Jak v popisu jest, vše o dýchání, avšak začal jsem svým dalším dítětem a to pokud je mi známo velice neortodoxní spekulací na téma, vo co go a jak to vlastně v těle probíhá. Je to delší, takže v příloze.
Karel 124 06.10.2015 10:34 Bydliště: Praha a okolí
554
41
730
Ano dýchání je život, dokonce si myslím , že dýcháním napodobujeme samotný vesmír který se roztahuje a smršťuje, a o dýchání se toho nechá moc pozorovat............
Proč sem píšu : Zlepšilo se mi dýchání
Jak se to stalo : Od února letos cvičím tai - chi
Je to taková sestavička trvá cca 13 minut .
2x denně není zas tolik při vrozené lenosti ......
Že se mi dech zlepšil jsem se dozvěděl od kamaráda, který mi říká :
Už ti to samo dýchá líp. A to se mi zalíbilo a tak Vám všem o tom chci říct.
Totiž dech se při učení se pohybů nespecifikuje, ale přichází s plynulostí pohybů sám
Troufám si říct, že si člověk časem na tom uvědomí, jak funguje dech v organizmu s celou řadou návazností.
Zde je ta sestava : https://www.youtube.com/watch?v=f9BFWJsrmSY
A zde se to dosud učím : http://www.taoist.cz/foto.html
Žijte blaze
Karel
0
3
Píďalka 07.11.2015 22:46 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Jelikož jsem na tom dýchání ještě zapracoval a upřesnil si další detaily, dávám to sem znova a i otevřené.
Kapitola první Úvodem
Už nějaký čas jsem si všímal jakési podivné důležitosti způsobů dýchání v našem zdraví, kterou jsem doposud nechápal jinak než jako pomůcku mentálního soustředění se na pravidelný rytmus, a tím i na odpoutání se od kolotoče myšlenek. Viděl jsem je jen jako berličku při meditaci v jogínských a dalších, podobných praktikách meditace. Začátkem Února 2015 jsem se však seznámil s holotropním (řecká složenina, která znamená “náhled do hlubiny”) dýcháním pana Dr. Stanislava Grofa a s jeho zajímavými, krátkodobými, ale i dlouhodobými účinky na psychiku člověka pod vhodným vedením. Povšechné vědomosti běžného i podivného a důkladnější internetový průzkum mne pak přivedly k zajímavým úvahám a velice neortodoxním poznatkům.
Pan Dr. Stanislav Grof Ph.D. http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Grof se dle mého nejlepšího vědomí a svědomí ve svém oboru psychiatrie zabývá spíše stavy a změnami mysli a ducha, vyvolanými jím vyvinutou metodou holotropního dýchání, než jeho biochemickou podstatou, která v případě vhodného způsobu dýchání vyvolává použitelné psychické stavy u jeho pacientů a lidí všeobecně. Tyto stavy jsou velice srovnatelné se stavy vyvolanými působením a účinky některých přírodních i umělých drog, z nichž alespoň některé Dr.Grof studoval ve své psychiatrické praxi a výzkumu. Mimo jiné zde lze jmenovat přírodní ayahuasku, ibogain a umělé LSD. Používal především, ne-li výlučně, nenávykové drogy, ze kterých alespoň ty jmenované nejen že samy nejsou návykové, ale jejich pomocí se lze podle odborné psychiatrické literatury úspěšně zbavit návyku na kouření, heroin, kokain a další tvrdé drogy, a to bez abstinenčních reakcí.
Za svou práci v oblasti psychiatrie si Dr. Grof získal mnoho významných, mezinárodních, akademických ocenění. Pracoval na několika prestižních univerzitách v USA a to i jako děkan a pořádá výukové semináře holotropního dýchání a práce s pacienty především pro své kolegy v oboru. V České Republice se mu dostalo snad nejvyšího profesionálního uznání, jakého se mu mohlo kdy dostat, i když velice ironickou formou http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1192467339.
Obdržel ho od výkvětu české vědecké smetánky, klubu jakýchsi samozvaných a hluboce předpojatých skeptiků, jenž si velmi trefně říká Sysifos. Dr. Grof je totiž jedinným držitelem jak jejich hlavní ceny, zlatého Bludného balvanu, již toto panoptikum zkamenělého “realismu” každoročního uděluje komukoliv, kdo se vymyká jeho představám o světě, a navíc se mu od téže společnosti dostalo i mimořádného ocenění, diamantového Bludného balvanu, ceny to vytvořené osobně pro Dr. Grofa, jakožto vyjímečné uznání jeho práce. Členská základna a především aktivní výkonná komise spolku Sysifos, vedená jakýmsi Prof. Jiřím Grygarem, prokázaly nade vší pochybnost, že práce a činnost Dr. Stanislava Grofa Ph.D. značně převyšuje jak schopnosti, tak i chápání těchto špičkových českých vědců a mizí jim v nedohlednu. Tím je empiricky založená, vědecká práce, a s ní i Dr. Stanislav Grof, spolku Sisyfos očividně větším trnem v oku, než kdokoliv jiný v České republice a konec konců i v USA, což příliš nesvědčí o světové úrovni ani českého universitního vzdělání ani slušného vychování členů klubu Sysifos, ale spíše o jejich zabedněnosti a žalostné omezenosti.
Nebyly to ale výsledky práce Dr. Stanislava Grofa, které mě vyprovokovaly k tomu, abych se pustil do hledání příčiny omamných a psychotropních účinků holotropní metody dýchání a přímého, fyzického vlivu takových metod na fyzické zdraví člověka. Dostalo mne teprve obludné tvrzení jakéhosi “odborníka”, které předestřel coby skálopevný fakt, že euforicko-psychotropní stav člověka během holotropního dýchání vyvolává otrava kyslíkem.
Vzhledem ke skutečnosti úspěšného léčení široké škály onemocnění ústní i vnitrožilní aplikací peroxidu vodíku H2O2 a ozonované vody, či léčení otravy kysličníkem uhelnatým a kesonové nemoci v přetlakové kyslíkové komoře, nemluvě o poznatcích bublajících z pod koberců vědeckých institucí a poukazujících na faleš teorie oxidačního stresu ústy odvážnějších expertů v oboru, byla a je tato monstrozita díky setrvačností vědecké, propagandistické mašinérie, stále ještě hluboce zakořeněným bludem minulého století, který stál nejednoho člověka nejen jeho zdraví, ale nejspíše i život, mi nezbylo než se poohlédnout po jiné složce vzduchu, než pouze po kyslíku, která by mohla stát za účinky vyvolanými holotropním dýcháním Dr. Grofa.
Jinými slovy, položil jsem si pár otázek:
• “Který další plyn obsažený ve vzduchu by mohl být příčinou omamných a psychotropních zkušeností nejen prof. Grofa osobně, ale i stovek jeho kolegů a dnes už určitě i tisíců jejich pacientů.
• Jaký důvod by mohl stát za výrazným zlepšením nejen psychického stavu, ale i drogových závislostí, a to bez jakýchkoliv drog a neblahých, abstinenčních následků?”
• “Jaký důvod stojí za výrazným zlepšením fyzického zdraví pouze díky změnám v návyku dýchání, které uvádí Prof. Frolov a další?”
http://is.muni.cz/th/102351/fsps_m/Potapecska_dekomprese.pdf “Vzduch je směsí netečných a metabolizovaných plynů, složených hlavně z dusíku a kyslíku, s proměnným množstvím kysličníku uhličitého, vodní páry, ozonu, kysličníku siřičitého,kysličníku dusného, stálého stopového množství xenonu, helia, kryptonu, neonu, argonu, metanu, kysličníku dusného a vodíku. Objemové složení vzduchu je přibližně 78.1% dusíku, 20.9% kyslíku a 1% připadá na všechny ostatní plyny.”
Skutečně inertních, ušlechtilých plynů, je jen šest, helium, neon, argon, krypton, xenon a radon a ve vzduchu se vyskytují ve velice nízkých koncentracích s tím, že argon zabírá tři čtvrtě procenta a na ostatní toho moc nezbývá. Nezbývá tím příliš místa pro kysličník uhličitý, metan, kysličník uhelnatý, siřičitý, dusný a další. Z toho důvodu nemůže žádný z nich nést zodpovědnost za účinky uváděné Dr. Grofem.
Co se plynného kyslíku O2 týče, vím už delší dobu, že se ještě nikomu nezdařilo podat přijatelné vysvětlení toho, jak se dostává nejdřívě z plicních sklípků přes jejich buněčné membrány, pak přes stěny cév, přes krevní plasmu a přes buněčnou stěnu červených krvinek do hemoglobinu a potom z hemoglobinu přes stěnu červených krvinek, přes krevní plasmu, přes cévní stěny a nakonec přes buněčné stěny tkání až k mitochondriím atd. Ještě větším zázrakem je však to, jak se dostává plynný kyslík O2 do neprokrvovaných tkání , do spousty pojivových blan, do chrupavek, velikých sekcí kostí, do šlach a do míchy a konec konců i do vnitřních částí mozku. Jednoduchý diatomický kyslík O2 to díky své špatné rozpustnosti ve vodě difuzí nesvede a jiného mechanizmu se jaksi nenabízí. Navíc je chemická rektivita plynného kyslíku O2 za běžných teplot a tlaků velice omezená a prakticky nemá v této formě velikou šanci cokoliv v těle okysličit za možných koncentrací a ještě ve vodním roztoku. Proto se má pozornost stočila i na zbývající dusík.Ačkoliv je sám o sobě také za běžných tlaků a teplot málo reaktivní, začaly mi zírat do očí příznaky holotropního dýchání, protože jsou naveskrze shodné s působením široce používané drogy, jež už po dlouhá desetiletí slouží k uvedení pacientů do všeobecné narkózy ve zdravotnictví.
Rajský plyn! Jak se nechal slyšet starý dobrý Artur Conan Doyle ve svém Sherloku Holmesovi: “Pokud vyloučíme všechny ostatní možnosti, ta, která zbývá, ať již jakkoliv nepravděpodobná, musí být pravdou.” Proto jsem se vydal po stopách rajského plynu N2O a nejen po nich.
