 | Hana 
18.09.2022 09:39
|
| XII. Menhir Přítel
„Holčičko, boží dílo je bezedná studnice poznání a má vlastně současně tři dimenze, které jsou neoddělitelné a můžeš je chápat jako hmotné, energetické a spirituální vlastnosti přírody,“ uslyšela hlas ve své hlavě, zrovna když byla opřena o menhir Přítel pod Veřejovou skálou. Ještě mnoho lidí však v té době bylo přesvědčeno, že příroda je omezena jen na hmotnou dimenzi. Ale postupně i vědci připouštěli energetické procesy, které působí za ní, avšak spirituální rozměr přírody stále většinou popírali. Nebyla určitě žádná náhoda, že se v té době mezi lidmi znovu probouzel zájem o neviditelné síly přírody, které si v dávnověku zosobnili a nazvali božstvy, a tím pádem i o silová místa.
Menhir, ten upřímný, velmi přímý přítel, působící dojmem velké síly, byl druidy.cz vztyčen před několika lety. V dávné době býval rituálním menhirem, ale pak, s úpadkem společenství lidí, byl odstraněn a ležel shozen pod rituální plošinou. A vybavily se jí čarodějnické rituály a Jan Hus, který lidi ve své době od návštěv Blaníku odrazoval. Děkovala těm druidům za opětovné vztyčení toho přijímače kosmické energie a posílení, ochrany a harmonizace okolního území. Význam menhirů spočívá v odlišné interakci s okolím, neboť jsou z jiného materiálu než okolí, je to vlastně obdoba asymetrického kondenzátoru a jeho silových účinků.
K menhiru často přicházela jen tak pobýt, vnímala jeho vznešenost, a tak mu začala říkat Kníže. Ano, byl to její kníže, a ona byla kněžna. A jako muž vstoupí do ženy, a stanou se jedním, tak ten kámen po nějaké době vstoupil do ní, a ona se najednou stala tím menhirem chodícím po zemi. „Přece nemohu být kamenem, vždyť jsem člověk,“ bránila se. „Přece nemohu být studeným kamenem, mám hřejivé srdce, přece nechceš, abych zkameněla,“ nemohla pochopit, co to má znamenat. A ze všech stran uslyšela hlasy: „Rozhlédni se a dívej se pořádně, kolik nás tu je.“ A viděla slunce, oblaka, skály, stromy, prameny, zvířata a rostliny. A viděla, že jsou to živé bytosti a jaké krásné dohromady tvoří organické spolupracující společenství.
A zase slyšela ty hlasy: „Ale ty máš to nejdůležitější, v tvé hrudi tluče lidské srdce, a to srdce musíš otevřít, až se rozehřeje, a oživí ten kámen.“ A ona pochopila a přijala. A středem její bytostí se stalo to srdce v hrudi bijící. „Aha,“ zaradovala se, „a tvořivou sílu mající.“ „Ano, jsi tvůrce, člověk je tvůrce! Jen si to musí znovu uvědomit, že je současně Stvořitel, Tvoření a Stvořené,“ učili Blaničtí učitelé. „Člověk je tedy vlastně sám Bůh,“ napadlo ji. Ale v té době slovo Bůh bylo zprofanované různými ideologiemi, kdekdo ho hledal, vysvětloval, a tak raději používala označení: „Je, co je,“ vše a nic současně.
Jak pojmenovat to něco,
co za krásou vnějších forem je?
snad hluboká podstata,
pravda,
láska…
Zkrátka: Je, co je.
A to místo v její hrudi se stalo prázdným prostorem a viděla, jak se vše pouhým záměrem, myšlenkou tvoří z ničeho. Až se ulekla, když jí došlo, že lidé si vlastně svými myšlenkami tvoří svou realitu. A cítila ty nekontrolované, strachem ovládané myšlenky lidí. Už se nedivila, proč svět byl takový, jaký byl. Vždyť si ho lidé svými myšlenkami takový stvořili. Ale to znamená, že ho mohou svými myšlenkami zase změnit.
A už jí neříkali Holčičko, ale Kněžno.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 