se na linii nacházejí. To ilustruje druhý přiložený obrázek. Až natolik je tato stavitelská linie astronomicky a geograficky specifická. Domnívám se, že při hledání pracivilizace je to velmi zásadní skutečnost, která však vyvolává tucty dalších otázek.
Stavitelská linie (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Stavitelská linie - Splynutí s ekliptikou (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
6
Adam 11.06.2016 23:13 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(4) Bytost Viracocha
Záhadné stavitelství v západní části Jižní Ameriky (a nejen zde) po sobě musela zanechat nějaká velmi vyspělá dávná civilizace. Oficiální historie to zatím nepřipouští, což může být jednoduše tím, že k odkrytí této civilizace zřejmě neexistují žádná přímá a dostatečně komplexní vodítka. V odkrývání hluboké minulosti nám však mohou pomoci mytologie a legendy, které historikové obvykle se vším všudy automaticky uzamykají do šuplíku holých výmyslů. Pokud se však pohybujeme v historii starší než starověk, opatrný přístup k legendám nám může být nápomocný. Stačí jen neinterpretovat dané příběhy slovo od slova, ale spíše je vnímat symbolicky a "číst mezi řádky". Osobně se domnívám, že ohledně takového dávnověku by se měla (opatrně vnímaná) mytologie či legenda vyskytovat na podobné úrovni spolehlivosti jako teorie vzešlé dnes uznávaným způsobem. V obou případech jde o tápání v tuhé mlze.
Legendy Inků jsou velice různorodé, jak už to u tak velkolepých kultur bývá. V různém podání se však shodují na tom, že velmi staré stavby mnohdy plné megalitů a řešené nepochopitelnou kamenickou technikou, nepostavili sami Inkové, ale že tyto stavby Inkové objevili a některé z nich následně udržovali a rozšiřovali. Samotným Inkům už prý tyto stavby tehdy připadaly velmi staré.
Nyní se nabízí otázka, kdo tedy ty úžasné stavby postavil. Jednoznačně to museli být zcela výjimečné bytosti oplývající nevšedními dovednostmi a schopnostmi. A o takových bytostech se incké legendy zmiňují. Mnohé dávné vyprávění a texty směřují různými způsoby k jedné velice zásadní bytosti jménem Viracocha [virakoča] (Apu-Kon-Tiki-Viracocha). Podle některých legend Inků se jedná o zcela prvotního boha stvořitele a je velice zajímavé, že v tomto případě legendy vyprávějí příběh, který částečně známe úplně odjinud; Viracocha stvořil (nebo zplodil) první lidské bytosti, ale následně byl s nimi velice nespokojený a zničil je tím, že vyvolal potopu. Pak vytvořil nové lidské bytosti a odešel do dálav Tichého oceánu. Mimochodem, v literatuře dávných kultur tentokrát Střední Ameriky se uvádí, že původní božstvo zničilo první pokusy o stvoření člověka také potopou.
Jiné legendy Inků a inckých předků nehovoří o prvotním bohu - stvořiteli všeho, ale uvádějí, že kdysi dávno nastala nějaká velká katastrofa a po ní přišla do země Inků neznámá bytost, která se snášela z nebe, uměla chodit po vodě a projevovala se mnoha dalšími nadlidskými schopnostmi. Stala se učitelem zemědělství, umění, myšlení a způsobů, jak žít v míru a bez sobectví. Nazývali ho Viracocha. Tyto legendy zmiňují, že Viracocha byl doprovázen dalšími tajuplnými bytostmi, "věrnými a zářivými".
Za centrum kultu Viracochy je považováno Cusco, které bylo svého času zároveň jakýmsi hlavním centrem říše Inků. Vyobrazení Viracochy mohlo být různé, ale jeho nejtypičtější vyobrazení (viz první obrázek) nalézáme snad výrazněji než kdekoliv jinde, přibližně 500 kilometrů jihovýchodně od Cusca (již na území Bolívie), ve zbytcích prastarého města Tiahuanaco [tyjouanako] (Tiwanaku). Stejně jako Cusco, také město Tiahuanaco jsme si zmínili v 2. díle seriálu, ovšem trochu nepřímo. Uvedli jsme si pouze jeho část s názvem Puma Punku, ve které nalézáme absolutní vrchol záhadného tvarování kamene. Součástí města je však také například Sluneční brána, na které můžeme pozorovat typické vyobrazení Viracochy, nebo monolit Ponce, který naší záhadnou bytost s nadlidskými schopnostmi představuje také. Nevím o žádném jiném místu v Jižní Americe, kde by se nacházelo větší množství vyobrazení Viracochy. Zdá se, jakoby mu bylo Tiahuanaco doslova zasvěceno. Nebude zřejmě náhoda, že je to současně místo dochovávající největší mistrovství záhadného tvarování kamene.
