 | Poota 
22.09.2015 23:04
Bydliště: Praha
|
| "Stromy vyrábějí vodu".
Pod tímto Schaubergerovým výrokem si nejspíš představíme nějaký strom, ze kterého by měla někudy proudit jím právě vyráběná voda. A protože nic takového běžně ke spatření nebývá a navíc nám není jaksi jasné, z čeho že by vlastně ty stromy vodu vyráběly, raději o tomto výroku moc nepřemýšlíme a odsouváme jej proto mimo ohnisko své pozornosti. Je to sice pohodlné, ale rozhodně nikoli moudré, protože Viktor svoje výroky formuloval vždycky na základě pečlivých pozorování a hlubokých zkušeností. Jen je nedokázal, či úmyslně nechtěl, většinou formulovat tak, aby se jim hned na první přečtení dalo správně porozumět. Jak se nám již pomalu stává obyčejem, budeme předpokládat chybu na našem přijímači a pokusíme se tedy daný výrok pouze "zesrozumitelnit" na úroveň našimi čidly požadovanou.
Tedy především se určitě nemá jednat o jeden jediný samostatně rostoucí strom, ale o co nejhustší smíšený les, který vytváří nad i pod zemským povrchem zcela specifické prostředí. Kombinace listí a jehličí v dostatečné výšce dokáže odfiltrovat ze slunečního záření právě ty složky, které jsou pro stoupání vody nepříznivé. Trvalé zastínění také dokáže udržet povrchovou vrstvu půdy na tak nízké teplotě, aby voda dokázala do půdy vsáknout a nestékala po povrchu. Samostatně rostoucí strom půdu pod sebou chladnou neudrží, protože jeho stín se během dne přesouvá. Bez ochlazení horní vrstvy půdy se dešťová/atmosférická voda nevsakuje - pouze provlhčí několikacentimetrovou horní vrstvičku a odtéká jako voda povrchová. O tom se můžeme přesvědčit kdekoli na louce nebo na poli, kde v létě i po dlouhém a vydatném dešti již po pár centimetrech narazíme na dokonale suchý prach. Byliny a vůbec vše mělce kořenící tedy žijí ze živin, které přináší či rozpouští dešťová voda. Stromy, a vše hluboce kořenící, naopak k životu potřebují živiny, které dodává voda vzhůru stoupající. S tím zřejmě souvisí i to, že sazenice stromů se vyvíjejí několik prvních let velice zvolna, protože je vyživuje pro ně nepříliš vhodná voda dešťová. Až se jim podaří dostat kořeny tak hluboko, že dosáhnou do půdy provhlé spodní (zespoda stoupající) vodou, jejich růst se nápadně zrychlí.
Rozdíl v rozpuštěných živinách ovšem není jediným, a také asi ani rozhodujícím faktorem. Za ten považuji schopnost vody stoupat vzhůru, tedy něco jako vzlínavost nebo kapilaritu. Tuto schopnost - "stoupavost", má v dostatečné míře pouze voda, která projde úplným spodním, tedy podzemním cyklem. Takovouto vodu je možné vést do libovolné výšky. Podmínkou je ovšem to, že o svoji "stoupavost" nesmí během této cesty přijít. Zatím vím jenom o třech faktorech, které ji úplně nebo částečně likvidují:
teplota nad 10oC, styk se vzduchem a přímé sluneční záření.
Schauberger to vyjadřuje tak, že "vodě je nejlépe v temném podzemí".
Pokud voda působením některého z těchto faktorů ztratí svoji "stoupavost", chová se dál způsobem, na který jsme u ní zvyklí - udržuje vodorovnou hladinu a teče dolů. Pokud ztrácí voda svoji stoupavost až stykem se vzduchem, jedná se nejspíš o pramen a nebo studánku, z nichž voda volně odtéká a zespoda je stále doplňována. Případně již nemůže dále stoupat příliš pórézní vrstvou zeminy a vytváří tak podzemní jezera a toky.
Přichází-li o stoupavost teplotou, jedná se nejspíš o prohřátí půdy sluncem - také v tomto případě se vytvářejí podpovrchové vrstvy zavodněné kvalitní pitnou vodou, která ovšem může být také znečišťována vodou shora prosakující. Do těchto zavodněných vrstev pronikají studny a vrty, kterými se tato voda čerpá na povrch. Skutečně kvalitní pitnou vodu však může zaručit pouze pramen.
