Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat
 
 
Alternativní historie
Sekce: Historie
   |   Rolovat dolů
Neoficiální pohledy na historii

Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi

Poota   
12.09.2015 10:41
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Úvodem
 
Stejně jako existuje k oficiální medicíně medicína alternativní, mám za to, že i k oficiálně prezentované historii existuje i historie alternativní, která také dochází v ledasčems k daleko správnějším závěrům. 
V poslední době jsem čirou náhodou shlédnul na ČT2 krátký dokument "Příběh lískových oříšků". Abyste se s tím nemuseli hledat - je to o lískovém keři, pěstovaném již od doby Přemysla Oráče na poli u Stadic. Popravdě doznávám, že když jsem viděl, jak samozřejmě a bezostyšně jsou různé bludy a domněnky vydávány za historická fakta, bylo to pro mě tou poslední kapkou do poháru mé trpělivosti. 
Historie není mou parketou a prvořadým zájmem - tím je pro mě heraldika. Nicméně spolu velice úzce souvisí a tak jsem se dostal přes heraldiku i k četným nesrovnalostem v historii. Postupně jsem se jal sepisovat tu obsáhlejší traktáty, tu krátké poznámky víceméně jen pro sebe, tedy "do šuplete". Za jejich dokonalost a bezchybnost pochopitelně nijak neručím, ba naopak důrazně varuji před tím jim jakkoli důvěřovat bez důkladného prověření. 
Takže teď nastala doba, kdy hodlám ono "šuple" otevřít, poněkud uspořádat a postupně po nějakých stravitelnějších částech pomalu zveřejňovat. 
Že nejsem ve své nedůvěře k našim oficiálním dějinám a uznávaným kapacitám v tomto oboru sám, dokazují třeba i stránky týkající se Znojemské rotundy sv. Kateřiny, na které přidávám odkaz.

http://www.znojemskarotunda.com/
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 10:46
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Kudy na to
 
Omlouvám se předem každému, kdo se kojil bláhovou nadějí, že bych byl schopen napsat něco přínosného pro historii celého našeho glóbu - probůh, to ne. Jsem jenom malý český člověk a i tu heraldiku omezuji pouze na erby a rody české, takže i ty moje střípky se budou týkat jenom dějin českých. U obojího nevylučuji obdobnosti a paralely i v cizině, najmě pak blízce okolní, ale to již přenechám ochotně těm, kteří se přímo tomu věnují. 
Raději hned zpočátku se přiznám k tomu, že pro mě nezačínají naše dějiny příchodem praotce Čecha na Říp, nepokračují mýtickými knížaty, a ani Libuší s Přemyslem. A za prvního pražského vévodu nemám Bořivoje, i když o jeho jsoucnosti naprosto nepochybuji. 
Prostě "všechno je jinak"! 
Ale dá se ten šmodrchel celkem snadno rozmotat, pokud se podaří najít ten správný konec, či lépe řečeno ten správný začátek. Klíčem k tomu všemu, mám teď na mysli počátek našich dějin, je vládnoucí rod Přemyslovců. Kterýsi historik, snad dokonce sám Palacký, o nich při příležitosti zmínky o jejich vymření napsal, že to byl panovnický rod dobrý, který vždycky dbal rozkvětu země České, pročež jest nám jejich vymření želeti. 
Pravý opak jesti pravdou! 
Byl to rod, který dbal vždycky jenom prospěchu svého vlastního, tedy hlavně vlastního rodu a nad tento zájem víc než často dbal hlavně prospěchu svého vlastního, osobního. Ale k detailům se ještě dostaneme a každý si bude moci udělat úsudek svůj vlastní. 
Úhelným kamenem našich dějin a "biblí" historiků je Kosmova kronika. Takže i o ni si dovolím otřít svou nectnou hubu a podívat se na ni opravdu zblízka. Je to opravdu důležitý pramen s obrovskou vypovídací schopností - ale v jiném smyslu, než jak se běžně interpretuje. Důležité u ní není to, co píše, ale to, o čem mlčí a co zatajuje. A taky proč. 
Kdo se podíval na doporučovaný odkaz, ten si už mohl udělat alespoň rámcovou představu o tom, jak zachází s různými fakty naši historici, takže o nich ztratil školou nám vštěpované iluze o nich. Také je mu jasné, že nejdůležitějším místem naší země je nevelká rotunda, stojící na dvoře městského pivovaru, v jejíchž zdech mimo jiné bývala krčma se šantánem a také svého času i prasečí chlívek. 
Inu, právě tohle jsou ty paradoxy. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 11:13
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Dám se tedy do toho, i když je to značně syrové a nepříliš uspořádané, čili se může snadno stát, že se budu někde opakovat a někde si třeba i protiřečit. Srovnejte si to pak každý zcela po svém - mátež k tomu moje požehnání. 

Dějiny českých počátků.

Úvod neboli proč.

. České dějiny již byly popsány tolikrát, že se zdá být naprosto zbytečné pokoušet se je popisovat ještě jednou. Fakta, která jsou o počátcích našich dějin známá, byla již vykládána snad všemi možnými způ­so­by, takže zdánlivě stačí pouze vy­brat hodící se fragmenty a lze poskládat dějiny zcela dle vlastní chuti, do­kon­ce v mno­ha navzájem si proti­ře­čících variantách. Nepříliš zjednodušeně lze říci, že zatím je zá­kla­dem našich dějin Kosmova kronika, z jejíchž faktů již bylo „vytě­že­no­“ maximum. Potíž je však hlavně v tom, že pokud je možné tuto kro­ni­ku kon­frontovat s nějakým jiným zdrojem informací, fakta se větši­nou vylu­čují. Z to­ho ovšem vyplývá, že Kosmas sice půvabně a chytře, nicméně fabulo­val. Důvo­dem pro sepsání jeho kroniky tedy nebyla snaha zachovat příštím ge­ne­ra­cím co nejvěrnější obraz toho, co se skutečně stalo, ale zcela jis­tě cos úplně jiného. Abychom se tedy dostali alespoň trochu blíž ke skutečné­mu dě­ní, které Kosmova kronika něčím jiným nahrazuje, budeme muset začít značně zeširoka a velkým obloukem takříkajíc vpadnout milému Kosmovi do zad. Jsme v situaci, kdy máme k dispozici písemnou výpověď již nežijícího svěd­ka, která odporuje nám známým faktům, která ovšem většinou známe pouze z vý­povědí jiných již nežijících svědků, jejichž tvrzením však ostatní fak­ta tolik neodporují. Ces­ta to bude asi dlouhá, ale zcela jistě zajímavá, která po­kud při­ne­se nějaké výsledky, tedy takové, které budou za tu námahu určitě stát. 
