 | Hana 
10.09.2022 18:30
|
| VI. Úcta ke stromům
Víkend, co víkend chodila na Velký Blaník a milovala to místo víc a víc. Pokaždé však putování bylo jiné, a byť šla třeba stejnou stezkou, byla vždy nová. Kráčela za svitu slunce a obdivovala krásu zdejší přírody. A do toho slunce se často dívala, nastavovala mu svou tvář, a světlo se štěpilo do barev duhy, a ta duha vyplňovala prostor mezi stromy a skalami. Kráčela za deště a zdálo se jí, že příroda je ještě krásnější. Ať již to bylo drobounké, něžné mrholení, hladící a osvěžující vše na zemském povrchu, či v té době sucha půdou, rostlinami i lidmi tolik očekávaná blahodárná průtrž mračen, měla pocit, že sama se stává tou vodou. Kráčela za mlhy nebo uprostřed sněhových vloček snášejících se z nebe, a pokaždé ta příroda byla krásnější a krásnější. Kráčela na jaře, v létě, na podzim, v zimě, pozorovala měnící se barevné tóny, vnímala vůně, zvuky.
Obdivovala stromy a napadlo ji, že člověk je jako ten strom bytostí nebe a země. Sahá vysoko do nebe a hluboko do země, a působí tedy jako prodloužení nás samotných.
Nebe ve mně chodí po zemi,
někdy zdá se mi…
A jenom – Óm…
Objímala ty stromy, hlavně buky, které na vrcholu Blaníku převládaly, a ony jí učily toleranci, trpělivosti a lehkosti ducha a slov. „Každý strom je osobnost a lze s ním navázat krásný, hluboký, slovy nepopsatelný vztah,“ říkala si. Všechny stromy jsou však posvátné, a opírajíc se o ně, člověk může čerpat sílu, nacházet klid a dokonce i moudrost, zvláště z těch starých, mohutných a svébytných, pod jejichž rozložitými větvemi jako by bylo mocné silové pole.
Obejmu tě,
Strome,
Bratře…
A okamžitě tlukot srdce všechno přehluší
a nikdo netuší,
jak je nám spolu krásně.
Chci ten pocit světu sdělit,
a proto nahlas říkám,
které ty mi šeptáš, básně.
Koruna stromu dosahuje vysoko a kořeny pronikají hluboko, a tak v kmeni proudí životní síla mezi Nebem a Zemí jako jejich spojení. Podle dávné evropské tradice prý strom koření v nebi a koruna sahá k zemi, což značí, že život se vyvinul z jemnější dimenze a hrubohmotný svět není příčinou, nýbrž výsledkem. Strom vnímavému člověku předává ještě i další poselství, a to, že lidé a všichni ostatní tvorové jsou jako jeho listy vzájemně propojení a nikdo není důležitější než ostatní.
Čím výše se nebe otvírá,
tím hlouběji i peklo své krajiny prostírá.
Člověk se těch hlubin bojí,
a tak oči zavírá…
A věru
zůstane radši v průměru…
O co se vlastně opírá?
A vzpomněla si, že první lidé přece žili v lesích, a ten je tak jejich dětskou kolébkou, kde se člověk cítí asi nejblíže Matičce Zemi. A bylo jí smutno při pomyšlení, že dnes je většina lesů pouhými užitkovými plantážemi na dřevo. Snila o nedotčeném lese, který se jí jevil jako posvátný háj.
V té době sucha se rozšířil kůrovec a v Čechách se hovořilo o kůrovcové kalamitě. Brouk neúprosně likvidoval uměle vysazené monokultury smrků. Oslabené stromy nebyly schopny odolat milionům lýkožroutů kladoucích vajíčka pod jejich kůru a poté, co kůrovcové larvy vyžraly lýko, dospěly v brouky, letěly dál. I na Blaníku, zvláště v nižších polohách, byl smrkový, užitkový les. A tak vídala dřevorubce, pokácené stromy, vozy na odvoz dřeva, jeho prodej. Snad nešlo katolické církvi, která se bůhvíproč stala restituentem Blaníků, jen o vydělávání peněz, o zisk? Kolikrát se přece při svém putování těšila ze spousty lesních školek a nově vysazených buků, javorů a dalších listnáčků. Ale doubkům se na Blaníku nedařilo. Ó, ten dub, privilegovaný nástroj komunikace mezi nebem a zemí, symbolizující sílu, moc, solidaritu, zasvěcený slovanskému bohu deště, hromu a blesku a také patronu válečníků – Perunovi!
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
12.09.2022 11:13 Editace moderátorem. |
|
Podpořte chod fóra 