Odevzdaně se posadila na první volné sedadlo v dalším vagónu.
Byl přeplněný muži a ženami různého stáří, většinou silnější až obézní postavy, oblečenými v ne úplně zánovních svršcích, i když bylo vidět i výjimky. Někteří posedávali, jiní postávali ve frontách.
Rozhlížela se kolem sebe, aby zjistila, o co těm jakoby se zpomaleným či úplně zastaveným lidem jde. Vypozorovala, že jsou zde dvě skupiny lidí. Jedni seděli či postávali tiše, osamoceně, zkroušeně a jakoby beznadějně, druzí naopak byli velmi hluční a snad i bojovně naladění.
Soustředila se, aby zase viděla myšlenky těch lidí jemně se zhmotňující v obláčky nad jejich hlavami a dále se shlukující do větších a větších mraků. Některé myšlenky se neustále opakovaly, sílily, lidé jim věřili, spoléhali na ně, a tak narůstal jejich energetický potenciál.
"Máme na to právo, na přídavky na děti, na přídavky na dopravu, na přídavky na bydlení, na příplatky na vzdělání… Máme právo na lékařskou péči zdarma a na sociální poradenství… Ale ty dávky jsou tak malé… Jsme chudáci… Budeme volit jen toho, kdo nám je zvýší… Přece nevezmeme práci za pár korun, no tak za to ani nevstanu ráno z postele… Musím mít čas se doma postarat o domácnost, o rodiče… Na to má přece každý normální člověk nárok… "
I Věnce se zdálo, že na klidný rodinný život má přece člověk nárok, avšak vybavily se jí myšlenky člověkorobotů z hangáru. Ti jako by měli jen povinnosti.
"A vůbec, pracovat nemůžu… Mám nárok na invalidní důchod, na léky, na péči… A oni mi dávky nechtějí dát a někomu hned dají… "
A Věnce se znovu vybavil ten vagon těch nemocných a ty krabice s krabičkami a platíčky barevných pilulek. Takže myšlenky lidí se zhmotňují, napadlo ji. Postupně se více a více lidí stává bezmocnými.
Proč dobrovolně odevzdávají svou moc? Je to pro ně asi nějak výhodné, pohodlné, jinak by to přece nedělali, jinak by přece neodevzdávali někomu svou moc nad sebou.
Když je čím dál více nemocných, tak je asi čím dál méně mocných. Ale jejich moc bude asi veliká.
A už věděla, že se odtud musí za každou cenu dostat. Dokud to ještě vidí, dokud není úplně zlomená, bezmocná.
A uvědomila si, že zoufalství, opovržení, znechucení, hněv, vztek či sebelítost nikomu nepomůže, snad jen do ještě většího neštěstí.
Zadívala se na druhou stranu vagónu, na ty lidi, kteří seděli či stáli shrbeně a snažila se číst jejich myšlenky:
"Jsme už staří, nemocní… Nikde nás už nechtějí… Nikoho nezajímáme… Jsme jen na obtíž… Stejně už žádnou práci nezvládneme, neumíme na počítači, jsme pomalí… "
A Věnka viděla, že každá myšlenka se k odesílateli vracela trojnásobnou silou zpět.
A viděla i následky, které si ponesou takto myslící lidé, byť nevědomě.
Zítra, za týden, za rok, za dva…
Nečekala, až na ni dojde řada. Vstala a šla ke dveřím, jak doufala vedoucích do jiného vagónu. Chtěla najít lidi, kteří ví, že právo a povinnost jsou dvě strany jedné mince.
Chtěla najít zdravé lidi, mocné bytosti. Ale cestují vůbec takoví v tomto vlaku bez oken, do kterých by svítilo slunce?
Že by to byli oni, ti zdraví lidé? Věnkou proletěl záchvěv naděje.
Pobývali v čistém prostředí místy i útulném či decentně barevně sladěném. Věkem byli spíše mladší, smýšlením optimističtí, chováním činorodí, tvořiví, kamarádští. Stejně působilo i těch nemnoho starších mezi nimi. Oblečeni byli ležérně a prakticky, přesto jaksi přirozeně elegantně. Byli většinou štíhlí a dokázali se krásně smát.
V hlavách se jim nepřevalovaly myšlenky typu, zda na někoho dřou, zda mají málo peněz, která je skolí nemoc, či jak si lze zařídit život na sociálních dávkách. Měli v hlavách nápady, kterými žili a rozpracovávali je. Někteří byli plně pohlcení bádáním a o nic víc se nestarali. Jiní přemýšleli, jak myšlenky zrealizovat a zhmotnit, aby sloužili pro blaho ostatních.
Ani v tomto vagónu nesvítilo do oken slunce, světlo, snad až příliš ostré, dávalo umělé osvětlení. Věnka už ani nepředpokládala, že by vlak, ve kterém již nějakou dobu cestovala, měl okna. K jejímu velkému překvapení je však na stěnách zahlédla, byla ale zavřená a zatažená černými závěsy.
Vrátila se jí vzpomínka na dobu minulou, kdy seděla u podobného okna, jen závěs byl jasně modrý. Všichni kolem ní spali. Odhrnovala svou dětskou ručičkou opatrně závěs a dívala se do černé noci, kterou však osvětloval zářivý měsíc a zlaté hvězdičky na obloze. Cítila se jimi jakoby přitahovaná a milovaná.
Nyní však o opravdovosti oken za závěsy nevěřícně pochybovala Popošla k tomu nejbližšímu, aby se přesvědčila, zda nejsou pouze dokonale namalovaná. Závěs byl skutečný, a tak jej odhrnula. Okno také bylo skutečné, nikoli skleněné, ale plastové a neprůhledné, matně bílé. Dokonce našla i jakési držadlo, a tak za něj zatáhla. Okno se o kousíček stáhlo dolů. Snažila se víc zabrat za to držadlo, ale víc už to nešlo.