. Takže proto.

Začátek aneb hledání skulinek.

. V době, kdy bylo písmo něčím výjimečným a daným pouze úzkému okruhu zasvě­cenců, mělo vyprávění a ústní tradice mnohem větší váhu, než listiny. Všechny zprávy a novinky se přenášely pouze ústně. Všude byli vítáni hosté, kteří při­chá­zeli zdaleka, protože mohli (vlastně i museli jako protislužbu) vyprávět o ci­zích krajích a zvycích, o tom, co se kde stalo, čeho byli svědky a co kde slyšeli zajímavého vyprávět. Každé vyprávění ovšem muselo dodržovat velice přísné pravidlo: „co znám pouze z doslechu, vyprávím přesně tak, jak jsem to slyšel – nesmím nic vynechat ani přidat, protože to není můj příběh“. Pokud vypravěč povídal o tom, co sám viděl nebo zažil, byl tohoto příběhu au­to­rem, mohl jej měnit i doplňovat, mohl zcela libovolně i některé části vyne­chat. Ovšem posluchači, pokud jeho příběh vyprávěli dalším posluchačům, museli jej již opět tlumočit pouze co nejpřesněji. Tím vznikaly určité historky, příběhy, legendy a pověsti, které se ve stále stejné podobě předávaly z pokolení na pokolení.
. Dlouhé zimní večery a černé hodinky, které jsou dnes pouhými slovními obraty a poetický­mi pojmy, byly tenkrát po velkou část roku každodenní realitou se kterou se bylo nutné nějak vyrovnat. A protože světlo, při kterém by se dalo něco rozum­ného dělat, bylo pro většinu populace nedosažitelným přepychem, byl tento čas ideální pro vyprávění příběhů, pokud možno dlouhých a zajímavých. Dobří vypravěči byli velmi ceněni, ale za dlouhou zimu i jim už docházela zásoba pří­bě­hů a často tedy začínali znova nebo opakovali příběhy, které se poslucha­čům zdály zvláště pěkné. Vyprávění byla rozdělena do jakýchsi kategorií, z nichž každá měla svoje specific­ká pravidla. Určení „kategorie“ příběhu prováděl každý vypravěč hned na za­čát­ku vyprávění, aby posluchačům bylo jasné, jak dalece se na fakta mo­hou spolehnout a zda předkládanému mohou či nemusí věřit, zda jde o sku­teč­ný příběh nebo o pohádku.
. Namátkou několik příkladů úvodních preambulí různých kategorií.
. „V létě, co bylo po tý zimě, co napadlo sněhu až po střechu, jsem se vydal ...“ - znamená, že příběh vypravuje ten, kdo ho prožil, takže se bude možné na ledacos vyptat, navíc asi většina posluchačů tu zimu pamatuje.
. „Byl jsem ještě kluk, když se táta vrátil bez levého oka a tenkrát vyprávěl, že ...“ -  znamená, že je to příběh odposlouchaný od přímého účastníka, jehož se vypra­věč mohl i vyptat, ostatně někteří ještě jeho otce pamatují a tento příběh od něj také slýchali, takže mohou vypravěče opravovat, pokud by se nějak odchýlil.
. „Slyšel jsem, jak vyprávěli kupci, že daleko na severu ...“ - příběh bude asi neuvě­ři­tel­ný z dalekých krajů, kde panují jiné mravy, ale kupci se přece jen dosta­nou všelikams a vidí ledacos.
. „Můj děd vyprávěl, že slyšel od svého děda ...“ - zde se již posluchač dostává za horizont ověřitelnosti.
. „Kam až lidská paměť sahá ...“ nebo „Od nepaměti se vypráví ...“ je kategorie historic­kých legend a mýtů.
. „Bylo, nebylo ...“, „Byl jednou jeden ...“, „Za devaterými horami a devaterými řekami ...“ - tento začátek znamená, že se jedná o pohádku, což je příběh smyšlený s mra­voučným ponaučením.
. „Povídá se, že ...“ - následuje nejspíš nějaká strašidelná historka, která má příjemně polechtat nervy posluchačů.
. Podobná kategorizace se přenesla také do psaných dokumentů, v nichž vlastně setrvává dodnes. V listinách se tedy uvádí, proč byly vlastně sepsány, jakou mají právní váhu, za jakých podmínek trvá jejich platnost atd. U listin někdy nejde o samostatně formulovaný úvod, ale kategorizace je provedena v toku textu ustálenou formulí. Tyto formule však není vždy možné brát doslovně, pro­tože často pouze vyslovují určité přání, jinak řečeno – pokud proti nim ně­kdo ne­vys­toupí, bude se zdát, že.. . Tak například formule „jak je odedávna zvykem“ může sice znamenat, že se jedná o dávný zvyk, ale stejně tak může znamenat, že se to již stalo, ale třeba pouze dvakrát, přičemž je snaha to za dávný zvyk vydávat. Stejně tak formule „starodávného rodu“ může také klidně znamenat, že rod je ve šlechtickém stavu teprve druhou či třetí generaci. 
