Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat
 
 
Pramenitá voda     (str. 2 z 3)
Sekce: Zdraví a příroda - Různé
   |   Rolovat dolů
Za jejím tajemstvím s pomocí Viktora Schaubergera  Str.: 1, 2, 3  

Psát příspěvky můžete po přihlášení

Poota   
22.09.2015 23:18
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Večerní a ranní rosa
 
Tvorba rosy kondenzací platí o večerní rose - to je ta, která vzniká prostou kondenzací vzdušné vlhkosti a vzniká na jakýchkoli chladných předmětech. Osobně nevěřím tomu, že se během noci změní na ranní rosu, ale pro jistotu ještě prověřím.

Ranní rosa je ovšem jiného původu, vzhledu i chování. Jak jsem zjistil, tedy za značných osobních obětí, pozorováním tohoto jevu "in situ", tak vzniká skutečně a neoddiskutovatelně již kolem čtvrté hodiny ranní SEČ. Její vzhled ja naprosto odlišný od například "zadýchnutých brýlí". Vzniká jako naprosto pravidelné kuličky, a to výhradně na hrotech trávy, kde se drží až do svítání.

Tímto fenoménem se ještě budeme zabývat, a podrobněji, v dalších citacích i komentářích, protože ranní rosa patří svým vznikem a charakterem k vodě pramenité, tedy podzemním cyklem prošlé. Nebude to zřejmě zcela jednoduché, ale předpokládám, že to půjde nějak prokázat.

Jsem si vědom toho, že to na první pohled vypadá jako nesmysl, ale není tomu tak úplně zcela a beze zbytku.
Večerní rosa vzniká srážením či kondenzací, takže obdobně jako atmosférická či dešťová voda.
Dle Schaubergera vzniká ranní rosa rekombinací dvou základních substancí, tedy stejně, jako se skládá - rekombinuje voda pramenitá v podzemí ze substancí, na které se rozkládá prosáklá dešťová voda.
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
22.09.2015 23:28
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Sarkofág
 
Ve francouzském pyrenejském klášteře Arles-sur-Tech stojí ve staré chladné kryptě velký sarkofág z toho nejušlechtilejšího mramoru. V tomto sarkofágu, do něhož byl před svého času uložen rytíř nebo církevní hodnostář, vytryskl asi před 700 lety pramen čerstvé a léčivé vody, která údajně vrátila zdraví množství nevyléčitelně nemocných lidí.
Tento pramen v mramorovém sarkofágu vyschne pouze ve válečných dobách nebo v dobách těžkých přírodních katastrof. Sarkofág byl před několika desítkami let otevřen, aby se odkryl domnělý přítok vody.
Nebyl však nalezen žádný otvor ani nebyla objevena žádná další možnost přítoku vody. V sarkofágu byla kromě trochy písku a pozůstatků jakéhosi popela po člověku, který tam byl pohřben, nalezena pouze jedna měděná trubka, která na svém povrchu nenesla ani nejmenší stopy po oxidačním procesu. Sarkofág tedy byl opět hermeticky uzavřen a již po krátké době se naplnil do poloviny vodou, která pak opět začala být odsávána důmyslným zařízením a podávána nemocným.


Vzhledem k tomu, že se v sarkofágu našla měděná trubka, lze s jistotou předpokládat, že zde byl pohřben opat tohoto kláštera a ona trubka je pozůstatkem střední části opatské berly - její spodní konec a horní závit byly ze dřeva, takže zetlely stejně, jako rakev, látky i mrtvola.

Mniši z výše uvedeného pyrenejského kláštera vypsali odměnu 1 000 zlatých Franků za vyřešení této vědecky nevysvětlitelné záhady a bezpochyby i tato voda by se dočkala svého posvátného hávu, kdyby se nepodařilo odhalit tento fenomén, oč se nyní v dalším textu pokusím.
Každý pramen čisté vody, vyvěrající z obřího sarkofágu Země, může být pokládán za zázrak. Tento zázrak jak známo vyschne, když je jeho ústí vystaveno přímému Slunci, i když se pak snižuje specifická hmotnost vyvěrající vody a proto by naopak měla tryskat výše, kdyby se jednalo jen o tlak, potřebný pro její vznos, s jehož pomocí se tento fenomén vědecky vysvětluje.
Po desítkách let pozorování a pokusů všeho druhu bylo konstatováno, že se zde jedná snad o to nejhlubší tajemství stvoření přírody, o vstřebávání přebytečné sluneční energie ve strnulém stavu, jež se vědecky nazývá kyslík.
Z prastaré ústně předávané tradice vyplývá, že nejvyšší kněží starých kulturních národů znali vlastní tajemství vzniku vody a také je využívali, když napájeli posvátné háje, nacházející se tisíce metrů vysoko v horách. Prostě okopírovali vznik krve a mízy a umožnili zkřížení bipolárních emanačních látek, přičemž je odclonili od světla a tepla.

Časně zrána, když začíná nový den, se atmosféra nápadně ochladí, což znamená, že se její teplota přiblíží anomálnímu bodu, plus 4oC. Jakmile vnější teplota dosáhne zmíněného stavu indiference, objeví se na konečcích stébel trávy protoplazmatický, nadýchaný napěťový útvar podobný mýdlové bublině, který stojí jako nafukovací balónek, přímo na špičce, zcela bez pohybu.
Jakmile tuto podivnou konstrukci ozáří ranní Slunce, naplní se tato protolasma vodou asi ze dvou třetin. S přibývajícím teplem a se současně vzrůstající intenzitou svitu Slunce se stéblo trávy začne pod narůstající tíhou vody poslušně sklánět k zemi podle zákona o zemské tíži. Konečně se vytvoří váček o tvaru dělohy a juvenilní voda se začne spouštět po zvolna se napřimujícím stéble trávy, aby zavlažila půdu.
Tato materializace se však uskuteční pouze tehdy, když může dojít v anomálním stavu k oplodnění negativně nabitou koncentrací hmotné energie prostřednictvím bipolární protiváhy na trase difúze. A to navíc jen tehdy, když jsou v půdě obsaženy kovy a když je půda schopna je zadržovat. Což znamená, když se mohou procesu účastnit určitým způsobem nabité stopové prvky, jež v této emulzi (v tomto vnitřním sňatku bipolárních protikladů) slouží jako duchovní spojovací článek nebo vědecky vyjádřeno: jako katalyzátor.
Kdybychom tedy odstranili z pyrenejského sarkofágu katalyzátor, totiž onu měděnou trubku, která podle tiskové zprávy nenesla po staletích ani tu nejmenší stopu oxidačních procesů, takže volný kyslík v hermeticky uzavřeném sarkofágu evidentně chybí, pak by bylo pravděpodobně k žádnému zrození juvenilní krve Země uvnitř mramorových stěn nedošlo. Stejný výsledek by mělo zahřátí prostoru krypty a tím zvýšení agresivity vzdušného kyslíku, která by mu umožnila proniknout do nitra sarkofágu.
Jak je důležitý zmíněný anomální stav jak v kryptě, tak i v samotném sarkofágu, to dokazuje každý ocelový hřebík ve výdřevě pramene, nacházející se v anomální zóně spodní vody. Ani v tomto případě nikdy nenalezneme stopu rozkladu (rzi), neboť i zde chybí uvolnění a agresivita jak stavebních a vztlakových hmotných energií, tak i energií rušivých a destruktivních, pocházejících z prvotní hmoty (suroviny).
Máme tedy do činění s podstatně odlišným procesem kvašení, který v závislosti na teplotě vytváří hmotné energie, které buďto podporují vývoj nebo které mu naopak brání, přičemž v prvním případě se jedná o odtok plodové vody, ve druhém případě o zničení a rozklad fyzického prvorozeného a činností těchto sil pak dochází k vyzařování emanační hmoty, která rozkládá okolní spodní vodu, stejně jako například elektrický proud, a posléze pak, po oddělení bipolárních částí základní suroviny, dochází k účinkům, podobným explozi třaskavého plynu, v tom druhém případě pak dojde k takzvané implozi, která napomáhá tvorbě buněk.
Na tomto místě budiž pouze zmíněno, že výše uvedená imploze souvisí s funkcí levitace a tvorby proudu, že disponuje biomagnetickými a tedy dostředivými silami a že působí přesně jako zemský magnetismus, to znamená v podélném směru, tedy v přirozeně proudícím vodním toku ve směru proti jeho proudu, směrem k prameni a je to ona síla, která například táhne vysokou koncentrací hmotné energie ušlechtilé pstruhy, stojící v prudké bystřině, jako na vlečném laně.
Pokles či vzestup hladiny spodní vody je podmíněn obsahem kovů respektive jejich ztrátou. Tyto kovy vlastně řídí onen „pohraniční ruch“.
Tento poznatek nám přináší vysvětlení, proč v půdě, která obsahuje nedostatek kovů, začíná voda stagnovat a půda začíná být překyselená. Síly, jež vylepšují půdu a jež přivádějí její síly k vzestupu, nemohou nikdy vzniknout procesem rozkladu, nýbrž pouze procesem zetlení či shnití.
Předpokladem přirozeného zetlení dřívějších projevů života je jejich správné pochování. Pozůstatky, navrátivší se zpět do půdy, musí být ochráněny před přístupem kyslíku a před oxidačním rozkladem.
Konečným produktem procesu suché destilace je látka, vyzařující ve vodorovném směru. Je to mateřská plodná síla, levitace nebo konstruktivní vůle. Tato konstruktivní vůle je rozdrobována a oplodňována svisle dopadajícím kosmickým zářením, pokud je úhel jeho dopadu kolmý, nebo – jak se všeobecně říká – normální.
Z tohoto poznatku již automaticky vyplývá nutnost otáčení proudící vodní masy kolem své vlastní osy. Voda si kolem sebe musí vybudovat ochranný obal – své pohraniční pásmo. Proto dochází i k ohýbání, když se dostanou ke slovu přirozené procesy oplodňování. Ochráněny indiferentním pohraničním pásmem mohou nyní přikročit vyšší energie k oplodnění.
V tom tkví ono mechanicky nevysvětlitelné tajemství, proč se vysoce hodnotná voda nedostane za přehradní hráz a proč nedokáže proniknout do řídké půdy a vsáknout do ní.
Rovněž je zajímavé, že vnitřní proces oplodnění závisí i na poloze a směru vodního toku. Proto se vine proud řeky a vytváří meandry tím více, čím menší je geologický spád jejího koryta. Příliš strmý geologický spád říčního koryta však v sobě rovněž skrývá nebezpečí. Vzniká tím možnost, že voda bude převážena svou vlastní hmotností a ztratí tím pohyb kolem své osy.


K tomu celkem není co dodat, jenom bych chtěl upozornit na zdůrazňovaný rozdíl mezi rozkladem za přístupu kyslíku (oxidace a rezivění), a "shnitím" či setlením bez přístupu kyslíku, které považuje za mnohem důležitější, protože umožňuje, ba podmiňuje celý "podzemní" cyklus proměny dešťové vody ve vodu pramenitou.
Dnešní dávka je poněkud "výživnější", protože jsem to nechtěl rozdělovat, ale i tak doporučuji číst pomalu a důkladně - není to sice na první přečtení příliš srozumitelné, ale jedná se o důležité a jinde neprezentované zásadní informace.
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 11:59
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Viktor se vyjadřuje na několika místech v tom smyslu, že voda kombinací dostředivého (navíjecího) pohybu a klesající teploty dokáže měnit pevné látky a plyny v energii, kterou je schopna přenášet a na jiném místě pak opět uvolnit, snad za vzniku původních nebo podobných látek. Tuto energii (nebo její část) také nazývá výtlačnou a nebo vlečnou silou.
Takže se tím pokusíme prokousat.

Tajemství přirozeného pohybu proudu vody se skrývá .. v odporu, který klade břeh pohybu proudu. Jinými slovy: břehy dávají médiu cykloidní spirálovitě prostorovou křivku a s ní spojený navíjecí tah. Neboť – bez odporu není žádný pohyb.

„Bez odporu není žádný pohyb.“
Tato myšlenka ukazuje názorně způsob Viktorova myšlení. Nám bylo vtloukáno do hlavy, že odpor je tím, co pohyb brzdí a tedy ničí. Připadá nám to logické a přirozené, takže snadno docházíme k závěru, že když se odpor vyrovná dodávané energii, tak se pohyb zastaví. A také k dalšímu, dle Viktora stejně nesprávnému závěru, že odpor nemůže být nikdy větší, než energie, kterou brzdí. Že tedy reakce nemůže být nikdy větší, než akce, která ji vyvolala.

.. správný poměr směsi povrchové vody a vody ode dna pokud možno co nejhlubších sběrných nádrží. Trvalým navíjením povrchových vod, nejsilněji ovlivněných vnější teplotou, ve směru podélné osy proudu, aby bylo těžiště proudu ve vedení přesně v jeho středu, v otevřených tocích pak excentricky pod střední výškou vody, v křivkách vždy poblíž vnitřní strany.

Právě tohle je nesmírně důležité!
Navíjení vrstev vody o různých teplotách a těžiště proudu si ještě užijeme dost a dost, až se dostaneme k tokům řek – bude to tam probráno opravdu důkladně.

Pak existuje ještě další možnost, že se potřebného vlečného pohybu dosáhne zabudováním sacích šroubů, tím se však již dostáváme příliš daleko, to už jsme na poli mechanických vynálezů.
Když dnes někomu ukážu sací šroub nebo detaily ze smršťovacího stroje, s nimiž se tato síla dá vytvořit pouze všeobecně, každý hned vidí: „Aha, tak o tom to je.“ Lidé přitom netuší, že i tato síla je nebezpečná, a vytvářejí síly, které nedokážou ovládat a dělají chyby a výsledkem toho pak je, že to celé nemá cenu. Musí to být důkladně promyšleno a pochopeno, stejně jako technika, která se vyvíjela celá desetiletí.


Škoda, že to tu není trochu podrobněji. O sacím šroubu nebo sací spirále se Viktor zmiňuje poměrně často, ale nikde jsem to zatím nenašel srozumitelně vysvětlené, takže stále zbývají jenom dohady.

.. dosud opomíjené teplotní rozdíly ve vodě pravděpodobně zcela vylučují dosažení klidového stavu.

Jasně a stručně je tím řečeno, že voda je v neustálém pohybu, že se v ní stále něco děje, dochází ke změnám a přeměnám energetických a látkových úrovní.