Legendy i vyprávění předků souhlasně popisují Viracochu jako bytost bílé pleti s vousy. To je vzhled velmi odlišný oproti obyvatelstvu Jižní Ameriky. Naznačuje to, že Viracocha zřejmě opravdu nebyl místní, ale přicestoval do tohoto kontinentu úplně odjinud. Některá vyprávění uvádějí, že Viracocha a jeho "věrní a zářiví" vytvořili záhadné obrazce na pláni Nazca, které jsou však pozorovatelné z výšky alespoň cca 400 metrů, nebo lépe z výšky dvakrát tak velké. Z povrchu země není rozeznatelný prakticky žádný obrazec. Než se tedy budeme ptát, co vlastně ty obrazce představují, měli bychom si zřejmě položit základnější otázku. Pro koho takové obrazce vlastně mají smysl? Asi jen pro toho, kdo se dokáže pohybovat vysoko nad zemí. Samozřejmě to může být všechno ještě úplně jinak, ale nemohu si odpustit tu poznámku, že některé legendy Viracochu popisují jako bytost nadlidské síly, která se (kromě jiného) snášela z nebe.
Viracocha - Typické vyobrazení (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Viracocha - Tiahuanaco, Sluneční brána (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Viracocha - Tiahuanaco, Monolit Ponce (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
5
Adam 13.06.2016 16:35 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(5) Mocný symbol Jaguára
Starověké kultury Střední Ameriky, kultury západní části Jižní Ameriky a kultury Amazonie se od sebe navzájem poměrně dost odlišují. Přesto však mají několik věcí společných. Například, hluboko v mytologii a v náboženství na všech těchto místech nacházíme symbol Jaguára, který je buďto přímo uctíván, nebo ctěn jako cosi velmi důležitého a váženého.
Někdy máme tendenci hledat záhady i tam, kde nejsou; jaguár je zkrátka obávané zvíře hodné respektu, což samo o sobě může podněcovat k vytvoření kultu. Je však podivné, že ve všech zmíněných lokalitách existovaly kultury, pro které byl symbol Jaguára zcela základní a velmi zásadní. Zároveň je podivná ještě ta skutečnost, jak moc rozsáhlý tento kult je.
Jaguár si získal nesčetná vyobrazení ať už v kameni, jako součást keramiky, nebo ve zlatě. Ve Střední Americe symbol Jaguára velmi zásadně vnímali například Olmékové, Mayové, Aztékové a kultury na území Kostariky. V Jižní Americe to byly například kultury Kolumbie, významné předincké kultury Chavín [čavín] a Močikové, a také amazonští indiáni (nejvíce Janomamové, Kamajuráové, Bororové, Aravakové a další). I když se jedná o úplně jiná etnika, jaguár je všechny spojuje. To nás může vést k myšlence, zda všechny tyto kultury nebyly kdysi dávno ovlivněny nějakou ústřední civilizací, která je skrze symbol Jaguára plošně ovlivnila. Pozornost věnuji tomuto kultu také proto, že často na artefaktech a reliéfech není jaguár vyobrazen jako obávaný nepřítel, nýbrž (v některých případech) dokonce zcela naopak.
Navíc existuje přímé pojítko mezi symbolem Jaguára a mezi záhadnou pracivilizací. Například, v Cuscu, ve zdivu paláce Roca, nalezneme siluetu jaguára tvořenou z přesně poskládaných a komplikovaně tvarovaných kamenů, jejichž výskyt (v 2. díle tohoto seriálu) interpretuji jako základní důkaz o přítomnosti velmi vyspělé a dosud nepochopené dávné civilizace.
Močikové - Soška mystického spojení s Jaguárem (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
21.06.2016 22:39 Editace moderátorem. Doplněn text
1
5
Adam 14.06.2016 23:30 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(6) Vodítka do Tichého oceánu a ke ztracené zemi Mu
Některé indicie, na které jsme narazili v předchozích dílech, nás při hledání pracivilizace nenápadně směrují do nekonečných vod Tichého oceánu. A těch indicií je nakonec ještě o něco víc.
