Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat     Heraldika     (str. 1 z 2) Sekce: Historie   |   Rolovat dolů Str.: 1, 2   Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi Poota    22.10.2016 16:29 Bydliště: Praha 9088  603  7592  Úvod   . Dnes, na počátku jednadvacátého století, kdy po déle­tr­vajícím nedostatku heraldické literatury vyšlo tolik no­vých titulů, že je v kaž­dém knihkupectví v tomto oboru již stálý výběr, je otázkou, zda má smysl při­dávat knihu další a zda je vůbec ještě možné o heraldice na­psat něco nového. Odpověď je právě v těchto otázkách. Jistěže má smysl vydat kni­hu další, ovšem jen tehdy, bude-li v ní něco nového. Otázka tedy vlastně zní: lze najít ještě něco nového, co v dosavadní heraldické literatuře chybí? . Při bližším pohledu na ni zjistíme, že každá dosavadní práce uvádí heraldická pravidla, množství příkladů a více či méně důklad­ný přehled erbů různých osob, rodin, rodů a rozrodů. V rámci každé zkou­mané práce se většinou žádné větší rozpory nevyskytují a vše tedy dýše na první pohled pohodou. Ovšem při srovnání jednotlivých děl mezi sebou zjistíme u starších (dle roku vydání) autorů rozdíly případně až diamet­rální, u mlad­ších autorů nápadnou až důslednou inspiraci některým auto­rem starším. Z toho vyplývá, že po určitém zjedno­dušení je možné podle starších autorů dosavadní heral­diku rozdělit do několika „směrů“. Mezi tě­mi je velmi obtížné rozhodnout, který z nich, případně zda vůbec některý, je správný. Obtížnost je způsobena tím, že nejsou dána základní kritéria, podle kterých by bylo možné něco posuzovat. Zde by tedy nový, pokud možno dobře a ověřitelně podložený názor, byl rozhodně velmi cenným přínosem. Zdá se tedy, že nového může být dost, ale bude obtížné to roze­znat, popsat - a ještě těžší obhájit. . Výsledkem prosté syntézy všech údajů je působivý zmatek, kdekoli ně­jaký údaj pochází od různých autorů. Pouze údaje zmíněné jen jed­ním au­torem nemají jinou alternativu, ovšem i u nich bývá začasté uváděno ně­jaké „asi“, „pravděpodobně“ či „dle heraldických zvyklostí nej­spíš“ - takže ani u těch se nedá o nějaké větší jistotě hovořit. . Konfrontací základních „směrů“ i jednotlivých příkladů je možné se dobrat opět pouze ubohých výsledků - v menším počtu typu: v tomto pří­padě má pravdu nej­spíše „A“ (či „B“ nebo „C“), ve větším počtu typu: prav­du má buď „A“ nebo „B“ nebo „C“ (přičemž pravdu také nemusí mít ani je­den z nich). Dramatické je ovšem to, že se nejedná jenom o jednotlivé osoby či erby, ale bohužel i o základní pravidla heraldiky. Postupné prověřování uvá­děných pravidel pomocí erbů, dává víceméně před­pokládatelný výsle­dek: erby pravi­dlům téhož autora odporují méně, než pravidlům auto­rů ji­ných. Navíc nic není zcela jisté a nepochybné, snad kromě toho, že všech­no je asi trochu jinak, než se před­pokládá. . Pro začátek je nutné si uvědomit, že pouze samotná heraldika si ze svých bludných kruhů nepomůže. Její „tvr­zení“ je tedy nutné prově­řovat v jakémkoli oboru, který může dodat určitější „ano“ či „ne“. Z předchozího vyplývá, že za současného neutěšeného stavu nemůže být heraldika jako pomocná věda historii příliš platná; tento fakt nezmění ani to, že většina historiků a dokonce i heraldiků si této neutěšenosti není příliš vědoma. Jsem přesvědčen, že je třeba, a to i za cenu velmi bouřlivé diskuze, vrátit heraldice její původní, skutečná pravidla, protože jedině ta jsou zárukou přes­nosti, která kdysi dávala erbu váhu právního důkazu. . Konečná odpověď tedy zní: za současného stavu heraldiky je nejen možné, ale přímo nutné vydat konečně něco nového, a to i za tu cenu, že to bude pouze tím, přes co se konečně snad jednou dojde k ně­če­mu, na co bu­de možné se spolehnout. Pro zasvěcené čtenáře to ovšem znamená ne­konzumovat předkládaná fakta pasivně ne­bo nanejvýš s nimi v duchu souhlasit či nesouhlasit. Je nutné svůj souhlas či nesouhlas podepřít dů­kladnou a pečlivou prací - a hlavně výsledek zveřejnit. Jen tím se docílí toho, že i případné chyby mohou být pro konečný výsledek přínosem.   2  0  Poota    22.10.2016 17:05 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Od původního zdobení zbroje přes odlišování jed­notlivých bojovníků se heraldika vyvi­nula o­zna­čová­ním pří­slušnosti k určitému rodu v do­ko­nalý iden­tifikační sys­tém. Takové spolehlivosti nelze docí­lit bez jednoduchých a spolehlivě fungujících pravidel. Jedno­duchost je nutná pro snadné zapa­matování - tím je současně i nutné, aby neexistovaly z těchto pravidel žádné výjimky. Pravidla heraldiky se vždy vytvářela na základě potřeby a v kon­fron­taci s praktickým uží­váním. Pomocí těchto předpo­kladů je již mož­né posuzovat míru pravdě­podobnosti prověřovaných pravidel. . Pro přehlednost bude vhodné rozdělit si dobu trvání heral­diky do obdo­bí, která se od sebe z heraldického hlediska navzájem něčím liší. V těchto obdobích se může lišit i účel he­raldiky a také některá pravidla se postupně doplňují, vyvíjejí či mění. . V předheraldickém období jsou ještě štíty i přilby nezdo­bené, navzájem se liší spíš jenom použitými materiály a mírou honosnosti. Zatím ještě ne­dochází ani k odlišo­vání jednot­livých osob. Na našem území se za nejstar­ší doložené štíty považují štíty Keltů, pou­žívané zhruba do přelomu le­topočtu. Jejich konstrukce a tvar vychází zřejmě ze štítů řím­ských legií, na reliéfech jsou zobra­zeny poněkud větší a se středo­vým žebrem, což sice může odpovídat skutečnosti, ale stejně tak to může být jenom snaha tvůrců reliéfů nějak znázornit a zároveň odlišit keltské bojovníky, o kterých mohli z doslechu vědět, že „měli ští­ty větší, než Římané“. Po těch­to štítech následují štíty germánské a slovanské, využíva­jící kostry z ohý­ba­ného dřeva. . Z heraldického hlediska je v tomto období zajímavá právě tato kon­strukce štítů, která byla částečně v dalším období převzata. Předchůdci těchto štítů jsou spíše před­pokládané než doložené jezdecké štíty Nomádů, které byly kulaté o průměru kolem 40 cm. Jejich ob­vod byl vytvořen z ohý­baných prutů, o které se opírala dvě příčná žebra na lícové straně vy­pouklá se zářezy, do kterých byl zapuštěn středový výztužný kruh. Přes tuto dřevěnou kost­ru byla napjata pomocí řemenů silná kůže. Napínací řeme­ny na rubové straně sloužily zá­roveň k pruž­nému opření levého předloktí. Z řemenů byl vytvořen i systém pro držení ští­tu: řemen, pod který se zasunuje předlo­ktí, a dva zkřížené řemeny držené v pěsti. Tyto štíty byly velmi lehké a vhodné pouze k zachycování a tlumení sečných ran. Větší pevnos­ti by se dalo docílit pouze zvýšením váhy - levá paže jezdce však musela ješ­tě ovládat uzdu, držet luk a nést na vnitřní straně předloktí i destičku, chránící šlachy před úderem tětivy. Za těchto okolností není divu, že nepříliš účinný štít byl často považován za zbytečnou přítěž - v nouzi totiž by­lo možné seč­nou ránu zachytit i předloketní destičkou. . V našich krajích se používaly poněkud větší kulaté štíty pěší i jez­decké, které na tuto konstrukci navazovaly s tím, že používaly 4 žebra a 2 lícové kruhy. Později se přes středový kruh připevňovala růžice či ple­chová pu­kli­ce zvaná umbo. S postupujícím rozvojem výroby ple­chu byl zpevňován i okraj štítu pruhem plechu. U kula­tého štítu je hlavní nevý­hodou, že zvětšováním jeho výšky se zároveň zvětšuje i jeho šířka a zá­roveň se prudce zvyšuje jeho váha a snižuje ovladatelnost. Částeč­ným ře­šením je štít oválný, který při poněkud větší dél­ce zachovává přijatelnou váhu. U těchto štítů se již projevuje podélná osa, a zároveň i na­klonění příčných žeber vůči ní. To je nutné proto, že při držení štítu je levý loket níže, než levá pěst, přičemž předloktí musí být umístěno mezi žebry, která jsou rovnoběžná.   2  0  Poota    22.10.2016 17:21 Bydliště: Praha 9088  603  7592  1. období - ranně heraldické - období mandlovitých štítů.   . V tomto období byla největší nevýhoda kulatých štítů odstraněna tím, že ohýbaný dřevěný okraj byl dole spojen do hrotu - tím mohl být štít do­sta­tečně dlouhý a zároveň ne­musel být širší, než bylo třeba. Vzorem pro štíty u nás používané byly nejspíš štíty Nor­manů. Kon­struk­čně navazuje tento typ na velké kulaté štíty s něko­lika odchylkami. Počet žeber je po­chopitelně vyšší, běžně 5 až 7. Novinkou je podélná středová výztuha, pro­bíhající v líci štítu přes všechna žebra. Také u tohoto štítu jsou příčná žeb­ra pochopitelně orien­tována šikmo. Dřevěná kostra štítu byla nejspíš překryta jednoduchou vrstvou složenou z dřevěných latí a navrch potažena kůží nebo kožešinou. Před předloktí je na kůži často umisťována plechová puklice a okraj štítu je zpevňován pásem plechu. Popis konstruk­ce mandlovitého štítu se může zdát zbytečně podrobný a zabíhající, ale pro nejstarší ští­tová znamení, která z je­ho konstrukce vycházejí, je nezbytný. . Základní poloha neseného nebo vezeného štítu je mírně šikmo pod úhlem asi 30o hro­tem lehce vzad. U těchto štítů se již rozlišují jednotlivé části. Hlavou štítu je jeho horní část, patou naopak dolní. Strany štítu se popisují podle jeho nosi­tele, což znamená, že jeho stra­ny jsou pro pozo­rovatele vlastně opačné: heraldicky pravá polovina štítu je ta, kterou pozor­ovatel vidí vlevo. S tím souvisí i označení hran či směrů: přední či vpře­du je pravá strana štítu, tedy ta, která při pohybu nositele směřuje vpřed. . Štítová znamení tohoto období mají pro snadnější popis konkrétní jmé­na, která se většinou v dalším období stala klenotem, tedy figurou. Je jenom logické, že jako první byla používána štítová znamení jednoduchá, prostá a využívající konstrukce štítu. Teprve potom se začala objevovat znamení složitější a méně respektující konstrukci štítu, i když i ta se popisovala velice jednoduše. Vzhledem k tomu, že