. Pro současníka to zní trochu nezvykle, ale v dobách, kdy písmo ovládali většinou pouze kněží, mělo mluvené slovo daleko větší váhu než psané dokumenty. To, co písař napsal, totiž nemohl běžný člověk zkontrolovat, a tak se jednalo pouze o „kněžské čmáranice“. Pokud muž promluvil nahlas a veřejně, mohl ho kdo­ko­li z přítomných opravit, jestliže to nebyla pravda. Když nikdo nic nenamítl, bylo vyslovené přijato jako pravdivé a všichni přítomní se stali svědky. Tak ta­ké nebylo možné nějaké výroky pozměňovat nebo falšovat, ovšem jejich plat­nost byla omezena délkou života prohlašovatele a svědků. Relativně snadno byl ten­to problém řešen tím, že výroky s potřebou delší platnosti byly prohlašo­vá­ny opakovaně, většinou při nějakých příležitostech.
. Problém trvanlivosti byl naopak výtečně vyřešen u listin. Jejich další výhodou by­lo to, že zachovávaly svůj obsah naprosto nezměněný. A další výhodou byla jejich snadná přenositelnost spojená s tím, že posel nemusel znát obsah pře­ná­šené zprávy. Neměnnost obsahu získala postupně listinám důvěru; to, že pro zachování jejich obsahu není nutné jeho zveřejnění, jim získávalo i oblibu, protože tak bylo možné zachovat i různá ujednání, která by veřejností nemuse­la být přijata příliš kladně. Dvojsečnost neveřejnosti a trvanlivosti listin se zpo­čátku vůbec neprojevila, protože původní listiny byly pouze písemným zá­zna­mem ústního ujednání či prohlášení. 
. Z přítomných svědků ti nejvýznač­něj­ší by­li v listině jmenováni, později také k listině připojovali svoji pečeť. Pra­vost listiny byla v té době ověřována ústní výpovědí svědků. Teprve časem se zjisti­lo, že pokud jsou svědci mrtvi, nemohou vlastně pravost listiny dosvědčit. V tom případě se tedy předpokládalo, že pokud byli při sepsání jako svědci, je vlastně již tím pravost listiny osvědčena. Tím byla důvěryhodnost listin pro­dlou­žena prakticky navždy, stačilo pouze prokázat, že svědci žili, a případně později to, že pečeti nebo podpisy jsou pravé.
. Při zkoumání listin bylo objeveno značné množství listin padělaných; u starších padělků se většinou jedná o jakousi písemnou náhradu ústních darování či nadání panovníka klášterům, tedy listiny, které sice nebyly pravé, ale dosvěd­čovaly skutečná darování, učiněná ústně. Postupem doby se začaly objevovat i padělané listiny, které dosvědčovaly darování majetků, o které se vedly spory, takže u nich již není skutečnost darování zcela mimo pochybnost. U těchto lis­tin již je zcela využita obrovská „výhoda“ psaného dokladu, která tkví v tom, že psané může pravdu pouze předstírat, stejně jako prohláše­ní beze svědků.
. Protože znalost písma byla v rukou církve, je pochopitelné, že jak pravé, tak i pa­dě­lané listiny sloužily především prospěchu církve. Bohaté zkušenosti se vším, co s listinami nějak souvisí, umožnily církvi využívat všech možností, které jí písmo a listiny dávaly.
. Aby bylo možné se dopracovat nějakých výsledků, je nutné posuzovat každý zdroj informací podle jeho hodnověrnosti a vypovídací síly. Některé zdroje, většinou věcné, nemohou svoji výpověď prakticky ovlivňovat, protože na nich nijak ne­závisí. Naopak většina faktů, zprostředkovaných autorem, závisí na autoro­vě záměru či účelu, pro který byly zveřejněny. Pod tímto zorným úhlem je možné vytěžit cenná fakta například i z padělaných listin, pochopitelně však fak­ta ji­ná, než se snaží předkládat. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 11:19
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. Totéž platí i o Kosmově kronice, kterou nelze brát jako dílo, zaznamenávající sku­tečnou historii tak, jak to u kronik předpokládáme dnes. Její smysl i účel je naprosto jiný, neboť ve skutečnosti není žádnou kronikou – pouze se totiž jako kronika tváří, aby tak splnila to, proč byla napsána. Pokud se podaří dostateč­ně přesně odhalit její smysl, bude možné i dostatečně přesně posoudit to, co říká. A také proč to říká a zda to je skutečnost. A také proč neříká něco jiného či jinak, což by případně odpovídalo skutečnosti lépe. K tomu, proč tedy Kos­mas svou kroniku vůbec psal, se míním ještě vrátit. Abych nepůsobil klamným dojmem, že Kosmovu kroniku snad nemám rád, míním se podobně podívat i na další zajímavé dílo, které se také pouze tváří jako kronika, totiž kroniku tzv. Dalimila.
. Samozřejmě je potřeba posuzo­vat to, co Kosmas skutečně napsal, protože jeho pů­vodně velice nejednoznačné a neurčité formulace jsou dalšími autory před­kládány jako nezpochybnitelná fakta. Tak dojde například k tomu, že když Kosmas psal, že „kdysi kdosi přišel odkudsi se svým lidem, a vystoupil na jakýsi vrch, snad Říp či některý jiný“, o dvanáct sto­letí později se již i jinak zcela rozumní lidé pokoušejí na Řípu nalézt nějaké fyzic­ké stopy, které zde při svém příchodu zanechal praotec Čech.
. Abychom však „netrápili“ pouze Kosmu, který má tu smůlu, že jeho „kronika“ je dílem skutečně stěžejním, probereme ze stejného úhlu pohledu všechny do­stup­né zdroje historických faktů. Výsled­kem tohoto pitvání by měly být dosti pravděpodobné dějiny, které by pokud možno neměly odporovat věcným nále­zům, ale spíš je vysvětlovat.
