Literární dílko o putování vnější a vnitřní krajinou vzniklé setkáním několika laskavých bytostí
Str.: 1, 2 Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi
Poslední příspěvek z předchozí strany:
Hana
XVIII. Životodárná voda Při svých procházkách objevila na Blanících několik pramenů a studánek. Jak moc jí ta voda chutna...
Hana 30.09.2022 14:07
684
47
951
IXX. Vyprahlost kraje
Když však v létě roku 2018 přišla k potoku Brodci, byl téměř vyschlý. Kam se poděl ten zurčící potok a jeho veselá, živá voda, hladící kameny na dně? Teď byly kameny holé a mezi nimi nevelké louže vody, která snad ani netekla, ale jako by stála. A ten pramen s kojeneckou vodou byl již tak slabounký, téměř již ztracený! Bylo jí do pláče.
A celá zem byla vyprahlá a žíznivá. Tak to je to nejhorší, co lidi čeká? A vzbudí blanické rytíře v nás, napadlo ji tenkrát. Nedostatek základní potřeby – VODY. Lidé ten nedostatek již dost citelně prožívali, ale zatím jen tak, že nemohli plnit bazény nebo zalévat uměle pěstěné trávníky a záhonky. Avšak někteří ve městech, již zcela odtržení od přírody, nic neviděli, anebo možná vidět nechtěli, že doba vodního blahobytu skončila. Dál tančili v podpalubí, zatímco loď se již potápěla. A čím byli zaměstnáni ti na palubě? Zatím nikdo neměl opravdu žízeň. Vody bylo nejen čím dál méně, ale také byla čím dál méně čistá, a začaly se vyskytovat střevní nemoci.
Že nemá dostatek vody, zažila již několikrát, ale ani ona zatím nikdy netrpěla žízní. A viděla, co vysychání studen s lidmi dělá, jak vyhrávají nízké zvířecí pudy. Vůbec nechtěla domyslet ještě horší scénář – boj o základní životní potřebu.
A celá zem byla sužovaná nejen suchem, ale ještě i nepolevujícím vedrem. Hrozilo nebezpečí požárů z nepatrné jiskérky. Mnoho lidí trpělo zdravotními problémy. Mnoho lidí přicházelo o své domnělé jistoty. Paradoxně chránili již téměř nefunkční systém, který je zotročoval, protože se báli nejistoty bez systému. Dosud nepochopili, že jediná jistota v životě je vlastně jeho nejistota.
Vzpomněla si, že v té blanické pověsti jsou popsána znamení, kdy bude zemi nejhůře: Uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřicí povalí dolů.
Takže přece jen ty problémy s vodou, usychání stromů, vysychání pramenů, potoky bez vody.
Pak se podle pověsti strhne veliká, krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolitou krví. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti budou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav, jeda na bílém koni, je povede na pomoc Čechům. Nepřítel, náhlým strachem obklíčen, bude jako zmámen, bude ku Praze prchat, a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene. A svatý Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhati. Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně státi a nepřítel jimi o zem neudeří. Zdroj: Pověst o Blanických rytířích, Alois Jirásek
V tom českém kráteru jako by se to horko drželo uvězněné mezi hraničními horami. Ale to velké horko a sluneční záření bylo tou dobou jakýmsi způsobem zvláštní, transformující. Libuška vnímala ten žár, pomalu si na něj zvykala, jako by se otužovala, neskrývala se před ním v chládku své kamenné chaloupky. A táhlo ji to k bývalému zlatodolu v nedalekém Roudném. Zvláště vyhlídkové místo na vrcholu nad ním si oblíbila, sedávala zde a nechala na sebe působit zářivé slunce z nebe a zářivé zlato ze země. Ach to slunce! A zase to zlato!
V okolí vulkánu byly rozlámány tektonickou činností desky a skály nahoře, a tak se vlastně ta voda ztrácela, mizela kdesi dole. Avšak ten vulkán pod Blaníkem sliboval i ochranu a život. To, co vyvěralo z hlubin země, byť neviditelně a nehmatatelně, dávalo lidem sílu a také určitý vhled. O Češích se sice tvrdilo, že jsou to ateisté, neznabozi a cynikové, opak byl však pravdou. Oni příliš nevěřili náboženstvím a různým ideologiím právě z důvodu svého duchovního nadhledu. Ale ve svých srdcích nosili hluboký vztah k duchovnu.
