 | Adam 
06.01.2016 21:28
Bydliště: Praha
|
| Metodu RUŠ jsem zatím neměl čas studovat, ale měl bych něco obecnějšího, co s tím může souviset.
Jsem přesvědčen, že naprostým základem pro vyrovnanost (a tím pak i pro sílu a celkovou dobrou funkčnost) duše je podmínka vnitřně neutíkat sám před sebou a bez podvědomých obav ze zcela sebezničujících pocitů si sám se sebou narovinu vyříkat, jak na tom jsem, co jsem udělal dobře, co jsem udělal špatně, jaké mám dobré stránky, jaké mám špatné stránky, které stránky bych sám měl nebo chtěl zlepšit atd. Bohužel proti nám v tomto stojí rodinná a školská výchova, která u mnoha jedinců nepřipouštěla nějaké omyly a pokud omyly byly, bylo trestáno. Ať už jakkoliv. Mnoho z nás se díky tomu dokonce i v dospělosti podvědomě střese strachy, abychom neudělali něco špatně, až to má ten následek, že od poklidného přiznání si vlastních chyb zoufale utíkáme, kličkujeme, případně pro jistotu kopeme kolem sebe, aby to v nás náhodou někdo neodhalil. Tím vlastně jen vše zhoršujeme, ale nejen ve vztahu k okolí, ale zhoršujeme to i sami sobě. Schopnost v klidu se umět vypořádat sám se sebou, v tom je obrovská síla a přináší to nevídanou vnitřní stabilitu.
(Bez ohledu na to, jaké se ze Svobodných zednářů nakonec vylouply frakce, tak jednou z jejich hlavních myšlenek je: ,,Nejdřív zcela pochop sám sebe. Pak pochopíš vesmír." A to je myšlenka k nezaplacení.)
Dále může vnitřní vyrovnanosti (třeba v nějakých zrovna dost těžkých chvílích) velmi prospět schopnost uvědomit si, že každé sebevětší trápení (až na extrémní výjimky) je pouze věc dočasného neštěstí. Čas vždy vše změní a vlastně téměř vše vyléčí. Mnohdy se pak stane, že se člověk časem ohlédne a dokonce s upřímným úsměvem nad tím mávne rukou. Ale přitom tehdy to bylo třeba i skoro na sebevraždu. Zlé chvíle můžeme vnímat jen jako určitou zkoušku a jako jen na chvíli bolestivý kopanec do řitě, aby vývoj lidské duše nestál pořád na tom jednom zažitém místě, ale aby se musel posunout zase o kousek dál. "Za chvilku" je zase všechno fajn a kdyby jen to - většinou je tom lidská duše, moudrost a síla pak mnohem líp.
Myslím si, že ten, kdo dokáže alespoň trochu pracovat tímto způsobem (v klidu si vyříkat sám se sebou, jaký vlastně jsem a třeba s určitým nadhledem brát těžké chvíle a brát je třeba rovnou jako záležitost dočasnou), možná takový člověk nebude vůbec vnímat užitečnost či neužitečnost ryze pozitivních formulací, sluníčkování a nesluníčkování. Nebude to vůbec potřebovat.
(Pozitivní sluníčkování může mít i tak obecně nějaký smysl, protože posouvá uvažování a skutky člověka dopředu, narozdíl od pesimismu, ale jediné co je špatně a o co mnohým nesluníčkujícím lidem možná často jde, je možná to, že sluníčkování nesmí fungovat jako nalhávání si pokroucené do růžova přetvořené reality.) |
|
Podpořte chod fóra 