Ale přece jen objevila škvírku ven. Dívala se do ní, ale viděla jen šedavou mlhu.
Do vagónu začal pronikat podivný pach, jakoby ze spáleniště a také kouř.
Všichni ve vagónu se rozkašlali a začali na ni křičet, ať to okno okamžitě zavře. Prý se dusí, jsou alergičtí a ona je nezodpovědná osoba, která si zahrává s jejich zdravím.
Okamžitě tedy okno zavřela a kajícně se všem omlouvala, že nikomu nechtěla úmyslně ublížit. Po zkušenostech z minulých vagónů se bála, že jí ti lidé zahrnou přinejmenším nenávistnými nadávkami, ne-li fyzickým útokem.
Ale ti zde se brzy uklidnili, i když jejich oči slzely, což je zřejmě pálilo. Prý jsou očkovaní, a tak se jim nic nemůže stát. A dokonce se pustili s Věnkou do řeči. Nabízeli odkazy na internetu na různá očkování proti chorobám, jejichž názvy už dříve zaslechla, na různé vitaminové doplňky, na racionální stravu, na cvičení… Cítila, že to s ní myslí opravdu dobře, že ji chtějí pomoci, aby si udržela zdraví a štíhlou postavu.
A nejlepší prý je nechat si zavést pod kůži jakýsi čip, který kontroluje všechny důležité životní funkce v těle. Kvůli tomu čipu se mezi sebou začali hlasitě dohadovat. Jedni byli pro a jiní zase zásadně proti. Ti, co byli pro, argumentovali pohodlností, možnostmi čip využít i v praktickém životě, jako třeba placení, evidence na rozbujelých úřadech, cestování apod. zbavení se starostí a tím pádem uvolnění prostoru pro tvůrčí myšlení. Ti, co byli proti se zase báli jakéhosi Velkého bratra.
Věnku začala debata nudit, a tak proklouzla diskutujícím hloučkem a procházela uličkou mezi jednotlivými sedačkami. Se zájmem se dívala se na jednotlivé pasažéry blíže a poslouchala hovory mezi nimi. Šla kolem skupinek lidí, kteří zaujatě hleděli do mikroskopů, cosi míchali ve zkumavkách, nebo sledovali všudypřítomné obrazovky počítačů. Většinou mlčeli. Šla kolem živě diskutující skupinky lidí, kteří se shromáždili u obrazovky s čísly, které se řadily do řad, větvily se a tvořily obrazce. Další zas tvořily na obrazovkách obrazy, které mohly donekonečna rozkládat do menších a menších částí.
Věnka nabyla dojmu, že ti lidé vlastně tak nějak tvoří ve virtuálním světě, s hmotným materiálem moc nepracují.
Dost často se bavili o jakýchsi projektech, a hlavně dotacích na ty projekty. A tady najednou u pár jedinců pocítila mírnou nespokojenost a rozladění, zvláště těch, kteří byli jaksi více otevřeni. Jako by si uvědomovali, že jim kdosi bere svobodu. Byli tlačeni bádat nad problematikou pouze těch projektů, na které někdo dal ty dotace.
Těm, kterým to nejvíce vadilo, opouštěli svá místa a přesedali si na jiná, nacházející se ve druhé polovině vlaku.
10.
0
1
Hana 08.12.2021 08:46
684
47
951
....UKRADENÁ CHVILKA aneb vidina Věnky Bílé......
8.
Věnka se za nimi pomalu přesouvala a prvotní naděje, zájem a optimismus se zase obracel ve smutek. Už neviděla jen příjemný povrch.
Ve druhé polovině vlaku cestovali lidé, kteří chtěli své myšlenky opravdu zhmotnit, jak četla v jejich hlavách. Působili odhodlaně. Vyráběli a zdobili různé přístroje, nářadí, doplňky, oblečení, hračky pro děti, jiní pěstovali bylinky a zpracovávali je na oleje či masti. Vyráběli s láskou, často ručně, každý kus byl originál.
Cítili, že jejich snažení má smysl, a to jim přinášelo radost.
Pod tím povrchem však vnímala starosti a strach těch lidí, které se točily kolem uživení se. A i oni ve slabších chvilkách nadávali na jakýsi systém, který jejich činnost omezuje vysokými daněmi, zákazy a přísnými normami, který je nutí trávit čas čtením všemožných vyhlášek, vyplňováním nesmyslných papírů a běháním po úřadech. Cítili bezmoc před velikými hangáry, kde strojové linky chrlily levnější výrobky.
Mnozí to vzdali a odcházeli do jiných vagónů.
Někteří vytrvali a postupně přeorientovávali svou činnost na produkty, na které dostávali dotace. Zvláště ti, kteří už museli živit rodiny.
A nejsmutnější bylo, když už pak mnozí ztratili svůj původní záměr a nadšení a už jenom přemýšleli nad tím, jak získat ty dotace. Nad smyslem a prospěšností své činnosti pro lidi už neměli prostor přemýšlet.
Lidé v obou částech tohoto vagónu hodně zvažovali, zda si vůbec mají založit vlastní rodinu a pořídit děti, a když, zda více než jedno.
Ti nejschopnější cestující, dle Věnky, se kterými se dosud ve vlaku potkala, měli obavy, zda své děti uživí, zda je vůbec budou moci kam přivést, neboť dostupnost vlastního bydlení pro mladou rodinu znamenala jít kamsi do hypotéky. To slovo mělo nádech strašáku a každý si do té hypotéky netroufal jít. A ti, co v ní byli, ztratili prý svobodu, neboť ji museli splácet, a to znamenalo většinou věnovat se činnostem, za které bylo hodně peněz, ale kolikrát postrádaly jakýkoli význam.
