Táhlo ji to do lesa. Stromy jí zdravily a ona se zdravila s nimi. Objímala je a děkovala jim za krásné přijetí. Nechala se unášet vůní jehličí, dřevěné kůry a hub.
Z přemíry čerstvého vzduchu a těch kořenitých vůní se jí zatočila hlava. A pak i celé tělo se začalo točit a tančit mezi stromy.
Najednou si všimla, že netančí sama. Kolem ní tančily průsvitné postavy, spíš se ladně vznášely nad zemí. Snad to byly víly. Měly dlouhé vlasy měděné barvy, jemné obličeje, zelené zářící oči, štíhlou a pružnou postavu. Oblečeny byly v jemňoulinkých zelenkavých šatech utkaných snad z pavučiny.
Věnka měla pocit, že i kolem jejího těla se začínají tkát nové šaty. Byly čistě bílé, hladké, prosté a příjemně chladily.
Pak víly zmizely a ona unavena tancem usedla do mechu. Byl měkký jako peřinky a vybízel ji ke sladkému spánku. Jen ulehla, usnula.
Probudilo ji vycházející slunce. Posadila se a rozhlížela se kolem sebe. I les se budil. Ptáci začali zpívat a zvířata vylézat z nor.
Vtom zaslechla dětský zvonivý smích.
Bystřila sluch, odkud přichází. Brzy našla směr a pohltila ji touha ty děti najít.
Vstala a rychlou chůzí šla po zvuku těch dětských hlásků.
Najednou se před ní objevila uprostřed lesa mýtina ozářená sluncem. Kvetly na ní barevné byliny a poletovaly pestrobarevní motýly. Zvonivě zurčel potůček.
A viděla děti. Blonďaté i tmavovlasé, světlejší i tmavší, se zářivýma zvídavýma očkama, veselé, nadšené a čiperné. Pobíhaly po louce, nebo posedávaly v hloučcích, smály se, vyprávěly si, zpívaly. Děvčátka měla na sobě bílé šatičky, chlapci bílé košile a kalhoty. Tu a tam mezi dětmi prošli ženy a muži, taktéž v bělavém oblečení. Radost se vznášela nad mýtinou.
Věnka se schovala za kmen stromu, aby jí neviděli, a jen ten jejich krásný svět pozorovala.
Netroufla si jít mezi ně. Chyběla jí k tomu poslednímu kroku, po kterém podvědomě toužila, odvaha.
I když také měla bílé šaty, připadala si jaksi ušpiněná.
Prohlédla si své oblečení a bylo čisté. Proč si tedy připadá před těmito lidmi pošpiněná a pošlapaná?
Zachytila myšlenku: „Neber se tak vážně. Zasměj se.“
A tak se z hloubi celé své bytosti zasmála.
Její smích uslyšel poblíž stojící asi tak tříletý chlapec s velikýma, zářivýma, hnědýma očima. Přiskočil k ní, zatahal ji za ruku a zval do kruhu lidí na mýtině.
Chvíli se zdráhala, avšak chlapec začal vesele pokřikovat: „Podívejte, koho jsem našel, podívejte se.“
Věnku rázem obklopily děti a zvaly jí k jejich dětským tanečkům. Podvolila se a roztančila se s nimi mezi ladnými bělokorými břízkami.
Byla šťastná.
Existence je oslava žití
ve víru tance,
při vůni kvítí…
Člověče, ty u toho nechceš býti?
Jako by zdálky jsem uslyšela zvonění, které se ke mně přibližovalo.
Neustávalo. Bylo hlasitější a hlasitější.
Nacvičeným pohybem jsem sáhla po mobilu a stiskla tlačítko. „Mami, zdržíme se ještě s kamarádama, projdem se po městě.“, ozvalo se z mobilu. „Jasně, dávejte na sebe pozor.“, slyšela jsem sama sebe. Telefon umlkl.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a upamatovávala se, že je to přeci můj do bělomodra laděný obývací pokoj, že sedím ve svém oblíbeném křesle, z okna mě zdravila stará třešeň.
Probrala jsem se úplně a všimla si na stolku nedopité kávy. Ještě byla teplá. Vzala jsem tedy svůj oblíbený hrnek s motivem sluníčka do obou dlaní a ohřívala si je. Pomalu jsem kávu dopíjela a snažila si vzpomenout, odkud jsem se tady zase vynořila.
