Str.: 1, 2, 3, ... 37 Psát příspěvky můžete po přihlášení
Apas 09.09.2015 23:40 Bydliště: Sev. Morava
451
75
723
V životě zažíváme ztráty, které velice bolí a se kterými se těžce vyrovnáváme. Prožíváme bolesti, o kterých si myslíme, že se s nimi nikdy nesmíříme. Bolest ze smrti blízkého člověka nebo našeho milovaného zvířátka, bolest z rozchodu s partnerem. Nebo také z toho, že skončila jedna etapa našeho života. Vyrostly nám děti a odešly si žít vlastní život, přišli jsme o dlouholetou práci, odešli jsme do důchodu. Náš vztah k tomu, kdo odešel, se na nás občas navalí jako vlna. Následující slova mohou hodně pomoct takové vlny a jizvy překonat.
Předkládám vám krásný článek na toto téma, který mi přišel poštou - článek jednoho starého muže, který právě ztratil svého bratra. Krásněji to snad nelze napsat - posuďte sami.
“Jsem starý. To znamená, že jsem přežil mnoho lidí, které jsem znal a které jsem miloval. Ztratil jsem přátele, nejlepší kamarády, známé, spolupracovníky, prarodiče, maminku, příbuzné, učitele, žáky, sousedy a hromadu dalších lidí. Nemám děti a nedovedu si představit, jaká bolest to musí být, když ztratíte dítě.
Přál bych si, abych mohl říci, že si na to, že lidé umírají, zvyknete. Já jsem si nikdy nezvykl. A ani si zvyknout nechci. Vždycky, když někdo blízký zemře, vyrve mi to kus z těla a zanechá jizvu. Ale já bych nechtěl, aby to jen tak přešlo kolem mne, moje jizvy jsou svědectvím lásky a vztahu, který jsem s tím člověkem měl. A jestliže je jizva hluboká, znamená to, že hluboká byla i ta láska.
Ty jizvy jsou svědectvím života. Důkazem toho, že umím milovat hluboce a hluboce i žít, a můžu být rozerván na kusy a nebo třeba i kus sebe úplně ztratit, a že se přesto můžu uzdravit a dál žít a dál milovat . A v místě té jizvy je moje tkáň silnější, než byla původní. Jizvy jsou svědectvím života. Zdají se ošklivé jen těm, kteří neumí vidět.
Smutek a stesk přicházejí ve vlnách. Když loď ztroskotá, topíte se a všude kolem vás jsou trosky. Všechno to, co kolem Vás plave, vám připomíná tu krásu, tu nádheru lodi, která byla a už není. A jediné, co můžete dělat, je nechat se unášet. Najdete si nějaký kus vraku a na chvíli se ho chytíte. Může to být něco fyzického, šťastná vzpomínka nebo třeba fotka. Může to být i nějaký člověk, který se také nechává unášet. Na určitou dobu jediné, co můžete dělat, je nechat se unášet. Zůstat naživu.
Zpočátku jsou vlny 10 metrů vysoké a valí se přes vás jedna za druhou bez slitování. Nenechají vás ani nadechnout. Jediné, co můžete dělat je držet se a nechat se unášet.
Ale po nějaké době, možná po týdnech, možná po měsících, zjistíte, že vlny jsou sice pořád 10 metrů vysoké, ale přicházejí s větším odstupem. Když přijdou, zase vás úplně zatopí a smetou, ale v těch okamžicích mezi nimi můžete dýchat a můžete fungovat. Nikdy nevíte, co vám ten smutek spustí příště. Písnička, obrázek, vůně šálku s kávou. Může to být cokoliv ...a vlna přijde a ničí. Ale mezi vlnami, tam je život.
