 | Píďalka 
26.10.2015 04:22
Bydliště: ČR
|
| Pokračování
"STATICKÁ" ELEKTŘINA"
Indukce
V momentě kdy připustíme, že elektrický potenciál mezi dvěma tělesy může být vyrovnán dvěma polaritami srovnatelných částic elektrické radiace, které vzájemně lomí své dráhy ke svým zdrojům, dostaneme se k polarizovanému vyzařování dvou těles, schopnému z nějakého důvodu udržovat elektrostatické pole podobně, jako je udržováno magnetické pole stálého magnetu. Tento koncept pak poukazuje na další jevy.
Z toho, že pozitivní těleso přijímá negativní elektrickou energii, pro názornost "nelforiny", a vyzařuje positivní elektrickou energii, pro názornost "pelforiny", můžeme vyvodit, že negativně polarizované těleso N transformuje přicházející pelforiny na nelforiny a ty pak vyzařuje a vrací pozitivně polarizovanému tělesu P a obráceně, že P těleso transformuje přicházející nelforiny na pelforiny a vyzařuje je a vrací tělesu N. Pak bychom se mohli domnívat, že zatímco v jednom z těles se o transformaci starají elektrony, pardon, valenční spřežky, ale že jsou to ve druhém tělese prý pozitivní protony. Tolik pro teorie pana Bohra. Jenže protony atomu jsou dle jeho teorie oblopeny jakýmisi negativně nabitými elektrony, které jsou zahrnuté v atomové struktuře, a neměly by tudíž k protonům žádnou negativní složku elektrostatického pole pustit, no a když už by pustily, měl by ztrácet pozitivní náboj a jeho vlastní elektrony by měly uletět neznámo kam.
Zde se také můžeme podívat na fyzikální zázrak kovových valencí, které na rozdíl od ionických valencí sloučenin nemají žádné teoretické zdůvodnění, anžto jim nelze připsat elektrické, iontové polarity, čímž jsou trnem v oku celé fyzické obci a kdejaké ortodoxní teorii. Podstatně rozumnější doměnkou je, že o transformaci elforinů a nelforinů se starají pouze valence materiálů, už i z toho důvodu, že vesmíru vládne mimo jiné tendence k symetriím.
Protony pak z tohoto schématu můžeme vynechat stejně jako domělou antihmotu. Pokud by nebylo někomu známo, antihmota je opačně elektricky nabitá částice stejného druhu. Co se týče elektronu, jeho antihmotnou částicí je pozitron. Důvodem toho, že ho ještě nikdo v běžných materiálech nenašel je ten, že to mají akademici zakázáno jejich velitelstvím a fantastickými vědeckými teoriemi. V materiálu jsou prostě tabu, protože kazdý přece ví, že by se zanihilovaly s elektronama.
Za vyvoláním elektrických potenciálů na dvou vzájemně se třoucích předmětech stojí mechanické narušení geometrie jednostranně otevřených, povrchových, valenčních spřežek (a nenechte se mýlit, má to už dávno mikroskopicky nafocené i IBM), stejně jako deformace krystalické mřížky například křemene, stojí za piezoelektrickým jevem. To, že se některé materiály nabíjí třením přednostně kladně, nebo přednostně záporně, je dáno jejich pravidelně nepravidelnou valenční strukturou, jako má například krystal kalcitu, která může a často má geometricky nesymetrická spojení přirozeně ukosených mezimolekulárních a mezikrystalických valencí. Proto taky není naprosto jedno, které dva materiály se o sebe třou za účelem vyvolání elektrostatického pole.
Elektrostatické pole je cokoliv, jenom ne statické.1 Stejně jako u gravitace jde o proces a stejně jako mechanicky vyvolaná asymetrie valencí vyprodukuje elektrostatické pole, zaviní elektrostatické pole asymetrii valencí. Jde o stejný koloběh čehosi jako v atomech, nebo ve vesmíru. Atomy, či spíše jejich veliké shluky, se nám konec konců také jeví statické jak socha Svobody. Elektrostatické pole dielektrik si bez elektrického výboje jiskrou udrží koloběh pelforinů a nelforinů (obecně elforinů) do té doby, dokud se všechny vyvolané asymetrie obou těles nevrátí do původního, elektricky neutrálního stavu. Na straně druhé, vodiče se o toto postarají vnitřně přímou výměnou elektrických, proudů, takže prakticky okamžitě. Proto je obtížné je třením i indukcí elektricky polarizovat na významně delší dobu. Doba, po kterou si dielktrika udrží elektrostatické výměny záleží jak na geometrii a vzájemných vztazích molekulárních, popřípadě mezikrystalických valenčních spřežek, tak na vodivosti prostředí atd., některá i po dobu několika měsíců, jako například teflon.
