 | Adam 
20.10.2022 14:10
Bydliště: Praha
|
| Jedno z (méně tradičních) tvrzení typu ,,jak to bylo"
o českém a moravském "údolí" v průběhu středověku.
Toto je konkrétně od: Chudivanyi Zsuzsa Zuzana (HU)
------------------
Čerpáno z Lexikonu PALLAS (1893)
(omlouvám se za případné nepřesnosti ve jménech)
Čechy
Čechy převzaly svůj původní název Bojohemum od Bójů keltského původu, které odtud v době Kristova narození vyhnali germánští Markomané, kteří poslouchali krále jménem Marbod.
V průběhu VI. století se markomané přesunuly směrem na Bavorsko a po nich se do téměř zcela zničených Čech stěhovaly slovanské kmeny, které se brzy sjednotily pod společný název Češi.
Brzy je pokořili Avary.
Proti jejich jhu povstali Češi v roce 623 pod vedením franského přistěhovalce-obchodníka, jménem Samo a sjednotili se se sousedními slovanskými provinciemi, ale takto založená země se po Sámově smrti (658) opět rozpadla, takže v příštích dvou stoletích byli v Bojohemu jen někteří slovanští náčelníci.
Za válek Karla Velikého proti Avarům táhli Frankové několikrát přes Čechy a vykonávali nad Čechami určitou moc.
Češi přijali křesťanství také z Německa; Vliv slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a účinek jejich obrácení byl pouze dočasný.
814. bylo v Řezně pokřtěno čtrnáct českých náčelníků
V roce 895 se další náčelníci vydali na totéž místo, aby se nabídli pod ochranu krále Arnulfa před Svatoplukem, pánem Velké Moravy.
Později Spythiniev I., pocházející z rodu Premizlida, využil nepokojů způsobených častými nájezdy Maďarů, ke sjednocení slovanských kmenů země v knížectví (912).
Spythinieva vystřídal v knížectví jeho mladší bratr Vratizlav (Ulaszló), manžel bájné Drahomíry.
Jeho syn, sv. Václav, horlivý zastánce křesťanství, byl roku 929 donucen králem Jindřichem I. uznat německou suverenitu.
Pro jeho sympatie ke křesťanství a Němce se proti němu spikli pohanští Češi a on se stal v roce 936. obětí tohoto spiknutí.
Jeho mladší bratr Boleslav I. který zlomil moc šlechty, byl také nucen uznat v roce 950 nadvládu Německa;
Jeho syn, II. Boleslav rozšířil svou vládu i na Moravu, Slezsko a dnešní západní Halič.
Za jeho vlády Německý císař Otakar II. osamostatnil Čechy od řezenské (Regensburg) diecéze a založil pro něj biskupství pražské (973).
Polský král Boleslav Hrbry si však od vévody Boleslava III. vzal zpět nejen jmenované území od Čech, ale ovládl i větší část země.
Ale poté, co Císař Henrik II. byl několikrát ve válce s polským králem, Čechy byly znovu osvobozeny a císařem dosazeným knížetem se stal Jaromír (z rodu Přemyslovců), (1004).
Jaromírův mladší bratr Ulrik od Konráda II. za věrnost císaři dostal Moravu v léno (1029).
Ulrikův syn Břetislav I. zavedl seniorátní nástupnictví na trůn.
Ulrik pod praporem císaře Henrika III. bojoval i proti naší zemi (Uhersku), když v roce 1051 postoupil po levém břehu Dunaje k Ostřihomi; ale když se dozvěděl o císařově selhání u Vértes, znovu se ze země stáhl.
Vratislav II. (1061-92) od císaře Jindřicha IV. (1086)
a jeho vnuk II. Vladislav (1140-74) od císaře Fridricha I. Rudovouse (1158) dostali královskou korunu a hodnost, ale obojí jen dočasně.
V letech 1173 až 97, během nichž deset knížat soupeřilo o kolísavý trůn, začal v Čechách velký úpadek,
až Přemysl Ottokár I. (1197-1230) přeměnil dědictví trůnu na primogenituru a posílil královský titul a hodnost, kterou získal od protikrále Filipa Švábského v roce 1198 a kterou potvrdil Fridrich II. v roce 1212 - obratnou politikou a statečností.
Za vlády Přemysle Otokara II. (1253-1278) se Čechy vyšvihly do úctyhodné moci, využil stranických nepokojů zuřících v Německu a mezivládí (interregnum) k založení obrovské české říše částečně s mečem, částečně s penězi, dobrými slovy a privilegii.
Otokar projevil svou moc i u ostatních sousedů, včetně naší země (Uhersko), proti které rozpoutal čtyři války v letech 1252-1275.
Na jeho slovo vyhnaly štýrské řády prince Štefana ze své země;
V roce 1260 vyhrál velkou a krvavou bitvu proti Bélovi IV. na Moravském poli, načež uzavřel mír a vzal za manželku princeznu Kunigundu, vnučku Bély IV., ale v roce 1270 zahájil další válku proti svému švagrovi Štefanovi V. a v roce 1271 postoupil přes zničené Pošonské (Bratislavské) a Mosonské župy do Győru.
Po chvilkovém smíření v roce 1273 znovu překročil Moravu a pronikl až k Nitře. Pak ale jeho šťastná hvězda zapadla.
Nový německý král vstoupil do aliance s uherským dvorem Lászla Kuna IV. (nevím, jak mu říkáte česky) proti Rudolfu Otokarovi Habsburskému, a první úspěch zaznamenal v roce 1276, kdy donutil Otokara, aby se sklonil před branami Vídně a předal císařské vazalské provincie.
