Osobní vlákno jednoho střípku v mozaice, naší členky Hany
Str.: 1, 2, 3, 4, 5 Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
Hana 16.11.2021 02:39
684
47
951
Jednou mi sám vítěz ankety Člen roku řekl: "Máš jenom svou cestu." Možná ani neví, jak mi tím pomohl a nejspíš nejenom mě, a proto je zřejmě ze svého místa nesesaditelný.
MÁŠ JENOM SVOU CESTU
Celá staletí
lidé stále klevetí
o života smyslech,
o nesmyslech,
o dvojsmyslech…
Napsán byl nejeden spis
například o duchovnu,
že prý je cosi jako zeměpis:
Tu máš mapu,
sleduj ji míle,
dodržuj pokyny
a dosáhneš cíle.
Jak snadně… ???
Osvícení tě prý nemine!
Tvé očekávání je však vadné,
neb věci nejsou tak laciné.
Existence mapy a pokyny nemá žádné.
Co pro jednoho správný směr být může,
pro druhého je zabloudění,
co pro jednoho je lékem,
pro druhého jedem otrávení.
Každý je unikát,
a tak všeobecné pokyny ti nemůže nikdo dát.
3
1
Hana 19.11.2021 20:45
684
47
951
Voda se pije – život se žije
Nejznámějším poutním místem v povodí Blanice je Hrádek ležící severně od Vlašimi. Hlavní podíl na tom má Mariánská studánka, pitím z jejíhož pramene docházelo v minulosti k zázračným uzdravením.
Poslední případ uzdravení z r. 1889 je popsán takto: Dívku ze Zruče nad Sázavou začala pobolívat noha, která se stávala bezvládnou. Ač dívka byla v péči vyhlášených lékařů, stále více chřadla a byla nucena chodit o berli. Rodiče dopravili dívku k Mariánské studánce, kde jí nohu omyli vodou, pomazali okolním blátem a obvázali. V krátké době se začala dříve bezvládná noha prokrvovat a dívka se uzdravovala. Později se již nepoznalo, která noha byla nemocná.
Jsou zaznamenány osobní výčitky provázející stavitele Neubauera, který když přestavoval hrádeckou kapličku stojící nad studánkou, vyznal prý se před smrtí z toho, co ho dlouhá léta trápilo, že zkazil hrádeckou vodu. Tato studánka měla jen jeden pramen, poměrně slabý. Lidé vodu hodně čerpali a ta nestačila, studánka byla stále prázdná. Při opravě požádal farář Kamarýt stavitele, aby nějak zařídil, aby tam bylo vody více. Pan Neubauer svedl tedy do studánky celkem sedm pramenů z okolí. Od té doby bylo sice vody dost, ale ztratila své léčebné účinky. Dal si na pražské technice udělat chemický rozbor a bylo zjištěno, že voda je slabě radioaktivní. Dával si tedy za vinu, že původní léčivý pramen vlastně rozředil a tím ho zkazil.
Každopádně i tak je ta voda velice lahodná, doporučuji.
Zrovna si jí při sledování novinek ze současného světa popíjím a říkám si: Tak, tak, kdo káže vodu, pije víno. A to bez výjimky každý. Něco o tom vím, také jsem kázala :D .
Když začne člověk pít vodu, přestane kázat. Co také kázat o vodě?
Voda se pije – život se žije.
Jen o té z hrádecké studánky pípnu, že je sladká 😊
0
5
Hana 21.11.2021 09:29
684
47
951
Báseň mě napadla:
Nastavená ZRCADLA
Přísaháš-li na svou čest,
chystáš nebetyčnou podlost,
hájíš-li cokoli mým jménem, proti mě jest,
dovoláváš-li se logiky,
tvé tvrzení je nelogické dost,
je-li méně šílené,
pak s licoměrností zadané,
hovoříš-li o obraně mých práv a svobody,
tak jen proto, abys mě zotročil,
nebo hodil do vody…
2
5
Hana 22.11.2021 09:45
684
47
951
Tak se tak dívám na vysvětlení názvu Omforum.cz (otevřená mysl, otevřené možnosti), čehož jsem si dříve nevšimla a napadá mě:
NEOMEZUJ SE ANI SVÝMI OMEZENÝMI PŘEDSTAVAMI
Myšlenku následuje energie
a my se blížíme k tomu, co si dokážeme představit,
ne dál.
Tam se máme zastavit?
Láska povzbuzuje duši,
aby šla dál,
dál, než sama dohlédne.
Připomíná, že víme víc, než jsme kdy slyšeli, přečetli či nastudovali
a ve slepé víře věřili.
Jak tak krok za krokem
jdem dál a dál,
rozšiřujeme své nejhlubší přesvědčení
o tom, co možné je a co není.