. Naznačený rozdíl mezi ústní tradicí a psanými doklady bude ještě hrát svoji roli v dalším výkladu, dokonce větší, než jsem původně předpokládal. Dále se tedy podíváme, pokud možno realisticky, na podmínky, v nichž se tvořily naše dějiny v době před příchodem písma. Pochopitelně náš obraz nemůže být zce­la přesný, ale z různých útržků, které více méně nechtěně prosakují v ně­kte­rých zprávách, se dá docela dobře pomocí logiky vykonstruovat.
. Původně se obyvatelé naší země sdružovali do obcí, které tvořilo vždy několik obydlí, v nichž žily jednotlivé rodiny, jejichž základem ovšem ještě nebyla páro­vá manželství. Spíše se jednalo o soužití skupiny různě starých mužů se sku­pi­nou různě starých žen. Aktuální manželské páry se prakticky vytvářely až večer, zřejmě výběrem žen podle hierarchického postavení mužů v rodině, při­čemž vzniklé děti patřily „hlavě rodiny“, kterou byl nejsilnější muž. Nejspíš on také rozhodoval, které ze „vzniklých“ dětí prohlásí za své dědice a nástupce, te­dy za vlastní. Tento muž také rozhodoval v rodině a navenek rodinu zastupo­val. Degeneraci potomstva se zřejmě čelilo jednak tím, že do večerního „páro­vání“ byl zařazován na čestném místě host (podobně jako u eskymáků sdílí s hostem lože manželka), a potom tím, že nové „manželky“ se pořizovaly z jiné rodiny. Poněkud svérázné názory a velice volně pojímané manželské svazky by­ly církví kritizovány ještě v několika následujících staletích. 
. Všechny rodiny v obci tvořily dohromady rod, který tuto obec obýval a vlastnil i pů­du v oko­lí. Každá obec měla svého rodového stařešinu, kterým byl nejmoud­řejší a větši­nou i nejstarší muž rodu. Ten rozhodoval o dění v obci, pří­padně se radil se zástupci rodin.
. Mezi obcemi byly sice různé vzdálenosti, ale pokud lidé v sousedních obcích mlu­vili stejným jazykem, znamenalo to, že patří ke stejnému kmeni. Každý z těch­to kmenů měl svého stařešinu, nejmoudřejšího a nejzkušenějšího muže, který kmen vedl a rozhodoval v případě sporů mezi členy. Po jeho smrti na toto mís­to nastoupil opět nejmoudřejší a nejzkušenější muž kmene, který však mohl být i z jiné obce. Jak se kmen rozrůstal, zvětšovalo se jeho území a přibývalo obchodních i sousedských kontaktů a úměrně s tím i problémů k řešení.
. V další fázi vývoje se tedy postupně ze stařešinů rodových vyvíjí rada starších, kte­rá kmenovému stařešinovi pomáhá hledat správná řešení jako sbor porad­ní, ale také může stařešinovo rozhodnutí napadnout a případně i zvrátit. Tím se tato rada dostává mezi kmen a stařešinu, vůči stařešinovi zastupuje kmen a vůči kmeni stařešinu. Praxe byla nejčastěji taková, že pokud stařešinovo roz­hodnutí schválila rada starších, vešlo v platnost a nebylo již proti němu od­volání.
. Tím, že rada starších převzala na sebe odpovědnost za správná a moudrá rozhod­nutí, nebylo již nadále bezpodmínečně nutné, aby byl stařešina nejmoudřej­ším a nejzkušenějším mužem kmene. Současně díky snaze každého kmene ovlád­nout stále větší území dochází k častým bojovým střetnutím se sousedy, která úspěšněji řeší odvážný riskující bojovník než opatrný moudrý stařec. Tím se tedy do čela kmene dostává častěji bojovník, čímž se postupně mění původní sta­řešina v lecha.
. V případě jeho úmrtí již tedy nebývá předem jasné, kdo se stane jeho nástupcem. Ra­da starších zasedá neveřejně, aby prostí členové rodu neslyšeli argumenty pro ani proti jednotlivým kandidátům, nemohli jednání ovlivňovat a hlavně aby ne­viděli, jak se vlastně dělá vnitřní politika. Rozhodnutí rady je potom veřejně vyhlášeno, aby každý věděl, kdo je dalším lechem. Toto rozhodnutí se již nedá změnit, takže přítomní členové kmene jásají a oslavují nového lecha, jako kdy­by jím byli nevím jak nadšeni, což je tím moudřejší, čím méně tomu tak je. V té­to době se může stát lechem vlastně kterýkoli bojovník, který se ně­čím pro­slaví, pokud možno vícekrát a nejlépe dosti těsně před smrtí sou­čas­ného lecha. Jestliže lech panuje do požehnaného věku, může ho v některých bojích zastu­povat jím pověřený voje­vůd­ce, který pokud se osvědčí, má reálnou naději na nástupnictví. Podobně může lech pověřit někoho částečně samostat­nou správou odlehlejšího nebo čerstvě dobytého území, zvláště pokud na něm předpokládá častější drob­né problémy.
. Původní pohraniční potyčky o kus území, který by se dal připojit k území kmeno­vému nevyžadovaly většího válečnického umění – kus půdy se prostě osídlil a potom buď ubránil, nebo ne. V obou případech došlo ke značným materiál­ním i lidským ztrátám, které často převýšily případný zisk. Jenže získané bo­jo­vé zkušenosti a pořízená výzbroj se dala uplatnit i při různých loupežných výpra­vách, které se podnikaly na území nepřítele, jemuž bylo nutné se po­mstít. Nepřítelem se stává původně docela dobrý soused, po­kud se mu podaří dostat nazpátek tu část původně jeho území, kterou jsme již považovali za na­ši.
