Str.: 1, 2 Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
Píďalka 28.06.2019 17:39 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Prilet a pred-cestovni priprava
No, jedu na linux lite na cestovnim kompu a zatim se mi nepodarilo nastavit prepnuti jazyka jako na domacim a nevim proc. Takze zatim bez diakritiky.
Z Ceska jsme odleteli pry lacinou Air Canada Rouge Praha - Toronto C$ cca 15 000. Byl to neuveritelne rychly let. Z Prahy v 9.30 a ve ve 14.10 jsme si sedli v Toronte. Jako by nekdo postrcil hodiny dozadu o 6 hodin. Cindulka na nas cekala a odvezla mne s Lalinkou do Hamiltonu a vse probehlo podle planu. K veceri nam udelala ten zdaleka nejperfektnejsi hamburger, jaky jsem kdy mel, a nestacil jsem se vynadivit, jak se za ta leta vypracovala v umeni kulinarskem.
Vyznechaje dalsi detaily, chteli jsme si poridit hodne ojety Dodge Grand Caravan na cesty, ale kupovat v Kanade auto bez technicke a bez jineho auta je velka potiz a nakonec jsme koupili velice slusny z autobazaru. Rocnik 2006, 181 000 km, cena C$ 4000, dane a licence dalsich C$ 1000, takze bratru 5000. Jenze, s clovickem jsme se domluvili, ze pokud to auto privezeme ve slusnem stavu zpet, vezme za cca C$ 2500 zase zpatky. Nakonec to takhle vychazi jako slusne auto na 3 mesice za C$ 2500 a za to by mozna opravena sunka ani nebyla a jeste by zbyla starost co s ni pred odletem. Nejspise by to byl odpis na vrakovisti za par stovek, jestli.
Koupili jsme do auta matrace, po tydnu u dcery se konecne sbalili a mazali smer -
1
2
Píďalka 28.06.2019 18:39 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Niagara
Takže jsem zkusil fintu a přeci jen tu češtinu na klávesnici dostal, i když trochu složitěji.
Mno. balení nám vzalo dost času a ještě jsme museli nechat opravit vadný kabel na blinkru a tak jsme se dostali jen na Queenston Heights kouda od toho velesplavu. Od mé poslední návštěvy před snad 20ti lety zde vyrostl krásný park s veřejnými, čisťounkými, bezplatnými záchody otevřenými 24 hodin a tak jsme se prošli.
Ještě byl čas a proto jsme se sbalili, skočili do našeho "mobilu" a přejeli do Niagara on the Lake. Dorazili jsme v sedum a zaplatili jednu hodinu parkování, což s jejich závěrkou vyšlo, že bychom tam mohli být za dolar do 10 hodin do rána. Skočili jsme si na večeři do řecké restauračky, byla celkem fajn, prošli se po městečku, které kdysi bylo hlavním městem Horní Kanady. To ještě byla "Kanada" jen kouskem dnešního Ontaria a Quebecu. Dokonce se tam prý kanaďani servali s amerikány někdy v minulém století a věhlasná bitva stávající z cca 250 mužů dohromady na obou stranách stála kanadského generála Brocka život, ale jistá babka, Laura Secord, spasila Kanadu protože prý našeptala zaskakujícímu kapitánovi jak na ně a kanaďani to prý vyhráli.
Večer jsme se vrátili na Queenston, udělali spaní, umyli se a zalehli. Jedna krásná věc na Kanadě je, že každá veřejně přístupná budova musí poskytovat veřejnosti záchody a to bezplatně a že hodně podporuje turismus i veřejnými a bezplatnými záchody, někdy jen přenosnými, ale ve vetších centrech kamenými i s umyvadly a mýdlem atd.
Ráno jsme se vzbudili v půl šesté, sbalili na denní režim a mazali na tu slovutnou Niagaru. Takhle časně byla prakticky ještě bez turistů a chladná a tak jsme zaparkovali náš domeček hned u vodopádu prý za 25 doláčů. Došli jsme ke splavu, pokochali se, pofotili se, pozmokli tříští a vyběhli si do cirkusu zvaného Niagara Falls do Tom Hortons na kafe. Vrátili jsme se k autu a zjistili, že parkování začíná vybírat při vstupu až v 9 hodin a že nás, časné ptáky, nechá odjet bez placení. Ocenili jsme to tím, že jsme popojeli do města a našli si parkování pro neplatící u zrušeného supermárketu. Pak jsme se vydali opět do města a trochu se pokochali pouťovými kýči. Lálinka si ještě skočila do muzea sebevrahů, kteří se nechali nějak vodopádem splavit, ať již dobrovolně, nebo ne, ale mne to nezajímá a tak jsem na ni počkal venku a pozoroval mraky japonských turistů. Pak jsme se ještě stavili na jedno kafe a dibínek jídla ve Starbucks. No, já to jejich spálené kafe nemusím a Lálinka zjistila, že ona taky ne, ale máme na ně CD 50 dárkový kód a tak ho nějak využijeme.
Odpoledne jsme vyrazili zase na cesty a jeli se podívat do Elory na malebnou, dolomitovou průrvu. Poobdivovali jsme procházkou kolem ní, pár set metrů, a pak si skočili pro dodžku zaparovanou v městečku. Přejeli jsme do parčíku na konci ztezky kolem průrvy a šli zpět do městečka, spíš vesnice, na pívo a mňamku v hospodě.
No a pak zase k autu, kde jsme si počkali na setmění a až odejde zbytek turistů, moc jich nebylo, a seškrábali se dolů k mělké říčce. Tady jsme se na ádu celí umyli po horkém dnu hybaj hore do pelíšku v pojízdném domečku. Ráno jsme vstali oproti plánům až kolem osmé, uvařili na vařiči kafe, k snídani se podělili o srdce římského salátu, jen tak, bez ničeho a vyrazili směr -
1
4
Píďalka 05.07.2019 15:18 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Port Elgin
Kolem osmé ráno jsem v Eloře uvařili kafíčko na parkovém piknik stole, zatímco Lálinka provedla denní úpravu auta. Pokecali jsme trochu, umyli ešus kuchyňskou útěrkou a mazali do Erinu. Lálinka totiž chtěla vidět místo a dům, kde jsem žil 13 let s rodinou. Dům vypadá trochu jinak, je dost opravený, ale majitele nebyli doma a nechtělo se nám jim tam courat bez dovolení. Jen jsme obešli dům, okoukli dva otevřené akry s rybníčkem, potůčkem a mými bývalými vánočními jedličkami, ze kterých už jsou slušné stromy, a pokračovali do vsi Erin (jméno ve skutečnosti znamená v irštině Irsko). Moc se toho tam nezměnilo a je to malebná, poněkud turistická ves. Vletěli jsme opět k Tim Hortons na kafe, prošli jsme se po malé vsi a pak pokračovali do blízkého městečka Orangeville, kde jsem dožil svá kanadská leta ve slušně velkém, třípokojovém bytě, kde jsem se dál zabýval svým pokusnictvím.