Už tu nebyla ta vnitřní radost ze smysluplné činnosti. Jen horečná činnost, stres, vražedné pracovní tempo, honba za výkonem.
Čas jsou peníze.
Věnka už dokázala jakoby stát se ostatními lidmi, chvilku vidět nebo prožívat jejich život.
Mnoho z těch lidí zůstávalo raději samo. Navazovali jen krátkodobé vztahy, které při sebemenších problémech opouštěli. Rychle měnili přátele, které nacházeli ve virtuálních světech sociálních sítí.
Rychle, hlavně všechno rychle a hned.
Nechápali své rodiče cestující v jiných vagónech, možná jimi i ve skrytu duše opovrhovali, byli alergičtí na jejich rady vedoucí dle nich k podrobení, utrpení a bolesti. Nebo jim zase v dobré víře chtěli radit, jak nebýt otroky.
Věnka si uvědomila, že už takto dál nemůže bloumat vlakem, z vagónu do vagónu. Vlakem, z něhož není zřejmě úniku.
A též už na sobě cítila pohled toho záhadného Velkého bratra, kterého tu sice nikdo neznal a neviděl, ale který byl zřejmě všude přítomný. Jako by ji vnitřní hlas upozorňoval, že už ten Velký bratr ji má v hledáčku a brzy s ní zatočí.
Zase ten strach!
Musí se také usadit v nějakém vagónu, skrýt se v nějakém davu.
Napadlo ji, že přece někde musí cestovat děti a že by se jim mohla věnovat, když jsou pro rodiče takovou finanční a časovou přítěží. Jen na děti pomyslela, odněkud dětské hlásky zaslechla. Byla už na konci vagónu, u dveří. Tak snad za další chodbičkou ty děti jsou, napadlo ji.
A jako by ji ty dětské hlásky volaly. Rychle vzala za kliku, v chodbičce se nezdržovala a otevřela další dveře.
Ocitla se v dlouhém vagónu, který byl průhlednými stěnami rozdělen na několik částí. Hned na kraji, u dveří uviděla miminka a batolata, za stěnou děti již pobíhající, a za dalšími stěnami děti čím dál větší a odrostlejší. Byl to zatím nejkrásnější a nejbarevnější a nejveselejší vagón, který dosud viděla, ale i zde se nemohla zbavit smutku, který v ní již byl asi napořád usídlen. I zde se cítila jaksi nepatřičně. O děti napříč vagónem se staraly hlavně ženy a ty měly na tvářích úsměv.
Nejmenší děti byly nádherné. Hodně bylo blonďáčků a blondýneček s modrýma očima. Věnka se dívala do těch studánek a vzpomněla si, že už takové viděla. Jen tenkrát byly průzračnější, živější, veselejší.
„Kde to jen bylo?“ ptala se sama sebe.
Ale z myšlenek ji vytrhl tmavovlasý klučina, asi tak tříletý a jeho očka zase byla nádherně hnědá.
Oči se Věnce na lidech líbily nejvíce, ty nedokázaly lhát. Lidé mohli říkat různé věci, přizpůsobit informace okolí či sobě, mít na obličeji různé masky, ale výraz očí přizpůsobit nešel. Ten prostě byl, a ten jediný byl pravdivý.
Tmavovlasý hnědooký klučina v červené mikince s jakýmsi velkým nápisem ji chytil za ruku a „Teto, pojď si s námi hrát.“ Věnka neprotestovala, nechala se jím odvést do kroužku dětí, posadila se k nim na pestrobarevný koberec se zvířátky. Byla zde fialová kráva, růžový slon, zelený nosorožec a další a další zvířátka vezoucí se na kolotoči. I děti si hrály se zvířátky, hlavně koníky žlutými, modrými, fialovými, zelenými. Klučina dal Věnce do ruky fialovou krávu a ona se nad tou barvou podivila. Řekla, že takovou ještě neviděla, že krávy jsou většinou do hněda. Ale děti je jí začaly smát a předhánět ve vysvětlování, že je to přeci Milka, a že se z ní vyrábějí mléčné dobrůtky.
A zase si vzpomněla, jak jako malá cestovala s maminkou vlakem a z okna pozorovala pasoucí se stáda krav na loukách kolem kolejí.
Začala se rozhlížet, zda má tento vagón okna, ale nenašla ani jejich namalovaný náznak. A tak se zeptala toho klučiny, zda se také někdy dívají z okna a pozorují krajinu, kterou vlak projíždí.
Klučina nerozuměl, nechápavě na ni koukal, ale jako by se jejich pohledy vpíjely jeden do druhého. Věnka dostala pocit, že už se někde spolu potkali, a jako by v dálce viděla lesní mýtinku se svěže zelenou trávou, zurčícím potůčkem a bílými kůrami tančících břízek. Jako by vycítila, že klučina vidí to samé, jeho oči se rozzářily, úsměv rozšířil. „Ty to místo znáš? Často se mi o něm zdá, když nemohu v noci usnout. Tety říkají, že jsou to jen dětské sny.“
Najednou zadrnčel zvonek a všechny děti si jako na povel přestaly hrát a běžely ke stolku v rohu a pokřikovaly: „Svačina.“ Klučina vzal novou tetu za ruku a táhl jí též k tomu stolku. Uvědomila si, že má hlad. Každé dítě dostalo tyčinku zabalenou v igelitovém obalu s nakreslenými barevnými balonky. Klučina kousek tyčinky žluté barvy ulomil Věnce, a ta se do ní zakousla. Měla lehce slanou chuť, ale další příchutě byly nedefinovatelné. Sousto převalovala v ústech a ta ji začala pálit, polknout by nešlo, musela vše vyplivnout. Děti však s potravou neměly zjevně problémy a „Ňam, dneska máme vajíčkovou.“ Věnce se udělalo trochu nevolno od žaludku a chtěla na čerstvý vzduch.
