Alkoholové vařiče mají několik výhod.
Především jsou velice jednoduché, malé a lehké, takže jsou to takové roztomilé hračky.
Hoří velice čistě, bez kouře a popela. Jejich výkon je proti dřevovařičům zhruba poloviční až čtvrtinový, takže je potřeba počítat s tím, že se na nich vaří po jednotlivých "porcích".
Je potřeba si uvědomit, že k nim ještě potřebujeme nějaký "stojánek", na který se staví nádoba a také že sebou musíme nosit "palivo".
Pravdou je, že ten stojánek bývá menší a lehčí než vařič na dřevo, a také to, že třeba pro zplynovací dřevovařič si palivo také raději neseme sebou.
Takže s palivem je problém jenom tehdy, když cestujeme aeroplánem a tehdy, když se chceme pohybovat delší dobu mimo civilizaci - jinak nezávislost paliva na okolí je docela příjemná.
Vařiče na spalování dřeva vyžadují buď palivo nasbírat a připravit přímo na místě a nebo už připravené nést sebou. Pro pobyt v dřevaprostých lokalitách, pro úsporu místa i váhy jsou vhodné alkoholové vařiče. Jejich hlavními výhodami jsou malé až kapesní rozměry, čisté hoření, snadná a pohotová manipulace a minimální spotřeba paliva, kterým je většinou denaturovaný líh. Deci lihu stačí zhruba na trojí uvaření asi půl litru vody.
Jak z četných videí plyne, nejsnazší je výroba z plechovek od limonád nebo piva. V těch nejjednodušších konstrukcích se dociluje pouze toho, že svislá stěna nádoby je dvojitá a do tohoto pláště prosakuje spodem palivo z centrálního prostoru. V té duté stěně se odpařuje a drobnými otvory u horního okraje šlehají na dno nádoby drobné modré plamínky. Nádoba stojí buď přímo na horním okraji vařiče, nebo o něco výš na zvláštním stojánku, případně na zkřížených pásech plechu.
V dalším "kapilárovém" systému je prostor mezi vnější a vnitřní stěnou minimalizován na svislé "rýhy", které nahoře ústí do tenkého prstence s výšlehovými otvory, směřujícími obvykle dovnitř.
Nejmenší vařiče používají nehořlavou "vatu" nebo tkaninu buď volně přístupnou a nebo uzavřenou, ve které je palivo nasáknuté.
Další variantou jsou dvě koncentrické plechovky, ta vnitřní vyšší, a mezi nimi vrstva nehořlavé tkaniny. Palivo se lije buď do této mezery a nebo do centrální plechovky, ze které do mezery prosakuje drobnými otvory. Nádoba se staví na prostřední plechovku.
Obsluha vařiče je jednoduchá. Do vařiče se nalije líh, nejčastěji se používá dávka 30 ccm, což je asi tak malý panák. Líh se zapálí a napřed hoří jenom uprostřed a nad hladinou. Zhruba za deset vteřin se stěny vařiče zahřejí a z drobných otvorů vyrazí modré plamínky, takže je možné nad ně umístit nádobu, ve které se půl litru vody bude vařit asi tak za pět minut. U některých konstrukcí se používá "startovací" část náplně, která je většinou ve vnějším žlábku kolem dna.
Doba hoření náplně se liší podle konstrukce a pohybuje se většinou 6 až 10 minut.
U alkoholových vařičů bych chtěl upozornit na to, že jejich provozování v přírodě je značně odlišné od idyly, kterou dýše jejich předvádění a testování v poklidu interiérů. Ta videa by mohla leckoho snadno přesvědčit o tom, že nejlepší jsou vařiče, na kterých nádoba s vodou přímo stojí, protože nepotřebují žádné další doplňky, jakými jsou nějaké stojánky a nebo větrné zástěny.
Na videu se většina vařičů do provozního módu rozehřívá 5 vteřin, za 5 minut ohřeje k varu půl litru vody a náplň dohoří za 7 minut - prostě paráda!
Ve volné přírodě jsou ovšem podmínky úplně jiné.
