Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat
 
 
Kanada bez cestovky     (str. 2 z 2)
Sekce: Cestování bez CK
   |   Rolovat dolů
Tři měsíce po Kanadě  Str.: 1, 2

Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi

Píďalka   
06.08.2019 19:13
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
St. Anthony pátek 19. červenec
 
Vstáváme kolem sedmé. Na louce u sprch si na lavici “uvaříme” polívku z pytlíku a kafe, načež nás navštíví rangeři (strážců) parku. Hledají někoho, kdo zde byl úplně načerno, ale že jsme se jim nachomýtli do cesty, jsou zvědaví i na nás. Jeden trochu pyskuje, že tady táboříme, my zase, že jsme jen parkovali a jaké pak táboření? Vše probíhá v klidu a nechávají nás na pokoji. Vyjíždíme parkem na sever. Ještě si projdeme jednu nezajímavou, kratší ztezku a pak zase přes hory a doly nádhernou scenerií, kterou ocenila spíš Lovelinka, an mě přísluší se zabývati především výjevy kreslenými v asfaltu.

Je třeba se zmínit, že z přístavu Channel – Port aux Basque vede velice slušná, široká, dvouproudová silnice s třetím pruhem ve většině stoupání a to až do nejsevernějšího výběžku západního poloostrova, do St. Anthony, a to vše kvůli pár tisícům lidí, kteří žijí na sever od obrovského a prázdného provinčního parku, roztroušených po pobřeží oceánu.

St. Antony nás vítá podmračeným nebem a je tu kosa, pouhých 13°C. Nabalíme se do svetrů a bund, narazíme kulichy a obšlápneme si snad půl kilometrové parkoviště veleobchodů, aniž nám bylo jasné, komu vlastně slouží. Kafe si dáme zase v Timmies a je tu snad ještě větší zima než venku. Nechápu to. Je přirozené, že na jihu mají ve 30+C vedrech nahozené klimatizace, ale proč ji mají nahozenou v kavárně tady nám jaksi uniká. Jdeme se ještě také podívat trochu mezi vilky po protější straně zátoky, končící u supermarketů a zapíchli jsme to na noc právě tam, u veleobchodu Walmart. V noci spadla teplota, jak hlásala místní světelná tabule, na pouhých 5°C a v osm ráno vylezla na 8°C. Definitvně to není nic pro nás. Zítra vymázneme do -
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Píďalka   
06.08.2019 19:19
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
Deer Lake - sobota 20. července
 
Budíme se do ještě pošmournějšího rána, než byl večer, a po Timmies se rozjedeme za město, podívat se na útesy a otevřený oceán, ale moc veliká potěcha nám z toho nevyplynula. Už to začínáme mít okoukané. Jen si tu trochu pokecáme s nějakými lidmi z Britské Columbie a pokračujeme po severním výběžku tak 30 km stranou, abychom si prohlédli zanedbané, rybářské vsi. Vůbec nechápu, že se tu kdy chtělo někomu žít. Domečky vyhlížejí zvenku ještě ubožejší, než co jsem kdy viděl ve filmech z ruské Sibiře. Krčí se zde roztroušeny po holině lemované šedivým oceánem, po naprosto pusté, štěrkopískové pláni, pořídku pokryté nějakou vegetací. Snad to byla v dávné minulosti podmořská, pobřežní mělčina ze sutě omlácené příbojem a erozí z hor, jejichž stíny spíše tušíme skrz řídkou mlhu mnoho kilometrů od nás. Komerční rybaření v malém, jak se tu po staletí praktikovalo, dnes už prakticky zničily plovoucí továrny, které své velkoúlovky zpracovávají a zmražují přímo na moři. Čím se tu ti lidé živí jsme se s Lálinkou přesně asi nedohádali. Spousty oplocených záhonků podél silnice, daleko od jakýchkoliv obydlí, skoro výlučně osázených bramborama, však naznačují, jak těžký je tu život. A to je léto. Ty zahrádky jsou nejspíš jedinná příležitost, jak si v mělké půdě místy něco vypěstovat a přilepšit si. Mladé lidi jsme tu ani nezahlédli, vlastně skoro nikoho, možná i pro to, že byl skutečně velice nepříjemný den. Omladina odtud zjevně prchá, což potvrzuje kde kdo. Táhnou za výdělkem a příjemnějším životem do civilizace, hodně z nich na ropná pole Alberty, zatímco hlavním příjmem dřepělů je tradiční rybolov, spíše pro vlastní potřebu, a sociální podpora. Padá na nás z toho všeho tíseň a obracíme to zase na jih. Ono to ani nikam jinam nejde.