Stavili jsme se tam i u “Řeka” na “fish and chips” (ryba s hranolkama). Lálinka si dala haddocka a já halibuta. Řek to před zhruba rokem a půl prodal díky vážné nemoci, jak jsme se dozvěděli od nových majitelů (z Kambodže), ale noví vlastníci velice rozumně nic nezměnili a dobře udělali. Jejich ryba s domácímí hranolky byla stejně vynikající, jako Řekova. Převzali od něj i receptury. Pěkně jsme si s paní s miminkem na ruce popovídali, rozloučili se a slíbili, že se ještě jednou stavíme, až pojedem zpět do Hamiltonu, protože mají určitě tu nejchutnější rybu s hranolky v celém Ontariu.
Další cesta nás k večeru zavedla k jezeru Huron do dnes už spíše rekreačního městečka Port Elgin. Mají tu u jezera pěkný park s parkovištěm na přespání a snad dva kilometry dlouhou promenádku kolem břehů jezera, kterou jsme se pocourali. Snad všechny takové parčíky poskytují čisté, veřejné záchody zdarma, což je pro turisty našeho ražení i pro jiné návštěvníky oproti českým manýrům úžasné pohodlí.
Ráno jsme se sbalili, opět ranní turek z ešusu a vyrazili jsme do nedalekého provinčního parku MacGregor zjistit, jak se to má s cenama. No, není to nic lacinného. Za jedno vozidlo na kempovacím plácku bez přípojek elektřiny a dalších výdobytků moderní doby si řekli Cd 44. Nechali nás ale se na chvíli do parku podívat a pak jsme s Lálinkou mazali dál. Cestou jsme se později opět stavili v Timmies na kafe a trochu potelefonovat přes jejich WiFi a pak hurá na -
1
2
Píďalka 05.07.2019 15:32 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Last Chance Lake
Last Chance Lake (Jezero Poslední Šance) bylo a stále je mé oblíbené místo. Ukázali mi ho čeští trampové na jejich pro mne první a bohužel i poslední slezině, na kterou jsem se kdy kdysi dávno dostal. Trvala tři dny a byla zcela perfektní. Pak jsem sem jezdil v létě kempovat "na divoko", tedy mimo oficiální parky, a na podzim na houby.
Bez honičky jsme se už ani nevím kde zase odpoledne stavili v Tim Hortons (Timmies) na kafe a nějaké malé sousto. Tim Hortons je řetězec, cosi jako “koblihárna”, jakási kavárna po kanadsku, jejíž styl znáte z Česka v podobě Starbucks, avšak daleko lidovější a populárnější. Rozdíl je, že Timmies jsou podstatně lacinější, s daleko větším výběrem kde čeho a nenabízejí nechutné, hořké, spálené kafe. Založil ho kanadský hokejista Tim Horton se společníkem a první kavárnu otevřeli v Hamiltonu, odkud pocházel. Díky své hokejové popularitě se mu kavárna rozrostla do franchise po celé Kanadě a dnes už prý i do Ameriky. Dokonce ten řetězec už prý vykoupila nějaká americká společnost. Tim Horton se však ze svého úspěchu moc dlouho neradoval a ve 44 letech se zabil v autě. Timmies, jak jsou běžně nazývané, najdete snad v každém městečku a ve velkých jsou na každém pátém rohu a dost často na ně narazíte i na rušných křižovatkách hlavních tahů uprostřed “nikde”. Skoro všechny mají u několika stolků elektřinu a někdy i napájení USB a také poskytují zdarma WiFi. Navíc vás odtud nikdo nehoní.
Cesta po skoro prázdných silnicích byla fajn, ale parkoviště přibližně 4 km lesní cestou od jezera Last Chance bylo pusté a Lálinka se necítila na to tam přespat. Pokračovali jsme ještě pár kiláků po Big Chute Road do maríny u lodního výtahu a peřejí Big Chute (Velká Šupna) na Trenton Waterway (Trentonské vodní cestě). Je to rekreační, 386 km dlouhá vodní spojka přes spoustu jezer a jezírek a řek vedoucí z Trentonu na jezeře Ontario až na Georgian Bay na jezeře Huron.
Tady jsme obsadili poslední volné místo na parkovišti pro neplatící. V maríně naproti přes silnici by to koštovalo Cd 10. Trochu jsme se prošli po silnici a kolem výtahu k vodě a hybaj na kutě. Ráno nás vzbudili lodičkáři kolem sedmé. Opět jsem udělal kafíčko na parkové lavičce na sousedním odpočivadle a Lálinka jaksi pobalila. Ještě jsme se podívali na přetahování lodí výtahem mezi dvěma jezery s převýšením cca 25 m a mazali zpět na “Jezírka”, k jezeru Last Chance.
Na parkovišti však byl nevídaný šrumec. Lidé sem dnes jezdí řádit na dune buggies, ale vešli jsme se ještě. Oproti dobám minulým je cesta mimo skály rozježděná džípy a buginama do hlubokých louží plných bahna. Pár prvních jsme obešli lesem, ale další přechod mezi dvěma rozlehlými močály jsme brodili bosí, po dost hrubých kamenech a po stehna vodou. Voda zde však byla aspoň jakž takž čistá. Další kilák a opět ohromná bahenní lázeň a ještě v zatáčce mezi dvěma močály. Nebyl jsem si jistý, zda vůbec půjde po kraji močálu obejít. Vlezl jsem do ní bos, ve vyhrnutých kraťasech a s batohem přes rameno. Sice jsem zjistil, že obejt půjde, ale ujela mi v bahenních kolejích pod vodou do půli stehen noha a já jsem sebou do té příjemnosti plácl. Jen tak tak jsem ještě stačil batoh zvednout a přidržet běhen mého kalného pádu nad hladinou vody. Zvedl jsem se, vycouval, obul zabahněné boty které visely na baťohu a které to odnesly i s ponožkama. Já vám vypadal. Louži jsme s Lálinkou obešli krajem, zarostlým úzkou stěnou řídkého porostu křoví. Takže dobrý.
