Mnozí z nás se moc rádi zakotvují v postojích, z jaké konkrétní starověké kultury či etnika
pocházíme. Zda to jsou jednoznačně třeba Slované, nebo jednoznačně Keltové, popř. ještě třeba
i konkrétnější sebeurčení třeba do národu Bójů atp.
Někdo z nás sice může nějakým zvláštním způsobem své kořeny více vnímat, ale většinou jde
o zakotvování spíše na základě fascinace či pouhé sympatie, kterou si naše mysl k danému etniku
či národu najde. Ono pokud jde o "fyzický" / genový původ, zkrátka za těch pár tisíc let
se to všechno spolu tak "promíchalo" a dál se promíchává, že máme opravdu málo možností
si v tom něco přesnějšího myslet.
Procesy duše a její střídání různých "životů" v různých realitách a časech,
což by mohlo mít další vliv na naše pocity, na intuici ohledně vlastního původu atp.,
to už ani nebudu zmiňovat.
Dokument v příloze je bohužel v angličtině, ale je to o práci českých odborníků,
která na pestrost etnického / genového mísení nějakým způsobem docela poukazuje.
Ve zprávě je také třeba mapička vyzkoumaného genetického otisku haplotypu R1a atd.
Strojový překlad části textu v příloze:
,,Obyvatelstvo České republiky pochází z různých národů slovanského, keltského a germánského původu. Přítomnost západních Slovanů v 6. století v období stěhování národů má byly zdokumentovány na českém území. Slované se usadili v Čechách, na Moravě a v Rakousku někdy v průběhu 6. resp 7. století, a „asimiloval zbývající keltské a germánské populace“. Podle populárního mýtu, Slované přišli s praotcem Čechem, který se usadil na hoře Říp. V průběhu 7. století franský kupec Samo, podporující Slovany bojující proti blízkým usazeným Avarům, se stal vládcem prvního známého slovanského státu ve střední Evropě, zvaného Samova říše. Velké knížectví Morava ovládaná dynastií Mojmírů vznikla v 8. století a zenitu dosáhla v 9. za vlády Svatopluka I. Moravského), když zadržel vliv Franků. Velká Morava byla christianizována zásadní roli sehrála byzantská mise Cyrila a Metoděje. České vévodství vzniklo v 8. století. Druhá polovina 13. století byla obdobím postupujícího německého přistěhovalectví do českých zemí. The počet Čechů, kteří mají alespoň částečně německé předky, se dnes pravděpodobně pohybuje ve stovkách tisíc. Pražská defenestrace v roce 1618 signalizovala otevřenou vzpouru českých stavů proti Habsburkům a rozpoutala třicetiletá válka. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byly všechny české země prohlášeny za dědičné majetek rodu Habsburků. Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeští vlastenečtí autoři mají tendenci následující období od roku 1620 do roku 1648 až do konce 18. století nazývat „temným“. Věk". Vyznačuje se devastací cizími vojsky, germanizací a hospodářským a politickým úpadkem. Je odhaduje, že počet obyvatel v českých zemích klesl o třetinu. 18. a 19. století je charakteristické českým národním obrozením, zaměřeným na oživení české kultury a národní identita. Od přelomu 20. století 19. 3. 2021 Czech Archeology News - Czech Archeology News 2020 - Genetická historie současné české populace https://czech-archaeology-news.estranky.cz/articles/czech-archaeology-news-2020/genetic-history-of-the-recent-czech-population.html
Během první světové války bojovaly československé legie ve Francii, Itálii a Rusku proti Centrálním mocnostem. V roce 1918 byl vyhlášen samostatný stát Československo. Češi tvořili v novém státě vedoucí třídu vznikající ze zbytků rakousko-uherské monarchie. V roce 1938 Mnichovská dohoda oddělila pohraničí se značnou českou menšinou od Československa, a v roce 1939 německý nacistický režim zřídil Protektorát Čechy a Morava. V Lidicích, Ležákách a Javoříčku se nacistické úřady dopouštěly válečných zločinů a genocidy na zdejších české obyvatelstvo.