Přirozeným vedením vody je voda ochuzována o plyny a obohacena o energii a je tedy energeticky těhotná.
Oblasti vody, citlivé na tlak (nabité magnetickými energiemi) jdou v ose proudu a přes ústní otvor pstruha k jeho žábrám, přičemž se sama obohacuje energií díky přirozenému tahovému odporu, čímž dojde k implozi (zrození) energeticky těhotné vody. Prostřednictvím této imploze ztrácí voda své kohezní a adhezní vlastnosti a štěpí se na
a) vodní zárodky a
b) na plodovou či zárodečnou vodu.
Vysokohodnotné zárodečné látky přijímá pstruh do svého nitra za účelem získání vlastních životních vlečných a výtlačných sil. Vybitá plodová voda, jež ztratila své diferenční látky, vystupuje na povrch žáber a vytváří kolem klínovitého těla jakýsi plášť v podobě indiferentní vody.
Voda, odtékající bez diferenčních látek, přijímá pouze nové diferenční látky ze svého okolí, čímž dochází k biosyntetické tvorbě nové neboli mladé vody. Tvorbou této juvenilní vody dochází k tlaku na klínovité tělo ryby a tím k ustavení labilní rovnováhy v příčném směru. Masy mladé vody mají jiné napětí než masy staré vody, čímž dochází ke kvalitativnímu přesunu mas juvenilní vody následkem jiné povahy kvality a dochází tedy ke zpětnému proudu podél osy. V tomto protiproudu , který se vytváří samovolně, stojí pstruh bez pohnutí částečně díky příčnému tlaku na plochy jeho klínovitého tvaru a částečně díky zpětným proudům v labilní rovnováze, přičemž si reguluje zpětný a boční proud pulsujícími pohyby svých žáber.
Když se pstruh poleká a když se mu na chvíli takříkajíc zastaví srdce, nespotřebuje v tomto okamžiku vysokohodnotné stavební látky, jež jsou navázány na vracející se vodu, čímž dojde k bleskovému zpětnému rázu a k bleskurychlému „vystřelení“ ryby proti proudu.


Pstruží pohyb, jak Viktor tento fenomén nazývá, byl na samém počátku Viktorova putování za tajemstvím vody, takříkajíc proti proudu dosavadních oficiálních teorií.

Tento příklad se dá využít i obráceným způsobem, aby se s jeho pomocí mohla buďto letadla pohybovat bez odporu nebo aby bylo možno využít repulsivní síly výstupu spalin výbušných motorů; a sice tím způsobem, že do těchto výfukových plynů budou „nabity“ vysokohodnotné diferenční látky, čímž zde vznikne voda a tím i organické vakuum, které je mnohonásobně silnější než aktivní výbušný tlak. Touto kombinací explozivního tlaku a implozivního podtlaku může být oproti dnešnímu způsobu ušetřeno až 90% paliva.

Zase jsme u „vznikání“ vody a u energie, kterou v sobě může, a podle Viktora skutečně je i mocna - vázat, přenášet, a i na vhodném místě uvolňovat.

Výtlačná a vlečná síla vody jsou tedy jejími vyššími energetickými stavy, vznikajícími atomární přeměnou bipolárních plynů, při níž se struktura energií nabité vody zahušťuje tím, že se v ní zmenšují meziprostory respektive že z ní odcházejí plyny, díky čemuž je voda specificky těžší a chladnější (čerstvější).
Energetické přebytky se vybíjejí ve vodorovném směru do podzemní vody, přičemž díky připojení vysokohodnotných vztlakových látek dochází ke zmnožení spodní vody a jejímu kvalitativnímu vylepšení a současně systematickým vybíjením vysokohodnotných přebytků energie do kořenů rostlin dochází k pulzaci.


Tato energie tedy způsobuje pulzace, které jsou vlastní příčinou schopnosti vody vystoupat celým stromem až do jeho vrcholu, aniž by měl strom nějaké čerpadlo. Podle Viktora na stejném principu, tedy pohybu vzhůru, poháněném pulzacemi, pracuje i lidský krevní oběh, v němž má srdce roli „regulátoru“ a nikoli čerpadla. Snad, ale to jenom moje domněnka, může srdce pracovat i jako jakési „záložní“ čerpadlo v režimech, kdy je tělo bez vlastního pohybu, tedy třeba při spánku a nebo v bezvědomí. Funkci regulace také odpovídá srdeční „mozek“ o 40 tisících buňkách lépe, než funkci pouhého mechanického čerpadla.

V chladné a rychle tekoucí vodě se tvoří na dně a na kluzkých kamenech jemný mech, jehož konečky hrají v tomto bouřlivém prostředí pozoruhodnou hru. Pokud se blíží teplota vody anomálnímu bodu, je specificky těžší, proud je rychlejší, dravější a špičky mechu se napřímí směrem vzhůru proti proudu. Tytéž konečky mechu ukazují pozoruhodným způsobem směrem po proudu, když se voda oteplí a když je z toho důvodu lehčí a když je zabrzděna ve svém relativním pohybu vpřed.

Mech, zde Viktorem zmiňovaný jako indikátor směru proudění vody při dně, je zajímavý i tím, že dokazuje přítomnost hodnotných výživných látek v pramenité vodě. Právě z ní, a nikoli z hladkých kamenů, bere mech živiny, stejně jako se jimi živí i pstruh, kterému k životu úplně stačí pouze pramenitá voda, bez jakékoli další potravy.

Jako další příklad může posloužit přívod vody k turbíně v továrně na lepenku v Neuwaldu v Dolním Rakousku. Přívod vody je realizován dvěma přibližně dva kilometry dlouhými betonovými kanály. Jeden z nich bere svou vodu z teplejší říčky Tiché Mürz a druhý ze Studené Mürz. První z nich teče po slunci a druhý ve stinné straně společné hráze. Normální množství vody, odebírané při plném využití kanálového profilu z Tiché Mürz činí přibližně 860 litrů za sekundu. V období, kdy se teplota vody z Tiché Mürz blíží teplotě vody Studené Mürz a je-li v přívodním kanále z Tiché Mürz nastaven pozitivní teplotní spád, vzrůstá průtočné množství vody podle okolností až na 1 800 litrů za sekundu. Navzdory přiškrcování vstupních otvorů turbíny stoupá její výkon, což se projeví nárůstem výroby o celý jeden vagón za noc.

Ten "pozitivní teplotní spád" znamená přibližování k anomálnímu bodu a tedy ochlazování vody. Tady je příklad, jak se mění „váha či hustota“, tedy vlastně „energie“ vody s její teplotou.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 12:08
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Vodní toky
 
Vodní toky popisuje Viktor natolik zevrubně, že necítím potřebu to nějak komentovat. Jenom to rozdělím kvůli stravitelnosti do kratších úseků.

Obrázek 1 představuje část říčního toku. V příčném průřezu (obr.2) 1-1 leží hřeben hlavního proudu (hlavní proudnice) dosud uprostřed řeky. Pokud si vyneseme průměrnou rychlost po jednotlivých kolmicích průřezu, a dokreslíme-li si energetickou křivku, ukáže se – nic jiného jsme ani neočekávali – více či méně výrazný úbytek energie směrem ke břehům.
Pokud tento pokles překročí určitou mez, je samozřejmé, že tento stav může být pouze labilní a postačí již nepatrné příčiny, aby tento stav změnily. Pokud je například levý břeh zastíněn a pravý břeh vystaven přímému slunci, voda se tím u pravého břehu ohřívá, sníží svou specifickou hmotnost a zesílením turbulence se její pohyb oproti levému břehu zpomalí.
Důsledkem tohoto jevu je, že levobřežní specificky těžší voda (viz obrázek 3) začne překotně proudit, čímž je vytvořen předpoklad k pohybu po křivce, znázorněnému na obrázku 3. Střed tohoto zakřivení leží mimo říční profil. Vytvoří se nový rovnovážný stav (průřez 2-2).
Tento pohyb po kružnici trvá tak dlouho, dokud se specificky těžší a specificky lehčí voda nevyrovnají co se týče teploty i rychlosti proudění. Teplotní spád v samotném příčném průřezu, jenž byl původně v příčném průřezu (2-2) negativní ve směru od levého břehu k pravému, se nyní obrací a začíná být negativní od pravého břehu k levému, protože při stále intenzivnějším ohybu hlavního proudu doprava (viz obrázek 3) zanechává po své levé straně lehčí vodu o vyšší teplotě a pomalejší rychlosti proudění.
V místě obrácení teplotního spádu v rámci příčného průřezu vzniká prudkým snížením vlečné síly (předáním energie specificky těžší vody specificky lehčí levobřežní vodě) brod (příčný průřez 3-3). Porovnáme-li říční profil s příslušnou energetickou křivkou, pochopíme, že obě křivky jsou si velmi podobné.
Zátočiny se v říčním proudu začnou tvořit obvykle tam, kde je klimatickou polohou zajištěno střídání teplot ve velkém rozsahu během poměrně krátkých časových úseků (například na sestupu řeky do údolí apod.). Rovné a přímé koryto s pravidelným a oboustranným ukládáním říčních usazenin se naopak tvoří tam, kde zůstává teplotní spád na delších úsecích po dobu větší části roku pozitivní.

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 12:18
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Pro vývoj vodního toku jsou kromě terénních vlivů a výše uvedeného vlivu teplotního spádu rozhodující i vliv geografické polohy a zemské rotace. Vlivy geografické polohy se v podstatě projevují prostřednictvím vývoje teplotního spádu.
Ve Švédsku například rovnoměrné klima umožňuje vývoj pozitivního nebo spíše jen velmi slabého negativního teplotního spádu, vodní proudy řek jsou rovnoměrné a stejně i usazování kalů. Říční koryta jsou zde proto pravidelná,obvykle mají pánvovitý tvar (viz obrázek 5).
Přizpůsobování vodních mas o vysoké specifické hmotnosti klimatickým poměrům v severských nížinách probíhá poměrně pomalu a proto si voda dlouho uchovává svou teplotu. Podobné poměry najdeme i u ostatních horských bystřin, tekoucích chladnými soutěskami či lesy, v nichž se navzdory proměnlivým průtočným množstvím a obvykle i velkému spádu usazuje na kamenech mech. V okamžiku, kdy se koryto potoka vymaní z tohoto terénu, mizí i mech na kamenech a kameny jsou odvalovány, začne docházet k poškozování břehů; vodní tok dostává charakter řeky, v níž se neustále mění teplota vody.
Čím dříve je vodní tok vystaven přímému slunečnímu záření (například mýcením lesů apod.), tím rychleji a na kratším úseku se odehraje teplotní vyrovnání. Brzdění vodních mas, které je tímto způsobeno, se odehrává nárazově a v ostrých brzdných křivkách a tím dochází k předčasnému ukládání doposud vlečených usazenin (ztráta energie a rychlosti při rychlém přechodu z pozitivního teplotního spádu na negativní). Vytvářejí se velmi široká koryta, takže voda, proudící v normálních dobách, je stále intenzívněji vystavována teplotním vlivům.
Dalším následkem je nadměrné odpařování a přesycení atmosféry vodní parou, což má za následek dlouhotrvající deště nebo náhlé katastrofické přívalové srážky při vpádu studeného vzduchu.

Řeky v Benátské oblasti vstupují ze strmě se svažujících severoitalských hor do hornoitalské Pádské nížiny a tam jsou po větší část roku vystaveny vysoké a náhlé teplotní změně ve svém nejbližším okolí. Dokud proudí řeka horami, zůstává teplota její vody i teplota jejího bezprostředního okolí rovnoměrně nízká. Teplotní výkyvy se zde vyskytují jen v nepatrném rozsahu. Stavba koryta nevykazuje žádné zvláštní odchylky. Tento stav se náhle mění s příchodem řeky do oblasti nížiny, kde je po většinu roku teplo a občas i horko a kde se vyskytují intenzivní a náhlé výkyvy teplot. I denní a noční teploty vykazují rozdíly až 10oC.
Průtočný profil dna zde přijímá charakteristickou podobu: velmi ploché dno s hluboce zaříznutou klínovitou proudovou rýhou (nebo při větší šířce koryta i se dvěma a více rýhami), čímž vzniká vysloveně dvojitý profil (obrázek 6). Kunety (proudové rýhy) těchto Torrente, jak se zde říká těmto vodním tokům, bývají zpravidla velmi hluboké. Protože však geologický spád koryta zde není příliš významný, zůstává rychlost vody v proudových rýhách v běžných mezích.
Protože lesní hospodářství je v italských Alpách díky staletému zanedbávání na velmi nízké úrovni a protože celé dlouhé toky jsou tu zvápněny, dostávají se v období tání sněhu velké masy chladné vody bez jakéhokoliv přechodu do teplé nížiny. Téměř náhlé obrácení teplotního spádu zde způsobuje mechanickým vržením velkých vodních mas do tohoto koryta velké štěrkové usazeniny a v místech, kde není dostatečně široké, dochází k výrazným záplavám.
Zcela jinak vypadají poměry na západě Pádské nížiny, i když terénní poměry jsou zde stejné jako v Benátské oblasti. Tyto řeky nevykazují charakter Torrente, nýbrž přitékají pravidelným profilem a rovnoměrnou rychlostí do Pádu. Tato pravidelnost je způsobena velkými rezervoáry hornoitalských jezer, která zadržují vodu z tání horského sněhu a propouštějí ji do nížiny v teplotě, jež je již více přizpůsobena teplotním poměrům v nížině (přetékají ohřáté povrchové vody), takže již nedochází k vytváření tak strmého negativního spádu jako v případě Torrente.
Řeky, stékající z alpských svahů na sever, mají k dispozici stejné poměry, jaké byly popsány ve výše uvedeném případě, nikoli však tak nepříznivé, jako tomu bylo v případě Torrente, protože spád Alp severním směrem není tak strmý a teplotní rozdíly nejsou tak velké. Po odchodu z horské oblasti vykazují zde řeky jednostranné prohloubeniny s naplaveninami na vnitřní křivce (a rovněž dvojitý profil), což je důsledek po většinu roku existujícího negativního teplotního spádu v podélném i příčném průřezu (obrázek 7).

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 12:33
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Ve výše uvedeném textu jsme diskutovali dva extrémní případy (Švédsko a severní Itálie). Mezi těmito extrémy existuje přirozeně celá řady mezistupňů, jejichž detailní probírání by však bylo příliš rozsáhlé. Je možno se zde stručně zmínit o řekách, jež ústí s pozitivním teplotním spádem do moře (například řeky, ústící do Severního ledového oceánu), vynášejí své usazeniny daleko do moře (a tvoří jazyky pevniny – kosy), zatímco řeky, ústící do moře s negativním teplotním spádem, odkládají své usazeniny ještě před vyústěním (a tvoří takzvanou deltu).
Ty první se stěhují při západovýchodním směru díky neustálému zvětšování podílu specificky těžké vody a díky přemisťování osy svého proudu k severnímu břehu směrem k severu, ty druhé se rozšiřují kolmo ke směru svého proudu úměrně k ubývání své vlečné síly.
Vytvořením výše popsané strany se specificky těžší vodou a strany se specificky lehčí vodou vznikají následkem rozvrstvení vodních mas ve šroubovici (viz záměna strany se specificky těžší vodou a specificky lehčí vodou za vzniku brodu) odstředivé účinky, jež jsou posilovány nebo naopak oslabovány rotací Země – v závislosti na světové straně, k níž odtok vody směřuje. Východozápadní toky mají jiný charakter než západovýchodní, severojižní či jihoseverní toky. V západovýchodním toku se vlečený materiál rozvrstvuje rovnoměrně po celém příčném průřezu. V jihoseverních a severojižních tocích jsou usazeniny vlečeny většinou jednostranně, západovýchodní a východozápadní vodní toky jsou všeobecně oboubřežně porostlé (v tom posledním případě evetuálně také oboubřežně holé), jihoseverní a severojižní toky většinou vykazují jednostranný porost a typicky jednostranné prohloubení říčního koryta.