Velikonoční ostrov neměří na délku více jak 24 kilometrů, ale jak je malý a do velké míry pustý, o to složitější otázky vyvolává. Po ostrově je roztroušeno více jak 300 soch Moai, nacházíme zde také drobné ukázky záhadného přesného tvarování kamenných bloků, stejně jako v dalších místech "stavitelské linie" (Velikonoční ostrov, Cusco + Machu Picchu, Gíza atd.). Zároveň zde však nalézáme prakticky jen moderní zástavbu a kromě hřbitova, který zřejmě ani nebude příliš starý, nenalézáme téměř žádné zbytky po dávném obyvatelstvu ostrova. Přitom se tvrdí, že ostrov obyvatelstvem doslova kypěl; ostrov míval hustý palmový porost, který byl prakticky kompletně vykácen. Lidé zde měli vyspělou infrastrukturu, vytvářeli zmíněné sochy Moai, měli vlastní náboženství a disponovali vlastním písmem Rongorongo, ale třeba po domech těchto lidí jsou jen minimální památky. Možná, že by to všechno bylo o něco lépe vysvětlitelné, kdyby ostrov byl původně mnohem větší a díky nějakým geologickým změnám by se až později částečně potopil a tím i zmenšil do dnešní známé podoby. 24 kilometrů na délku, to skutečně není mnoho na to, aby se zde mohla natolik rozvinout nějaká kultura.
Další podivnost tkví v tom, že sochy Moai mívají ve skutečnosti poměrně dlouhé tělo, ale většina z něj se nachází zasypána v zemi a viditelné bývají pouze hlavy. Na těle soch bývají velmi četné rytiny, což mi osobně dost komplikuje představu, že by zanoření soch do země bylo nějakým způsobem záměrné. Na dlouhé zimní večery si tedy ponechávám rozjímání nad tím, jestli nějaké geologické změny nemohly sochy zahrnout zeminou až dodatečně.
Historikové stále více tíhnou k předpokladu, že kultura ostrova Rapa Nui (Velikonoční ostrov) souvisí s ostatními ostrovními kulturami nitra Tichého oceánu, tedy s Polynésany. Do jisté míry to dává smysl, jelikož Polynésané občas podnikali dlouhé cesty po oceánu na vorech. A třeba zeměpisně Velikonoční ostrov do Polynésie plně patří. Je však velmi zajímavé, že jedno z hlavních božstev hluboké polynéské mytologie je jakási "první bytost mužského pohlaví" jménem Tiki. Tato mytologie zasahuje až k Novému Zélandu, ke kultuře Maorů. Zajímavé je na tom to, že Tiki je jedno ze jmen (nebo část jména) klíčové božské bytosti peruánských (a celkově předinckých) kultur – Apu Kon Tiki Viracochy. Podobně smýšlel také norský mořeplavec, experimentální archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Tomu se díky jeho skutečným návštěvám Polynésie zřejmě povedlo (kromě shody ve jménu) objevit ještě další (přesněji nespecifikované) spojení mezi Tikim a Viracochou.
A pokud si vzpomeneme na zmínku o jedné z legend, Viracocha po druhém pokusu stvoření lidstva odešel z území dnešního Peru a Bolívie kamsi do Tichého oceánu. Velmi se tedy nabízí otázka, jestli mocný Viracocha nepocházel z nějaké země v Tichém oceánu a případně zda tato země (třeba díky různým geologickým vlivům) není z velké části ztracena pod hladinou oceánu.
Už déle než století trvají spekulace o tom, že před stovkami tisíc let (nebo před miliony lety) existovaly za naší planetě pevniny a kontinenty, které se dnes již nacházejí pod hladinou moře. Takové teorie jsou možná velmi pádné, protože jiným způsobem zřejmě nelze vysvětlit rozšíření některé fauny a flory, které by se jinak muselo odehrát přes otevřené moře, což je (ve většině případů) prakticky nemožné. Především pro oblast Indického oceánu vznikly teorie o ztracené zemi pojmenované Lemurie (kvůli záhadnému rozšíření lemurů). Jedná-li se však o více jak stovky tisíc let nazpět, takové teorie nám v hledání pracivilizace zatím zřejmě moc nepomohou.
Britský inženýr, vynálezce a spisovatel James Churchward byl však přesvědčený o tom, že v Tichém oceánu existoval kontinent, který zmizel poměrně nedávno – zhruba v roce 11.000 př.n.l. Dnes po něm prý zbylo jen pár polynéských ostrůvků (včetně Velikonočního ostrova). Churchward nazýval tento kontinent Mu a předpokládal, že se do hlubin Pacifiku zanořil kvůli geologickým změnám doprovázeným silným zemětřesením. Teorie o zmizelém pacifickém kontinentu jako první rozvíjel Augustus Le Plongeon, který svého času vedl vlastní výzkum mayských rozvalin a pokoušel se o překlady prastarých spisů těchto středoamerických kultur. Le Plongeon tvrdil, že mayské kultury založili přeživší obyvatelé ztraceného kontinentu v Tichém oceánu.
