 | Hana 
21.09.2022 09:22
|
| XVI. Vzkaz z Blaníku
Jak pravidelně chodila do blanické přírody, začaly ji cíleně přitahovat výrazné kameny a skály, neboť v nich viděla zvláštní obličeje, jež byly jaksi oživené. Posadila se k nim a naslouchala, co jí chtějí říct. Samozřejmě nemluvily slovy, a tak se učila být této komunikaci přístupná a pochopit. A toto učení ji velice bavilo. Kolik turistů však bez hlubšího zamyšlení minulo veřejně označenou skálu Jana Očka z Vlašimi, prvního českého kardinála, rádce a důvěrníka Karla IV., donátora umění…
Na Blaníku, a zvlášť na Veřejové skále a v jejím okolí, však viděla obličeje mnoho mužů, možná těch rytířů, ale viděla třeba i Jana Husa či Jana A. Komenského, učitele národů, kterého milovala snad nejvíc. Dokonce si přečetla jeho Labyrint světa a ráj srdce a genialitou tohoto zásadního díla byla ohromena. On snad psal o ní? Jeho Poutník byl vržen do světa vybaven brýlemi mámení. Vše viděl a vše kritizoval. Chtěl sejít ze světa a skončit život pro špatnost, která byla všude. Ale duchovní podstata mu v tu chvíli radila: „Vrať se, odkud jsi vyšel, vrať se do svého srdce.“ Byla to veliká milost a poutník již omšelý, potrhaný a světem pošpiněný se navrátil do sebe, a tam uviděl nápisy: Čistota, pravda, krása, naděje. A zalíbilo se mu tam. Pak se zas vrátil do světa, ale už se díval jinak, mezi lidmi nacházel takové, kteří navzdory okolnostem byli pro druhé posilou a světlem. A v druhém obrácení pak vzdal hold božství v člověku, které celý svět velmi opravdově a rozumně řídí.
Na Blaníku se zkrátka sešla samá „lepší společnost“, a tak zde nemohl chybět ani Švejk, prý duševně chorý, či snad taktéž geniální, jehož pochopila a ocenila až v dospělosti. Jak si ti Češi vždycky dokázali pomoci humorem! Ale jak také někdy jen švejkovali, a skutek utek...
Většina „geniálních“ myšlenek, jak se jí smály její děti, a také většina jejích básniček ji napadala na Veřejové skále, místě, které na Blaníku navštěvovala nejčastěji. K té bráně do jiných světů ale vždy měla veliký respekt. Seděla na ní i o Velké noci a čekala, co ji napadne. Jak se divila, když v hlavě uslyšela melodii písně Kde domov můj a vnitřním zrakem viděla napsaná slova její nové sloky. A v té tmě je zaznamenala do notýsku, který s sebou nosila, aby je nezapomněla a předala lidem té země.
Z Blaníku zas
je slyšet hlas:
Lidé, páteř narovnejme,
hlavu a srdce neztrácejme,
moudrost předků vraťme zpět,
našim dětem chraňme svět.
Vždyť je to tak krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.
A jako by v pomyslných rozích čtverce stáli kolem ní Perun, Lada, Veles a Živa a vytvořili mezi sebou jakýsi světelný sloup.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 