0
3
Hana 23.11.2021 09:51
684
47
951
Mimo systému
Systém všechno živé ničí,
sám život se mu příčí,
je totiž nepředvídatelný,
nepolapitelný...
bez okovů,
všech a ničí.
Člověk živý nevejde se do úředních kolonek,
ti u moci, jak nafouklý balonek
vypouští svůj vztek,
šíří strach...
ACH
0
4
Hana 24.11.2021 10:14
684
47
951
Jak svět přichází o básníky
Jak básníci přicházejí o iluze
Již nastal čas dokončit trilogii a třetí díl je: NÁVRAT Básníků na svět.
"Věčný sen pozdního léta.
Nebeská modř, zlatý svit sluneční...
a tulák, jenž chodí s hlavou v oblacích.
Nebeské květy v lidských srdcích....
nikdy neuhasnou.
Jen přijde jejich sen o velkém Návratu."
0
3
Hana 24.11.2021 19:12
684
47
951
A tak mě napadlo,
že to divadlo
zvané Svět
je třeba pojmout hravě...
Komedie,
tragédie,
či snad psychodrama právě...
Svou roli v něm pochopit,
uchopit
a ztvárnit krásně...
KONEC BÁSNĚ
0
3
Hana 25.11.2021 10:04
684
47
951
Poslední dobou se často mluví o dimenzích a o tom, že jdeme do 5. dimenze. Každý si slovo dimenze vysvětluje jinak, někdo ho nechce používat vůbec. Já to vnímám tak, že se nám postupně rozšiřuje vědomí.
Ve 3. dimenzi se nám říká: "Na myšlenky clo neplatí. Trestné jsou pouze činy."
Víme však, že čin následuje za myšlenkou, a ta myšlenka ani nemusí být naše vlastní… Na planetě se proto vede boj o naše myšlenky. Je hojně používaná černá magie, abychom se všichni báli (to je jedno čeho, ale prostě měli z něčeho strach), a podle toho se tedy činili.
Opakem strachu je láska.
Proto všichni moudří vždy říkali: „Udržujte krb svých myšlenek čistý.“
V 5. dimenzi jsou všichni telepati.
A až právě tam nám bude dostupná ta VOLNÁ ENERGIE, nad kterou tu všichni bádáme.
Nemůže být dána člověku dříve, protože jako její koncový uživatel je zodpovědný za to, co tvoří svými myšlenkami a záměry. A co lze dnes číst v mnoha hlavách? „Ať chcípne. Nezaslouží si nic dobrého. Nejradši bych ho zabil. Ať táhne k čertu. …..“, a to se radši nedívám do hlav politiků. Tak to by tedy „pěkně“ vypadal svět, kdyby se tyto myšlenky okamžitě zhmotňovaly (Ony se ty myšlenky zhmotňují, ne však okamžitě, ale se zpožděním, jak jsme tu v té větší hustotě. A tak to tu vypadá tak, jak to tu vypadá).
Možná ale bude vývoj postupovat tak, že vedle sebe budou dvě paralelní reality. Ti, kteří se dostanou do té 5. dimenze dosáhnou na volnou energii. Ti, kteří tam dosud nebudou, budou nadále používat nějaký již známý zdroj energie.
Mám takovou vizi, když se podívám na planetu jakoby ze shora: Pyramidy svítí, lidé svítí (člověk je také taková pyramida) a vše je propojeno v síti napojeno na hlavní pyramidu Kailas. K rozsvícení pyramid je ale potřeba svobodný, VOLNÝ ČLOVĚK.
A tak musíme pracovat na té svobodě…
V blízkosti máme pyramidy v Beskydech, na Slovensku, v Bosně…. Myslím si, že tyto pyramidové komplexy byly budovány podle jednoho mustru stejnou civilizací. Zjišťuji, že sem se začíná směrovat pozornost dalších a dalších lidí…
0
2
Hana 26.11.2021 11:41
684
47
951
Je snazší číst, než psát,
je těžší jít, než stát.
Ať vykročíš kterýmkoli směrem,
vždy se ti pod nohama objeví stezka.
Jdi po ní s láskou
a Pouť bude hezká.
POUTNÍK, JENŽ PUTUJE,
najednou zjišťuje,
že cesta cílem se stává.
Vzdálenosti nejen prostorové,
ale i časové překonává.
Hlavně však k sobě samému směřuje
do svého srdce...
A o tom putování je.
0
0
Hana 28.11.2021 09:13
684
47
951
"Všeho se pustil nebeský Poutník,
Unášen Cestou...
v němž dokonalá věčnost jest.
Jen vkřik jestřába nakrátko rozčísl
nebeský mír."