Cestou, nějakých 500 km na jih od St. Anthony, se na nás začne usmívat sluníčko a na jejím konci Deer Lake (Srnčí Jezero), tedy samotné jezero určitě větší než Lipenská přehrada. Je zasazené v typicky krásné, kopcovité krajině a tváří se velmi přívětivě, byť je taky pěkně studené. Oteplilo se a samotné městečko stejného jména je opět typickým příkladem dnešních severoamerických maloměst. Rozlezlé nákupní středisko s benzínovými pumpami, supermarkety a krychličkami provozů rychlého “občerstvení” roubí spousty vyasfaltovaných parkovacích ploch. Po okolí jsou pak roztroušeny vilkové čtvrtičky a sem tam nějaký panelák. Po dlouhé cestě se opět proběhneme po této pustině. Musíme dát kostrám a svalům své, ať již kdekoliv, a jdem číst Švejka na parkoviště nějaké picérie. Ráno vyrážíme dál na severovýchod do -
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Píďalka   
07.08.2019 01:46
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
Springdale neděle 21. červenec
 
Balíme brzy, jen se zastavíme na rychlé kafe v Timmies. Obloha se na nás mračí v sychravém ránu. Projíždíme po skoro dálnici mlhavou, uplakanou, zalesněnou vysočinou, ale kolem poledne se na chvíli vyjasňuje a dokonce se ukáže i sluníčko a my sjíždíme k nějaké rozbité chatě na břeh dost velikého jezera se očistit. Vylezeme z auta a na pláži zrovna donakládali dva maníci na vozík za čtyřkolkou písek z pláže a mizí. Od silnice nás dělí pruh stromů a keřů a chápeme se příležitosti se kompletně ve studeném jezeře umýt. Vracíme se k Čendovi a ta dvojka si právě přijíždí pro další fůrku, takže vše v pořádku. V Kanadě je totiž nahota na veřejném místě, tedy i uprostřed lesů, hrdelním zločinem. Jsou to děsní pokrytci.


Zastavujeme v dalších turistických informacích u města South Brook zjistit, co je tu v okolí k vidění. V jinak prázdné kanceláři svým vstupem očividně zaskočíme dvě obézní mladice, vyrušené naší přítomností ze sladkého nicnedělání. Zatímco brunetka Lálince odpovídá na její dotaz jen tupým, dotčeným pohledem měkkých, hnědých očí ukřivděné fenky, probírá se blondýnka ze svého snění bůh ví o čem a pomalu se vpravuje do přítomnosti. Nakonec nám přeci jen něco poví a hlavně nás nasměruje na Glass Beach (Skleněnou pláž). Ještě nás na cestu požádá, abychom si toho skla moc neodnesli, že by prý bylo za chvíli po atrakci. O té pláži jsme se původně dozvěděli již v infocentru v Deer Lake. Prý, že je poseta spoustou krásných, barevných střípků skla neznámého původu, které sem vyvrhlo moře. Dokonce jsme tam v suvenýr obchůdku narazili i na roztomilé dílko místního výtvarníka, kytičku z krásně vyleštěných, modrých a zelených slziček, nalepenou na destičce potažené krémovým saténem. Dojíždíme do Kings Point s nadějí, že snad zahlédneme nějakou tu velrybu. Prošli jsme se za kalného, vlhkého, pozdního odpoledne po březích zálivu a pokochali se okrovou scenérií útesů nad cínovým oceánem, korunovanou křídovým závojem nízkých mraků. Moc dlouho nám to ale nevydrželo. Velryby nejspíš odpluly do Austrálie a tady fičí, mží a krápe. Je kolem 11°C.