Při tvorbě říčního profilu, utváření podélného profilu a horizontálního proudění řeky byly rozpoznány tyto hlavní a rozhodující faktory:
vzhled terénu
teplotní spád
geografická poloha
rotace zeměkoule

Vzhled terénu je dán přírodou. Malými vestavbami v místech, kde to je nezbytné k zachování kulturních památek, se dá zajistit určité vylepšení, bylo by však nesprávné chtít provádět regulaci vodních toků prostřednictvím úpravy břehů a bojovat tedy s důsledky a nikoliv s jejich příčinami.
Zejména korekce břehů, provedené formou hladkých a přímočarých zdí, jsou velmi nebezpečné, protože hladké stěny napomáhají zvýšení rychlosti proudění, jež je vzhledem k odstartování kruhového pohybu, popsaného k obrázku 3, který způsobí destrukci břehu v místě, položeném o něco dále po proudu.
Skutečný úspěch nám při provádění regulace vodního toku může slíbit pouze regulace teplotního spádu jen s mírnou pomocí úpravy břehů, protože s její pomocí – tedy s pomocí regulace teplotního spádu – je do určitých mezí možno omezit vliv geografické polohy.
Při provádění regulace vodního toku je nutno usilovat především o bezeškodní odtok vodních mas, aby byly s jistotou ochráněny lidské životy i kulturní památky před účinky záplav. Při každé regulaci musí být brán ohled na následující pravidla:
a) podélný profil a horizontální tok musí být uvedeny do naprostého souladu.
Jak již bylo zmíněno, nastaví se v každém říčním proudu po čase takový spád koryta, který odpovídá průměrné roční teplotě jakož i střednímu ročnímu průtočnému množství. Zachování respektive vytvoření tohoto středního spádu říčního koryta může být dosaženo nastavením takového teplotního spádu, jenž je přizpůsoben aktuálním teplotním poměrům. Při přizpůsobování podélného profilu konkrétní situaci je nutno dbát na to, abychom zajistili správnou posloupnost křivek a aby například nebyla levotočivá křivka v místě, kde příroda vyžaduje pravotočivou.
b) říční profil musí být utvářen takovým způsobem, aby byl schopen v souladu s místními specifickými podmínkami bez problémů odvést určité maximální množství vody.

Profil koryta musí být přizpůsoben místním poměrům a musí být schopen regulovaně odvést jak nízký, tak i vysoký stav vody. Říkáme-li „přizpůsoben místním poměrům“, myslíme tím asi toto: vodní cesta, jež je preferována přírodou a jež vykazuje po větší část roku přirozený pozitivní teplotní spád, bude mít přednostně jednoduchý korýtkovitý profil.
Avšak tam, kde se vyskytují velké teplotní výkyvy, musíme sáhnout po takovém profilu, který svým tvarem zajistí co nejdelší udržení nízké teploty vody v proudící řece. Profilem, disponujícím touto vlastností, je dvojitý profil, přesně přizpůsobený konkrétním podmínkám. V tomto profilu dochází k přirozenému oddělování specificky těžké vody od vody specificky lehké. Tím je vedení vody uspořádáno, odchylování od hlavního středního proudu je redukováno na minimum, protože se přesouvá z hladiny více do hloubky.
Vedení vody v křivkách, v nichž je voda přerozdělena podle své hmotnosti do jednotlivých hloubek a nikoliv do šířky, je přizpůsobeno zdravému vodnímu proudu a zabrání změně teplotního spádu v rámci příčného průřezu, jak již bylo popsáno. Specificky těžká voda teče ve spodní části profilu, jenž je přizpůsoben místním podmínkám, specificky lehčí voda teče v jeho horní části. Mezi rychle tekoucí specificky těžkou vodou a pomaleji proudící specificky lehčí vodou se tvoří valivá vlna (vodní válec) v protisměru pohybu proudu s horizontálně nasměrovanou osou (viz obrázek 8 ).
Tato valivá vlna vyrovnává vlečený materiál vpravo a vlevo od jádra specificky těžké vody. Specificky lehčí voda tekoucí nad specificky těžkou vodou zaprvé poskytuje vodnímu proudu ochranu před nadměrným přímým ohřevem vody a tím způsobí, že teplotní spád se udrží v tekoucí vodě tak dlouho, jak jen to bude možné. Brzdění rychle proudícího jádra specificky těžké vody se uskutečňuje mechanicky: se vzrůstající rychlostí jádra specificky těžké vody se zvětšuje výše popsaný válec valivé vlny a jeho brzdný účinek.

Správná poloha tohoto válce je nesmírně důležitá. Závisí na ní totiž mechanické profilování příčného průřezu. Ve zdravých vodních tocích leží jeho osa vodorovně, nehledě na nepatrné odchylky v křivkách, zatímco při abnormálních poměrech je tato osa silně nachýlena nebo je dokonce nasměrována přímo vertikálně, což je podnětem k vytvoření nepravidelného profilu. Existenci a sílu těchto válců na styčných bodech proudění o různých rychlostech popisuje Forchheimer:
„Když je hluboké koryto ohraničeno mělkým pásem, jak tomu často bývá například při záplavách, vytvářejí nestejné rychlosti víry se svislými osami. Tyto víry mohou nedaleko od hrany hlubokého koryta vykopat podélné okopy, které někdy vypadají téměř jako výkop na pokládání potrubí.“
Tak se například vyhloubily při povodni 1913 v Leonhardbachu u Grazu ve vzdálenosti asi 30 cm od hrany hlubokého koryta působením svislého válce delší okopy o šířce 0,3 až 1,5 metrů a hloubce 0,2 až 1,5 metrů (obrázek 9 ).

Pokud není v současné době možno z určitých důvodů zkonstruovat dvojitý profil, například kvůli vysokým nákladům, můžeme pomocí správně fungujících vodních nádrží, o nichž si ještě podrobněji povíme, přinutit vodní proud, aby na dotyčné délce svého toku nastavil teplotní spád na pozitivní nebo jen mírně negativní. V tomto případě bude proudit specificky těžká voda vždy středem toku a usazování vlečeného materiálu bude probíhat rovnoměrně po obou stranách a usazeniny pak budou tvořit břehy. Voda si v tomto případě sama vybuduje potřebný profil a během určité doby si samostatně vytvoří i správně uložený dvojitý profil s předepsanými vlastnostmi, vhodnými pro vedení vody, což si samozřejmě vyžádá určitý čas.
c) Musí být přijata taková preventivní opatření, aby se voda z katastrofálních přívalových srážek v povodí nedostávala hned do povrchových odtokových vod.
d) Je nutno usilovat o takovou regulaci vlečeného materiálu, aby se jeho usazování či naopak odnášení odehrávalo tam, kde to nenadělá žádnou škodu.

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 12:43
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
O vlečné síle a vlečení materiálu a o jejich souvislosti s teplotním spádem se hovořilo v rámci tohoto pojednání již poměrně často. Správně směrovanými přítoky (takříkajíc přívodem hluboce temperované energetické vody) může být udržen potřebný teplotní spád a tím i vlečná síla, přičemž tohoto účelu může být dosaženo přísunem hluboce temperované vody ode dna vodní nádrže. Intenzita jejího účinku bude záviset na poměru mezi dodatečně přivedenou vodou k umdlévající vlečné vodě hlavního toku.
Teplotní spád při vyústění přítoku do hlavního toku musí být správně nastaven, protože za určitých okolností může být jeho vliv na hlavní tok nepříznivý, o čemž svědčí příklady nesprávně provedených regulací ve vedlejších tocích, jež vedly k naprostému zpustošení hlavního toku.
V této souvislosti je nutno poukázat ještě na následující jev, související s vlečnou sílou vody a vyskytující se v řekách s nezdravými poměry. Pokud se dostanou chladné vody řeky – jak jsme se o tom zmiňovali v případě Torrente – náhle do teplého údolí, vznikne při existujícím nastavení negativního teplotního spádu spodní podélný profil. Od A do B je teplotní spád negativní, přičemž se začnou silně navršovat usazeniny v B, v tomto místě silného ochabnutí vlečné síly (viz obrázek 10).
Voda v tomto místě dosáhla své nejvyšší teploty. Díky nádrži u B, která vznikla naplavením usazenin, se dole po proudu za místem B vytvoří peřej s tvorbou válců valivých vln a výmolů, v nichž se vytvoří měřitelně nižší teploty (kapsy specificky těžké vody). Při proudění specificky lehčí vody přes tuto chladnější a specificky těžkou vodu je lehčí voda zespodu ochlazována, teplotní spád je po krátký úsek k místu C pozitivní a zde začíná celá hra nanovo.
Při úspěšně provedené regulaci se musí tato změna teplotního spádu uskutečnit na větší vzdálenosti, čímž se zrovnoměrní i pohyb vlečeného sedimentačního materiálu a přestavba dna koryta se uskuteční v jemnější podobě vlny.

Tam, kde to dovolí vlastnosti terénu a kde to nenarazí na právní vodohospodářské problémy, je možno přikročit k účelové stavbě retenční nádrže v nejhořejší oblasti povodí. Při dostatečné hloubce se voda v této nádrži uspořádá podle své specifické hmotnosti; u dna se usídlí hlouběji temperovaná, u hladiny zase výše temperovaná voda. Hráz této nádrže může být uzpůsobena tak, že je z ní vypouštěna voda o potřebné teplotě, přičemž tato temperovaná voda je získávána automatickým mícháním různě temperovaných vrstev retenční nádrže.
Toho je možno dosáhnout výškově nastavitelnými vraty, které se automaticky pohybují pomocí plováku, ovlivňovaného přímým slunečním zářením a teplotou okolního vzduchu a uvolňujícího automaticky větší či menší průřez vody, odebírané ode dna – podle potřeby – k povrchové vodě. Plovák je zde nastaven jednou provždy, podle toho, jak se podle zkušeností autora ukáže nezbytné na základě přezkoušení klimatických a jiných poměrů, aby voda opouštěla přehradu s takovou teplotou, která by odpovídala momentální teplotě vzduchu.
Při zohlednění tohoto momentu se teplotní spád ve vodním toku na vzdálenost, která je rozhodující pro celkovou regulaci vodního toku (obvykle na celý jeho horní tok), nastaví pozitivně s postupným nezbytným přechodem k negativnímu teplotnímu spádu. Toto přechodové místo a postup této přeměny přitom může být nasměrován do určitého konkrétního místa, které bude zvoleno tak, aby tam mechanické vlivy zůstaly bez vedlejších účinků a zpětného působení.
Ke zvrácení teplotního spádu, které bylo popsáno již v předchozích kapitolách, nedojde v rozmezí krátké vzdálenosti nýbrž v požadované delší vzdálenosti a místo této změny pak není zaneseno vrstvou sedimentu, který je rovnoměrně rozprostřen rovněž na větší vzdálenost. Tímto způsobem dosažená rovnoměrná nivelizace teplotního spádu tedy nedovolí již dříve zmíněné nárazové změny, nýbrž spíše jen mírné změny říčního koryta, přičemž se vytvoří podmínky, jež se velmi blíží průměrnému celoročnímu teplotnímu spádu a tomu odpovídajícímu přírodnímu způsobu vedení vody.
Tam, kde z jakýchkoli důvodů nemohou být zbudovány retenční nádrže, musí být hlavní úsilí nasměrováno na správnou volbu průtočného profilu, který co nejdéle udrží nízkou teplotu vody, rozhodující pro vznik pozitivního teplotního spádu. Horizontální postup vodního proudu (postupná řada na sebe navazujících oblouků) musí být velmi pečlivě ošetřen. Z toho důvodu musí být spodní část dvojitého profilu pečlivě nastavena na stranu a do hloubky, aby osa proudu (hřeben hlavního proudu) a osa výše zmíněného válce valivého proudění byly vždy ve správné poloze.
Je-li rozhodující spodní část profilu zkonstruována správně, udrží se ve svém tvaru a poloze i navzdory usazování říčního štěrku, jak dokazují klínové kunety u řek Torrente.


Bylo to trochu delší a notná dávka nových informací, ale pokud se tím někdo opravdu pečlivě prokouše, mělo by mu již být jasné, že bagrováním dna a stavbou regulovaných nábřeží se jenom zbytečně vyhazují peníze, protože povodním se tímto způsobem nezabrání. Podle Viktora si své koryto nejlevněji tvaruje řeka sama, a při znalosti těchto zákonitostí je možné jí připravit takové podmínky, aby si vybudovala koryto, které bude povodním, a nebo škodám z nich, předcházet.
V jeho životopise je zmínka i o tom, že nabízel projekt na úpravu toku Rýna, který by provedl na vlastní náklady, které by mu i se mzdou byly proplaceny, až pokud se koryto Rýna samo prohloubí. Ani za těchto podmínek nebyl jeho návrh přijat. Místo toho se prosadilo drahé bagrování.
Aby si snad někdo nemyslel, že u nás je situace lepší - ještě za Rakousko-Uherska se uskutečnilo stavění kamenných hrází či jezů na všech do Vltavy ústících potocích, které měly zabránit zanášení Vltavy štěrkem. Současně byly rokle těchto potoků osázeny keři a stromy, ovšem většina těchto porostů byla později smetena expanzí akátů.
Pozdější úpravy řek v podobě přehradních kaskád se v praxi proti povodním osvědčily mnohem méně, než se původně teoreticky předpokládalo. Pro ty, co četli jen zběžně - je to tím, že nestačí přebytečnou vodu někde zadržet. Je potřeba ji nechat odtéct správně tvarovaným korytem, které zaručuje pouze pozitivní teplotní spád. Přehrady nejenže jej nevytvářejí ani jeho působení neprodlužují, ony jej naopak velice účinně ruší a nastolují teplotní spád negativní, který celou situaci ještě zhoršuje.
O zhoubném vlivu vysokoobrátkových turbin na kvalitu protékající vody se Viktor zmiňuje v souvislosti s rudě vyzařujícím elektrickým proudem.
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 12:55
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Pramen a teplotní spád
 
Něco málo z praxe a přímého měření. Neručím za správně ocejchovaný teploměr, ale jde hlavně o rozdíly teplot.

Měřil jsem teplotu hlavního pramene a několika vedlejších, které ústí do téhož potoka. Teplota přímo v pramenech 8oC. Po průtoku asi 15 m dlouhou železnou rourou je teplota při vyústění do nádrže o obsahu necelý 1 kubík 9,5oC. Ve výtoku z nádrže 9oC. Vedlejší pramen, který teče tutéž vzdálenost klidně po povrchu má před spojením 8,5oC.
O 10 m dále a 2 m níže má potok 8oC. Do potoka ústí několik vedlejších praménků o teplotě 8oC. Asi 400 m po proudu je teplota 7oC, po dalších asi 200 m je teplota lehce nad 6tioC.