Může být však velmi těžké tyto teorie o kontinentu pohlceném Pacifikem podpořit, pokud víme, že v současné době se hloubka Tichého oceánu povětšinou pohybuje v rozsahu 3.000 – 6.000 metrů. Dokonce ve vzdálenosti jen několika kilometrů od břehů polynéských ostrovů bývá hloubka oceánu už 1000 metrů a více. Pevnina Mu by se tedy musela propadnout o několik kilometrů.
Narazil jsem však ještě na další zajímavé souvislosti, které by mohly teorie o jakési zemi Mu podpořit. Pokud kontinent Mu dle některých teorií vyplňoval velkou část Tichého oceánu a sahal až k Číně, mám silnou tendenci zmínit, že „mu“ je současně jeden z pěti základních prvků prastarého čínského učení wu-sing. Samozřejmě, může to být jen náhodná shoda. Můžeme však natrefit na zajímavější shody, pokud se vrátíme k některým předinckým kulturám do Peru. Existují tvrzení, že kultura dnes nazývaná jako Močikové, se původně jmenovala Muchic [mučik], což můžeme přeložit jako "dědicové Mu". A další předci Inků – kultura Chimu [čimu] – nese ve svém názvu "přišli z Mu".
Když si uvědomíme, na kolik vodítek jsme zde vlastně narazili, Řím by se možná měl třást strachy, že přijde o svou roli v jednom známem pořekadlu. Při hledání pracivilizace bychom totiž možná mohli začít říkat: „Všechny cesty vedou do Mu.“
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
3
8
Adam 22.05.2017 10:06 Bydliště: Praha
5793
563
5842
(7) Stopy v hlubinách a rozlehlé země, které kdysi zaplavilo moře
Pokud pátráme po nějaké dávné vyspělé civilizaci, která později zmizela, postupně nás to stále více vede k závěru, že ji zřejmě z nějakého důvodu pohltilo moře či oceán. Jiná vysvětlení by musela zabíhat do úvah, že tato kultura nevytvářela žádné stavby či předměty dochovatelné do současné doby, nebo že existovala v dosud neobjevených podzemních prostorách, nebo že je zcela zasypána pod saharským pískem, nebo že jsme stopy po ní již ve skutečnosti nalezli u některých známých kultur. Určitě by bylo možné rozvíjet další a další myšlenkové směry řešící zmizení „suchou cestou“. Ať už některé zmíněné náměty působí jakkoli výstředně, ve snaze nechat si oči otevřené bychom neměli žádný z nich nepodloženě vylučovat. Nakonec může vyplynout, že výsledek našeho hledání bude určitou kombinací hned několika takových myšlenkových směrů (úvah o zaplavení civilizace nevyjímaje).
Pojďme však ještě chvíli setrvat pouze u otázky, zda by se hlavní centra ztracené pracivilizace mohla momentálně vyskytovat na dně nějakého moře či oceánu. V minulém díle nás poměrně dost vodítek směrovalo do Tichého oceánu. Dělá mi však starosti, že by se zde musela pevnina propadnout až několik kilometrů pod hladinu. Na druhou stanu, Tichý oceán pokrývá prakticky celou polokouli, a tak je k zamyšlení, jak dalekosáhlé důsledky může mít při takovém měřítku třeba jen drobná geologická změna. Navíc, v předchozím díle mi chybí zajímavá zmínka, že podle rapa-nuiských legend první jméno Velikonočního ostrova znělo Te pito o te kainga a Hau Maka, což v překladu znamená „Malý kus země Hau Maka“, tedy pouze část daleko větší rozlohy.
U pobřeží Itálie, Řecka, Egypta a dalších zemí, již archeologové osvobodili z vodního sevření několik artefaktů, které pocházejí od známých starověkých kultur a většinou nepředstavují žádné zásadní vodítko k prapůvodní civilizaci, kterou hledáme. V hlubinách byla však objevena také místa, která představují gigantickou fascinující stopu po velmi dávných a neznámých kulturách. Jedním z těchto míst je pobřeží u jižní části japonského ostrova Yonaguni. Přibližně v hloubce 20-30 metrů se tam nachází mohutný kamenný monument, dlouhý více jak 150 metrů. Jeho tvar je velmi vydatně opracován do mnoha různých hran, obdélníkových plošin, jakýchsi schodů a dalších útvarů. Jeho stáří bylo odhadnuto přibližně na 10.000 let.