Foto: Pozdrav z Beskyd, je zde spoustu pyramidálních kopců.
.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Hana 29.11.2021 13:32
684
47
951
UDRŽUJ KRB SVÝCH MYŠLENEK ČISTÝ, ZALOŽÍŠ TAK MÍR A BUDEŠ ŠŤASTNÝ !
Abd-ru-shin
0
0
Hana 02.12.2021 19:29
684
47
951
TICHÝ HLAS
Tady na Zemi vystupujeme jako oddělené bytosti,
každý máme jiný osud,
jiné starosti,
jiné radosti,
a jiné hoře…
Ale jako jsou jednotlivé kapky součástí moře,
tak oceánu vědomí je součástí každý z nás.
Jen poslechnout ten tichý, z hloubky nás samých, hlas,
jen najít lásku a vnitřní mír,
odhodit zátěž strachu a závisti,
přestat být jejich kořistí…
Raději chytit vzdušný vír
a vznést se do výše na perutích porozumění,
vstoupit do neznámé země Soucítění.
0
0
Hana 03.12.2021 08:43
684
47
951
Asi každý člověk během života mívá sny, vidiny… dostává různá znamení…
Dříve jsem jim nevěnovala příliš pozornosti, spíš mě udivily a pak jsem je zapomněla. Je ale zajímavé, že jsem je nezapomněla úplně, někam se přece jen uložily a později v určitých souvislostech vypluly na povrch. Dnes si různých takovýchto znamení všímám vědomě a snažím se přijít na to, co mi mají říci.
Jednu takovou vidinu, kterou jsem měla asi tak před čtvrtstoletím, si živě pamatuji, a dokonce jsem ji před dvěma roky (když jsem se neproduktivně nudila v „práci“) sepsala. Nevím, zda budu mít někdy čas ji rozpracovat více (třeba v nějaké literární dílko). Samozřejmě čas bych měla, kdybych si ho na to udělala :D . Ale dnes už jsem trochu jinde a čas věnuji jiným věcem a jiným vidinám.
Sepsanou vidinu si tedy do vlákna „Hana, střípek v mozaice“ odkládám, jako do takového úložiště.
[UKRADENÁ CHVILKA
aneb vidina Věnky Bílé
Hana Novotná
Úvod
Povinnosti nikam neutečou,
určitě na mě počkají,
nechávám je tedy být
a opouštím je potají.
Jdu tam,
kde domov svůj mám.
Tam ticho rozlévá se krajem
a čistá voda pramení…
To ticho uvnitř mě je mým rájem,
jenž hry světa nezmění.
Občas jsem pár minut světu kolem sebe ukradla a dovolila si nedělat nic. Nepodávat výkony v zaměstnání, nemít druhou pracovní směnu v domácnosti, nevěnovat se dětem ani nikomu jinému, jen tak prostě být, sama se sebou. Ty chvilky jsem milovala a snad i potřebovala.
Ano, dovolila jsem si nyní tu chvilku nicnedělání. Sama jsem si ji dovolila, protože nikdo jiný by mi ji asi nedovolil.
Dřív jsem to jako mnoho jiných žen neuměla. Chtělo se po nás, abychom byly dokonalé manželky, milenky, matky, výkonné pracovnice, milé společnice… Ale to je na jednu ženu trochu moc a mě splnění tohoto scénáře málem stálo život.
Posadila jsem se tedy nyní bez výčitek svědomí do pohodlného křesla v obýváku, přehlídla lehce zaprášený nábytek, hodila nohy na konferenční stolek, pustila si hudbu a vychutnávala si odpolední kávu. Měla jsem odtud výhled na starou třešeň v zahradě.
Venku bylo sychravo a nevlídno, pršelo a z třešně pár posledních žlutých listů pomalu odnášel vítr.
Hlavou mi prolétla vzpomínka na den před několika lety, kdy bylo podobné počasí. Stála jsem v chodbě našeho starého domu, děti se obouvaly do holínek, vypravovaly jsme se do školky a do práce. Byla jsem nevyspalá, vynervovaná, zda stihneme autobus, zda zase děti nenastydnou a neonemocní a nevezmou mi je tudíž do školky, a jak zas na mě bude v práci řvát šéf, že jeho představa o mém výkonu byla jiná. Dcerka vyběhla na zápraží a začala tancovat v dešti. „Maminko, podívej, to krásně prší! Viď?“ Zastyděla jsem se. Uvědomila jsem si, že už jsem zapomněla, že déšť je blahodárný, zapomněla už jsem mít z něj radost. Byla jsem v zajetí myšlenek, co všechno musím stihnout udělat a zařídit, a co by se zas mohlo nějakým způsobem pokazit. V tu chvíli mi došlo, že už se vůbec nedívám na oblohu, na stromy a na květiny, a jak jsem to přece dříve milovala. Zastyděla jsem se tehdy před tím dítětem.
