 | Adam 
22.03.2016 00:21
Bydliště: Praha
|
| Radiokarbonová metoda datování
K nedostatečně podloženým (ale oficiálně uznávaným) vědeckým tvrzením bývám podezřívavý. O to však více mám nyní tendenci postavit se za princip radiokarbonové metody datování archeologických nálezů. Občas se totiž některé alternativní proudy snaží spolehlivost této metody zbytečně shodit.
Radiokarbonová zkouška využívá toho, že prakticky každý živý organizmus do sebe přijímá uhlík a v tomto případě jde především o radioaktivní izotop uhlíku 14C. Ten je do těla živého organizmu přijímán společně se stabilní a běžnou formou uhlíku (12C). Jakmile však organizmus zemře, příjem uhlíku je zastaven a časem se začne projevovat radioaktivní rozpad izotopu 14C, který v organizmu pozůstal. Rychlost rozpadu se řídí (stejně jako u všech radioaktivních prvků) exponenciální křivkou a konkrétně uhlík 14C má poločas rozpadu 5730 let, což je docela spolehlivě změřená hodnota.
Pro představu - Po uplynutí tohoto poločasu
je koncentrace izotopu uhlíku 14C poloviční (50%),
za dalších 5730 let těchto 50% klesne na polovinu z tohoto stavu (tedy na 25%),
za dalších 5730 klesne koncentrace na další polovinu z tohoto nového stavu (tedy na 12,5%)
atd.
Pokud není koncentrace zmíněného izotopu výrazně velká (stáří nálezu třeba 100 let) a nebo výrazně malá (stáří nálezu třeba 60 000 let), pak je tato metoda dosti spolehlivá a dokonce má i velmi slušnou toleranci - pouze několik desítek let. Nejsnazší práce je se vzorky starými zhruba 500 - 30 000 let.
Od pana W. F. Libbyho to byla skutečně nápaditá myšlenka, která pomohla a pomáhá utvářet pro archeologii časovou osu a tím napomáhá některé věci velmi zásadně upřesnit. |
|
Podpořte chod fóra 