Už výchozí teplota vařiče i vody je podstatně nižší, než pokojová, a navíc to ještě dost dokáže zhoršit i poměrně slabý vítr, o čerstvějším už ani nemluvě.
Při venkovní teplotě kolem nuly se dokonce nechce ani lihu moc chytat. Když už chytí, tak zahřátí vařiče k dosažení pracovního módu trvá půl až minutu. Místo idylických modrých plamínků vítr nepravidelně vytváří delší žluté plameny, pokud vařič rovnou nesfoukne. Díky vydatnému ochlazování povrchu nádoby nejspíš těch zbývajících 6 minut hoření k dosažení varu stačit nebude.
Takže co?
Především se soustředit na poněkud robustnější vařiče s maximální dobou hoření kolem deseti minut - kratší doba se dá "nastavit" menší náplní.
Vhodnějším typem jsou vařiče, u kterých je plamen soustředěný do úzkého plamene, mířícího na střed nádoby. Teplo je u nich lépe využité, ale vyžadují pod nádobou stojánek a jsou citlivé na vítr.
Proti větru je tedy nutné použít zástěnu, ovšem tu je možné řešit zároveň jako stojánek pod nádobu a navíc je možné touto zástěnou současně chránit i boky nádoby před ochlazováním, čímž vlastně zabíjíme tři mouchy jednou ranou. Pokud započítáme i vytvoření vhodnějšího klimatu pro vlastní vařič, tak dokonce čtyři.
Když se na to podívám, tak úhelným kamenem celé sestavy se stává zástěna/stojánek s vyřešením její přepravy. Pevná se většinou řeší jako pouzdro kolem vlastní nádoby. Pružná a nejspíš kulatá se dá svinout do nádoby, ovšem je u ní nutné vyřešit distanční prvky pro zajištění mezery a také to, na čem bude nádoba stát. Další možností je skládací tří nebo čtyřstěnná, složená z plochých desek.
Tolik jenom k úvahám pro volbu toho správného alkoholového vařiče.
Na Joutrubce se mihly docela zajímavé a jednoduché vařiče, či spíš hořáky pod názvem "Dome zone". http://www.youtube.com/watch?v=0n7pkRGGmU0
Výroba je prajednoduchá, použil jsem hliníkovou nádobu od spreje a osm otvorů o průměru 5 mm.
Původní koncepci jsem doplnil ještě o krátký centrální knot pro snazší zapalování.
Pro použití venku je nutný větrný štít, který zároveň drží nádobu dostatečně vysoko nad okrajem hořáku. Osobně míním hořák používat s Pavlíčkáčem v dřevosporáku, který tak převezme úlohu stojanu i větrného štítu, navíc umožní i případné topení dřevem nebo peletkami a pravděpodobně i svícení.
V místnosti lze použít i samotný hořák a nádobu postavit přímo na jeho horní okraj. Tím se uzavře vnitřní prostor a hořák se změní z "otevřeného" na "nízkotlaký", u něhož plamínky vyrážejí z postranních otvorů.
Tento typ mě plně uspokojil, takže další konstrukce, jako třeba s měděnou smyčkou, již zkoušet nehodlám.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Poota 16.09.2015 20:34 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Předešlé hořáky typu "Dome zone" jsou určené pro spalování technického lihu.
Výhřevnějším palivem je izopropylalkohol, nafta a technický benzin (white gas a coleman fuel), jejichž páry jsou těžší než vzduch. Hořáky na tato paliva vyžadují mimo horních "spalovacích" otvorů ještě menší množství "nasávacích" otvorů nízko nad dnem. Těmi je možné snadno zapálit "vytékající" páry, načež po jejich zapálení je těmito otvory nasáván zvenčí vzduch a vzniklý "tah" transportuje páry nahoru do oblasti jejich spalování. Teoreticky každý druh jmenovaných paliv vyžaduje jiné optimální rozvržení otvorů, ale experimentálně je zřejmě možné nalézt kombinaci, která bude fungovat s kterýmkoli z nich. Záleží pochopitelně i na výšce a tvaru celého hořáku.
