 | Poota 
27.09.2015 12:44
Bydliště: Praha
|
| Líčení poněkud rozvláčné, jež jen nemnohým může připadati zajímavé.
V dalším textu je popisovaná modifikace zařízení, známého, ale mnohem výstižnější by bylo napsat „neznámého", již od pravěku. O důvodech utajování podobných zařízení se dost výstižně vyjadřuje Viktor Schauberger. Byly sice i v moderní době konány jakési pokusy s podobným zařízením, což je sice obtížně, ale přece jen dohledatelné - ale bylo při nich vycházeno z nesprávných předpokladů, jimž byla i konstrukce přizpůsobena, takže výsledky byly shledány nepříliš uspokojivými.
Vzhledem k tomu, že jsem nikde pro zařízení tohoto typu nenašel žádný oficiální název, ač zcela evidentně existovat musel, a různé opisy většinou používané jsou spíše zavádějící a navíc jsou používané i pro věci naprosto odlišné, rozhodl jsem se pro mnou vytvořenou modifikaci zavést oficiální dvojjediný jednoznačný název, přičemž nemám nic proti tomu, aby se tento název případně používal i pro všechna ostatní zařízení, pracující na stejném principu.
Pro zvídavé ony názvy vysvětlím co nejpodrobněji - ostatní to mohou směle přeskočit, protože o nic zásadního nepřijdou.
Cílem provozování dotyčného zařízení je získávání vody, která se běžně nazývá akva, též agua nebo aqua, kteréžto všechny varianty mají původ v keltském výrazu ahva. Ten se nám až do dnešních dnů zachoval v názvech některých našich řek ve formě koncovky -ava. Příkladem je třeba Vltava, původně Vhlt-ahva, znamenající Bílá Voda. Germáni si tento název přeložili a po svém zvyku i zkrátili, takže jim vznikla řeka „Bílá” neboli Elbe. Problém s dvojím názvem téže řeky byl následně vyřešen anomálií, kdy se delší Vltava „vlévá” do kratšího Labe.
Voda v daném zařízení se získává prostřednictvím kamenů, pro které má keltština výraz „men”, použitý třeba ve výrazech menhir a nebo dolmen.
Přesný význam koncového -t v keltštině neznám a rád se nechám někým znalejším poučit. Předpokládám, že se jedná o zkráceninu jednoslabičného výrazu s ne zcela jasným významem, který se přeneseně zachoval ve výrazech typu atrament, monument, postament, vehement a podobných.
Protože výsledný výraz akvament může někomu znít přece jen značně uměle a případně i „cizácky”, dávám jako alternativu k dispozici i ryze český výraz vodudejk, který je vytvořen s ohledem na lapidární vystižení funkce.
Prapůvodně tato zařízení sloužila pouze pro přímé zavlažování menších ploch půdy pro zemědělské využití. Dalším vývojovým stupněm je postavení téhož zařízení na nepropustné podloží ve tvaru široké a mělké mísy, ze které se výsledná voda odebírá prostřednictvím odtokového žlábku. Základem těchto původních zařízení je vždycky kuželovitá hromada kamení vhodného druhu, z jejíhož tvaru je zřejmě odvozený i běžně používaný nepříliš výstižný opis „vodní pyramida”. Stejně důležitý, jako správný druh kamenů je i jejich tvar, který musí umožňovat co nejsnazší průchod vzduchu celou stavbou. Tato podmínka byla příčinou i sice logického, leč nesprávného názoru, že voda v tomto zařízení vzniká prostou kondenzací vzdušné vlhkosti. Zastínění stavby pro dosažení co nejnižší teploty nedalo uspokojivé výsledky ani poté, co byl vzduch proháněn „pyramidou” pomocí větráků.
Z těchto pokusů lze soudit, že princip „výroby” vody je zcela nebo z větší části jiný, nejspíše podobný fungování Schaubergerem popisovaných „žížalích” kamenů, tvorby ranní rosy a „zázračného” pramene v sarkofágu pyrenejského kláštera v Arles-sur-Tech. Osobně se domnívám, že důležitou roli hraje kromě složení i váha samotných kamenů a také sluneční svit, který mění svůj směr. Jisté ale je především to, že skutečný pricip jeho fungování zůstává i nadále vodudejkovým tajemstvím. |
|
Podpořte chod fóra 