 | Apas 
09.09.2015 23:40
Bydliště: Sev. Morava
|
| V životě zažíváme ztráty, které velice bolí a se kterými se těžce vyrovnáváme. Prožíváme bolesti, o kterých si myslíme, že se s nimi nikdy nesmíříme. Bolest ze smrti blízkého člověka nebo našeho milovaného zvířátka, bolest z rozchodu s partnerem. Nebo také z toho, že skončila jedna etapa našeho života. Vyrostly nám děti a odešly si žít vlastní život, přišli jsme o dlouholetou práci, odešli jsme do důchodu. Náš vztah k tomu, kdo odešel, se na nás občas navalí jako vlna. Následující slova mohou hodně pomoct takové vlny a jizvy překonat.
Předkládám vám krásný článek na toto téma, který mi přišel poštou - článek jednoho starého muže, který právě ztratil svého bratra. Krásněji to snad nelze napsat - posuďte sami.
“Jsem starý. To znamená, že jsem přežil mnoho lidí, které jsem znal a které jsem miloval. Ztratil jsem přátele, nejlepší kamarády, známé, spolupracovníky, prarodiče, maminku, příbuzné, učitele, žáky, sousedy a hromadu dalších lidí. Nemám děti a nedovedu si představit, jaká bolest to musí být, když ztratíte dítě.
Přál bych si, abych mohl říci, že si na to, že lidé umírají, zvyknete. Já jsem si nikdy nezvykl. A ani si zvyknout nechci. Vždycky, když někdo blízký zemře, vyrve mi to kus z těla a zanechá jizvu. Ale já bych nechtěl, aby to jen tak přešlo kolem mne, moje jizvy jsou svědectvím lásky a vztahu, který jsem s tím člověkem měl. A jestliže je jizva hluboká, znamená to, že hluboká byla i ta láska.
Ty jizvy jsou svědectvím života. Důkazem toho, že umím milovat hluboce a hluboce i žít, a můžu být rozerván na kusy a nebo třeba i kus sebe úplně ztratit, a že se přesto můžu uzdravit a dál žít a dál milovat . A v místě té jizvy je moje tkáň silnější, než byla původní. Jizvy jsou svědectvím života. Zdají se ošklivé jen těm, kteří neumí vidět.
Smutek a stesk přicházejí ve vlnách. Když loď ztroskotá, topíte se a všude kolem vás jsou trosky. Všechno to, co kolem Vás plave, vám připomíná tu krásu, tu nádheru lodi, která byla a už není. A jediné, co můžete dělat, je nechat se unášet. Najdete si nějaký kus vraku a na chvíli se ho chytíte. Může to být něco fyzického, šťastná vzpomínka nebo třeba fotka. Může to být i nějaký člověk, který se také nechává unášet. Na určitou dobu jediné, co můžete dělat, je nechat se unášet. Zůstat naživu.
Zpočátku jsou vlny 10 metrů vysoké a valí se přes vás jedna za druhou bez slitování. Nenechají vás ani nadechnout. Jediné, co můžete dělat je držet se a nechat se unášet.
Ale po nějaké době, možná po týdnech, možná po měsících, zjistíte, že vlny jsou sice pořád 10 metrů vysoké, ale přicházejí s větším odstupem. Když přijdou, zase vás úplně zatopí a smetou, ale v těch okamžicích mezi nimi můžete dýchat a můžete fungovat. Nikdy nevíte, co vám ten smutek spustí příště. Písnička, obrázek, vůně šálku s kávou. Může to být cokoliv ...a vlna přijde a ničí. Ale mezi vlnami, tam je život.
A za nějakou dobu si najednou uvědomíte, že vlny jsou už vysoké jen 8 metrů. Nebo 5 metrů. A i když stále přicházejí, přicházejí méně a méně často. A že to, že se blíží, dokážete uvidět. Výročí, narozeniny, Vánoce. Vidíte je přicházet a můžete se připravit. A když vás to pak spláchne, víte, že se vám podaří ..zase … nějak vyplavat na druhé straně. Budete celí mokří, budete kuckat a prskat vodu a ještě pořád se držet nějakého malého kousíčku toho vraku, ale vyplavete.
Věřte starému chlapovi. Vlny nikdy nepřestanou přicházet a jistým způsobem ani nechcete, aby přestaly. Ale naučíte se je přežít. A pak přijdou další vlny. A ty přežijete také.
A když budete mít štěstí, budete mít spoustu jizev po spoustě lásek a prožijete spoustu ztroskotání.” |
|
Podpořte chod fóra 