Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 21.07.2022 11:11
740
50
1028
Hladina rybníka nebeskou klenbu odráží,
nenese ega závaží,
zrcadlí jen
v noci noc, ve dne den...
Její zrcadlení je věrné:
Jednou slunce, jednou zas mraky černé...
0
1
Hana 22.07.2022 18:08
740
50
1028
JAK JSEM SE ZBAVILA SPASITELSKÉHO KOMPLEXU
Svou okolní realitu si tvoříme sami.
Ale žijeme-li dosud v dualitě, tak:
Mám-li potřebu být šéf, musím si vytvořit podřízené,
mám-li potřebu být doktor, musím si vytvořit pacienty,
mám-li potřebu být policajt, musím si vytvořit např. zloděje,
mám-li potřebu být slušný a odpovědný občan, musím vytvořit ty neslušné a neodpovědné.
mám-li potřebu být usmiřovatel, musím si vytvořit znesvářené.
mám-li potřebu být učitel, musím si vytvořit žáky.
…. Atp.
Platí samozřejmě i naopak. přičemž potřeba nemusí vždy být vědomá:
Mám-li potřebu být podřízený, musím si vytvořit šéfa.
Atd.
Když mi toto došlo, zbavila jsem se spasitelského komplexu anebo potřeby někoho zachraňovat. Ono totiž takto kolem sebe vytvářím někoho (nějakého chudáčka, nevědomého, neschopného…), kterého musím spasit či zachránit. A co hůř, mohu si vytvořit chudáčka, který bude vyživovat mé ego spasitele a využívat mě.
A já mám lidi ráda, a tak nechci kolem sebe vytvářet nějaké chudáčky. Na lidi kolem sebe pohlížím jako na svobodné, za sebe odpovědné, schopné vést sami sebe. A zjišťuji, že v mém okolí se takovými opravdu stávají.
Což ovšem neznamená, že svému bližnímu nepomohu, dostane-li se do nouze. A věřím, že i mě v případě nouze nějaký bližní podá pomocnou ruku. Ale prostě jako rovný s rovným – pomoc dát i pomoc přijmout.
0
3
Hana 01.08.2022 21:48
740
50
1028
Své oči můžeš zavřít
před tím, co nechceš vidět,
uši si lze ucpat
před tím, co nechceš slyšet,
i myšlenka potlačit dá se,
která se do mozku řítí...
Ale jak chceš zavřít srdce
před tím, co cítí,
ač ty cítit nehodláš?
Přijmeš, či odoláš?
0
1
Hana 02.08.2022 11:55
740
50
1028
Žij prostě a jednoduše,
to chce tvoje duše.
Vykašli se na všechny domněnky
a dívej se na pomněnky...
0
2
Hana 05.09.2022 11:00
740
50
1028
Život je jako zahrada,
slunce nad ní vychází,
svítí
a zase zapadá...
Prší,
či sníh padá...
Na jaře vše živé pučí a rychle roste,
v létě doroste,
vytvoří sémě nové.
Jak prosté.
A zas
sklizně přichází čas!
Co skutečné je a co snové?
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 27.09.2022 21:51
740
50
1028
Myšlenku následuje energie
a my se blížíme k tomu, co si dokážeme představit,
ne dál.
Tam se máme zastavit?
Láska povzbuzuje duši,
aby šla dál,
dál, než sama dohlédne.
Připomíná, že víme víc, než jsme kdy slyšeli, přečetli či nastudovali
a ve slepé víře věřili.
Jak tak krok za krokem
jdem dál a dál,
rozšiřujeme své nejhlubší přesvědčení
o tom, co možné je a co není.
0
1
Hana 01.10.2022 10:47
740
50
1028
Báseň mě napadla:
Nastavená ZRCADLA
Přísaháš-li na svou čest,
chystáš nebetyčnou podlost,
hájíš-li cokoli mým jménem, proti mě jest,
dovoláváš-li se logiky,
tvé tvrzení je nelogické dost,
je-li méně šílené,
pak s licoměrností zadané,
hovoříš-li o obraně mých práv a svobody,
tak jen proto, abys mě zotročil,
nebo hodil do vody…
(To jen tak, jak pozoruju lidi, kteří pořád chtějí někoho sjednocovat, zachraňovat, pořád chtějí něčí dobro...)
0
3
Hana 10.10.2022 10:00
740
50
1028
Věčný sen pozdního léta.
Nebeská modř, zlatý svit sluneční...
a tulák, jenž chodí s hlavou v oblacích.
Nebeské květy v lidských srdcích....
nikdy neuhasnou.
Jen přijde jejich sen o velkém Návratu.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Hana 14.10.2022 16:53
740
50
1028
Moudrost není vědění, ale autentické poznání - a spíše poznávání než poznání, protože poznávání za sebou nemá tečku
0
1
Hana 15.10.2022 21:31
740
50
1028
Člověk je vidina.
Vidina po kráse, lásce a bezpečí,
sluníčko zahřeje a vánek potěší,
stín schová se v kapradí
a člověk v přístřeší.
Oko se orosí a srdce zachvěje,
při změně k lepšímu,
při změně k horšímu.