Ale, než začneme, laskavě si uvědomíme, že platnost jakékoliv chemické reakce kyslíku a dusíku, popsané spoustou literatury, je podmíněna tím, že tělo jakékoliv dýchající bytosti je přirozeně chudé na kyslík oproti svému prostředí, vzduchu, což naprosto nepochybně dosvědčuje fakt, že tyto bytosti musí prakticky neustále dýchat a kyslík v použitelné formě přijímat, zatímco v nepoužitelné formě kysličníku uhličitého CO2 ho opět neustále vydávají. Proto jsou veškeré procesy okysličování v těle podmíněné především přítomností použitelného kyslíku v těle kdekoliv, kde je ho třeba.
Mimo to se také jeví naprosto logickým, že dýchající organismy mohou za běžných podmínek jen stěží utrpět otravu přebytkem neustále vyžadovaného kyslíku. Právě naopak. Za takových podmínek může jejich organizmus trpět pouze nedostatkem kyslíku, protože jejich metabolizmus závisí kromě jiného na produkci energie. Jinými slovy, když budeme hodně rychle utíkat, tak se nám po chvílce nezačne nedostávat knedlo-vepřo-zelo, ale vzduch, a to tím víc, čím rychleji mažeme. Takže, pokud se dočítáme, že například kysličník dusný N2O, nebo dusnatý NO, reaguje spontáně s kyslíkem na vyšší kysličníky dusíku jako je třeba NO2, musí být kyslík v nějaké proměnitelné formě v první řadě přítomen, jinak se reakce nekoná.
Pokračování
0
0
Píďalka 07.11.2015 22:57 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola druhá
W. F. Frolov – Endogenní dýchání, velryby a nepřesnosti
Dalším člověkem, který se vědecky pustil do užitkové hodnoty stylu dýchání pro lidské zdraví, je ruský http://www.spirit.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=783:endogenni-zpsob-dychani-omlazuje pan doktor Vladimír F. Frolov Ph.D., který jím vyvinutou metodu nazval endogení (vnitřní) dýchání, jež si také nese mírnou podobnost s holotropním dýcháním Dr. Stanislava Grofa. Vladimír Frolov, uznávaný ruský biochemik, prý vycházel mimo jiné z poznatků, že velryby, delfíni, žraloci a želvy netrpí rakovinami, ale zato trpí dlouhověkostí. Z toho prý nějak usoudil, že za tyto jejich vlastnosti vděčí svému stylu dýchání se všemi následky správného okysličování jejich těl. Eventuelně také sestrojil své nácvikové dýchátko, jehož pomocí lze získat návyk dle něj správného stylu dýchání více méně břichem, které skutečně přináší praktické pozitivní zdravotní výsledky jak sám doložil a jak doložili i další.
Zde však je na místě uvést několik upřesnění, která poukazují na nepoužitelnost takových všeobecných tvrzení, ze kterých prý Dr. Frolov vycházel.
a) Žraloci nepatří mezi ryby, ale mezi paryby. Na rozdíl od ryb nemají pohyblivé skřele a tím ani pohyblivé žábry. Žraloci se proto musí neustále udržovat v pohybu vůči vodě, aby se vůbec nadýchali, jinak se utopí. I spát musí tak, aby jim voda neustále proudila žábrami a jejich nádech je zároveň i jejich výdechem. Žralok buďto vyplave k hladině a zatímco se noří hlavou dolů, spí, nebo se postaví do mořského proudu k nějakému útesu, podobně jako pstruh v horském potoce ke kameni, nebo ke dnu, a spí, zatímco mu proud vody omývá žábra. Je tedy naprosto vyloučeno, aby žraloci dýchali endogenně.
Na straně druhé je ale faktem, že žraloci, stejně jako další druh paryb rejnoci, neznají rakovinu. Oba druhy však sdílejí i stejný systém vylučování moči. Na rozdíl od prakticky všech dalších obratlovců nevylučují moč ani močovodem, ani střevem, ale skrz tkáně a přes pokožku ven. No, moč, on je to vlastně spíš jen čpavek a čpavek co? Čpavek sterilizuje byvše silně germicidní. To ale zabíháme do vlivu moče a močoviny na zdraví obratlovců, i když i to s touto tématikou úzce souvisí. Moč, obsahující dusíkatý čpavek (NH3) a další dusíkaté sloučeniny, je totiž organickou látkou, která váže a vyplavuje z těla dusík a nejen to.
Co se týče dlouhověkosti žraloků, tabulky uvádějí nejdelší životnost u velrybího a psího žraloka http://www.enchantedlearning.com/subjects/sharks/anatomy/Age.shtml 100–150 let, ale dál to jde podle druhu se žraloky pěkně s kopce dolů až na 20 let. Takže, jejich dlouhověkost a zdraví s jejich způsobem dýchání nebudou mít moc společného.
Avšak, u mořských savců lze mluvit o extrémně endogenním dýchání, zvláště pokud si uvědomíme, http://cs.wikipedia.org/wiki/Vorva%C5%88_obrovsk%C3%BD že vorvaň se dovede prokazatelně ponořit při nejmenším do hloubky 3 km, ve které je tlak přes 300 barů (~atm). Endogenní dýchání totiž způsobuje mírný, momentální tlak v plicích, oproti způsobu dýchání, jak ho zná většina z nás.
Anglický název vorvaně “Sperm Whale” (Spermiová velryba, také cachalot) má původ v mléčně bílé, voskovité, tukové tkáni “spermaceti”, nacházející se v její hlavě, o které se kdysi jak velrybáři, tak i velevážení učenci domnívali, že jde o vorvaní sperma. Přesná funkce útvaru na hlavě vorvaně, vyplněného spermacetem, není prý dodnes vědě známa. Dnešní učená doměnka však tvrdí, že jde o resonanční útvary umožňující všem velrybám používat pro vzájemnou komunikaci infrazvuk. Proč zrovna voskovitý tuk, který je jedním z nejmizernějších akustických materiálů, je mi zcela záhadou. Hádám, že zodpovědné pracovníky nic chytřejšího nenapadlo. Avšak spermaceti není výlučné vorvaňům. Mají ho všechny velryby, delfíni a sirény. Kromě spermaceti mají také všechny meloun (anglicky “melon”), u vorvaňů nazývaný “krám” (anglicky “junk”), což je další orgán čelních výběžků nejen vorvaně, i když ne stejného, ale podobného složení (voskovitý tuk), jako má spermaceti, jehož skutečný účel také stále ještě uniká odbornému odhalení, i když vědecké spekulace opět tvrdí, že jde o resonnanční orgány, tentokrát ultrazvukového sonaru delfínů a sirén.
Kostry vorvaňů vykazují charakteristickouz důlkovitou korozi kostí, která je u potápěčů příznakem prodělané kesonové (dekompresní) nemoci. Kostry nejstarších velryb jsou postiženy nejvíc, zatímco kostry mláďat žádná taková poškození nejeví. Zvláště potapěči pak ocení nejen to, že vorvaň se na jeden nádech potopí až do zmíněných 3 km a nejspíše i hlouběji, včetně dekomprese, a že se ještě v hlubinách dovede servat s kalmary (krakatice obrovská), mnohdy delšími než je on sám (největší stopy přísavek nalezených na vorvaňovi měly přes 300 mm průměr), ale i to, že nejdelší, oficiálně požehnaný náměr doby potopení vorvaně je 1 hodina a 56 minut. Nicméně, není pravdou, že by se mořským savcům vyhýbala rakovina. Je u nich vzácná, ale vyskytuje se.
c) Dlouhověkost želv opět neplatí všeobecně. Pravda, galapážská mořská želva se dožívá až kolem 200 let. Takového věku se ale dožívají i některé suchozemské želvy, u kterých k endogenímu dýchání není žádný důvod, oproti mořským, protože se nikam nepotápějí a nemusí tudíž zadržovat dech. Jenže žít až 200 let dovede i ozdobný japonský kapr, prý i havrani, a islandská škeble prý až 400 let. Závod v dlouhověkosti však suvereně vyhrává Turritopsis nutricula, https://cs.wikipedia.org/wiki/Turritopsis_nutricula která se dovede se svým buněčným věkem kdykoliv vrátit do dětství a tím je pro všechny praktické účely nesmrtelná. Na závěr malý přehled dlouhověkosti různých tvorů. http://21stoleti.cz/2010/09/17/10-nejdele-zijicich-zivocichu-sveta/
Ať již z jakýchkoliv důvodů, Dr. Frolov nepochybně prokázal konečnou platnost svých vývodů ohledně důležitosti stylu dýchání nejen v klinické praxi, ale i v těch, kteří si dali práci a naučili se to.
Pokračování
0
0
Píďalka 07.11.2015 23:35 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola třetí
Rajský plyn – kysličník dusný N2O
Mnoho lidí, kteří se málem utopili, ale byli na poslední chvíli zachráněni a vzkříšeni, popisuje jak jejich panika rychle přešla v příjemný pocit štěstí, v euforii, ztrátu strachu ze smrti a dokonce se začali i těšit na své setkání s bohem. Někteří také popisují vystoupení ze svého těla a vše, co jde ruku v ruce se zkušenostmi lidí, kteří se z jakéhokoliv důvodu ocitli na prahu smrti, a které by zarputilý a omezený “skeptik” prohlásil za halucinace.
Kromě práce Prof. Grofa mi i tyto zkušenosti naznačují, že nejen naše plíce produkují rajský plyn, ale že k tomu dochází pokaždé, kdy je naše tělo připraveno o přísun kyslíku ať již z jakéhokoliv důvodu, a že tlak s tím může mít za nějakých okolností cosi společného. Výše zmíněné psychické stavy bez použití jakýchkoliv drog mohou mít jen jednoho společného jmenovatele a tím je přítomnost kysličníku dusného N2O v krvi a ve tkáních Centrálního Nervového Systému CNS.
• “Výzkum také zjistil, že zvyšuje náchylnost k sugesci a zvýšenou přestavivost. … a také halucinace.”
• “Kysličník dusný může způsobit následující jevy: pochechtávání, umrtvení (úleva od bolesti, někdy znecitlivění), mravenčení, nebo umrtvení končetin, disasociaci (odpoutání se od reality, mimotělesné zážitky) a snové stavy. Pokud trvá užívání kysličníku dusného delší dobu, uživatel obvykle upadne do mdlob a můžou se mu zdát sny a mít vize, mít mimotělesné zážitky a někdy i mystické a náboženské prožitky. Občas jsou pozorovány změněné myšlenkové pochody (obvykle se projevují podivnými slovosledy).