Tak až toto tedy lidi spojí, že začnou spolupracovat, pomáhat si a objeví, že všichni jsme vlastně jedno? A pak vezmou mocným trumf v podobě: Rozděl a panuj.
Název Bohemia se odvozoval od pradávné kultury Bójů. Ale co když Bohemia znamená Boží zem?
Oheň už hoří,
všechny mýty boří,
staré jistoty se hroutí…
Koho to rmoutí?
Na váhání není čas,
na světlo se vystaví vše v nás…
Co spáleno bude?
A co zbude?
Víš?
Nebo stále sníš?
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 13:30
684
47
951
XX. Nalezení domova
A stále ještě hledala domov, který zde na zemi ani mezi lidmi dosud nenalezla? Nenašla ho snad nakonec na těch Blanících? Ano, Blaníky pro ni byly místo, kde byla nejraději a kam se vlastně utíkala jako domů, jako by byla organickou součástí všech bytostí toho dvouvrší.
Když z podblanického kraje jako dívka odešla do světa, nebylo to úplně dobrovolně. Po smrti matky se nepohodla s otcem, kterému vyčetla, že mámu vlastně na tom statku udřel. Až mnohem později a postupně přicházela na to, že se jen choval tak, jak byl vychován, jako statkářský synek, avšak bez polností a lesů, které mu komunisté zabrali. A že nic nikdy není černobílé. A že chyba v jakémkoli vztahu je vždy na obou stranách. A že každý v danou chvíli dělá to nejlepší, co umí. Ale tenkrát to byla mladá dívka, která přišla o mámu, a tak tu bolest na něj vykřičela. I on měl velkou bolest, přišel o ženu, a nechtěl to slyšet. Tak ji poslal pryč, a ona ve své hrdosti odešla. A nebyla tam už ta máma, která by je spojila dohromady, rodina se vlastně rozpadla. Dlouhé roky se pak spolu nestýkali a nikdy už se vlastně pořádně nesblížili.
Proto tak ráda spojovala lidi, protože věděla, jak málo a jaká maličkost kolikrát stačí k jejich rozdělení.
Život není černobílý,
je barevný v každé chvíli,
jiný odstín ale vidí,
co je nás lidí.
Pak bydlela na různých místech. Poznala problémy a specifika maloměsta, kde s manželem a dětmi žili, avšak jako náplavy. A taková náplava musí leccos snést a leccos se na ni dá i hodit, není prostě: „Blbá, ale naše.“ Náplavy však také přinášejí úrodnou půdu. Poznala i anonymitu velkoměsta s jejími plusy a minusy, možnostmi i omezeními. Když se pak vrátila zpět do rodného kraje, jakýmsi řízením osudu se neocitli v manželově rodné vsi, kde byl manžel doma a ona, jak doufala, by konečně byla také. Jak se tak několikrát musela stěhovat, zbavovala se průběžně starých věcí, a protože nerada chodila do obchodů, nových už si moc nepořídila. Postupně se dopracovala k určitému minimalismu, který stále zdokonalovala, protože do nebe přece člověk nemůže létat obtěžkán věcmi. A sklouznout do pekla může?
Překonat zemskou gravitaci,
odhodit všechna závaží,
dát si tu práci
a zjistit, co v letu do nebe překáží.
Přes to do oblak
nejede vlak.
Při jednom stěhování manžel nechtěl do nového bytu převážet stará křesla, ve kterých se mu prý stejně špatně sedělo. A jí tolik chyběly! Jí se v nich naopak sedělo krásně. Čítávala si v nich, meditovala, poslouchala hudbu, vyprávěla dětem pohádky. Vlastně pro ni představovaly jediný kousek domova, jak tak stále někde žila jako náplava. Myslela, že zůstaly ve starém domě. Jako by těch sedm let neměla kde pořádně sedět. Ale pak je zase jakýmsi řízením osudu objevila v manželově rodné chalupě, což byla vlastně symbolika, že tam měli spolu být, ale nebylo jim dáno, a že on měl pokračovat v působení svého otce, kterému se nejvíc ze svých sourozenců podobal. Bylo tam jeho místo a dosud stále na něj čekalo. Křesla už ale byla hodně poničená a prožraná od myší. Nicméně si je nastěhovala do chaloupky, kam na víkendy jezdila, vydrhla je, zašila.