Zdřímla jsem si na chvíli a zdál se mi sen? Nebo to byla skutečnost a sním teď?
Podle nástěnných hodin neuběhlo ani pět minut.
Znovu jsem si vybavila, jak jsem se ocitla v nebi, spadla do vlaku a snad nekonečně dlouhou dobu v něm bloudila, jak jsem z toho vlaku vypadla, a pak vrávoravě kličkovala mezi ocelovými vrčícími velikými stroji. Pamatovala jsem si všechny své pocity i tělesné projevy, všechny lidi, které jsem potkala, všechny pachy a vůně. V živých barvách jsem viděla louku, les i mýtinu…
Vzpomněla jsem si, jak kdysi maminka říkala tetě: „To dítě má bujnou fantazii.“
Tak asi mám bujnou fantazii, shrnula jsem zážitek.
Dopila jsem kávu, vychumlala se z teplé deky a šla přiložit uhlí do kamen.
Venku už jen drobně poprchávalo.
Táhlo mě to do smíšeného lesa, který byl necelou čtvrthodinku rychlé chůze od našeho domu. A hlavně ke starému rozložitému buku. Často jsem pod ním sedávala a čerpala u něj sílu. A jako by mi posílal ty správné myšlenky. Bylo to moje místečko, měla jsem odtud výhled na mýtinu s potůčkem a třemi štíhlými břízkami, kterým jsem říkala tanečnice…
V kuchyni jsem zkontrolovala ledničku, zda je tam dostatečný výběr jídla pro děti a manžela.
A už jsem stála na chodbě, hodila na sebe teplou bundu, vplula do holin, zamkla dům i zahradní branku a nohy mě sami nesly směrem LES…
21.
0
0
Hana 10.01.2022 22:05
721
49
996
.....UKRADENÁ CHVILKA aneb vidina Věnky Bílé.....
ZÁVĚR
Život je proud,
stále se mění,
co je nyní špatné,
v příští chvíli není…
Možná se směr zdál na začátku zvrácený,
ale na konci se správným ukáže.
Život není ztracený!
22.
0
1
Hana 17.01.2022 11:40
721
49
996
KREATIVITA
Jestliže něco tvoříme,
poznáváme, jak chutná život...
Bůh vlastně není stvořitel,
je tvořivost,
dynamický proces, živý, tekoucí,
radostná činnost
srcem horoucím.
Bůh a láska
krásná slova
mezi nimi
zas a znova
lásku vybírám,
když ji v sobě mám
i boha znám.
Však
neplatí to naopak.
O bohu přemýšlet,
filosofovat
a nikdy lásku nepoznat...
Raději o bohu zapomenu vše
a Lásky
účastním se mše.
0
1
Hana 25.01.2022 10:26
721
49
996
Slunečnice
Slunečnice si jen tak kvete,
do planých diskusí a sporů se neplete...
Nestará se o svou krásu,
ani o svou spásu...
Přesto, jak se zdá,
mnoho světla, užitku a radosti
světu dá.
0
1
Hana 31.01.2022 17:06
721
49
996
SVATÝ PROKOP – patron České země
Staré pověsti české v sobě nesou nádhernou a nepřehlédnutelnou symboliku. První je spojena s Řípem a praotcem Čechem, jako symbolika počátku českého národa. Poslední je spojena s Blaníkem a představuje naději, že národ nebude zničen. Kromě svatého Václava je v pověsti zmiňován i svatý Prokop.
Ten se ale objevuje vždy tak trochu „ve stínu“ svatého Václava, vévody České země. A tak jej mimo jiné najdeme stát u jeho sochy v centru Prahy, kde se lidé setkávají, kdykoli se v Čechách něco děje. A najdeme jej samozřejmě i v bájné hoře Blaník, odkud svatý Václav vyjede v čele rytířů, až bude Čechům nejhůře a svatý Prokop mu se svou berlou bude pomáhat.
Jeho příklad spočívá v tom, že na Sázavě hledal svou vlastní cestu nepoplatnou ani Východu ani Západu ani mocným jeho doby.