• “Byla zkontaktována mystická náboženská sekta, která používá (rajský) plyn k urychlení navození meditativního, mimosmyslového stavu svého vlastního výběru. Ačkoliv několik náročnějších používalo komplikovaná zařízení, která přimíchávají do rajského plynu kyslík, většina uživatelů používala na vdechnutí N2O balónky, nebo plastikové pytlíky na jeden nádech, nebo je vydýchali na několikrát tam a zpět. Žádný z více než sto lidí, kteří se zúčastnili statistiky, si nestěžoval na jakékoliv škodlivé účinky.”
• “Klinické studie s N2O u lidí zjistily různé (psychické) projevy podobně jako u krys, poukazující na velice individuální reakce.”
• “Kysličník dusný N2O reaguje s kyslíkem na kysličník dusnatý NO.”
• “Kysličník dusný se rozpouští v tucích a rychle se šíří celým tělem včetně mozkových propojení.”
• “Difuze kysličníku dusného do krve probíhá velice rychle, během jedné desetiny času, který krev stráví průchodem kapilár plicních sklípků.”
• “Kysličník dusný má snahu pronikat difuzí do tělesných prostorů naplněných vzduchem (střeva, střední ucho atd.)”
• “ Plyn N2O je unášen krevním oběhem do mozku …”
• “Kysličník dusný je bakteriostatický (zastavuje množení bakterií)”
Všechny duševní jevy zmíněné výše se shodují s těmi, ke kterým dochází v průběhu holotropního dýchání. Stejné jevy popisují lidé zachránění na poslední chvíli před utonutím, obvykle poté, kdy kompletně ztratili vědomí, ale ne vždy. O čem se však vědecké publikace zmiňují jen zřídka, jsou mimotělesné zážitky během N2O narkózy, ke kterým dochází velice často na operačním sále. Ale i ty jsou společné s holotropním dýcháním.
Jinými slovy, je nad slunce jasné, že jevy spojené s holotropním dýcháním jsou spojeny s dostatečnou syntézou rajského plynu N2O v plicích za poněkud vyjimečné situace zvýšeného průtoku směsi vzduchu plícemi. Tato technika očividně brání plné syntéze kyslíku O2 a dusíku N2 na konečnou formu vyšších kysličníků dusíku NOx (za x lze dosadit jakékoliv číslo valenční mocnosti) ve skutečnosti schopné předat kyslík jakýmkoliv tkáním, které to vyžadují. Také to poukazuje na fakt, že ochuzování tkání o kyslík nemusí být důsledkem nedostatku kyslíku ve vzduchu, ale je definitivně způsobováno ochuzováním tkání o kyslík během biochemických procesů předávání kyslíku do krve a/nebo dál do tkání těla mimo krevní oběh. Tento vliv N2O se evidentně projeví jako první na CNS, hlavně pak na mozkové činnosti.
Poslední bod ohledně bakteriostatických vlastností N2O směřuje pouze k jedné příčině kladných klinických výsledků ve výzkumu Dr. V. Frolova. Ačkoliv jeho metoda endogenního dýchání dává vznik podstatně menším množstvím N2O, než metoda holotropického dýchání Dr. Grofa, technika Dr. Frolova učí návyk, který probíhá 24/7/365, oproti více méně jednorázově aplikované technice holotropního dýchání.
Pokud je rajský plyn použit jako rekreační droga, projeví se její působení už s jedním nádechem, řekněme z populárního pouťového balónku, ačkoliv skuteční nadšenci si dají i čtyřikrát. Na druhé straně však účinky N2O zase rychle odezní. Je zřejmé, že N2O je buďto velice rychle vydýchán během následujícího normálního dýchání, nebo je rychle metabolizován na jinou sloučeninu kyslíku a dusíku přímo v těle, která nemá mentální účinky, avšak prostupuje tkáně stejně dobře jako kysličník dusný. Tato kratochvíle však je návyková v tom smyslu, že při častějším užívání se snižuje účinnost rajského plynu.
To nám říká, že bychom se měli podívat po nějakém natrénovatelném metabolickém procesu neutralizace rajského plynu v těle, spíše než se domnívat, že jde čistě o jeho vydýchání. Taková schopnost natrénování souhlasí nejen s potápěčskými zkušenostmi pana Nitsche, popsanými dále, jenž ztratil vědomí díky spontání narkóze v průběhu jeho krátkého, avšak velice hlubokého potopení. To poukazuje i na to, jak se u velryb, delfínů a sirén vyvinuly jejich potápěčské schopnosti a proč dokáže splasknout při všeobecné narkóze rajským plynem plíce.
"Kysličník dusný N2O proniká difuzí přímo z plicních sklípků mezi vnější stěnu plíce a pohrudnici, spíše než za pomoci krevního oběhu. Z neznámých důvodů se zde rajský plyn rozpadá na kysličník dusnatý NO a na plynný dusík N2. Zatímco lépe rozpustný kysličník dusnatý NO (~0.03 g/l) opouští tekutinu mezi pohrudnicí a plicí opět difuzí, plynný dusík při své špatné rozpustnosti zůstává v tekutině, rozpíná se a vytváří bublinu. Ta poruší vákum mezi pohrudnicí a plící a plíce splaskne.
Pokud je však k N2O přidáván také správně dávkovaný kyslík, dochází ke splasknutí plíce velice zřídka kdy. Proto je v dnešní době vždy používána směs rajského plynu s kyslíkem."
Z toho vyplývá, že:
a) Bez ohledu na teorie, v těle evidentně dochází při nedostatku kyslíku ve tkáních a tekutinách k rozpadu N2O na N2 a NO (2N2O > N2 + 2NO)
b) Směs N2O a O2 spolu reagují již v plicích dostatečně na to, aby doručily jak dostatek N2O do krevního oběhu a tkání vůbec pro účely anestezie (O2 + 2N2O > 4NO), tak i NOx, avšak záleží na poměrech surovin.
c) Tím se tělesné tkáně a tekutiny sytí NO a díky tomu nedochází, nebo se zpomalí rozpad N2O, protože produkt rozpadu NO odmítá vstoupit do tekutin již nasycených NO.
d) Dále nutně dochází i k syntéze alespoň jednoho z vyšších superoxidů dusíku NOx (NO2, NO3?), zásobujících kyslíkem tkáně, jinak by došlo k udušení.
e http://www.townsendletter.com/Dec2006/ThreeYearsofHClTherapy.pdf Jako zvláštní doplněk, již ve dvacátých letech minulého století zjistil Dr. Burr Fergusson z Birminghamu v Alabamě, že žilní injekce 10 ccm slabého roztoku HCl 0.021% chemické koncentrace výrazně zvýšují během několika minut okysličení krve. V téže době pracovalo několik doktorů s HCl a zjistili, že tyto injekce vzkřísí z narkózy jinak těžko probratelného pacienta.
Patolog Miss Pearl Moorman, Kansas City Star článek, úspěšné probrání 300 morčat pomocí HCl injekcí z přehnané narkózy a po zástavě dýchání.
Dr. W. V. MacGilvra, Harward Dental School, hlásil probrání pacienta z komplikované narkózy a v komatu injekcí HCl.
Dr Roth provedl testy okysličování krve po injekci HCl. Z toho již také vyplývá, že obsah HCl v krvi je velice důležitým faktorem nejen při narkoze, ale všeobecně. Obr.3.
Vzhledem k tomu, že slinivka břišní produkuje jedlou sodu NaHCO3 pro potřeby dvanáctníku z kuchyňské soli NaCl, je take logické, že se nějak musí zhostit chloru, tudíž že produkuje i HCl a to nejen pro potřeby žaludku. Z toho také vyplývá, že žaludeční žlázy HCl neprodukují, ale pouze koncentrují z krevního oběhu a z toho plyne, že anestezie by měla být applikována na velice prázdný žaludek. HCl je i stopovou součástí moči.
Kysličník dusnatý NO je jakž takž rozpustný ve vodě, zhruba jako kyslík, a daleko lépe v tucích. Jeho obsah v dutinách, specielně v sinusech, je velmi poznatelně vyšší než v okolním vzduchu, což dokládá, že ho tělo produkuje a neustále se ho zbavuje i dechem, přes sliznice, přes pokožku atd. I to dokládá, že jeho produkce je jednou z funkcí dýchání. Molekuly tohoto plynu jsou definitivně něčím jiným, než jakýmisi listonoši, jak nám je dnes předkládá věda. Na druhé straně používá tělo dusík také při syntéze aminokyselin a zbavuje se ho velice štědře močí v podobě urátů, jako čpavku potem, a to především při fyzické námaze, a přímou difuzí čpavku i do moče a do výkalů.
Jisté zkušenosti s dýcháním a nedýcháním jsem si zažil na vlastní kůži. Dle svých spolužáků I učitelů jsem nijak nevynikal v čemkoli, kromě vykličkování z následků rošťáren mých i druhých a v zadržování dechu. V době učení jsem seďa ve školní lavici dovedl zadržet dech na něco málo přes dvě minuty a dokázal jsem za cca 45 vteřin podplavat bazén v Podolí (50m). To bylo oboje o něco víc než dvakrát tolik, než další nejlepší mezi kamarády, či spolužáky. Nikdy jsem se však nezmínil, jak jsem to dokázal se svými již tenkrát prokouřenými plícemi a bez jakéhokoliv tréningu. Má metoda vzešla z mé úvahy, že pokud si těsně před “závodem” zhluboka podýchám až na hranici závratí, předkysličím si krev a déle vydržím. Má poněkud nepřesná úvaha, která je i oficiálním vysvětlením schopnosti dlouhodobě zadržet dech u vorvaňů atp., mne pak vedla k mým praktickým úspěchům.