Dál už to šlo jak po másle. Hladina Last Chance Lake byla poněkud nízká a na můj oblíbený poloostrov jsme se dostali oproti tradici úplně suchou nohou, i když mně to už mohlo být jedno. Vlezli jsme si na skály u vody, kde už oproti lesu neotravují štipky, a nikde nikdo. Stáhl jsem ze sebe zabahněné vše a v jezeře ty svršky i spodky aspoň pořádně vymáchal včetně bot, abychom si pak do jezera s Lálinkou blaženě vlezli a vykoupali se. Oproti větším a hlubším jezerům je zde voda vždy krásně prohřátá od jara do podzimu a je to tu žůžo. Poflákali jsme se tu zhruba 3 hodiny a pak se vydali zpět do auta a hurá dále směr -
1
3
Píďalka 05.07.2019 15:50 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Algonquin Provincial Park
K večeru jsme se docourali do vsi Dwight. Vesnička leží pár kiláků před vjezdem do Algonquin parku a našli jsme tu pláž na břehu Lake of Bays (Jezero zálivů). Jako na většině takových míst je zde spousta parkování, ale tady se mezi jedenáctou večer a pátou ráno stát nesmí. Zajeli jsme podle břehu kouda dál a uložili se ke spaní mezi unitářským kostelíčkem a hřbitůvkem poté, co jsme se v jezeře umyli a Lálinka přeprala pár kousků prádla. To děláme vždycky jak jen to jde. Strašili tu, tedy spíše štípali jen hmyzové, ale dalo se to přežít. Ráno jsme vypadli v devět opět k pláži, pokoupali se lehce v dost chladných voděnkách a mazali dalších 12 km směr Algonquin.
Dojedeme do střediska a k bráně, zaparkujeme tu a jdeme se číhnout, kolik tady ta sranda stojí. Denní vstup bez přespání Cd 18 na vozidlo a s přespáním Cd 46. No, hmyzu jsme si užili dost už na Jezírkách i ve Dwight a ve skutečnosti tu není k vidění nic, co neuvidíme i mimo park, zvláště pak dále na východě v Nova Scotia a na Newfoundland. Především jde o losy a medvědy, máli-li člověk kliku. Jenže dále na východ už jsou i caribou a my si na ně počkáme než tam dojedeme, doufaje, že si oni nepočkají na nás.
Vypadli jsme a pokračovali silnicí skrz kus parku, cca 56 km. Park má ve skutečnosti skoro 150 km na délku a přes 100 km na šířku. Za Algonquinem jsme dojeli za městečkem Deep River do malého provinčního parčíku a tady po nás chtěli Cd 42 za pouhé zaparkování přes noc. Tak to ne! Jedeme totiž na rozpočet Cd 50 denně pro oba a takový luxus si dovolit nemůžeme. Za starých dobrých časů ty parky stávaly zhruba půl průměrného, hodinového platu a šestinu toho, co pokoj v motelu se sprchou a vším příslušenstvím, i když to nejsou zrovna Hiltony. Dnes je to minimálně dvounásobek hodinového platu a polovina ceny pokoje v motelu. Cestou jsme ale minuli jednak svážnou na břehu řeky Ottawy pro sportovní čluny i s parkovištěm a jednak soukromý kemp. Vrátili jsme se tedy kouda a kemp si řekl Cd 25 za parkování přes noc. I zde jsme se poděkovali a zapíchli to na parkovišti u svážné.
Než jsme zalehli, nějak jsme za předními sedačkami nainstalovali moskitiéru a pak jsme 2 hodiny vybíjeli v naší “ložnici” komáry, co nám tam nalítali otevřenými dveřmi. Nakonec jsme únavou kolem půlnoci zvadli. No, ráno jsme se probudili ještě daleko okousanější než po noci ve Dwight a po tůře na Jezírkách. Následovala ranní rutina, tedy turek na vařiči a přeházení věcí v autě, vyvětrali spacáky na plném slunci, já jsem přepral a aj se v chladných voděnkách rychle pokoupal a hurá do -
1
2
Píďalka 05.07.2019 17:17 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Deep River
Dnes je Canada Day, tedy státní svátek Kanady. Popojeli jsme 20km do městečka Deep River (Hluboká Řeka) a stavili se opět v Timmies. Řeka Ottawa je zde odhadem cca 1.5 km široká a prý až 1 km hluboká. Z Timmies jsme autem, které jsme mezi tím pokřtili na Čendu, poskočili pár set metrů do centra a vyrazili přes rozlehlou louku u řeky, plnou stánků a lidových taškařic, abychom se prošli kolem břehu a očíhnuli, jak to tu vypadá.
I zde je veřejná plážička se záchody 24 h, trochu stranou od zástavby, ale voděnka téměř ledová. Byl hic a proto jsme smočili trička a oblékli je jako už po několikáté v takovém hicu mokrá, jakožto osobní klimatizaci. Vrátili jsme se do centra, dali si zmrzku, koupili plavacího buřta na vylepšené zavěšení moskitiéry v autě jako přepážku v dodávce a rozhodli se přespat u pláže na parkovišti, kam jsme auto přesunuli.
Parkoviště jsme našli skoro prázdné, ale po chvíli se sem začala trousit auta a lidičky se židlemi a začali jsme mít vítr, že bude na pláži rachot a párty a že hned tak neusneme. Omyl. Lidi si sice sebou vzali i nějaké občerstvení, nicméně po setmění, jak jsem brzy vytušil, spustili na louce ve městě přes záliv ohňostroj. S lálinkou nemáme pro tento způsob veselí příliš veliké pochopení a po 20 minutách třesku, petard a záře z rachejtlí jsme byli rádi, že je klid, i když to byla na takovou díru veliká podívaná.