Potok protéká skalnatou stinnou roklí s dost velkým spádem. Teplota vzduchu 11o C, teplota dešťové vody v otevřené vaně 8,5o C, v otevřeném 200 litrovém barelu 10,5o C.

Výborné ověření, že průtokem rovnou železnou rourou se docílí záporného teplotního spádu, a naopak volným průtokem přes členité kamenité dno se dociluje teplotního spádu pozitivního.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 13:00
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
U pohybu vody ještě chvíli zůstaneme.
Jedná se u něj totiž o změny, které se projevují dvojím způsobem – pozitivním teplotním spádem a nárůstem obsažené energie. Obsažená energie narůstá úměrně úbytku plynů ve vodě, takže to budí dojem, že pohybem vody se plyny, v ní obsažené, mění na energii. Zkusím k tomu vyzobnout pár citátů.

Dlouhý had mi poskytl něco jako zpomalený záznam tohoto pohybu prostřednictvím rytmických změn svého pohybu, odehrávajících se podél jedné společné osy. Viděl jsem, jak dopředný pohyb vyvolává cirkulační pohyb a zase naopak. Výsledkem této jedinečné kombinace pohybů je neustálé stupňování – trvalý růst pohybu.
Když se voda pohybuje stejným způsobem, jakým se pohybuje hadí tělo ve vodě, pak probíhá logicky pohyb dřeva cestou nejmenšího odporu, dřevo je namísto alespoň malého odporu proti svému pohybu překotně nasáváno kupředu, tím se ochlazuje voda a tím se obrátí proces látkové výměny a tím se zvyšuje specifická hustota vody, získává se tím větší výtlačná síla, z níž pak vyplývá lepší plavnost.

Je možno rotačním a cirkulačním pohybem, který navíjí průtokový objem v dostředivém směru vzhledem k normálnímu profilu, urychlit podle přání průtokovou rychlost ve směru podélné osy, ať už nahoru či dolů, bez tlaku do stran a tím bez odvíjecí = méně hodnotné „teplé“ formy.
V tomto případě vzniká podle známého vzorce E = m . c2 konstruktivní (magnetická) energetická forma, která stoupá nesmírnou rychlostí vzhůru a nepřímo s sebou táhne i plodící formu.
Na rychlosti navíjecího cirkulačního pohybu závisí i zrychlení vzestupné i sestupné složky pohybu v podélné ose – při současném ochlazení respektive přiblížením teploty přirozeně se pohybující vodní masy teplotě anomálního bodu = indiferentnímu stavu.
Protože při tomto přirozeném „originálním“ druhu pohybu médií všeho druhu, například vody nebo vzduchu, nemůže vznikat žádná štěpící složka (o nižší hodnotě = tepelného typu, působící v odstředivém směru), zvyšují se na rozdíl od všech technických, hydraulických a dynamických druhů pohybu reaktivní účinné síly, síly odporu proti pohybu vzrůstajícího s druhou mocninou oproti obrácenému cirkulačnímu pohybu; a to jak svou charakteristikou, tak i funkcí.
Když to vysvětlím jinými slovy: přirozené utváření (výroba) strojní síly vyššího řádu (o vyšší hodnotě) a metody plodící síly růstu jsou levné a vesměs příznivého charakteru.


Kdo si povšimnul toho, že tento citát zde již byl, může si do notýsku namalovat hvězdičku. Opakuji jej z toho důvodu, že mám dojem, že svým obsahem patří k následujícímu citátu, v knize ovšem umístěnému zhruba o sto stran dále.

Z praktického pohledu tím byla nalezena přírodní cesta k výrobě (prvovýrobě) atomové energie o vyšším řádu, jež až dosud nemohla být objevena z jednoduchého důvodu, protože jsme věřili, že navzdory technickému, hydraulickému a dynamickému odporu proti pohybu média rostoucímu v kvadrátu rychlosti jeho pohybu, neexistují dodatečné, ve stejném poměru rostoucí výkonné energie, tedy atomární energie výstavby a pohonu – neboli takzvané „levitační síly“ - protože v tom případě by se již jednalo o Perpetuum mobile, jelikož jejich výroba či prvovýroba by nevyžadovala žádného dodatečného pohonu ani pohonné hmoty.
Nyní jsou tedy prokazatelně k dispozici – a téměř zdarma – nezbytné předpoklady k urychlení pádu díky speciálně zkonstruovaným a legovaným přístrojům a formám, a když nyní budeme dostředivě pohybovat médiem a jeho bipolárním vnitřním obsahem a tím docílíme fyzikálního smrštění, to znamená specifického zhuštění pohybující se masy jejím teplotním přiblížením se anomálnímu bodu 4oC, ověřili jsme si tím zároveň i možnost štěpení vzdušně-plynového uspořádání (magnetolytické disociace) a s ní i produkt jeho syntézy, ten dlouho hledaný vyšší řád atomové energie.


Vypadá to velice jednoduše a prostě, ale přiznávám se dobrovolně, že mně to na sestrojení funkčního „samochodného“ zařízení nestačí.
Takže ještě něco málo k pohybu vody, třeba to někoho inspiruje.

Laminární a turbulentní proudění jsou dva protikladné extrémy druhů pohybu vody. Skutečný pohyb vody je vždy někde mezi těmito dvěma extrémy, které nejsou jen čistě mechanické povahy, ale souvisejí i s teplotními a energetickými změnami.
Stejně jako nelze laminární proudění pokládat za skutečný pohyb, prováděný až do té nejextrémnější podoby, nelze za něco podobného pokládat ani turbulentní pohyb vody.
Ve skutečnosti se jedná o dvě nové kinetické formy, které leží někde mezi těmito dvěma extrémy a které se vzájemně protikladně ovlivňují, které se sice snaží přiblížit se v obou případech svým extrémům, jichž však nemohou dosáhnout, pokud ve prospěch té či oné strany nezasáhne vnější vliv, ať už v pozitivním či negativním smyslu.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 13:11
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Podíváme se na Viktorovy způsoby zušlechťování vody – třeba nám to pomůže pochopit, jak vlastně kvalitní pramenitá voda vzniká, nebo alespoň co je k tomu potřeba. Nebude to všechno najednou, protože Viktor používal několika cest. Popisy se také v něčem liší a něco se zas opakuje, takže trpělivost budiž naší ctností.

Biomagneticky přesycená voda se dá připravit následujícím způsobem a pak se dá využít jako univerzální lék:
Použijme nejlépe kondenzovanou vodu. Aby byla téměř bez soli a aby byla bohatá na kyslík, aby to byla Sluncem nebo ohněm demagnetizovaná voda, destilovaná voda nebo řádně převařená voda. Pokud použijeme jako vstupní surovinu mořskou vodu, musíme ji nejprve kondenzovat cestou chladného průtoku, což je možné pouze s pomocí zvláštním způsobem tvarované a legované spirálové sací formy, která pracuje velmi levně a která dodá v nejkratším čase jakékoliv množství kondenzátu.
Tato surová voda – téměř chemicky čistá – je převedena do hermeticky uzavřené nádoby vejčitého tvaru, která je dobře izolována proti vlivům světla, tepla a vzduchu, a v níž je vyrobeno trvalé biologické vakuum prostřednictvím účelné spirálové sací formy. Díky odpovídajícímu katalyzátoru a pomocí přísunu převážně záporně nabité soli zde vzniká biomagnetismus, který se v nosné látce váže podobně, jako může být například akumulován elektrický proud. Pokud nyní zasuneme do této biomagnetické vody co nejsilnější (silnostěnnou) skleněnou trubici s libovolnou světlou šířkou, biomagnetické emanační látky začnou stoupat vzhůru a pod vlivem chladného prostředí na sebe budou vázat vzdušný kyslík, nacházející se ve stoupací trubici. Tím vzniká za jistých dalších předpokladů juvenilní voda, jež se vyskytuje – podobně jako vysoce hodnotná spodní voda – ve stavu labilní rovnováhy, do jisté míry se vznáší, slabě pulzuje – a podle vnějšího působení stoupá a klesá.
Sací spirálou se neustále vytváří biomagnetismus, který zasáhne zmíněnou levitující vodu a neustále na sebe váže vzdušný kyslík z prostoru uvnitř trubice a díky tomuto procesu začíná vyvěrat (vyrůstat) již zmíněná juvenilní (zrající) voda a nabíjejíc se biomagneticky stále silněji, svévolně se zvedá do jakékoliv výšky a vyvěrá jako umělý horský pramen.


A s chutí do dalšího čtení:

Strojně přepracovaná voda vykazovala podle lékařských dobrozdání podstatně lepší chuťové vlastnosti a je zdraví prospěšnější než populární „Vídeňská pramenitá voda“. Pod dohledem lékařů z nemocnice U svatého Rocha a U Wilhemíny bylo dosaženo tak pronikavých léčebných úspěchů, že to přítomné zdravotníky uvedlo v úžas. Onkologickým pacientům odezněly jejich nesnesitelné bolesti díky užívání téměř 100% magneticky nabité pitné vody s extrémně nízkým obsahem kyslíku, takže mohli přestat dostávat injekce morfia. Pacienti s leukémií a pacienti, trpící revmatickými bolestmi, vykazovali značné zlepšení svého zdravotního stavu, ledvinové kameny byly bezbolestně vylučovány po přibližně osmitýdenní kúře, dokonce i chromí začínali opět chodit a impotentním mužům se opět vracela jejich mužná síla.

Účinky jsou popisovány docela barvitě a nejspíš tomu odpovídala i skutečnost, protože nakonec byla výroba této vody úředně zakázána.

Skica 1 ukazuje jednu z mnoha možností, jak se dá přeměnit chemicky vyčištěná voda ve vysoce kvalitní pramenitou a užitkovou vodu.
Ve formě vejce, stojícího na špičce, je zabudována sací spirála, která zvedá vodu v protiproudém principu a přivádí ji k dvojité membráně, z níž je voda vedena obráceným směrem s rychlostí odtoku stoupající směrem k okraji a vrací se zpět do spodní části vejcovité formy, v níž vzniká obvodový přetlak, který se vybíjí do formy sací spirály, jež rotuje opačným směrem. Tímto způsobem dochází k vytvoření dodatečného tlaku, který podporuje sací účinek spirály a tím vzniká vertikální koloběh, v němž (podobně jako pohybující se krvi nebo míze) je umožněna regenerace potud, dokud je ve vodě soustředěn kyslík a dokud je vázán éterickou vyšší hodnotou kyseliny uhličité, jež kolem něj opisuje cykloidní spirálovou křivku. Tehdy pak, při současném rozkladu ušlechtilých solí, ve vodě nerozpustných, vzniká ona emulze (vazba O k C), jež je předpokladem kvalitativního vzestupu krve Země.


S tímto přímo souvisí i následující:

Každá novostavba vzniká z těch nejmenších prvopočátků. Další vývoj se může uskutečnit pouze díky správně probíhajícímu koloběhu v zemském nitru. Vyšší vegetace vzniká zákonitě na nižší vegetaci, která jí předcházela. Základem této výstavby jsou suroviny, obsažené v původní vegetaci, jež se tepelným vlivem přeměnily v uhlíkaté látky a nyní se opět rozkládají za vysokých teplot a s pomocí vody.
Při tomto rozkladném procesu se rozkládá i voda. V důsledku tohoto procesu vznikne nová směs plynů, které při svém proudění vzhůru vymývají soli a uvolňují z nich kyselinu uhličitou.
Tento proces jednak díky nepřístupu vzduchu vytváří v zemském nitru zcela nové poměry a formy a jednak vytváří zcela novou a dosud neznámou zákonitost pohybu vody, jež je v přímém protikladu vůči zákonitostem pohybu vody po zemském povrchu.
S pomocí vody, uhlíkatých látek a teploty je v nitru Země vytvořena vnitřní atmosféra, která prostřednictvím dalších teplotních fází a jejich následných projevů rozpouští soli, přepravuje látky a jejich uskladňováním ve správný čas na správném místě je schopna vytvořit či zplodit novou vegetaci, nová těla, jakož i rudy a horniny v těch nejrůznějších formách, přirozeně vždy pouze za předpokladu správného pořadí jednotlivých teplotních fází.
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá jednoznačná a nepochybná souvislost mezi vegetací, která existovala kdysi, a mezi vegetací současnou. Z toho důvodu se dá vysvětlit i souvislost všech minerálních látek, jež jsou rovněž s pomocí výše uvedeného teplotního procesu za pomoci vody a zmíněných – ač dosud neznámých – zákonitostí pohybu vody v zemském nitru vyzvedávány z nesmírných zemských hloubek, transformovány a zušlechťovány.


K tomuto se ještě váže slovní popis přípravy od Viktorova spolupracovníka:

„Recept“, jak jej sestavil Aloys Kokaly podle údajů Viktora Schaubergera.

1. Naplníme vajíčko až po horní okraj pramenitou vodou (nesmí být v žádném případě chlorovaná) nebo destilovanou nebo sycenou vodou (sifonem). Výchozí teplota této vody, určené ke zušlechtění, je plus 27oC. První pokusy je vhodné provádět s převařenou studniční vodou, kterou necháme vychladnout na 27oC a pak s ní naplníme vajíčko. Přitom je nutné odčerpat pěnu respektive vrstvu špíny a opatrně formu naplnit, aby se do vajíčka nedostala nějaká usazenina či kal.
2. Vezmeme dvě tmavé láhve (mohou to být například láhve od piva), každou z nich naplníme do poloviny vodou podle bodu 1 a do jedné lahve dáme předepsané množství vápníku. Do druhé láhve dáme tři ostatní sedimenty.
Vápník musí být v každém případě v láhvi samostatně. Obě láhve pak několik minut pořádně protřepáváme, až v nich voda nabude mléčného charakteru. Pak nalijeme do vajíčka nejprve vodu se třemi rozpuštěnými sedimenty a pak teprve vodu s rozpuštěným vápníkem. S vápníkem je všeobecně velmi choulostivá manipulace a musí být uchováván v temnu. Voda má nejprve mléčný vzhled, pak se však vyčistí procesem navíjení.
3. Na závěr přidáme tolik oxidu uhličitého, až je vytlačen vzduch nad kapalinou. Nejlépe to provedeme pomocí vakuové pumpy, protože tehdy můžeme do vajíčka načerpat libovolné množství oxidu uhličitého respektive můžeme regulovat jeho přídavek. Tuto regulaci můžeme provádět i prostřednictvím redukčního ventilu.
Správné množství oxidu uhličitého můžeme určit pouze na základě zkušeností, což je u připravené vody možné pouze ochutnáním. Pokud bublá oxid uhličitý, bylo ho přidáno příliš velké množství. Pokud je voda příliš tvrdá, bylo množství přidaného vápníku příliš velké. Přídavek respektive sediment, který probublává, musí být redukován. Pokud je chuť vody málo osvěžující, musí být přidáno více hořčíku.
Voda je správně namíchána, když v ní nevíří sediment a neprobublává oxid uhličitý.
Po utěsnění víka necháme celou proměnu působit po dobu přibližně tři čtvrtě hodiny. Nejlepší denní doba pro tento proces je před 9:00 hod. dopoledne. Při bouřce a těsně před ní mohou naopak nastat problémy.
4. Poblíž vejčité nádoby nesmí stát žádné aromatické látky, neboť zrající voda přitahuje každý zápach, obzvláště pak cibuli, česnek, mýdlo apod.
Pomalu a při nízkých otáčkách necháváme vzrůstat vakuum (pravděpodobně bude stačit 300 otáček). Rychlejší vzestup vakua nemá smysl. Stačí, když je ke konci dosaženo tlaku 0,8 až 0,96 atp.
5. Vnější teplota během procesu regenerace by měla být minimálně 3oC (venkovní teplota totiž působí na vnitřní teplotu). Při dozrávání by se teplota měla konstantně udržovat na plus 4oC. „Dokvašování“ vyžaduje ještě přibližně 24 hodin, a to buď ve vejčité nádobě nebo v jiných čistých nádobách, do nichž nebude mít přístup světlo ani teplo.
6. Hotová voda nesmí při zkoušce obsahovat žádný kyslík. Kyslík se sice váže na vodu, je však vázán především na oxid uhličitý. Tím se zvyšuje potence této vody, což není případ sifonu. Umělé nasycení vody oxidem uhličitým způsobuje spíše impotenci, protože do sifonu není oxid uhličitý zabudován respektive zde není bezprostředně vázán na vodu.
7. Vodu pijeme pouze po malých doušcích, nejlépe při teplotě do plus 7oC. Při plus 9oC již začíná rozklad a proto je při transportu této vody bezpodmínečně nutné používat termosek, aby její teplota nepřekročila plus 7oC.
Pití této vody způsobí silné vylučování, protože z těla začnou odcházet všechny usazeniny a kaly. Silně bude povzbuzena chuť k jídlu. Diamagnetismus vyprchá do 24 hodin, což příznivě ovlivní léčebný účinek.