Další zajímavý pokus jsem si coby kluk odbyl poté, kdy jsem se od kohosi dozvěděl jak se nechat omdlít. Udělal jsem si deset dřepů, pak deset hlubokých nádechů a výdechů zakončených nádechem a zatajil dech. Následovně mne jeden kamarád zezadu objal přes hrudník a zmáčkl, co mohl. Probral jsem se prý zhruba za minutu. Ležel jsem na zemi na zádech a v prvních momentech nevěděl, kde jsem a jak jsem se tam dostal, a nade mnou vyšílovala parta. Na jakékoliv halucinace, či mimořádné stavy si nepamatuju, ale živě si pamatuju, jak silně mě brněly rty a klepala se mi brada. I z této zkušenosti však lze odvodit, že alespoň za slabě zvýšeného tlaku dochází v plicích k syntéze rajského plynu ze vduchu, viz níže.
Jak jsem se tou dobou také dozvěděl, dalším metodou bylo přimáčknout palcem a prostředníkem tepny po stranách ohryzku. Po ověření této zprávy dalším pokusem mohu směle prohlásit, že průběh a příznaky se shodovaly s mým předešlým pokusem. Pokud tedy tento experiment způsobil ochuzení mozku o kyslík, stejně tak ho musel způsobit první pokus. Nicméně, tentokrát nešlo o produkci rajského plynu někde v plicích, ale o způsobení nedostatku kyslíku v mozku, takže se nezbytně vytvořil přímo v mozku a to ochuzením nějakého jiného kysličníku dusíku, bohatšího na kyslík, NOx.
Pokračování
0
1
Píďalka 08.11.2015 00:09 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola pátá
Extrémní potapěči
Anglický název vorvaně “sperm whale” (spermiová velryba) má původ ve starém omylu, kdy velrybáři toho času usoudili, že extrémně veliký orgán na hlavě tohoto savce, nazývaný spermaceti, vyplněný voskovitě tukovou tkání, uchovává vorvaní sperma. Skutečná funkce tohoto orgánu však prý není vědě známa a z jakéhosi důvodu nám tímto nabízí poučený dohad, že jde o resonanční, akustický orgán, který velrybám umožňuje infrazvukovou komunikaci. Vzhledem k tomu, že tuky výborně tlumí zvuk, si lze o tomhle “vysvětlení” myslet své.
Nicméně spermaceti není výlučné vorvaňům. Mají ho všechny velryby, sirény a delfíni, i když v hodně jiných proporcích. Mimo spermaceti mají vorvani, delfíni a sirény také meloun (anglicky “melon”), což je velice podobný tukový organ zvaný u vorvaně “krám” (anglicky “junk”), který velrybáři házeli přes palubu jako bezcený, velikostí opět specifický druhu, avšak opět v těsné blízkosti mozku. Těchto tukových orgánů mají mořští savci povícero a dohromady obklopují jejích mozky. Všechny jsou vědě záhadou a i zde je uváděna naivní spekulace, že jde o sonické orgány.
Vezmeme-li v potaz, že tuky a tukové tkáně, které zahrnují i nervy, pokožku, mozek a pojivové tkáně, včetně tepen a žil, absorbují všechny kysličníky dusíku kromě NO podstatně lépe než vodní roztoky a šíří se jimi po těle daleko rychleji než vodou (zhruba čtyřikrát, což však hodně záleží na kvalitě složení tkáně), a vezmeme-li současně v potaz, že zdaleka nejlepší potapěč mezi savci, vorvaň, má nejvíce vyvinuté tyto tukové orgány, z nichž jenom spermaceti zabírá prakticky třetinu jeho těla, nemělo by nám dělat potíže se dovtípit, že tyto orgány slouží jako zásobníky nějaké formy kyslíku. Jelikož to díky své špatné rozpustnosti nemůže být plynný kyslík O2, nutně to musí být nějaká velmi dobře rozpustná sloučenina kyslíku, která je schopna ho přijímat, uvolňovat, roznášet a uchovávat, takže NOx.
Bystřejším jedincům by už i situování spermaceti, melounu a dalších takových speciálních, tukových orgánů mělo napovědět, že ochraňují před zrátou okysličování především mozek. Pokud se ještě dozvíme, že delfín svůj meloun, největší z těchto tukových orgánů u delfínů, nestráví ani když je vyhladovělý k smrti a vychrtlý jak clarinet, mohli bychom se dovtípit, že nejde o orgán delfíní ukecanosti. Můžeme si totiž být jistí, že pokud by ho delfín vstřebal, přišel by o jakoukoliv šanci se pod vodou pohybovat dostatečně dlouho na to, aby ještě kdy něco ulovil a vzpamatoval se.
Vorvaní kostry vykazují jamkovitou korozi kostí, což je společná známka kesonové nemoci s potápěči. Čím je vorvaň starší, tím více jsou jeho kosti takto poškozené, zatímco u jejich telat se tento problém nevyskytuje. Nejdelší oficiálně uznaná doba potopení vorvaně je 1 hodina a 56 minut. Za předpokladu, že poměr množství vorvaní krve k jeho tělu je přibližně stejný jako u člověka, a bude to o hodně méně právě díky tomu, že vorvaň má nesrovnatelně víc tukových tkání, což je zhruba polovina jeho měkkých tkání, neměl by mít šanci se pod vodou udržet déle než deset minut a to beru v potaz rekordmany lidského, volného potápění bez akvalungu. To je více než desetkrát delší doba bez dechu pro vorvaně a ani to ještě moc neznamená, protože nikdo ještě nestopnul skutečný vorvaní rekord.
Zvláště potapěči ocení, že vorvaň drží bezkonkurenční record v hloubce volného ponoření až do hloubky zhruba 3 km. To z něj činí nejlepšího potapěče ze všech savců. Navíc je vorvaň schopen v těchto hloubkách ještě i úspěšně lovit a to nejen relativně prťavé psí žraloky, ale i obří krakatice, často delší než je sám vorvaň. (Největší zaznamenaná a publikovaná stopa po přísavce krakatice na vorvaňovi byla přes 30 cm v průměru.)
Měli bychom se tedy poněkud seriózněji podívat po adekvátnějším vysvětlení principu okysličování tkání a principu dýchání, než co jsou nám schopny, nebo ochotny naservírovat naše zdánlivě všemocné armády expertů.
• zjistit rytmus srdce vzhledem k jeho aktivitám
• ohodnotit metr na měření objemu plic během potápění
• zjistit obsah (plynného dusíku) N2 v krvi během a po vynoření
Výsledky:
• Srdeční rytmus bottlenose delfína spadl ze 100–150 tepů za minutu před potopením a po vynoření na 20–40 tepů během ponoření.
• Krevní analýza prokázala, že obsah dusíku v krvi byl před a po vynoření prakticky stejný.
Nyní se však podívejme na rekordní potápění lidí bez jakéhokoliv dýchacího zařízení. http://scuba.about.com/od/Freedivers/p/Freediving-Apnea-World-Records-January-2013.htm “Neomezené volné potopení (Apnea) světové rekordy. Potapěč se pokouší potopit do co největší hloubky za použití ukotveného, těžkého závaží směrem dolů a za pomoci nafukovacího plováku při vynoření. Tato velice riskantní disciplina již byla vyloučena ze závodů Apnea.”
”Neomezené volné potopení muži: 214 m (702 ft) Herbert Nitsch, Rakousko”
“Neomezené volné potopení ženy: 160 m (525 ft) Tania Streeter USA”
Herbert Nitsch opět bez dýchacího aparátu. http://en.wikipedia.org/wiki/Herbert_Nitsch Video v češtině https://www.youtube.com/watch?v=51JHFl1dw6Q “Po usilovném tréningu se Herbertu Nitschovi podařilo dne šestého června 2012 dosáhnout hloubky 253.2 metrů za použití ukotvených, motorizovaných, potápěcích saní ve stylu torpéda s vysokou rychlostí noření a výstupu. Během posledních deseti metrů výstupu se u něj dostavily silné příznaky kesonové (dekompresní) nemoci a musela mu být poskytnuta pomoc záchranářů. Nitsch na svém blogu později prohlásil, že oproti omdlení z nedostatku vzduchu utrpěl v cílové hloubce matoucí ztrátu vědomí díky narkóze, ze které se probral až během svého výstupu. Zatímco dýchal v malé hloubce kyslík, řekl svým pomocníkům během následovné, plánované dekomprese, že se cítí podstatně více unavený než obvykle. Jeho stav byl posouzen za dostatečně kritický na to, aby si vyžádal jeho letecky převoz do přetlakové komory v Aténách a následovně do Německa, kde se podrobil další intenzivní, dekompresní léčbě.”
Pokračování
0
0
Píďalka 08.11.2015 00:31 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola šestá
Plynová embolie
Začněme jedním z mnoha vědeckých tvrzení, a to příčinou dekompresní, jinak také kesonové nemoci (dále “KN”). http://cs.wikipedia.org/wiki/Dekompresn%C3%AD_nemoc “Výše uvedené problémy způsobuje hlavně dusík, který se za normálních okolností rozpouští v tělních tekutinách a tkáních. Při poklesu tlaku se ve fyziologických tekutinách uvolní ve formě bublin plynu.”
Jinými slovy, dusík prý vyšumí z krve a ze tkání jako kysličník uhličitý z otevřené pixly sodovky. (Pro představu uvedu, že plechovka CocaColy je za běžné teploty pod tlakem ~3.5 bar (atm). Tlak v hloubce 250 m je tlak ~25 bar (atm). Množství plynného rozpuštěného CO2 v plechovce CocaColy činí zhruba 3.7 objemů CocaColy za atmosferického tlaku 1 bar.)
Ale, je tomu opravdu tak? Plynný dusík N2 je ve vodě prakticky nerozpustný v porovnání s kysličníkem uhličitým CO2. http://www.engineeringtoolbox.com/gases-solubility-water-d_1148.html Jeho rozpustnost je při tělesné teplotě a atmosferickém tlaku (~0.011 g/l) řádově 100x menší, než rozpustnost CO2 (~1.56 g/l). Kyslík O2 je jen zhruba třikrát lépe rozpustný (~0.031 g/l) než dusík. Rozpustnost se samozřejmě se změnami tlaku mění, ale vzájemné poměry rozpustnosti mezi plyny zůstávaji zhruba stejné při zachování poměrů plynů dýchacích směsí.
• “Náhlé vniknutí více než 20ml vzduchu (do krve) vyvolá první příznaky při plicní embolizaci a množství přibližně 100ml bývá smrtelné.”