A za nějakou dobu si najednou uvědomíte, že vlny jsou už vysoké jen 8 metrů. Nebo 5 metrů. A i když stále přicházejí, přicházejí méně a méně často. A že to, že se blíží, dokážete uvidět. Výročí, narozeniny, Vánoce. Vidíte je přicházet a můžete se připravit. A když vás to pak spláchne, víte, že se vám podaří ..zase … nějak vyplavat na druhé straně. Budete celí mokří, budete kuckat a prskat vodu a ještě pořád se držet nějakého malého kousíčku toho vraku, ale vyplavete.
Věřte starému chlapovi. Vlny nikdy nepřestanou přicházet a jistým způsobem ani nechcete, aby přestaly. Ale naučíte se je přežít. A pak přijdou další vlny. A ty přežijete také.
A když budete mít štěstí, budete mít spoustu jizev po spoustě lásek a prožijete spoustu ztroskotání.”
1
4
Apas 13.09.2015 15:23 Bydliště: Sev. Morava
451
75
723
Je dobré znát:
Jsou tři věci v životě, které nesmíš Ztratit: Naděje, Trpělivost, Upřímnost
Jsou tři věci v životě, které nikdy nevrátíš zpět: Slovo, Čas, Promarněné příležitosti
Jsou tři věci v životě, které Tě dokážou zničit: Hrdost, Pýcha, Žárlivost
Jsou tři věci v životě, které nikde nekoupíš: Rodina, Přátelství, Láska
0
4
Píďalka 13.09.2015 20:27 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Nazdar Apas.
Osobně to vidím tak, že kdo se zabývá minulostí, nemá moc šancí se úspěšně zabývat budoucností. Zatímco minulost je již jen v našich představách, jimž říkáme vzpomínky, a nikdy se do ní už ve skutečnosti nemůžeme vrátit, přítomnost prchá časem tempem, které nelze ani vyčíslit, a stává se minulostí dříve, než bys řekla švec. Nezbývá tedy než se věnovat dveřím do budoucnosti, které se vždy otevírají, v každém okamžiku, jak se zavírají ty do minulosti. (Ty ale musej furt bouchat)
Ve skutečnosti není třeba minulost zapomínat, ale pokud s nepříjemnými a žalostnými představami, které nám slouží za minulost, nepřerušíme citové svazky, nabalují se na nás nemilé emoce jak sádra na zlomeninu a velice úspěšně nám brání v báječném prožívání a regulování toho, čemu mnoho srandistů říká přítomnost, ale co je ve skutečnosti pádem do budoucnosti.Ten si po odpoutání se od zlých a nepříjemných pocitů minulosti můžeme regulovat po svém, a vymanit se ze začarovaného kruhu svých podvědomých, ale naučených zvyků, ať již myšlení, nebo chování, a eventuelně začít žít daleko příjemněji, než doposud. Kupodivu se pak začínají vytrácet i fyzické nemoce.
0
2
farkas 14.09.2015 06:37 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Apas napsal(a): A jediné, co můžete dělat, je nechat se unášet.
Narodili jsme se sem, protože tady musíme splnit nějaký svůj účel. Pokud se vyhýbáme tomu, co se nám při životní pouti opakovaně nabízí, aniž bychom se toho dotkli, sabotujeme smysl vlastního života.
Ten dotek je důležitý. Znamená možnost volby a tu nám život nikdy nebere.
S odstupem času si uvědomuji, že všemu pozitivnímu, co mě v životě potkalo,
předcházelo o několik let dříve nějaké neštěstí nebo velké problémy,
Nejhorším životem je takový, který člověku uteče mezi prsty ve střeženém poklidu a hraném štěstí, protože se stává nenaplněným,
Často jen z obavy "co by tomu řekli lidi?"
0
1
Poota 14.09.2015 11:02 Bydliště: Praha
9088
603
7592
Během každé svojí inkarnace dostáváme "úkoly", které máme "správně" vyřešit. Jestliže konkrétní zadaný úkol vyřešíme jinak než "správně", dostaneme ho v poněkud jiné formě znova, abychom si to mohli zopakovat a dostali další příležitost k nalezení toho "správného" řešení.