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 13:24
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Postup, který je předmětem rakouského patentu.
 
Rakouský patent č. 142032
Při předmětném postupu se však jedná o přípravu vody, která není pouze obohacena o volnou kyselinu uhličitou, nýbrž která ji obsahuje také ve vázané formě a která se v každém ohledu vyrovná čerstvé pramenité vodě, přičemž je předmětný postup co nejvíce přizpůsoben přírodnímu procesu.
Voda, sterilizovaná studeným ozařováním rtuťovou výbojkou, odtéká skrze trubku m (viz nákres) a smísí se s roztokem solí, přicházejícím vedením i. V zásobníku C se totiž rozpouštějí soli ve vodě a dobře se promíchají v mísiči g. Množství a druh soli se přirozeně řídí stavem sterilní vstupní vody, která je obvykle jakousi povrchovou vodou s určitou konkrétní tvrdostí. Přídavkem solí nesmí na druhou stranu obsah solí způsobit překročení stupně tvrdosti 12, protože jinak by byl tento produkt obtížně použitelný v průmyslu. Pro nějakou střední výstupní vodu je na každých 10 litrů vstupní vody zapotřebí připravit 1 litr roztoku, v němž bude obsaženo asi 0,02 g chloridu sodného, 0,02 g síranu hořečnatého, 0,02 g fosforečnanu sodného, 0,008 dusičnanu draselného a 0,2 dolomitu (oxidovaného vápníku). Druh a množství těchto solí jsou výsledkem více než 100 pokusů. Protože se dolomit rozpouští ve vodě jen omezeně a naproti tomu vznikající hydrát vápníku je citlivý na oxid uhličitý ve vzduchu, musí být nádoba chráněna před vlivem světla a uzavřena před vzduchem. Aby vytékal z nádoby C neustále rovnoměrný proud, je v této nádobě udržován konstantní tlak 0,1 ATM, což odpovídá tlaku 1 metr vodního sloupce. Koncentrovaný solný roztok je konstantně po kapkách přidáván do vstupní vody a tato směs pak vtéká do rozprašovače D, v němž je tryskou v trubce n vstřikována tato směs dovnitř nádoby, přičemž předem připravená voda, nasycená oxidem uhličitým, tryská rozprašovací tryskou k směrem ven.
Sprška obou druhů vody pak padá na dno a její kapky se smísí, stejně jako jednotlivé kapky cestou v půdě nejprve ztrácejí své soli a pak přijímají plynnou složku. Tato vodní směs nyní proudí skrze skleněnou kolonu E, přičemž stoupá vždy po vnějším povrchu skleněných baněk, pak musí opět sestoupit po jejím vnitřním povrchu, aby se střední stoupačkou dostala na povrch další, výše položené baňky. Voda přitom opisuje jakousi meandrovou cestu za níže popsaným účelem. Plyn – a především oxid uhličitý – se vždy shromažďuje v horní části baňky („tulipánu“) a když tlak odpovídajícím způsobem vzroste, je stále znovu injekčně vpravován trubičkami r, v nichž jsou zabudovány velmi jemné trysky, aby byl později donucen navázat příslušnou vazbou i oxid uhličitý, který doposud nebyl navázán na vodu. V ose této části aparatury jsou umístěny ve střídavém pořadí zlaté a stříbrné lamely, jež jsou vzájemně izolovány. Mezi oběma kovy vzniká jistý potenciál, jenž udává podnět k mírné ionizaci vody.
Na své další cestě se voda dostává do hlavního mísiče F. Tento mísič se skládá ze zevně tepelně izolované válcovité kovové nádoby, jež je na vnitřním povrchu postříbřena, a z vestavěného šnekového kola, které se otáčí opačným směrem rozvoje šnekové závitnice. Na šnekových plochách jsou uspořádány chladicí spirály, které ochlazují vodu, jejíž zušlechťovací proces začíná při 17oC, na 4oC. Účinek tohoto teplotního spádu má pro vlastní proces zušlechtění integrující význam. Ochlazením se jednak zvýší absorpční schopnost vody vůči plynům a na druhé straně je skutečné navázání volného oxidu uhličitého možné pouze při ochlazení (aniž bychom museli použít příliš vysokého tlaku).
Protože Ca(HCO3)2 (hydrouhličitan vápenatý) představuje nanejvýš labilní vazbu, musí se zajistit obohacení takzvané vázané kyseliny uhličité ve vodě. Bohaté tvorby Ca(HCO3)2 a navázání skutečné a jedinečné vazby kyseliny uhličité na vodu je možno dosáhnout pouze správně načasovaným a rovnoměrným ochlazením. Vstupní teplota vody nesmí překračovat 20oC a výstupní teplota vody se pohybuje těsně okolo 4oC. Je nutno dbát i na správnou rychlost ochlazování, protože při příliš velké rychlosti nebude dostatek času pro vznik potřebné vazby. Před opuštěním nádoby musí voda opět projít již dříve popsanými zlatými a stříbrnými lamelami a konečně se dostane do zásobníku I, který je rozdělen do dvou komor, G a H. Voda nejprve prochází komorou G a pak teprve se dostává do komory H, a to z následujících důvodů: při zpracování vody uvedeným způsobem dochází k některým dodatečným reakcím.
TEPRVE PO JEJICH DOKONČENÍ JE MOŽNO VODU OZNAČIT ZA ABSOLUTNĚ ZRALOU A PITNOU.
Je rovněž nezbytné, aby celý proces probíhal bez přístupu denního světla, neboť pokusy potvrdily, že stejný zušlechťovací postup nedával za přístupu světla stejně uspokojivé výsledky a voda byla méně kvalitní.


Protože tohle je postup, kterým se „vyrábí“, nebo lépe řečeno zušlechťuje obyčejná voda na vodu skutečně pitnou, můžeme předpokládat, že k obdobnému procesu dochází i v podzemní části úplného vodního cyklu. Ovšem z různých Viktorových náznaků a útržků vyplývá, že v podzemí tento proces probíhá jinak a jinými postupy.
Zatím jsem nabyl dojmu, možná mylného, že v podzemí dochází k rozkladu vody poněkud svérázným způsobem. Kyslík se z nějakého neznámého důvodu rozkmotří s vodíkem a navazuje se na uhlík, tvoře s ním nějaké kysličníky – nejspíš jejich nějakou směs. Osiřelý vodík se po vzoru kyslíku vrhá taktéž na uhlík a vytváří na truc uhlovodíky, údajně také v plynném stavu. Zřejmě k této mesalianci využívá uhlí, ropu a zemní plyn, čímž si vysvětluji jejich nutnost pro vznik pramenité vody a Viktorovo rozhořčení nad tím, že si úplně hloupě spalujeme zdroje pitné vody.
Směs těchto plynů, tedy uhlovodíků a kysličníků uhlíku stoupá vzhůru a cestou na sebe navazuje některé z látek, které potkává. V tomto „skupenství“ má ovšem voda jiné vlastnosti, než měla při klesání, takže si vybírá látky jiné, než které tam cestou dolů ukládala. Jednou z vlastností tohoto „skupenství“ vody je i to, že má schopnost stoupat proti gravitaci, pokud se může pohybovat nepříliš širokými štěrbinami a hornina obsahuje nějakou formu kovů. Další podmínkou „levitace“ je teplota pod deset stupňů Celsia, tma a absence vzduchu. U vzduchu se zdá, že levitaci ruší hlavně vzdušný kyslík, který při styku s levitující vodou nějak způsobí změnu stoupajících plynů (kysličníky uhlíku a uhlovodíky) na tekutý „plyn“ kysličník vodíku, který obsahuje „rozpuštěné“ „živiny“.

Ve studni před hájovnou chovali mí předkové pstruhy, které nikdy nekrmili, protože pstruzi získávali svou vysoce kvalitní potravu z křišťálově čisté černé vody, jež přitékala dřevěným korýtkem do této rybí líhně se zcela konkrétním zakřivením.
Otec se obával, že znečistím energeticky bohatou vodu nebo že do ní dokonce hodím železný hřebík, čímž bych, jak mi otec vysvětlil, zahubil citlivé pstruhy, protože po odeznění její vnitřní životní síly by potrava pro pstruhy zkameněla a proměnila by se v pouhý písek. Smál jsem se tomu a proto mi otec připomněl kamenné usazeniny ve vysokohorských studánkách, jež se podobají žlučovým či ledvinovým kaménkům, jež vznikají díky energeticky chudé pitné vodě.


S „navazováním“ látek do vody souvisí i takzvané „zpívání do vody“, kterým se do vody zapracovávají drobty hlíny a kysličník uhličitý, aby se docílilo vyšších výnosů.

Drobty rozemnuté hlíny se zvolna sypou do dřevěné nádoby s vodou a při tom se zpívá stupnice střídavě nahoru a dolů - při stoupajících tónech se má míchat doleva, při klesajících doprava a vydechovat přitom nad vodu. Získá se tím neutrální voda, která se pomocí „květných větví“ nastříká na pole, uvláčené bránami s dřevěnými zuby, čímž se vytvoří vrstvička negativně nabitých koagulačních jader, které zvyšují výnosy asi o 30%.
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 13:26
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Ještě fotografie ukazující, jak vypadal skutečný přístroj podle předešlého patentu.
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 13:35
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Čas uzrál k tomu, abych se konečně dostal k tomu, proč vlastně celou tuhle anabázi společně podnikáme. Slovy ponejvíce Viktorovými jsme se dobrali toho, že téměř kdekoli na povrchu zemském je možné docílit podzemní části úplného vodního cyklu. Tato část je klíčovou, protože při ní dochází k odnášení odpadních látek a k jejich ukládání do podzemí, což dokáže ve správném pořadí pouze voda při svém pohybu směrem dolů.

Při svém stoupání pak z těchto látek vybírá ty, které potřebuje k vytvoření pramenité vody. Jak se zdá, konkrétní složení podzemních vrstev zřejmě není nijak kritické, protože voda dokáže pramenit v geologicky různých podmínkách. Tohle všechno by mělo být jasné každému, kdo si alespoň letmo přečetl předchozí text. Raději to zde ještě opakuji pro ty méně pozorné, případně i nás zapomnětlivější.

Podle toho by tedy mohla voda pramenit celkem kdekoli - ale ve skutečnosti nepramení. Naštěstí chyba, která znemožňuje dokončení této části cyklu, je až na jeho úplném konci a také na jeho úplném počátku, tedy v nejvyšší podpovrchové vrstvě. Naštěstí proto, že je nám tato vrstva relativně nejblíž a snadno přístupná, pokud budeme chtít něco na tomto stavu měnit.

Chyba spočívá v tom, že dešťová a povrchová voda nemají možnost prosáknout dolů a stékají po povrchu a nebo těsně pod ním, takže prakticky odtékají do moře a vytvářejí takový "koloběh vody v přírodě", jaký se učí již na základních školách. Podle Viktora se jedná pouze o atmosférickou část, či lépe řečeno pouhou polovinu, úplného vodního cyklu.

Pokud umožníme vodě proniknout "izolující" podpovrchovou vrstvou, nastartuje se v dané lokalitě podzemní část úplného vodního cyklu a objeví se nové prameny - či spíš, obnoví se prameny dávno již zaniklé. Náprava je jednoduchá i složitá zároveň - stačí v dané lokalitě obnovit co největší plochy lesů. Jenom kořenový systém hustého smíšeného lesa dokáže přemostit podpovrchovou vrstvu a umožnit prosáknutí povrchové vody do podzemí. Také jenom hustý les dokáže snížit teplotu zemského povrchu natolik, aby se voda dokázala sama a bez jakéhokoli čerpání dostat až nad zemský povrch.

Potíž je v tom, že vypěstování takového lesa je záležitostí několika desetiletí, během kterých z něj není žádný přímý finanční užitek, ale pouze náklady. Na pěstování lesa také nejsou žádné dotace a ani daňové úlevy. Současný trend, ke kterému nás nutí i EU, je převádění orné půdy na pastviny. Velké plochy půdy, na kterých rostou mělce kořenící "trávy", které účinně brání prosakování vody pod povrch, jsou přímou příčinou přívalových srážek, povodní a záplav. Jejich průběh ještě zhoršují všechny regulační prvky vodních toků, a to tím víc, čím "rozumněji" na první pohled vypadají.

Co z předešlého můžeme využít jako jednotlivci?
Moc toho není, ale přece jen něco. Třeba pravidlo, že mnohem víc pramenů je na k severu obrácených svazích. Rozdíl mezi severním a jižním svahem je hlavně v teplotě jejich povrchu, takže pokud se nám podaří jižní svah zastínit dostatečně hustým a vysokým porostem, může se jeho zásobování pramenitou vodou silně zlepšit - například slabé prameny, které přes léto pravidelně "vysychají", mohou začít dávat vodu celoročně. Také místa, která v chladnějších obdobích "vlhnou", se mohou stát stabilním zdrojem pramenité vody. Rychlejší, i když náročnější úpravou je obezdění celého prameniště co nejsilnější kamennou zdí. Ještě lepší je zaklenutí původně slabého pramene a zasypání klenby silnou vrstvou zeminy. Pramen je nutné co nejdůsledněji chránit před přímým slunečním svitem.