Elektrostatické pole dvou těles představuje dodanou energii do systému, řekněme třením. Tato energie systém opouští v podobě tepla, černého světla (black body radiation), popřípadě i gravitonů. Doba vybití statického pole představuje čas, ve kterém je systém schopen se vrátit do počátečního stavu. Nicméně, jakékoliv geometrické asymetrie valencí nutně způsobují i elektrostatické výměny a pokud se neprojevují na povrchu tělesa, lze se dodedukovat k tomu, že pořád ještě prostupují jako "jednotlivá" políčka krystalické, molekulární a jaderné struktury hmoty. Zde nám tedy nejspíše vyplývá to co, způsobuje barevnost a o co se opírá gravitace. Je také nasnadě, že při tření řekněme ebonitové tyčky liščím ohonem se nejvíce vychylují povrchové, otevřené valence materiálů, zatímco u piezoelektrického efektu krystalu se ukosí celá mřížka.2
Stejný potenciál, jaký vzniká na dvou dielektrických objektech (izolantech) pomocí tření a jakkoliv jinak, je možné shledat i na koncích vodičů pod napětím, ale v tomto případě musí být elektrický potenciál nějak udržován, protože jinak se téměř ihned vybíjí elektrickým prouděním, i když i tento čas má své podmínky. Například napájecí kolejnice trasy C Pražského Metra, tehdy Florenc - Kačerov, vzala svého času až půl hodiny po vypnutí spínače, než se vzniklá oscilace el. proudu mezi konci napájecí kolejnice vysílila natolik, že neshořela bezpečnostní, zkratovací tyč, než bylo možno zahájit noční údržbu v tunelu.
Závěry
 Indukce pozitivního náboje tělesa je způsobena příjmem nelforinů z negativně vyzařujícího tělesa, jejich transformací na pelforiny a následovnou radiací. Totéž platí i obráceně, indukce negativního náboje tělesa je způsobena příjmem pelforinů z pozitivně vyzařujícího tělesa, jejich transformací na nelforiny a následovnou radiací. Ve skutečnosti nejde o jakési pořadí událostí, ale o vzájemný, indukční, neoddělitelný vztah.3
Danné množství nelforinů lomí a přitahuje stejné množství pelforinů stejných a podobných (harmonických) kvalit. Elektrostatické pole probíhající výlučně mezi dvěmi shodnými tělesy je vždy geometricky i energeticky symetrické. Mezi třema a více tělesy je pak prakticky vždy geometricky asymetrické, ale energeticky opět symetrické. Je také třeba počítat s tím, že i vzduch a zdi místnosti atd. jsou indukovanými tělesy. Geometrická symetrie je tedy prakticky vyloučena ve kterémkoliv případě.
Elektrický "náboj" je mylný a zavádějící termín omšelých představ vědeckého dávnověku.
Přenos jakýchsi elektronů třením různých ohonů a tyček se nekoná.
Elektrostatické vztahy způsobují geometrické změny valenčních spřežek v materiálech. Ve stejném smyslu mohou být otevřené, povrchové valenční spřežky považovány jak za zahrnuté elektrony, tak za zahrnuté pozitrony, tak i v případě elektrické neutrality za zahrnuté fotony, i když s výhradami. Všechny tyto zahrnuté "částice" se však nutně liší svou strukturou od volných "částic" nesoucích ve vědecké nomenklatuře stejná označení.
Jiskrový výboj lze považovat za kondenzaci elektrostatického pole, tudíž elforinové spřežky, do vyššího řádu částic, tudíž do volných elektronů a pozitronů, které se vzájemně sloučí a vyzáří ve formě fotonů světla. Tento proces elektrostatické pole narůstající intenzity samozřejmě velice rychle vybije již nastíněným procesem "anihilace", jak nám ji předestřel kvantový mechanik pan Feynman. Více méně průběžný proces pak nazýváme elektrickým obloukem.4
Elektrostatický monopól neexistuje, stejně jako neexistuje magnetický monopól. Vždy jde o energeticky symetrickou výměnu radiací mezi dvěma a více tělesy.