Když to nestihneme za celý život, čeká nás tento "úkol" i v dalších inkarnacích. Je to podobné počítačovým hrám, které nás pustí do dalšího, a těžšího, levlu až po úspěšném absolvování, tedy překonání všech nástrah levlu současného.
Z praxe můžu uvést třeba svá tři manželství - v každém z nich jsem řešil (a nejspíš úplně blbě) zhruba tytéž problémy, přičemž rozvod nebyl tím "správným" řešením. Nejspíš právě proto bylo každé další manželství o něco obtížněji řešitelné, aby ještě důrazněji svádělo k opětovně "špatnému" řešení.
0
3
Apas 14.09.2015 13:35 Bydliště: Sev. Morava
451
75
723
Vlastně je to všechno kvůli potřebě lásky.
Naše nemilé emoce vznikly v dětství, zásluhou osob, na jejichž mínění nám záleželo především - t. j. rodičů. Z lásky k nim jsme se vždycky snažili rozhodovat tak, aby nás měli rádi, abychom se jim líbili a oni byli s námi spokojeni. Rozhodovali jsme se k jejich obrazu. Bohužel, jejich obraz o tom, co je správné, odpovídal představám jejich rodičů, založených zase na obrazu jejich rodičů…Když jsme se nerozhodli k jejich spokojenosti, následovaly jejich pro nás nemilé reakce, což způsobilo, že jsme se cítili vinni a nehodni jejich lásky. A protože jsme byli „zlí“, přestali jsme mít rádi sami sebe. To z potřeby nejprve jejich lásky a později z potřeby lásky dalších lidí, na jejichž lásce a uznání nám záleží, jsme se rozhodovali (a rozhodujeme) ne tak, jak je pro nás nejlepší, ale tak, jak jsme si mysleli (jak si myslíme), že je správné z jejich hlediska. Proto ta špatná rozhodnutí v životě, která nás učinila (a činí) nenaplněnými či dokonce nešťastnými. Náš smysl pro správná rozhodnutí pro nás samotné je bohužel překryt potřebami lidí nám blízkých, na jejich mínění nám záleží (partneři, sousedé..), jejichž potřeby vycházejí z obrazu správnosti zase jejich rodičů a prarodičů …
Naše štěstí závisí na tom, poznat, kdy je naše rozhodnutí "správné" .
0
1
Poota 14.09.2015 16:56 Bydliště: Praha
9088
603
7592
Přesně tohle rozebírá ve svých Čtyřech dohodách Miguel Ruiz a dochází k tomu, že je potřeba zbavit se těch "špatných" částí naší výchovy, kterých je většina.
Leckoho by mohlo napadnout, že by bylo lepší děti vůbec nevychovávat, ale pak by z nich vyrostla individua bez jakýchkoli skrupulí schopná čehokoli ve svůj prospěch.
Takže jakési "minimum" základních a nezbytných prvků výchovy je potřebné do nich dostat ještě ve stádiu jejich vývoje, kdy jsou ještě dostatečně vnímavé. K tomu je ovšem nutné "vychovat" či spíše naučit vychovávat alespoň jednu generaci rodičů.
0
0
farkas 15.09.2015 07:17 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Poota napsal(a): Leckoho by mohlo napadnout, že by bylo lepší děti vůbec nevychovávat, ale pak by z nich vyrostla individua bez jakýchkoli skrupulí schopná čehokoli ve svůj prospěch.
Výchova = manipulace.
Je to vlastně něco, co se rodič snaží vtlouci dítěti do hlavy
a/ protože to doma nevidí
b/ protože si rodič skrze dítě plní svoje nesplněné touhy
c/protože bojuje se svými vlastními geny, které potomek logicky zdědil
Největší chybou rodičů je, že se ve své rodičovské nadřazenosti neumí učit
od svých maličkých potomků anebo je alespoň respektovat.
