 | Hana 
14.09.2022 08:07
|
| X. Český Olymp
A častěji a častěji vystupovala na Velký Blaník. Opouštěla údolí, kde bydleli lidé. A každý krok vzhůru ji od toho údolí vzdaloval, zanechávala pod sebou starosti všedního dne a všechny ty propletené vztahy a vazby. Zvlášť v zimě, kdy větve stromů byly holé, pozorovala okolní vesničky, vnímala život lidí v těch domečcích i větších stavbách, jako by viděla, co dělají, o čem přemýšlejí, a hlavně, jak většina z nich je stále ještě ustrašená.
Ten strach z toho údolí cítila často. Jako by v mnoha lidech dosud zůstávala nějaká stará obava z nedostatku, jako by nevěděli, že příroda jim nabízí vše, co potřebují k životu: potravu, obydlí, šatstvo, léčiva, daruje jim krásu i pravý pocit spokojenosti, vede je k duchovním zážitkům. A tak se stále něčím obklopovali a měli potřebu hromadit, ať už to byly věci, peníze, informace či zážitky, a vůbec jim nedošlo, že takto obtížení do nebe nevzlétnou. „Ale třeba jsou takto spokojeni,“ napadlo ji. „Třeba vůbec nemají potřebu si jen tak lehce vzlétnout a vidět se z vyššího nadhledu.“
Mnozí si stále ještě mysleli, že přírodu, půdu mohou vlastnit, a tak se v údolí vedly neustálé spory o ni, a místo, aby o ni s láskou pečovali, využívali ji, až zneužívali. Rozuměla jim, sama se narodila na statku, tedy do majetku, a na vlastní kůži zažila, co s lidmi dělá a jak jsou opilí právem na něj a jak je těžké se z té závislosti vymanit. A jak si někteří lidé ten majetek záviděli. Ta závist byla v té české kotlince veliká a všudypřítomná.
A zítřek, kdy tě nebude,
je každým dneškem blíž.
Tento život mizí rychle,
vše, cos nahromadil, opustíš…
Víš?
V údolí si dokonce mysleli, že mohou vlastnit ostatní lidi. Někdy pohled do těch domečků nebyl moc pěkný, bylo jí smutno z toho, co se lidé snažili ukrýt za zavřenými dveřmi, jaká dramata se mezi nimi odehrávala. A když pak vylezli na náves či náměstí, tak se chovali úplně jinak, protože: „Co by řekli lidi?“. Té drahocenné energie vydané namísto na tvoření na věčné a nekončící žabomyší války!
A ve většině těch domečků byla puštěná všudypřítomná televize se svými katastrofickými, senzacechtivými či lidi navzájem rozeštvávajícími zprávami. Kdo vlastně potřeboval ty lidi držet ve strachu? Moc dobře ale věděl, že svobodnému člověku se těžko vládne, protože takový žádnou vládu nepotřebuje, neboť má vládu sám nad sebou. Ale otrokům se vládne dobře a nejlépe podle hesla: „Rozděl a panuj“. Ale také viděla, jak postupně přibývá lidí, kteří už otroky být nechtěli, a měla radost. A byla optimistkou, věřila, že v lidském chování zvítězí vzorce duše nad vzorci zdegenerovaného zvířete. Vzorec zvířete je relativně čistý a jednoduchý, avšak zdegenerované zvíře je hodně sobecké.
A když pozvolným krokem dokráčela na vrchol Velkého Blaníku, byla už jen sama. Milovala ten vrchol kopce, který pro ni nebyl jen místo dalekého rozhledu, ale místo zvláštní mystické osamělosti, místo, které nutilo myslet jinak, místo blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Na tom vrcholu vnímala vzdušný živel. „Vždyť všechny živé bytosti dýchají stejný vzduch, a jsou tímto způsobem vlastně spojené,“ napadlo ji. „A jsme spojeni i zemí, po které chodíme, každý jsme střípek v té nádherné mozaice života, a každý střípek je důležitý, aby byla mozaika úplná.“
Na Velkém Blaníku měla pocit, že pobývá mezi bohy, a tak té hoře, pro mnohé až příliš tvrdé a drsné, začala říkat Český Olymp.
Cítila zde velkou sílu, kterou si sama pro sebe nazvala Perunem. Ó, ten hromovládný Perun, který pro ni jako ženu představoval mužský protipól! V době válek vystupoval do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství zbraní a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru byl bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášejícím úrodě vláhu. Byl mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě – dub –, a právě mladým doubkům se na Blaníku nedařilo uchytnout.
Jak začala turistická sezona, lidé vrchol kopce brali útokem, zanechávajíce po sobě památku v podobě poházených odpadků, případně vrypů do stromů, jakože: „Já jsem tam byl, a všichni to musí vědět.“ Turisté však většinou jen vylezli na rozhlednu a po cestě si přečetli naučné tabule, které informovaly o tom, že zde bylo keltské hradiště z pozdní doby halštatské, disponujícím vnějším a vnitřním opevněním a rozdělené na vnitřní akropoli a vnější předhradí. Hradiště využívalo přirozených skalních masivů, které byly jeho součástí. Později zde stála tvrz a snad i dřevěný hrad. A z Rytířské skály také prý skočil kůň, obdobně jako Šemík, až na Malý Blaník.
Vnímali vůbec ti turisté ty skály, ty kameny, které jsou kosti země, jako jsou kosti kameny lidského těla? „Holčičko, kosti a kameny mají souvislost se zemřelými a předky,“ uslyšela v hlavě hlas. Kdo tedy byli její předci a kdo vlastně její rodiče? A proč se jim v tomto svém životě narodila, co se od sebe měli naučit? A vnitřním dialogem při těch procházkách se jí vše postupně ujasňovalo a pomalu začalo do sebe zapadat.
Komu a čemu vlastně to hradiště sloužilo? Jeho význam patrně souvisel s blízkými nalezišti a těžbou mědi, zlata a stříbra v Roudném. Ostatně Keltové byli první, kdo kovy těžili a zpracovávali a zavedli na území Čech mince zvané statéry. Ano, kovy, hlavně zlato, a alchymie. Jak to vlastně je s tím kamenem mudrců?
A proč najednou objevila zapomenutý řetízek s přívěškem sytě rudých českých granátků, zasazených ve zlatě ve tvaru čtyřlístku, který si kdysi jako dívka pečlivě vybrala a dostala jako dárek od rodičů? Ač šperky běžně nenosila, s láskou si řetízek pověsila na krk, a jako by nacházela ztracenou sílu...
Na vrcholu Blaníku bývala druidská svatyně. Druidové zde měli školu, kde se učili rozvíjet jasnovidné a léčitelské schopnosti.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 