Lidičkové se pak spakovali a za chvíli jsme tu zůstali krásnratné ě sami. Ještě se sem zajeli podívat policajti, ale nic po nás nechtěli, jen se otočili a zase zmizeli ve tmách. Kolem půl dvanácté večer jsme se opláchli a mazali na kutě. Noc byla sice zase ve znamení komára, ale v míře pro změnu docela snesitelné. Ráno jsme se v surově studené řece omyli, jen tak narycho, a vůbec si prošli naší ranní rutinou a pak hybaj směr -
1
3
Píďalka 05.07.2019 17:19 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Ottawa - úterý
Opět jsme se stavili v Timmies, ani ne tak kvůli kafi jako kvůli internetu a telefonování a vzkazům, bez kterých by Lálinka nepřežila dne. Já mezi tím píšu deník a většinou i něco malinko sníme. To většinou se teď vyvinulo v kuřecí sandwich, tedy pěnovou bulku ve které je jakýsi řízek t rozmělněných ocintků kuřete s listem salátu a trocjou majonézy. Žádná sláva, ale spolknout se to dá a koštuje to jen Cd 2. projeli jsme centrem města Ottawa a po shledání, že za parkoviště bychom vysolili přes Cd 20 jsem to namířil do malebné vesničky Manitok. Cestou jsme si koupili u farmářského stánku košíček čerstvých jahod a hned je tam zblajzli a plastový košík jim zase vrátili. Bývaly ty košíky vratné a z dýhy, pak nevratné z kartonu a dnes tohle nevratné svinstvo.
V Manitoku je udržovaný, vodní mlýn, ve kterém po staru melou na zakázku mouku z kde čeho, co si kdo přinese. Střed vsi si ještě drží historický, typický a zachovalý charakter dob minulých, ale i zde moderní doba obestavuje malebné jádro svými kostkami fádní architektury. Do mlýna jsme jen nahlédli, anžto je známe z Česka a zajímavější, nechali jsme jim Cd 2 dar, protože vstupné se zde nekoná, a vlezli do antikvariátu popřes silnici. Knížek mraky, co sem kdo přinese. Pokochal jsem se a Lálinka taky, něco koupili a došli k malému krámku s turistickými cetkami, kde jsme se odvázali a dopřáli si vynikající zmrzlinu.
Večer jsme zajeli do Barrhaven, součásti Nepean u Ottawy, do tiché, domečkové ulice pár bloků od domu mého synka Michala a jeho rodiny. Byli jsme nahlášení až na středu večer a nechtěli je předčasně unavovat. Mají toho dost na práci sami se sebou a s dětmi. Prošli jsme se k Rideau River (řeka Záclona) a kolem ní, počkali si až se setmí a místní vypadnou a pak jsme se zde celí krásně umyli a aj trochu přeprali. Mělká řeka se už v horku posledních dnů krásně prohřála a bylo to úžasně příjemné. Pak ještě asi kilák zpět k autu a zalehli jsme.
05.07.2019 21:05 Editace moderátorem. Oprava na žádost autora
1
2
Píďalka 05.07.2019 17:22 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Ottawa – středa
V noci neotravovali ani komáři ani nikdo jiný a ráno jsme se v šest rychle vyhrabali a v půl sedmé skočili na autobus a hybaj do centra Ottawy. Lálinka trpěla neodolatelnou touhou shlédnout v národní galerii mimořádnou výstavu obrazů jistého chlapíka jménem Gaugin a i další pozoruhodnosti, jež galerie nabízí jako stálé sbírky. Já o to za Cd 28 nestál a konec konců jsem se v té galerii nudil už před necelými deseti lety. Zatímco se Lavlinka kochala díly mistrů, četl jsem si na lavičce ve stínu doubků postarší knihu archeologického zaměření o neofiko nálezech z Amerik, kterou jsem si včera koupil za bůra v Manitoku. Dělají to tam tak, že jim lidi vozí knihy, které by jinak vyhodili do stoupy a tady to nějaká paní prodává mezi jedním až pěti dolary a tím hradí režii budovy. Pochybuju však, že jí něco zbývá a hádám, že to dělá dobrovolně a asi ji ještě dotuje místní památková organizace.
Lálinka se po něco málo víc než dvou hodinách ukázala a šli jsme do města se podívat na tržnici jednak s nádherným ovocem a zeleninou a jednak s množstvím krámků a bister, prodávajících cetky a príma baštu. I jsme tu pojedli, skočili k Timmies na nepředražené kafe a vyrazili k Rideau kanálu s ručně ovládanými zdymadly postavenému mezi 1826 – 1832. Trochu jsme očumovali a dali si oddech ve stínu stromů a vrátili se busíkem zpět do Barrhaven k autu. Busík byl oproti časnému ránu skoro nacpaný, ale zato byl zadara, anžto se pokazila kasa a ušetřili nám tím každému jízdné Cd 3.5 na osobu a hodinu a půl s přestupným. Príma je, že maj ty autobusy skutečně výkonnou klimatizaci a dokonce ji používají, což je ve 30°₊ velice milé. Postrčili jsme náš minikempr, který mezi tím dostal jméno Čenda, k Michalovi a v půl sedmé nám otevřel se psem v náručí dveře. Uvítali jsme se, pokecali asi do půl desáté a konečně jsme si zase dopřáli sprchu a s úlevou padli do postele, zaručeně bez komárů a s klimoškou, takže bez nočního hicu.
Naše dodávka, či spíše mikrobusík se skládacími zadními sedačkami vyžaduje, abychom nechávali v noci aspoň trochu pootevřená okénka, jinak bychom se v něm asi něm nejspíš zalkli. Ještě pořád řeším, jak je zasíťkovat, aby síťky těsnily a bylo to praktické.
1
3
Píďalka 05.07.2019 17:24 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Ottawa - čtvrtek
Ráno jsme si pospali do osmi, koukl jsem se jak u tohoto auta vyměnit spálenou pojistku od zapalovače, kterou mi přetížil kompík, když jsem na něm chvíli dělal v autě ve Dwight a zároveň dobíjel. Vyčistili jsme trochu auto, dali vyvětrat na zahrádce spacáky, vyprali všecho v pračce a až odpoledne vyrazíme. Nejdříve do Canadian Tire pro pojistky a pak opět busíkem do galerie, která je dnes od pěti do osmi zadara, aby si tam Lálinka ještě něco doprohlédla. Za ty prachy tam s ní vlezu i já.