• “Klinický obraz: Vzduchová embolie do plicního řečiště vyvolá náhlou dušnost, … Klesne krevní tlak, objeví se cyanóza (nedostatečné okysličení krve, modré sliznice a modravá pokožka), neklid, porucha vědomí. Při objemu kolem 100ml dojde k srdeční zástavě.”
• "Našlehaný obsah (vzduchu) je stlačitelný, systolický objem je minimální. Obrazem je PEA (Pulseless Electrical Activity - Elektrická aktivita bez pulsu).”
• “I malé množství bublinek obtížně stlačitelného dusíku v systémovém oběhu, který se velice pomalu vstřebává, může způsobit nevratné, až smrtelné místní výpadky, pokud bublinky vniknou do mozkového, anebo koronárního řečiště.”
Pokud si tyto informace porovnáme se zkušeností pana Nitsche s obsahem plic 14.5 litrů, po odečtení jedné pětiny kyslíku mohl mít v krvi rozpuštěno nanejvýš 11 litrů atmosferického dusíku. Celé potopení trvalo 210 vteřin, takže na vzestup lze počítat s časem cca 105 vteřin, během kterých by se mu nutně musel tento dusík v krvi vzpěnit zpět na 11 litrů objemu při vynoření do atmosferického tlaku, ale jenom pokud by se skutečně všecek vstřebal do krve. V takovém případě by nutně došlo k plynové emboli dávno před tím, než se vynořil. Ve skutečnosti nemohl do krve absorbovat víc než 1/120 dusíku z plně nadýchnutých plic a to mluvíme o kritickém množství 100 ml dusíku za atmosferického tlaku, tudíž nejnižší smrtelné množství plynu v krvi. Pouze se zde snažím poukázat na mizivou rozpustitelnost plynného dusíku v krvi i za tak vysokých tlaků.
Zde však je třeba přihlédnou k plicnímu kolapsu při narkóze rajským plynem. Dokud je v krvi rozpuštěn kysličník dusný N2O, bude se rozpadat na N2 a NO. Pokud něco nedokysličuje zbývající dusík, je zaděláno na problém a k plynové emboli (PE) rozhodně dojde. Odkud ten kyslík ale vzít v neprpokrvených tkáních a dutinách?
Přihlédneme-li k rozdílným hodnotám rozpustnosti plynů, díváme se na možný plynový embolismus dusíku nejen v krevním řečišti, ale ve všech tkáních, a to tím spíše, čím déle je potapěč pod vodou. Nicméně, embolismus by musel přijít z kaskády chemických reakcí oxidace/deoxidace dusíku, nikoliv z nepatrného objemu volně rozpuštěného dusíku N2. Takový embolismus může být napraven buďto difuzí dusíku, která je velice pomalá, nebo přijmutím kyslíku ze tkání a jeho syntézou na NO za cenu poškození těchto tkání redukcí, nebo získání dusíku z nějakého jiného, rozpuštěného plynu, který dusík také obsahuje.
Zde však nemluvíme o plynném dusíku N2, ale o monoatomickém dusíku N, který vystupuje z N2O a vstupuje do agresivních reakcí ve tkáních, kdy se mění přibráním nějakého již vázaného kyslíku na 2NO. Pak dává smysl, že specielně neprokrvované tkáně podléhají korozi, tak jako se to děje u kostí vorvaňů v podobě jamkování, stejně jako i u potapěčů. Dokonce se zde otevírá i možnost, že dusík uvolňovaný z rozpadu N2O se na buňky takových tkání váže a imunní systém pak takto poškozené buňky časem odstraní a způsobí jamkování v kostech. V každém případě ale půjde i o napadení chrupavek, nervů atp. Pokud k rozpadu N2O dojde v mízních kanálcích a mezi pojivovými blanami, pak k rozpadu na plynný dusík evidentně dochází a ten zde potom skutečně způsobuje plynovou embolii.
To však neodpovídá na otázku: “Co se děje s kysličníkem uhličitým CO2, rozpuštěným nejenom v krvi, ale i v lymfatickém systému a vůbec skrze všechny tkáně, díky své vynikající rozpustnosti ve vodě?”
CO2 ještě může celkem snadno opuštět krev vydechováním při použití akvalungu, popřípadě ve větraném kesonu, avšak je ještě stále předmětem difuze ze tkání do krevního řečiště a to přeci jen nějaký čas trvá. Takže, pokud dochází k nějakému vybublávání plynů ve tkáních, v mízním systému, ve střevech, v nervech a ve svalech, kysličník uhličitý je stále prvním kandidátem příčiny plynové embolie tkání, nikoliv dusík. To také znamená, že zatímco krev si může celkem dobře udržovat pH rovnováhu jak u dělníků v kesonech, tak u potapěčů, buněčné pH se nutně posunuje ke kyselosti z přebytku CO2 během práce v hloubce.
Dalším problémem při vynořování jsou tak zvané “bends” (ohyby). Výskyt tohoto akutního problému je velice nejednotný, což znamená, že nemá žádný rozeznatelný vzorec. Někteří potapěči jím trpí více než druzí, ne vždy stejně, a také to záleží na stravě. Pokud tak, pak mi to zní jako velice známý problém zaražených větrů. Během půl hodiny potopení a déle se ve střevě střádají plyny produkované trávením, ale vnější, statický tlak okolí drží jejich objem tím menší, čím je tlak větší. Při vynořování se pak nutně musí tyto plyny ve střevech rozpínat a působit velmi akutní bolesti. Shodou okolností jsem si těch “bends” užil v dětsví daleko více, než mi bylo milé. Tento stav může velice silně a bodavě bolet kdekoliv v trupu a ne nezbytně jenom v břiše. Nicméně bends nemusí mít jen tuto příčinu.
Pokračování
0
0
Píďalka 08.11.2015 01:08 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola sedmá
Kesonová nemoc
Je celkem jasné, že diagnoza Kesonová nemoc KN má několik příčin. Je však rozdělována jen na dvě skupiny, na typ I. a II. podle příznaků.
• “Do kategorie I.spadá svalová/kosterní (bolest a otoky končetin, léze (vředovitost- otevřené rány), neobvyklá únava, kožní vyrážka, modré nebo červené mramorování, svědění a otoky končetin a obličeje kolem lymfatických uzlin.”
• “Do kategorie II. patří kardiovaskulární/plicní problémy (suchý kašel, bolest pod hrudní kostí, šok), neurologické/mozkové/CNS vlivy, ztráta citu, ochrnutí, halucinace a křeče.”
• “Příznaky onemocnění, včetně neurologických příznaků, plicních projevů a mramorovaných kožních lézí, se mohou projevit i v průběhu 10 až 14 dnů od potápění.”
Oproti tomu se vzduchová embolie projevuje následovně:
• “Svalové projevy po embolizaci jsou charakterizovány slabostí a bolestí v určitých svalových skupinách, které trvají hodiny a pozvolna odeznějí.”
Je naprosto evidentní, že zatímco jsou příznaky plynové (vzduchové) embolie způsobené pouze mechanicky, stejně jako dusíkové, jsou prakticky okamžité a při přežití odeznívají v rámci několika hodin, zatímco příznaky KN se mohou projevit po mnoha dnech až po dvou týdnech a odeznívají po měsíce, pokud vůbec, a je možné je hodně napravit kyslíkovou léčbou v přetlakové komoře. Samotná metoda léčení KN poukazuje na nezbytnost dopravit do těla kyslík, který pak má možnost vstoupit do reakcí a odstraňovat alespoň nějaké procento organických nitrací vzniklých během epizody zapříčinění kesonové nemoci. Jenže tento kyslík opět nemůže přijít z plynného O2 pro jeho špatnou rozpustnost, stejně jako pro jeho relativně nízkou chemickou reaktivitu za danných podmínek. Může přijít zase jedině z nějakého vyššího NOx, popřípadě z jiných peroxidů, například z již zmíněného peroxidu vodíku H2O2.
Pokud tneme Kesonovou nemoc až na kost, společný problém vorvaňů a potapěčů v podobě koroze kostních tkání může být způsoben jedině agresivní oxidací, deoxidací, popřípadě nitrací. To může znamenat buďto přítomnost vyšších NOx peroxidů, které předávají kyslík tkáním jaksi navíc, což by byl v organismu neustále hladovém po kyslíku docela zázrak, nebo přítomnost kysličníku dusného N2O, který tkáním kyslík krade kde jen může při rozpadu na NO a nejspíše je i nitruje. Vzhledem k tomu, že vorvaň potřebuje při ponoření každou trochu aktivního kyslíku ve formě, ze které si ho může vzít, a stejné nutně platí i pro potapěče a to i když je na nějakém dýchacím zařízení, je nasnadě, že koroze kostí, a nejen kostí, ale i všech dalších tkání včetně nervových, je způsobena uvolněním monoatomického dusíku N během chemických reakcí NOx.
Sice se nezdá, že by si někdo všimnul přímé nitrace a koroze měkkých tkání, stejně jako u kostí, ale to neznamená, že k ní nedochází. Konec konců, modročerně mramorovaná pokožka a vředy nejsou ničím menším než nekrotickým projevem znehodnocení buněk a životaschopnosti poškozených tkání. No a co jiného bychom asi tak mohli očekávat, že se bude dít i uvnitř těla?
Někdo si však všimnout mohl http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4396314/ i přes to, že měkké tkáně se hojí podstatně rychleji než kosti (kromě zlomenin). Naneštěstí však všechny závěry, odvozené z jakéhokoliv výzkumu, vždy podléhají interpretacím omezeným svěrací kazajkou vědecké, teoretické předpojatosti dne. Prakticky nikdo nevidíme to, na co hledíme, i kdyby nám to mělo nafackovat, ale jen to, co se procedí přes náš filtr nabiflovaného a zažitého a čím nabiflovanější, tím hustší a menší je síto. Vidíme vždy jen to, co si myslíme, že vidíme.
Z toho je zřejmé, že potopení se v rámci několika hodin, nemluvě o 3.5 minutách pana Nitsche, není schopno nasytit tělo plynným dusíkem N2 na jakoukoliv významnou hodnotu přímo, nemluvě o ńasycení tkání, a že pokud k tomu vůbec dochází, jde evidentně o nepřímý, biochemický process kaskád chemických reakcí NxOx a jakýkoliv volný dusík N2 pochází jedině z rozpadu N2O.