Pár příkladů: http://www.youtube.com/watch?v=p1U7QajUTog http://www.youtube.com/watch?v=rKLmpa6DM5U http://www.youtube.com/watch?v=li9_31yOeFc
Osobně mám k těmto palivům jenom tři výhrady - smrdí, jejich páry jsou výbušné a díky vyšší dosažené teplotě opalují dno nádoby. Ovšem vyvažuje to jejich zhruba dvojnásobná výhřevnost oproti technickému lihu.
Design těchto hořáků je sice zdařilý, ale v našich podmínkách je obtížné získat pro jejich výrobu vhodný polotovar - nádoby od sprejů mají přece jenom poněkud malý průměr. Následkem toho je u nich náplň schopná uvařit vodu do množství tak 3 dcl, tedy dá se říci, že jen pro jednu osobu. Uvaření půl litru či více by si vyžádalo dvě náplně, což je realizovatelné pouze dvěma samostatnými hořáky.
Hořák lze totiž lihem plnit pouze vychladlý, což on je až po jisté době, po kterou chladne i ohřívaná voda. Doplňování hořáku při provozní teplotě se jaksi příliš nedaří - dolévaný líh totiž okamžitě zplynuje a shoří rovnou celý dolévaný objem.
Jiným řešením v našich podmínkách by mohl být příbuzný typ, uváděný pod názvem "Cone zone", který lze vyrábět z běžných plechovek libovolného průměru podle požadovaného výkonu - například: http://www.youtube.com/watch?v=_2P6jLeHRO8
0
0
Poota 16.09.2015 21:00 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Jednoduchý "kapilární" hořák
Jednodušeji už to, alespoň mně, nejde
Stačí na to jedna plechovka od limonády.
Postup je prajednoduchý - horní víčko se odstraní, ale mám dojem, že to není bezpodmínečně nutné.
Do horního okraje se vypilují třeba čtyři zářezy - za dobré paměti
Horní díl je asi 5 cm vysoký a do něj se zvenku promáčkne celkem libovolný počet svislých rýh, čímž je vnitřní část s "kapilárami" hotová a může se celkem snadno zasunout do spodní části plechovky, ovšem "vzhůru nohama".
Pak se zastřihne horní okraj spodního (vnějšího) dílu asi 3 až 4 mm nad okrajem vnitřního dílu. Tento přečnívající okraj se nastříhá podle rýh vnitřního dílu - proti rýhám se dílky odstraní a dílky mezi nimi se zahnou dovnitř.
Špendlíkem se nakalibrují otvory a je hotovo.
S 30ti až 40ti ccm lihu se uvede půl litru vody do varu i s dostatečnou rezervou.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Poota 16.09.2015 21:02 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Tak dobrá zpráva - i mně to jde ještě jednodušeji
Zbytečně pracné odřezávání části víčka odpadá tím, že se pouze vikláním odlomí to otevírací očko a do druhé poloviny víčka se prorazí otvor, aby plamen "necykloval" - pokud někomu vyhovuje akustická kontrola hoření, tak tento otvor vynechá.
Ponecháním celého víčka nedosedne okraj vnitřního dílu, takže odpadá vypilovávání čtyř zářezů do okraje.
Libovolný počet kapilár jsem snížil z původních 14ti na sedm. Proč?
Sedmikráska, sedmero krkavců, sedm dní v týdnu, sedm čaker - to všechno je sice pravděpodobné, nicméně skutečností je, že používám jenom poloviční počet z původní šablony
Bez šablony je pohodlnější počet osm, kdy stačí označit první čtyři do kříže a další čtyři v polovinách - ovšem upozorňuji, že tento počet jsem ještě netestoval, takže za jeho funkčnost neručím
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Poota 16.09.2015 21:08 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Po zkušenostech s lihovými hořáky jsem dospěl k tomu, že k jejich provozu je potřeba nad ně umístit nádobu a zároveň je zaclonit proti větru. Obě tyto funkce může zastat větrná clona, která je natolik bytelná, aby unesla i plnou nádobu.
Jak už je snad mým osudem, tak taková jednoduchá clona mě příliš neuspokojila.
