 | fana 
12.11.2023 19:57
Bydliště: uprostřed
|
| Figuera je o NN , a tedy o protlačení magnetických siločar až ku srážce a navíc v jiném jádře než prvotní magnetická indukce vzniká. A pokud to není možné, není možný figuera. Protože práce se koná v místě „průměrně kolmých“ siločar ku ose elektromagnetů. Zvyšování a snižování magnetického toku se děje v primárech, v sekundárních závitech nepracuje tento princip.
Nemám vyzkoušeno v praxi. Takže amatér teoretik. V souvislosti s figuerou se klade důraz na „prostorové provedení, geometrii“ stavby tří cívek.
Někde jsem se dočetl, že snad v solenoidu (asi i s jádrem) je uprostřed (poměrově) 1xB[T] na okraji vinutí je 0,5xB na konci jádra je ještě nižší, a dále stále klesá (za mezeru, atd). Geometricky „dosah“ magnetických siločar „by měl dosahovat“ cca do dálky odpovídající délce jádra elektromagnetu (asi zkoušeno na vzduchu), ale tam už je v podstatě nula. Proto by mělo být primární jádro delší a až k NN se dostane možná 0,1xB vytvářeného primárním elektromagnetem.
Mluví se o poměru 2:1 jako o minimu. (poměr délek primárního a sekundárního jádra) Momentálně si k tomu vysvětluji toto, že sekundární jádro při této geometrii udrží siločáry více pohromadě, funguje jako „vodič, dálnice siločar“, než se začnou ve velké míře odklánět zpátky ke svému protipólu, který je „velmi daleko“, tak, že se v železe srazí a začnou odklánět ven. A až vystoupené z jádra sekundáru řežou závity sekundární cívky.
Nevím, na jednu stranu siločáry chtějí ke svému protilehlému pólu co nejkratší cestou, na druhou stranu mi připadá, že by siločáry měly mít snahu se držet jádra sekundáru, než se odkloní ke svému protilehlému pólu, který je „hodně“ daleko.
Na třetí stranu nedokážu vyšpekulovat jak si spolu popovídají ty NN a střídavá magnetická indukce v sekundáru od indukovaného proudu?
A také se mluví o tom, že by solenoid neměl být kratší než 5x jeho průměr. Víc je líp, a od nějaké míry bude zbytečné jej prodlužovat.
Alternátor, generátor, dynamo, ve své paměti mám jen jeden rozdíl, kroužek versus dělený kroužek, jinak je to jeden stroj na x způsobů.
A logicky mě napadá, že bych jako první přece vynalezl kroužek, a až potom ho rozpůlil. Dle mě se roky přizpůsobovali „systému“ v podobě DC. Možná dlouho neměli v čem AC využít, i když rotační generátor, i dynamo, prvotně vyrábí AC. Měnící se magnetický tok vytváří „ideálně sinusovku“ , posun NN vytváří „ideálně sinusovku“, tedy vždy AC. Pro DC musím přidat další prvek do řady - komutátor.
1885 transformátor,,,,, 1900 uvedena do provozu elektrárna v Praze 100kW AC,,,, pro mě zajímavé, dlouho jsem si myslel, že AC vymyslel Tesla, a on asi „pouze“ vynašel stroj, motor, vícefázové systémy (1883) a výhody AC pro daná použití. Ale kdo vynalezl AC? Byl to Faraday se „svou“ elektromagnetickou indukcí nebo první rotační generátor? (kterému popraskaly kroužky :)
Figuera může velmi snadno mít na výstupu DC, přidáním půlkroužků na hřídel přepínače G. Pravděpodobně tímto způsobem funguje zpětnovazební vinutí na sekundáru zavedené do přidaného kartáče / uhlíku na G.
Práci zde koná nějaká oblast (šířka) v blízkosti srážky NN. Jsou to siločáry jdoucí průměrně kolmo na osu elektromagnetů. Koná ji řezáním závitů sekundárního vinutí, tedy několika závitů odpovídajícím určité délce drátu.
Velikost magnetické indukce, která řeže tyto závity může být možná někde až pod 10% B ve středu jádra primáru, ta N jsou dvě, a i takto nízká B[T] dokáže vytvořit hodně práce, a navíc je pouze jednou z proměnných.
V čem nemám jasno, o kolik udělat sekundární jádro větší na „průměru“ oproti primárním, aby se sražené NN „projevilo při řezání“ ve své největší síle?
Mě to tedy nedá, vezmu kulatinu S235JR, prostě obyčejnou 11375 nebo cokoli do 50kč/kg, uříznu dvě primární jádra, sekundární a pořídím pár kg Cu drátu, na první pokusy. Zároveň to použiji jako „formu na vinutí“. Pustit do toho dva zdroje, zasypat pilinama a koukat.
Napnelismu a naději zdar :) |
|
Podpořte chod fóra 