Narodil se v Chotouni kolem r. 970 zřejmě do bohaté zemanské rodiny, a proto mohl vzděláním ve slovanském písemnictví rozvíjet své nadání. Stal se knězem a jelikož v té době kněží nebyli vázáni celibátem, byl ženatý a měl syna Jimrama. Jako vzdělaný kněz měl široké možnosti uplatnění, avšak on po vzoru starých mnichů hledal vnitřní klid. Domníval se, že ho najde tam, kde se žije podle přísných pravidel, a proto odešel k benediktinům do Břevnovského kláštera. Vnější řád v tomto společenství mu však nepřinesl plnou spokojenost, a tak se rozhodl odejít do samoty.
Přitáhla ho lesnatá krajina v Posázaví, kde žil asketickým životem a tvrdě pracoval: mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Usadil se v jeskyni, ze které podle tradice nejprve vyhnal ďábly. V samotě a v tichu se totiž člověk potká napřed nikoli s bohem, ale sám se sebou, odhalí a pozná zlo v sobě. Propadne se do země. Pak je nutné toho ďábla držet na řetěze.
Prokop byl mnichem řádu benediktinů, kteří tehdy i později nesli staré vědomosti druidů o krajinných sílách. Přišel na to, jak ďábla využít, což symbolizuje jeho zapřažení do pluhu a vyorání Čertovy brázdy. Spojil tak kultivaci půdy a ducha.
Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada. Jednou sv. Prokopa potkal u studánky Vosovky kníže Oldřich, který na lovu stíhal laň. Poznal v něm mimořádného člověka a podpořil jeho dílo. Sv. Prokop začal se svými bratry budovat dřevěný klášter jako místo života a vzdělanosti. Sloužila se tam východní slovanská liturgie, žilo se podle západní řehole Benediktovi, ale mluvilo se způsobem, kterému rozuměli místní lidé. Prokop odmítal všechny hodnosti, ale nakonec ve shodě s knížetem Břetislavem se stal na Sázavě prvním opatem.
Je znázorňován s opatskou mitrou, berlou a čertem uvázaném na řetěze. Lidé jej však ctili jako prostého poustevníka u studánky. Sv. Prokop podle legendy již jako malý chlapec v rodné Chotouni v jednom suchém létě zapíchl klacek do země, ze které hned vytryskl pramen. Dodnes je tam studánka Prokopka s, podle místních, léčivou vodou.
Zemřel 25. 3. 1053 na Sázavě. 4. 7. 1204 byl svatořečen jako první český světec přímo papežem. Předkanonizační řízení se v Římě však dlouho táhlo, i když byl v Čechách uctíván, a tak se Inocenci III. sázavský opat zjevil, pohrozil mu, že ho zbije svou berlou v případě, že ho nebude chtít svatořečit. Proč Prokopovi tolik šlo o své svatořečení? Věděl, že nesmí upadnout v zapomnění.
Je také zajímavé, že jako jediný svatý nezemřel mučednickou smrtí, ale odešel přirozeně. Uměl si zajistit ochranu. Byl to takový český Merlin.
Má pro nás stále živé poselství a Čertova brázda, která je spjata s jeho osobou, skrývá tajemství, které má být odhaleno. Vede ze Sázavy, kde náš svérázný mnich působil, do Chotouně, kde se narodil, a spojuje tak tato místa. Je to vlastně brázda v brázdě, tzn. Čertova brázda v Blanické brázdě, která jako energetická rozvodna vede středem Čech. Domněnek o jejím vzniku a funkci je více. Prý to bývala pravěká dálnice, poutní cesta, sběrna vody či hraniční linie mezi Přemyslovci a Slavníkovci.
Říká se, že až vyschne voda v Čertově brázdě, bude konec světa. I v té pověsti o blanických rytířích je o suchu cosi naznačeno. Například jako jedno znamení, kdy bude v Čechách nejhůře, je usychání vrcholů stromů v blanickém lese. Symbolika zřejmě souvisí se vodním živlem.
Svatý Prokop se nespokojil s průměrností, ale šel za svými ideály. Vyhrál vnitřní boj člověka s pokušeními, s nedůvěrou v sebe, s neschopností realizovat své plány. Nebyl tichá ovečka, jak bychom si světce mohli možná představovat. Jeho pokora znamenala především pravdivost a opravdovost ve všem a se vším i se svou urputností. Nebyl státník, a tudíž nemusel být diplomat.
Je pro nás zdrojem inspirace, abychom byli odvážní a nebáli se jít za svými myšlenkami, o kterých ve svém nitru víme, že jsou opravdu dobré.
