Omfórum

Hlavní přehled | Info a nápověda

Přihlásit | Registrovat

Příspěvek umístěný v tematickém vlákně: Vařič či sporák na dřevo (str. 1)

Poota

16.09.2015 14:40
Bydliště: Praha

9081

603

7584

Po velice nepříznivých zkušenostech se zařízením, které mělo být schopné provozu ve všech režimech - a ani v jednom z nich nedocílilo lepších než podprůměrných vlastností

, jsem se rozhodl věnovat pozornost zařízením přísně jednoúčelovým.
Jako první jsem vyrobil zplynovací vařič, který by měl být pokud možno co nejjednodušším na výrobu a z nejlevnějšího materiálu. Vzorem jsou celkem běžné "americké" konstrukce, u kterých považuji za nevýhody nutnost sehnat dvě plechovky různých průměrů, relativně komplikované utěsnění horní hrany meziprostoru a také většinou nepříliš dobrou stabilitu.
Vařiče tohoto typu ovšem nemají jenom samé výhody, jako třeba levnou a jednoduchou výrobu, nízkou váhu, snadné přenášení a čistý oheň.
Problémem je kupodivu již samotné palivo, které se údajně dá sehnat kdekoli. Ano, dá. Ale většinou již se nedodává, že musí být suché a skutečně drobné. Suché není kdekoli a kdykoli k dispozici, takže je lepší si ho připravovat předem, čímž ale odpadá výhoda toho, že ho nemusíme ssebou nosit. Drobné znamená, že se delší kusy musí nakrátit asi tak na délku sirky, což u silnějších kusů není až tak jednoduché, jak bychom si přáli. Zatím to vypadá tak, že použitelné jsou peletky a štěpky, což obé závisí na dosavadní funkci civilizace. Ruční výroba vhodného paliva zabere dost času a je rozhodně vhodnější se jí věnovat s dostatečným předstihem. Zajímavou alternativou paliva je sušený zvířecí, popřípadě i lidský trus. Po vyřešení "tvarování" a sušení je to palivo naprosto bezproblémové a se zajištěným trvalým "přísunem", přičemž je to zároveň i řešení problému "kam s tím".
Další nevýhodou je dávkové spalování - to znamená, že se během hoření nepřikládá a teplo je k dispozici do té doby, než náplň dohoří - což může být příliš brzo a nebo taky zbytečně dlouho. Prodloužení hoření lze zajistit tak, že se před úplným dohořením vysypou žhavé zbytky na kus plechu, vařič se naplní novým palivem a navrch se nasypou ty žhavé zbytky, čímž se ušetří zatápění.
Takže k vlastní konstrukci.
Materiál - dvě stejné plechovky, nejlepší jsou od ředidel, protože jsou čisté. Pak už jenom asi metr drátu, preferuji svařovací o průměru 3,2 mm - je dost tvrdý a pevný, takže těch 15,- Kč se dá oželet.
Nářadí - hřebík na díry pro drát, nůžky na plech (dají se nahradit nožem), kleště (i místo kladívka), pilník na dělení drátu, otvírák "na džusy", otvírák na konzervy (raději "objížděcí").
Výroba - jde docela rychle. U ředidlových plechovek odřízneme horní "dna" s vylévacím otvorem. U jedné z nich prořežeme otvírákem na džusy nade dnem v boční stěně řadu trojúhelníkovitých otvorů pro přívod vzduchu. Do dna prorazíme hřebíkem tři otvory, po 120 stupních a asi centimetr od okraje. Nad nimi v boční stěně asi tak 3 cm pod horním okrajem také po jednom otvoru, přičemž rovnou hřebíkem stěnu vypáčíme tak, aby otvor "mířil" na svůj otvor ve dně.
Drát ve třetinách napilujeme hranou pilníku a zlámeme. Trochu zapilujeme konce a asi v 7mi cm ohneme do ostřejšího úhlu, než 90 stupňů. Kousek od přehybu se s kratší stranou vracíme zpátky, opět přes pravý úhel. Jednotlivé nohy se snažíme naohýbat co nejstejněji. Pak prostrčíme zespoda dráty plechovkou a máme vnější plášť hotový.
Zplynovací komora je kónická se dnem, a má řadu otvorů pod horním okrajem a řadu otvorů nad spodním okrajem, případně ještě děrované dno.
S plným dnem bude nejspíš po dohoření zůstávat dole vrstva dřevěného uhlí. To se dá využít při následujícím roztápění a nebo jako "hnojivo", které s organickým odpadem přetváří půdu na tzv. Terra Pretu.
S děrovaným dnem je výsledkem jemný popel, který do půdy zavádí uhlík nepřímo přes potaš.
U druhé plechovky vyřízneme dno, prořízneme řadu otvorů pod horním okrajem a snažíme se, aby byly co nejníž. Pokud nedosáhneme hrotem otvíráku aspoň 2 cm daleko, uděláme otvory raději hřebíkem a hustší. Otvory "nasměrujeme" hřebíkem zasunutým shora zevnitř a hřebík páčíme směrem ven.
Dolní otvory rozměříme tak, aby byly ve čtyřech skupinách, mezi kterými je vždycky asi 5 cm mezera. Děláme je také asi 2 cm od okraje. Dolní zpevněný okraj odřízneme a mezi skupinami otvorů nastřihneme celkem čtyřikrát plechovku až k hornímu zpevněnému okraji. Natvarujeme plechovku do kónusu s dolním průměrem asi 7 cm. Tím se nám budou dole hrany dílů překrývat asi o 2,5 cm, což fixujeme tím, že ve dvojitém okraji uděláme dva nástřihy do hloubky kolem 5ti mm asi centimetr od sebe, přičemž ten centimetr přehneme kleštěmi dovnitř nebo ven a přitiskneme ke stěně. Zbylý okraj nastříháme do stejné hloubky a také asi cm od sebe.
Z jednoho dna vystřihneme kroužek o průměru asi 7 cm - pokud bude mít přesně stejný průměr, jako je spodní otvor komory, tak zahneme vždycky jeden dílek dovnitř a druhý necháme "stát". Vložíme dno mezi stojící dílky na dílky "ležící" a těmi stojícími ho k nim postupným přehýbáním připevníme. Jestliže máme dno o průměru asi o 4 mm větším, pak přehneme všechny dílky ven a čtyři protilehlé po dvou mm zpátky nahoru. Přiložíme dno a postupným přehýbáním dílků ke středu jej fixujeme. Tím je hotová zplynovací komora a jejím vložením je vařič připraven k použití.
Podle výšky plamenů nastavíme vzdálenost nádoby tím, že horní konce drátů vyhneme pod nějakým úhlem směrem ven.