Abych se vrátil ke stromům - jejich kořeny jdou až do hloubky, kde se nalézá "stoupající" voda, která buď přímo pod kořeny prýští z rostlé skály a nebo nad ní vytváří zavodněnou vrstvu. Kořeny stromů tak vlastně přemosťují vrstvu půdy, která je pro další stoupání vody nevhodná. V kořenech a následně i v kmeni stromu jsou podmínky pro její stoupání zachovány, takže může bez problémů "zavodnit" strom jakkoli vysoký. Narušením těchto vlastností nedokáže již voda vystoupat do stejné výše, jako dřív a takový strom má usychající vrchol. Předpokládám, že kdybychom strom trvale "živili" pouze dešťovou vodou, nemohl by dosáhnout své obvyklé výšky.
Koloběh vody v přírodě, tak jak se běžně prezentuje, je pouze horní, atmosférickou polovinou úplného vodního cyklu, jehož spodní, podzemní polovina z dešťové vody odstraní vše, co odnáší z atmosféry i zemského povrchu. Tím se vlastně jedná o gigantickou a dokonalou čističku, která v sestupné části podzemní poloviny cyklu z vody odstraní všechny nečistoty, a současně změní svoje vlastnosti tak, aby dokázala v následující části cyklu stoupat. Díky svým změněným vlastnostem během svého stoupání do sebe absorbuje či do sebe naváže jiné látky, než které do těchto vrstev při klesání ukládala. Teprve tímto procesem se dokončuje tvorba kvalitní pitné vody.
Mezi horní, atmosférickou částí cyklu, a spodní, podzemní částí cyklu je vložena jakási izolační mezivrstva půdy. Ta bez lesa nedovolí dešťové vodě prosáknout dolů a případné stoupající vodě nedovolí proniknout na povrch. Správný les tuto izolační vlastnost půdy ruší, čímž umožňuje jak prosáknutí dešťové vody do hloubky, tak i vystoupání pramenité vody nad povrch. Les tak propojuje atmosférickou a podzemní část do jediného úplného vodního cyklu. Bez tohoto propojení stéká dešťová voda i s rozpuštěnými nečistotami do vodních nádrží či do moře, kde může proběhnout náhražka podzemní části cyklu díky tomu, že i zde je část prostředí o teplotě anomálního bodu.
Spodní, podzemní část úplného cyklu si můžeme představit jako jakýsi pater-noster, ze kterého cestou dolů "vystupují" postupně všechny nečistoty, které voda s povrchu odnáší. V dolní úvrati jsou již jeho kabinky prázdné, takže cestou nahoru mohou "nastupovat" do výtahu látky zušlechťující.
Pokud přijmeme názor, že stromy umožňují prosakování dešťové vody do větších hloubek a přitom se samy "živí" vodou spodní, budeme muset opravit i svůj názor na stromy, zejména lípy, které naši předci vysazovali u svých stavení, "aby sály vodu", tedy pro zajištění sucha v budově. Takový strom tedy povrchovou vodu přímo nespotřebovával, ale zajišťoval její plynulý odtok do nižších vrstev. Po skácení takového stromu stavení odspoda provlhá a problém se řeší "moderně" podříznutím budovy se současným vložením pásu izolace. Stejnou "vsakovací" funkci mají i aleje, které řeší problém vody v příkopech, které nemají dostatečný odtok.
Další závěr, ke kterému lze dojít, je ten, že kdekoli rostou stromy, a to i solitéry, je k dispozici spodní, stoupající voda.
To se zdá být celkem bezvýznamné, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že pokud ji dokážeme dostat nad povrch, budeme mít k dispozici přinejmenším totéž množství pramenité vody, jaké spotřebuje vzrostlý strom.
Schaubergerův výrok tedy nebudeme brát tak, že strom odněkud čerpá vodík a kyslík, které ve svém těle skládá na vodu, kterou někudy vypouští. Takováto představa je je přece jen příliš naivní a nás i Viktora zcela nehodná. Možná nám bude znít lépe formulace, že bez lesa se mohou prameny objevit jen výjimečně, kdežto v lesích jsou pravidlem. Přitom prameny jsou jenom jakýmsi bonusem, který stromy přidávají k množství vody, kterou vyčerpají nad povrch a z větší části také odpaří do ovzduší.
P.S. "Žížalí" kámen, položený na vrstvu trávy, tedy nikoli přímo na "hlínu", správně nefunguje, tedy "nežížalí" - ověřeno pokusem. |
|
Podpořte chod fóra 