“Dalším faktorem ztěžujícím podvodní výkon je narkotický účinek inertního plynu, zvláště pak při zvýšení parciálního tlaku. Ačkoli plyny dusík a helium používané při potápěním jsou za normálních atmosférických podmínek fyziologicky netečné, oba ukáží své anestetické vlastnosti jakmile se jejich parciální tlaky zvýší. Mechanismus není doposud plně prozkoumaný. Zvětšené tlaky dusíku navozují stavy nadměrné euforie a snížené duševní a fyzické schopnosti. Další zvýšení parciálního tlaku dusíku má za následek ztrátu vědomí. Jednotlivé tolerance se velice liší, často v závislosti na aktivitě pod vodou”
Parciální tlak se týká teorie vstřebávání plynů do kapaliny v závislosti na objemových poměrech plynů směsi, která se vyskytuje nad hladinou kapaliny, řekněme vzduchu na vodní hladinou. To je sice hezké, ale jakmile jsou plyny rozpuštěny v buněčné plasmě za membránami buněk plicních sklípků, tomuto jevu už nutně nepodléhají. Podléhá mu pouze povrchová vlhkost sliznic plicních sklípků. Odsud dál jde spíše o to, jak si buňky přebraly jednotlivé obsahy rozpuštěných plynů z povrchové kapaliny. Vůbec se nelze spoléhat na to, že poměr parciálních tlaků plynů má přímý vliv na jejich poměry v buňkách a dále ve tkáních, pokud nedojde k významnému ochuzení obsahu některého z plynů přicházejících do plicních sklípků.
Helium nepatří mezi ušlechtilé plyny a není dokonale netečným plynem, i když k tomu má blízko. Dusík mezi netečné plyny už vůbec nepatří i když se v plynné formě za běžných teplot a tlaku do značné míry netečně tváří, stejně jako kyslík. Kdyby tomu tak nebylo, budeme dýchat jenom NOx, protože by se nám do nich vzdušný dusík a kyslík spontáně sloučil, a nepotřebovali bychom sirky na zapálení ohně a tím nastartování silně exotermické reakce. Tyto dva plyny se však za běžných podmínek dostávají do kaskádových reakcí NOx očividně teprve z nějakého vnějšího popudu. Ale ani pak nejde o zcela spontání přeměny.
Již samotný fakt, že rostliny nejsou schopné syntetizovat atmosferický dusík, zatímco dýchající tvorové s tím evidentně nemají problém, viz například ryby a paryby, a mluvíme i o hmyzu, a syntetizují NxOx v relativně bohaté míře, by mohlo postačit k porozumění toho, že dýchání je podloženo kyslíko-dusíkovou syntézou a že prvním krokem je syntéza N2O v buňkách plicních sklípků, či v žábrech ryb atd., dříve než může dojít k dalším stupňům jejich syntézy na vyšší kysličníky dusíku NO, NO2 atd. To samozřejmě s ohledem na přeměny na slabé kyseliny dusíku HNO2 a HNO3. N2O3 je ve skutečnosti temně modrá kapalina a ve vodě se mění na směs HNO2 a NO až nad svým bodem varu 3°C. Je tedy jasné, že se dýchání a metabolismu zúčastňuje minimálně, pokud vůbec.
Holotropní, endogení a další techniky vědomě regulovaného dýchání, a sem patří i různé domorodé zpěvavé a rytmické taneční rituály a mentální nastavení, poukazují na empirický závěr, že nejen lehké navýšení tlaku, ale už i navýšený průtok vzduchu plícemi narušuje poměrovou rovnováhu posloupnosti produkce NxOx kaskády. Holotropní dýchání ukazuje, že druhý stupeň a nejspíše i další nemusí probíhat tak rychle, jako první stupeň syntézy N2O. Moje vlastní zkušenost se dvěma různými způsoby lidového omdlení přímo poukazuje na to, že v obou případech šlo o nedostatečné okysličování mozku díky přítomnosti N2O přinejmenším v lebečním krevním řečišti a že přítomnost N2O nejenom zabraňuje dostatečnému okysličování tkání, ale je i důsledkem neustálé spotřeby kyslíku v orgánech při nedostatečném přísunu NOx bohatých na kyslík ať již z plic, nebo z jiných orgánů, jako je například vorvaní spermaceti.
Vše následující svědčí o tomtéž. Pak by nemělo být nic překvapivého na tom, že i směsi skutečně inertních (ušlechtilých, vzácných) plynů včetně helia, docílí stejného psychotropního efektu jako dusík, i když s kyslíkem nereagují. Ty v podstatě slouží pouze za plnidlo, aby bylo učiněno zadost reflexu dýchání i v případě, že dýchací směs neobsahuje vůbec žádný dusík, například argon-kyslík. Tělo si pak vezme dusík ze svých vlastních zásob, pokud možno z něčeho, co je v těle a fyziologických tekutinách přítomno prakticky neustále a v celkem dostatečně hojném množství, aby zásoba nějakou dobu vydržela a která je i neustále doplňována, a tělo si pak opět bude dusík kombinovat na NxOx. No, co by to jen mohlo být?
“Velikost bublinek utvořených s různými inertními plyny závisí na množství plynu rozpuštěného ve tkáních a z toho důvodu na jeho rozpustnosti. Vyšší plynové rozpustnosti (plynů) působí větší bublinky”
Což nás vrací k problému příčin kesonové nemoci, které zdaleka nespočívají v okamžitém vyšumění dusíku do krve a tkání a už vůbec ne z vyšumění příměsí vzácných plynů, které také mají mizivou rozpustnost. To by byla především funkce CO2. Na straně druhé, rozpustnost různých plynů stejně jako jejich chemická reaktivita se zvyšují se zvyšováním tlaku a okysličování pak snad může do jisté miry při hodně zvýšeném tlaku pocházet i přímo z rozpuštěného kyslíku O2 během buněčné syntézy například i s vodou na H2O2, než je k dýchání všeobecně k dispozici většině tkání. Je totiž faktem, že tělo si produkuje peroxid vodíku H2O2 a používá ho pro své metabolické a imunní činnosti jako okysličovadlo. Otázkou je však kapacita vlastní produkce. Například dodávání peroxidu vodíku už i ústně pozorovatelně snižuje až na více než hodinu potřebu dýchat, což jsem si také vyzkoušel sám na sobě.
“Při použití nitroxu s nižším obsahem kyslíku, např. 15 %, se nabízí ochrana před kyslíkovou jedovatostí pro středně hluboké ponory. …… Při zvýšení tlaku v hloubce 30m musíme počítat s daleko většími narkotickými účinky dusíku.”
Pokud nahlédneme do stoleté tradice klinického a permanentního vyléčení mnoha neduhů vnitrožilními injekcemi peroxidu vodíku H2O2, který je nám naprosto vlastní chemikálií zdémonizovanou moderním zdravotnickým průmyslem coby jakýsi nebezpečný, volný radikál, který nás stárne a zabíjí, popřípadě na účinky jeho ústního užívání a stejně tak metody okysličování krve ozonem, je skutečně otázkou, kolik je skutečně třeba tohoto volného radikálu, aby se nám stal problematickým a jedovatým.
Vnitrožilní aplikace vhodného množství a koncentrace H2O2 například drasticky omezuje ischemické poškození tkání za krevními trombózami a pokud je podána včas, umožní dýchání tkání za trombozou a k poškození prakticky nedochází, protože peroxid vodíku v krvi zároveň trombózy rozpouští, stejně jako cévní nánosy. To se týče především srdečních infarktů a mozkových mrtvic. Nečekejte však, že tuto informaci najdete ve zdravotnických manuálech, nebo v universitních skriptech, a nečekejte, že vám v případě nouze zodpovědný personál takto jednoduše pomůže ať již v sanitce, nebo na JIP.
Že se peroxid vodíku může eventuelně stát jedovatým je nabíledni už z toho, že i léčba samotným kyslíkem v přetlakové komoře musí být přerušována přestávkami na normálním vzduchu, takže dodáváním dalšího dusíku, protože vlastní zásoby dusíku dochází a je tudíž potřeba se opakovaně vracet k normálnímu dýchání. Nejsme zařízení na dýchání čistého kyslíku, což samo o sobě opět prokazuje, že se ho zůčastňuje i dusík a to biochemicky. Jako vše, jedovatost peroxidu vodíku a s tím i jedovatost NOx je dána koncentracemi, stejně jako množstvím a stejně tak i dalšími podmínkami. Ale opět: “Kde bere tělo dusík během dýchání čistého kyslíku, a potřebuje skutečně dusík k procesu dýchání neustále, aby mohlo dostát všem procesům okysličování?”
Shora uvedené také poukazuje na to, že snižování obsahu kyslíku v nitrox směsích pro potapěče způsobuje za vyšších tlaků než 3 bary snížení metabolizace N2O na vyšší NOx sloučeniny a první na řadě je kysličník dusnatý NO. Jenže NO se nejen jeví chemicky celkem neutrálně, ale hlavně má opět relativně nízkou rozpustnost, srovnatelnou s rozpustností kyslíku. Není tudíž schopný pokrývat okysličovací potřeby těla a proto můžeme dospět k oprávněnému závěru, že další na řadě v kaskádě oxidace dusíku je NO2.
“Postižení CNS (Centrální Nervový Systém) a periferních nervů je způsobeno vyloučením bublin v nervových tkáních jako je mozek, mícha a nervová vlákna. Vznik bublin v těchto tkáních je podpořen větším množstvím dusíku rozpuštěného v tuku, tvořícím značnou část obalu nervového vlákna.”
Jak již jsem poukázal dříve, není znám mechanismus, který by do nervů doručil dostatek plynného dusíku N2 a totéž platí pro plynný kyslík O2. Na straně druhé taková poškození naznačují, že tělo produkuje dostatečná množství NOx, které se do těchto tukových tkání lehce dostanou difuzí, kde je buňky svým dýcháním deoxidují a také na to, proč funguje spermaceti atd. jako zásobník kyslíku v mořských savcích. Plynný dusík a kyslík nemají šanci. Nejdříve by musely překonat pro ně velice obtížné bariéry vodnatých tkání, než by se k tukovým vůbec mohly dostat v dostatečném množství a koncentraci, a i jejich rozpustnost v tucích není zdaleka dostatečná.