Vyrážíme tedy najít onu prý “světově proslulou”, Skleněnou pláž. Po dost příšerné dirt road plné zmolů (pouze občas uhrabaná cesta ze štěrku a hlíny) se prodrncáme 12km směrem na Rattling Brook (Chrastivý potok). Z cesty se u cedule Glass Beach prosoukáme křovím a mezi rozpadajícími se slepencovými balvany na desetimetrovou, kamenitou plážičku. Štěrk je bohatě proložený bílými a zelenými, omletými střepy skla a dokonce se tu vyskytuje i nějaká keramika. Dostali nás, bídáci. Záhadu v mžiku rozluštila Lálinka, když se ohnula pro střep, původně součást moderního hrdla pivní flašky a já to potvrdil střepem dna zavařovačky s kouskem čitelného nápisu objemu. Namysleli si tu docela mazaný způsob, jakým dostat naivní turisty do těchto bohem zapomenutých končin, aby si v městečku nechali v místních krámcích pustit trochu žilou. Ani se jim nedivím. Samotné moře je už dávno neuživí a bez těch turistů už by tu asi nikdo ani nežil.

Míříme dál směrem na východ, ale pozdní, studené, syrové odpoledne přešlo v ještě nevlídnější večer a ten nás zastihl u vsi Grand Falls, jak pokračujeme na St. Johns. Projíždíme jí, v autě topíme a vůbec nemáme chuť z něj vylézt. Nepotkali jsme nic, co bychom mohli považovat za rozumné nocležiště a nenadále vyjíždíme na křižovatku s hlavní silnicí, s Timmies a s benzínkou. Natankovali jsme kafe i benzin a rozhodli jsme se, že tohle tady není žádná dovolená. Je tu zima, sychravo a krom nádherné přírody, která je však již po sta a sta kilometrů skoro stejná, tu není prakticky nic k pokoukání. Chtěli jsme se původně podívat až do hlavního města Ňúfíku, do St. Johns, ale kat to spral. Tohle není naše představa letní dovolené. Otočili jsme o 180° do nedalekého Springdale a přespali tam na parkovišti. Tímto nás zítra opět čeká -
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Píďalka   
07.08.2019 01:54
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
Channel Port aux Basque - pondělí 22. července
 
Přes hory a přes doly přes 500km s pár zastávkymi na čurání, nějakou krátkou procházku a kafe, a ve čtyři odpoledne na nás už zase prokukuje skrzevá obláčky sluníčko nad Channel - Port aux Basque. První cesta vede do servisu, co nám opravil před týdnem kolo, a necháváme v Čendovi vyměnit olej a filtr. V přístavu zaplatíme zítřejší přepravu do Nova Scotia (latinsky Nového Skotska), skočíme do Timmies a jdeme se cournout nějaké 4km od zdejšího muzeíčka bývalého nádraží po zbytku vlakové trati, kterou v osmdesátých letech zrušili. Pár vagónů s vybrakovanou diesel-elektrickou lokomotivou vidět zevnitř nemusíme, ale sněhový pluh na kabúsu je vskutku impozantní. Radlice sahá do plné výšky lokomotivy, snad 4m vysoko. Silné pláty oceli jsou ještě nýtované a je to celé nesmírně solidní a není divu. Ony ty zimy jsou na Newfoundlandu velmi štědré na sníh, tuhé jak závodní slepice a vlak v zimě prakticky nikdy nedodržel jakýkoliv jízdní řád. Přes tisíc kilometrů tratě severním pobřežím vedlo přes hory a doly, roklemi řek a úbočími hor. Měli tu prý po dlouhá léta člověka, který byl schopen odhadnout z pobřeží a bez udělátek větry v horském průsmyku Wreck Pass (Průsmyk vraků), kde vítr dokázal za danných podmínek vlak vykolejit, protože se stával přirozeným, větrným koridorem. Vlaku se sarkasticky přezdívalo Newfoundland Bullet (Newfoundlandská kulka) a traduje se, že jistá dáma se na své cestě z přístavu začala netrpělivě ptát průvodčího, kdy už budou v St. Johns. Průvodčí se jí eventuelně ptá, proč je tak netrpělivá, načež dáma odpoví, že je v pokročilém stádiu těhotenství. Průvodčí se zhrozil: “Jak vás jen mohlo napadnout nastoupit na tenthle vlak ve vašem stavu?” Dáma se však ohradila: “Ale to jsem ještě těhotná nebyla.” Dnes už dráhu nahradila velice dobrá silnice, na které po kilometry nepotkáte další vozidlo. Na celém Ňúfíku dnes žije jen něco málo přes půl milionu lidiček a populace díky odlivu do méně nehostinných krajů již po desítky let klesá.