S odhadovanou populací 10 665 677 k roku 2018, ve srovnání s 9,3 miliony na začátku 20. století, populační růst České republiky je omezený v důsledku nízké porodnosti a úbytku obyvatel v a kolem první a druhé světové války. Ztráta populace během první světové války byla přibližně 1 000 000. Na začátku světové války dosáhl počet obyvatel ČR svého maxima (11,2 mil.). Z důvodu vyhoštění Němečtí obyvatelé po 2. světové válce ztratila Česká republika asi 3 miliony obyvatel a v roce 1947 obyvatel bylo pouze 8,8 milionu. Populační růst se obnovil a v roce 1994 činil počet obyvatel 10,33 milionu. V letech 1994-2003 byl přirozený přírůstek mírně záporný (-0,15 % ročně) a počet obyvatel klesl na 10,2 milión. Od roku 2005 je přirozený přírůstek pozitivní, ale v poslední době nejvýznamnější vliv na vývoj Počet obyvatel České republiky je imigrace: přibližně 300 000 v průběhu roku 2010. Z Volyně a Banátu se po druhé světové válce repatriovaly desetitisíce Čechů. Od 90. let 20. století Česká republika pracuje na repatriaci etnických Čechů z Rumunska a Kazachstánu."
Adam napsal(a):... spíše na základě fascinace či pouhé sympatie, kterou si naše mysl k danému etniku
či národu najde. Ono pokud jde o "fyzický" / genový původ, zkrátka za těch pár tisíc let
se to všechno spolu tak...
Voříšci Evropy? A pokud ne, tak Wendové?
Je velice zajímavé, jak výrazné třenice se odehrávají ohledně postojů, zda jsou Češi spíše tím neskutečně
značně promíchaným "voříškem" Evropy, nebo zda je náš původ naopak výrazněji geneticky určitelný.
Ale jde o značné třenice i na úrovni vyšší odbornosti. Nejen mezi laiky.
Například pan Jiří Lukáš, který se zdá, že o genovém mapování zřejmě něco ví, tvrdí:
,,Wendové a jejich pouť světem, aneb jak utvářeli naše a balkánské dějiny.
Wendové to jsme my a naši "okolní příbuzní". V posledních letech se v tisku objevují bláboly typu,
že Češi jsou "voříšci Evropy" nebo "genetický guláš", který "utvářel každý kdo zemí prošel".
Opak je pravdou, je málo genetických clusterů v Evropě tak kompaktních, jako je ten český.
Jeho původ je právě wendský; jde o cluster spojující geny příbuzné těm slovanským,
ale i "germánské" získané např. od Vandalů."
Decka, kdo vidi nebo citi duchy, zajdete si na Zbiroh, v pruceli u vchodu vsechny vita duch Zikmunda. Zajimave na tom je, ze je barevny a hodne zivy. Ale pozor, je to zednar, stahne vas snadno do sve pasti. Ale je zajimave ho citit a vnimat. Ja chodim s laskou, me tito duchove neublizi. Hezky se smal. Tak preju hezke badani a info, jak to dopadlo sem.
Ajka
0
1
Pafixa 20.10.2022 08:52 Bydliště: Masada
2308
134
2179
Tak podle jedné verze byl francký kupec Samo vlastním jménem Samuel a byl to chazar a žid. Tedy jen pohled od jinud na to jaká ta Sámova říše vlastně byla.
Ale asi to je jedno.
0
0
Pafixa 20.10.2022 08:55 Bydliště: Masada
2308
134
2179
Ajka napsal(a):Zbiroh-duch Zikmunda --- Decka, kdo vidi nebo citi duchy, zajdete si na Zbiroh, v pruceli u vchodu vsechny vita duch Zikmunda. Zajimave na tom je, ze je barevny a hodne zivy. Ale pozor, je to zednar, stahne vas snadno...