V domě bylo dosud také chladno, teprve před chvílí jsem po příchodu z práce rozdělala v kamnech. Ale byla jsem zachumlaná v teplé dece a bylo mi krásně.
Zavřela jsem oči. Nechala jsem se unášet andělskou hudbou, Bachovým Air v podání čistých dětských hlásků a najednou jsem se v nebi opravdu ocitla.
Možná to nebylo nebe, jen nějaký jiný svět, vzdálený a zároveň tak blízký. Převládala tam modrá barva ve všech svých odstínech, spíš ale světlých a něžných a bílá a tu a tam i zlatá.
Bílé byly i vysoké, štíhlé, éterické a zároveň neochvějně důstojné bytosti, které seděly na jakémsi světelném trůně. Byli to muži i ženy s nádhernými obličeji s jemnými rysy a výraznýma očima, ze kterých vyzařoval pokoj a klid.
K tomu trůnu, nad kterým bylo zlatě vyobrazeno slunce, jsem pomalu a nesměle kráčela po modrém koberci, kolem kterého stály další bílé bytosti a mezi nimi a nad nimi se vznášeli andělé. Pod klenbou všehomíra tam hrála, spíš zvonila ladná melodie, všichni tam byli nepokrytě radostní a cítila jsem, že mě rádi vidí podle jásotu, se kterým mě vítali.
Jen chvilku podle nástěnných hodin v obýváku, ale snad celou věčnost podle svého pocitu, jsem si směla to průzračně čisté a láskyplné prostředí užít.
Nejprve nevěřícně a velmi ostýchavě jsem začala dělat první kroky po tom modrém koberci. Pomalu jsem však podporována všemi kolem mě nabývala jistoty, avšak až nakonec k tomu trůnu jsem nedošla.
Náhle nebe zmizelo a já jsem se propadala kamsi dolů, až jsem zjistila, že sedím ve vlaku.
Byla jsem to já, Věnceslava Bílá, poznala jsem tu osobu, kterou jsem vídala v zrcadle, ale dívala jsem se na sebe z jakéhosi odstupu, jak sedím ve vagonu. Zároveň jsem tedy jako menší Věnka absolvovala cestu vlakem přeplněném lidmi a zároveň jsem se jako větší Věnceslava na sebe a vše kolem dívala z výšky.
Nekonečně dlouhý vlak s nekonečně mnoha vagóny protínal místy úplně pustou krajinu a kola ve styku s kolejemi dokola zpívala monotónní písničku. Šššš, šššš, šššš…
Vagón, ve kterém seděla Věnka, byl asi tak někde veprostřed toho vlaku, ale s přesností to určit nešlo, protože se zdálo, že řada vagónů před ním a za ním je nekonečná.
Okna byla zatažená béžovou clonou, ale možná, že tam ani žádná okna nebyla, jen namalované rámečky na stěně, též jaksi neutrálně béžové. Zdálo se ale, že nikomu nevadí, že nevidí ven. Teplota ve vagónu byla konstantní, asi tak 20 stupňů, udržovaná vrnící klimatizací.
Seděla vedle pečlivě upravené ženy, asi čtyřicetileté, oblečené v decentním šedém kalhotovém kostýmku, z níž se linula umělá vůně, která Věnku nepříjemně dráždila. Ta žena měla na klíně přenosný počítač, do něhož stále hleděla a který upoutával veškerou její pozornost. Jako by nic jiného neexistovalo.
Ale v celém tom vagónu, jak pozorovala, seděli cestující dost podobní. Muži i ženy různého věku, na první pohled plus-mínus středního, se lišili pouze odstínem nabarvených vlasů, závanem vůně a střihem sáčka, kalhot či sukně. I výrazy obličejů byly uniformní, nic neříkající, oči bez jiskry, přilepené na obrazovkách počítačů.
Také Věnka měla na klíně přenosný počítač, který, jak zjistila, byl permanentně zapnutý, a tak se zadívala na jeho obrazovku, a tam viděla písmenka, která se skládala do slov, vět a souvětí, dále odstavců a kapitol. Četla ta písmenka, ale ta nepřehledná souvětí jí vůbec nedávala smysl, vůbec jim nerozuměla. Zdálo se jí však, že ostatní rozumí.
Nejčastěji se tam vyskytovala slova: Paragraf, odstavec, nařízení, pokyn, zákaz, norma, potvrzení, doklad, zákon, dodatek zákona, dovětek dodatku…
Ze své neschopnosti porozumět smyslu těch stále se na obrazovce valících nových a nových odstavců, začínala být zoufalá.