Byla to taková symbolická tečka za jejím hledáním domova, protože najednou zjistila, že už je vlastně nepotřebuje a že vlastně už může být doma všude. A jak si tak do jednoho z těch poničených, starých křesel sedla, řekla si, že to nejhorší promění na to nejlepší, a najednou jí to křeslo připadalo jako trůn. A Libuška byla princezna se zlatou hvězdou na čele, schovaná v myším kožíšku. Porozumění Blaníkům je vlastně alchymie, bytostná přeměna. A to dvouvrší vlastně působí jako jakýsi urychlovač té přeměny.
Svůj domov si celý život nosila v sobě, ale nevěděla to. A už ani nepotřebovala tolik jezdit na Blaníky, protože si je také nosila v sobě. V legraci říkala, že je vlastně takový chodící Blaník. A vlastně už se jakýmsi zvláštním způsobem dokázala napojit i na jiná vzdálená místa, s nimiž cítila nějaké propojení a jež vlastně měla vazbu mezi sebou. Jako by vše bylo důmyslně stvořené? Kým?
Procestuj celý svět
a poznej jeho lesk i bídu,
pak se vrať domů
do prosté chaloupky zpět,
do svého srdce,
tam je tvůj střed.
Tam tě najdu a k tobě přijdu.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
0
Hana 02.10.2022 13:40
684
47
951
XXI. Blanická brázda
Ten svatý Prokop, který dle blanické pověsti bude pomáhat svatému Václavovi, ji opravdu velmi zajímal. Byl spojován s Čertovou brázdou, která zřejmě nevznikla pouze přirozenou cestou, nýbrž byla i jeho výtvorem. Podle legendy ovládal a uměl odhánět temné bytosti, a brázdu tedy musel vyorat pomocí čerta. Brázda jako by kopírovala hlubinný zlom zvaný Blanická brázda, probíhající od Tábora kolem Blaníku, přes Sázavu k Lipanům a dále přes Chotouň k Labi. Spojovala dvě místa, kde ten svérázný Prokop žil. V Chotouni se prý narodil a prožil dětství, v Sázavě byl opatem a zde zemřel. Žil tak dlouho, dokud nenastal jeho přirozený čas, čímž se lišil od světců, kteří žili před ním, konkrétně svaté Ludmily a svatého Václava. Musel mít tedy zvláštní schopnosti a vědomosti druidů o krajinných silách, kterými si opatřoval ochranu před těmi, kteří jej chtěli odstranit ze světa. Blanická brázda musela být tedy jakýmsi vodičem energie, a to velmi vysoké. Nebyl ten Prokop nakonec Merlin? Kdo jsi, Prokope, a komu sloužíš?
Zájem o Prokopa, který byl průkopníkem slovanské liturgie, ji přivedl k zájmu o Svatý grál jako nejvýše postavený fenomén. O tu třináctku, číslo Kristovo. A dále k pátrání po dalších energetických místech v Čechách a energetických spojeních mezi nimi.
A tak také zavítala na nedaleký protější vrch u Miličína zvaný Kalvárie, kde se v lese ukrýval skalní útvar připomínající ležícího lva. Dle pověsti se lev neskryl spolu s rytíři do nitra hory Blaník, ale ostražitě hlídá a bude to právě on, kdo první zpozoruje nebezpečí a svým hlasitým řevem vzbudí spící rytíře, aby měli dostatek času připravit se na boj. Za ta dlouhou dobu, co zde střeží krajinu jeho hříva a srst ztvrdla na kámen, ale jeho věrné srdce stále vytrvale tluče.
A kdesi na hradě Zvíkově v tajemné věži zvané Markomanka je prý ukryt poklad nemateriální povahy, který vyzvednou blaničtí rytíři…
Práci s krajinou, jejímu duchovní zkvalitnění, se chtěla dál učit a věnovat se jí. Doposud ji zaměstnávala práce s lidmi, hlavně s mládeží. „Učitel je vlastně od slova učit se, učit někoho je jen vedlejší produkt,“ napadlo ji.
Učitel se učí stále,
nezůstává při tom mále,
jde dále a dále,
až do finále.
Ale ono vše souvisí se vším. Krajina může pobízet lidi v ní žijící k obrácení pozornosti do duchovní oblasti, k osobnímu uvědomění si života.
Objevovala tolik nového, že vůbec neměla čas trpět syndromem matek, jejichž dospělé děti vylétnou z hnízda. Ani si nestačila všimnout, jak byla přestřihnuta pomyslná pupeční šňůra. Neměla o děti strach, věřila v jejich schopnosti obstát v jim přichystaných životních zkouškách. Dala jim bezpodmínečnou lásku, a teď už to bylo na nich. A těšila se na budoucí vnoučata, jak s ní budou chodit do přírody, na jejich očička, která budou objevovat svět.