. Válčení na území nepřítele, to je ovšem docela jiná káva. V případě úspěchu to zna­mená návrat s dobytkem a zásobami, k zahození nejsou ani zajatci, kteří mo­hou buď levně pracovat, a nebo se dají výhodně prodat jako otroci. Pokud se proradnému nepříteli podaří nějakými kouzly zvítězit, není potřeba se sta­rat o padlé ani o napáchané škody, stačí se pouze co nejrychleji vzdálit váleč­né vřa­vě a doma to potom vylíčit jako podlou zradu, kterou bude nutné příští rok patřičně potrestat. 
. Vlastně vždycky nejvíc záleželo na tom, jak se to potom doma vylíčilo. Něco bylo třeba zveličit, něco přikrášlit, o něčem se zmínit jen letmo a něco, jako například různé ty kratochvíle ještě před vypálením osady, raději vůbec nezmiňovat. V dobách, kdy kořistí mohla být hlavně úroda, byla nejvhodnější pro válčení doba těsně po žních. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 11:25
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. Vojenské úspěchy byly velice výnosné, muselo jich být ovšem více, než neúspě­chů, které byly pochopitelně ztrátové. A ještě jeden háček to mělo – zatím co „naši“ někoho někde spravedlivě trestali, jiný zbabělý nepřítel věrolomně pu­sto­šil a dranco­val u nás, takže nakonec nula od nuly pošla. Z toho důvodu se začala stavět na velkých kop­cích velká hradiště, která sloužila jako útočiště před plenícím nepřítelem. Tím­to způsobem se daly výrazně zmenšit vlastní ztráty v době, kdy byli bojovníci zaměstná­ni výnosným trestáním na cizím území. Potíž ale byla v tom, že ne­přá­telé ten náš výborný nápad s hradišti od­koukali, takže to trestání už taky nebylo tak výnosné, jako dřív.
. Vojenské kvality lecha tedy začínají rozhodovat o úspěšnosti a bohatství celého kmene, ovlivňují velikost ovládaného území a politickou váhu kmene. Úspěš­něj­ší kmen se samozřejmě mohl snáze ubránit nepříteli, mohl se snáze spojit s jiným kmenem k obraně či útoku, měl také mnohem větší naději na to, že jiný kmen bude raději platit poplatek, kterým si zajistí na nějakou dobu mír. Zkušenosti a moc, které současný lech měl, využíval mimo jiné i na to, aby se dalším lechem stal pokud možno některý z jeho synů či příbuzných, čímž se ustálilo nakonec jen několik rodů, z nichž mohl lech pocházet.
. Také se dalo časem docílit i toho, že nepřítel, nad nímž se dařilo pravidel­ně­ji vy­hrá­vat, se raději dobrovolně podrobil. Pochopitelně za tu dobrovolnost musel mít nějakou kompenzaci. Tou bylo nejspíš to, že se obě území spojila v jeden celek (což bylo z hlediska prostého obyvatelstva téměř jedno, či jen spíše mírně lep­ší), a jako další to, že dosavadní vládce podrobeného území se stal případ­ným nástupcem vítězného lecha, což nadále začalo platit i o jejich ro­dech (pro vládnoucí vrstvu dosti citelná výhoda).
. Tímto postupem, míním zvětšování území, se postupně mění lech ve vévodu, kte­rý již není radou starších přímo volen či vybrán, ale spíše pouze schvalován a posléze představován přítomným zástupcům kmene, jimiž je či není přijat. Obdobným procesem, jakým vznikala vévodství, začala vznikat jejich spojo­váním knížectví. Proces „volby“ knížete zůstal celkem zachován, ale z několika indicií se zdá být pravděpodobné, že vedlejší větve panujícího rodu, případně rody ve volbě neuspěvší, odcházely vládnout vedlejším či okrajovým územím jako jacísi podvladaři (subregulus ap.). Těmto územím vládli částečně nezá­vis­le, ale jako trvalí spojenci knížete, kteří mu pomáhali ve větších bojích, při­čemž s menšími šarvátkami se vyrovnávali samostatně a s většími s podporou sou­sedního podvladaře, případně samot­ného knížete.
. Vévoda ovládal pouze území, které mohl osobně pra­vi­delně se svou druži­nou objíždět, veškerou moc vykonával osobně, jeho rodina či rod byl na daném území nejmocnější, takže vláda nad vévodstvím byla prakticky dědičná – další vévoda byl z téže rodiny a na jinou rodinu mohla moc přejít pouze při vymření či totální neschopnosti rodiny původní. Sídlo vé­vo­dy bylo nejčas­těji někde kolem středu jeho území, neboť to bylo pro sprá­vu teritoria nejvýhodnější. 
. Pokud došlo k ovládnutí území soused­ního vévody či sousedních vévodů, došlo k několika komplika­cím, které tento stav odlišily od původního vévodství. Pře­de­vším se teritorium rozšířilo natolik, že již nebylo možné, aby jej pa­nov­ník spravoval celé osobně. Tento problém byl řešen buď tím, že nově ovládnuté území spravoval nadále původní rod, který se zavázal posluš­ností, nebo tím, že panovník nad novým územím ustanovil správcem někoho ze svých příbuzných nebo družiníků. Přitom obě řešení měla své výhody i nevýhody. 
. Dalším problémem bylo to, že na spojeném území, které již mů­že­me klidně zvát knížectvím, začalo být již více než jeden primární a jeden sekundární rod, které si mohly činit nárok na případnou vládu. Během vlády knížete je situace cel­kem jasná a klidná, v knížectví panuje politický klid – kníže vládne, současně se soustřeďuje opozice kolem pravděpodobného kníže­cího ná­stup­ce a současná vládní klika má vlastního protikandidáta. V okamžiku úmrtí knížete jsou tedy většinou k dis­pozici dva kan­didáti, z nichž jeden je schválen či přijat většinou těch, kteří o tom mohou roz­ho­dovat.