Viktorovy poznatky naznačují také možnost prameny, které se nedostanou samy až na povrch, určitým způsobem "nastavit". Zatím se tato situace řeší tak, že se vykope a nebo vyvrtá studna, v které pramen udržuje určité množství vody, které se nějakým způsobem odčerpává. Místo toho by mělo být možné otvor studny vyplnit umělou horninou (geopolymerem), ve které by voda mohla ve svém stoupání pokračovat do celkem libovolné výšky, tedy i třeba několik metrů nad povrch, pochopitelně při dostatečném zastínění. Je možné, že by se dal geopolymerem vést třeba i svazek tenkých měděných trubiček, ale věc by bylo vhodné ještě nějak prakticky ověřit. Rozhodně by se tím docílilo energeticky naprosto nezávislého zdroje vody.

Zdá se, že všechno, co máme z teorie k dispozici, již bylo řečeno. Pokud narazím na něco dalšího, rád to sem přidám. Doufám, že se tu časem objeví i nějaké praktické poznatky, a to nejen moje.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 14:20
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Malý krůček
 
Schauberger se zmiňuje o tom, že pro vznik pramenité vody je podmínkou existence uhlovodíků. Jinde se zmiňuje o tom, že voda se ve spodní úvrati svého cyklu mění na dvě substance, které společně stoupají proti gravitaci nahoru, kde se blízko zemského povrchu mění nějakým procesem na nám známou pramenitou vodu.
Porozhlédl jsem se po uhlovodících, a už ten nejjednodušší, tedy metan, mě silně zaujal. Především má nádhernou molekulu, ve které se vážou 4 vodíky na jeden uhlík uprostřed, přičemž ty vodíky jsou okolo rozprostřené tak, že tvoří vrcholy pravidelného čtyřstěnu.
Další zajímavostí je to, že se vyskytuje velice hojně zvláště v podzemí, přičemž není jasné, jakým způsobem tam v takovém množství vzniknul. Vědové předpokládají, že činností živých organizmů, z nichž nejpodezřelejší jim připadají bakterie a házejí přitom svými oblíbenými miliony let. Jinak by prý mohl relativně snadno vzniknout i z vody za předpokladu, že by byl k dispozici uhlík v plynném stavu, což považují za vyloučené.
Snadno také vzniká při smáčení karbidu hliníku vodou, ale ten karbid hliníku se vyskytuje jenom vzácně - že by právě proto, že se průběžně spotřebovává na výrobu metanu
Možná to trochu či více pletu, můžete to kdokoli bez obav upřesnit.
Zajímavou hříčkou je metanhydrát, což je metan zamrzlý v ledu - údajně je to palivo budoucnosti.
Další vlastností metanu je to, že při styku se vzdušným kyslíkem tvoří enormně hořlavou až výbušnou směs, jejímž shořením vzniká vždycky voda a podle dokonalosti hoření i různé kysličníky uhlíku.
Metan, který je známý jako nebezpečný důlní plyn, proniká z hloubi země poměrně často a zřejmě i snadno až na povrch. Z výše psaného, alespoň pro mě, vyplývá, že pokud je voda ve své dolní úvrati schopná se nějakým způsobem, snad spíše fyzikálním než přímo chemickým, rozložit tak, že se vodíky navážou na uhlík a zbude kyslík, který se nejspíš také na něco naváže, osobně typuji, že také na uhlík, pak dostáváme dvě plynné substance, o kterých se zmiňuje Viktor. Metan a kysličník uhlíku jako plyny mohou společně stoupat vzhůru, aniž by měly chuť se navzájem slučovat. Zatím je mi ještě záhadou, proč stoupají raději rostlou skálou než nějakým průlinčitým materiálem, jako je třeba hlušina, ale třeba na to taky jednou přijdu. Zajímavé je, že tyto plyny stoupají raději horninami, ve kterých je v nějaké formě přítomen nějaký kov. Zdá se to naznačovat, že ve hře jsou i jiné síly, než jenom prostá gravitace a měrná hmotnost, tedy třeba i jevy povahy elektrické.
Vzhledem k tomu, že dolů klesá chladnoucí voda, která se postupně zbavuje v ní rozpuštěných nečistot a příměsí, a nahoru stoupají dva plyny, které do sebe mohou cestou něco postupně navázat, je jasné, že k míchání vody sestupující a "vody" stoupající nemůže docházet.
Zajímavou podmínkou elevace je dostatečně nízká teplota, ovšem zatím nevím, z jakého důvodu. Poblíž zemského povrchu se metan setkává se vzdušným kyslíkem a nejspíš za přítomnosti nějakého katalyzátoru dochází ke studené oxidaci, jejímž výsledkem je voda a další kysličník uhlíku. Zmíněná oxidace zřejmě probíhá relativně pomalu, takže opravdu kvalitní pramenitá voda je až několik metrů či desítek metrů od prvního styku metanu se vzdušným kyslíkem. V tomto místě lze předpokládat ve vodě i nad ní značné množství ještě nezoxidovaného metanu a také vysoký podíl kysličníků uhlíku. O nebezpečnosti vody z některých pramenů přímo v prameni se Viktor také zmiňuje, a také o tom, že ve větší vzdálenosti je už tatáž voda bez nebezpečí. Rovněž se zmiňuje o tom, že voda některých pramenů může být i silně výbušná, pokud se do ní přidá olej.
Vypadá to, že jsme se dostali zase o kousek dál - doufám, že to není jenom zdání.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 14:58
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Metan
 
Ještě něco málo k metanu.
Jeho oxidací vzniká v každém případě voda. Co "vznikne" zároveň s ní, záleží na dokonalosti oxidace, tedy kolik kyslíku je k dispozici. Pokud je ho dostatek, tak to je kysličník uhličitý. Jestli někoho napadne, že ten se vyskytuje v některých minerálkách, tak tu asi může být nějaká souvislost.
Při nedokonalém "hoření" metanu vzniká volný uhlík v podobě sazí a nebo kysličník uhelnatý.
Hořlavá, či spíše výbušná směs je zhruba mezi 4mi až 15ti procenty metanu ve vzduchu. Zápalná teplota je sice dost vysoká, tedy lehce pod 600 stupni přítele Celsia, ovšem výbuch se dá iniciovat jiskrou překvapivě malé intenzity. Když ještě dodám, že laboratorní výroba metanu je poměrně složitá, takže se jako jeho zdroj volí zemní plyn, který je z 90% tvořen metanem, o jehož přírodním zdroji se nic bližšího neví, pročež se předpokládá, že je produktem kdysi živých organizmů, bude to tak asi všechno, co nám vědové dávají zajímavého k dispozici.
Za sebe můžu říct, že předpokládám vznik metanu někde kolem dolní úvrati podzemní části vodního cyklu. Mechanizmus mi pochopitelně zůstává dokonale utajen, ale nejspíš mu musí předcházet vyčištění prosáklé klesající vody, které je výsledkem jejího ochlazení na 4oCelsia, nejspíš ještě za spolupůsobení jejího pohybu. V této fázi se tam nějakým způsobem objevuje uhlík. Podle vědů je plynný vodík více než ochoten se s plynným uhlíkem slučovat na metan, ale vidím v tom dva problémy - proč by zrovna tam čekal uhlík, a navíc v plynné formě, která je mu silně protivná - a potom co by zrovna v těch místech donutilo vodu, aby se rozložila na vodík a kyslík. Snad některý z chemů by mohl naznačit, jestli je nějaká forma uhlíku pro vodík natolik lákavá, že by kvůli uhlíku byl schopen opustit i kyslík.
Jen tak pro sebe, abych se přes toto nějak přenesl, se domnívám, že uhlík bude spíš vodou absorbován, nejspíš mechanickým "zapracováním" při průchodu povrchové vody do spodních vrstev půdy. V těch místech je dostatek tlejícího organického materiálu, ze kterého by bylo možné uhlík relativně snadno vyextrahovat a k dolní úvrati si jej shora přinést. Protože cestou dolů se voda zbavuje v ní rozpuštěných nečistot, znamenalo by to, že se zbavuje všech kromě uhlíku. Snad je možné, že relativní nadbytek uhlíku nakonec zláká kyslík k nevěře a opuštěnému vodíku nezbyde nic jiného, než se utěšit se zbývajícím uhlíkem, ale mé chabé vědomosti o tom, co se může dít v poměrech hlubokého podzemí mi nedovolují prohlásit nic určitějšího.
Nevím sice jakého procesu je to výsledek, nicméně jsem přesvědčen, že nahoru svorně a pospolu stoupají metan a některý z oxidů uhlíku či několik jeho oxidů. Pro jistotu ještě zdůrazním, že stoupají stejnými cestami, kudy prosakuje dolů voda a nejspíš skrze ni spokojeně probublávají k povrchu. A to v celé ploše, i když podle poměrů někde pomaleji a někde rychleji. Pokud má někdo dojem, že se snažím nějak naznačit, že důlní plyn a spodní voda "jedno jsou", tak trefil hřebík na hlavičku. Zmiňoval jsem se kdys, že v uhelných dolech je sucho, kdežto v rudných mokro. Teď si k tomu troufnu dodat, že kde je sucho, tam bude i důlní plyn - kdežto tam, kde je mokro, důlní plyn bude minimálně. Hlušinou totiž metan stoupá stále výš a hromadí se ve všech dutinách, protože nemá možnost, a to i přes přístup ke vzdušnému kyslíku, zoxidovat na vodu a oxid uhlíku. Zdá se, že k tomu potřebuje ještě skálu. Nemám to sice dostatečně ověřené, ale vypadá to tak, že ta skála musí obsahovat křemík a některý z kovů. Což by vysvětlovalo, proč z metanu, který je tam určitě přítomen, nevzniká voda ve vápencové skále.
Nebudu napínat, zřejmě měnícím se tlakem a drobnými pohyby křemíku dochází k piezoelektrickým výbojům, které startují oxidaci metanu. Také je možné, že se na částečkách kovu soustřeďuje elektrický náboj, který trvale vzniká na křemeni, který je vystaven trvalému tlaku, čímž se vytvářejí kondenzační jádra. Nejspíš nějak jenom na molekulární úrovni, protože na rozdíl od hoření metanu se vzduchem zde nevzniká vysoká teplota. Mechanizmus mi není jasný - může se jednat o reakci s "vnějším" kyslíkem třeba ze vzduchu, ale také může jít o odebírání kyslíku uhlíkům. Také nevím, jestli je přítomnost kovu pro reakci nutná a nebo se jenom kov vyskytuje v těch "správných" horninách s křemíkem.
Mechanizmus pramenů jsme již probrali kdysi dávno, tak se tím nebudu zdržovat.
Jenom na základě posledních úvah docházím k tomu, že jenom část metanu, stoupajícího na povrch, se změní na vodu přímo v pramenech. Další část zoxiduje pod povrchem a stéká po nepropustných vrstvách jako část spodní vody. Nezoxidovaný metan je zachycován kořeny stromů a stoupá lýkem do koruny, kde je z něj stromem řízenou oxidací teprve vytvářena voda. Takže takhle nějak je snad asi možné chápat Viktorův výrok, že "stromy vyrábějí vodu". Jak jsou na tom trávy a keře zatím nemám tušení, ale asi se "živí" vodou "už hotovou", tedy takovou, která naprší a nebo přiteče. Metan ovšem prochází na povrch a nad něj i skrz trávu nebo i holý povrch. Většinou je ho jen malé množství, takže se projevuje jenom ráno jako rosa, kdy metan oxiduje na hrotech s vyšším elektrickým potenciálem. Dalším jevem, který metan způsobuje, jsou zřejmě mlhy. V nich je přítomen metan i vzdušný kyslík, ale chybí dostatek elektrických mikrovýbojů, které by nastartovaly oxidaci a vytvořily tak kondenzační jádra, na kterých by se mohl vysrážet "déšť". Tyto jevy jsou zčásti známé z teorií mraků a deště.
Když už jsem u těch "kramlí do hlavy" - nejsem přesvědčen zcela a beze zbytku, že hoření metanu je výbuch ve smyslu exploze. Mám pocit, že se jedná buď rovnou o implozi a nebo je možné jej v implozi nějak změnit. Což by mohlo být základem "motoru na vodu", který by neměl vodu, třeba přes vodík, spalovat - ale vyrábět z metanu.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
23.09.2015 15:03
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Metanová teorie se mi docela líbí, protože vysvětluje uspokojivě i některé dosavadní "tajemnosti", které se dosud kolem vody vyskytovaly.
Například tvorbu léčivé vody v sarkofágu pyrenejského kláštera. Vysvětlení pomocí tekuté vody, elevující horninou se nedalo použít, protože sarkofág je ve vzduchu asi 30 centimetrů nad podlahou krypty tím, že je podložený dvěma příčnými bloky kamene zhruba čtvercového průřezu.
Dalším fenoménem jsou rosné rybníky. Raději zopakuji jejich konstrukci, protože poodhaluje některé detaily pro tvorbu juvenilní vody patrně důležité.

Vyhloubí se miskovitá prohlubeň kruhového nebo elipsovitého půdorysu a na její dno se nanese vrstva mastného jílu, která se zhutní tak, aby nepropouštěla vodu. Dodávám - ... ani plyny, takže metan, stoupající podložím je z celé plochy odváděn k okrajům prohlubně.

Na vrstvu jílu se naklade silnější vrstva suché slámy, na kterou přijde další vrstva zhutněného jílu, která je na okrajích spojená se spodní vrstvou tak, aby sláma zůstala stále suchá. Dodávám - ... protože je nutné, aby tepelně izolovala, čímž zajistí stoupajícímu metanu teplotu vždy o pár stupňů nižší, než má voda v prohlubni.

Aby dobytek neprošlápnul při napájení horní vrstvu jílu, nanese se na ni vrstva kamení. Dodávám - ... která obsahuje křemen a kovové rudy, takže nastartuje a udržuje studenou oxidaci metanu na vodu a kysličník uhličitý.

