 | Hana 
21.09.2022 09:14
|
| XV. Sídlo čaroděje
Noční procházky a vůbec tmu si tak oblíbila, že dokonce chtěla žít obráceným způsobem – ve dne spát a v noci bdít. Jak ten noční život byl zajímavý! A jak ten denní se svými běžnými starostmi a povinnostmi naopak tak nudný, že by jej klidně obětovala a prospala…
Dokonce absolvovala týdenní pobyt ve tmě ve stavbě tvaru pyramidy. Věděla, že v té tmě člověku vplouvá do mysli jeho podvědomí, ukazují se věci, které do něj úmyslně či neúmyslně zatlačuje. Jak byla udivena, když po pár dnech již nepobývala ve tmě, ale ve všudypřítomném světle. A jak se podivila, když se před ní objevily dvě bílé pyramidy. Později jí došlo, že to byly Blaníky.
Na Blanících bylo stále co objevovat. Chtěla zde strávit i přechod ze starého do nového roku. U rozhledny se však na Silvestra konala jakási hromadná akce a celý Blaník, nejen parkoviště, byl obležen auty. Musela tedy zaparkovat na jí dosud neznámé cestičce vedoucí do lesa, a tím pádem touto náhodou došla ke skalnímu útvaru, který jí do té doby zůstával utajen. To místo se jí zalíbilo a jako by ji zvalo strávit tam noc. Od rozhledny se však ozýval hluk, oslavy byly v plném proudu, a tak jela pryč.
To místo ji ale znovu vyzývalo: „Přijď tedy jindy na noc!“ Bylo to tak neodbytné volání, že hned následující večer, na Nový rok, se tam vypravila. Šla jako vždy s panterem a k té skalce přicházela zrovna, když zapadalo slunce. Byla tím pohledem tak unesena, že jej chtěla mít na památku vyfocen. Když se pak druhý den na fotku podívala, viděla na kameni obličej kněžny Libuše, nebo z jiného úhlu pohledu dvě postavy stojící proti sobě – muže a ženu.
A na té skalce zůstala až do noci, kdy vnitřním zrakem viděla jakéhosi velikého černého mága. „Vždyť ale magie je jen jedna,“ pomyslela si. „Vždyť vždy záleží jen na úmyslu, záměru.“ A ten černý mág se postupně zmenšoval a jako by říkal, že pro černou magii už v tomto světě není místo. Pak zmizel úplně. Nazvala si tu skalku pro sebe Sídlem čaroděje a pomalu odcházela. Panter tam ale zůstal, už s ní nešel.
A tak se musela naučit v lese chodit bez pantera. Ten bydlel na té skalce, a vždy když přišla na Blaník, jako by ji odtud zdravil. A od toho dne ji doprovázela puma plavá, která jí sice vždy byla nablízku, ale spíš jako by ji hlídala a dbala na to, aby se jí nic nestalo. Věděla, že mladé pumy se naučí využívat svou sílu a přednosti teprve poté, co se dopustí omylů a chyb. A jako by jí ta puma dávala najevo, že již dospěla, že už může chodit sama, protože se poučila, a jako by říkala: „Už na to máš, dokážeš to.“ „Okolí se to ale asi moc líbit nebude,“ pomyslela si.
Tančíš, jak společnost píská?
Tak hlasitě vříská…
Nebo tančíš na hudbu, jež vychází z tebe?
Snad z nebe…
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 