Ale kam?
Pokračovala tedy průhlednou, samootevírací stěnou hlouběji do vagónu.
12.
0
1
Hana 09.12.2021 05:28
684
47
951
....UKRADENÁ CHVILKA aneb vidina Věnky Bílé......
10.
Větší děti a omladina tu seděly většinou shrbeni na sedadlech vagónu a dívaly se do malých obrazovek, které se jim vešly do dlaně.
Zdálo se, že nemají zájem o své sousedy, či protisedící.
Neustále na svých přístrojích cosi vyťukávaly a vyhledávaly. Ty krabičky zřejmě pro ně byly hodně důležité, nebo měly magnetickou moc, protože od nich neodtrhovaly oči ani na chvíli. Dokonce i když se někdy přemísťovaly na jiná místa, stále hleděly do těch malinkých obrazovek.
Asi jim bylo i jedno, kde a s kým zrovna sedí.
Věděly vůbec, že sedí ve vlaku a kam ten vlak jede?
Ostatně to nevěděla ani Věnka, ale bylo jí jasné, že tento vlak nemůže být jediná realita. Občas se jí přece v hlavě objevila vidina nebe, slunce, trávy…
Vzpomněla si, že se chtěla dětem věnovat, a tak se posadila na volné sedadlo. Vedle ní seděl pohublý chlapec v teplácích a černém tričku, na němž byla vyobrazena lebka. Chtěla se s ním pustit do řeči, a tak se zeptala, proč si vybral obrázek lebky a rozprostřel ji na své hrudi, v místě, kde se nachází srdce. Chlapec však nereagoval, zřejmě si vůbec nevšiml, že vedle něj sedí. Začala si ho tedy prohlížet a zjistila, že v uších má sluchátka.
Dívala se na něj dál a snažila se zjistit, jaké myšlenky se mu honí hlavou. A viděla tok informací neustále valící se chlapci do hlavy. Nebylo možné se všemi zabývat a chlapec se o to zřejmě ani nesnažil. Nechal je protéci hlavou. Věnka sklouzla pohledem na krabičku, jejíž tlačítka mistrně ovládal, a uviděla tam pobíhající barevné figurky, snad nějaké střílející vojáky.
Byl to zajímavý paradox. Chlapec se ani nepohnul, ale informace se mu řítily do hlavy snad rychlostí světla a figurky na obrazovce se pohybovaly a neustále měnily také velikým tempem.
Po chvíli zřejmě zachytil Věnčin pohled na své tváři a na chvíli zvedl hlavu. Jejich pohledy se ani nestačily střetnout a už zas věnoval pozornost miniaturní obrazovce, kde se teď místo pobíhajících figurek svíjely ve zběsilém rytmu mladí lidé. Chlapec začal pokyvovat hlavou sem a tam a vypadlo mu z ucha sluchátko. Věnka se lekla a instinktivně si zacpala uši, aby se chránila před hlasitou hudbou ze sluchátka se linoucí. Chlapec si sluchátko nacvičeným grifem opět vsunul k ušnímu bubínku a v krabičce teď pozoroval auta.
Zvedla se ze sedačky a dál pokračovala do hloubi vagónu. Už si netroufala znovu se posadit a zapříst s omladinou hovor.
Měli celý svět na dlani. Vynořila-li se jim v hlavě otázka, okamžitě si našli odpověď. A to ne jen jednu, většinou nepřeberné množství odpovědí a často protichůdných.
Věnka obdivovala, jak si z toho množství názorů dokáží vybrat ten správný, zdálo se jí to nemožné, nebo alespoň ona toho nebyla schopna. Omladina si s tím ale hlavu nelámala, přijala buď ten první, nebo ten nejhlasitější anebo ten, který měl nejvíce lajků.
Věnka nevěděla, co to je lajk, a tak se troufla optat baculaté, asi tak patnáctileté dívky oblečené v černých legínách a růžovém tričku a vlasy též obarvenými na růžovo. Ta se na ní nevěřícně podívala a jen lehce pohrdlivě utrousila, ať si to vyguglí. Její modré oči postrádaly lesk, ale to zřejmě nikomu nevadilo, protože se tady do očí nikdo nikomu stejně nedíval.
Oči jsou přece okna do duše. A ani do oken se tu nikdo nedíval. Ale ta zde stejně nebyla.
Tak ani v tomto vagónu není moje místo, začala si už zoufat.
A kdo vlastně ten vlak řídí?
A kam vlastně všichni cestují? Jaký má ta pouť vlastně smysl? A jsou ještě jiné vlaky? Atd, atd…
Ale dosud v žádném vagónu se lidé těmito úvahami hlouběji nezabývali. Buď jim vše bylo jasné, tak nad tím přemýšlet nepotřebovali, nebo si odpovědi v mžiku vyguglili.
Jen Věnce to stále jasné nebylo a napadlo ji, zda to vůbec někdy pochopí. A proč tady vlastně je?
Byla z beznadějného přebíhání z vagónu do vagónu už hodně unavená.
….. beru to jako jemné upozornění dál text Vidina Věnky Bílé nesdílet.
Další kapitola je o drogové závislosti… zkrátka o Pekle.
PEKLO si lidé tvoří sami myšlenkami podpořenými (negativními) emocemi, které předcházejí jednání.
Lidé mají sílu tvořit i bořit.
No ale nakonec to s Věnkou dobře dopadne.
PRO DALŠÍ VÝVOJ LIDSTVA BUDE ZŘEJMĚ HLÍDÁNÍ SI MYŠLENEK ZCELA KLÍČOVÉ .
V 5D, kam směřujeme, jsou všichni telepati.