Galerie neposkytla ani Lálince ani mně nic, o co bychom příliš stáli, a po hodině a něco jsme vypadli a dopřáli si v nějaké reastauračce točené pivo. Okukoval jsem co mají a neznaje žádné kromě Heinikena jsem se rozhodl pro Muscoka Ale. Vaří ho tady nějaký malý pivovar asi na Muscoce a bože, bylo to kulinářské potěšení. Ačkoliv ta pinta piva (skoro přesně půl litru) stála Cd 7.5 (kurz je 1:17), takže přes cca 160 kaček, stálo to za to. “Ale” je druh piva pocházející z Anglie. Rozdíl mezi ním a ležákem, jako je charakteristické české pivo, je v jiném druhu kvasnic. Zatímco kvasinky ležáku padají ke dnu a pivo zraje několik týdnů, kvasinky “ale” plavou na povrch a pivo je vyzrálé za pár dnů. Ale i ty “ale” jsou různé a ne všechny jsou k pití.
Skočili jsme zase na busík a večer se vrátili k synovi. Rodina byla v půl desáté už na kutích a jen jsme trochu něco málo zbaštili, dali sprchu a zalehli také. Zítra uvidíme, pobudeme s mladými a nejspíš si zajedeme někam k řece Rideau a poplaveme si.
1
3
Píďalka 04.08.2019 22:38 Bydliště: ČR
1379
446
1788
New Brunswick – Edmundston
Quebeck jsme projeli a vynechali jak Montreal, tak Quebeck City. V Quebeck City se ještě nejspíše stavíme cestou zpět do Ontaria, ale teď pádíme po skvělých dálnicích až do New Brunswicku, jen se třemi krátkými zastávkami, neohlížeje se vpravo či vlevo. Vjíždíme v podvečer pod zataženou oblohou do městečka Edmundston na hranicích s USA. Natluču do navigace nejbližší Tim Hortons, abychom se nakafovali a došli si ulevit. Jenže, ta potvora nás navedla na most do USA přes St. John River a jen tak tak, že jsem si toho všiml a ještě to otočil za roh zpět do Kanady. Tím jsme se ocitli na kandadské celnici a paní u okénka si nás pro sichr přeci jen kontroluje, i když jí říkáme, jak to přišlo a že jsme Kanadu neopustili. Konec konců to snad asi musela i vidět. Byla velmi milá, nicméně pořádek musí být. Konečně najdeme Timmies. Je tu zima jak v ruském filmu díky všudypřítomné klimatizaci, ale přeci jen jsme se trochu po cestě zotavili, došli se projít po městečku a na noc jsme zaparkovali v parku u řeky, opět se vším hygienickým vybavením 24 hodin. Ještě si skočíme na panáka v baru U Čendy a ráno směr -
1
1
Samotný příspěvek lze zobrazit pomocí adresy: (Velmi spolehlivé a lze se pak spolehlivě dostat k příspěvku do příslušného tematického vlákna)
Otevřít příslušné tematické vlákno a narolovat na tento příspěvek lze pomocí adresy: (Ve výjimečných případech může fungovat s problémy)
Otevřít příslušné tematické vlákno na začátku lze pomocí adresy:
Píďalka 04.08.2019 22:42 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Nova Scotia - Halifax
Dnes trávíme opět skoro celý na silnici s několika krátkými zastávkami, Lálinka občas prožene ukulele a řveme spolu Hudsonský šífy. Večer nás s otevřenou náručí vítá ve své vile na okraji Halifaxu Monička, vynikající známá Lálinky. Má tu ještě jinou návštěvu, se kterou se někde courá po okolí, ale nechala nám klíče od domu na tajném místě. Její úchvatná vila shlíží na oceán snad ze sedmdesátimetrové výšky a pár dní si zde odpočineme. Holky dorazily asi hodinu po nás. Proběhlo nadšené vítání a představování, hostitelka nám dokonce na uvítanou udělala řízky se salátem, popili jsme a děvčata, tedy i s naší novou známou, velice milou Andreou, nebyly k zastavení. Konečně se pak ukládáme do skutečné postele a těšíme se na zítřek.
1
1
Píďalka 04.08.2019 22:50 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Halifax - středa
Ráno s Lálinkou vyrážíme po klasické, americko-kanadské snídani vajec se slaninou a s toustama do terénu. Po více než hodině jízdy dorážíme do malého, turistického a naprosto malebného městečka Mahone Bay, spokojeně spočívajícího v objetí zálivu stejného jména. První zastávka patří informačnímu středisku, kde si hezky popovídáme s velice znalou, povídavou a milou paní, která nam dá mapičku místa a doporučení všech čtyř pozoruhodností tohoto půvabného místa. Dominují mu tři kostely, pěkně v řadě vedle sebe, pod kterými se krčí poněkud předražená restaurace podávající ryby v mnoha podobách, několik krámků se suvenýry a krámek se zmrzlinou, kteréžto centrum je ověnčeno na straně kopců asi tak stovkou domečků.
Couráme se horkým dnem, dáme si zmrzku, prohlédneme těch pár krámků a nasáváme pomalou, tichou a poklidnou atmosféru úpravného a svérázného městečka. Kam oko pohlédne, vše je tu v květu, dokonce i silnici u města lemují růžové keře. Snesitelné množství turistů a pár místních tu znuděně bloumá jako my. Místo čiší pohodou a spokojeností a dáme si ještě jednu zmrzlinu asi tak o šest tříd vyšší kvality než co dostane člověk běžně v Česku. Počasí nám zatím skutečně přeje. Ještě nám nepropršel jedinný den a i dnes se na nás sluníčko jen směje, když si posedíme ve stínu stromu na břehu klidných vod malé zátoky ve velkém zálivu.