Ještě se nestmívá a napadá mne se autem podívat kousek podél jižního pobřeží ostrova. Čeká na nás úžas. Objedeme přístav a vplujeme do divoké krajiny úplně jiného charakteru. Široká údolí dělí poměrně mírné, byť vysoké kopce, asi jako Brdy. Vše je porostlé bohatým kobercem temně zelených křovisek a stromů, lemujících nesčetné, stříbrné hladiny jezer a jezírek, navlečených na zurčících potůčcích a ubíhajících řekách. Nikde žádná stopa civilizace kam oko dohlédne, ani silnice, ani cesty, ani domy, jen příroda ve své původní, neporušené, bohaté kráse. Po mnoha kilometrech opět vjíždíme do malého přístavu, napůl rekreačního. Víska kolem se tváří téměř blahobytně, po stráních se mezi starší a chudší zástavbou pyšní mnoho výstavních vil a celkový ráz poukazuje na vzmáhající se společenství. Cestou zpět se zastavujeme u vzorně udržovaného hřbitova při silnici, kde skoro každý náhrobní kámen zdobí kytice umělých květů, abychom ocenili, jak tvrdý zde kdysi lidé vedli život, kolik je zde pomníků děcek a mládeže, kolik zde leží bezejmených těl neznámých námořníků, které vyplavilo moře a kolik je zde pomníků nepohřbených, které moře nikdy nevrátilo.

Jsme zpět v Channel-Port aux Basque a jdem opět ke Canadian Tire na kutě. Zítra nás opět čeká šestihodinová cesta na trajektu přes 160km oceánu a pak do -
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Píďalka   
07.08.2019 01:59
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
Nova Scotia – English Townn - úterý 23. července
 
V osm ráno se probouzíme už zase do sychravého a lehce mokrého rána. Spakujeme, zajdeme k Timmies na kafe a vedle v Subway si koupíme príma sendviče na cestu. Odtud sjedeme do přístavu s obvyklám čekáním na nalodění a pak nás uspává nudná cesta kalným dnem po stále ještě klidném oceánu. Je nám dost chladno. Vracím se tedy rychle do auta pro svetry, než nám ty servisní paluby zavřou, a zvu Lálinku na panáka do lodního baru. Chce ale grog. Kupodivu nemá paní u pultu ani tušení, co to slovo grog znamená, ačkoliv literatura britského námořnictva je tím slovem prošpikovaná. Po popisu mi sdělí, že bar nemá zdroj horké vody. No dobrá, poručím nám dvě dvojité whisky, které vysrkáme u stolečku na přídi, kde to přeci jen znatelně houpe. Trochu pak v nemožné sedačce dopisuji s přestávkami deník a mám co dělat, abych tupě nezíral na jednu ze třech obr-televizních obrazovek před sebou.

Konečně se z oparu vynořuje břeh a následuje rychlé vylodění, tentokrát bez problému, a vyrážíme si na štreku po Cabot Trail (Cabotova ztezka) po jakémsi prý objeviteli Nového Skotska. Ne, není to pěší tůra, ale tůra pěkně po americku, tedy autem, po silnici kolem Cape Breton. Je již pozdní odpoledne a po obvyklé zastávce v Timmies přijíždíme dnes tesknou, mlhavou a vlhkou krajinou do mrňavé obce English Town. Je klasickým, drobným přístavíčkem zbytků rybářů s tím rozdílem, že zde silnice končí a přes úzký průliv, zhruba 100m, je třeba vzít nákladní přívoz, který pobere 8 osobáků a popřípadě i nějaký ten menší náklaďák. Procházíme se podél moře po silnici a vyčíhli jsme si fajnové místo na spaní na prázdném pozemku nad vodou. Dojdeme pro Čendu, dáme si u něj dva panáky a zaléháme. Snad nám zítra zase vyleze sluníčko.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Píďalka   
07.08.2019 02:09
Bydliště: ČR
1270 432 1644 
Hotel Castle Rock - středa 24. července
 