Co je láska?
Je to světlo, dítě moje.
Co je světlo?
Je to život,
míza tvoje.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 13:50
684
47
951
XXII. Bezpohlavní duše
Brzy zjara, když míza stoupala z kořenů, těšila se při procházce na Malém Blaníku z pupenů rašících na stromech, zárodků nových listů, a uslyšela v hlavě: „Bude k tobě přiveden muž.“ „No to snad ne!“ slyšela svou první reakci. Byla uvyklá na svou samotu, kterou milovala, na svou svobodu, které se určitě nechtěla vzdát. A už vůbec nebyla zvědavá na to, že se musí bát svobodně projevit, říct, co si myslí, přemýšlet, jestli se nějaký muž urazí, či neurazí. Jak tu ženskou diplomacii, kterou viděla kolem sebe, neměla ráda! Možná si ale o ni muži říkali. Snesl by tedy vůbec nějaký muž její přímost?
Zas budu samý květ,
těší se Země,
krása zaplaví celý svět,
snad i to lidské plémě.
Ač dítko nevděčné,
dávám mu sílu,
jsem jeho Matka
a mám v ně víru!
Pak na ta slova v kolotoči starostí všedních dnů a pracovních povinností zapomněla. Možná ale už vše přijala. Dávno přece věděla, že Blaník si vše řídí sám. To on vždy našel nejlepší cestu a nejlepší řešení jakékoli situace, nikoli ona. Ta slova se jí znovu vybavila, když se opírala o menhir Kníže: „Bude k tobě přiveden muž.“ A jakoby s tím již smířena, představovala si tedy opravdu muže, někoho, jako je Perun. Silný a mocný Perun pro ni jako ženu představoval mužský protipól a často v sobě cítila jeho sílu a rozprávěla s ním.
Najednou mu ale řekla: „Perune, já půjdu až za tebe.“ Perun tedy nebyl na Blaníku nejvyšší Bůh? A Perun jako by poodstoupil, a ona letěla světelnou cestou, která neměla konce. Snažila se zjistit, kde ten světelný sloup končí, ale nechtěla se omezovat nějakou konečností, a tak to přestala řešit. To tedy pořád a pořád poletím, a nikde se nezastavím? „Můžeš si občas na chvíli odpočinout,“ uslyšela pobavený hlas v hlavě.
Jednou, když opět pobývala u Knížete, k tomu menhiru náhodně zabloudil muž, hledaje tam svého zatoulaného kamaráda. Vyprávěl jí, že kdysi proletěl jakýmsi tunelem z Malého Blaníku až na Slepičí skálu a viděl tam bílou dívku a delfína s korunkou. „Že by Libuška byla ta dívka?“ napadlo ho, když ji uviděl. Ten muž ovšem ani náhodou nepřipomínal Peruna. I on byl muž a žena v jedné osobě, padesát na padesát, momentálně ovšem v mužském těle.
A také jí vyprávěl, že v horečkách se mu vrací, snad jako vzpomínka na nějaký minulý život, zážitek, kdy brání vší svou silou a celým svým tělem nějakou bránu, rve se jako lev. Ale nakonec ho prý stejně přemohli, rozsekali na kousky a hnali se dál a dál po schodech nahoru. V té zemi se pak odehrávaly hrůzy hrůz.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 13:53
684
47
951
XXIII. Spojení křehkosti a síly
A ten muž v ní viděl laň. A jako se vždy žena stane tím, co v ní muž vidí, najednou se před ní v jejím snovém světě laň objevila. Ó, jak byla krásná, křehká a plachá! Nějakou dobu si na ni zvykala. Až ji napadlo, že zkusí změnu a půjde na Blaník ne s nějakou šelmou, to už uměla, ale naopak s laní.
Vybrala si temnou noc v novu. Ještě než do blanického lesa vstoupila, sama se stala laní. Laní, na kterou ty šelmy číhají. Laní, která, když se někde objeví, musí cítit, že je chráněna. Laní, která napíná uši. S naprostou důvěrou, že se jí nic nestane a že je v bezpečí, stoupala tedy té noci na vrchol Velkého Blaníku a zdolala jej poprvé jako laň. Bystřila sluch, který se tak nějak rozšířil. Jak vše bylo najednou jiné, nové! Vzpomněla si, že ve starých pohádkách se čarodějnice vždycky proměnily v laň, a musela se smát.