. Rozhodnutí, zda nového knížete přijmou či nikoli, mohou činit pouze pře­dá­ci, je­jichž postavení a existence není na osobě knížete přímo závislá, to znamená předáci rodoví. Při aktu schvalování nového knížete se nejedná o jeho volbu v plném slova smyslu, to je návrh několika kandidátů a vý­běr jednoho z nich. Kandidáti byli většinou pouze dva, přičemž jeden z nich byl na shromáždění šlechty prohlášen za knížete. Pokud mu vět­ší část šlechty provolala slávu, byl šlechtou za knížete přijat a rovnou se ujal vlády. Jestliže většina šlechty vyjádřila nesouhlas mlčením nebo mru­če­ním, byl za knížete prohlášen druhý kan­di­dát, jemuž byla ná­sled­ně provolána sláva.
. Původně byli kandidáti vybíráni z různých rodů, takže bylo běžné jak to, že další kníže byl téhož rodu jako předchozí, tak to, že další kníže byl rodu ji­né­ho. Při­rozenou snahou vládnoucího knížete bylo zajištění co nejlepší po­zice vlastnímu rodu tak, aby z něj byl zvolen i další kníže. Toho vě­šinou dociloval tím, že okrajové části teritoria svěřoval do správy svým příbuzným jako tzv. úděly. Další cestou k posilování moci vlastního rodu, bylo soustavné omezování moci rodů konkurenčních. Toho dociloval nej­snáze tím, že jejich předákům uděloval takové funkce, které nesly velké riziko chyb, které potom nemilosrdně trestal zmr­za­čením, smrtí nebo vypově­ze­ním.
. Tímto způsobem se ovšem dalo docílit pouze toho, že protikan­di­dát byl na­to­lik slabý, že při „volbě“ vlastně neměl šanci. Jenže i tak bylo ještě značné riziko, že by vláda přece jen mohla přejít do jiného rodu. Cílem pro­to bylo dosáhnout to­ho, aby oba kan­didáti byli vybíráni pouze z dosud vládnoucího rodu, tedy docílit vlády dědičné. K tomu ovšem bylo nezbytné učinit tento rod výji­mečným něčím, co dává nárok na vládu pou­ze jemu. V do­bách zvykového práva to mohl být opět pouze zvyk, v tom­to případě tedy zvyk volit knížete pouze z tohoto rodu. Pokud tedy rod, později známý jako Přemyslovci, mínil skutečně docílit dědičné vlády, musil být jediným rodem, z něhož se kdy kníže vybíral. Protože tomu tak v minulosti nebylo, stalo se důležitým minulost opravit natolik, aby to tak alespoň vypadalo. Právě k tomuto účelu vznikla tzv. Pře­myslovská po­věst. Jejímu zevšeobecnění však bránila paměť konku­renčních rodů, které ta­ko­vé uzmutí vlast­ních nároků ne­by­li ochotni strpět.
. Další potíž při výběru kandidátů z přemyslovského rodu byla v tom, že jich vždy chtělo vládnout více, takže mezi sebou o vlá­du bojovali, a většinou velice nevy­bíravě. Rozhodně nelze sou­hlasit s názorem, že to byl dobrý panovnický rod, pod nímž ze­mě vzkvétala. Aby se počet kandidátů omezil pokud možno pouze na jediného, kterého by šlechta pouze potvrzovala, sta­no­vili postupně různá pravidla (seniorát, primogenitura). Tím byl vždy jasně stanoven oprávněný kandidát a ostatní byli bez nároku. Jenže sta­no­vením pravidla stejně vznikli kandidáti dva – jeden podle pravidla do­sa­vadního a jeden podle pravidla no­vého.
. A opět další potíž – pravidlem byl vybrán jedinec již předem, nezávisle na svých schopnostech, které mnohdy dobrou vládu neumožňovaly. To také přispívalo k tomu, že byla snaha často nastavit nová pravidla, podle nichž by byl nástup­cem někdo jiný. Další snahou bylo vyloučit nutnost schválení knížete šlech­tou, případně postupně začleňovat mezi rodovou šlechtu předá­ky původně knížecí, kteří byli závislejší a snáze ovla­datelní. Pokud selhaly všechny tyto možnosti, uchýlili se někteří i k to­mu, že kní­že může, případně musí být schvalován či dokonce jmenován vyšším pa­novníkem, to jest králem nebo císařem. Někteří šli dokonce tak daleko, že byli ochotni od nich přijmout původně nezávislou zemi ja­ko léno.
. Získávání dalších území současně měnilo velikost a tvar teritoria, takže původní mocenské centrum se mohlo dostat do nevýhod­né polohy daleko od středu. Proto docházelo k přesídlení pa­nov­níka do nového centra ve výhodnější poloze. Často se novým centrem knížectví mohlo stát původní centrum některého po­dro­be­ného vévodství, čímž se ještě navíc komplikovaly vztahy mezi případnými kandidáty na vládu, protože rod podrobe­ného vévody měl případný nárok na vládu ve svém původním centru, které teď bylo centrem knížectví. K přesunu mocenského centra ke středu teritoria zřejmě nedocházelo pouze až po ovlád­nutí dalšího území, ale také předem. Kníže zcela prozíravě přesunul své cen­trum směrem k vévodství, které si hodlal podrobit – tím byl vybranému nepříteli blíž, takže mohl lépe a rychleji soustře­ďovat síly k různým vojenským střet­nutím. Po případném dobytí no­vé­ho území již nemusel centrum měnit, pro­tože se dostalo opět blíže středu ovládaného teritoria.
. Po tomto zdánlivě odtažitém úvodu je již možné se pokusit známá, snadno předpokládatelná i logicky z nich vyplývající fakta co nejorganičtěji pospojovat a uspořádat. 