Stále je naděje k životu prostšímu.
Člověk je duše hledící do dálek,
k životu lepšímu,
k životu bez válek.
0
1
Hana 31.10.2022 12:09
740
50
1028
Všechny zoufalé činy se rodí z nedostatku Lásky.
Není třeba se navzájem odsuzovat a trestat, ale více chápat a milovat.
Ti, jež se zdají hodni odsouzení, nejvíce potřebují naše porozumění a Lásku. To ještě neznamená souhlas, ale Porozumění, Odpouštění i Lásku.
Taková hloubka porozumění chrání předně nás samotné… před nedostatkem Lásky.
Mám to štěstí, že žiji mezi mnoha dobrými lidmi, což nemyslím nijak ironicky.
Asi každý člověk má potřebu být dobrý.
Takže mě napadají otázky:
Proč chce člověk být dobrý?
Pro nějaké výhody z toho plynoucí, pro pocit, že je dobrý, kvůli svědomí, pro pocit někam patřit, možná i ze strachu být označen za špatného …
Pro koho nebo co chce člověk být dobrý?
Pro sebe, rodiče, děti, sousedy, kamarády, společnost, někoho nadřízeného, nějakého guru a jeho učení … nějakého boha, ismus … pro přírodu, planetu, vesmír…
Jak může být člověk dobrý?
Buď je tedy opravdu dobrý – dle výše dvou otázek pro koho a proč, anebo na ostatní poukazuje, jak jsou špatní a tím v sobě vyvolává pocit, že je tedy ten dobrý a myslí si, že o tom takto přesvědčí i své okolí.
Logicky ale, když je někdo pro někoho dobrý, pro jiného se může jevit jako špatný anebo dokonce zlý. Jak se říká: Není na světě člověk ten, který se zavděčí lidem všem. Nebo když je z nějakého důvodu dobrý, z jiného důvodu zase může být špatný…
A další otázka? Je ten někdo, pro koho chce být člověk dobrý, opravdu dobrý?
Není náhodou ten někdo (nebo něco podle něj dobré – směr, důvod, ideologie…) špatný a tím pádem, když se člověk snaží být podle něj dobrý, je vlastně špatný?
Ale jak jsem již zmínila, člověk nežije na světě sám, ale mezi ostatními lidmi.
Občas jsou někteří o svém pojetí dobra (o všem nebo pouze o něčem) natolik přesvědčeni, že si myslí, že dle něj musí postupovat všichni. A tak různými způsoby ostatní do takového konání motivují (pozitivně různými pochvalami, privilegii, bonusy… či negativně různými „nálepkami“, pokutami, zastrašováním… ) až i někdy manipulují a nutí …
prostě chtějí dobro ostatních.
V pár případech to skoro vypadá, že asi nemají dost dobra svého.
Někteří dobří lidé to s ostatními opravdu myslí dobře, jen si nepohlídají, zda to jejich páchání dobra se již nezvrtlo spíš v páchání zla.
Někteří „káží vodu a pijí víno“.
No a někteří jsou dobří markeťáci, kteří cíleně svůj produkt (styl, ideologii…) chtějí (se ziskem) prodat, a tak musí lidi přesvědčit o tom, že je to pro ně dobré…
Pár lepších lidí si myslí, že nejen dobré, ale úplně nejlepší pro ostatní je, když se vzdají své odpovědnosti (moci sami nad sebou) a přenechají ji jim, kteří nejlépe vědí, jak pro dobro všech s tou mocí naložit.
A zde vyvstává další otázka: Vzdává se dobrý člověk svojí vlastní moci a tím i samozřejmě odpovědnosti?
A ti nejlepší lidé si nejen myslí ale s jistotou vědí, co je pro ostatní dobré.
Shrnutí:
Je to tedy mezi těmi dobrými lidmi docela zamotané, a tak mě prostě a jednoduše stačí být a žít jen jako člověk (bez jakéhokoli shodného či neshodného přívlastku).
V současném stádiu vývoje se snažím být dobrá sama pro sebe, čímž nemyslím dokonalá, ale neustále se zlepšující podle mnou zvolených kritérií (ta kritéria též podle postupného poznávání podléhají vývoji).
Od některých bytostí se i inspiruji, podle toho, jaké dávají ovoce.
Ještě trochu poučení: Nesuďme, abychom nebyli souzeni.
Citát závěrem:
Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty a přejdi jeho cestu, přejdi jeho minulost, okus jeho slzy, zažij jeho bolest, radost, přejdi roky, kterými prošel on... Klopýtni na každém kameni, na kterém klopýtl... Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál, tak jak to udělal on…
0
2
Hana 14.12.2022 13:27
740
50
1028
O míru
Vnější svět potřebuje mír.
Jak ale můžeme dosáhnout vnějšího míru? Můžeme ho dosáhnout tím, že se spřátelíme s celým světem? Ne. Můžeme mít mnoho přátel, dokonce pravých a důvěrných, avšak to neznamená, že ve vnějším světě budeme mít mír.
I kdyby se celý vnější svět stal ztělesněním přátelství a každý by byl připraven nabídnout pomoc, ve vnějším světě nebude mír.