V přírodě jsou všechna mláďata vychovávána příkladem rodičů. Funguje to i u lidí.
Jde jen o to, udělat si na dítě čas kdykoliv se na nás s důvěrou obrátí o pomoc s jakýmkoliv problémem, který ho potkal ve vnějším světě.
Pokud uslyší "teď nemám čas" nebo je od rodičů za svoji účast na vzniku problému
potrestán, je to selhání rodičů s fatálními následky. Příkladem se pak stává jiný člověk nebo parta a rodina na výchovu potomka ztrácí vliv.
0
1
Píďalka 15.09.2015 11:57 Bydliště: ČR
1379
446
1788
No, Měl jsem kdysi šéfa a ten mi vtloukal do hlavy, že nemá cenu se momentálně zabývat tím, kdo co prošvihl a proč, ale tím:
a) jak z toho teďka ven
b) jak to zařídit, aby se to už dál nedělo
Probírat a špekulovat o všech možných příčinách je snad dobré teprve tehdy, až máme vyřešené akutní problém(y). Zkušenost mne naučila, že měl recht.Nakonec to vždy končí tím, co uděláme teďka my, a ačkoliv ne vždy lehké, je to jedinnou možnou cestou z průšvihu, ať již ho svedeme na kohokoliv, byť i jaksi v našich představách oprávněně.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak snad k tomu, že pokud se člověk ocitne v žumpě, má se starat o to, jak z ní vybřednout, dříve než se stará o to, kdo ho tam a proč strčil. No a když už je z ní venku, tak snad se ještě nejdříve umejt, protože jinak budeme všem smrdět my, a ne ten, kdo nás do té žumpy dostal, i kdybychom to byli my sami, nebo soused, nebo sám pámbůh.
0
2
Poota 15.09.2015 12:31 Bydliště: Praha
9088
603
7592
farkas napsal(a): V přírodě jsou všechna mláďata vychovávána příkladem rodičů.
V létě jsem měl příležitost pozorovat na pastvě denně kobylu s hříbětem prakticky od jeho dvou dnů, kdy ho ještě ani nohy nějak nechtěly poslouchat.
Tento způsob výchovy mě docela okouzlil.
Především ta matka je hříbětem nepřetržitě a plně se mu věnuje, i když si vlastně jenom "dělá svoje" a zdánlivě se o něj vůbec nestará. Být neustále u matky a bedlivě ji pozorovat je práce hříběte. Hříbě taky časem zkouší různé "novoty", kterými se "opičí" po matce a nebo po ostatních koních. Zkouší se vzdalovat od matky, zkouší žrát trávu a tak podobně. Matka ho při tom pozoruje a buď nic nedělá, takže je to schválené a dál už "se to smí". A nebo mu to zakáže třeba šťouchnutím hlavou, což znamená "tohle pro tebe ještě není". Což hříbě ochotně respektuje a zkusí to třeba zase za pár dní, přičemž to vypadá spíš jako otázka "teď už to můžu?".
Protože jsme ostatním koním i té mámě dávali mrkve, tak jsme se majitele ptali, kdy bude moct mrkev i ta malá. Odpověděl: "To já nevím. To ví jenom máma. Klidně tu mrkev té malé nabídněte, ale dokud ji nebude smět, tak jí to máma stejně nedovolí."
Kdybych měl nějak definovat tenhle vztah kobyly a hříběte, tak je to oboustranně stálá pozornost, respekt a důvěra.
0
4
farkas 22.09.2015 00:29 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Apas napsal(a): Náš smysl pro správná rozhodnutí pro nás samotné je bohužel překryt potřebami lidí nám blízkých, na jejich mínění nám záleží (partneři, sousedé..), jejichž potřeby vycházejí z obrazu správnosti zase jejich rodičů a prarod
Na některé sousedy se můžeme vykašlat, Ti nám buď závidí, nebo mají radost z našich pádů. Následně kolem nás chodí celí schlíplí, když se nám podaří zase vstát a pak zase kysele závidí. A ještě k tomu pořád čumí
V případě generačně zavedeného kamenného řádu rodinných zvyků není vůbec jednoduché odchýlit se od zavedených stereotypů. Nejhorší je to v rodinách, kde nikdo v mládí neovdověl, nezahnul, nerozvedl se, případně se nějak neodchýlil od tradičních zvyklostí. Rodinný rebel se stává černou ovcí ať udělá, co udělá.