Jeli jsme sem po dálnici, valnou část krokem, protože ji zrovna dostavují a navíc jsme chytili konvoj přepravců modulárních domů. Už už jsem se začal vztekat, ale Lálinka popadla ukulele a namísto mého remcání jsme si začali za jejího, dnes již docela obstojného brnkání opět cvičit písničku Hudsonské šífy. Hned z toho byla zase dovolená. Nazpět jedeme starou silnicí více méně po pobřeží. Zastavujeme u jednoho ze slovutných majáků, kterými jsou břehy posázeny od Nové Scotii až po Labrador. No. Chtěli po nás Cd 6 za osobu, než nás pustili do malého areálu. Podívali jsme se na mrňavý a nyní zavřený majáček, jenž prý byl ještě před pár lety k prohlédnutí i zevnitř, kdy ještě fungoval pod dozorem správce. Pak ho ale zautomatizovali na elektřinu, ocelové dveře zamkli na sedum západů a je po podívané. Chvíli se tu flákáme po vyvřelinách kanadského žulového štítu, okoukneme krámek se suvenýry a jelikož tu už není nic jiného k vidění než oceán, skály a pár ptáků, pokračujeme v jízdě.
Už se mi ani nechce nikam za peníze lézt, protože to vždy stojí za starou belu a člověk vidí stejné i jinde a zadara. Ještě se zastavujeme na dvou vyhlídkách nad oceánem a skálami a mažeme “dom”. Monička je dáma každým coulem, velice milá a pohostinná a tak večer probíhá ve znamení skvělé večeře a příjemného popovídání si při víně ve čtyřech.
1
0
Píďalka 04.08.2019 22:58 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Halifax - čtvrtek
Vyrážíme opět na pobřeží, dokud nám štěstí přeje, protože na zítřek hlásí déšť, bouřky a nepříjemné ochlazení. Lálinka mne navádí na Crystal Beach (Kišťálovou pláž), kam jezdívala kdysi s děckama. Slunce praží od časného rána, ale není žádný hic, s bídou 20°C a fouká nepříjemně silný vítr od oceánu. Je to potvora studená a krčíme se v písku za několika balvany a po čtvrthodině mažeme pryč.
Monička nás ale ráno také navedla na tůni u malé říčky, proudící mezi balvany uprostřed divokých lesů. To je jiné kafe. Šlapeme si to po jejím břehu lesní ztezkou přes hrubé kameny a přes vývraty až na nádherné, schované, útulné místo nad vířící se tůňí, z níž se zahnědlá, průzračná voda proplétá dál k moři. Je o poznání teplejší než oceán, skoro snesitelná. V korunách stromů dále šumí poryvy větru, které občas zahluší i zvonění peřeje nad tůní, ale tady dole vládne klid a mír s lehkým vánkem. I štipky se baví někde jinde a otravuje jen sem tam nějaká ta moucha, takže příroda ve své plné nádheře. Pár hodin tu sedíme, vnímáme tu krásu a sem tam něco prohodíme, než se po několika hodinách vydáváme nazpět k Čendovi.
Zajeli jsme ještě do pár zálivů, ale už to není moc zajímavé. Útesy a skály, vlny si na kamenech lámou zuby a majáky a majáky. Vše jednou zevšední a kolik si chce člověk přečíst stručných popisů se jmény hlídačů majáků a letopočty, které jenom prolétnou hlavou, aby hned upadly v zapomění?
Večer nás zastihl u Lálinčiny dobré známé, u Enky. Stará paní, kvočna rodiny a imigrantka z roku 1968 zajímavě vyprávěla své zkušenosti z dob, kdy s rodinou v Kanadě začínala. Večer opět příjemně trávíme s Moničkou, Andreou a několika láhvemi vynikajícího vína.
1
0
Píďalka 04.08.2019 23:06 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Halifax - pátek
Ačkoliv hlavní město provincie, není Nova Scotia větší než Beroun. Kdysi to byl velice významný, komerční přístav, který si sice ještě udržuje něco ze své zašlé slávy, ale dnes už je to víc o zámořských, turistických superlodích, které ze svých útrob vyvrhnou na břeh několik tisíc zvědavých lidiček, aby se rozprchli po městě, dožadujíce se jídla a suvenýrů a tím aby podpořily místní ekonomii. Kromě silně turistického nábřeží a vilkových čtvrtí zde člověk nic moc zajímavého nenajde, pokud si nepotrpí na pouťové atrakce a koncertování. Procházime si tu změť stánků, restaurací a atrakcí na krátkém nábřeží a po hodině toho máme tak akorát.
Koupíme skrovnou kytičku v místním supermarketu aby ji Lálinka zasadila u pomníku Moniččina manžela, mladého chlapa, 47 roků, jehož složila roztroušená skleróza. Hřbitovy v Kanadě nemají náhrobky, ale jen pomníky zasazené v trávě a dost dlouho trvalo, než jsme našli ten pravý.
Odjíždíme a skočíme si na blešák. Nic moc, ale přeci jen si Lálinka pořídila dnes unikátní, orezlý přístroj, jehož účel nám byl záhadou. Prodejce vysvětluje o co jde a chvíli si popovídáme. Lovelinka se určitě U Jeffa pochlubí. Procházíme se pak parkem, trochu jsme zabloudili a pak se jedeme podívat, kde že to v Halifaxu žila Lálinka. Zastavili jsme se u dalších dvou veselých, Lálinčiných známých, u Evy s Vaškem, kde jsme se zadřeli do jedenácti večer a slíbili si, že se ještě po cestě nazpět sejdeme a dokecáme ať již cokoliv.