Vnější mír nastane, jedině když objevíme vnitřní mír.
A proto si volím svůj vnitřní hlas, dávám mu pozornost, ráda se zaposlouchávám do jeho ticha…
a ne řevu světa...
1
2
Hana 16.12.2022 15:53
740
50
1028
Jednoduchost
Jednoduchost je jednoduché slovo, ale leckdo ví, jak složité je stát se v životě jednoduchým. Asi nejjednodušší je pokusit se cítit jako malé dítě, představit si, jak vnímá skutečnost. A pak si podržet dětské vědomí a vidět každou lidskou bytost jako další dítě.
Jakmile do našeho života vstoupí dětské vlastnosti, vše se automaticky zjednoduší.
Ve vnějším životě
je jednoduchost krásná.
Ve vnitřním životě
je jednoduchost nepřemožitelná.
0
2
Hana 15.02.2023 11:42
740
50
1028
O pokoře
Mezi pokorou a sebedůvěrou není žádný rozdíl. Je to neustálé uvědomování si toho, co je nejvyšší část a co je nejnižší část.
Když je člověk pokorný, neznamená to, že je slabý, že je žebrák. Pokora a pokoření jsou dvě naprosto odlišné věci. Proč bychom měli někomu dovolit, aby po nás šlapal a ponižoval nás?
Pokora je něco, co spontánně roste v našem každodenním životě, protože je to ta nejsladší, nejjemnější, nejvláčnější a zároveň neúrodnější půda v nás.
Podívejte se na Matku Zemi. Může být někdo nebo něco tak pokorné jako ona? Nese nás, přijímá všechny naše rány, vede nás. Je veškerou láskou, veškerým soucitem a zároveň velkou silou. Ale když se na Matku Zemi podíváme, první věc, která nás napadne, je pokora.
Je velký rozdíl mezi pokorou a pocitem, že nejsme něčeho hodni.
Když se chystáme něco udělat, něco nám může našeptávat, že si výsledek nezasloužíme.
Pocit nezasloužení můžeme mít třeba i jako důsledek něčeho nepěkného, co jsme udělali.
Nicméně ať je důvod jakýkoliv, ten, kdo se cítí nehodný, zůstává daleko od světa blaženosti.
Pokora neznamená "sedat si dozadu".
Pokud si vědomě a schválně sedneme dozadu, abychom druhým ukázali, jak pokorní jsme, nejsme vůbec pokorní. Stejně tak pokud se domníváme, že je nám někdo nadřazen, a z toho důvodu si sedáme za něj, a ne před něj nebo vedle něj, ani to není ve skutečnosti upřímnost srdce.
To je falešná pokora, protože nezískáváme radost ve svém srdci, nezískáváme radost ve své mysli.
Pokora znamená cítit radost a tudíž dávat radost. Pravou pokoru projevíme, když v druhých vyvoláme pocit, že jsou stejně důležití nebo důležitější než my.
Pokora = pocit jednoty.
0
2
Hana 19.02.2023 14:27
740
50
1028
O upřímnosti
"Skutečný přítel, který na nás čeká a vítá nás, se jmenuje upřímost.
Jakmile se staneme upřímnými, ucítíme, že svého cíle skutečně můžeme dosáhnout, že nemusí zůstat a nezůstane navždy na hony daleko.
Existují dva druhy upřímnosti. Tou jednou je upřímnost mysli a tou druhou je upřímnost srdce.
Mysl nám říká, že toto je upřímnost, tamto je neupřímnost. Inspiruje nás nebo nám přikazuje, abychom říkali správnou a upřímnou věc. Mysl je někdy upřímná, ale jen tehdy, když může mít z upřímnosti nějaký prospěch či užitek, anebo protože ji něco zevnitř nutí a ona to cítí jako vnitřní povinnost.
Upřímnost srdce je něco jiného. Je to jednota sám se sebou a tím i se vším. V upřímnosti srdce je zvláštní záměr, který lidská mysl nedokáže pochopit.
Zda jsme upřímní, nebo ne, to víme vždy.
Upřímnost není něco, co se musíme naučit – přichází z nitra. Když myšlenka nebo pocit vychází na povrch z nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce, tehdy budeme určitě upřímní. Myšlenka ale velmi často přichází z mysli, která neustále popírá sama sebe. V jedné chvíli si myslíme, že je tato myšlenka správná a bojujeme za ni, ale vzápětí zjistíme, že je zcela špatná. Ale prostřednictvím srdce mluví duše, která mluví přesvědčivě.
Ve vnitřním životě není možné dosáhnout ničeho, nemáme-li upřímnost.
A ke komu být upřímní? Upřímní musíme být sami k sobě.
Naše vlastní vnitřní upřímnost vyjde do popředí tehdy, až budeme vědomě vidět upřímnost v druhých.
Když mysl najde útočiště v srdci, pak se přestane čehokoliv obávat. Cítí, že se nemusí nikomu ospravedlňovat a sama od sebe začne být upřímná." Inspirace od Sri Chinmoy
Podpořte chod fóra 