Mohla se vlastně proměnit, v jaké zvíře chtěla. Jednou hned na kraji blanického lesa svým vnitřním zrakem viděla zajíce. A tak se stala zajícem, kličkovala mezi stromy a poznávala Blaník jeho očima. A viděla, že je vlastně vším.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 14:00
684
47
951
XXIV. Sídlo Jednorožce
Co to má všechno znamenat?
Potkávala občas lidi, kteří se s ní prý nevidí poprvé, byť ona je vůbec neznala. Jako třeba ta žena v autobuse pražské hromadné dopravy, která si k ní přisedla a s jistotou oznámila, že ji tedy zas potkala. Prý tenkrát byly spolu v nějakém sídle, prý byla učitel černé magie, který však svého umění nikdy nezneužil. A podívala se jí do očí a jakoby s výtkou ještě i po těch staletích z ní vypadlo: „A měli jsme všichni odletět, jenže už byl zavřený poklop. Vy jste mě tam nechali, a já jsem pak musela putovat astrálem, bloudila jsem temnotami.“ V době jejich setkání v tomto životě pracovala jako bachařka ve věznici.
Útržky z minula k světlu se klubou,
Život však nový již nenabudou.
Vůbec jí připadalo, že všichni kolem všechno vědí, jen ona stále neví nic. Anebo to mělo být jako v té pověsti o Blanických rytířích, kteří stále spí, a jen Bůh ví, kdy se vzbudí? A navíc na poslední chvíli.
Slyší,
ale neposlouchá,
nenaslouchá…
Mluví a mluví…
Neví…
Až se ztiší,
tak snad, co teď nevidí,
uvidí.
Blaníky ji tak dlouho přitahovaly, až ji úplně přitáhly. Odstěhovala se z Prahy na chalupu a ve školském, tom rádoby výchovně vzdělávacím ústavu, kde dosud pracovala, dala výpověď. Její děti již byly dospělé, již vylétly z hnízda a budovaly si se svými partnery hnízda svoje. Měla tedy nyní konečně dostatek času. A chtěla už konečně přijít celé té věci na kloub. Jejímu badatelskému zápalu a nadšení se děti pousmívaly, ale láskyplně, a dělaly si legraci, že Šifra mistra Leonarda v tomto srovnání úplně bledne.
A tak se jednoho letního prázdninového dopoledne vydala na Velký Blaník s konkrétním záměrem. Chtěla, aby už jí konečně bylo vyjeveno, kdo je, ať už je to cokoli či jakkoli hrozné, aby se od toho mohla odrazit a jít dál. Nohy ji jakoby samy nesly k té skalce, kterou v zimě nazvala Sídlem čaroděje a kde bydlel panter. Cestou slyšela v hlavě hlas: „Dozvíš se, ale až přijde čas, ne, kdy ty si dupneš, ne teď.“
Na skalce v pohroužení pobyla až do západu slunce, připadala si tam jako v nějaké svatyňce. Prohlížela si kámen, který měl tvar obličeje a který tehdy v zimě nazvala Mudrcem. A připadalo jí, že ten obličej odněkud zná. A byl to obličej toho muže, kterého k ní Blaník přivedl.
Rostli dlouho
každý sám
odděleni od sebe,
vyrostli až do nebe...
A v nebi se potkali,
tam se objali
a v objetí už zůstali.
A když odcházela do údolí, vyspat se tam ve své postýlce v chaloupce, najednou viděla, že panter je pryč, a na skalce stojí bílý jednorožec. Nevěděla, co to znamená a kam panter najednou zmizel, ale věděla, že až přijde čas, určitě se skryté samo vyjeví. A tu skalku přejmenovala, již to nebylo Sídlo čaroděje, ale jednorožce. Nedá se slovy popsat její pocit blaženosti, ale ten měla na Blanících vždy, a vlastně dost často i mimo ně, a vlastně poslední dobou skoro stále.