1
0
Píďalka 04.08.2019 23:09 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Halifax - sobota
Dnes se nikam neženeme. Lálinka vyprala a já opravil Monice těsnění na vstupních dveřích a kohoutek v koupelně, což vzalo s nákupem dílů a s nedostatečným vercajkem půl dne. Pak už lenošíme na prosluněné terase nad zčeřeným mořem doufaje, že se z něj alespoň na moment vynoří něco hodně zajímavého, třeba Lochneska, ale neukázal se ani delfín. Monička a Andreou přišly hodně pozdě a to už jsme spali, abychom zítra zase vyrazili na cesty, specielně do -
0
1
Píďalka 06.08.2019 18:32 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Sydney - neděle 14 červenec
Ráno ještě stíhám u Moničky nahrát Andree na flashku video Roba Williamse a Bruce Liptona. Loučíme se hurá do Sydney. Ty vzdálenosti jsou fakt veliké a trávíme na silnici hodně času. Ještě že jsme opustili ideu dojet až na západní pobřeží Kanady a projet si to i tam. Ke dnešku máme už najeto přes 5000 km. K večeru dojíždíme do North Sydney. Nepodařilo se nám jízdu trajektem zarezervovat a hlavně zaplatit po internetu, protože po nás chtěli kreditku a kanadskou nemáme. O mou kanadskou debitku nestáli. Vletíme k budce do přístavu, ve kterém tady končí Trans Canada Highway, tedy pres-kanadská silnice. Zde jsem zaplatil za auto a dva dospělé Cd 211 jednu cestu na Ňúfík a ochranka nás vypustila z oploceného přístavu. Zajeli jsme si ještě 20km kolem zálivu do Sydney a do soumraku jsme se v tom mrňavém městečku prošli, skočili na kafe a přespali na parkovišti nějakého spermarketu. Zítra nás čeká -
1
0
Píďalka 06.08.2019 18:38 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Newfoundland – Channel Port aux Basque - pondělí 15 červene
Ráno balíme, dojdeme si do Timmies na kafe a mažeme zpět do přístavu na trajekt. Jak na letišti, dřepíme tu dvě hodiny před odjezdem a čekáme, až nás navedou do lodi velikosti Titaniku. Nyní mi také padne pohled na na levou zadní gumu. Je poněkud měkká a nemám páru, kdy si auto hačne na ráfek, ale to teď řešit nemůžu. Musíme risknout, že to vyřešíme na Ňúfíku. Samotné nalodění mnoha samotnách návěsů, tiráků a spousty aut jde celkem rychle, ani ne hodinu. Počasí nám ještě stále velice přeje. Vlnky na otevřeném oceánu krotce šplouchají podél trupu lodi, která se jen neznatelně pohupuje. Na deseti-palubové lodi je k mé libosti i kuřárna, a tak těch šest hodin přes 160km moře probíhá více méně ve znamení nudy. Trajekt je krásný a účelný a auta se nikdo ani neobtěžoval přivázat k podlaze. Je tu bar, restauračka a bufet, trochu drahé oproti pevnině, ale nijak výrazně. Jedinnou, ale dost podstatnou nepříjemností jsou sedadla, spíše křesla, která nějaký imbecilní archimetr navrhl tak na 2.5m vysoké lidi. Pokud chce člověk běžného vzrůstu sedět opřený o opěradlo, má předek sedačky v půli lýtek. Jinak sedí se zády ohnutými jak luk. Nedá se v nich dlouho sedět a už vůbec ne spát. Ještě že jsme nejeli na noc.
Konečně se objevuje země a scházíme ze sedmé paluby na pátou k autu. Guma je na ráfku. Popojedu pár kroků z cesty dalším a jdu to nahlásit posádce. Nechali nás čekat až všichi vyjedou a pak nám jejich údržba velice ochotně pneumatiku nafoukla z přepravky. Další členka posádky nám s úsměvem a ochotou schrastila opravnu dlouho po zavírací době. Majitel vyskočil od večeře a jel nás čekat do opravny. Následujeme pickup údržbářů, kteří nás tři hodiny po zavíračce zavádějí do servisu. Úžas! Fajnový padesátník si říká o Cd 40 s tím, že je to trochu dražší díky popracovní době. V záplavě díků mu dáme Cd 50, rozloučíme se a popojedeme do Timmies a pak ještě do městečka a jdem se v nyní sychravém, šedivém večeru projít. Ku spánku se ukládáme naproti Timmies přes silnici u parkoviště Canadian Tire. Zítra míříme na sever do -
1
2
Píďalka 06.08.2019 18:48 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Cape (Mys) St. George úterý 16. července
Budíme se ještě za kalného rána, dáme v Timmies kafe a trochu se ještě poohlédneme v jiné části Channel - Port aux Basque. Je spíše neuvěřitelně roztahanou vesnici podél pobřěží, než skutečným městem. Ještě se stavíme u Nicka v servisu. Není tu a tak mu zde ještě necháme placatku tuzemáku, kterou Lálinka sice přivezla svému známému v Halifaxu, jehož jsme však nezastihli doma. Nechali jsme mu ve dveřích číslo telefonu, ale doposud se neozval. Lálinka ho tedy “šoupla do nemocnice, ne-li do hrobu” a rum dostal Nick. Vyrážíme na sever.
Proplétáme se po velmi kvalitní silnicí ostře řezanými údolími mezi snad 300-400m vysokými, zarostlými horami směrem na mys St. George na západním pobřeží Ňúfíku. Cesta padá z vysokého sedla k moři a těžko si můžeme odpustit příležitost se pokochat krásnou, typicky kamenitou řekou, jež se za mostem vlévá do oceánu. Vyjimečně je k ní přístup po prašné, kamenité cestě, patřící, jak jsme zjistili, nějaké farmě. Sjíždíme s asfaltu a zapíchneme auto na plácku obrostlém křovím a bolševníky 200m od silnice. Jazyky vody zde mělce zurčí rýhami v doširoka oblázky vydlážděném korytu, chladná a osvěžující, ověnčená věčnými lesy okolních strání. Umyti na Ádu už jen přepíráme nějaká ta trika a spodky. V tom ze silnice sjíždí užitková čtyřkolka s dvoukolovým vozíkem v zápřahu. Jakýsi divoch, říkáme si, poskakuje po hrubé cestě směrem k nám. Prosvištěl kolem jakýsi opálený sedmdesátník, nadskakuje v sedle jak na splašeném mustangovi. Mávli jsme mu a on nám na odpověď se širokým, bezzubým, rozjařeným úsměvem, nežli zmizel se svým řvoucím spřežením v oblaku prachu za zatáčkou.