0
0
Hana 12.12.2021 08:30
684
47
951
12. 12. 2021
Od Buddhy
Cítíš se méněcenná,
a tak se snažíš stát se osvícená,
je to však cesta za mocí,
ne-mocí.
Vždyť už jsi Buddhou,
takže tvá snaha jeví se směšnou,
nadřazenou...
Začni vizí tou,
myšlenkou,
atmosférou kolem sebe,
že v tvém příbytku - krásném těle
sídlí nebe.
A nedělej si starosti
o nějaké moudrosti,
jen žij v té radosti.
Vzpomněla jsem si na své "básnické" začátky, kdy jsem se různé moudrosti snažila vložit do jednoduchých veršíků :)
Do nebe jsem hleděla,
když se mé oči otevřely…
Žili tam lidé s těmi, které milovali
a já jsem věděla,
že toto je štěstí země.
Nebylo to ale nebe pro mě,
neboť zde nebyl Bůh.
Leda, lze-li to tak povědět,
jako dík v srdcích lidí
za jejich šťastný svět.
Když se mé oči více otevřely,
do nebe jsem hleděla,
kde lidé Boha uctívali
a já jsem věděla, že toto je blaženosti země.
Nebylo to ale nebe pro mě,
neboť zde nebyl Bůh.
Veliká milost se na lidi vylévala,
modlili se však jen kvůli sobě sama,
obklopeni andělama.
Pak jsem se octla v nebi,
kde lidé o životě hloubali,
odkud a kam jdou, aby poznali,
vše živé i neživé zkoumali,
nepochopitelné chápali,
Boha samého kromě.
Ani to nebylo nebe pro mě.
Až jsem vstoupila do Boží slávy,
život zde byl lehký, melodický, hravý…
Lidé Boha kvůli němu samému uctívali,
v záři, hojnosti a rozmanitosti pobývali.
Ač věčné povznesení nemohlo nikdy unavit,
cosi mě nutilo se osmělit
a znovu se ptát:
Kde je Bůh sám?
Uslyšela jsem hlas v hlavě:
Ty, jenž si troufáš ptát se v Boží slávě,
otevři oči dokořán a viz,
Boží chudobu a prostotu zříš.
Není tam nic, na co by mohl člověk ruku vložit,
co by mohl pojmenovat a nazvat svým,
nic, o čem by se báseň mohla složit…
Jen že tam chci, vím.
A už neslyším ten hlas,
nevidím žádný ukazatel,
neptám se zas,
zmizel i tazatel.
Jak přestávám mnou být,
vnímám jen hluboký klid,
klid života a smrti současně.
SEN VEPSANÝ DO BÁSNĚ.
0
0
Hana 14.12.2021 08:54
684
47
951
Možná jste již znak (symbol, nákres), který přikládám v příloze, někde viděli
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
2
Hana 17.12.2021 14:57
684
47
951
DOKONALOST je od slova DOKONAT.
Takže pokud jsme ještě nedokonali, nemůžeme být dokonalí.
0
2
Hana 21.12.2021 08:28
684
47
951
Člověk je vidina.
Vidina po kráse, lásce a bezpečí,
sluníčko zahřeje a vánek potěší,
stín schová se v kapradí
a člověk v přístřeší.
Oko se orosí a srdce zachvěje,
při změně k lepšímu,
při změně k horšímu.
Stále je naděje k životu prostšímu.
Člověk je duše hledící do dálek,
k životu lepšímu,
k životu bez válek.
Blázne, byl jsi ředitelem světa,
už po tobě neštěkne ani pes,
po tvé slávě je veta...
Kde jsi dnes?
Nedáváš-li světu lásku,
jak chceš úctu mladých pásků?
Snad alespoň lítost nad starcem bláznivým
zbyla vnukům tvým.
0
2
Hana 07.01.2022 19:49
684
47
951
Život křehký, měkký, zranitelný…
v přírodě tvrdou slupkou chráněn bývá,
tak jako v oříšku semínko.
U člověka jev viditelný
často jinou povahu mívá,,,
Není to převrácené malinko?
Že na povrchu jemným, uhlazeným se zdá
a uvnitř krutost a tvrdost ukrývá?
0
1
Hana 09.01.2022 11:13
684
47
951
Odcházející duše
A zítřek, kdy tě nebude,
je každým dneškem blíž...
Tento život mizí rychle,
vše, cos nahromadil, opustíš.
Víš...
Chodbička za nimi byla tentokrát uzoučká, jen taková mezera oddělující dvoje dveře. A za nimi následoval další vagón. Jak se zde ocitla, okamžitě byly omámeny a ohlušeny všechny její smysly.
Nejprve sluch megahlasitou snad hudbou. Věnka se v pudu záchovy tohoto orgánu snažila uši si zacpat rukama, ale nebylo to mnoho platné. Začaly jí slzet oči z jakéhosi štiplavého zápachu a dýmové mlhy, kterou rozrážely blikající a otáčející se křiklavě barevná světla. Oči zavřela. Ucítila pálení v nose. Chvilku sice vydržela nedýchat, když se znovu nadechla, roztříštila jí celá hlava.
Dýchala tedy zlehýnka ústy a začala pociťovat tlak na hrudi, jako by jí těžkla a měnila se v kámen.
Oči pomalu otevřela. V oblaku dýmu viděla svíjející se a křepčící dav v rytmu divoké hudby. Když si oči uvykly, rozpoznávala jednotlivé postavy. Byli zde většinou mladí lidé, skoro ještě děti, oblečeni v pestrých neonových barvách.
Proplétala se tím davem a doufala, že najde další dveře a dostane se odtud. Dav byl místy neprůchozí, a tak se v něm musela zastavit. Okolní mládež do ní ze všech stran narážela. Zdálo se ale, že se zde svíjí každý sám.