Z obou příkladů vysvítá nutnost nízké teploty metanu, přítomnost kamenů obsahujících křemen a přítomnost kovu buď v kamenech a nebo zvlášť. Dalším vyplývajícím faktem je stálý únik metanu celým zemským povrchem, zřejmě různě vydatný podle místních poměrů v podloží. Tím se dá i snadno vysvětlit tvorba ranní rosy a také mlhy, kteréžto jevy se často vyskytují společně. Na rose i mlze lze vysledovat závislost na nízké teplotě. Při vyšší teplotě se rosa nevytvoří a mlha není nad zemí viditelná - pravděpodobně při vyšší teplotě nedochází ke "srážení" metanu a nejspíš i části vodních par do útvarů, které jsou stejně těžké, jako vzduch nízko nad zemí. Nejspíš to nějakým způsobem souvisí s anomálním teplotním bodem vody. Při vyšších teplotách je metan lehčí než vzduch, takže zůstává neviditelný a stoupá volně vzhůru, kde vytváří společně s odpařenou vodou mraky ve výšce, závislé na tlaku vzduchu a jeho teplotě. Z toho by vyplývalo, že mechanizmus kondenzačních jader při vzniku deště bude nejspíš fungovat i při oxidaci metanu na pramenitou vodu. V mracích je sice navíc ještě obsah vodních par, ale i tak nepředpokládám velký rozdíl. Zatím to vypadá tak, že je nutná nějaká forma elektrostatického výboje.
V dešťových mracích je značný elektrický potenciál vůči zemi a současně termickými turbulencemi vzniká značný náboj i mezi částmi mraku a částicemi v nich. Pokusy s umělým deštěm naznačují, že je ještě nutná přítomnost nějakých "nezávislých" částic, na kterých se zřejmě může rozdílný potenciál nábojů nějak projevit a realizovat, tedy tzv. kondenzačních jader.
V prameni dodává piezoelektrický potenciál křemík na základě tlaku či měnících se tlaků, ale zřejmě je ještě nutná přítomnost nějakého kovu, snad aby se přes něj náboje nějak vyrovnávaly a nebo se jím narušila homogenita pole. Při tvorbě rosy se vytváří kondenzační jádra na hrotech trávy, tedy tam, kde je pole koncentrovanější.
Pokud se podaří praktickými pokusy ověřit platnost výšepsaného blábolu, může to vést ke zcela novým možnostem ve využívání přírodních energií, které fungují nepřetržitě a zcela zdarma všude kolem nás. Stavba či vytvoření zařízení na jejich využití mohou být sice dost náročné, ovšem provoz s minimální údržbou a bez nákladů na pohon mohou počáteční investici příjemně vynahradit.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Píďalka   
24.09.2015 10:38
Bydliště: ČR
801 245 690 
Ti nevím. Když jsem klučil kolem příjezdovky k domku křoví, a nedělal jsem to každý rok, abychom vůbec viděli při vyjíždění na silnici, uřízl jsem cca 70mm kmínek nějakého listnatého stromku, a bylo to brzy z jara a měl tak nějak akorát nasazené listí. Ze země trčel pahýl cca 50cm nad zemí a valila z něj voda. Seděl v navezeném písku a do půl hodiny byl mokrý cca tři čtvrtě metru kolem. Přestávat to začalo až tak za hodinu a půl, ale trochu pumpoval ještě druhý den.

No a javory dávaj mízu na sirup konec Února a začátek Března, aspoň tam, kde jsem byl já. Osobně se domnívám, že skutečný způsob, jak to ty stromy tahaj vodu nahoru, ještě čeká na osvětlení. Taky by mne nepřekvapilo, kdyby si dost vody dovedly brát ze vzduchu, pokud je dostatečná vlhkost.

Zeptejte se Brbly jak to vypadá se stromama v poušti. Když jsme to spolu probírali Joshua strom, rozhodli jsme se, že jsou asi breathariáni, stejně jako tamní kotvičník a pár dalších. Žijou v písku vyprahlém na troud, nějakou vodu v sobě maj, ale kolem nic. Samozřejmě nevíme, jak hluboko nějaká vlhkost mohla bejt, ale co jsem v Kalifornii viděl, muselo to být pěkných pár metrů, spíš desítek. Podívejte, jak vypadá přírodní řez zvaný Grand Canyon. Taky je třeba si uvědomit, že takový strom ze semínka může sice vyklíčit, když jednou za rok trochu sprchne, ale pak v tom ten drobeček sedí jak ve výhni rok a někdy i víc, než zase sprchne. No a kořínky zas tak hluboké mít nebude. Chová se jak kaktus.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
24.09.2015 12:06
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Učenec a hvězda v ledové krupce.
 
Viktor Schauberger toho sice napsal povícero, ale mimo jiné i jednu povídku, která může být zajímavá i dnes.

xxx

Viktor Schauberger, otištěno ve Wiener Tag č. 3381 ze 16. října 1932

Učenec a hvězda v ledové krupce.
Zvláštní, avšak pravdivá událost.

V jednom vídeňské časopise se již před delší dobou objevilo přímo absurdně znějící tvrzení, že:

1. všeobecně rozšířený názor, že Slunce je míč z ohně a tekutého kovu o velmi vysoké teplotě a
2. definice vody pomocí stejně tak známého vzorce H2O,

jsou dvěma největšími vědeckými omyly, jejichž důsledkem je jak hospodář­ské zhroucení všech kulturních států, tak i nezaměstnanost, postihující stále širší okruh obyvatelstva.
Několik dní poté, co se článek s tímto tématem objevil v novinách, dostavil se do redakce onoho časopisu představitel vědy, který upozornil redaktora ne právě vybíravými výrazy na obludnost podobných nesmyslných tvrzení, jež jsou nanejvýš vhodné k tomu, aby natropily chaos v hlavách mladých a dosud nezra­lých lidí. Zástupce vědy požadoval okamžité odvolání s poukazem na to, že časo­pis otiskl novinářskou kachnu respektive že někomu naletěl na špatný žert. Redaktor se zdráhal vyhovět tomuto požadavku, protože se obával, že by tím poškodil jméno svého časopisu.
Z téhož důvodu se redaktor také snažil podnítit učence, aby zaujal stano­visko ve věci předmětného sdělení a přimět jej k pronesení poněkud objektivněj­šího posudku. Poukazoval na to, že jak učí historie, nejvýznamnější objevy a vynálezy pocházely obvykle od úplných outsiderů a zdůrazňoval, že kdyby byla obě autorova tvrzení alespoň částečně správná, bylo by nutné provést takové změny v rámci celého národohospodářství, jaké dosud svět neviděl.
Naléhavými slovy popsal redaktor možné následky, které by byly spojeny s uznáním a s vyjasněním obou těchto omylů. Nastínil, co by to znamenalo, kdyby ta hrozná nezaměstnanost konečně skončila, kdyby byly miliony lidí zachráněny od smrti hladem a kdyby naše děti, čelící dnes chmurné budouc­nosti, mohly zase očekávat zlepšení těchto poměrů, jež jsou den ode dne děsivější.
Redaktor se dále pokoušel vykreslit, že jsou-li obě tato fundamentální tvrzení skutečně omylem, pak by se muselo změnit nejen celé školství, ale i spousta zákonů a mnohá státní zřízení, protože v tom případě by se celé pra­covní obory, jako jsou zemědělství a lesnictví, vodohospodářství a energetika a s nimi celá řada poznatků na poli fyziky, chemie, botaniky, geologie apod. stály na falešných základech a byly tedy nesprávné. Poukázal na stále rostoucí nedů­věru našich dětí a na jejich odmítavé stanovisko vůči našim metodám práce, jež nám přinesly zatím jenom nezaměstnanost, jim však již přinesly absolutní beznaděj. Závěrem poznamenal, že i on sám, ještě před uveřejněním onoho převratného článku, nabyl přesvědčení, že toto děsivé zhroucení celého hospo­dářství nebylo náhodné, nýbrž že mohlo být důsledkem těžkých chyb, které jakýmsi způsobem spáchali naši vědci a národohospodáři.
Po delším úsilí se učenci podařilo přivést novináře, který nebyl na tomto poli příliš silný v podpatcích, k poněkud jinému pohledu na věc a nakonec se oba shodli na tom, že časopis otiskne v nejbližší době odpovídající vyvrácení těchto neslýchaných tvrzení, pod které se podepíšou někteří další vědci. Redak­ce proto byla vyzvána, aby podobné články v budoucnu odmítala.
Spokojen s tímto výsledkem, vydal se starý pán na cestu domů, v myšlen­kách si již formuloval porážku, kterou uchystá autorovi oněch nesmyslných a směšných tvrzení. Ve svém rozrušení učenec přehlédl, že se rozpoutala mohut­ná bouře a náhle se po dlažbě začaly kutálet ledové kroupy. Náhle jej do hlavy trefila kroupa zvíci holubího vejce a tak se starý pán kvapně uchýlil s bolestivou boulí na hlavě pod ochranná křídla domovních vrat.
Po krátkém čase bouře přešla. Se stále silnějšími bolestmi hlavy se učenec opět vypravil na cestu domů a po návratu se na chvíli oddal klidu. Ze své pohovky spatřil učenec dvě ledové kroupy, které přistály skrze otevřené okno uprostřed pokoje a nyní se pomalu ohřívaly působením slunečních paprsků, dopadajících na parkety jeho pokoje, a nyní utvořily potůček a začaly se roz­plývat.
Bez ohledu na to, že si při pohledu na ledové kroupy o velikosti větší než vlašský ořech teprve uvědomil nebezpečí, z jakého se mu podařilo vyváznout, brzy převážil jeho vědecký zájem, který v něm probudila okolnost, že uprostřed těchto ledových krupek zahlédl jasnou a třpativou stavbu krystalické soustavy, s jejímž původem si bezvýsledně lámalo hlavu již nemálo učenců. Když tak uva­žoval o tomto obtížném problému, uvědomoval si stupňování trýznivé bolesti hlavy. Tehdy jej napadla myšlenka, která byla celou dobu nasnadě, aby použil jako obklad proti stále silnějším bolestem podobnou kroupu, která mu způso­bila jeho bouli.
Sotva položil ledovou kroupu na poraněné místo, už začala jeho bolest odeznívat a v blahodárném chladu se učenec vrátil k nakousnutému problému záhadné hvězdy v ledové krupce, přičemž pozoroval pomalu se rozpouštějící kroupu na parketách.
Záře hvězdy v ledové krupce byla čím dál intenzivnější, až učenec, ležící na pohovce, nabyl dojmu, že se mu pár jasných a chladných očí zavrtává přímo do mozku.
Aniž by se od něj ty oči odvrátily, vzpřímila se k učencově údivu na parke­tách šedivá postava a to, co zprvu vypadalo jako voda z rozpouštějících se krup na parketách, byl plášť, do něhož byla zahalena. Postava rostla stále rychleji a pak pomalu přistoupila k učenci a začala s ním hovořit.
Už desítky let vyučuješ ve škole, že Slunce je ohnivý kotouč z tekutých plynů o teplotě vyšší než 6 000oC, už desítky let označuješ vodu, tuto krev Země, nesmyslným vzorcem H2O. Mnozí z tvých žáků, které učíš těmto nesmyslům, stanou se později sami učiteli nebo z nich jsou mocní úředníci. První z nich šíří tvé učení stále dál, ti druzí je prakticky uskutečňují, poslušni zákonů. Tvé učení nachází své kořeny v hlavách všech těch milionů lidí a tím nepřetržitě roste i tvá autorita, protože tvé učení se stalo základem všech vědeckých i úředních profesí a spolků, jimž podléhají všichni občané. To, co vzešlo z této setby, je však zhoubné; vždyť právě tím začíná zkáza přírody, která nemá sobě rovné. Díky tvému lživému učení nedojde pouze k tomu, že bude pomalu ale jistě zničeno veškeré štěstí tvých spoluobčanů, narušuješ svým učením celý Vesmír a dokonce tím poškozuješ i mne samotného, při vší mé nekonečné rozlehlosti a nekoneč­ném klidu, a nutíš mne přijít z velké dálky, abych ti spadl na mozkovnu, aby se ti v ní rozsvítilo.
Učenec pozoroval s nevěřícím výrazem svůj protějšek a potřásal přitom hlavou. Postava však klidně pokračovala: Kdyby byla voda jenom H2O, jak si představuješ, pak by na tvé zemi neexistovaly žádné rostliny, žádní živočichové a také žádní lidé. Vždyť voda není ve skutečnosti H2O, která v každém organis­mu působí jako jed, a není také znečištěna různými látkami, jak s takovou chutí tvrdíváš.
Látky, které označuješ za nečistoty ve vodě, jsou ve skutečnosti přísadami, dodanými podle receptu – jedná se o uhlíkaté látky, jež byly Sluncem vyzved­nuty z nitra Země, aby vybudovaly veškerý život, tedy i ten tvůj. Jakým právem označuješ tyto látky, pro život tak důležité, za znečištění, když ty sám by ses jistě bránil se vší rozhodností, kdyby tě někdo označil za produkt znečištění.
Nyní ti chci vyjevit pravdu, abych potěšil lidi, žijící v bídě a chudobě, a zejména ty nevinné děti, jimž jsou již ve školách neustále vnucovány tvé lživé nauky a které jsou odsouzeny k strastiplnému zániku, protože si musí svou vlastní prací, postavenou díky tvé lživědě na falešných základech, zničit veškeré předpoklady pro svůj život.
Chci ti říci pravdu, abys sám dokázal vyřešit tento problém, problém, po jehož řešení dnes marně pátrají mnozí lidé, aniž by je dokázali nalézt, protože jsou tvým lživým učením zaváděni na falešnou stopu. Proto je ti svěřena povin­nost, kterou nemůžeš odmítnout, bez ohledu na následky, které to pro tebe může mít, neboť nic z toho, co jsi až doposud učil, neodpovídá skutečnosti.
Veškerý život v přírodě je založen na uhlíkatých sloučeninách, jež pocházejí ze zbytků vegetace a jež se zúčastňují zmíněného procesu výstavby, ovlivněny přitom kyslíkovými skupinami, jež se společně s vodou dostávají do hlubin Země, a jež jsou slunečním teplem vyzvednuty opět na její povrch.
Tento proces je možno přirovnat k jakémusi dýchání takzvaného životního prostředí, které se odehrává následujícím jednoduchým způsobem za pomoci Slunce a také – jak ti snad již konečně začíná být alespoň poněkud jasné – za pomoci vody.
Jak známo, voda je také nositelkou tepla. Jakmile vyjde časně zrána Slunce, rozšíří se v životním prostředí teplo, čímž se posune hranice mezi atmosférou a stratosférou směrem vzhůru. Toto posunutí přechodové vrstvy se však projeví pouze do určité hranice, vymezující životní prostředí nahoře i dole, pod zems­kou kůrou, a uzavírající je v podobě dvou nulových zón.
Poloha jednotlivých hraničních vrstev uvnitř přechodové zóny je proměnlivá a v menším rozsahu se mění díky každodenním teplotním rozdílům mezi dnem a nocí a ve větším měřítku pak tato změna polohy probíhá teplotními změnami při bouřkách a dochází k ní i díky rozdílům mezi jednotlivými ročními obdo­bími.
Díky přibližování a vzdalování obou nulových zón se do sféry životního prostředí dostávají shora kyslíkaté skupiny a zdola zase příslušným způsobem připravené uhlíkaté sloučeniny. Tímto jednoduchým a zároveň nádherným procesem je vyvoláno dýchání celého životního prostředí a tím vzniká doslova a do písmene tep Země.
Tento dýchací proces je v zásadě nevyhnutelný a nezbytný, neboť jeho prostřednictvím se dostávají stavební látky do atmosférické vody. Ony stavební látky se pak zúčastní stavby všech různých vegetačních forem, k nimž patří v nejširším slova smyslu i Slunce, za spoluúčasti teplotních změn střídáním dne a noci.
Voda, stoupající z hlubin a obsahující mnoho uhlíkatých látek, mění při překročení spodní nulové vrstvy o teplotě 4oC své vlastnosti ve vztahu k roz­pustnosti respektive své sedimentační schopnosti.
Voda, jež se při překročení této zóny dostává do pozemského vegetačního prostoru, musí pod vlivem vzdušného kyslíku sedimentovat vyzvednuté uhlíkaté látky v podobě malých krystalických zárodků.
Voda je po čase ochuzena o uhlík, přibírá však kyslík a klesá, neboť je proto těžší, po západu Slunce do hloubky i se svým kyslíkem, který pak začne být v uhlíkové sféře při vysokých teplotách silně agresivní a začne zde vyvolávat potřebné procesy oxidace. Produkty těchto oxidací se pak pod vlivem Slunce, neustále zvyšujíce svou hodnotu, dostávají s vodou na zemský povrch.
Podobné, avšak co se týče smyslu zákonitostí opačné procesy se odehrávají v oblasti nad horní nulovou zónou.
Uhlíkaté sloučeniny, vynesené vzhůru prostřednictvím vodní páry, se musí z určitých důvodů, jež zde nemohu sáhodlouze vysvětlovat, na své cestě neustále zdokonalovat, až se nakonec po překročení výše zmíněné hranice horního nulového bodu změní jejich vnitřní stavba a s postupným ubýváním vodíku pak ztrácejí svou vznosnost. Vysoce jakostní uhlíkaté sloučeniny nyní spěchají ke Slunci, kde se pod vlivem extrémně nízkých teplot nacházejí ty nejjakostnější kyslíkaté látky v koagulované podobě. Zde se transformují tyto vysoce kvalitní uhlíkaté látky do svého nejvyššího vývojového stupně – do podoby čisté energie.
Záření, jež se pak vrací z této oxidační pece, prochází na zpáteční cestě procesem oxidace za vysokých teplot a prodělává tedy opačný proces. Oblast od Slunce až po horní nulovou vrstvu, která se nyní nachází v záporném teplotním spádu, zahrnuje oblast záření, v níž zprvu nelze vnímat energetické paprsky, vysílané Sluncem, a oblast světla, kdy jsou již tyto paprsky částečně transfor­movány do podoby světla. Oblast mezi horní nulovou vrstvou a zemským povrchem, jež rovněž vykazuje negativní teplotní spád, by měla být označena jako oblast realizace tepla.
Co se děje s vodíkem, který se postupně uvolňuje na cestě ke Slunci?
Následkem extrémně nízkých teplot v těchto výškách postupně krystalizuje a po překročení horního nulového bodu dosahuje svého nejvyššího agregátního stavu, tedy pevného skupenství, čímž se z něj stává jemný led.
Nyní vstoupí na scénu proces, který je nesmírně důležitý. Každý z těchto jemných krystalků ledu skrývá ve svém nitru zrníčko silně zhuštěného kyslíku. Jemný krystal nabude přijetím silně zhuštěného krystalického kyslíku větší hmotnost a překoná tím vznosnou sílu, jež se vyskytuje v těchto velkých výš­kách a jemné ledové tělísko začne klesat ve smyslu zákona o zemské přitaž­livosti.
Jakmile se tyto krystalky dostanou do nižších a teplejších oblastí, jemný led se rozmrazí. Nosný vodík změní přechodem horního nulového bodu svůj skupenský stav a roztaje. Kyslík, jenž se při tomto pochodu uvolní, smísí se se vzduchem za současného snížení své reaktivity a vytvoří tím poněkud méně strukturovaný vzdušný kyslík.
Analogický proces najdeme uvnitř Země, i když tentokrát s převrácenými zákonitostmi. S atmosférickou vodou přecházejí do půdy nejen hustější kyslí­katé látky, ale částečně i velmi hodnotné uhlíkaté sloučeniny. Bez spolu­pů­sobení těchto látek by nemohlo správně proběhnout rozpouštění solí v kořenové zóně a ani rozpouštění solí, uložených v ještě větších hloubkách.
S pomocí těchto agresivních kyslíkových a uhlíkatých látek se nyní rozpouštějí půdní soli a jsou přeměněny na dusíkaté skupiny. Teprve ty mohou být dokonale zpracovány rostlinami, protože voda, stoupající společně s mízou vzhůru mízními kanálky, prochází novou transformací, jež se však nyní uskuteč­ňuje s přispěním Slunce. Tentokrát může proběhnout transformace v cukry a škroby, respektive celulózu. Část těchto ušlechtilých uhlíkatých látek však spěchá – jak jsem již zmínil – vzhůru k Slunci.
Bez těchto zákonitostí by se stavba jakékoliv formy vegetace jednoduše nikdy neuskutečnila. Při narušení těchto procesů, jež jsou nejvyšším zákonem, začne probíhat odbourávání, destrukce, která může postihnout veškeré vege­tační formy.
Při náhlé změně teploty, která je rovněž známkou narušení přírodních pochodů, dojde k tomu, že dříve popsané jemné krystalky ledu včas neroztají a dopadnou až na zemský povrch.
Na své cestě dolů procházejí oblastí velkého chladu a díky extrémnímu chladu, který samy vyzařují, obalí se tyto krystalky novou a pevnou vrstvou ledu, která se neroztříští ani odporem vzduchu a tak dojde k tvorbě velkých ledových bolidů, z nichž každý ve svém nitru skrývá onu záhadnou hvězdu. Jeden z nich tě dnes poranil.
Jak si jistě vzpomeneš, o obrovském chladu těchto hladkých ledových krup, pocházejících až z těch nejchladnějších a nejnedostupnějších oblastí stratosféry, hovořil i geniální výzkumník Hörbiger.
Ostatně i bez Hörbigera by ti mohlo být jasné, že známá plynná mlha se už podle těch nejjednodušších zákonů mechaniky respektive termodynamiky může tvořit pouze při nízkých teplotách a proto v těchto zónách prostě nemohou být vysoké teploty, o nichž stále hovoříš. Vy učenci jste ovšem zvláštní svatoušci. Každý z vás se trvale staví mimo veškeré souvislosti a svou jednostrannou specializací se stále více vzdaluje od reality a od skutečného přírodního dění. Proto muselo dojít k tomu, že každý z těchto speciálních oborů vykazoval zdánlivě jistě velké úspěchy, jejichž využití a účinky změnily tvářnost světa. Ve svém součtu jsou všechny tyto účinky tak silné, že již ovlivňují i vývoj malého dítěte a negativně ovlivňují jeho smýšlení a pocity, jakož i celou jeho bytost, a nutí je najet do kolejí, jež jsou odcizeny od přírody, a tím berou probouzejícímu se človíčku spojení s přírodou, které mu bylo dáno do vínku již při narození. Jen tak to mohlo dospět tak daleko, že se lidstvo dočkalo toho hrozného neštěstí úpadku a nebezpečí zániku. Na lidstvo, jež dalo přednost jednostranně mecha­nické technice před organickou technikou a postavilo tak proti matce Zemi mocnější a výkonnější techniku, než je ta její. Jediným možným důsledkem vašeho obrovského omylu může být nyní pouze hrozná bída, jíž padnou za oběť obrovské masy lidí a jež se vám již dnes šklebí v ústrety v té nejmilosrdnější podobě z dětských očí, z očí zoufalých matek a z očí bez naděje – z očí starých lidí.
Tak daleko se dostala ona bytost ve svém výkladu. Pokud učence poněkud znervózněly věcné vývody jeho protivníka a zejména jeho dokazování prostřed­nictvím zákonů termodynamiky, během něhož se cítil, jako by po něm střílel jeho vlastními zbraněmi, poslední obvinění jej již připravila o poslední zbytky duševní rovnováhy.
Vztekle vyskočil, hned se však zhroutil s výkřikem bolesti zpět – a probudil se.
V místě, kam si před čtvrthodinou položil improvizovaný ledový obklad, pociťoval palčivou bolest. Rychle proto zavolal lékaře.
Lékař konstatoval těžké prochladnutí hlavy a okamžitě zahájil v tomto duchu terapii. Navzdory starostlivé péči se stav jeho pacienta neustále zhoršo­val a horečka nepřestávala stoupat. Lékař byl v tomto nepochopitelném případě zcela bezradný.
Na opakovanou otázku lékaře se s ním učenec podělil o svůj traumatický zážitek. Konečně začalo lékaři pomalu svítat, že se i se svou terapií vydal nesprávným směrem, protože se v tomto případě evidentně nejedná o pro­chladnutí, výbrž o zánět pojivové tkáně.
Když je méně strukturovaný vzdušný kyslík schopen vyvolat při střetnutí s uhlíkem, stoupajícím z hlubin Země, transformace dalekosáhlého významu, a když kyslík, obsažený v atmosférické vodě, dokáže způsobit ještě dalekosáhlejší přeměny, jaká nebezpečí pak musí vyvolat agresivní kyslík o vysoké hodnotě, jenž je obsažen v jemné krystalické formě, v krvi nemocného pozemšťana s bolavou hlavou, zahřáté energetickým vyzařováním uhlíkatých sloučenin, jež jsou k dispozici v bezprostřední blízkosti!
Pod dojmem tohoto nového poznatku si lékař okamžitě uvědomil obrovské nebezpečí, jež ohrožovalo život jeho pacienta. Přímým vlivem kyslíku, uvolně­ného z ledového krystalu do horečkou postižené učencovy hlavy, vzniklo nebezpečí rozkladného rakovinného procesu, takže došlo k jevu, který bohužel musíme sledovat již téměř ve všech našich lesích.
Vznik onkologického onemocnění je u stromu v důsledku toho, že dřevo, vyžadující stín, je vystaveno přímému vlivu Slunce a kapilárami stromu stoupá voda, ochuzená o uhlíkaté sloučeniny, zato obohacená kyslíkem. Kyslík, jenž začíná být agresivní při teplotě, zvýšené následkem přímo dopadajících sluneč­ních paprsků, způsobuje rozklad tkáně a její zbytnění, které mají za následek rakovinné útvary, jimž může padnout za oběť klidně i celý les.
Protože lékař nyní změnil díky novým poznatkům svou terapii, pacient se uzdravil.
Proslýchá se, že již celé měsíce pracuje na odpovědi, kterou slíbil redaktorovi dotyčného časopisu.