Budila se vždy před východem slunce. A hned první myšlenka, se kterou vstávala, byla: „Kam zmizela černá puma?“ Již dávno vypozorovala, že poslední myšlenka, se kterou večer uléhá, je vlastně první ranní myšlenkou nového dne. „Možná to tak platí nejenom v jednom dni, kdy noční spánek je něco jako malá smrt,“ napadlo ji. „Možná je to tak i s celým životem, kdy rozpoložení v minutě smrti je stejné jako rozpoložení při narození v novém těle. Moment odchodu z těla je asi hodně důležitý.“
A bylo jí smutno při pomyšlení, v jakém rozpoložení stále ještě umíralo v té době dosti lidí. Ve studeném nemocničním prostředí, kdesi za plentou, bez lásky. I lidé za života nezaobírající se duchovnem najednou dostali strach, zda, a hlavně co bude dál. To byl zřejmě důvod, proč se tolik drželi života, proč setrvávali a trpěli ve zničených tělech, fungujících jen díky vynálezům moderní medicíny. Tady už se nedalo mluvit o nějaké chuti do života, muka v těch tělech byla někdy hrozná, srovnatelná s koncentračními tábory, ale i když hrozná, tak pobyt v tom těle představoval alespoň nějakou jistotu, a strach z neznáma byl tak velký…
Žije?
„Ano,“ tvrdí lékař,
„srdce dosud bije.“
Opravdu žije,
nebo jen uvězněn v těle živoří?
Co je vlastně Život?
... otázka se z nitra vynoří...
„Proč se pořád ptáš? Kdo myslíš, že ti odpoví?“ slýchala často.
Neptej se:
„Co život je?“
Ptej se:
„Jak se do něj vstupuje?“
Musíš bránou TEĎ A TADY…
Vstup,
nezůstávej na prahu stát,
a přestaneš se ptát.
A to ráno, ještě než vstala z postele, volala zpátky černou pumu. Přece nemohla jen tak zmizet? Kde je teď její místo? Skalku obýval bílý jednorožec. A panter přiběhl, nabral ji na hřbet, jak to dříve dělával, a vznesl se s ní nad zem, letěli a pak skočili do hlubokého oceánu. Ponořili se, a ona pod hladinou viděla jakési přístroje. Neměla ale čas se rozhlížet, vše jako by zaplavovala voda, a navíc panter také přece nemohl tak dlouho vydržet pod vodou. Jeden mžik oka, a mezi těmi přístroji, jež ničila valící se voda, uviděla zlatou kuličku. „Co s ní mám dělat?“ prolétlo jí hlavou. Ale nebyl čas o tom dlouze přemýšlet, voda se dál a dál valila, již celá zem byla potopená pod vodou, a tak se po té kuličce natáhla, vytrhla ji z těch přístrojů, a aby jí nevypadla z ruky, honem ji spolkla, čímž ji pro tu chvíli zachránila. V ten okamžik se před ní objevil delfín s korunkou, nabral ji i pantera na hřbet a vyskočil nad hladinu oceánu. A její černá puma se proměnila v bílou holubici, jež vylétla vysoko k nebi.
Vstala z postele a jako každé ráno si uvařila kávu a pozorovala východ slunce. Delfín značí transformaci, a jaká to byla transformace, jí bylo jasné. Dělala si však nadále starosti o černou pumu. Přece se jen tak nerozplynula? Milovala přece všechna zvířata, všechna měla právo žít. A pak uviděla temný les, a z něj na ni zasvítily žluté oči a zase v něm zmizely.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 14:09
684
47
951
XXV. Síla skupiny
Stále chodila sama. Ve snaze najít nějaké spřízněné duše občas zavítala do nějakého kurzu, který se snažil lidi přivést k duchovnu či práci na sobě. Ale nikdy ji to nikde neoslovilo, a po chvíli odcházela. Poznala pár výborných lektorů, kteří vedli společné meditace, lidé z nich byli nadšeni, ale Libuška jako by vždy zůstávala mimo. Nenechala se nikdy nikým vést. A ani neměla potřebu někoho vést. Vůbec neměla ráda závislost lidí na sobě, nade vše milovala svobodu.
Chtěla však zažít společnou sílu více lidí, a tak se jednou zúčastnila akce skupiny druidů. Stáli na Vyšehradě, z věže kostela se do šera rozléhala zvonkohra Ach synku, synku, oblíbená písnička Tomáše G. Masaryka. Připomněla si slova té zlidovělé, avšak dnešní mladou generací již nepochopené, možná ani neznalé písně:
Ach synku, synku, doma-li jsi?
Tatíček se tě ptá: Oral-li jsi?
Oral jsem, oral, ale málo,
kolečko se mi polámalo.
Když se ti zlámalo, dej ho spravit,
nauč se, synečku, hospodařit!