Milá Ajko, jako duch-odce jsem také barevný a živý a rád se směji na ty co nocí v srdci lásku. :-)
Ale jsem více světoběžník - nějaké vymezené místo opouštím nejpozději do 24 hodin........
0
0
Adam 20.10.2022 14:10 Bydliště: Praha
5794
563
5843
Jedno z (méně tradičních) tvrzení typu ,,jak to bylo"
o českém a moravském "údolí" v průběhu středověku.
Toto je konkrétně od: Chudivanyi Zsuzsa Zuzana (HU)
------------------
Čerpáno z Lexikonu PALLAS (1893)
(omlouvám se za případné nepřesnosti ve jménech)
Čechy
Čechy převzaly svůj původní název Bojohemum od Bójů keltského původu, které odtud v době Kristova narození vyhnali germánští Markomané, kteří poslouchali krále jménem Marbod.
V průběhu VI. století se markomané přesunuly směrem na Bavorsko a po nich se do téměř zcela zničených Čech stěhovaly slovanské kmeny, které se brzy sjednotily pod společný název Češi.
Brzy je pokořili Avary.
Proti jejich jhu povstali Češi v roce 623 pod vedením franského přistěhovalce-obchodníka, jménem Samo a sjednotili se se sousedními slovanskými provinciemi, ale takto založená země se po Sámově smrti (658) opět rozpadla, takže v příštích dvou stoletích byli v Bojohemu jen někteří slovanští náčelníci.
Za válek Karla Velikého proti Avarům táhli Frankové několikrát přes Čechy a vykonávali nad Čechami určitou moc.
Češi přijali křesťanství také z Německa; Vliv slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a účinek jejich obrácení byl pouze dočasný.
814. bylo v Řezně pokřtěno čtrnáct českých náčelníků
V roce 895 se další náčelníci vydali na totéž místo, aby se nabídli pod ochranu krále Arnulfa před Svatoplukem, pánem Velké Moravy.
Později Spythiniev I., pocházející z rodu Premizlida, využil nepokojů způsobených častými nájezdy Maďarů, ke sjednocení slovanských kmenů země v knížectví (912).
Spythinieva vystřídal v knížectví jeho mladší bratr Vratizlav (Ulaszló), manžel bájné Drahomíry.
Jeho syn, sv. Václav, horlivý zastánce křesťanství, byl roku 929 donucen králem Jindřichem I. uznat německou suverenitu.
Pro jeho sympatie ke křesťanství a Němce se proti němu spikli pohanští Češi a on se stal v roce 936. obětí tohoto spiknutí.
Jeho mladší bratr Boleslav I. který zlomil moc šlechty, byl také nucen uznat v roce 950 nadvládu Německa;
Jeho syn, II. Boleslav rozšířil svou vládu i na Moravu, Slezsko a dnešní západní Halič.
Za jeho vlády Německý císař Otakar II. osamostatnil Čechy od řezenské (Regensburg) diecéze a založil pro něj biskupství pražské (973).
Polský král Boleslav Hrbry si však od vévody Boleslava III. vzal zpět nejen jmenované území od Čech, ale ovládl i větší část země.
Ale poté, co Císař Henrik II. byl několikrát ve válce s polským králem, Čechy byly znovu osvobozeny a císařem dosazeným knížetem se stal Jaromír (z rodu Přemyslovců), (1004).
Jaromírův mladší bratr Ulrik od Konráda II. za věrnost císaři dostal Moravu v léno (1029).
Ulrikův syn Břetislav I. zavedl seniorátní nástupnictví na trůn.
Ulrik pod praporem císaře Henrika III. bojoval i proti naší zemi (Uhersku), když v roce 1051 postoupil po levém břehu Dunaje k Ostřihomi; ale když se dozvěděl o císařově selhání u Vértes, znovu se ze země stáhl.