Neměli bychom však pominout ani očividně dvojí funkci podkožního a dalších tuků těchto savců. Podkožní tuk jim definitivně poskytuje jakousi tepelnou izolaci, ale upřimně, to by dávalo technický smysl jen pokud by tato vrstva byla tím tlustší, čím je zvíře menší. Čím je zvíře větší, tím má větší poměr objemu k povrchu a tím lépe si teplo drží. Vorvaní kůže je nějakých 35 cm tlustá a lze o ní říci, že jde převážně o tukovou tkáň, pod kterou je ještě zhruba 10 cm tlustá vrstva čistě tukové tkáně. Z tepelně izolačního hlediska je nesmyslné, aby měl řekněme delfín zlomkovou tloušťku pokožky a tuku oproti vorvaňovi.
Tento rozdíl však dává smysl z hlediska poměru tuku ke svalové atd. hmotnosti a schopnosti zvířete se uživit, což u mořských savců hodně záleží na délce setrvání bez nadechnutí, takže ve schopnosti jejich těla zásobovat tkáně kyslíkem z nějaké dlouhodobější zásobárny. Krevní zásoba kyslíku vázaného na hemoglobin v krvi tuto funkci rozhodně nesplňuje. No a pozor! Plně okysličený hemoglobin by dle současné vědecké moudrosti také patřil k volným, oxidačním radikálům, i když jen v rámci červených krvinek.
Vorvaň se však vyznačuje další vyjímečností. Má totiž oproti jiným velrybám vrásčitou pokožku nejen na břiše, ale i na hřbetě. Tato vyjímka naznačuje, že jedním z účelů zvrásnění je zvýšení povrchu těla za účelem získávání kyslíku rozpuštěného v okolní vodě, stejně jako ho získávají ryby pomocí žaber, kdy se NO, které by jinak uniklo jako nepoužitelné, přeměňuje opět na vyšší NOx a tím do jisté miry zastupuje funkci plic jako druhotný orgán dýchání.
Pokračování
0
0
Píďalka 08.11.2015 01:21 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola osmá
Čpavek
Jako další si naši pozornost zaslouží poslední plynná sloučenina v uvedené tabulce pod textem, a tou je čpavek NH3 s jeho relativně fenomenální rozpustností. Ta do značné míry odpovídá na otázku: “Kde mohou vyšší NOx, specielně NO3, brát dusík pro svůj případný rozpad na NO2 a dál na NO, aniž by poškozovaly tkáně příliš agresivním okysličováním, mimo dokysličování N2O, NO a tkání.
Věda hovoří o enzymatické přeměně čpavku v našich játrech na močovinu, což pracuje u savců a obojživelníků, ale rozhodně ne například u ptáků a že to jsou nějací dýchavci. Tuto přeměnu lze tedy považovat za vedlejší systém, kterým si savci a obojživelníci vyrábí cosi, co není jiným tvorům životně důležité, nebo jakýsi paralelní pojistný process hospodaření s dusíkem (a vodíkem). Samotná rozpustnost čpavku napovídá, že jím jsou tkáně všech dýchavců hodně nasycené.
Západní odborná literature se též začíná zmiňovat o kyselině močové jako o látce s podvojnou funkcí oxidace/deoxidace podobně jako vitamin C. Původně ruská odborná literatura, přebraná po snad dvaceti letech a rozšířena o japonské výzkumy, se zmiňuje o funkci plynného vodíku (NO2 + NH3 > 2NO + H2 + H-) v našem organismu. Rusové totiž zjistili, že plynný vodík odstraňuje hydroxylové radikály OH ze tkání poškozených ischemickými událostmi (udušení buněk za krevními trombózami při infarktech atp.), které jsou výsledkem immuního procesu nouzové nápravy funkcí orgánu za nedostatečného okysličování. Aplikace vodíku H2 dokonce předchází takovým poškozením natolik, že lze mluvit o funkci, jež dovede zachránit život a významně podporuje hojení po takových událostech. O čem se však vědecká literatura zmiňuje jen velice vzácně je to, že hydroxylové radikály OH také eventuelně obsazují receptory ještě stále funkčních buněk v celém těle a blokují je. Tento dlouhodobý, postupný process pak způsobuje, že jejich činnost odumírá, zatímco NO debilizuje jejich látkovou výměnu, což se projevuje fyzickými příznaky stárnutí. Z jakéhosi těžko pochopitelného důvodu je tento hydroxylový radikál ještě stále velmi často házen do jednoho pytle s peroxidy dusíku, vodíku atd.
Pokud NO2 a vyšší NOx a eventuelně i peroxid vodíku H2O2 reagují se čpavkem NH3, a popřípadě i s močovinou, vystupuje z reakce monoatomický vodík, což by dokládala uváděná klinická účinnost obou radikálů nejen jako okysličovacích sloučenin zaručujících buněčné dýchání, ale zároveň jako sloučeniny, jež uvolňují momnoatomický a tím vysoce reaktivní vodík, oproti plynnému H2, schopný vymopovat ischemická poškození způsobená hydroxylovým radikálem OH. (hydroxylová skupina OH není nikdy jakýmkoliv volným radikálem. Vždy je součástí sloučeniny s nějakým atomem, nebo molekulou, jako například známý hydroxid sodný NaOH a spousty dalších zásad, včetně organických, jako je etanol C2H5OH.) Navíc během tohoto procesu nutně dochází ke spalování a tím také k produkci energie, kdy uvolňovaný vodík reaguje s OH na vodu H2O.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
0
Píďalka 08.11.2015 11:32 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola devátá
Dech života
Školní moudrost nás poučuje, že process dýchání zahrnuje jenom atmosferický kyslík, který se nějakým zázračným způsobem stěhuje s povrchu plicních sklípků do hemoglobinu a následovně neméně záhadně z hemoglobinu do tkání, a to i do těch, které nejsou prokrvované. Tento zbloudilý, obstarožní nápad je ve školách i ve vědecké literatuře neustále, do kola a do zblbnutí, tisíckrát denně opakován, stejně jako býval opakován katechismus doby temna. Pokud se však zahledíme už na běžná fakta funkcí a projevů přírody, je toto tvrzení naprosto neudržitelné.
No a aby se z mizerného stalo ještě horší, jistý Dr. Denham Harman Ph.D http://en.wikipedia.org/wiki/Denham_Harman během padesátých let minulého století nakoumal na základě naprosto nepřesvědčivého pokusnictví na krysách, které cpal různými dietami, teorii oxidačního stresu a kolegium scientificum ji spolklo s tím, že kyslíkové radikály, mezi nimiž si vysloužily prominenci NOx a H2O2, způsobují stárnutí tkání a tím i stárnutí naše a všech zvířátek.
Pokud se člověk jenom bezelstně zmýlí a bylo-li toto případem pana Harmana, je to běžné, stává se nám to všem a ne jednou za život. Ale jen několik vyvolených z řad vzdělaných specialistů dosáhne prominence včetně jejich grandiózních neúspěchů a vždy z velice špatných důvodů. Nejen díky panu Dr. Denhamu Harmanovi, ale hlavně díky těm, kterým mohl jeho omyl posloužit a těm, kteří tuto pitomost podpořili lavinami teoretického technoblábolení, byly tyto peroxidy zdemonizované jen aby jejich uměle vytvořená, rohatá pověst prosákla atmosféru akademického světa svým mrtvolným puchem stejně jako prosákla povědomí laiků, a čpí z ní do dnešních dnů.
Je samozřejmé, že vysoké koncentrace a množství těchto okysličovacích peroxidů, v jakých se nikdy v živém organismu nevyskytují, nám nemohou nijak prospět. Avšak jejich jedovatost ve vysokých, průmyslových a laboratorních koncentracích a množství, následovně používaná k poukazování na jejich nebezpečí, je navýsost zavádějícíjm argumentem. NOx a další peroxidy jsou evidentně podstatou našeho procesu dýchání, který našim tělům umožňuje pozemský život.
Zvážíme-li, že i všechny viry, jednobuněčné organismy a plísně mají jenom omezenou toleranci těchto peroxidů a jak vidno i rajského plynu N2O chudého na kyslík, a povětšinou daleko nižší než lidské buňky, z nich zároveň činí jedny z hlavních agentů našeho imunního systému, které se snad mohou v tomto ohledu přirovnat pouze kyselině chlorovodíkové, na níž nalepil farmaceutický průmysl pirátskou vlajku již během čtyřicátých let minulého století. Konec konců, většina bílých krvinek používá právě peroxid vodíku H2O2 k destrukci mikroorganismů i virů a k neutralizaci jedovatých chemikálií jejich okysličováním.
NxOx okysličovací/redukční funkce je také velice podobná schopnosti kyseliny močové, či lépe známé kyselině askorbové, přesněji kyselině dehydroaskorbové (vitamín C), a svého času velice účinné, syntetické, metylénové modři, pohřbené farmácií s naprosto nesmyslným odůvodněním, že prý si někteří američtí vojáci, kteří se během druhé světové války za její pomoci hrabali z kapavky a jiných neduhů, stěžovali, že jim barví moč do modra.
Závažná manipulace s rovnováhami těchto peroxidů v našich tělech může být evidentně příčinou velmi pozoruhodných lékařských úspěchů, ale stejně tak i pozoruhodných, osobních pohrom. Klinické zkušenosti, na rozdíl od vědistického žvatlání, jasně říkají, že naše fyzické neduhy pocházejí především z nedostatečného okysličování a okysličování může přicházet jedině se sloučeninami, které mají schopnost okysličovat i za běžných podmíněk teploty a tlaku, a těmi jsou především peroxidy. Plynný kyslík O2 to nedokáže už z toho důvodu, že je za těchto okolností prakticky nereaktivní.
Proto jsme vynalezli ty sirky a proto také slaví veliké úspěchy i použití vynálezu pana doktora Williama F. Kocha Ph.D. 2% chloritanu sodného, jménem stabilizovaný kyslík, který v minulých patnácti letech znovu vzkřísil a hodně vylepšil jistý Jim Humble. https://cs.wikipedia.org/wiki/Oxid_chlori%C4%8Dit%C3%BD Ten ho původně pojmenoval Miracle Mineral Solution a později ho prý díky farmácii a jejím dlouhým prstům přejmenoval na Miracle Mineral Supplement, jehož základem je uvolňování dalšího volného, oxidačního radikálu, tentokrát superoxidu chlóru ClO2, který se dnes ve světě už skoro výlučně používá i na dezinfekci pitné vody.