Mimoděk si stoupla, počítač jí spadl z klína a na malou chvíli snad způsobeným hlukem, snad svým oblečením na sebe strhla pozornost spolucestujících. Měla na sobě modré džínové kraťasy a květovanou rozevlátou halenku, volně rozpuštěné, nenabarvené vlasy a byla bosa.
Ale nikdo neměl čas se jí déle zabývat, pobavit se s ní, zdržovat se od práce, neboť zadávání nekonečných dat do tabulek v počítačích všechny naprosto pohltilo.
Věnce se zastesklo po nebi.
Podívala se nahoru, ale strop vagónu byl také neutrálně béžový, snad aby nějaké jiné barvy nevzbudily emoce a vzpomínky na barevnější svět.
Na konci vagónu zahlédla dveře a jak už byla na nohou, šla tiše našlapujíc zjistit, zda nejsou jen namalované. Ale byly opravdové, a tak vzala za kliku a ocitla se v chodbičce, za níž byly další dveře a ty vedly do dalšího vagónu.
Jak se objevila ve dveřích toho vagónu, hned se k ní přihrnulo spoustu lidí a všichni se na ni sladce usmívali a snažili se získat její pozornost.
Všimla si však, jak za jejími zády mladší muž ve fialovém sáčku s lišáckým pohledem rychle zabouchl dveře a šeptem utrousil: „Aby ti, co sedí za chodbičkou, neuviděli a neuslyšeli.“ Ale všimla si také, jak dveřmi proklouzla jakási starší žena v červené puntíkaté šatové zástěře, a za tou chodbičkou zmizela. V jejím pohledu stačila zahlédnout směs závisti a pocitu spravedlivého rozhořčení.
Procházela uličkou uprostřed vagónu, v němž se mísily pestré barvy, vzory a tvary, a ze všech stran jí každý nabízel nějaké věci, služby nebo zážitky. Lidé se předháněli v přesvědčování, že jimi nabízené zboží je právě to nejlepší, že právě to potřebuje, nemůže bez toho přece dál žít, že právě to jí chybí ke spokojenosti.
Ano, Věnka opravdu nebyla moc spokojená, vlastně nebyla spokojená vůbec.
Pár nabízených věcí, jakýchsi elektrických spotřebičů pro domácnost, vzala do ruky, prohlížela si je ze všech stran, ale nechápala, k čemu by jí vlastně byly, jakou značku má vybrat, nebo kam by je vůbec pak měla dát.
Ale lidé kolem ní to zdálo se chápali a v těch značkách se orientovali moc dobře. S radostí se přehrabovali ve všudypřítomných krabicích přetékajících věcmi z různých materiálů, vybírali, pohotově smlouvali o jejich ceny a vkládali do igelitových tašek. Snad si to ti kupující dokonce i užívali. Dostávali pozornost od těch nabízejících a ubezpečení, že právě oni jsou pro ně důležití a že daná věc, či služba je učiní jedinečnými.
Věnka nedokázala úplně přesně rozlišit, zda kupujícím lidem šlo opravdu o to zboží, či o tu chvilkovou pozornost zaplňující prázdnotu a pocit důležitosti. A zda těm nabízejícím lidem šlo jen o zisk, nebo opravdu o spokojenost zákazníka.
Ale také na sobě začala poznenáhlu pociťovat, že se začíná tak nějak ztrácet, že se jí vlastně začíná líbit úplně všechno, oblečení, obrázky, ozdůbky, přístroje a nástroje, a že to všechno nutně potřebuje a musí koupit.
Ze všech stran byla omamována křičícími a zářivě svítícími reklamami:
Kupte, kupte, kupte…
Super ceny, slevy, výprodeje…
Z toho hluku a směsice umělých pachů a lidského potu ji však začala třeštit hlava, a tak v pudu sebezáchovy chtěla honem odtud pryč. A na druhé straně vagónu uviděla dveře, ke kterým se nehledíc napravo ani nalevo prodírala.
Když již téměř brala za kliku, najednou ve vagónu zavládlo ticho. Otočila se zpět do jeho útrob a viděla, jak z protějších dveří, z těch, kterými do tohoto vagónu přišla, vstoupili dva uniformovaní muži a jedna žena v šedém kostýmku. „Kontrola“, špitl bodrý muž vedle ní a v mžiku se z hlásné trouby proměnil v Já nic, já muzikant. V některých lidech by se však krve nedořezal.
Ale bolest hlavy byla tak velká, začala se jí točit, dělat před očima mžitky a zvedat žaludek, že už jen chtěla pryč, jedno kam, hlavně někam na čerstvý vzduch. A tak se zase otočila, rychle otevřela dveře a zabouchla je za sebou.