. V dalším používám pro přehlednost dvou značek: 
(!) pro fakta něčím dostatečně prokázaná či z nich vyplývající
(!?) pro fakta pravděpodobná 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 11:38
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Což dává prozatím tento výsledek:

. V české kotlině se většinou v povodí řek nacházelo několik původně svébytných společenství, které nazýváme kmeny. Jejich jména a lokalizace sice zatím ne­jsou vždy tak přesné, jak bychom si přáli, ale vzhledem k tomu, že postupem doby stejně došlo k jejich splynutí, není tento nedostatek zásadním. V násle­dujícím výčtu, který by měl platit zhruba v 7. století, uvádím v závorkách dnešní názvy středisek či útočištných hradišť, která byla na území dotyčného kmene, při­čemž si vymiňuji právo na nepřesnosti i omyly. Z těch kmenů, které ales­poň trochu známe, lze hovořit o Hbanech (Cheb) v oblasti potomního Chebska, s nimi sousedících Sedličanech (Kolová, Tašovice a Sedlec) na horní Ohři, sousedí­cí s kmenem Lučanů (Rubín, Žatec, Dřevíč, Dra­huš, Vlastislav a Levousy) při dolní Ohři. Od nich na sever byl kmen Le­mu­zů (Bílina a Zabru­šany) na levém břehu dolního Labe, sousedící s kmenem Děčanů (Děčín) na pravém břehu. S nimi na jihu sousedili Litoměřici (Litoměřice), jejich sousedy byli Pšované (Stará Boleslav, Přívory a Mělník). Ti sousedili na jihozápadě s Čechy soustředěnými na levém břehu Vltavy (Stradonice, Libu­šín, Budeč, Levý Hra­dec, Pražská Šárka, Pražské Butovice, Tetín, Hostim, Humenská a Pražský Hrad), na východě s Charvátci, zvanými též Charváti Menší či Bílí (Hradsko Kanina, Mladá Boleslav a Chlum). Od nich na severovýchod a východ je území Charvátů zvaných též Velcí Charváti (Poráň, Hrada-Klamor­na, Hra­dec u Loukovce, Prachovské skály, Češov, Vysoké Veselí, Ostroměř, Kaly, Hos­tin Hradec, Kladsko, Vraclav, Chrudim, Čáslav-Hrádek, Zkamenělý Zámek u Hlinska a Litomyšl-Benátky). Od nich jižně a jihozápadně na pravém břehu Vltavy kmen Zličanů (Oldřiš, Libice, Ždánice, Doubravčice, Přistoupim, Tismi­ce, Klučov, Radim, Klášterní Skalice a dvě Kouřimská Hradiska). Od nich jihozápadně kmen Boleticů (Dojetřice-Sázava, Vraník, Hradisko u Vlašimě, Nalže­jovické Podhájí, Chýnov, Bechyně, Svákov, Smoleč u Písku), jižně od nich Doudlebi (Litoradice, Doudleby, Branišovice, Brloh), od nich na západ kmen Netoliců (Netolice, Hrádek u Nemětic), dále severozápadně kmen Voly­ňanů (Prácheň, Kněží Hora, Hradiště u Sousedovic, Hrádek u Nemětic, Hrádek u Hud­čic, Šance u Březnice a Kozárovice-Podhoří). Dál na severozápad kmen Mžanů ko­lem Mže/Berounky (Bezemín, Starý Plzenec, Bukovec a Hradiště u Březiny). Kmen Domažliců (Hradec u Stoda, Štítary, Příkopy a Tuhošť) je po­zději uváděn pouze jako knížecí správní oblast Tuhošť. Mezi území Děčanů s Litoměřici a Charvátců s Char­váty zasahuje až k území Pšovanů pruh území Srbů (kolem Mimoně), později známé jako Záhvozd.
. Tento výčet nemusí být ani zcela přes­ný, ani zcela vyčerpávající a slouží pouze k prvotní povšechné orientaci, i když je zajímavé, že počet kmenů jen nepatrně převyšuje po­čet „Boemanů“ pokřtěných r. 845 v Řezně.
. Z dalších zpráv okrajové drobné kmeny mizejí, takže je pravděpodobné, že Sedl­čané a Lemuzi splynuli s Lučany, Děčané a Litoměřici s Pšovany, a Volyňané, Netolici a Boletici s Doudleby. Domažlici zůstali samostatní jako správní území, Mžané sply­nuli s Čechy. V této fázi se tedy v české kotlině nachází asi šest vé­vod­ství: Lucké, Pšovské, České, Doudlebské, Zlické a Charvátské.
. Během 8. a 9. století dochází ke spojování jednotlivých kmenů do větších celků, které většinou nesou název některého původního kmene, většinou toho, z ně­hož pochází vladař. Některé kmeny si zachovaly svébytnost s tím, že jim vládl ně­kte­rý příbuzný sousedního panovníka. Později mohly být tyto úděly spravo­vány i některým knížetem dosazeným předákem. Z nich zatím známe Chebsko, které zůstávalo pod názvem Horní Falc samostatným až do středověku. Dalším bylo území Domažliců, dle jednoho ze středisek později zvané jako Tuhošťsko. Třetím je Záhvozdsko, kdysi známé jako území kmene Srbů.
. Sedličané a Lemuzi se dostali pod nadvládu Lučanů, kteří si zřejmě válečným kon­fliktem podrobili kmen Čechů. Tento fakt je poněkud překvapivý, protože Kosmův popis této události má výsledek opačný, který však neodpovídá dal­ší­mu vývoji. Na pravém břehu Labe došlo zatím neznámým procesem ke spojení Děča­nů, Litoměřiců a Srbů v jeden celek, kterému vládli v 9. století Pšované. Kon­cem 9. století bylo toto území též zváno Srbským. Pšovští vévodové dostali pod svou nadvládu i území na druhém břehu Labe. Toto území se zvalo České a do té doby bylo pod vládou vévodů Luckých. Ti přijali nadvládu Pšovanů dobro­vol­ně, takže se stali sekundárním vládnoucím rodem, který měl nárok na vlá­du, pokud vymře rod védodů Pšovských. 