Druhá důležitá podmořská stopa po ztracené civilizaci dřímá ve zcela jiné destinaci, a sice u východního cípu Kuby, na dně zálivu Golfo de Guanahacabibes. V roce 2001 tam objevili dva kanadští vědci Paul Weinzweig a Pauline Zalitzki město s pyramidami, které jsou údajně ještě větší než pyramidy egyptské. Stáří staveb bylo hrubě odhadnuto na 50.000 let. V roce 2012 byl nález potvrzen na základě podrobnějšího průzkumu místa robotem. Z nějakého důvodu je však pozornost od tohoto velice zásadního objevu odkláněna a s žádnými novějšími informacemi či poznatky jsem se zatím nesetkal. Přitom se jedná o nesmírně důležitý objev, který by mohl rozproudit výzkumy, jejich výsledkem by mohlo být kompletní přepracování prehistorie lidstva a člověk by konečně daleko lépe věděl, z čeho, nebo odkud, vlastně pochází. Což je možná sám o sobě důvod k té odtažitosti.
Historické zmínky o potopě se vyskytují ve více jak 200 nejrůznějších verzích po celém světě. Takové množství můžeme vnímat jako poměrně přesvědčivý důkaz, že něco takového se skutečně odehrálo. Otázkou je, jak přesně taková potopa vypadala. Pokud se budeme zabývat představou, že přišla velmi náhle a prudce zaplavila pevninu, pak je velmi nepravděpodobné, že by se hladiny moří samy o sobě zvýšily a vytvořily záplavu trvající nějakou delší dobu. To prakticky není možné, pokud se zrovna nejedná o lokální údolí, ve kterém se voda zadrží díky tvaru krajiny. Namísto celkového zvýšení hladiny moří by se mohlo spíše jednat o gigantické vlny, tedy obecně o výraznější „rozlití“ moří a oceánů. Po něm však poměrně rychle nastupuje stékání vody zpět do moře. Při takové potopě je tedy voda neustále v pohybu a nemůže se jednat o klidnou hladinu, která na delší dobu pohltila hříšný svět.
K nějaké prudké a mohutné záplavě pevniny v historii zřejmě došlo (jednalo se tedy pravděpodobně jen o jakési krátkodobé „spláchnutí“, které pochopitelně i tak muselo napáchat spoustu škod), zároveň však mohly některé dávné kultury zažít i trvalé potopy, které však měly naopak dosti pomalý náběh. Výzkumy prokázaly, že při ustupování poslední doby ledové se přibližně kolem roku 13.000 př. n. l. začala poměrně prudce zvyšovat hladina moří, a to zpočátku až o 2,7 metrů za století, následně o cca 1,8 metru za stol. Tento celkově prudký růst hladiny trval zhruba 7,5 tis. let a přibližně od roku 5.500 př. n. l. se výška hladiny poklidně ustalovala až do dnešního stavu. Celkově se během posledních 15 tis. let hladina moří zvýšila zhruba o 109 metrů. V dávných dobách před starověkem tedy na mnoha místech na planetě začalo moře pohlcovat to, co bylo dlouhodobě pevninou.
Se zemětřesením, vlivem „prudké potopy“, nebo jinými vlivy, na Zemi zřejmě proběhly různé lokální geologické změny. Zaměřil jsem se však na samotný trvalý vzrůst hladiny moří, ke kterému došlo s koncem doby ledové a pokusil jsem se o přibližnou rekonstrukci všech (rozsáhlejších) pevnin, které se zřejmě na Zemi zhruba před 15 tis. lety vyskytovaly, než je pohltilo moře. Výsledkem rekonstrukce je, že pevnina nemalé rozlohy zmizela v dnešním Mexickém zálivu (u Floridy a Mexika) a v Karibském moři (u Hondurasu, Nikaraguy a v Batabánském zálivu u Kuby). Dále zmizela poměrně velká plocha pevniny mezi dnešní Čínou a Japonskem (především v oblasti dnešního Žlutého, Pochajského a Východočínského moře) a obrovská pevninská plocha byla zřejmě zatopena v celé západní části Indonésie a mezi Austrálií a Papuou (dnešní Arafurské moře). Tuto přibližnou rekonstrukci si lze prohlédnout na obrázcích níže. Nabízí se, že na jednom z těchto míst mohla kdysi existovat „základna“ pradávné civilizace, kterou nyní považujeme za ztracenou.
Podpořte chod fóra 