Ocitla se na temné chodbičce a opřela se zády o ty dveře. Cítila, jak pomalu ztrácí vědomí a sesouvá se na studenou podlahu.
Ležela na lůžku, dívala se na ten strop a přemýšlela, kde je a jak se sem dostala. V hlavě cítila tupou bolest a celkovou slabost, ale přece jen se donutila se posadit. Pomalu se rozhlížela kolem sebe.
Nacházela se v jakési bílé, sterilní místnosti bez oken, s umělým, matným poloosvětlením. V několika řadách zde stály dvoupatrové palandy s kovovou konstrukcí a matracemi s omyvatelným povrchem z umělé hmoty připomínající spíš regály než lůžka. Všechna lůžka byla obsazena, tedy spíše obležena, někde dokonce i po dvou neduživými, možná neživými lidmi. Prostor mezi regály zaplňovaly různě velké a složité přístroje s rozsvícenými obrazovkami, na nichž se sem a tam klikatily čáry a vlnovky, a stojany s hadičkami, kterými byli lidé k těm přístrojům připoutáni.
Do nepříjemného hučení přístrojů se občas ozvalo sténání, chrchlání či kašlání.
Mezi těmi regály občas prošli lidé v bílých pláštích a vypadalo to, že mají ty ne-mocné ve své moci. Většinou se podívali do obrazovek těch přístrojů, cosi na nich upravili a zase zmizeli.
Také zde občas prošly milé a vstřícné ženy a dívky v modrých šatech a bílých čepečcích na hlavě, které se snažily těm ležícím lidem ze všech svých sil pomoci. Usmívaly se, krmily je, myly, ale hlavně je nutily polykat všelijaké tabletky a kapsle. To bylo zřejmě nejdůležitější.
Všude přítomná dezinfekce měla patrně překrýt pach lidských výkalů a výměšků.
Pryč, pryč! Jen to znělo Věnce v hlavě, a tak sebrala všechny síly, slezla z palandy a v tom uviděla ostré světlo, jež vniklo do místnosti z náhle se otvírajících dveří.
Vzpomněla si, že přece jede ve vlaku a odkudsi ze zdola, pod podlahou uslyšela monotónní šššš, šššš, šššš…
Také si vybavila předešlé místnosti, zřejmě tedy vagóny, za jejichž dveřmi se vždy nacházela chodbička. Potichu se podél zdi k těm dveřím přibližovala, využila chvíle jejich otevření a proklouzla jimi z této neutěšené a beznadějné místnosti.
Neocitla se však v další chodbičce, jak předpokládala, ale v jakési přeplněné místnosti, kde posedávali či postávali lidé různého věku. Poslouchala jejich rozhovory a ty se točily kolem jejich bolestí, vyšetření, nálezů, léků, operací. Ti lidé byli v těch všech procedurách zřejmě velmi zběhlí, poněvadž o nich dle Věnky velmi zasvěceně hovořili.
Vypozorovala, že čekají, až se otevřou některé z mnoha dveří vedoucí z této čekárny, na nichž bylo napsáno Ordinace, a až bude odtud zavoláno jejich jméno. Poté se s úlevou a jak vycítila s očekáváním pomoci zvedli ze sklápěcího sedátka a zmizeli v té ordinaci.
Ani Věnka se necítila příliš mocná, byla tedy ne-mocná?
A za těmi dveřmi jí dají moc?
Procházela kolem nich a četla další slova: Neurologie, alergologie, psychologie, urologie, onkologie, chirurgie… a další a další jí neznámé výrazy, jež vypadaly tak důležitě, že z nich dostala strach, a cosi ji nutilo utéct.
A čekárna se stále plnila novými a novými lidmi a řečmi a ne-mocemi a jejich příznaky a začínalo zde být hodně dusno.
Opět cítila, že na ni jdou mdloby. Už ale věděla, že nesmí omdlít a kam by byla zase strčena. Snažila se bránit dostavující se panice a drala se proti proudu stále přicházejících lidí, až konečně narazila na široké rozlétající se dveře.
Ještě, než jimi vypadla z té místnosti zakřičela do prostoru:
„Utíkejte pryč, zachraňte se!“
Ale nikdo jí nevěnoval sluchu a ani jediný pohled. Lidé se zdáli být v zajetí svých problémů, které jsou tak důležité, že se jim v ordinaci přece musí někdo věnovat.
Za dveřmi byla chodbička a za ní další dveře. To už Věnka znala. Chtělo se jí v té temné chodbičce zůstat, protože do předešlého vagónu by už nešla, jak se domnívala, za žádnou cenu a začínala mít obavy, co bude následovat v tom dalším.