xxx
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
24.09.2015 12:16
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
O co mi jde
 
Osobně se domnívám, že voda se v dolní úvrati rozkládá na cokoli jiného než vodík a kyslík, protože tyto dva plyny by nebyly ochotny vedle sebe společně putovat, aniž by se tak dlouhou dobu sloučily - a pak zničeho nic by ke sloučení došlo. Mám pocit, že z nějakého důvodu se tam dole voda rozštěpí tak, že se vodík začne vázat s různými formami uhlíku na různé uhlovodíky a kyslík vytváří nějakou obdobu kysličníků. Přitom se nemůžu zbavit dojmu, že se nejedná o nám běžně známé chemické sloučeniny nebo fyzikální roztoky, protože pro jejich vytvoření je nutné i spolupůsobení pohybu.
Při jejich pozdější rekombinaci na vodu zřejmě spolupůsobí nějaká forma elektřiny, což naznačuje potřeba přítomnosti nějaké formy kovu a nebo hrotu. Při vývěru pramene to sice není příliš zřejmé, ale vyniká to třeba při tvorbě ranní rosy a nebo v případě produkce vody sarkofágem v Arles-sur-Tech.

O přesném a hlavně správném poznání příčin tohoto "spodního" procesu se domnívám, že je zřejmě mimo naše, určitě však moje, možnosti. Proto se tak tvrdohlavě pachtím za tím, co by v našich možnostech být mohlo. Můžeme preferovat vsakování vody před jejím povrchovým a podpovrchovým stékáním. Můžeme také docílit toho, že některé prameny, které končí několik metrů pod povrchem, se změnou podmínek mohou dostat až k povrchu nebo dokonce nad něj. Pro dosažení tohoto nepotřebuji zcela nutně vědět, proč a jak se voda kdesi v dolní úvrati rozdělí do těch dvou složek. Úplně mi stačí vědět, že se to tam nějak děje. Tyto dvě složky se již elevací dostávají do našeho dosahu, takže by mělo být možné je nějak zkoumat a zjistit, kterak a za jakých podmínek se z nich tekutá voda vytvoří.

Poznání těch složek a podmínek jejich existence by případně mohlo vést až k vytvoření způsobu, kterým by se dala jejich vzestupná dráha prodloužit do libovolné a nebo potřebné výšky. Zcela určitě by to bylo efektivnější, než vodu, která se vytvoří někde v hloubce, čerpat nahoru pomocí drahé energie.
Zatím o tom hovořím jenom z hlediska značně materiálního, ale jsou hlediska jiná, podle mně daleko důležitější a pro mě rozhodující.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
24.09.2015 12:21
Bydliště: Praha
6588 431 4396 
Viktor Schauberger
 
Pozoruhodné je, že knih, skutečně napsaných Viktorem Schaubergerem, je skutečně poskrovnu. Převážná část informací je spíš jenom zprostředkovaná někým jiným a navíc pochází z doby před druhou světovou válkou. Věci pozdější jsou podávány čím dál, tím mlhavěji, i když právě v tomto období již Viktor využíval svých předchozích objevů ke skutečně převratným vynálezům.
Klíč je zřejmě ve Viktorově životopisu - pracoval v té době pro Hitlera a to pod nejvyšším utajením. Jako většina špičkových vědců třetí Říše byl po válce "kontaktován" a důkladně exploatován Američany. Ti především zabavili jeho veškeré písemnosti, jeho samotného přesunuli do Ameriky a odtamtud se zpátky dostal jen "výměnou" za celé jeho duševní vlastnictví. Z Ameriky se vrátil duševně naprosto zlomen a otřesen - během krátké doby zemřel. Před smrtí dokonce opakoval několikrát "Já nepatřím sám sobě!".

Právě tímhle lze vysvětlit, proč evidentně schází velké množství jeho přímých písemností a taky proč je obrovská díra místo jeho nejdůležitějších objevů. Jeho svérázné výrazivo je dané jeho osobitým pohledem na skutečnosti a je většinou jenom zavádějící, že pro zcela jiné děje a myšlenky používá některé již zavedené výrazy. V jeho pojetí mají totiž pravidelně zcela jiný význam. To ostatně dokládá třeba i "slovník" jeho výrazů. Ne všechny nejasnosti lze ale přičíst na vrub jeho "podivínství" či neschopnosti najít adekvátní výrazy. Své skutečně zásadní objevy totiž publikovat nesměl. Zřejmě hlavně proto jsou o nich veškeré zmínky, pocházející většinou ještě z doby, kdy byly spíše jen tušeny, ponechány záměrně bez jakéhokoli upřesnění. Ne, že by to nemohl napsat zřetelněji, ale prostě nesměl!
Zjednodušeně řečeno - to co máme k dispozici, je jenom to, co se nepodařilo Američanům utajit.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

  Str.: 1, 2, 3  

Psát příspěvky můžete po přihlášení

 
Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte nás   |   Vytvořil: 2015-2018 Adam Benda
 
CC BY-NC-ND 3.0 CZ
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License