 | Hana 
15.02.2023 11:42
|
| O pokoře
Mezi pokorou a sebedůvěrou není žádný rozdíl. Je to neustálé uvědomování si toho, co je nejvyšší část a co je nejnižší část.
Když je člověk pokorný, neznamená to, že je slabý, že je žebrák. Pokora a pokoření jsou dvě naprosto odlišné věci. Proč bychom měli někomu dovolit, aby po nás šlapal a ponižoval nás?
Pokora je něco, co spontánně roste v našem každodenním životě, protože je to ta nejsladší, nejjemnější, nejvláčnější a zároveň neúrodnější půda v nás.
Podívejte se na Matku Zemi. Může být někdo nebo něco tak pokorné jako ona? Nese nás, přijímá všechny naše rány, vede nás. Je veškerou láskou, veškerým soucitem a zároveň velkou silou. Ale když se na Matku Zemi podíváme, první věc, která nás napadne, je pokora.
Je velký rozdíl mezi pokorou a pocitem, že nejsme něčeho hodni.
Když se chystáme něco udělat, něco nám může našeptávat, že si výsledek nezasloužíme.
Pocit nezasloužení můžeme mít třeba i jako důsledek něčeho nepěkného, co jsme udělali.
Nicméně ať je důvod jakýkoliv, ten, kdo se cítí nehodný, zůstává daleko od světa blaženosti.
Pokora neznamená "sedat si dozadu".
Pokud si vědomě a schválně sedneme dozadu, abychom druhým ukázali, jak pokorní jsme, nejsme vůbec pokorní. Stejně tak pokud se domníváme, že je nám někdo nadřazen, a z toho důvodu si sedáme za něj, a ne před něj nebo vedle něj, ani to není ve skutečnosti upřímnost srdce.
To je falešná pokora, protože nezískáváme radost ve svém srdci, nezískáváme radost ve své mysli.
Pokora znamená cítit radost a tudíž dávat radost. Pravou pokoru projevíme, když v druhých vyvoláme pocit, že jsou stejně důležití nebo důležitější než my.
Pokora = pocit jednoty. |
|
Podpořte chod fóra 