Nestačila si však pořádně odpočinout a nabrat sílu, když ji jakýsi silný muž v modré uniformě nevybíravým způsobem slovně napadl, že se na chodbách nikdo nesmí zdržovat a že jestli okamžitě nezapadne do některého vagónu, tak ji udá. Neřekl, kam, či komu ji udá, ale jeho pohled byl tak nekompromisní, že Věnka rychle otevřela ty druhé dveře, aby zmizela z jeho dohledu.
Hluk - na první dojem jednolitý, ale postupně rozeznávala jeho zdroje, frekvence a podoby – hučení, vrčení, pískání či bouchání.
Ocitla se v jakémsi hangáru se stěnami se šedého plechu, a to, že nemá okna, ji již nepřekvapilo.
Žádný vagón v tom vlaku neměl okna, kterými by se dala pozorovat kolem ubíhající příroda.
Vybavila se jí vzpomínka z dětství, kdy také cestovala ve vlaku, jely s maminkou navštívit babičku. Seděla u okna, které bylo otevřené, takže do vagónu proudil čerstvý vzduch. A zatímco si maminka vyprávěla novinky z městečka, kde žili, se sousedkou, Věnka pozorovala, jak proti ní utíkají stromy, svěží, jarně zelené, nebo zase domy a cesty, pozorovala pasoucí se stáda zvířat na loukách, nebo lidi pracující v zahradách kolem kolejí. Nejvíce ji však bavilo sledovat plující bílá oblaka na modré obloze. Viděla v nich různé postavy a obličeje a v její fantazii to byli hrdinové z bájí a pohádek, někdy vezeni ve vozech tažených různými zvířaty. Oblaka se neustále měnila a najednou zde byly delfíni, draci či ptáci. A mraky na obzoru vypadaly jako vzdálené nedobytné město schované za nebeskými hradbami. A najednou se z těch mraků začalo pomalu vylupovat žluté slunce…
Věnka ucítila, jak ji někdo mocně uchopil za paže a křičel na ní, ať se probere.
Jako by politá studenou sprchou rychle procitla z toho chvilkového zasnění a uviděla kousek nad sebou tu žlutou polokouli. Ale nebylo to slunce, byla to umělohmotná helma a pod ní na ní hleděly rozčilené oči neoholeného muže, který jí ukazoval na ceduli s nápisem: Nepovolaným vstup zakázán.
Jak mohl vědět, že jsem nepovolaná, napadlo ji.
A rozhlédla se kolem, aby tedy viděla ty s povoláním a s povolením. Muži i ženy měli na sobě stejné monterkové kombinézy, nebo pláště s dlouhými rukávy, stažené vlasy schované pod igelitovými čepci či umělohmotnými helmami. Většinou seděli nebo stáli u velkých strojů, které byly navzájem propojené až vytvářely strojovou linku. Rychlým tempem vykonávali jednotvárné pohyby dle specializace pracoviště. Jejich obličeje byly bez výrazu.
Věnku napadlo, že jsou to možná roboty, ale přiblížit se k nim nemohla, aby se přesvědčila, neboť neměla povolení.
Ve své květované halence a s volně rozpuštěnými vlasy bezcílně postávala za cedulí a najednou nad hlavami těch lidí viděla oblaka, nad někým lehčí, světlejší, nad jiným tmavší, temnější až i úplně černé, těžké mraky. Zadívala se pořádně a viděla, že ty mraky byly shluky myšlenek těch lidí. A mraky se také různě spojovaly ve větší mraky společné pro více lidí.
A viděla, jak ty myšlenkové formace ty lidi napadají a ti jim věnují svou pozornost, a jak ty myšlenky ovlivňují jejich emoce a pocity. A čím více pozornosti jim věnovaly, tím ty myšlenky rostly na síle. Lidé si mysleli, že to jsou jejich vlastní myšlenky. Bavili se jimi, či zas naopak trápili, a přitom vykonávali monotónní práci.
V uličce mezi stroji projížděly dopravníky vezoucí různý materiál. Ty dopravníky řídili lidé a Věnku zajímalo, jaké je napadají myšlenky. Jelikož ti lidé museli dávat pozor na cestu, kudy projíždějí, byli soustředění na svou práci, a i jejich myšlenky byli soustředěné. Volně prostorem plující formace myšlenek je v okamžik soustředění napadnout nemohly. To až tehdy, kdy se na svou práci přestali soustředit.
Pro Věnku bylo zajímavé zjištění, že lidé tedy mohou ovlivnit, které myšlenky vpustí či nevpustí do své hlavy.