Hana Novotná
1
2
Samotný příspěvek lze zobrazit pomocí adresy: (Velmi spolehlivé a lze se pak spolehlivě dostat k příspěvku do příslušného tematického vlákna)
Otevřít příslušné tematické vlákno a narolovat na tento příspěvek lze pomocí adresy: (Ve výjimečných případech může fungovat s problémy)
Otevřít příslušné tematické vlákno na začátku lze pomocí adresy:
Hana 06.02.2022 17:48
721
49
996
Život není problémem
ale mysteriem, tajemstvím,
už vím...
Řešení tedy nemá,
lze jej žít leda
a vidět zázraky
nad mraky...
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
2
Hana 28.03.2022 20:13
721
49
996
Cesta je dalekým brodem
Život už všechny iluze vzal,
masky z tváře sňal,
nastrčil démony, kterých ses bál,
poslal vichr, aby staré listí s cesty svál...
A poutník kráčí dál
znovu svěží,
uvěřit lze stěží...
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 10.04.2022 17:43
721
49
996
Pod jedním nebem
Přemýšlíme-li,
jsme od druhých odděleni,
neb každého jiné myšlenky napadnou.
Mlčíme-li,
jsme navzájem propojeni,
neb dvě ticha dvěma nezůstanou
a Jedním se stanou.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 30.04.2022 21:42
721
49
996
30.4. (na čarodějnice)
"S pokorou a tichým vděkem
vítám svoji sešlost věkem."
Tento veršík jsem si broukla,
když jsem se ráno do zrcadla koukla.
Bylo čerstvě umyté,
odrazilo všechny vrásky vyryté,
tragikomedie odžité...
Tak jsem se na sebe hezky usmála
a na novou pouť se zase vydala :)
0
4
Hana 08.05.2022 14:16
721
49
996
Pastýřem sám sobě
Pastýřem sám sobě
v této bouřlivé době,
odklonit se od Babylonu,
ne ho měnit,
jej opustit...
A jít domů !!!
Neřešit nenávist
ale lásku,
za ní jít,
s ní žít ...
0
1
Hana 08.05.2022 17:44
721
49
996
Bez ladu a skladu
Věci se vysvětlí sebou sami
dříve či později,
nemusíte vše a všechny rovnat do latě...
Snad raději
dejte do pořádku sebe sami,
to stačí bohatě!
0
3
Hana 09.05.2022 13:50
721
49
996
V zajetí zdánlivých povinností
O malinko víc zkus tančit,
o špetku víc zpívat,
tvá energie začne proudit
a jen se budeš dívat,
jak problémy kamsi odplouvají...
O trošku víc buď bláznivější
a svět se stane radostnější.
0
1
Hana 18.06.2022 12:11
721
49
996
jen takové dva veršíky
KDO PŘEŽIJE
Žije?
Ano, tvrdí lékař,
srdce dosud bije.
Opravdu žije,
nebo jen uvězněn v těle živoří?
Co je to vlastně život?
... otázka s z nitra vynoří ...
PŘIPOJENO NA ZDROJ
Neptej se:
Co život je?
Ptej se:
Jak se do něj vstupuje?
Musíš bránou "Teď a Tady" ...
Vstup,
nezůstávej na prahu stát!
... a přestaneš se ptát.
0
1
Hana 08.07.2022 08:06
721
49
996
Začneme-li v sobě milovat to Nekonečné,
po obloze létáme,
s věčností se vítáme
do nesmrtelna vplouváme...
Nosíme-li však v sobě dále to Konečné,
potkávají nás zážitky selhání,
bezcennosti a zklamání.
0
1
Hana 15.07.2022 15:07
721
49
996
Hranice představivosti
Zázraky čekají
na ty, kdo nedbají
na své představy omezené,
za jejichž hranice je cosi žene...
Zkrátka žijí
s fantazií.
0
1
Hana 16.07.2022 11:31
721
49
996
Z bludiště ven
Bloudíš v světa labyrintu,
myslíš, že jdeš vpřed,
neprohlédls' fintu,
vrať se raděj zpět.
Odmysli si znova
všechna naučená slova
a prohlédni ten sen,
tak najdeš cestu ven.
Nebo vyleť k nebi,
že by?
Podpořte chod fóra 