A když v roce 1278 český král, který neunesl ponížení, porušil mír, došlo mezi ním a Rudolfem k dalšímu zápasu.
Při této příležitosti mohl Rudolf pozvednout jen malou armádu, zatímco Otokar postupoval k Vídni v čele 60 000 česko-polských a částečně německých armád.
Naštěstí pro Rudolfa však László Kun s nímž se Rudolf spojil, přivedl v 26. srpna 1278 na Moravské pole, 40 000 uherských a kunských válečníků. Vedle Dürnkruta zcela porazil vojsko českého krále, který sám přišel o život po udatném odporu.
Rudolf ponechal českou korunu Otokárovmu malému synovi, Václavovi II. v držení, který se později (1283-1305) sňatkem a i svolením dostal i k državě Polska.
Jeho syn III. Václav, 4. srpna 1306 byl zavražděn v Olmücu(Olomouc) a rodina Premyslovců zemřela s ním.
V letech 1310 až 1437 vládli v Čechách králové z rodu Lucemburků.
Král Jan (1309-1346), syn císaře Henrika VII. a švagr Václava III. získal Lužici a Slezsko, ale vzdal se nároků na Polsko ve prospěch polského krále Kazimíra za 500 marek zlata.
K tomuto usmíření došlo ve Visegrádu (1335), na slavném dvoře našeho krále Károly Róberta, který jako smírčí arbitr urovnal spory Jána a Kazmíra (jeho švagra).
Poté, co Ján Slepý padl u Crécy, nastoupil na trůn jeho syn Karel I. (jako německý císař Karel IV., 1346-78).
Ten významně přispěl k rozkvětu Česka a zajistil trvalou památku založením Pražské (úplně první německé) univerzity (1348).
Na čas získal i Horní Falc(Pfalz) a Braniborsko.
V době jeho násilnického a vrtošivého syna, Václava IV. (1378-1419) se objevil reformátor Jan Hus a v souvislosti s ním začala česká národní hnutí, která v roce 1409 zapříčinila odchod německých učitelů a studentů z Prahy.
Zigmund (Václavův mladší bratr), který držel od roku 1387 uherskou korunu a od roku 1410 německou korunu, jako císař považoval za povinnost napravit schizma a křivdy, které v církvi vypukly.
Ale protože reformní koncil v Kostnici, svolaný za tímto účelem, v roce 1415 upálil modlu Čechů Huse (navzdory exkomunikačnímu listu (?propouštěcí list) obdrženému od Zikmunda: po smrti Václava, rozhněvanými Češi byl Zikmund vyhnán (v srpnu 1419) ze země, a Husovi následovníci se strašlivě pomstili na duchovenstvu, na katolických kněžích a německém lidu, a pak v letech 1419 až 1436 ničili i sousední státy ohněm i mečem.
Severozápadní župy naší země (Uher) mimo jiné hodně trpěly vpády husitů a přibývajícími žebráky z Čech, kteří se později usadili na vysočině.
Česká země sama o sobě strašlivě trpěla a navíc svých chováním Češi budili nenávist a odpor okolního civilizovaného světa.
Poté, co nejslavnější vůdci husitů v urputném stranickém boji téměř všechny uhynuli, smířil se vyčerpaný národ v 1433 roku v Basileji s kat. s církví, která povolovala užívání kalicha; zároveň se země usmířila s králem Zikmundem.
Václava na trůnu jej vystřídal jeho zeť, Albrecht II. (1437-1439, který je držitelem i uherské koruny).
Za jeho krátké vlády moc šlechty ještě vzrostla a antipatie k cizím knížatům vedly k tomu, že po smrti Ladislava (1458-1457) se Čechy proměnily v národní volební monarchii.
Prvním národním knížetem byl Jiří Podiebrad (1458-71), dosud dočasný guvernér, který se svým bystrým talentem a skutečnou národní politikou velmi podobá svému velkému současníkovi, našemu králi Mátyáši Hunyadimu, který měl jako první ženu také jeho dceru Kateřinu.
Podiebrad se však přikláněl k husitskému náboženství, za což ho papežové prokleli a vyhlásili proti němu křížovou výpravu, kterou bezmocný císař Fridrich III. a papežové svěřili králi Matyášovi který ji provedl (1468-78).
V průběhu probíhajících válek se střídavým štěstím, katoličtí českomoravské a slezské řády sice Mátyáše zvolili českým králem, ale vrchní husitští češi uznali za Podiebradova nástupce polského knížete Ulásla Jagella (v češtině pravděpodobně jiné jméno), syna krále Kazimíra, kterého Podiebrad rovněž uznal za svého nástupce, i když to znamenalo ignorování vlastních synů.
Válka ještě zuřila, když Podiebrád zemřel (1471) a nyní byl boj ještě zoufalejší, neboť král Kazimír nejen podporoval Ulásla, ale také podával ruce nespokojeným v Uhrách.
Nakonec však zvítězil Matyáš a ze svého tábora u Boroszló dostal vojska českého i polského krále do tak tíživé situace, že spojenečtí králové osobně žádali o mír (Olmücký/Olomouc mír, 7. prosince 1478).
Podle tohoto míru mohl i Uláslo užívat český královský titul a tak i Čechy zůstaly v jeho držení, ale pobočné provincie koruny české, t.j.: Morava, Slezsko a Lužice se dostaly do držení Matyáše;
Po smrti Mátyáše mohli Češi tyto země od Uher vykoupit zpět za 400 000 zlatých.
------------------
Mapa má pojednávat o situaci v 11. stol.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 