Vratislav II. (1061-92) od císaře Jindřicha IV. (1086)
a jeho vnuk II. Vladislav (1140-74) od císaře Fridricha I. Rudovouse (1158) dostali královskou korunu a hodnost, ale obojí jen dočasně.
V letech 1173 až 97, během nichž deset knížat soupeřilo o kolísavý trůn, začal v Čechách velký úpadek,
až Přemysl Ottokár I. (1197-1230) přeměnil dědictví trůnu na primogenituru a posílil královský titul a hodnost, kterou získal od protikrále Filipa Švábského v roce 1198 a kterou potvrdil Fridrich II. v roce 1212 - obratnou politikou a statečností.
Za vlády Přemysle Otokara II. (1253-1278) se Čechy vyšvihly do úctyhodné moci, využil stranických nepokojů zuřících v Německu a mezivládí (interregnum) k založení obrovské české říše částečně s mečem, částečně s penězi, dobrými slovy a privilegii.
Otokar projevil svou moc i u ostatních sousedů, včetně naší země (Uhersko), proti které rozpoutal čtyři války v letech 1252-1275.
Na jeho slovo vyhnaly štýrské řády prince Štefana ze své země;
V roce 1260 vyhrál velkou a krvavou bitvu proti Bélovi IV. na Moravském poli, načež uzavřel mír a vzal za manželku princeznu Kunigundu, vnučku Bély IV., ale v roce 1270 zahájil další válku proti svému švagrovi Štefanovi V. a v roce 1271 postoupil přes zničené Pošonské (Bratislavské) a Mosonské župy do Győru.
Po chvilkovém smíření v roce 1273 znovu překročil Moravu a pronikl až k Nitře. Pak ale jeho šťastná hvězda zapadla.
Nový německý král vstoupil do aliance s uherským dvorem Lászla Kuna IV. (nevím, jak mu říkáte česky) proti Rudolfu Otokarovi Habsburskému, a první úspěch zaznamenal v roce 1276, kdy donutil Otokara, aby se sklonil před branami Vídně a předal císařské vazalské provincie.
A když v roce 1278 český král, který neunesl ponížení, porušil mír, došlo mezi ním a Rudolfem k dalšímu zápasu.
Při této příležitosti mohl Rudolf pozvednout jen malou armádu, zatímco Otokar postupoval k Vídni v čele 60 000 česko-polských a částečně německých armád.
Naštěstí pro Rudolfa však László Kun s nímž se Rudolf spojil, přivedl v 26. srpna 1278 na Moravské pole, 40 000 uherských a kunských válečníků. Vedle Dürnkruta zcela porazil vojsko českého krále, který sám přišel o život po udatném odporu.
Rudolf ponechal českou korunu Otokárovmu malému synovi, Václavovi II. v držení, který se později (1283-1305) sňatkem a i svolením dostal i k državě Polska.
Jeho syn III. Václav, 4. srpna 1306 byl zavražděn v Olmücu(Olomouc) a rodina Premyslovců zemřela s ním.
V letech 1310 až 1437 vládli v Čechách králové z rodu Lucemburků.
Král Jan (1309-1346), syn císaře Henrika VII. a švagr Václava III. získal Lužici a Slezsko, ale vzdal se nároků na Polsko ve prospěch polského krále Kazimíra za 500 marek zlata.
K tomuto usmíření došlo ve Visegrádu (1335), na slavném dvoře našeho krále Károly Róberta, který jako smírčí arbitr urovnal spory Jána a Kazmíra (jeho švagra).
Poté, co Ján Slepý padl u Crécy, nastoupil na trůn jeho syn Karel I. (jako německý císař Karel IV., 1346-78).
Ten významně přispěl k rozkvětu Česka a zajistil trvalou památku založením Pražské (úplně první německé) univerzity (1348).