Pohlédla do okolních tváří a chtěla zachytit výraz očí. Byl však prázdný, nepřítomný.
„Na“, nabídl ji tlačící se na ni mladík lahev, která kolovala z ruky do ruky a z úst do úst. „Hale, upejpavka“, ukázal na ní, když se neměla k napití se. Nechtěla na sebe strhnout pozornost, a tak ochutnala. Nápoj byl hořký, pálil na jazyku a v krku a Věnka cítila, jak se okamžitě mísí s její krví. Spánky jí začínaly bušit v rytmu tlukotu srdce. To už kolovala další láhev a znovu se musela napít a další, prý speciální…
Kolovaly trubičky, ze kterých lidé vdechovali nasládlý opojný dým. Již se plně nekontrolovala, a tak také ochutnala.
Přestala cítit tělo, které se samo svíjelo v rytmu hudby. Měla pocit, že se vznáší až kamsi do nebe, viděla hvězdy, bílé bytosti, cítila se všemi milovaná a všechny milující. Neřešila, kde a proč se ocitla, neřešila vlastně nic. Zažívala pocit blaženosti. Nevšimla si, že dav ji postupně popostrkoval. Jen když pocit blaženosti ubíral na intenzitě, natáhla ruku po nějaké trubičce s omamnou látkou.
Najednou ale přišel čas, kdy už ji nikdo žádnou trubičku ani láhev nenabízel a Věnka pomalu začala zase vnímat své tělo a postavy kolem sebe. Celé tělo bylo jako v ohni, hlavně hlava. Žaludek se zvedl a začala zvracet.
Postavy kolem ní ztmavly, křivily obličej, vydávaly strašidelný řev. Snad to nebyly postavy kolem ní, ale jakési stíny, které na ni ze všech stran dorážely.
Začala křičet a volat o pomoc.
Ucítila, jak ji kdosi uchopil, vedl a pohodil na studenou podlahu. Ten chlad způsobil, že z té rudé výhně procitla a viděla zas místo démonů lidi. Váleli se kolen ní, kroutily se a lkaly. Ucítila lidské výkaly.
S vypětím všech sil se zvedla a opřela se o počmáranou zeď. Donutila se k chůzi. Držela se v blízkosti zdi a rukou šátrala, zda někde není nějaký otvor nebo klika.
Dívala jsem se na Věnku po celou dobu, co jsme se oddělily a ona spadla do vlaku.
Viděla jsem ji jakoby odevšad.
Viděla, ale asi není správné slovo. Neměla jsem pozemské oči. Viděla jsem jakoby jejíma očima její okolní hmotný svět. Jako by mi jej zprostředkovávala svými pocity. Ty byly nejdůležitější. Mohla jsem vidět i myšlenky, jemně hmotné útvary, které emoce a pocity vyvolávaly.
Cítila jsem její osamělost, nejistotu, strach, sklíčenost, úzkost, smutek, občas se vloudila i nenávist, hlavně sama k sobě. Ale cítila jsem i lásku k ostatním lidem a pozvolna se probouzející i lásku a úctu sama k sobě.
Chtěla jsem se s ní spojit, aby viděla, že není sama, ale nemohla jsem se k ní dostat. Bránil nám zevnitř opancéřovaný vlak. Nevnímala mě. Nevšimla si mého tichého hlasu uvnitř svého nitra.
Byla jsem však stále s ní, stále přítomná pro ni.
Občas se podařilo poodhalit roušku zapomnění na nebe, odkud do vlaku spadla, nasměrovat další její krok.
Měla, ač o tom dosud nevěděla, svobodnou vůli. Netušila, že si sama může vytvořit svůj svět.
Byla zatím vláčena sem a tam, z vagónu do vagónu. Stále v něm hledala své místo.
Ale šla, i když občas upadla, občas se někde zastavila, postála, i poseděla…
Ale šla a zatím se nikde neusadila, zatím ne…
Děvčátko v hromadné dopravě bloudí a bloudí,
davy lidí kolem proudí…
Asi se ztratilo, jak bloudilo a bloudilo…
Neví, kde je a kam se ubírá,
nerozumí, proč duše v davu umírá,
přišlo ze světla a ve tmě se nachází,
snad anděl strážný ho provází
a praví mu:
„Děvčátko, je osudem všech božích dítek
čistých jak růže kvítek
z cesty sejíti,
a pak zas cestu do světla najíti
a už zde na věky pobýti.“
Zdálo se, že hledání kliky je nekonečné a Věnka byla totálně zoufalá. Opovrhovala sebou a těmi kreaturami kolem sebe. Styděla se za sebe a za ně.
Přidržovala se zdi a pomalu se potácela, občas zakopla o povalující se lidi v bezvládném stavu, občas o povalenou popelnici či jiný předmět. Všechno jí bolelo, měla křeče v končetinách, občas zvracela.
Ale nechtěla tu zůstat a už vůbec nechtěla, aby ji někdo zase vrátil do některého z předchozích vagónů.
A tak šla.
V hlavě tupo.
Dočkala se, cosi jako kliku ve tmě nahmatala a vzala za ni. Otevřela dveře a rázem ji z opilosti a omámení vytrhl ledový vichr. Stála na konci vlaku, na úzké železné plošince.
Konečně tedy viděla ven!
Vlastně nic neviděla, jen mlhu.
Ucítila ledový mráz na tvářích a ve vzduch smrtelný zápach.
Všimla si však, že úzká plošinka vede do dalšího vagónu. Dveře k němu měly otvor, který byl chráněn silnou mříží. Skrz mříže viděla pár obličejů, viděla v nich bolest, utrpení, vztek, nenávist, zoufalství, strach, úzkost, či apatii. Zkrátka všechny emoce, se kterými se během své cesty vlakem seznámila, jen jaksi více vygradované.