Transport jsem vyřešil tak, že se vešla do nádoby a do clony se vejdou i oba hořáky, náplň i zapalovač. Dva hořáky proto, aby se dalo vařit i déle, než na kolik stačí jedna náplň - plnění rozpáleného hořáku nedoporučuji vůbec nikomu jak jsem zmiňoval už dříve.
Citlivost na vítr jsem vyřešil nasávacími otvory pouze v jedné třetině spodního okraje a jejich natočením na závětrnou stranu.
Zbyl mi ovšem ještě jeden problém - samotný hořák hoří sice čistými žlutými plaménky, ale když se nad ně umístí poměrně chladný hrnec, tak se teplota plamenů sníží natolik, že oheň začne přece jenom kouřit
Takže znova na trať.
Další clonu jsem tedy vytvořil jako "dvoustěnku" - vnitřní plechovka je od kompotu, průměr 8,5 a výška 12 cm, ve dně otvor 5,5 cm. Ve stěně u dna nepočítaně otvorů svisle proříznutých a šroubovákem šikmo natvarovaných stále stejným směrem.
Vnější plechovka je od ředidla, průměr 10 a výška 16 cm, víko odříznuté a ve dně otvor 4,5 cm s půlcentimetrovými nástřihy. Kousek od volného okraje opět nepočítaně obdobných otvorů. Plechovky se složí otvory na sebe a přehnutím nastříhaného okraje vnější plechovky dovnitř se spojí. Tři šrouby kolem otvoru zajišťují hlavně mezeru pode dnem ohřívané nádoby.
Zapálený lihový hořák se postaví na nehořlavou podložku, clona se postaví "kolem" něj a na clonu se postaví nádoba. Pokud se podařilo otvory pro nasávání i pro výdech sešikmit stejným směrem, tak volné plameny jsou po rozehřátí tři až čtyřikrát delší, rotují kolem středu a pod nádobou viditelně nekouří.
Protisměrně sešikmené otvory jsem netestoval
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Poota 16.09.2015 21:12 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Výše představenou větrnou clonu jsem sice už dříve otestoval, nicméně to bylo za absence světločivého záznamového zařízení.
Dnes jsem tedy ono výše zmíněné a poměrně složité zařízení uspokojivě nahradil prostým fotoaparátem, takže jsem schopen zde prezentovat co on na jeho vlastní bulvu spatřil.
Pro názornost a srovnání jsem jej napřed donutil popatřit na samotný lihový hořák zahřátý na provozní teplotu an na nehořlavé podložce stojí před v pozadí větrnou clonou stojící - pozornost svoji upřetež na nepříliš výrazně zbarvené plameny a podržtež v paměti jejich délku.
Na záznamu druhého popatření se vidí přes hořák nasazená větrná clona taktéž na provozní teplotu zahřátá, plameny výrazněji zbarvené a délky podstatně delší sklonem svým prokazující počasí značné povětrnosti.
Popatření třetí shora do útrob větrné clony, aby možno bylo kochati se plameny do rotujícího kornoutu jakéhos se kroutící.
Patrno jest také, že teplota těsně nad bodem mrazu jakož i silná větrnost způsobují usazování sazí na horním mezikruží, což nemusí být tehdáž, kdy bude nad ním dno nádobové spočívati.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
2
Poota 17.11.2015 13:44 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Zkušenosti
Přidávání vzduchu dvouplášťovou větrnou clonou nemá takový přínos, aby vyvážilo složitější výrobu, větší rozměry a vyšší váhu.
Další zkušenost - hořák s větší celkovou výškou než 5 cm je nevýhodný, protože ke konci hoření už nepředehřívá dostatečně palivo a klesá jeho výkon.
Za optimální považuji sestavu na fotkách. Hořáky mají různý průměr (Sládkova limonáda a běžná limonáda), takže se dají zasunout do sebe. Větrná clona je z plechovky od sterilovaného hrášku a má výšku 7 cm, takže nádoba je dostatečně blízko plamenům.
Na podložku se postaví naplněný hořák a po zapálení se nasazuje větrná clona a na ni se staví nádoba.
jak jsem zmiňoval už dříve. 
Podpořte chod fóra 