 | Adam 
11.09.2018 02:36
Bydliště: Praha
|
| Relaxace jsou fajn, ale klíčové jsou mantinely, které si v životě sami nastavíme
I když je to někdy nepříjemné, dělat takovou tlustou čáru a často se nám do toho nechce, velmi důležité je nastavit si v životě určité mantinely ohledně toho, co všechno nám odčerpává energii, vytváří stres, nebo narušuje klid. Mít alespoň občas úplný klid a čas jen na sebe, je velice důležité. A bohužel musíme být občas i trochu sobci, nebo ne sobci skutečně, ale občas se musíme zachovat tak, že nás ostatní mohou za sobce považovat. Pokud ale budeme mít jasno, že tak je to správně, ať si každý (i třeba někdo blízký) klidně myslí, že jsem sobec. On můj život nežije.
Pomalu se tím blížím k příkladu, kdy dlouhodobě nemáme svůj klid, máme stres a starosti, kvůli nějaké situaci v rodině. Může to být leccos, typicky třeba nějaké zdravotní problémy. Nechci nikoho poňoukat, aby se bezohledně vykašlal na své blízké kvůli snaze být pořád v klidu a nemít stres. Jenže, často ohledně zdravotních problémů našich blízkých obětujeme víc, než bychom museli, nebo než má smysl. Často lpíme na něčem, co má být údajně pro toho druhého dobré, ale ve výsledku to pro něj zas až tak přínosné není a nám ten přístup neprospívá už vůbec.
Typicky:
,,Přece babičku nemůžeme jen tak strčit do domova důchodců!"
Takže to dopadá tak, že babička potom nekonečné dny sedí doma sama, pořád kouká jen na televizi, nehýbe se, takže se jí pak pochopitelně i hůř chodí, také raději ani dost nepije, aby se nemusela moc často belhat na záchod, není v dostatečném kontaktu s lidmi. My za ní musíme zhruba ob den jezdit, vařit jí jídlo, kontrolovat braní léků a řešit menší i větší starosti, které takový člověk (když je v bytě nebo domku sám) může napáchat. Zastavíme se za ní vždy na chvilku, protože toho máme moc, jsme unavení, i toto samotné nás vysiluje. No a babička, dlouhé dny ukotvená před televizí, postupně přestává vědět, jak se jmenují její vnoučata, v jakém městě bydlí, jak se jmenovali její kamarádi, jak se používá telefon, kde jsou v kuchyni talíře, s kým se její syn oženil atd. Sama v bytě postupně mizí a my se doma postupem času stále více nervujeme, jestli po cestě na záchod třeba neupadla na zem, co všechno připravit pro další naše "dostaveníčko" atd. Časem postupně nadále roste náchylnost k tomu, aby se babičce, která je sama doma, skutečně něco stalo a ona si pak ani sama neporadí. Protože místo neustálého dozoru se uvidí, kdy proběhne další naše "návštěva". A ono se pak samozřejmě něco stane. Babička, velmi osamělá sama doma, končí svou pouť po hmotném světě. Ale hlavně, že jsme jí nestrčili do domova důchodců, i když jsme na to třeba měli finanční prostředky.
A takových problémů si někdy děláme neuvěřitelné množství. Přitom jen lpíme na nějaké hlouposti.
Jiný případ je, že se nervujeme kvůli někomu blízkému, komu je naše starost vlastně úplně volná a stejně si vše udělá po svém. Dotyčný nám třeba i dost naznačuje, že o naši starost nestojí, ale my se přesto snažíme a stresujeme. On třeba pak i vyloženě nespolupracuje, snahu o poskytnutí pomoci nebo podpory bojkotuje, ale my se pořád jak blbci snažíme. Také nesmysl... Ukončit to okamžitě. Bez ohledu na to, jestli to je náš rodič, sourozenec atd.
A jestli byl ten jeho bojkot jenom určitá póza, tak to pardon, ale to má smůlu. Vše má své meze. Jinak zůstaneme v pasti vlastního blbého přístupu a budeme se jen trápit.
Život je vzácný. Měli bychom se sice starat o blízké, které máme rádi, nebo kterým to "dlužíme", ale stejně tak si musíme ujasnit, jak si nastavíme určité hranice.
Úplně jinam - do zaměstnání - kde máme tendenci kvůli kariéře a (zbytečně velkým) penězům zaprodat svou duši, svůj klid, množství volného času s milovanými, to už ani nebudu zmiňovat, všem asi jasné. Jen zmíním to, že často máme pocit, že potřebujeme určité množství peněz k životu, ale ve skutečnosti často potřebujeme o poznání menší měsíční částku. Nebo si máme tendenci vytyčit nějaké hmotné cíle nebo život "ve velmi dobrém zajištění", ale pak kvůli tomu tak makáme a máme takový stres, že už si to "bohatství" pak ani nemůžeme užít. Jsme energeticky vysátí a čelíme frustraci, že jsme ty skutečně důležité věci v životě promarnili a zmeškali.
Tedy, než vůbec můžeme zahájit nějakou meditaci či něco hodně relaxačního, musíme si zajistit alespoň trochu klidu, který bude jen náš. A současně se pak věnovat i jasnému nastavení mantinelů, které jen kvůli lpění na hloupých či nepodstatných předpokladech, nebudeme překračovat. |
|
Podpořte chod fóra 