znamení bylo vytvářené kovem, bylo jasné, že je kovové, tedy stříbrné a tudíž nebylo tinkturu nutné hlásit. U mladších zna­mení, která pro odlišení použila stejný obrazec v červené barvě, dostalo znamení jiné jméno a nebo bylo nutné v popisu tinkturu znamení hlásit a tím bylo i jasné, že se jedná o erb méně starobylý. S tím souvisí i poznatek, že starobylost erbu je tím větší, čím je jeho znamení jednodušší - a tím se také se snadněji popisuje. . Za zmínku ještě stojí velmi starobylé erby, které se popisují jako kdyby byly v jediné tinktuře, tedy například „červený štít“ - jeho úplný popis by měl správně znít: „červený štít ve štítě“ - rozuměj ve štítě stříbrném, jedná se tedy o červený štít se stříbrným okrajem. Což je drobná ukázka toho, že jeden erb lze popisovat více různými způsoby, při­čemž existují dva základní typy přístupů. . Jednodušší a výstižnější popis je podle „znalosti“ erbu, kdy víme o jaké znamení a jakou figuru se jedná, jak se správně jmenuje a kdysi jmenovala, což dnes často nevíme a většinou to neví ani ten, kdo by měl podle tohoto popisu erb nakreslit a nebo si ho představit. Vý­hodou je, že se dá erb rozeznat spolehlivě i ze soudobých zmínek o něm a dá se rozeznat i v jeho různých variantách. Největší výhodou je značná „pružnost“ popisu - a poněkud pře­kvapivě funguje docela spolehlivě i při nepřesném nebo dokonce nesprávném určení vzhledu „základního“ znamení, kdy úplně stačí aby bylo jedinečné. . Druhá možnost se spoléhá pouze na to, jak ten který erb vypadá a jeho vzhled popíše co nejpřesněji tak, aby se podle tohoto popisu dal namalovat erb přesně stejný. Výhoda tohoto způsobu je v tom, že stačí znát pouze základní terminologii. Problém je ovšem v tom, že terminologie není jednotná, a další mnohem větší v tom, že se jedná o slovní převod pouze jednoho jediného konkrétního erbu, přičemž v celém rozrodu se jeden a tentýž erb prokazatelně používal v různých variantách. . Tento způsob přístupu je naprosto nepružný a jeho důsledné používání staví před he­raldika „kompaktní a neproniknutelnou zeď“, přes kterou se dál už nedostane.   1  0  Poota    22.10.2016 17:46 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . V období mandlovitých štítů se štítové znamení popisovalo podle štítu neseného. Při pře­chodu na další typ štítu popis zůstává stejný, ale časem se přechází na popis štítu stojícího, to znamená se svislou osou, což je nutností pro štíty s hlavou. Tím se dají celkem logicky vysvětlit některá doložená kolísání mezi jednotlivými směry. Bohužel se však z to­hoto ob­dobí nezachovalo tolik popisů a vyobrazení erbů, aby to stačilo na solidní rozbor, takže jsme i zde odkázáni na více­méně pravděpodobné dohady. . Předem tedy uvádím, jak v dalším textu nazývám které směry, aby byly moje popisy jedno­značné. Do této termi­no­logie také převádím (dle možnos­tí) i popisy ostatních autorů; umožní to opět jednoznačný převod do jiných systémů popisu. . Základním směrem u mandlovitých štítů je směr nadél čili štípení ve smě­ru centrálního podélného žebra, zvaného také páteř. U neseného mandlovitého i trojhranného štítu je tento směr šikmý zprava dolů, u stojícího štítu mandlovitého i trojhranného stojícího je svislý. . Dalším směrem je směr vodorovný, napříč čili dělení. U neseného mandlovitého, ne­seného i stojícího trojhranného štítu zůstává stále vodorovný, u stojícího mandlovitého je však šikmý zprava dolů, protože je ve směru rubových příčných žeber. Tento směr je zá­kladním směrem u trojhran­ných štítů. . Třetím směrem je směr u mandlovitých štítů nepoužívaný, který by byl kolmo na vnitřní příčná žebra, pro nesený štít tedy směr svislý. Tento směr u nesených trojhranných ští­tů popisuji jako rozdělení stojmo, běžně se používá popis ve sklonu, kosmo, pokosem, šik­mo, pošikem, zprava stoupající. Tento směr a také směr na něj kolmý, tedy rozdělení lež­mo, se vyskytují až u štítů trojhranných a v popisech štítů stojících. Jinak rozdělení ležmo odpovídá dělení neseného štítu a rozdělení stojmo odpovídá štípení neseného troj­hranného štítu. . Břevna jsou vodorovná jak u nesených tak i stojících štítů, mohou být široká i úzká, také proložená i několikrát, posunutá (vždy nahoru) nebo povýšená, kdy to horní je až u horního okraje. . Kůly jsou svislé jak u nesených tak i u stojících štítů, mohou být široké i úzké, proložené a nebo povýšené, kdy ten první je až u předního kraje. . Pruhy vznikají šikmým rozdělováním štítu a jsou ležící a stojící, což vychází z období popisů dle trojhranných štítů ne­sených, kdy ležící pruh byl totéž, co původní břevno mandlovitého štítu. Platí o nich totéž, co o břevnech včetně povýšení. Pokud je uvedeno pouze „pruh“ bez upřesnění, znamená to, že se vyskytují obě varianty. . Přední půlí nazývám pravou půli štípeného štítu a zároveň i pravou půli štítu rozdě­leného stojmo. . Horní půlí nazývám horní půli děleného štítu a horní půli štítu rozděleného ležmo. . Čtvrtě, tedy přední, horní, zadní a spodní jsou u kosmého čtvrcení jasné a u čtvrcení vzniklého štípením a dělením odpovídají nesenému štítu. . Naznačený způsob blasonování podstatně zjednodušuje popis a sjednocuje do jednoho popisu růz­ně blasonované varianty téhož erbu, kdy např. „břevna též povýšená“ nahrazují popisy „břevna“ a „vícekrát dělený štít“. Obdobné zjednodušení a sjednocení popisů platí i pro čtvrcené štíty.   1  0  Poota    22.10.2016 18:09 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Na vnější straně mandlovitých štítů je tedy v této době kožený potah, kovová středová puklice a kovový okraj. Puklice i okraj mohou, ale také nemusí být součástí štítového zna­mení - pokud zastupují kov, jsou „leštěné“, pokud zastupují barvu, jsou do tmava „zašlé“. Kůže, případně kožešina, bývala většinou tmavá a kovové části vyleštěné. Pokud byla pou­žita světlá kože­šina (např. vlčí), mohlo kování zůstat tmavší. Pro odlišení těchto štítů se dalo použít pouze toho, že buď okraj nebo puklice se nechaly „zajít“ a nebo vyleštily - tím vzniklo celkem 6 různých štítů: 2x štít s okrajem a puklicí, 2x štít s okrajem a 2x štít se středovou puklicí. Pochopitelně tento počet nestačil a tak se musely najít další možnosti, tentokrát již „záměrně“. Na to se daly vy­užít kovové pruhy, kterými se začal v té době chránit líc štítu proti proseknutí. Tyto pruhy mohly být pouze přes páteř a nebo žebra, širší pásy na nich musely mít svoje okraje. . Jedním z prvních byla snaha takovým úzkým pruhem chránit svislou středovou výztuhu. Tím se rovnou objevily 2 štíty s páteří, jak se v heral­dice takový úzký kůl nazývá. Na potah štítu se původ­ně používal jeden ce­listvý kus kůže, případně kožešiny. Překrytím středové svislé výztuhy se naskytla možnost použít na jednu polovinu štítu tmavou kůži a zároveň na druhou světlou kožešinu. Tím vznikly další štíty - štíty štípené, kdy tmavá i světlá končí pod svislým prutem, a štít s pře­kročeným štípením, kdy je tmavá půle pře­tažena pod kovovým prutem o celou jeho šíři, což se jmenuje heroltská sekera. Zároveň se začaly rozlišovat obě půle štítu, přičemž přednost měla půle přední neboli pravá, a její tinktura byla důle­ži­tější. V dalších obdobích se důležitější tinktura stala hlavní tinkturou erbu a korespondovala s hlavní tinkturou figury v klenotu. . Zatím ještě není zcela jasné, jak se má pohlížet na puklice/umba a také růžice v jejich roli. Z čistě heraldického pohledu mají spíš charakter figury než znamení a za pravdu to­muto pohledu dává i ten fakt, že postupem času přecházejí jako figura do klenotu a ve štítě jsou umba nahrazována stříbrným břevnem. V této otázce nám nepomůže ani jedinečná galerie panovníků ve znojemské rotundě, protože zaznamenává panovníky dávno minulé, ale podle názorů z doby vzniku oné galerie. Navíc malíř prokazatelně nebyl do detailu seznámen se sku­tečnou konstrukcí zobrazovaných štítů. . V tomto období můžeme celkem právem předpokládat pouze dvě tinktury: červenou a stříbrnou. V plochách se jedná zřejmě vždy o kůže nebo kožešiny - červenou kunina nebo kožešina liščí či hovězí kůže, stříbrnou hermelín nebo kožešina vlčí nebo beraní. Pruhy, pásy a umba jsou v tomto období nejspíš vždy kovové, tedy stříbrné. V tomto období sice ještě není otázka tinktur zásadní, ale v dalších obdobích zvyk používat určitou kože­ši­nu pro znázornění dané tinktury již rozhoduje o volbě klenotu. . Další barvy, jako černá a modrá, byly přidány až mnohem později, než se běžně uvádí. . Problém druhého kovu, zlata, je poněkud širší. Vzhledem k tomu, že i v dal­ších obdobích je zvykem znázorňovat zlaté předměty (prsten, koruna, ostruha apod.) vždy červenou barvou, pochybuji silně o používání zlaté tinktury, alespoň v ranných stádiích vývoje heral­diky. . Dalším způsobem pojednání přední plochy je vyztužení kovovými pásy probíhajícími přes celou šíři štítu na výztužných žebrech, k nimž byly přibity - barevný štít s 5ti÷6ti úzký­mi kovovými břevny - pokud jsou stříbrné, jedná se o heroltskou mříž, v červené je to he­roltský žeb­řík. Kovové pásy probíhaly přes celou šíři štítu i v případě štítů štípených, při­čemž v té stříbrné půli zůstávaly také stříbrné, čili se opticky neuplatňovaly. Totéž platí i o kovových břevnech, která se pak mylně popisují jako „střídavých barev“. . Použitím vodorovných pruhů jdoucích po žebrech je již možné i prostří­dání kůže a kože­šiny nebo kovu v břevnech - štít dělený i vícekrát, hlava též překro­čená i proložená, pata též překročená i proložená, břevno i prolo­žené, dě­lený štít a kombinace štípení s břevny v jedné půli. . V tomto období existují tedy pouze 2 základní směry, v nichž je štít rozdělován: - nadél, v tomto období vlastně pouze v ose štítu (štípení, páteř) - vodorovně, ve směru příčných žeber (hlava, pata, břevna, dělení)   1  0  Poota    22.10.2016 19:12 Bydliště: Praha 9088  603  7592  2. období - ranně heraldické - období trojhranných štítů „nesených“.   . Další vývoj štítu souvisel s vývojem útočných zbraní a způ­sobu boje. Hlavní útočnou zbraní jezdce již není nomád­ský luk, ale kopí, které vznik­lo prodloužením pě­šího oštěpu. Postupem doby se kopí používalo mnohem více k bodu než k vrhu, takže jezdec místo držení nad hlavou zakládal kopí pod pravou paži. Kopí se prodloužilo a zároveň dostalo menší a lehčí hrot, který po­su­noval těžiště dopředu méně, než bylo vhodné u oště­pu. . Mandlovitý štít kryl celou le­vou stranu jezdce až ke koleni. Při útoku bylo pra­vidlem mí­řit hrotem kopí před přední (he­raldicky pravou) hranu štítu. Protože vedle ní muselo pro­cházet ratiště nositelova kopí, zůstávala zde nad před­ním okrajem sedla úzká, štítem nekry­telná škvíra, kterou bylo možné zasáhnout pro­tivníkův trup. Pokud se zásah těla nezdařil, byl zasažen štít nebo bylo mož­né pokusit se soupeře vyhodit ze sed­la ra­tištěm. . Útok na hlavu se v této době vůbec nepoužíval, protože na­děje na úspěch byla mi­zivá a navíc nebylo mož­né si ten­to útok vy­zkoušet při turnajích, kde byl stej­ně smrtelný, jako v bo­ji. Z toho se dá sou­dit, že úspěšný útok na soupeřovu hlavu byl tehdy pouze nepřesným útokem na štít. . V tomto období dochází k zásadním změnám v konstrukci štítu, které jsou umožněny zvládnutím výroby mnohem větších plátů plechu, než dří­ve. Kožený potah lícové strany ští­tu je nahrazen plechem, kovový okraj štítu je zesílen a přesunut na rubovou stranu, horní okraj štítu je přizpů­soben jednodušší výrobě tím, že je rovný, zpočátku ještě se zaoble­nými horními kouty a pro snížení váhy je štít poněkud zkrácen. Hladký ple­chový líc tohoto nové­ho štítu je již schopen chránit nositele nejen proti se­kům, ale i proti přímým zásahům hro­tem kopí. Tato výhoda je natolik cenná, že nový typ štítu rychle nahrazuje předchozí kon­strukci. . S přechodem na trojhranné štíty vznikla možnost ještě čtvrtého směru, který byl kolmý na původní dělení a břevna, takže z tohoto pohledu zastupoval štípení a kůly. Zároveň ovšem existovala páteř a možnost štípení v původní ose štítu. Současně už u trojhranných štítů nebylo nutné respektovat žádná žebra, takže štít mohl být rozdělován kdekoli. I přesto zůstalo zachované jakékoli dělení štítového znamení pouze rovnými čarami, kdy jedinou křivkou byl okraj štítu. I přes jiný tvar štítu byl zachováván pokud možno stejný vzhled štítového znamení, to znamená, že i nadále se popisoval štít nesený, protože hlavním smys­lem heraldiky stále ještě bylo spolehlivé rozeznání erbu v boji. Toto období je pro heraldiku ve­lice významné, ale dosavadní heraldika ho zcela pomíjí i přesto, že právě v něm došlo k velkému vývojovému skoku, který byl vlastně vynucen zvnějšku společenskými změnami. . V původních územně nepříliš velkých vévodstvích nebyl počet šlechtických rodů a po­výšenců tak velký, aby nestačil počet štítových znamení, který dávala k dispozici konstrukce mandlovitých štítů. Každý rod tedy mohl mít znamení pouze „svoje“, které s jiným nekoli­dovalo. Ovšem právě v této době docházelo k vytváření větších státních útvarů, tedy knížec­tví, a to spojováním původních vévodství či jejich přivtělování, a to jak mírovou, tak i vá­lečnou cestou. . Ovšem přitom se stávalo, že se v různých vévodstvích vyskytly úplně stejné erby a to u rodů navzájem naprosto cizích. Což se řešilo většinou tak, že rod méně význačný, „mladší“ nebo z připojovaného vévodství svůj erb něčím odlišil, například třeba zdvojením původní­ho znamení či prohozením obou tinktur. Nový tvar štítu, možnost nových směrů při jeho dělení a možnost rozdělování kdekoli v jeho ploše umožňovalo vytváření jak nových variant původních znamení, tak i vytváření znamení zcela nových.   1  0  Poota    22.10.2016 19:28 Bydliště: Praha 9088  603  7592  K tomuto a vlastně i k období předcházejícímu je nutno ještě zmínit to, že šlechta jako taková měla dvé odlišných vrstev, přičemž pro každou z nich platila jiná pravidla, každá z nich měla také jiná práva. Šlechta rodová, původní či také alodní neboli zpupná vznikla přirozeným vývojem z potomků elity původních občin, byla na panovníkovi a jeho libovůli zcela nezávislá a spravovala „zemské“ záležitosti prostřednictvím zemských sněmů. Jejich erby vznikly postupným vývojem zcela nezávisle na panovníkovi, který je musel pouze respektovat – jejich erb byl roven erbu panovníka. Panovník měl kolem sebe družinu bojovníků, na kterou se mohl spolehnout a která mu plně podléhala. Těm z nich, kterým dostatečně důvěřoval, svěřoval různé úřady a nechal se jimi zastupovat třeba při správě svých hradů. Protože na svěřených místech museli mít stejnou pravomoc jako rodoví šlechtici, povyšoval je do šlechtického stavu a zároveň jim i uděloval erb. Ovšem nově udělený erb nesměl být v žádném případě stejný, jako erb některého původního rodu, takže aby se panovník vyhnul riziku jakýchkoli konfliktů, tak uděloval nové erby odlišené tím, že jako barvu v nově uděleném erbu místo červené použil barvu černou. Tím pádem bylo velice snadné rozlišit erb původní od erbu uděleného. Tím se také vysvětluje, proč povýšenci tak prahli po erbu odumřelém, tedy takovém, který se „uprázdnil“ úmrtím posledního člena rodu alodního. Přijetím takového erbu na povýšence přešly všechny nároky a všechna práva rodu, kterému dotyčný erb původně náležel. Tato "nová šlechta" byla zvaná povýšenci či hrabaty, protože svůj titul dostávali podle toho, v čem panovníka zastupovali – burggráf/purkrabí spravoval hrad, markgráf/markrabí marku, landgráf/lantkrabí určité území. Pro prostého člověka jediná cesta k šlechtictví byla nastoupením do panovníkovy družiny, kde nosil tzv. „bílý“ štít, to znamená štít bez heraldického znamení neboli štít „čekatelský“. Pokud se osvědčil, svěřil mu panovník nějaký úřad a pro jeho osobu i nějaký majetek, aby mohl svěřený úřad náležitě vykonávat. Jen málo povýšenců docílilo panovníkovy přízně i pro své potomky a dosáhlo případně i dědičnosti svěřeného majetku. Povýšenci jako „zaměstnanci“ panovníka neměli právo účastnit se sněmů a rozhodovat o věcech zemských, také se nemohli stát panovníkem. Určitého, i když nikdy ne úplného zrovnoprávnění s původní rodovou šlechtou mohli dosáhnout tzv. „přijetím do stavu zemské šlechty“, o kterém rozhodovala šlechta rodová. Pro panovníka měli povýšenci největší cenu v tom, že se na jejich oddanost i věrnost mohl opravdu spolehnout, takže je dosazoval do těch nejdůležitějších funkcí - tím tato hrabata také získávala obrovskou moc, mnohem větší než jakou měli šlechtici alodní. Považování pravidel platných pro jeden druh šlechty za platná pro veškerou šlechtu způsobuje mnohá nedorozumění a také chybné závěry. K tomuto a vlastně i k období předcházejícímu je nutno ještě zmínit to, že šlechta jako taková měla dvé odlišných vrstev, přičemž pro každou z nich platila jiná pravidla, každá z nich měla také jiná práva. Šlechta rodová, původní či také alodní neboli zpupná vznikla přirozeným vývojem z potomků elity původních občin, byla na panovníkovi a jeho libovůli zcela nezávislá a spravovala „zemské“ záležitosti prostřednictvím zemských sněmů. Jejich erby vznikly postupným vývojem zcela nezávisle na panovníkovi, který je musel pouze respektovat – jejich erb byl roven erbu panovníka. Panovník měl kolem sebe družinu bojovníků, na kterou se mohl spolehnout a která mu plně podléhala. Těm z nich, kterým dostatečně důvěřoval, svěřoval různé úřady a nechal se jimi zastupovat třeba při správě svých hradů. Protože na svěřených místech museli mít stejnou pravomoc jako rodoví šlechtici, povyšoval je do šlechtického stavu a zároveň jim i uděloval erb. Ovšem nově udělený erb nesměl být v žádném případě stejný, jako erb některého původního rodu, takže aby se panovník vyhnul riziku jakýchkoli konfliktů, tak uděloval nové erby odlišené tím, že jako barvu v nově uděleném erbu místo červené použil barvu černou. Tím pádem bylo velice snadné rozlišit erb původní od erbu uděleného. Tím se také vysvětluje, proč povýšenci tak prahli po erbu odumřelém, tedy takovém, který se „uprázdnil“ úmrtím posledního člena rodu alodního. Přijetím takového erbu na povýšence přešly všechny nároky a všechna práva rodu, kterému dotyčný erb původně náležel. Tato "nová šlechta" byla zvaná povýšenci či hrabaty, protože svůj titul dostávali podle toho, v čem panovníka zastupovali – burggráf/purkrabí spravoval hrad, markgráf/markrabí marku, landgráf/lantkrabí určité území. Pro prostého člověka jediná cesta k šlechtictví byla nastoupením do panovníkovy družiny, kde nosil tzv. „bílý“ štít, to znamená štít bez heraldického znamení neboli štít „čekatelský“. Pokud se osvědčil, svěřil mu panovník nějaký úřad a pro jeho osobu i nějaký majetek, aby mohl svěřený úřad náležitě vykonávat. Jen málo povýšenců docílilo panovníkovy přízně i pro své potomky a dosáhlo případně i dědičnosti svěřeného majetku. Povýšenci jako „zaměstnanci“ panovníka neměli právo účastnit se sněmů a rozhodovat o věcech zemských, také se nemohli stát panovníkem. Určitého, i když nikdy ne úplného zrovnoprávnění s původní rodovou šlechtou mohli dosáhnout tzv. „přijetím do stavu zemské šlechty“, o kterém rozhodovala šlechta rodová. Pro panovníka měli povýšenci největší cenu v tom, že se na jejich oddanost i věrnost mohl opravdu spolehnout, takže je dosazoval do těch nejdůležitějších funkcí - tím tato hrabata také získávala obrovskou moc, mnohem větší než jakou měli šlechtici alodní. Považování pravidel platných pro jeden druh šlechty za platná pro veškerou šlechtu způsobuje mnohá nedorozumění a také chybné závěry. K tomuto a vlastně i k období předcházejícímu je nutno ještě zmínit to, že šlechta jako taková měla dvé odlišných