Jak aktuální slova pro dnešní dobu! „Synku, jsi doma, nebo stále ve světě, kde klepeš a žebráš u cizích dveří? A jak zúrodňuješ vlastní zem? Umíš vůbec ještě obdělávat půdu, hospodařit? Ono se něco pokazilo, viď? Budeš to muset opravit a znovu začít pořádně a od základu zorávat tu zem!“ vypadlo z ní. Bylo to myšleno nejen jako fyzická dřina, ale i jako hospodaření státu či menšího celku a rodiny jako takové. A jak v té době převládal trend k centralizaci rozhodování a moci, ona naopak řešení viděla v decentralizaci.
A kolem ní stáli mladí, silní muži, kteří se divili, proč se ta odrhovačka stále hraje, proč už dávno nebyla vyměněna za něco vznešenějšího. Ptala se jich tedy, zda ještě umí hospodařit, nebo žijí jen ve virtuálním počítačovém světě a vykonávají činnost financovanou povětšinou dotacemi. Ó, ty diskutované a byrokraty přerozdělované dotace a jejich mnohdy nejednoznačná účelnost! Moc se s ní bavit nechtěli, a tak už také nic neříkala.
Možná tam ale bylo daleko více lidí, kteří, ač ji neslyšeli, pochopili, protože najednou se uprostřed soustředných kružnic, které lidé utvořili, objevil lev. Ano, český lev, majestátný, hrdý a ušlechtilý, spojený se sluncem a zlatou energií, symbol české státnosti. A ten lev, kterého viděla svým vnitřním zrakem, ji začal občas doprovázet.
Při poslechu té melodie si vzpomněla na starou českou pověst o Přemyslu Oráči, kterého rovněž tak pověstná Libuše pojala za muže, a na slova v té pověstí zaznamenaná: „Kdybyste mě nechali doorat brázdu, bylo by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“
Aha! Tak brázda se započala orat, avšak nebyla doorána. Musí se doorat, dokončit to boží dílo!
Druhý den se jako vždy probudila před svítáním a dříve, než vstala, se v ní, jakoby uvnitř jejího těla, začala postupně formovat zlatá kulička se středem v srdci. A ta kulička se zvětšovala, obalila její tělo a šířila se dál a dál. „Co to má znamenat?“ A zas měla o čem dumat. Nad květem života a jeho strukturou, nad vesmírnou květinou… Ale dumání nepomohlo, jen vše komplikovalo a zamotávalo a kazilo, a tak jen, jako vždy, proces zrodu kuličky přijala. Postupně však začala chápat význam té zlaté struktury květu života a jeho šíření, protože zlatá je dozrání a konec času, spojení s těmi, co stejnou či podobnou cestu prošli a jsou dokončeni.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 14:14
684
47
951
XXVI. Dospění
V tom parném létě, kdy spánek byl lehký, viděla jednou ve snu napsanou zprávu: „Už o tobě vím, přijď na noc, sejdeme se na vrcholové skále tam u toho osmiúhelníku.“ Kdo jí zprávu poslal? Vůbec nevěděla, že na vrcholové skále je nějaký osmiúhelník. Nebyla ta zpráva nějaký podvrh?
Ale nedalo jí to a večer se na Velký Blaník vypravila. Nevěděla pořádně, kam má vlastně jít. Po její levici šla plavá puma a po její pravici se náhle objevil ten muž, snad mudrc, a po jeho pravici vznešeně kráčel lev. Šli tedy ve čtyřech, i když ve skutečnosti šla sama. Byla tma tmoucí, měsíc jí tu noc cestu lesem neosvětloval, jen nebe bylo plné hvězd. Asi v polovině kopce však muž po její pravici najednou zmizel a v hlavě uslyšela hlas: „Bude ti krýt záda, jako to vždycky dělal, nahoru ale musíš jít sama.“ A tak pokračovala v cestě, po své levici měla pumu a po pravici lva.
Když došla na vrchol, chtělo se jí spát, a tak, jak byla zvyklá, si na rytířské skále našla vhodný kámen a položila se na něj. Usnout se jí však nedařilo, až si po nějaké chvíli řekla, že se vrátí do chaloupky, do své postýlky, protože má přece hodně práce a musí se pořádně vyspat.