Na čas získal i Horní Falc(Pfalz) a Braniborsko.
V době jeho násilnického a vrtošivého syna, Václava IV. (1378-1419) se objevil reformátor Jan Hus a v souvislosti s ním začala česká národní hnutí, která v roce 1409 zapříčinila odchod německých učitelů a studentů z Prahy.
Zigmund (Václavův mladší bratr), který držel od roku 1387 uherskou korunu a od roku 1410 německou korunu, jako císař považoval za povinnost napravit schizma a křivdy, které v církvi vypukly.
Ale protože reformní koncil v Kostnici, svolaný za tímto účelem, v roce 1415 upálil modlu Čechů Huse (navzdory exkomunikačnímu listu (?propouštěcí list) obdrženému od Zikmunda: po smrti Václava, rozhněvanými Češi byl Zikmund vyhnán (v srpnu 1419) ze země, a Husovi následovníci se strašlivě pomstili na duchovenstvu, na katolických kněžích a německém lidu, a pak v letech 1419 až 1436 ničili i sousední státy ohněm i mečem.
Severozápadní župy naší země (Uher) mimo jiné hodně trpěly vpády husitů a přibývajícími žebráky z Čech, kteří se později usadili na vysočině.
Česká země sama o sobě strašlivě trpěla a navíc svých chováním Češi budili nenávist a odpor okolního civilizovaného světa.
Poté, co nejslavnější vůdci husitů v urputném stranickém boji téměř všechny uhynuli, smířil se vyčerpaný národ v 1433 roku v Basileji s kat. s církví, která povolovala užívání kalicha; zároveň se země usmířila s králem Zikmundem.
Václava na trůnu jej vystřídal jeho zeť, Albrecht II. (1437-1439, který je držitelem i uherské koruny).
Za jeho krátké vlády moc šlechty ještě vzrostla a antipatie k cizím knížatům vedly k tomu, že po smrti Ladislava (1458-1457) se Čechy proměnily v národní volební monarchii.
Prvním národním knížetem byl Jiří Podiebrad (1458-71), dosud dočasný guvernér, který se svým bystrým talentem a skutečnou národní politikou velmi podobá svému velkému současníkovi, našemu králi Mátyáši Hunyadimu, který měl jako první ženu také jeho dceru Kateřinu.
Podiebrad se však přikláněl k husitskému náboženství, za což ho papežové prokleli a vyhlásili proti němu křížovou výpravu, kterou bezmocný císař Fridrich III. a papežové svěřili králi Matyášovi který ji provedl (1468-78).
V průběhu probíhajících válek se střídavým štěstím, katoličtí českomoravské a slezské řády sice Mátyáše zvolili českým králem, ale vrchní husitští češi uznali za Podiebradova nástupce polského knížete Ulásla Jagella (v češtině pravděpodobně jiné jméno), syna krále Kazimíra, kterého Podiebrad rovněž uznal za svého nástupce, i když to znamenalo ignorování vlastních synů.
Válka ještě zuřila, když Podiebrád zemřel (1471) a nyní byl boj ještě zoufalejší, neboť král Kazimír nejen podporoval Ulásla, ale také podával ruce nespokojeným v Uhrách.
Nakonec však zvítězil Matyáš a ze svého tábora u Boroszló dostal vojska českého i polského krále do tak tíživé situace, že spojenečtí králové osobně žádali o mír (Olmücký/Olomouc mír, 7. prosince 1478).
Podle tohoto míru mohl i Uláslo užívat český královský titul a tak i Čechy zůstaly v jeho držení, ale pobočné provincie koruny české, t.j.: Morava, Slezsko a Lužice se dostaly do držení Matyáše;
Po smrti Mátyáše mohli Češi tyto země od Uher vykoupit zpět za 400 000 zlatých.
------------------
a dál se promíchává, že máme opravdu málo možností 
Podpořte chod fóra 