vrstev, přičemž pro každou z nich platila jiná pravidla, každá z nich měla také jiná práva. Šlechta rodová, původní či také alodní neboli zpupná vznikla přirozeným vývojem z potomků elity původních občin, byla na panovníkovi a jeho libovůli zcela nezávislá a spravovala „zemské“ záležitosti prostřednictvím zemských sněmů. Jejich erby vznikly postupným vývojem zcela nezávisle na panovníkovi, který je musel pouze respektovat – jejich erb byl roven erbu panovníka. Panovník měl kolem sebe družinu bojovníků, na kterou se mohl spolehnout a která mu plně podléhala. Těm z nich, kterým dostatečně důvěřoval, svěřoval různé úřady a nechal se jimi zastupovat třeba při správě svých hradů. Protože na svěřených místech museli mít stejnou pravomoc jako rodoví šlechtici, povyšoval je do šlechtického stavu a zároveň jim i uděloval erb. Ovšem nově udělený erb nesměl být v žádném případě stejný, jako erb některého původního rodu, takže aby se panovník vyhnul riziku jakýchkoli konfliktů, tak uděloval nové erby odlišené tím, že jako barvu v nově uděleném erbu místo červené použil barvu černou. Tím pádem bylo velice snadné rozlišit erb původní od erbu uděleného. Tím se také vysvětluje, proč povýšenci tak prahli po erbu odumřelém, tedy takovém, který se „uprázdnil“ úmrtím posledního člena rodu alodního. Přijetím takového erbu na povýšence přešly všechny nároky a všechna práva rodu, kterému dotyčný erb původně náležel. Tato "nová šlechta" byla zvaná povýšenci či hrabaty, protože svůj titul dostávali podle toho, v čem panovníka zastupovali – burggráf/purkrabí spravoval hrad, markgráf/markrabí marku, landgráf/lantkrabí určité území. Pro prostého člověka jediná cesta k šlechtictví byla nastoupením do panovníkovy družiny, kde nosil tzv. „bílý“ štít, to znamená štít bez heraldického znamení neboli štít „čekatelský“. Pokud se osvědčil, svěřil mu panovník nějaký úřad a pro jeho osobu i nějaký majetek, aby mohl svěřený úřad náležitě vykonávat. Jen málo povýšenců docílilo panovníkovy přízně i pro své potomky a dosáhlo případně i dědičnosti svěřeného majetku. Povýšenci jako „zaměstnanci“ panovníka neměli právo účastnit se sněmů a rozhodovat o věcech zemských, také se nemohli stát panovníkem. Určitého, i když nikdy ne úplného zrovnoprávnění s původní rodovou šlechtou mohli dosáhnout tzv. „přijetím do stavu zemské šlechty“, o kterém rozhodovala šlechta rodová. Pro panovníka měli povýšenci největší cenu v tom, že se na jejich oddanost i věrnost mohl opravdu spolehnout, takže je dosazoval do těch nejdůležitějších funkcí - tím tato hrabata také získávala obrovskou moc, mnohem větší než jakou měli šlechtici alodní. Považování pravidel platných pro jeden druh šlechty za platná pro veškerou šlechtu způsobuje mnohá nedorozumění a také chybné závěry. . O těchto dvou druzích šlechty zřejmě hovoří Kosmas ve své „kronice“ jako o Municích a Těpticích, takže se nejedná o dva neznámé rozrody. . V této době začala heraldika plnit ještě další úlohu a začala identifikovat rod majitele ští­tu nejen na bojišti, ale i na listinách jako účastníka nebo svědka různých právních úkonů, kdy pečeť s erbem a opisem nahrazovala podpis. Naprostá většina tehdejší šlechty byla v té době, a ještě pár dalších století, negramotná. . Pečeti z tohoto období se vyznačují obrysem podle tvaru trojhrotého štítu, kolem kte­rého je na širším okraji opis se jménem a funkcí či predikátem dotyčné osoby. Na štítu ovšem není zobrazeno přímo štítové znamení, ale „zobrazení“ jeho názvu podle toho, jak bylo dotyčné znamení v té době zvykem „hlásit“ tedy třeba „lví tlapa“ nebo „beraní rohy“. . Během tohoto období došlo ovšem také k dalšímu vývoji v oblasti ochranné zbroje, jako byla například „myška“ chránící koleno a nebo „kůrka“ chránící holeň bojovníka. Tyto nové předměty převzala jako nové i heraldika, stejně jako další předměty s bojem související jako jsou třeba „vlček“, „bradatice metací“ neboli „odřivous“, „udice vlčí“, „udice koňská“, „udice ponožní“ neboli „hříč“, „sovka“ čili „řemdih táborový“ a různé jiné. Při té příležitosti je vhodné také zmínit, že v češtině může zdrobnělina sice znamenat totéž „v menším“, ale velice často má současně i označovat něco naprosto jiného, takže třeba kozlík není malý ko­zel, sovka není malá sova, vlček není mladý vlk a dalo by se tak pokračovat. Blíže a detailněji se tím budu zabývat v Armorialu.     27.04.2024 11:08 Editace moderátorem. Doplnění 1  0  Poota    22.10.2016 19:46 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Rov­ný horní okraj štítu a zkrácení cel­kové dél­ky s vět­ším vyklenutím bo­ků výrazně zmenšilo škvíru umožňující zásah těla. Proto se pozornost soustředila na zlepšení ovlada­telnosti kopí. Botka, původně pouze chrání­cí zadní konec kopí, se začíná dělat mnohem větší a těžší, takže těžiště se přesouvá do zadní třetiny, a to i při větší celkové délce kopí. Ta navíc zača­la být doplňována i chrá­ni­čem ruky - kotoučem svinutým z ple­chu. Ta­kovéto kopí bylo i při větší délce mnohem lépe ovla­da­telné a mohla se u něj polohou těžiště na­stavit i „cit­livost“ hrotu. Náhlým skokem se tak vý­razně zvýšila přesnost zá­sa­hu. Současně se však kotoučem překryla větší část škvíry pro úspěšný zásah těla, takže šance zá­sa­hu zů­stala přibližně stejná. . Tuto rovnováhu narušil až další typ štítu, tzv. štít kolčí. V jeho pravém boku je vý­řez, do kterého se vloží ratiště kopí. Protože po­loha ratiš­tě je pevně daná namířením na sou­peře, umožňuje ten­to výřez posunout kri­tickou pravou hranu štítu do­prava tak daleko, jak je po­třeba k dokona­lé o­chra­ně těla. Ko­touč kopí je přiložen částečně přes přední plo­chu štítu, tak­že tuto ochranu ještě zesiluje. Navíc jak ko­pí, tak i štít jsou ovládány obě­ma ruka­ma sou­časně, což zvyšuje stabilitu a zároveň i přesnost. . I novinka této doby, tedy kotouč dřevcový se stal další obecnou figurou, která je zají­mavá tím, že se používá ve dvou podobách. Při zobrazování „z profilu“ je to toul, který vy­padá jako kovový dutý komolý kužel. Při zobrazování „čelném“ vypadá nejčastěji jako kovové umbo se zesíleným vnějším okrajem a malým otvorem uprostřed. . U kolčího štítu je šance na zásah těla prakticky nu­lová a zásah štítu ne­přináší většinou žádný efekt. Proto se stává nutností při úto­ku mířit na sou­peřovu přil­bu. Cíl je to sice nepa­trný, ale díky zlepšeným vlastnostem kopí reálně zasa­žitelný. Dokonalá likvidace pro­tivníka jediným zása­hem bohatě vyvažovala i velmi náročný výcvik, který zí­s­kání ta­kové přesnosti vyžadoval. Protože při turnajích nebylo možné si cvičit přesnost zásahu na „živých cílech“, stalo se při turnajích zvykem soupeřit např. ve str­há­vání věnců, kdy bylo nutné se strefit hrotem kopí do otvoru zavěšeného věnce tak, aby se navlékl na ratiště kopí. . Až do té doby se používaly pouze přilby, které bych na­zval „lehkými“. Jejich společným rysem je to, že se nasa­zu­jí na hlavu a jsou k ní připevně­ny, takže se pohybují současně s hlavou. Celou vá­hu této přilby nesou krční obratle, kte­ré za­chy­cují také veškeré nárazy. Výhodou této přil­by je stá­le stejné zorné po­le, které se dá rychle a při­rozeně přesouvat prostým pohybem hlavy. Tyto přilby jsou nejrůz­nějších konstrukcí, které se snaží chránit krk proti přeseknutí a obličej pro­ti bodům a sekům. . Na „lehké“ přilby se vždy používaly ozdoby co nejleh­čí a nepříliš roz­měrné (například duté býčí ro­hy), a to jen pro odlišení postavení velících bojov­níků. Psycholo­gický „za­strašovací“ efekt nebyl dosta­tečnou kompen­zací větší váhy a vět­šího mo­mentu polární setrvač­nosti. Navíc z obry­su vý­razně vyčnívající části zvyšovaly nevítaně mož­nost zása­hu se­kem, jehož náraz musely zachytit již tak dost zkoušené krční obratle. . Konstrukce „lehkých“ přileb se zdokonaleným za­kry­tím obličeje (např. kaloty), se v praxi ne­osvědčily - hrot kopí při zása­hu sice obličej neporanil, ale sílu nárazu ne­vydr­žely krční obratle, takže zásah leh­ké přil­by kopím i na­dá­le končil smrtí. I přes krátkou dobu použí­vání je tento typ přileb pro he­raldiku důležitý. Ukázal totiž, že se zakrytým obličejem se stává bojovník neznámým člo­vě­kem i pro nejbližší přá­tele a je možné ho po­znat jen podle štítu, tedy pouze z jedné strany. U zavřených „lehkých“ přileb byl tedy tento pro­blém zpočátku řešen tak, že na přilbu se malovalo stejné znamení, jaké měl bojovník na štítě. Tento způ­sob označení byl pouze impro­vizací. Ne­by­lo totiž možné přenést plošné zna­mení na pro­sto­rový útvar tak, aby byl ze všech úhlů správ­ně či­tel­ný. Další kompli­kací bylo žhoucí slunce, které sužovalo rytíře na Kří­žo­vých výpravách ve Svaté ze­mi. To si vynuti­lo přikrývání přilbic lát­kou, která jediná dokázala snížit trvale te­plo­tu přilby na jakž takž snesi­telnou, ale zakrývala téměř celou přilbu, takže znamení na ni nemělo smysl ma­lo­vat.   1  0  Poota    22.10.2016 20:20 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Častější útoky na přilbu odhalily další slabinu zbroje té doby - rytířův krk. Toto místo bylo kryto zcela nedostatečně, prakticky pouze krouž­kovým límcem. Zakrytí spodním okrajem přilby nebo plátovým límcem ne­bylo nic platné, protože hrot kopí stejně sklouzl po prsním plátu vzhůru a pronikl ke krku škvírou mezi plátem a límcem. Problém částečně vyřeši­lo nahrazení límce plátovým podbradkem pevně spojeným s prsním plá­tem. Od něj byl již jen krůček ke zcela novému typu přilby - přilbě „těžké“, která vyřešila hned ně­ko­lik pro­blémů najednou. Novinka „těžké“ přilby spočívá v tom, že není při­pevněna k hla­vě, ale k trupu bojovníka. Přes růz­nost konstrukcí je pro tyto přilby společné to, že jsou mnohem větší, než přilby lehké, při na­sazování prochází celá rytířova hlava i s lehkou při­léhavou přilbou „krkem“ této těžké přilby, která