 | Hana 
21.09.2024 13:05
|
| Děkuji Crabate za reakci. Mě se většinou stává to, že něco jakoby nejdřív vnitřně vidím, a potom k tomu najdu nějakou knihu, článek…
Tak se to stalo i před tím, než jsem náhodně našla článek autora Ragauina. Oslovilo mě jeho pojetí součtové duše (viz. obrázek). Jeho web jsem pak „prolétla“ a též s dalším nesouzním. Než popíši, co jsem vnitřně viděla v této souvislosti, stalo se mi i to, že jsem vnitřně viděla i příšeru, a na to nalezla článek od Rudolfa Steinera o strážci prahu, který jsem sem vložila. O tom snad někdy příště.
Jsem ráda za všechny reakce, protože tím si spoustu věcí ujasňuji. Myslím, že to tak má být. Dnes už lidé nepotřebují nějaké guru, každý člověk má nějaký střípek do skládačky a vzájemným sdílením si pomáhají k poznání.
Takže: Nedávno se mi mimoděk vybavila jedna scéna z filmu (myslím „Nádherná zelená“ – ale nejsem si tím úplně jistá).
Byla tam na jedné straně černá lepkavá bažina a v ní různé bytosti, které pod nánosem toho těžkého bahna byly různě ohnuté, pokřivené a jejich obličeje byly zkrouceny strachem, studem, vinou, hanbou… ale i vypočitatelností, touhou po ovládání, chtíčem…
Na druhé straně byla louka, pak sad, krásná obydlí…
Na té louce (na břehu s tím bažinatým jezerem) se objevila postava důstojného muže – byl již starší, s dlouhými bílými vlasy, oblečen též v bělavé roucho, vyzařoval z něj pokoj, klid, moudrost… A tento muž vítal nově příchozí do tohoto světa a ukazoval jim správnou cestu pro jejich další putování, hlavně jakoby hlídal, aby nespadli do té bažiny.
Ještě než s nově příchozími bytostmi zamířil dále do obytné části tohoto světa, jeho pohled zamířil na jednu konkrétní postavu z bažinatého jezera. Byla to žena, byla v bahně ponořená po pás, zbytek těla měla samozřejmě zablácený, byla rozcuchaná, ponížená tím prostředím… Jejich pohledy se na chvíli setkaly. Jeden na druhého hleděli velmi smutně. Pak se žena otočila směrem do hlubší bažiny a muž odešel na druhou stranu. Ovšem v očích obou byl ten smutek.
Když jsem ten film kdysi viděla, tak jsem této scéně nevěnovala až takovou pozornost. Nyní se mi, jak jsem na začátku psala, vybavila zvlášť, a to ve mně vyvolalo otázku proč. Žena sama se již neuměla vymanit z bažiny a očistit se od nánosů lepkavého bahna, ale zřejmě zoufale chtěla. Se smutným možná apatickým, rezignovaným pohledem hleděla na muže na břehu. Ale ten jen stál a díval se na ní. Také mi připadalo, že je smutný z toho, že se ona žena nedokáže už konečně sebrat a vyjít z té bažiny pryč a namísto toho tam zůstává s kumpány, v jejichž společnosti je potápěna stále hloub. Zdálo se, že muž se ženou se neviděli poprvé.
A potom mi došlo, co mi vybavená scéna měla naznačit. Ten muž (duchovní člověk) nepodal té ženě (hmotný člověk, ego) ruku, nepomohl jí, neobejmul jí… místo toho ve své „duchovní pýše“ od ní odvrátil zrak a odešel na druhou stranu.
Podle mě je to tak i s prací na sobě. Člověk má třeba vysoké duchovní ideály, ale jeho ego (ovlivňovatel jeho hmotného světa) si dělá co chce. Tak samozřejmě jej člověk se snaží nějak buď potlačit, držet na řetěze... Ale mě se to moc nedařilo. Až teprve bezpodmínečnou láskou, přijetím sebe sama se vším všady se mi žije radostněji.
Obrázek: „Součtová“ duše člověka obsahuje 2 základní oddělená vědomí: Ego-tělo a duch. • Duše obsahuje 7 základních energetických vrstev spojených s jednotlivými čakrami. • Čakry 5–7 (horní vnitřní elipsa) patří duchovnímu člověku, duchu. • Čakry 1–3 (spodní vnitřní elipsa) patří hmotnému člověku, egu. • 4. čakra lásky mezi nimi tvoří most – ze dvou činí jedno. Cestou ke sjednocení sebe-sama je kristovská (nepodmíněná) Láska k sobě-sama.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 