Přijíždíme do St. George podél široké planiny končící v oceánu, obehnané vysokým plotem, nyní již opuštěné, vojenské, letecké základny. Protáhneme si kostry po části městečka, snad centru, typicky prostorného, ničím pozoruhodného města. Je celkem teplo, odpolední slunce má ještě sílu, a pak už pokračujeme na samotný mys. Je tu nádherně. K našemu milému překvapení tu na nás čeká divoký, ale úpravný, městský park, pro změnu bez vstupného. Poskytuje nad útesy několik míst na kempování. Zvedají se nad chladný a větrný oceán přibližně 80m a užíváme si nádherný výhled na mělký oblouk okolních srázů a samozřejmě širé, pusté moře. Už se stmívá, na vedlejším kempovacím plácku doznívá pokřik děcek místní rodinky, která si udělala noc v přírodě, i dáme si v posledním světle dne dva panáčky v baru U Čendy a usínáme spánkem spravedlivých. Zítra nás čeká -
1
0
Píďalka 06.08.2019 18:57 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Gross Morne National Park Středa 17 července
Ráno nás budí opět sluníčko, do růžova vyspinkané a spokojené. Vycházíme jako to slunce nad útesy a podél nich, očumujeme, co zde roste za spoustu drobných kvítek, jak se pod námi honí nad vodou racci a nestačíme se divit, co tu roste těch bolševníků. Velmi dobře zde vědí co je to pro člověka za nepříjemnost. Zjištujeme, že někdo otevřel boudu, kolem které jsme tu včera projeli a zvědavost nás vede k ní. Sedí tu dva študáci v otevřených vratech a nabízejí těm, kdo se tu ukáží, okoštovat čerstvě upečené žemle s marmeládou a grátis. Pár jich zblajzneme, dáme jim alespoň pár dolarů a dozvídáme se, že tady bolševník nazývají Hog weed. Doslova to znamená sviňský plevel. Jinak nám chlapci nebyli schopni říct ani to, kdo je vlastně zaměstnává, což nám přišlo legrační. Dohadujeme se, že park i s nimi dotuje provinční ministerstvo turistického ruchu a ministerstvo sezóního zaměstnání ve spolupráci s místními orgány. Nabereme ještě z kohoutku vodu na cestu, rozloučíme se s nimi a se dvěma holandskými študačkami, také na dovolené, které se tu taky takhle časně vyskytly a mažeme dál na sever.
Zarostlé hřebeny hor, jimiž se vine silnice a spousta říček a potoků s vodopádky, ustupují holým skalám, trčícím ze zeleně úbočí. V pozdním odpoledni se objevují stolové hory zalité pozdním sluncem a po pravé ruce postříbřený, načechraný oceán. Uťaté vrcholy nad námi strmí do výše kolem 500 m, proložené jejich sestrami, nižšími, zelenými homolemi vysokých kopců, porostlých níže zakrslým lesem, který přechází v kleč. Dál už jen do kraje září ryšavé skály a suťové splazy rozeklaných srázů, v jejichž hlubokých stržích ještě odpočívají duchny bělostného sněhu zimních lavin.
Opět čelíme přehnaným cenám provinčních parků a vítáme možnost se na noc uvelebit mimo něj na parkovišti v obci Woody Point (Dřevitý Výběžek). Před tím si ale Lálinka koupila za CD 5 možnost se vysprchovat v soukromém kempíčku na březích zálivu a prošli jsme si celou vísku. Tam se také dovídáme, že jsme právě minuli podívanou na velryby. No jo. Snad někde jinde. Koštuju na štěrkové plážičce vodu a jen řeže do nouhou. Není divu, v zálivu jsme zastihli částečný rozpad malého ledovce a blíže k otevřenému oceánu seděl další a docela velký, asi tak 15 pater nad vodou. Ráno uvidíme, co dál.
1
0
Píďalka 06.08.2019 19:05 Bydliště: ČR
1379
446
1788
18th July – Thursday - Gross Morne National Park
Zajdeme si ve Woody Point do malé restauračky na snídani, na přeložené, volské oko se slaninou, toastem a nepostradatelnou, voňavou kávou, než se vypravíme přes část provinčního parku do Trout River (Pstruhová Řeka). Míjíme rybářský přístav a ocitáme se v kopci na odpočívadle nad stříbrným jezerem. Sejdeme dolů, voda je o poznání teplejší než oceán, ale také žádné kafe. Dvě hoďky se pokocháme procházkou kolem jeho břehů, dojdeme pro Čendu a sjedeme okouknout prosluněný přístav. Obcházíme lodě na břehu a je těžko určit, zda tu čekají na opravu, nebo na likvidaci. Přístav je ještě živý po ranním lovu, chlapi čistí ryby, nebo posedávají u mola ve člunech, klábosí a popíjí pivo. Pozdravíme se s těmi, co jsou ze silnice, která zde končí, na doslech, a jedeme se podívat do Welcome Centre, střediska provinčního parku, kde se člověk dozví co park, který je zároveň rezervací, nabízí k vidění. Kupujeme tu za Cd 10 na osobu povolení v parku po dobu 24 hodin parkovat a běhat po stezkách, ale nikoliv tábořit, a posedíme u kafíčka na jeho terase. Popojedeme dalších 40 km do srdce parku, abychom se pocourali po stezce, která nám podle mapy padla do oka. Na parkovišti zjišťujeme, že je stezka uzavřena v důsledku škod z velké vody. Ďas spral cedule a vydáváme se po ní. Stezka se vine 14km smyčkou kolem dalšího jezera, jimiž je celé východní pobřeží Severní Ameriky poseto mnoho set kilometrů do vnitrozemí. Pár kiláků typickým, poněkud zakrnělým lesem přeskakujeme ropuchy a otevírá se nám pohled na kamenitou, čipernou řeku, přes kterou sice dále stojí visutý most, jenže jarem rozpoutaná řeka sebrala kus břehu před mostem a rozdvojila se kolem jednoho ze dvou pilířů. Nezbylo, než se tu pokochat a za bzučení a píchání deer flies se otočit.
Projíždíme přes hory a doly dalších 80 km a cestou si ze silnice odskočíme k divokému vodopádu, snad 60m vysokému, který se tříští po skalách sevřený stěnami příkrého kaňonu, zasazenému v neporušené přírodě. Na večer vplujeme do jednoho z tábořišť parku. Slečna v budce se diví, že máme jen ta parkovací a chodící povolení a chceme na noc dovnitř, ale po ujištění, že spíme v autě a budeme jen na parkovišti nad námi mávla rukou a pustila nás dál. Uhnízdíme se na plácku lemovaném stromy a jdeme se osprchovat, abychom celí voňaví zalezli jak krabi do Čendy, dali si panáčka a zalehli. Lálinka nám už před třemi roky, ještě na Martiniku, zavedla velice příjemnou tradici a čte nám do spaní Dobrého vojáka švejka. Zítřek nás touto dobou zastihne v -
Podpořte chod fóra 