Cítila, jak se jí zmocňuje hustý černý mrak hněvivých myšlenek. Neměla sílu se jimi podrobněji zabývat. Neměla sílu se jim bránit. Jen instinktivně odvrátila hlavu.
Vlak náhle zrychlil a Věnka ztratila rovnováhu. Zapotácela se, upadla a sklouzla z té úzké plošinky. Její tělo povlávalo ven z vlaku, jen se ještě konečky prstů stačila plošinky zachytit. Zoufale se jí držela, snažila se přitáhnout zpět.
Na plošině se objevila postava v černé uniformě s maskou na obličeji připojenou k jakémusi přístroji. Věnka na tu masku upírala prosebný pohled. Přečetla dokonce myšlenku v hlavě toho muže. Na chvilku zvažoval, zda jí má vytáhnout nahoru a hodit za mříže. Byla to dokonce jeho povinnost. Ale pak si uvědomil, že na tento kousíček vlaku nevidí Velký bratr. Ten, který všechny svazoval pocitem viny.
A udělal to, co udělal. Těžkou botou odtrhl Věnce prsty od podlážky a ona z vlaku vypadla.
Náraz na zem byl hodně tvrdý. Podvědomě se odkutálela, aby ji nepřejela kola vlaku.
Věnka otevřela oči.
Ležela na hrubém betonu, který byl všude kolem. Nekonečná betonová plocha. Kolem ní svištěly vlaky, auta a mohutné rachotící stroje.
Byla sama, nikde ani živáčka.
Vzduch byl našedlý, oblohu neviděla.
Podívala se na sebe a viděla potrhané, špinavé oblečení, krev na nohou i rukou, modřiny. Do obličeje si naštěstí neviděla.
Proti ní se valil obrovitý, ocelový stroj s válcem. Jen tak tak se stačila odplazit stranou.
Posadila se.
Rozklepala se zimou.
Blížily se další válce několikanásobně vyšší než ona.
Tělo jako by samo vstalo a začalo mezi nimi vrávoravě kličkovat.
Málem zakopla o kolejnice.
Teprve teď si začala vzpomínat, že vypadla z vlaku. Vybavila se jí scéna, jak se zoufale drží konečky prstů plošinky mezi vagóny, tělo jí vlaje mimo vlak, prosebně hledí na jakousi postavu v masce, aby ji vytáhla nahoru. A pak jeho mohutná černá bota kopla do jejích prstů a ona padala a dopadla na cosi tvrdého.
Ten člověk v masce byl vlastně poslední živý tvor, kterého viděla. Snažila se vzpomenout na jeho oči schované za kulatými sklíčky masky. Nezdály se jí nepřátelské, nepřející či útočné. Tak proč jí tedy ten člověk nepomohl?
Na přemýšlení nebyl čas.
Stála tu sama na betonovém, hrubém povrchu, který občas rozdělovaly vlakové koleje. Proti ní se valily šedí železní obři, jak stroje nazvala, svištěly vlaky, projížděla auta. Veškerou její pozornost zaměstnalo vyhýbání se těm vrčícím nestvůrám. Neviděla, kdo je řídí, protože kabiny měly hodně vysoko.
Nikdo si ji nevšimnul, nikdo nezastavil.
Šla a šla, spíš tedy vrávorala, kymácela se či zase plazila. Ale šla.
Okolí bylo stále stejné. Již téměř nahé tělo jí bičoval mrazivý vichr, který nestačil odnášet pach benzínu a nafty. Bosé nohy zmodraly, ale už si jich nebyla vědoma. Na obzoru viděla obří komíny, z nichž se valil dým, který zatemňoval nebe.
Měla žízeň. Často sotva popadala dech, chrchlala, vykašlávala krev, upadla, ale tělo jako by instinktivně se zase dalo do pohybu uhýbajíc další a další rachotící obludě.
Žádné myšlenky, jen pud sebezáchovy.
Ztratila pojem o čase. V nic už nedoufala, jen šla.
Hlava byla prázdná.
Bezčasí.
17.
0
0
Hana 10.01.2022 21:36
684
47
951
....UKRADENÁ CHVILKA aneb vidina Věnky Bílé......
VII.
NA KŘIŽOVATCE
Najednou však jako by zdálky ucítila závan svěží vůně.
Na chvilku se zastavila. Začala zase cítit své tělo. A jako by se jí nová krev vlévala do žil. Narovnala se. Tělo pohladil letmý teplý vánek.
Rozhlédla se kolem a zjistila, že stojí na krajnici betonové dálnice. Jeden krok a pod nohama ucítila jiný povrch než beton. Vzduch začal řídnout, mlžný opar mizet. Dokonce se jí zdálo, že někde za obzorem probleskl sluneční svit. Oči přestaly pálit a slzet. Zastavila se úplně a snažila se upamatovat, co se stalo a proč tady je. A kde vlastně je.
Stála na trávě, která však byla z velké části spálená, rezavá. Jen místy se vytrvale držel zelený trs. Trávu pokrýval šedavý popel. Těsně vedle ní začínala, nebo končila betonová dálnice a na ní se valila těžká technika. Kousek dál bylo kolejiště, kde křižovaly vlaky.
Věnka si vzpomněla, že jela ve vlaku a pak z něj vypadla. Pak následovalo prázdno. Jen jí hlavou probleskl jakoby snímek, jak se v husté šedé mlze potácí mezi vrčícími obludnými stroji.
Kolejiště, které teď viděla mělo mnoho kolejí. Byla to jakoby křižovatka a víceproudé koleje se rozbíhaly do všech stran.
Věnka viděla davy lidí, kteří vystupují z vlaků a nastupují do jiných.
Některé vlaky byly dlouhé, jiné měly jen pár vagónů. Žádné však neměly okna, kterými by viděli pasažéři ven, či zvenku bylo vidět pasažéry cestující uvnitř.