Začala pozorovat obsah svých myšlenek a všimla si, že jsou to stejné myšlenky jako v těch velkých mracích:
Dřeme se tu za pár korun… Ničíme si zdraví… Páni nahoře nás jen zneužívají… A to ještě platíme velké daně… Za naše daně se kdekdo povaluje a ještě dělá bordel… Když nebudeme stačit pracovnímu tempu, vymění nás za mladší… A kde pak vezmeme na živobytí… Co asi chudák máma v tom ústavu?... Jen ať naše děti se mají lépe než my a dostanou se k práci v teple kanceláři… ¨
Věnce se ty myšlenky pranic nelíbily a pokusila se jim zabránit ve vstupu do své hlavy. Šlo to docela lehce, ale stále musela být na pozoru, protože když pozornost ztratila, okamžitě bez pozvání zase vplouvaly a napadaly ji.
Obrátila se zády k výrobní lince a před ní se sama rozevřela vrata z plexiskla, která oddělovala jednotlivé výrobní linky. Ze svého místa jich viděla bezpočet, vlastně ani nedohlédla na konec toho hangáru.
Uviděla stojan s tmavě zelenými pracovními stejnokroji, a tak si jeden oblékla, aby byla také povolaná vstoupit. Procházela uličkou mezi stroji a vždy po určitém úseku narazila na další průhledná vrata, která se před ní sama rozevřela a zase sama zavřela.
Kulisy kolem však byly stále stejné, jen linky strojů se z venku lišily velikostí a složitostí a dílny hlukem a pachem. Začala tedy zkoumat, co z těch linek na konci vylézá za produkt.
Na chvilku se zastavila a viděla velké krabice a v nich naskládané menší a zas ještě menší krabičky. Linka automaticky plnila ty krabičky jakýmisi platíčky s různobarevnými pilulkami, které vypadaly jako korálky a které viděla již dříve ve vagónu plném lidí nemajících nad sebou moc.
Když procházela kolem přepravníku s krabicemi plnými sytě růžových pilulek, v hlavě se jí vybavil dávný zážitek. Stála na svěže vonící louce s barevně kvetoucími bylinami a jedna byla také tak růžová. Maminka jí říkala, že jsou to Slzičky panny Marie, která následovala svého syna, ačkoliv jí srdce pukalo. A po cestě na Kalvárii viděla krvavé stopy Kristových ran, hořce plakala a z těch slz Matky Boží a krve jejího Syna vyrůstala tato kvítka. A když malá Věnka zvedla hlavu, viděla po obloze plout růžové obláčky a netrpělivě poskakujíc čekala, až ze zalesněného kopce na obzoru vyleze z postýlky sluníčko.
Ale nyní byla v hangáru a ti člověkoroboti, jak začala lidem v nich říkat, zřejmě slunce nikdy neviděli anebo už na něj zapomněli.
Ani jejich oči nezářily, tak jako její mamince.
Co se to s nimi stalo?
Jak jim pomoci?
Nejprve pozvolna procházela z jedné dílny do druhé a zajímala se o hromadně zde vyráběný produkt zabalovaný do igelitu a vkládaný do krabic. A ty pestré obaly lákaly ke koupi a následné spotřebě. Ta záplava produktů byla nekonečná a unavující, a tak Věnka postupně zrychlovala chůzi a pak už začala utíkat.
Kam? Hlavně pryč.
Ale řada výrobních hal byla nekonečná.
Najednou mezi hlukem vydávaným stroji a klimatizací zaslechla nějaké pípání a kdákání. A pak i viděla nával tlačících se na zemi odrostlých kuřat, které v nasládlém plynu postupně hynuly a byly hrnuty do výrobní linky. Kmitající člověkoroboti zde pracující byli úplně otupělí a apatičtí. Na konci linky vylézaly upravené balíčky s prsními řízky, bujóny či paštikami.
Zrychlovala běh, vlastně už šíleně kličkovala mezi stroji. Haly působily čím dál ponureji a stresověji, byl cítit pach a strach zvířat jdoucích na porážku.
Až se jí konečně podařilo dostat se zase do uličky mezi vagóny. Sotva popadala dech a zoufale hledala nějakou únikovou cestu, nějaký otvor, kterým by mohla z vlaku vyskočit.
Ale nalezla jen dveře vedoucí do dalšího vagónu. Neměla jinou možnost, než pokračovat dál, protože i přes zavřené dveře slyšela bolestivý zvířecí řev, který se stal nesnesitelný. Strhla ze sebe smradlavý a krví potřísněný pracovní stejnokroj, nechala ho ležet na chodbě a také již s notnou dávkou apatie, která měla otupit zoufalství, otevřela dveře.
Podpořte chod fóra 