sedí na ramenou a hru­di, k nimž je i při­pevněna. V této přilbě má hlava k dispozici i rela­tivně velký vol­ný pro­stor, v němž se může otáčet i po­hybovat. Pro výhled je vpředu pouze úzký prů­zor - zorné po­le lze přesouvat pouze pohybem ce­lého těla. Krytí hlavy a krku je naprosto dokonalé, rytíř však ztrácí prostorovou orientaci a přehled o situaci ve svém nejbližším okolí. Tato těžká přilba se v boji ovšem používala pouze pro první srážku s nepřítelem, kdy šlo o zasažení protivníka kopím. Záhy po prvním nárazu docházelo k promísení bojujících a k boji byla výhodněji použita sekera, palcát, meč a nebo některá zbraň vrhací. V této fázi již bylo zvykem těžkou přilbu odhazovat a dále bojovat pouze v přilbě lehké, která byla nošena pod přilbu těžkou (tzv. lebka, případně o něco větší šlap). . Pro heraldiku má „těžká“ přilba zá­sad­ní význam. Zce­la za­krytý obličej si vyžádal označ­ení přilby, velice razantně omezený vý­hled si vynucoval označení co nejvýraznější, a zá­roveň připevnění přilby k trupu umožnilo u­mís­tění ozna­čení rozměrného a také mno­hem těžšího, než mohla nést „leh­ká“ přil­ba. Váha přilby je totiž nadále nesena celým tě­lem, setr­vačnost při relativně pomalých pohy­bech těla již není podstatná, a nára­zy neza­chycují krční obratle, tak­že případný protiv­ní­kův zásah rozměrné ozdoby jej vítaně pozdrží. Proto se až na těchto přil­bách začaly vy­tvářet klenoty neboli dostatečně velké a vý­raz­né sym­boly oso­by, a později i rodu. Na klenot se používaly trojrozměrné figury, kterými se staly logicky předměty, kterými bylo původně hlášeno štítové znamení - dle výše uvedených příkladů tedy „lví tlapa“ a „be­raní rohy“. Tím byl prakticky dokončen vývoj erbu jako takového a byla stanovena i zá­kladní pravidla heraldiky. - Základem erbu je štítové znamení, vytvořené rozdělováním plochy štítu rovnými čara­mi do dvou tinktur, z nichž jedna je tmavá barva (červená) a druhá je světlý kov (stříbrná) - jedinými křivkami jsou boky štítu. - Ke štítu patří klenot, což je trojrozměrná konkrétní figura se stejným názvem, jaký má štítové znamení a je v jeho tinktuře, která je pro erb tou „hlavní“. - Zvíře, pták či postava jako obecná figura v klenotu je zásadně rostoucí. . Díky těmto pravidlům v té době stačilo k úplnému popisu erbu „hlásit“ jenom jméno figury, protože bylo jasné, že ve štítě je heroltské znamení téhož jména. I přes tuto jednoduchost se stala heraldika i ve všeobecně negramotném prostředí dokonalým identifi­kačním systémem, který vylučoval možnost vydávat se za někoho jiného.   1  0  Poota    22.10.2016 20:33 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Jak na panovnickém dvoře, tak i u všech význačnějších šlechticů byl vždycky herolt, tedy někdo, kdo absolvoval církevní školu, ale místo církevní dráhy se specializoval na znalosti erbů a všeho, co s nimi souvisí. Herolti byli velice vážení a často zastupovali své­ho pána jak v jeho nepřítomnosti, tak i při různých jednáních. Často vystupovali jako po­slové a při vyjednávání s nepřáteli, kdy bylo jejich největší výhodou to, že byli tzv. nedo­tknutelní, takže se nemuseli obávat o svoji bezpečnost. . Při příjezdu cizince na hrad jej uvítal jménem svého pána herolt, který se jej během po­daného občerstvení v době, kdy se chystala koupel, vyptal na jeho jméno, účel návštěvy, ro­dinu, příbuzné, přátele a nepřátele - všechno pochopitelně včetně popisu jejich erbů, které si průběžně kontroloval ve svém armorialu, tedy záznamech a nákresech erbů s nimiž se již setkal. Pokud některý z uváděných erbů v armorialu ještě neměl, vyptal se na něj co nejpo­drobněji, aby si ho mohl také zaznamenat. Následně se host odebral do koupele a herolt svému pánovi mohl sdělit výsledek prověrky ještě předtím, než se osobně s hostem setkal. . Další oblastí, kde se využívalo heraldiky, bylo označování význačnějšího majetku, jako třeba hradu nebo kostela erbem stavebníka a nebo majitele. Erb byl tesán nejčastěji do ně­jakého nesnadno vyměnitelného kamene, například do svorníku klenby. Tak bylo možné spolehlivě prokázat držení daného objektu určitým rodem i po desetiletích či staletích. Další užití erbu bylo v nahrazení podpisu přiložením pečeti, tedy otisku osobního pečetidla do pečetního vosku. . V obou naznačených příkladech se ovšem vyskytuje potíž v tom, že ani v kameni, ani ve vosku se nedají trvanlivě a spolehlivě zaznamenat barvy, ale pouze tvary. U erbů dokonale splňujících základní heraldická pravidla, to žádný větší problém nepředstavuje, protože stačí zobrazit dostatečně zřetelně figuru - a je zároveň i jasné, jaké k ní patří znamení. Ovšem i u těchto erbů vidíme, že ona figura není zobrazena jako klenot na přilbě, jak by správně měla být, ale ve štítě, jak správně být nemá! . Tím se dostáváme k jednomu zásadnímu poznatku - jako existuje skutečný erb, tedy skutečný štít a skutečná přilba s klenotem, tak také existuje jeho „obraz“ neboli jeho zpodobení, které sice vypadá jinak, ale ten skutečný erb na tomto místě zastupuje. Jak tedy rozeznáme, kdy se jedná o skutečný erb a kdy je to jeho zpodobení, tedy jakási ná­hražka? . Poměrně jednoduše - skutečný erb je barevný, jeho znamení je na pravém štítě a má ba­revnou figuru na pravé přilbě, případně je jako takový trvalými barvami namalován. Asi je už z tohoto jasné, že spatřit skutečný erb se nám jen tak snadno nepodaří! Zpodobení erbu je pak jakékoli jeho zobrazení, které se v čemkoli od tohoto odchyluje! . K těm trvalým barvám - ani naše soudobé barvy neudrží svůj odstín trvale. A k případné­mu použití pokrývání tenkými plátky kovů - plátkové stříbro je růžové a aby vypadalo opravdu „stříbrně“, tak se musí klást na zelený nebo modrý podklad; časem plátky opadají a zůstane jenom barva podkladu. Zlaté plátky jsou naopak světle zelené, takže se pro správný vzhled kladou na červený podklad ... . Skutečný erb tedy může a taky je právoplatně zastupován svým „zpodobením“, kdy jsou jeho tvary i tinktury znázorněny „něčím“, co je proti výše uvedeným základním pravidlům, například položením figury do štítu místo štítového znamení, třeba při otištění do vosku nebo tesání do kamene. To ovšem znamená, že téměř všechny erby známe nikoli v jejich skutečné podobě, ale pouze jako jejich „zpodobení“, které se většinou jenom snažíme co nejlépe „vybarvit“. . Právě k tomu „vybarvování“ slouží různá pravidla, která sice vypadají „rozumně“ a „lo­gicky“, nicméně erby jako takové od skutečnosti pouze vzdalují. Příkladem je třeba pravidlo „Barva na kov, kov na barvu.“, které se očividně dá uplatnit pouze u figur ve štítě.   1  0  Poota    23.10.2016 10:01 Bydliště: Praha 9088  603  7592  3. období - klenotů a trojhranných štítů „stojících“, skutečných erbů.   . Změněný tvar štítu s rovným horním okrajem kolmým ke svislici mění korespondenci základních směrů rozdělování štítu s jeho optickými markantami. Mandlovitý štít pů­sobil nejvýrazněji svojí délkou, která byla případně ještě zvýrazněna op­tickým využitím střední­ho žebra. Horní „okraj“ se u něj projevoval opticky stejně pro dělení vodorovně i ve sklonu - jenom jako oblouk. U trojhranného štítu, který je podstatně kratší, je nejvýrazn­ějším smě­rem jeho rovný horní okraj. Vzhledem k němu se rozdělení šikmo z předního nebo zadního rohu projevují velice podobně, tj. klínovitě. Naproti tomu se výrazně odlišně jeví u mandlovitých štítů nepoužívané dělení napříč, tedy jako s tímto okrajem rovnoběžné. Dě­lení nadél se projevuje jako kol­mice k hornímu okraji. Například hlava štítu se nedá realizovat jinak než jako rovnoběžná s horním okrajem. Z tohoto důvodu do­chází ke změně zá­kladních směrů rozdělování štítu. Rozdělování štítu nadél zů­stává beze změny. Dělení ve směru původních žeber zůstává vodorovné, ale je nadále kolmo neboli napříč ke směru na­dél. . Smysl a úloha heraldiky se v tomto období začíná odklánět od svého původního určení, kterým byla snadná orientace mezi osobami v boji. Stále častěji erb označoval majetek, na­hrazoval podpis a hlavně reprezentoval svého majitele, tedy souvisel stále častěji s běžným „civilním“ životem než s válečnou vřavou. Rozšířeným zvykem té doby byly turnaje, ve kte­rých rytíři dokazovali svoji zdatnost před početným publikem. Den před každým turnajem bylo zvykem v tzv. helmschau vystavovat skutečné přilby účastníků turnaje i jejich sku­tečnými štíty, které se později nahrazovaly malými štítky s namalovaným heroltským zna­mením, zavěšovanými na krk příslušné přilby. Tím si mohlo hlavně dámské publikum vy­brat své favority a současně bylo možné prověřit předem původ všech účastníků. . Zřejmě i toto vystavování erbů bylo také důvodem k přechodu zobrazování znamení a hlavně i jeho popisování podle štítu stojícího. Pro tento přechod pochopitelně nebyla žádná závazná pravidla a tak si jej každý šlechtic či rodina řešil zcela dle vlastního uvážení. Někdy tak, že se skloněný štít i s namalovaným znamením prostě jenom „postavil“, čímž se změnil jak vzhled, tak většinou i popis obecnějších znamení - například břevno se změnilo v pruh ležící. Při opačném přístupu zůstalo znamení tak jak bylo a pouze se pod ním „pootočil“ štít, čímž se sice změnil celkový vzhled štítu, ale popis obecnějšího znamení zůstal stejný - pů­vodní břevno zůstalo i nadále břevnem, ovšem teď už bylo rovnoběžné s horní hranou štítu. . Dosavadní heraldika používá pouze popis podle stojícího štítu a nesený trojhranný štít pomíjí stejně jako štíty mandlovité. Tento její přístup přece jen trochu zjednodušuje její způsob co nejnázornějšího a „přesného“ popisu heroltských znamení, tedy těch, která nejsou nahrazena či naznačena figurami. Za nevýhodu tohoto přístupu považuji fakt, že se takto jen velice obtížně, tedy pokud vůbec, daří sledovat vývoj jednotlivých erbů, který může začínat už štíty mandlovitými nebo nesenými trojhrannými a také se obtížně identifi­kují a vysvětlují různé varianty téhož erbu. . Základní směry rozdělování trojhranného „stojícího“ štítu jsou tedy čtyři: - dělení napříč, vodorovně, rovnoběžně s horním okrajem - štípení nadél, svisle, kolmo na horní okraj - rozdělení stojmo, to je zprava stoupající - rozdělení ležmo, to je zprava klesající . V tomto období stále častěji dochází k nutnosti nějak odlišit erby se stejným štítovým znamením u rodin navzájem nespřízněných. Tento stav nastává nejčastěji právě u znamení nejstarších a jednoduchých, jako jsou štíty štípené, dělené, břevna, hlavy, kůly a podobně. K jejich odlišení se používají klenoty s figurou v tinktuře znamení, čímž ovšem dochází k tomu, že ke stejnému klenotu patří nejenom „jeho“ původní heroltské znamení, ale i několik dalších takříkajících obecnějších znamení. O čemž se ještě zmíním.   Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat    (Dostupné jen pro přihlášené uživatele)    Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě   1  0  Poota    23.10.2016 11:16 Bydliště: Praha 9088  603  7592  4. období - heraldiky plně rozvinuté čili erbů zobrazovaných   . Základní pravidla platila v začátcích heral­diky, a pro potřebu rozlišování jednotlivých bo­jovníků v boji plně vy­hovovala, protože každý rytíř nesl svůj skutečný erb. Jenže velice záhy začala heraldika plnit i do­cela jiné úko­ly. Er­bem byla označována konkrétní osoba nebo její ro­dina, majetek, právní nároky a závazky, erb nahrazoval i podpis. V těchto případ­ech již nebylo možné používat sku­tečný erb, tj. štít a přilbu konkrétní osoby. Proto byl sku­tečný erb nahrazen jeho vyobrazením či zpo­dobením. U toho však již nebylo mož­né vždy použít přímo tinktury zobrazovaného erbu, protože zpodobení erbu bylo často tesá­no do kamene nebo otisknuto do vos­ku. Erb bez svých tinktur není zcela jedno­značný, proto je na­prosto nutné i na ne­ba­revném zpodobení erbu jeho tink­tury nějak znázornit. Z to­ho důvo­du byla původní základní pravidla ještě doplněna pravidly o zpodobování erbů. Tato pravidla byla tak jednoduchá a pře­hledná, že v do­bě, kdy se používala, nebylo třeba se o nich blíže zmiňovat. . Zjednodušeně řečeno: vše, co bylo na zpodobení erbu proti výše uvedeným „základním“ pravidlům heraldiky, patřilo ke zpodobení a slou­žilo pouze k odvození skutečného er­bu. Tato „zpodobovací“ pravidla upadla v zapomenutí, takže došlo k ne­správným inter­pre­tacím zpo­dobení a vyobra­zení er­bů. Zmatek, který tím vznikl, bývá nazý­ván rozmachem heral­diky, protože považováním různě zpodobeného jediného erbu za erby různé vzrůstá dojem masivního navyšování počtu erbů. . Zapomenutá a schá­ze­jící pra­vidla (protože jsou skutečně nutná), byla po ně­kolika neú­spěšných poku­sech po­sléze na­hra­ze­na systémem ozna­čování tink­tur šrafová­ním. Ten však nijak ne­souvisí s pů­vodním systémem, proto nemá žádný vliv na od­stranění již zavedených chyb a nepřes­ností, pouze umož­ňuje přesné znázornění tink­tur při zobra­zení v nebarev­ném prostředí. . Pravidla pro zobrazování či zpodobování erbů: - zpodobení skutečného erbu nikdy nevypadá (a ani nemůže a nemusí vy­padat) jako skutečný erb, pouze umožňuje sku­teč­ný erb s jis­totou odvodit včetně jeho tinktur - zpodobení erbu skutečný erb právoplatně za­stupuje - liší se od sku­tečného erbu pou­ze proto, že jeho tinktury vyjadřuje pomocí tvarů - skutečný erb je možné správně zpodobit růz­nými způsoby, takže různá zpodobení téhož sku­tečného erbu také různě vypadají, ale z hlediska právního i heraldiky jsou to­tožná - do zpodobení erbu, zvláště ve funkci podpisu, je možno za­hrnout i tituly, úřady či právní nároky náležející pouze do­tyčné osobě - skutečný erb, který toto zpodobení zastu­puje, však zůstává stále týž - pokud k figuře patří totéž heroltské znamení, nemusí být naznačeno jiným způsobem - zpodobení zachovává co nejpřesněji (v rámci svých tech­nických možností) tvar hero­ltského znamení ve štítě - zpodobení zachovává co nejpřesněji (v rámci svých tech­nických možností) tvar obecné figury v kle­notu se zacho­váním všech atributů, které jsou k jeho přesnému určení nezbytné - tinktury znamení ve štítě jsou zpodobeny tak, že do daného pole je kladena ta obecná figura nebo její část, která má vlastní barvu stejnou jako je tinktura označovaného pole - figura smí ležet pouze v poli, jehož tinkturu označuje, po­kud by měla přesahovat, je pří­sluš­nou hranou pole oříz­nuta (nesmí být v soused­ním poli dokončena „ve střídavé bar­vě“), může však být doplněna částí jiné figury, která má odpovídající vlastní barvu (vznik heraldických nestvůr) - pokud je k označení tinktury jednoho pole použita obecná figura, je v její vedlejší tink­tuře druhé pole - k označení tinktury kteréhokoli pole štítového znamení je možné použít jako „znač­ku“ celkem libo­vol­nou obecnou figuru, která se do příslušného po­le či polí vejde - pro lepší přizpůsobení těchto „značek“ tvaru pole, které označují, je možné i vhodné jejich počet znásobit a rovno­měrně je v poli rozmístit - použití figury klenotu k označení tinktur je výhodné, ale není nutné - pokud je v klenotu naznačeno znamení ze štítu, pak je toto znamení v tinktuře kleno­tu, např. na orličím křídle břevno znamená ve štítě břevno stříbrné stejně jako toto křídlo - použití figury klenotu pro označení tinktur není závazné ani nutné, ovšem potom musí být zobrazen i klenot - u čtvrceného štítu je možné dát klenot do polí v příslušné tinktuře (např.1:4), zbylá pole ve vedlejší tinktuře zůstávají prázdná - klenot je možné zobrazit i pomocí čtvrcení štítu - klenot je potom ve dvou čtvrtích (např.1:4), ve zbylých polích se opakuje heroltské znamení štítu - správné zobrazení obsahuje všech­no, co je nutné k odvození skutečného erbu - zobrazení celé figury nebo její části naznačuje o jaké znamení se jedná, např. hlava zvířete znamená stříbrnou hlavu   1  0  Poota    23.10.2016 11:23 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Aby vše nebylo příliš jednoduché, tak existují na pečetích i taková zpodobení erbu, ze kterých se přesná podoba erbu odvodit ani při nejlepší vůli nedá, což se zdá předchozí pravidla zpochybňovat. Úkolem pečeti je doložit fyzickou přítomnost dotyčné osoby při psaní dotyčné listiny, takže funguje jako obdoba podpisu vlastní rukou. Dodnes rozlišuje­me u vlastnoručního podpisu jeho různé formy - volný podpis, podpis podle podpisového vzoru, úředně ověřený podpis a také parafu, tedy jakousi zkratku podpisu pro méně důleži­té úkony. Parafa tedy neobsahuje celé jméno osoby a většinou jen jeho část, takže jméno z ní také nelze „s jistotou odvodit“ - je to pouhá ustálená nápověda, u které se ke správnému výsledku dá dospět pouze při určité konkrétní „znalosti“. V našem příkladu s parafou mů­žeme mít listinu, kterou si má přečíst několik lidí a připojit své parafy. Na první pohled rozeznáme, kolik z nich už listinu parafovalo - a pokud známe jejich parafy, tak spolehlivě určíme, kdo už ji četl a kdo ještě ne. . Pro ta „neúplná“ zpodobení mám ještě jeden příklad a možná ještě názornější - po­hádky. V nich se objevují určitá ustálená rčení, která v jiných nejsou, takže podle nich po­známe spolehlivě celou pohádku a to i tehdy, když jsou různá. Výroky „To nic, babičko, to větříček.“ a třeba „Osobo, nešly tudy děti?“ jsou naprosto odlišné, ale spolehlivě určují Po­hádku o perníkové chaloupce, kdežto třeba „Jenom dva prstíčky, jen co se ohřejem.“ a „Za hory, za doly, mé zlaté parohy…“ Pohádku o Smolíčkovi. Takováto „nápověda“ také bohatě stačí třeba tehdy, kdy přichází do úvahy pouze jedna ze dvou či několika možností. . A ještě jednu věc je nutné zmínit. V dobách většího rozšíření nejrůznějších listin se za­čaly množit i listiny falešné a s nimi i různé padělky pečetí. Každá pečeť se skládala ze zob­razení erbu, který dokládal příslušnost majitele k nějakému rodu či rozrodu. Další „povinnou“ částí pečeti byl opis, který obsahoval jméno majitele a jeho funkci či predikát. . Což by se zdálo být naprosto dostatečné, ale přece jenom nebylo. Pro případného padě­latele bylo snadné zjistit, jaký způsob zpodobení svého erbu dotyčná rodina používá a dát dohromady dostatečně důvěryhodný opis také nebyl problém. Stávalo se, že v listině jmenovaný pečetitel byl vyzván, aby se vyjádřil k tomu, zda jemu přisuzovaná pečeť je sku­tečně jeho a pravá - a nebo zda se jedná o padělek. Protože na znalost detailů v opisu se negramotný šlechtic zcela určitě nemohl spolehnout, dával si prozřetelně pro podobné případy do pečetidla vyrýt nějaký drobný a nepředpokládatelný detail, podle kterého okamžitě rozeznal, jestli to je opravdu otisk jeho pečetidla. . Další „drobná“ potíž s odvozováním skutečných erbů z pečetí je také v tom, že u těch erbů, kde se název figury shoduje s názvem znamení, se většinou do štítu dává figura a klenot se již nezobrazuje. Nicméně v tomto období se často vyskytují erby se stejným klenotem, který je ale spojen jak se stejnojmenným heroltským znamením, tak i se znameními obecnějšími - u těch pak bývá na pečeti zobrazena jak figura, tak i znamení, což může vést k mylnému spojení dotyčné figury s nesprávným znamením v těch případech, kdy znamení není zob­razeno. . Zpodobovací pravidla jsou celkem jednoduchá a umožňují ze zpodobení dostatečně spolehlivě skutečný erb odvodit, pochopitelně pokud není zpodobení zko­moleno nebo zkráceno na pouhou nápovědu. Ovšem nezna­lost těchto pravidel způsobila v interpretaci i nezkomo­lených zpo­dobení skutečných erbů několik závažných chyb: - Různá zpodobení téhož erbu jsou nadále brána jako různé erby. Protože lidé s lišícími se erby nemohou být vzájem­ně spřízněni v mužské linii, vznikají tím hrubé chyby genealog­ické. - Štípené a čtvrcené štíty jsou vykládány jako spojení dvou (případně i více) erbů v jeden, takže se mají za pro­kázané neexistující příbuzenské svazky, případně vyplývají i neexistující rodiny. Toto „spojování“ různých erbů je poměrně běžné u manželek, kdy se zobrazuje i erb původního rodu a případně i z předchozího manželství. Často to bylo způsobeno i nutností odlišit se od stejnojmenné předchozí manželky. - Různost tinktur u zpodobení prokazatelně té­hož erbu se vysvětluje „polepšením“ nebo „roz­šířením“ erbu, na které mají nárok i potomci - jestliže je nepoužívají, jsou často pova­žováni za spřízněné jinak než přímo. - Zpodobení, která v sobě zahrnují označení funk­ce či úřadu nebo nějaké právní nároky dr­žitele jsou vydávána za skutečný, nový či po­lepšený erb, na který mají nárok všichni další potomci - jestliže je nepoužívají, jsou často považováni za spřízněné jinak než přímo. - Pokud táž osoba použije jako zobrazení pouze část erbu, např. štítové znamení, a jindy rozvede v zobrazení figuru z klenotu, je považována buďto za dvě různé osoby, nebo (pokud je jasné, že je to stále ona) se má za to, že změnila erb.   1  0  Poota    23.10.2016 11:29 Bydliště: Praha 9088  603  7592  5. období - heraldiky reprezentativně dekorativní.   . V tomto období heraldiky se již přestalo užívat erbů přímo v bo­ji či tur­na­jích na sku­tečných štítech a přilbách, takže erb se stává spí­še dekorací a vyjadřuje příslušnost k šlech­tě, demonstruje urozenost a moc. V tomto období jsou již běžnější zobrazení erbů než sku­tečné erby. Z právního hlediska se samozřejmě nedá nic namítat, protože každé zob­razení skutečný erb právoplatně zastupuje. Zobrazení erbu je současně mnohem maleb­nější, než skutečný erb, který musí být naopak co nejjedno­dušší, aby jej bylo možné snadno i v polních podmínkách mezi jednotlivými střety obnovit. V zobrazení erbu je také možno vyu­žít i různá rodová spojení a další právní nároky, což velice vyhovuje lidské marnivosti. Pro každý rod, pří­padně i jeho větev, se tak ustaluje používání zcela určitého zobrazení, kte­ré se pouze dále „vylepšuje“. Vzhledu těchto zobrazení se zároveň přizpůsobuje i vzhled erbů nově udělovaných. . Dalo by se říci, že z hlediska heraldického jsou zcela pominuty skutečné erby a dále existuje heraldika pouze v jejich zobrazeních, ovšem vy­barvovaných. Dochází k tomu, že původní pravidla jsou úmyslně opomíje­na až zapomenuta, a vytvářejí se pravidla nová, která vlastně platí pouze pro barevná zobrazení erbů bez jejich vazby na erby skutečné. . Tato pravidla již připouštějí v erbu více tinktur než dvě, figury ve štítě jsou samozřejm­ostí či spíše nutností, štíty se dělí do více samostatných polí, k jednomu štítu se povoluje více při­leb s rozdílnými klenoty i vícebarevnými přikryvadly atd. . Právě zrušením vazby zobrazení erbu na skutečný erb počíná ve sku­tečnosti úpadek he­raldiky. Zavedením nových pravidel, případně aplikací původních pravidel v těchto změně­ných podmínkách, dochází především ke zmatení tinktur. Povolením 3 či dokonce 4 tinktur v krydlech se navíc stírají rozdíly mezi jednotlivými erby. Polepšováním erbů, figur či tink­tur celkový chaos pouze vzrůstá. Přesto, že větší část tohoto období je větši­nou autorů ještě řazena k rozkvětu heraldiky, považuji je celé za její úpa­dek. . U mnoha nově udělovaných erbů, erbů potvrzovaných i erbů polepšovaných se dá správný vzhled určit jenom velice obtížně. Za rozhodující se většinou považuje majestát, který dotyčný erb popisuje a i zobrazuje, což vypadá jako velice jednoduché. Vypadá, ale ve skutečnosti tomu tak není. Spíše pravidlem než výjimkou je stav, kdy je na vyobrazení erb zcela jiný, než který je v tomtéž majestátu popisován, zvláště když je popis v němčině nebo latině. Majestáty totiž vydávala kancelář, v které psali majestáty písaři, kteří si práci zjednodušovali tak, že při neznalosti dotyčného jazyka prostě opisovali doslovně celé pasá­že z majestátů v tomto jazyce už vydaných. Z toho ovšem vyplývá, že za rozhodující by bylo vhodnější považovat přiložené vyobrazení.   1  0  Poota    23.10.2016 11:34 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Převedení všech zpodobení erbů do erbů skutečných má za následek dramatické snížení počtu erbů. To také zna­mená mnohem méně rodin či rozrodů, do nichž bude možné jednotlivce zařadit. Vyplynou tak příbu­zenské svazky, kte­ré při dosavadním stavu heraldiky nebylo možné odha­lit či prokázat. Současně bude možné prokázat, že dvě či více osob s do­sud různými erby jsou vlastně osoba jediná, používající různá zpodo­be­ní téhož erbu. . Převádění zpodobených erbů do skutečných by teoreticky nemělo činit větších obtíží. Prakticky bude především záležet, zda převádíme skutečně celé, přesné a věrné zpodobení, či pouze jeho zkomoleninu nebo fragment. Dalším omezujícím faktorem bude to, zda bude­me mít k dis­po­zici dostatečně přesné a spolehlivé podklady, tj. správné vlastní tinktury jednot­livých klenotů, jejich správné názvy a také přiřazení ke správným heroltským zna­mením. . Z celého předešlého pak vyplývá, že pro nalezení správných erbů jsou nejspolehlivějším pramenem pečeti a erby tesané do kamenů na různých stavbách nebo kamenů náhrobních, zvláště pokud si uvědomíme, že se jedná o erby nikoli skutečné, ale o jejich nebarevné zpodobení. Zvláště cenným se tak ukazuje původní „Atlas pečetí“ od Augusta Sedláčka, kte­rý zaznamenal jemu dostupné pečeti přesnými a pečlivými kresbami, které svou kvalitou překonávají i jakékoli fotografie. Ani toto dílo ovšem není prosto chyb hlavně v přiložených textech, ale ty se dají při běžné míře pečlivosti docela snadno odhalit a opravit. Přiblížení se k původnímu blasonu také umožní najít skutečné erby k dosud zdánlivě nesrozumitelným zkratkovitým popisům v dochovaných originálech či jejich opisech. . Obavy, že by snad tímto malým pojednáním vzala za své celá dosavadní heraldická prá­ce, jsou zcela liché. Pravidla, která tu prezentuji, mají svoji působnost jenom pod vnějším povrchem a mají pouze usnadnit ostatním heraldikům jejich práci, a to hlavně propojením různých zpodobení prostřednictvím skutečného erbu, který zastupují. Nalezením některých původních popisů různých znamení a figur se zjednoduší blasonování, které nebude muset popisovat některé erby pouze složitě „geometricky“. Navíc současná heraldika se již erbům ranného středověku věnuje pouze okrajově a v ohnisku jejího zájmu jsou erby tzv. novoštítné a v poslední době stále živější heraldika městská a obecní, které mým pojetím heraldiky zůstávají naprosto nedotčené.   1  0  Poota    23.10.2016 11:45 Bydliště: Praha 9088  603  7592  . Doklady a hodnověrné prameny ke znamením mandlovitých štítů jsou velice vzácné a pro českou heraldiku prakticky nejsou, ovšem s jedinou výjimkou, kterou je galerie sedma­dvaceti panovníků na freskách ve znojemské rotundě původně Nanebevzetí Panny Marie později změněným na zasvěcení svaté Kateřiny. . Svůj celkový názor na naši historii, Přemyslovce, Kosmu i znojemskou rotundu, který jsem dosud neměl důvod měnit, prezentuji podrobněji na http://www.omforum.cz/forum.php?t=51 a zde bych se rotundě věnoval raději pouze po stránce heraldické, tedy z hlediska tam uvedených štítových znamení. Samozřejmě jsem si vědom i toho, že v tomto případě jde o heraldiku „zprostředkovanou“, čímž míním hlavně to, že štíty jsou malované se značným časovým odstupem, který ani nemáme přesněji stanovený. K tomu přistupuje ještě i to, že o konečném výsledku nerozhodují jenom heral­dická pravidla či zvyklosti, ale současně i zadavatelova a malířova kritéria, která mohou le­dacos z nějakého důvodu pozměňovat. Jistou indicií je třeba to, že rubová žebra štítů (11., II. a V.), pokud jsou naznačená kovovými pásy, jsou malována v opačném sklonu, tedy tak, jako kdyby byl štít v boji nesen pravou rukou. . Určitou výhodou je to, že v době malování už byla heraldika „zažitá“ a byl běžný názor, že stejný erb vyjadřuje příslušnost ke stejnému rodu, což malíř také dodržoval. Zcela jistě svojí malbou zaznamenával konkrétní „vyprávění“ o posloupnosti a činech konkrétních osob a jeho malby měly hlavně zaručit správný a neměnný obsah při opakování tohoto „vy­právění“. Jsem tedy přesvědčen o tom, že malby obsahují mnoho různých detailů, které jsou pro zasvěcence jakýmisi mnemotechnickými pomůckami usnadňujícími ústní výklad, jako tře­ba vztahy mezi jednotlivými osobami, způsob předání vlády a tak podobně. Na štítech se může jednat o růžice a umba, která mohou mít na těchto konkrétních malbách i jiný, než heraldický význam, i když ani ten není dosud zcela jednoznačně určen. Přitom může jít tře­ba i o takové detaily, jestli umbo má nebo nemá zvýrazněný okraj nebo jestli má na hrotu kuličku a jestli jenom prostou a nebo ještě něčím ozdobenou. . Kromě štítů mají zobrazené osoby ještě korouhve, takže je zde prostor i pro vexilologický rozbor, i když pochybuji, že by vexilologie mohla mít pro dané období dostatek podkladů pro nějaký určitější přínos. Osobně se přikláním k názoru, že korouhve jsou malovány hlavně jako vyjádření či znázornění rozsahu ovládaného území a možná i délky vlády nad ním. Zajímavý je třeba rozdíl v počtu a vybarvení pruhů jednotlivých korouhví a také různý počet bodů, jimiž jsou korouhve upevněny na žerď. . Jednotlivé osoby byly původně jednoznačně určené titulačními páskami, které byly od­straněné pod záminkou, že jsou psané cyrilicí, tedy písmem „pohanským“. Ve skutečnosti tak byla zničena celá naše skutečná historie jenom proto, aby se dala nahradit přemyslovským podvrhem. Takže v současné době se pro označování jednotlivých osob používá vzestupného arabského číslování pro osoby s pláštěm (1 až 18) a vzestupného římského čís­lování (I. až IX.) pro osoby bez pláště. . Za celkem logický považuji názor, že osoby s pláštěm tvoří chronologickou galerii panovníků, vládnoucích na Moravě. O osobách bez pláště se čistě soukromě domnívám, že netvoří žádnou chronologickou řadu panovníků „někde“ vládnoucích, ale že je to spíš jenom jakýsi „výřad“ rodů vládnoucích okolním vévodstvím. Při té příležitosti opět upozor­ňuji na to, že v rozdílných státních útvarech se mohou vyskytovat úplně stejné erby, což byl zřejmě v období mandlovitých štítů s omezeným množstvím různých znamení zcela běžný případ. V boji také platilo, že na „stejný“ štít nepřítele se neútočí, protože se jedná o tzv. „spřízněnost erbem“. Při spojování státních útvarů do jediného byly „stejné“ erby vž­dycky nějak odlišeny, většinou změnou figury v klenotu, změnou tinktur a nebo zdvojením znamení. . Fresky jsou k dispozici v akvarelech Mořice Trappa a ve fotografiích Romana Soukupa - ani jeden z těchto zdrojů ovšem nedává představu o původních barvách, které je potřeba si doplnit či převést do těch správných dle vlastního názoru a zkušeností. Tím chci upozornit na to, že někdo jiný může dojít i k jiným výsledkům než já. . Číslování používám podle fotografií Romana Soukupa - akvarely Mořice Trappa používají číslování odlišné.   