 | Poota 
18.03.2017 15:50
Bydliště: Praha
|
| Pátá dohoda a výchova 1/3
Ruizova kniha i Duškovo divadelní představení je o tom, jak svojí výchovou "uděláme z dítěte člověka", v čem je to chybné a jak se potom ten "člověk" vlastní pílí potřebuje vracet přesně k tomu, co v něm kdy bylo dětského - v Duškově podání je to vynikající zábava, ovšem poněkud to zastírá závažnost celé problematiky.
Výchova jako taková je cosi, co si lidstvo předává z generace na generaci jako něco, co sice s těmi nejlepšími úmysly dle vlastních zkušeností stále koriguje a vylepšuje, ale prakticky se jedná stále o jeden a tentýž soubor postojů a pravidel. Zdálo by se, že tisíciletá praxe mohla dovést tento systém k dokonalosti, ovšem jakékoli serióznější zkoumání našich psychických potíží dochází pravidelně k tomu, že se jejich prvopočátek nachází v našem dětství a souvisí s naší výchovou. Přitom naši rodiče nás chtěli vychovat co nejlépe, zrovna tak jako byli vychováni oni a nikdo nechce svým dětem nějak záměrně ubližovat - a přesto právě rodiče svým potomkům svojí výchovou působí i celoživotní potíže.
Jak je to možné?
Tak právě na to bych chtěl dle svých chabých sil nějak odpovědět a případně i naznačit, kudy z toho koloběhu ven.
Prozatím pominu vše co předcházelo a začnu tím, že dítě už je na světě. Zatím umí jenom pít mateřské mléko, vyměšovat a vydávat neartikulované zvuky, což z něj z našeho pohledu činí naprosto primitivní organizmus neschopný samostatného života, s nímž se nedá ani nijak komunikovat. Ať už k němu budeme cítit cokoli, tak nejspíš budeme mít dojem, že jeho schopnosti naprosto ve všech parametrech převyšujeme a že to bude ještě zatraceně pracné a dlouhé, než ho naučíme všechno tak, aby se nám ten človíček vyrovnal - a nebo se aspoň bez nás obešel.
Ruiz i Dušek považují tohle stádium dítěte za "čisté božství", které právě dělá první krok na cestě k tomu, aby se stalo "člověkem".
Předpokládám, že nebude od věci si oba ty použité pojmy trochu důkladněji rozebrat.
Takže "člověk":
je určen svým fyzickým tělem, které existuje v trojrozměrném prostoru a podléhá všem fyzikálním zákonům, které v tomto prostoru platí. K tomu je vybaven tzv. podvědomím, které se "automaticky" a samo stará o celý provoz těla bez nutnosti a většinou i možnosti do něj nějak zasahovat. Další výbavou je myšlení dvěma specializovanými polovinami mozku, přičemž myšlení je vědomě ovlivňováno naším Já, tedy egem podle určitých algoritmů, které získáváme výchovou a učením.
A teď to "čisté božství":
tady to bude mnohem delší a taky patřičně složitější, protože se jedná o "věci" které nejsou všeobecně příliš známy a jsou jen nedostatečně prokázané a probádané, navíc oficiální vědou odkazované do říše bájí a výmyslů. Nicméně i tak existují cesty, jak si mnohé z toho lze "na vlastní kůži" ověřit a vyzkoušet, takže pak není problém si do logického celku doplnit i ten "neověřitelný" zbytek - z toho, co píšu si může každý vybrat jenom to, co pro něj bude přijatelné.
Již jsem zmínil prostor s třemi rozměry, což je vlastně "nejnižší" možný dalo by se říci rozumně "použitelný" prostor. Což nám naznačuje, že jako existují prostory s počtem rozměrů menším, tak existují i prostory s počtem rozměrů větším, které jsou mnohem zajímavější hlavně svými pro nás "zázračnými" vlastnostmi. Pokud má někdo problém s jejich představou, ať si zkusí přečíst knihu "Plochozemě: román mnoha rozměrů" od Edwina A. Abbotta.
O těch vícerozměrných prostorech se zmiňuji proto, že každý člověk svými patřičnými "částmi" existuje zároveň i v nich, a to dokonce v několika vrstvách. Pro můj další výklad bude úplně stačit, když za jakýsi základ a prapůvod jednotlivého člověka budeme považovat individuální "Vědomí", jehož doménou jsou pěti a více rozměrné prostory. Do nižších prostorů může Vědomí vstoupit a v nich se realizovat pouze zprostředkovaně a tak, že se současně vzdá odpovídající části svých z našeho pohledu neomezených schopností a možností. Pro svou realizaci ve čtyřrozměrném prostoru, označovaném často jako astrální, přijímá Vědomí podobu, které se běžně říká "Duše", kteréžto označení pro tento stav budu používat i já. Jak Vědomí, tak i Duše existují současně i v trojrozměrném prostoru, ale nemohou v něm nic přímo ovlivňovat - na to potřebují svoji trojrozměrnou demonstraci, kterou je pro ně fyzické lidské Tělo, do něhož se inkarnují. Během života konkrétního Těla si ukládají získané zkušenosti a pokud se jimi posunou v kvalitě svého vývoje výš, pak byla pro ně tato inkarnace přínosná. Se zvyšováním počtu přínosných inkarnací Duše takzvaně "stárne" a se zvyšujcím stářím se blíží svému cíli, kvůli němuž inkarnace podstupuje.
Jednotlivé detaily by bylo možné rozebírat i podrobněji a třeba nejsou ani úplně přesné, ale i tak by mělo být zřejmé, že zcela čerstvé novorozeně má sice jenom základní schopnosti svého fyzického Těla, ale i tak "obsahuje" jak kompletní Vědomí, tak i Duši, která je nějak "stará". Rozhodně tedy není na místě nějak podceňovat novorozeně jenom proto, že se neumí vyjadřovat pro nás srozumitelně a že svoje fungl nové tělo ještě neumí ovládat - už v tomto okamžiku má schopnosti a dovednosti, o kterých se nám ani nesní a které jsme my už dávno ztratili - ono "čisté božství". |
|
Podpořte chod fóra 