Věnku napadlo, že by mohla také nastoupit do nějakého vlaku. Třeba v něm najde své místo. Vzpomněla si, že v tom předešlém se jí to nepodařilo. Jenže nevěděla, který si má vybrat. Všechny vlaky byly šedé, opancéřované, neproniknutelné.
Přestupující lidé však zřejmě měli jasno. Začala je tedy pozorovat. Muži a ženy různé barvy pleti, většinou mladšího věku, se tlačili v davu. Na přestup mezi vlaky měli jen krátkou chvíli, a tak většinou nasedali do právě přijíždějícího. Byli vláčeni davem, těžko se mohli otočit a jít na druhou stranu, nebo zůstat stát a čekat na jiný vlak. V očích jim četla jen touhu po lepším životě.
Mezi vlaky plula oblaka myšlenek, které útočily na hlavy těch lidí. Těžko říci, zda je ti lidé viděli, ale zřejmě ne, protože jinak by se jim přece pokusili bránit. Oblaka se spojovala do dvou velkých mraků a myšlenky v nich napadaly lidi podle toho, zda zrovna vystupovali či nastupovali.
Ti vystupující měli v hlavách:
Pryč odtud… Už to nevydržím… Jedno kam, hlavně pryč… Takhle už to dál nejde… Radši peklo než se vrátit zpátky…
Ti nastupující živili myšlenky optimističtější:
Tam to bude určitě lepší… Více peněz… Dostaneme lékařskou péči… Konečně budeme moci podnikat, studovat… Svoboda…
Věnka se otočila zády ke kolejišti a viděla, že kousek dál od dálnice začíná přibývat zelených trsů vytrvalých rostlin, a když se podívala do dálky, převažovala tam již zelená.
Už se ani neotočila zpět a tažena jakousi přitažlivou silou se vydala tímto směrem.
Ale i tak ji dohnaly pochybovačné myšlenky:
To ti není divné, že běžíš sama?
Myslíš si, že jsi chytřejší než ostatní?
Co vlastně hledáš? Co očekáváš?
Vrať se na kolejiště a nasedni do nějakého vlaku! Určitě bude lepší než ten, kterým jsi cestovala. Vždyť jsi vlastně ani jiný vlak nezkusila. A ani ten, do kterého jsi spadla, jsi neprošla celý. Třeba tam bylo i místo pro lidi hledající odpovědi na to tvé věčné: „Proč? nebo Jaký to má smysl?“
Co ty můžeš vůbec vědět?
Ne! Jděte pryč! Nechci vás! Odháněla Věnka neodbytné myšlenky, které jí chtěly znejistit a vyvolat v ní pocit neschopnosti.
Nevím, kam běžím, ale cítím, že je to pro mě správný směr. Chci tam!
A víš, co tam je? A myslíš, že tě tam budou chtít? Že tam na tebe někdo čeká?
Tráva pod nohami byla čím dál zelenější a ta zeleň byla čím dál svěžejší. Po šedavém nánosu popela ani památky. A objevil se první barevný kvítek. Byl žlutý a Věnce se zdálo, že je to paprsek slunce na zemi.
Zastavila se a přivoněla ke kvítku.
Začala konečně cítit trochu radosti. Usmála se. Byl to pro ni nový pocit. Nebo možná jej již zapomněla a znovu se vracel. I květinka měla radost a řekla jí, že je slunečnice a ať utíká dál, že tam potká její sestřičky.
Věnka uposlechla, a znovu se rozběhla. Cítila, jak se jí běží čím dál lehčeji, snad jako by se již trochu vznášela nad zemí a letěla.
A kvítků přibývalo: modré, růžové, žluté, červené, oranžové. Všechny byly něžné a radostné. Věnka si vzpomněla, že kdysi znala jejich jména. Ano petrklíč, vlčí mák, chrpa, čekanka, jetel, zvoneček… Sami jí ty názvy vplouvaly do hlavy.
A radost! Už ji neopouštěla, natrvalo se v ní usadila. Byla všude okolo.
Z kvítku na kvítek poletovaly včely a čmeláci a slyšela jejich radostné bzučení.
A cítila nádhernou vůni, začala rozeznávat její odstíny. Zhluboka dýchala, plnila plíce tím svěžím vzduchem.
Náhle ucítila dřevitou vůni. Ano, uviděla strom a v dálce les. Běžela těm stromům naproti a oni jí radostně mávaly. Zastavila se u prvního stromu s mohutným kmenem a srdčitými listy. Vybavila se jí ta vůně a vzpomínka, kdy kdysi trhala květy ze stejného stromu a babička ji poučovala, že lipový čaj je dobrý pít při nachlazení.
Sluneční paprsky jí hladily a krásně hřály.
Uviděla potůček a dychtivě se z něj napila. Voda chutnala tak sladce.
Její svěžest rostla.
Napadlo ji se v tom potůčku umýt. Shodila ze sebe zbylé cáry starého oblečení a vstoupila do potůčku. Šla po proudu, potůček se stával širším a hlubším, až v něm mohla plavat. Voda smyla zbytky zaschlé krve, a jakoby do kůže zarostlé věčné špíny.
Když doplavala k lesu, vylezla z potůčku. Dostala hlad. A sami se jí nabízely sladké plody lesních jahod. Nic lahodnějšího snad v životě nejedla.
Ještě, než vkročila hlouběji do lesa, nechala své tělo osušit něžnými slunečními paprsky a voňavým vánkem.
Už se necítila sama.
Bylo tu slunce, květiny, stromy a začala vidět i zvířata. Kolem hopsali zajíci, pásly se srnky, v korunách stromů zpívaly ptáci.
Možná jste již znak (symbol, nákres), který přikládám v příloze, někde viděli 
Podpořte chod fóra 