1  1  Poota    20.04.2017 22:19 Bydliště: Praha 9088  603  7592  Z účelu a vlastního smyslu heraldiky vyplývá, že erb určitého rodu musí být nutně stále stejný a neměnný - a přitom jsou naprosto běžné hodnověrné zmínky o tom, že rodina svůj erb pozměnila, že jí byl polepšen a nebo rozhojněn. Není to rozhodně poprvé, kdy se setkáváme v heraldice s fakty navzájem se vylučujícími a při pokusu rozhodnout, které z nich "platí" nakonec zjišťujeme, že i přes tu protichůdnost platí kupodivu všechny. I zde se vyskytují dvě "vrstvy" heraldiky a také zde něco platí v jedné vrstvě a zbytek v té druhé. Takže erb stálý, neměnný a pro daný rod jediný je erbem skutečným, používaným v boji. K tomuto erbu jsou vázána všechna práva, nároky i povinnosti daného rodu. V situacích, kdy přesně tentýž erb právoplatně používá i jiný rod a nebo více rodů navzájem nespřízněných, nastává potřeba erby těchto rodů od sebe odlišit, což ovšem není možné změnou skutečného erbu, protože tím by zanikla všechna dosavadní práva daného rodu. Snadným řešením je změnit dosavadní způsob zobrazování dotyčného erbu. Jak jsem již zmínil, tak skutečný erb je možné zobrazit různými způsoby a přitom každé z těchto zobrazení svůj skutečný erb právoplatně zastupuje - a přitom způsob zobrazení lze celkem libovolně kdykoli měnit, ovšem stále je nutné zachovat vazbu na skutečný erb. S postupem doby se skutečné erby přestávají používat rody či rodiny jsou reprezentované pouze zobrazeními erbů, které si nechávají "úředně" evidovat a potvrzovat prostřednictvím majestátů. Ty zpravidla obsahují "obraz" daného erbu, který nejčastěji vychází z rodem běžně používané pečeti. Slovní popis erbu bývá květnatý, leč nepříliš přesný a v případě popisu cizojazyčného zpravidla velice zmatený a obrazu jen málokdy odpovídající. Vzhledem k tomu, že za samostatný erb jsou považována všechna rozličná zobrazení, vzniká dojem mnohem většího počtu samostatných erbů a rodů, než odpovídá skutečnosti a také je stále obtížnější zařadit rodinu podle jejího současného erbu do správného rodu či rozrodu.   0  1  Poota    20.04.2017 22:32 Bydliště: Praha 9088  603  7592  I když pro zobrazování erbů neplatila žádná pevná pravidla, s postupem času se ustálily jisté zvyklosti, kterými způsoby se co většinou znázorňovalo. Většinou ovšem znamenalo, že ne vždycky a ne jenom a pouze tak, ale že bylo možné použít naprosto rovnocenně i způsob jiný. Jistých zákonitostí se v tomto systému lze dobrat při zpracovávání většího množství různých zobrazení prokazatelně téhož skutečného erbu, ale ani pak nelze něco tvrdit s naprostou jistotou. Některá zobrazení, zvláště ta starší z nich, jsou snadno "čitelná" a vedou celkem jednoznačně k jedinému skutečnému erbu. Jiná jsou ovšem nejednoznačná a mohou vést i až k několika různým skutečným erbům, takže jejich přínos je spíš hlavně v tom, které erby v žádném případě zobrazovat nemohou. Redukce tinktur na pouhé dvě, tedy kov/stříbro a barvu/červenou sice na jednu stranu věc silně zjednodušilo, ovšem na druhou stranu vznikl problém takzvané "vlastní barvy" heroltského znamení a jemu odpovídající obecné figury. U skutečného erbu je totiž znamení pouze v jedné z obou tinktur a tak je buď kovové a nebo barevné. Figura je zpravidla v obou tinkturách, přičemž buď kov a nebo barva je tinkturou "hlavní" a tedy tinkturou znamení, kdežto druhá je "vedlejší" a je tinkturou štítu. Což vypadá celkem snadno pochopitelné a jednoduché, ovšem taková heraldika opravdu není. U mandlovitých štítů byla většina znamení kovová, protože vznikala kladením kovových pruhů nebo pásů na kožený potah štítu. Figury v klenotu se v té době nepoužívaly, takže s tím nebyl žádný problém. Při přechodu na štíty trojhroté zůstávala situace celkem stejná, ovšem jenom dokud se stále ještě používal kožený potah štítu. S přechodem na kovový povrch trojhranného štítu se na něj začíná znamení malovat a často je jednodušší malovat původně kovové znamení barvou na kovový podklad štítu, než barvit celou plochu štítu a nechávat znamení kovové. Prakticky tak došlo k přehození obou tinktur a původně kovové znamení se stalo barevným, což se v ústním popisu řešilo tak, že se takovéto znamení popisovalo jako "zlaté". Důvodem k tomu bylo hlavně to, že většina znamení se vyskytovala jak v kovu, tak i v barvě, ale oba případy měly různá jména. U "zlatého" znamení tedy bylo jasné, že se jedná o tu "kovovou" variantu, a to i přes to, že je barevná. A aby to nebylo příliš jednoduché, tak některá znamení svoji "vlastní" tinkturu taky opravdu změnila a u jiných už dnes není jasné, která z obou použitých tinktur je pro danou figuru hlavní a která vedlejší. Než se tedy pustím do zveřejňování Armorialu, pokusím se zde nastínit z jakých že předpokladů jsem vycházel při jeho vytváření. Tím může kdokoli kontrolovat můj postup a pokud s mými předpoklady nebude souhlasit, může samostatně dospět k nějakým jiným, které ho dovedou k odlišným a třeba i správnějším výsledkům.   0  2  Poota    23.04.2017 14:19 Bydliště: Praha 9088  603  7592  Delším tápáním jsem došel k přesvědčení, že klíčovým pro celou heraldiku jsou takzvané "vlastní barvy" jednotlivých obecných figur, na čemž se po určitých oklikách heraldika ustálila. Pojem "vlastní barva" figury je v pozdní heraldice vysvětlován jako barva, která co nejvěrněji napodobuje skutečnou barvu předmětu nebo živočicha, což je nesprávné a zavádí do heraldiky tinktury jako například "tělová", "našedlá", "plesnivá" a jiné podobné nesmysly, proti kterým nehodlám nijak horlit a přenechávám je celé dosavadní "heraldice erbů zobrazovaných či zpodobovaných". Vlastní barvou figury je správně myšlena tinktura, ve které se dotyčná obecná figura v klenotu skutečného erbu používala. V období před používáním klenotů bylo základem erbu štítové znamení, které mělo stejný název jako pozdější klenot, takže pro jejich přesné rozlišení se pro znamení používalo upřesnění "heroltský". Takže třeba "lví tlapa" znamenala plasticky provedenou stříbrnou tlapu lva s červenými drápy připevněnou na přilbě - a "lví tlapa heroltská" znamenala červeno-stříbrně štípený štít se stříbrným břevnem nebo ležícím stříbrným pruhem v přední půli. Jak jsem již zmínil, obecná figura do štítu nepatří a pokud se tam vyskytuje, pak se jedná o zpodobení skutečného erbu a figura "něco znázorňuje". - Běžné je "barvení" pole ve kterém leží, což znamená že dotyčná část štítu má tutéž tinkturu, jako figura která nebo které v ní leží - pokrytá a nebo provázená znamení. - Figura svým tvarem, částí, polohou nebo počtem naznačuje nebo evokuje heroltské znamení: -- hlava zvířete nebo ptáka značí hlavu v jeho tinktuře -- půl zvířete nebo ptáka značí horní nebo přední půli -- orlice nebo sup značí často štípený štít -- podlouhlé figury značí kůl, břevno nebo pruhy -- dvě figury vedle sebe značí štípený nebo prutem štípený štít -- dvě figury křižmo značí dělený štít, řidčeji též štípený -- tři figury ve štítě značí rozdělený štít   2  0  Poota    23.04.2017 14:55 Bydliště: Praha 9088  603  7592  Vlastní barvy   Až sem šlo všechno celkem v poklidu a nepsal jsem nic tak příliš převratného, aby se to nedalo při troše dobré vůle jako celkem logické přijmout. Ovšem právě tady nejspíš "padne kosa na kámen", protože v dosavadních představách o heraldice hodlám vyorat brázdu "radlicí hluboko spuštěnou". Nuže tedy s chutí do toho ... - Zvířata čtvernohá jsou stříbrná! Všechna a bez výjimky, takže i medvěd a kanec, a taky zubr, jelen a kamzík. - Rohy, parohy, zuby a drápy jsou červené! Což vyplývá logicky z toho, že se jedná o "zbroj" zvířat. - Sup a páv jsou červení! - Všichni ostatní ptáci jsou stříbrní! Takže i kos, vrána a havran. - Voda je stříbrná! - Vodní zvířata a plazi jsou červení! Takže i štika, sumec, rak, had, ještěrka, štír atd. - Kovové předměty jsou stříbrné! - Kovové předměty "zlaté" jsou červené! - Dřevo je červené, může být i stříbrné! - Lodyhy a listy jsou stříbrné nebo červené podle situace! - Kameny jsou většinou červené! Tento jakýsi základ doplním podrobněji u jednotlivých figur a znamení v Armorialu.   1  0    Hlavní přehled   »   Historie   »   Heraldika   DALŠÍ TÉMATA (VLÁKNA)    |    SZ    |    Oblíbené    |    Nepřečtené    |    Nové    |    Rolovat nahoru     Další strana   Str.: 1, 2   Vlákno je uzamčené. V této sekci možná naleznete druhé vlákno určené pro diskuzi

Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte chod fóra   |   Vytvořil: 2015-2024 Adam Benda     CC BY-NC-ND 3.0 CZ Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License