Vskutku se budíme do téměř jasného dne. Lálinka rychle “uklidí” Čendu, já spáchám na zemi ešusové kafe a vyrážíme zase na cestu. Většina silnice shlíží s kopců na oceán a skály, dnes už všední podívaná, a po mnoha kilometrech přijíždíme do Neils Harbour. Je to opět typický, malý přístav schovaný v zátoce za skalnatým výběžkem, kompletní s majákem a sezóní, dřevěnou hospodou Chowder House. Dali bychom si s chutí další kafe, ale otevírají až v poledne, aby pocestným nabídli krom kdejaké mořské potvory také svůj pověstný chowder. Je to cosi mezi polévkou, gulášem a králíkem na smetaně, uvařené ze směsi čehokoliv, co moře dá. Nakrájí ryby a raky a kdo ví co na kousky, utopené v husté, smetanové omáčce. Máme tedy ještě dvě hodiny, protože Lálinka ten chowder musí nutně mít.

Natáhli jsme to šourem přes celkem blahobytné, typické, roztahané městečko a opět narážíme na hřbitov. Je tu klid, lehký vánek si hraje v trávě a krásný výhled kolem kostelíku přes louku a vršky smrků odhaluje i oceán. Nám se jeví jako idylické místo, a přes to, nápisy na pomnících opět hovoří o mladých životech, spoustě mladých lidí, většinou můžů, kteří zahynuli, často jen zmizeli beze stop na moři při těžkém dobývání živobití, a dětí, které v těžkých podmínkách umíraly bez základní lékařské pomoci na dnes triviální nemoce. Místní Co-op nám poskytl nějakou brzdu, tedy chlebové placky na pitu, anžto tu místní vatu do toastru, vydávanou za chleba, odmítáme jíst, a za Cd 5 čtyři dvoulitrovky Coca-coly, tedy speciál nevídaný. Jedna lahev běžně stojí 2,79.

Slunce do nás praží a vláčíme se zpět k Chowder House a Čendovi. Ještě stále je ale poněkud brzo a tak se kocháme dalších dvacet minut scenerií útesů oděných do krajkových šatů utkaných z vodních pěn a třpytící se tříště. Úderem dvanácté vcházíme mezi prvními do té slavné boudy. Lálinka se cpe jejich chowdrem a prohlašuje ho za nepřekonatelný. Na mne ta směs neudělala v minulosti zvláštní dojem a spokojil jsem se s treskou s hranolky, kteréžto kulinářské dílo nesahalo rybám od Řeka v Orangevillu ani po kotníky. Nicméně shledávám tresku celkem jedlou a nemám námitek. Ještě zaskočíme do majáku, nyní zmrzlinářského krámku na mražené a hybaj obdivovat další krásy Cape Breton. Pomalu projíždíme zalesněnými kopci a sem tam vylezeme z auta na nějaké vyhlíce na moře. K večeru za sebou necháváme další provinční park, aniž se už obtěžujeme ptát, kolik to jako koštuje. Už se šeří, máme děsnou chuť na kafe a nikde nic, jen silnice, až konečně vyjedeme ze zatáčky a pod námi se honosí svým majestátem celkem výstavný hotel Castle Rock, osiřelý u silnice prakticky "nikde". Na silnici nad ním je vyhlídka jak na hotel, tak i na moře, kde zůstaneme na noc. Dáme si zde vytoužené kafčo za Cd 10 a jdem na kutě. Zítra pokračujeme do -
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

  Str.: 1, 2

Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi


 
Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte nás   |   Vytvořil: 2015-2022 Adam Benda
 
CC BY-NC-ND 3.0 CZ
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License