Shrnuto ve velice zjednodušené formě, plíce, specielně buňky plicních sklípků, nejdříve syntetizují z atmosferického kyslíku a dusíku rajský plyn, kysličník dusný N2O, z něho kysličník dusnatý NO a z něho kysličník dusičitý NO2. Ačkoliv je první krok definitivně způsoben buňkami plicních sklípků, nejspíše bio-katalyticky, další reakce okysličování v pořadí chemické kaskády snad mohou být považovány za spontání příčin neznaje, ale spíše jsou opět kontrolované metabolicky, nebo biokatalyticky. Část dusíkatých peroxidů NOx proniká difuzí do krevní plasmy a do červených krvinek, kde je část jejich kyslíku polapena hemoglobinem. Tím se hemoglobin okysličí a produkty deoxidace NO a N2O spolu s NOx, které obešly hemoglobin, se šíří difuzí tkáněmi, stejně jako se jimi šíří rajský plyn v případě nedostatečné přeměny na vyšší NOx, nebo při narkóze, kdy jeho vysoký obsah oproti NOx způsobí i splasknutí plíce. NxOx, pronikají do všech tkání a sytí je, především pak tukové tkáně a i neprokrvované tkáně, jejichž okysličování není podporované krevním oběhem. Za pozornost stojí i to, že neprokrvované tkáně jsou ty, které mají malý výdaj energie, protože se nezůčastňují fyzické práce jako svaly, metabolických přeměn jako vnitřní orgány a intenzivní signalizace jako mozek. Proto nepotřebují nucený krevní oběh, který by jim pomáhal doplňovat kyslík blízkostí hemoglobinu a samotná difuze NOx tkáněmi to u nich očividně zvládá.
Kyslík, zachycený hemoglobinem, čeká v krvi na nízkokyslíkové nitráty, hlavně N2O, stejně jako i na malé možství NO, které okysličuje po celém těle a hlavně tam, kde ve tkáních původní NO2 molekuly již jeden až dva monoatomické kyslíky předaly a staly se z nich molekuly NO a N2O. Hemoglobin je pak znovu okysličuje na NO2, možná i NO3, aby opět svůj kyslík sdílely s buňkami. Molekuly NO2 i NO, které zůstaly zachyceny v tukových tkáních při nasycení vodnatých tkání a tělesných tekutin, je nasytí a při poklesu nasycení vodnatých tkání pak tukové tkáně zpětně tyto molekuly uvolňují, zatímco lapají N2O. Tím se také vyrovnává hladina těchto NOx i mezi tukovými tkáněmi a to tím spíš, čím jsou blíže k sobě, jako jsou například mozek, melon a spermaceti u mořských savců. Jejich nasycená kůže a podkožní tuk také začnou své zásoby NOx znovu uvolňovat difuzí s poklesem saturace vodnatých tkání a tím udržují přísun kyslíku především nervovým a svalovým tkáním, stejně jako tkáním vnitřních orgánů, až do dalšího nadechnutí, nebo do uhynutí organismu na zadušení. I vysoký obsah tuku v játrech zastává tuto funkci a chrání tento veledůležitý orgán před momentálními nedostatky NOx a tím kyslíku.
Pokračování
0
0
Píďalka 08.11.2015 11:41 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Kapitola desátá
Panská politika
Kdo může mít prospěch z potlačování takové informace, protože se mi jeví jako nemožné, že by na tohle ještě nikdo nikdy nepřišel a to i přes všechno školní vymývání a programování učených mozků?
Snad se podívejme, co zde máme.
a) Jednoduché metody pro úpravu dýchacích návyků posilujících naši základní látkovou výměnu a imunitu, vedoucí k pevnému fyzickému zdraví bez zaplacení jedinné koruny komukoliv.
b) Jednoduchou metodu dýchání, která nabízí jedinou psychotropní látku, kterou lze těžko zahnat do illegality a pokud, kterou nelze legálně uhlídat.
Bod (a) je samozřejmě příliš veliké sousto pro ty, kdo dnes stojí za zdravotním průmyslem, jehož základní surovinou a komoditou jsou naše nemoci a nevědomost, na kterém by se tento průmysl při značném rozšíření zadusil.
Bod (b) však tne daleko hlouběji, protože tato znalost by dala komukoliv s trochou intelligence vynikající možnosti:
Dát si do pořádku své vztahy s kýmkoliv a čímkoliv alespoň pod rozumným vedením. A prosím vás, mějte na paměti, že při změněných stavech mysli pomocí rajského plynu jste náchylní k sugesci, takže výběr průvodce je kritický.
Zbavit se závislostí ať již psychologických, nebo fyzických, a to bez abstinenčních příznaků, opět zadarmo a navždy.
Oprostit své sebeuvědomění, nebo duši, nebo jak to chce kdo pojmenovat, od těla, nabýt mimosmyslové vnímání a náhledy a informace, jaké si kdo jen může přát, a které nelze nijak jinak získat.
Oprostit se všech strachů, které do nás kdy nadrněly a drní naše autority už od nepaměti a tím naprostou většinu populace zotročují ku svému malichernému, relativnímu prospěchu, jimž je náš strach ze smrti zdaleka největší mentální komoditou.
Hádejte, koho by udusilo toto.
08.11.2015 12:18 Editace moderátorem.
0
0
Píďalka 08.11.2015 12:14 Bydliště: ČR
1379
446
1788
DECH ŽIVOTA
Poznámky
• Natrénovatelnost a přizpůsobovbání se nadmořské výšce jasně poukazuje na to, že produkce dusíkatých kysličníků v těle je především funkcí buněčného metabolismu. Nemoc z vysokého převýšení, kde je tlak vzduchu relativně velmi nízký, také svědčí o důležitosti tlaku v metabolism vzduchu. Lze jí předcházet obohacením dýchací atmosféry o kyslík, což zvyšuje parciální tlak kyslíku ve vlhkosti sliznic plicních sklípků. Do nějaké míry lze nemoc z převýšení překonávat i žvýkáním listů Coky. Je tedy nasnadě, že některé organické sloučeniny mají vliv na metabolickou funkci nejspíše plicních buněk a tím na syntézu kyslíku a dusíku v plicích.
• NO vystupuje díky své malé rozpustnosti z těla především dýcháním, ale i přes pokožku. Díky své nízké rozpustnosti je jako meziprodukt dýchání dalším vážným adeptem na příčinu mechanické, vzduchové embolie u potápěčů.
• NO se za zvýšené deoxidace organismu rozpadá dle lokálních podmínek ve tkáních na N2O. N2O pak dále degraduje buďto na NO a plynný dusík N2, nebo NO a na dusík v podobě metabolizovaných nitrátů tělesných tekutin, jako je ammonia a močovina, nebo NO a dusíkový radikál, který přímo nitruje tkáně.
Ještě pořád se v tom vrtám a sem tam narazím na zajímavá upřesnění některých všeobecných pouček, které však ve specifických případech neplatí a které mne dost zmátly. Snad to jednou dorazím ke své spokojenosti. Ne že by to mělo příliš veliký dopad na předešlé, ale nedá mi to abych nebyl důsledný jak jen mohu.
Tak si představte ,že 12 i více let chodíte na hodiny zpěvu k "PROFESIONÁLOVI"a najednou je tu otázka co dělám špatně nemohouc přijít do jiného stavu.A toto jsem nyní řešil a doufám ,že úspěšně ,jelikož znám podstatu toho kterého DÝCHÁNÍ u zpěvu .Ženy by měly zásadně nabírat bránicí -BRÁNÍČNÍ DECH a tady byl ten PUDL "pPPROFESIONÁLA"-celou dobu ji nutil nabírat do břicha .Takže s pomocí jejího přítele který tlačil na břicho jsem ji pomalu nutil tlačit do bránice s postupným přechodem do hrudníku a vzedmutí prsou -tak jak to dobrý zpěv u žen vyžaduje ( sám jsem probíral techniku u nás mužů ,ale s tím rozdílem ,že nabíráme do oblasti břicha -v hodinách zpěvu).Takže si vytváříme potřebnou zásobu vzduchu a méně napínáme hlasivky čímž můžeme i vylepšit hlavový zpěv .Tím ,že zvolená technika tlačí na bránici -více vzduchu prokrvuje 1 i 2 čakru což v neposlední řadě prospívá i vývoji prsou a zpevnění hrudníku -pro ženský zpěv tak nejvíce potřebný .Výsledek byl po 1 hodině vynikající (samozřejmě s mojí znalostí písní -stakato ,smutné aj druhy kde se prolínají i pocity k danému )tam též došlo k výraznému zlepšení oproti ŠKOLISTICKÉMU zpěvu .P.učitelka byla sama překvapena jaký je rozdíl mezi minulým a nyní takže dostala první úkol na doma a po 1týdnu byl výsledek ještě lepší (zdokonalená technika -méně hlídání břicha).Jsem zvědav na další hodinu (ny)po 1 měsíci !Nyní už vím ,že její zpěv a ostatní potřebné pro její nejenom zaměstnání bude přínosem i pro zdárné početí .Je škoda a to nejenom v této oblasti ,že neznalí věcí -
takto vyučují "odborníci" a já Laik musím tyto tak jasné věci NAPRAVOVAT (přiznávám ,že některé děje vida ) mohu vylepšit anebo usměrnit do větší dokonalosti než se očekává .Dýchání se spolu ostatními -výživou ,atd může používat v celé škále životních událostí -škoda jen ,že více jak 60 procent lidí dýchá pro brzkou SMRT a tělo ODUMÍRÁ -bezbolestně ,stačí se jenom dívat a dáte mi nejenom za pravdu o kterou nestojím ,ale nespravím -Nechtějí to !!!
, že dýcháním napodobujeme samotný vesmír který se roztahuje a smršťuje, a o dýchání se toho nechá moc pozorovat............ 
Patolog Miss Pearl Moorman, Kansas City Star článek, úspěšné probrání 300 morčat pomocí HCl injekcí z přehnané narkózy a po zástavě dýchání. 
Podpořte chod fóra 