(2003) Celé částicové schéma elektrických radiací nevyhovuje z toho důvodu, že nelze očekávat, že by jedna polarita, řekněme pelforinová, mohla nějak někam vyrazit sama o sobě. Celý děj tedy nutně spočívá na již existujících výměnnách radiací stejného řádu, které proces indukce pouze polarizuje. Zde se nám nabízí jedině matrice pole gravitační výměny.5 V tom případě lze u elektrostatického pole mluvit o polarizaci "gravitonů", ale spíše o polarizaci jejich drah, než samotných gravitonů, tudíž části gravitačního pole.
Vzhledem k tomu, že magnetické pole tvoří siločáry podobné siločárám elektrostatického pole, lze směle předpokládat, že magnetické pole je opět tvořeno dvěma radiacemi opačně polarizovaných vyzařování a opět zacyklovaných vzájemným lomem.
(2003) Stejně jako u elforinů, i u achyonů magnetického pole tedy půjde spíše o strukturální změny nějakého již existujícího prostředí a tím může být jedině elektrostatické pole.
Poznámky
1) Nic v tomhle vesmíru není statické. Vše je ve velice čilém pohybu a ačkoliv se něco může zdát z našeho žabomyšího hlediska jako pohyb odsud tam a naopak, vše cirkuluje, i když se během cirkulace mění formy výměny. Termín "statické" pole" je starožitností a ve fyzice je nesprávný. Takovýchto zastaralých nedůsledností je fyzika plná a tyto termíny jsou naneštěstí velice psychologicky zavádějící.
2) (2015) Pokud by si někdo nebyl ještě moc jistý, jak je to s tím třením a statikou, prodávají se dnes Van de Graafovy generátory statické elektřiny s bezdotekovými kartáči, které se nijak o běžící pás neotírají. Tyto hračky, výkonější než staré třecí, sbírají "náboj" ocelovými hřebeny. Jeden je umístěn pár milimetrů od nylonového pásu na náběžné straně horního válce a druhý pár milimetrů od pásu na dolním válci, kde pás válec opouští. Takže, už pouhé ohýbání a narovnávání nylonového pásu dává víc "elektrostatiky" než celé původní třecí zařízení, a lze mluvit o piezoelektrickém principu generátoru. Jeden takový vlastním. Jaképak přenášení elektronů? No a když už jsme u elektronů, i ofiko věda už snad třicet let ví, že předválečné elektrony, a to mluvíme o první světové, nevyhovují a razí jakýsi mlhavý termín "elektronový mrak". Akademie však stále ještě nechápe, či spíše předstírá nechce chápat, že to nezvládl nejen pan William Thompson, ale ani pan Niels Bohr, ale nemá nic lepšího a strunová teorie je už pětapadesát let v plenkách a taky nic moc topologická specialita, i když trochu blíže realitě než Kvantová, snad, viz obr. 12.
3) (2003) Pozitivní pelforins, negativní nelforins a všeobecně elforins jsou stále ještě jen pracovní pomůckou. Eventuelně je vše ještě trochu jinak, ale tam se dostaneme. Takhle je celý popis a argumantace přehlednější a snad i srozumitelnější, alespoň pro mne, anžto jsme si na různé takové částice jaksi zvykli. Eventuelně není jejich existence ani dokazatelná, a ani zapotřebí.
4a) Jakýkoliv přítomný plyn ve výboji musí být brán v potaz, stejně jako materiál elektrod. Takzvaná ionizace molekul plynů, včetně par kovů, je způsobena opět vzájemnou indukcí v elektrickém, či elektrostatickém poli.
4b) Elektrický šok pociťovaný při přeskočení elektrické jiskry, způsobené indukcí, nevzniká díky proudu jiskry mezi vámi a vaším autem, popřípadě milenkou, ale elektrickým proudem vyrovnávání potenciálu ve vás. Byli jste v tom momentě "nabiti" oběma polaritami na více méně opačných stranách těla jako dipól.
5) Polarizovaná radiační spřežka. Jak vidno, polarizované spřežky dovedou působit podstatně většími silami polí než nepolarizované. Otázkou tedy je, jaký princip se skrývá za slovem "polarizace". Také začíná svítat, že princip všech přitažlivostí "na dálku" je v podstatě stejný a spočívá v lomech drah výměn jakýchsi částic. Jde tedy spíše o nepřetržité toky těchto částic a formy drah těchto toků, které tvoří to, co věda definujeme jako částice hmoty, stejně jako to, co nazývá vákum.
 | 
Strunová topologie čehosi
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 