Rodina pozoruje.Ve zlém zatracuje a v dobrém si připisuje zásluhy.
15.12.2017 23:19 Editace moderátorem. Technické úpravy - příspěvek nezměněn
0
2
farkas 23.10.2015 02:31 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
0
0
martin11 20.03.2016 19:40 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Jsem sinedžer.... (junior tínedžer)
Mám všechno, po čem jsem toužil jako tínedžer, jen o 60 roků později.
Nemusím chodit do školy ani do práce.
Každý měsíc mám vlastní kapesné!!!!
Nemám určenou večerku.
Mám řidičák a svoje vlastní auto.
Mám občanský průkaz, kterým se dostanu do barů i obchodů s alkoholem.
Mohu kouřit a nikdo mě za to nepohlavkuje
Lidé, se kterými si užívám, nemusí mít strach z otěhotnění.
Nemám akné.
Život je úžasný.
Mám víc přátel, se kterými bych se mohl podělit o toto své životní štěstí, jen právě teď si ale nemohu vzpomenout na jejich jména.....tak to posílám sem martin11
Tahle výstraha už koluje od roku 1997 a přitom stejného parazita můžeme chytit od svých psů nebo koček.
0
0
Apas 13.04.2016 00:16 Bydliště: Sev. Morava
451
75
723
Já tuhle výstrahu čtu poprvé .
Že toho parazita můžeme chytit i od našich milovaných zvířátek, to vím, jenom jsem si myslela, že mají jiný druh - méně nebezpečný ..
V ČR jediným povoleným a našimi doktory předepisovaným Vermoxem ho však zlikvidovat nepůjde ...
0
0
farkas 30.04.2016 07:57 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Stačí jedna malá lasička
a dokonalá technika se hroutí.
Ale namyšlení degeneráti stejně nepochopí......
jsem objevila zajímavý diskusní příspěvek od Kamila Pokorného z Brna
...a nebo už příroda neví jak zabránit nebezpečné kolizi částic s nedozírnými následky, otevřením červí díry, časoprostorového kolapsu, a tak obětuje lasičku než aby byla zničena planeta hloupými experimenty a troufalými vědci...
Vždycky si říkám, nakolik je náš "svět", ta obdovuhodná i křehká hra, zvenčí chráněn "vyššími bytostmi", Tvůrcem, a nakolik může nastat skutečně zásadní problém s nutně ponechanou "svobodnou vůlí" i následnými důsledky chyb rozhodnutí, jako v případě jných planet a dřívějších životů?
Toto píšu k zamyšlení a ne pro nějaké hloupé komentáře typu "tys dnes přebral".
Doba se zdá čím dál vážnější a naše civilizace to má "na vlásku". Záleží na kolektivním vědomí a probuzení, jaký vývoj vezmou všechny další události.
Je nám velice pomáháno ale nemůže být vše za nás konáno. Kosmické Vědomí není prvoplánově destruktivní a negativní, ale ani naopak - to by nebylo vývoje a zkušeností, přesto bych se těm zbytečně těžkým zkušenostem spíše moudře vyhýbal...
Komu se nad tím nechce jenom "zamýšlet" a místo toho by raději pro svoje zdraví rovnou něco udělal, tak už dávno tu máme vlákno o RUŠce http://www.omforum.cz/forum.php?t=190
Nazdar Apas. 
… 
.... 
.... 
...................... 
martin11 
. 
.. 
Podpořte chod fóra 