Najednou si uvědomila, že už nic není jako dřív a že už vlastně téměř neslýchá Blanické učitele, kteří jí říkali Holčičko nebo jindy Drndo. Cítila smutek, stýskalo se jí. Jako by si je tedy znovu přivolala, slyšela je: „Už nejsi Holčička, už jsi dospěla. Dovedli jsme tě k hranici, za kterou už musíš jít sama. Už stojíš na vlastních nohou.“ „A kdo tedy teď jsem?“ tázala se. „Jsi vědma,“ řekli na rozloučenou. Ale tu vědmu v sobě ne a ne najít, vlastně v sobě nenašla nikoho. Byla tedy ničím?
Kde zůstala ta malá holčička, kam zmizela? A vtom ji ucítila v sobě a věděla, že ji musí chránit před světem, tu její nevinnost a čistotu. Už ji nikdy nesmí ztratit, jako tenkrát, když šla jako dítě do školy a pak do velkého světa, a ta malá holčička se někam zatoulala, a ona ztratila světlo a zabloudila a následně dlouho a dlouho bloudila ve tmě. „Ne, ona se nezatoulala,“ vzpomněla si. A náhle viděla lesní mýtinku s potůčkem a malou Libu, jak tam vesele běhá za motýly. „Ona tam celou dobu byla a jen čekala, až ji najdu,“ došlo jí. A byla z toho shledání šťastná.
Cestou do údolí si svítila baterkou, protože nebylo vidět na krok. Napadlo ji, že se ještě zastaví u menhiru. A ve světle baterky viděla na menhiru psí obličej. Ano! A už to nebyl Kníže, byl to Přítel. Šla se s ním tedy jako s přítelem poradit, co by teď měla dělat, a on jí řekl: „Nejdřív napiš knihu a neboj se, ty budeš sama vědět, co máš dělat.“ A jako by se usmíval, přidal ještě jednu přátelskou radu: „Nesmí se ti roztřást kolena.“ „No, tak to děkuji,“ řekla spíš sobě než jemu.
Život je jak plátno malíře,
tak jej maluj
nádherný,
barevný,
prostě k nevíře.
A sestupovala do údolí. A věděla, že tam na ni někdo čeká. Ale mohou se vůbec spojit dvě samoty?
Přemýšlíme-li,
jsme od druhých odděleni,
neb každého jiné myšlenky napadnou.
Mlčíme-li,
jsme navzájem propojeni,
neb dvě ticha dvěma nezůstanou
a Jedním se stanou.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 02.10.2022 14:21
684
47
951
XXVII. Mistrovství
Do chaloupky se vrátila pozdě v noci, a protože se vždy budila před svítáním, spala asi jen dvě hodiny. Nechtělo se jí moc vylézat z postýlky, řekla si, že si dnes poleží. Neměla žádné vnější povinnosti a zbytečnou práci sama nevyhledávala.
V hlavě však slyšela hlas: „Vstávej a jdi si sednout do toho svého starého křesla.“ Nechtělo se jí, byla nevyspalá a také trochu líná. Hlas však byl neodbytný, a tak tedy z té postele nakonec vylezla, posadila se do toho křesla, které stálo u okénka v podkrovní světničce a odkud byl krásný výhled na vesničku a kopec nad ní. Okénko bylo na východní stranu.
Jak dosedla do křesla, začalo vycházet zpoza zalesněného kopce slunce, a křeslo se v té zlatavé záři proměnilo ve trůn. A v její levé ruce jí náhle přistálo zlaté královské jablko, poté se v pravé objevilo zlaté královské žezlo, a nakonec se jí na hlavě usadila tajemstvím opředená svatováclavská koruna. A zase kolem ní v rozích čtverce stáli Perun s Ladou jako tvůrci nového života a Veles se Živou jako jeho pěstitelé a hospodáři.
A jí došlo, proč Přítel říkal, že má napsat tuto knihu. Protože už nazrál čas, aby každý člověk se sám stal králem, což ovšem s sebou nese odpovědnost za sebe sama a zároveň respekt a úctu k druhým, protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Aby se každý Čech odvážil nasadit si české korunovační klenoty, a neroztřásla se mu při tom kolena.
Dnes už lidé nepotřebují poslouchat božstva, sami jsou ti tvůrci. Nepotřebují žádné guru, sami si musí v sobě uvědomit své mistrovství.
A Libuška jako by prokonala tu cestu, kterou pak prošlo mnoho lidí.
Narodili jsme se sami
a sami zase umřeme…
Také sami žijeme?
Či samoty krásu poznati
strach nám brání?
A tak skrýváme se v davu bez ustání.
Podpořte chod fóra 