. Tato fakta se mohou zdát uměle vy­konstruovaná, ale situace se radikálně změní, pokud si dosadíme za vévody Lucké rod Vršovců, u něhož je toto spojení skutečně zmiňováno. Pšovský vévo­da (uváděný jako Lecho, též Becho) je zmiňován v souvislosti s bitvou u Can­bur­ku (který je hra­diš­těm na území Charvátců), další Pšov­ský vévoda, nazýva­ný též panov­ní­kem Srbů, je Slavibor, jehož dceru Ludmilu (posléze svatou) pojal za choť Boři­voj, prokazatelně syn Velko­mo­ravského panovníka Rostislava. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 11:42
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. K dosud nijak blíže neobjasňovanému přestěhování Přemyslovců, původně mo­rav­ských, na Pražský hrad dochází k pominutí (u Kosmy záměrnému) faktu, že Pražský hrad byl opevněn a používán ja­ko sídlo vévody již delší dobu před pří­chodem Bořivoje. Z toho se dá celkem logicky odvodit, že původním vedoucím kme­nem pro území potomních Čech, byli Pšované, se sídlem vévody kolem roku 850 na Pražském hradě. Zdá se tedy, že Slavibor sí­d­lil na Pražském hradě, a je nejspíš totožný s dosud neznámým velmožem, pohřbeným na pa­hor­ku Žiži. Pro tuto teorii hovoří místo pohřbení a zároveň stejná krevní skupi­na (A), jakou má i sv. Ludmila. Jestliže je tato teorie správná, je Slavibor nejspíš vnu­kem (či alespoň násled­ní­kem) Pšovského vévody „Lecha/Becha“, hájícího Cannburk. Sla­vi­bo­ro­va dcera Lud­mi­la se provdala roku 871 za Bořivoje, syna morav­ského krále Rostislava; od tohoto roku se zúčast­ňuje Bořivoj (kterému v té době bylo kolem 20ti let) po boku Slavi­borově bojů s Franskými vojsky. S manželkou Ludmilou sídlil na Levém Hradci, což byl prp. pšovský údě­l, který spravoval, a kde postavil kostel sv. Klimenta liturgie slovanské. V bo­jích s Fran­skými vojsky Slavibor r.872 (ne­bo 873) padl, a pro­tože neměl muž­ského po­tomka, chtěl po něm převzít vládu jeho zeť. Tato al­ter­nativa se nelíbila předá­kům domá­cích rodů, kteří odmítali předání vlády "po přeslici" a navíc by raději zvolili nového vévodu mezi sebou. Nejvý­znač­něj­ším byl v té do­bě rod Vršovců, původně vévodů Luckých. Ti byli podro­beni Pšovskými vévo­dy (ohlasem je "lucká válka" u Kosmy), a celkem prá­vem očekávali, že převezmou vládu nad spoje­ným úze­mím, takže nejspíš oni byli iniciátory nepři­jetí a vyhnání Bořivoje z Čech.
. Bořivoj jako zeť Slavi­bo­rův působil v Čechách příliš krátce, navíc zřejmě nebyl politicky natolik atrak­tivní, aby s ním spojilo svou případnou budoucnost do­statečné množství rodových předáků vázaných na Slavibora, stejně jako nezís­kal přízeň Slaviborovy družiny. To svědčí o tom, že Slavibor zahynul v boji, a dalo by se říci poněkud předčasně či neočekávaně, protože nedoká­zal připra­vit Bořivojův hladký nástup. Největší překážkou byl nárok Vršov­ců, kteří měli při vymření vévodů Pšovských převzít vládu nad celým kní­žectvím. Jejich vláda by zřejmě znamenala likvidaci dosavadní vládní Pšov­ské kliky se Slaviborovými předáky, která sice neměla sílu či chuť dosadit do vlády Bořivoje, ale její vliv stačil na to, aby prosadila do vlády zlického vévodu Svatopluka (869÷894+), který byl sy­nem Moj­mí­rov­ce Děpolta (846÷869před+) vládnoucího v Kou­řimi. 
. Svatopluk byl zřejmě přijatelnější než Bořivoj, snad proto, že jeho vlastní ze­mě těsně sousedila, či proto, že na rozdíl od Bořivoje již panoval, kdežto Bořivoj měl pouze v budoucnosti snad jednou zdědit vládu v poměrně vzdá­lené Mo­ravě. Navíc Bořivoj ještě neměl dost silnou a zkušenou vlast­ní družinu a postrádal i pevné zázemí, takže není divu, že nedokázal tuto situaci silou a mocí zvlád­nout, pročež byl z Čech vlastně vyhnán. V Če­chách tedy údajně vládl až do své smrti Sva­topluk, který pomě­ry konsolidoval natolik, že po jeho smrti mohl již Bořivoj převzít vládu bez větších potíží. 
. Vzhledem k tomu, že se Svatopluk na sklonku života silně angažoval na Moravě, kde se snažil uchvátit stolec svého strýce (přes matku) Rostislava (846÷870), je velmi pravděpodobné, že vládu v Kouřimi předal svému asi mladšímu bratru Vítěslavovi (872÷895) (po němž ji převzal jeho syn Radslav (936÷950)), a na Pražský stolec dosadil jako svého zástupce Rostislavo­va syna Boři­voje (849*÷894+), nejspíš hlavně proto, aby mu na Moravě ne­pře­kážel. Po smrti Svato­plukově tak v Praze vlastně žádná volba nebyla nutná, protože Bo­ři­voj pouze ve vládě pokračoval. 
. Přibližně v téže době jsou Doudlebi ovládnuti vévody Zlickými, takže počet vévod­ství se v České kotlině zredukoval na pouhé tři – České, Zlické a Char­vát­ské. Tato vévodství mezi sebou zřejmě nevedla pravidelnější války, o více méně přátelských či alespoň navzájem se respektujících vztazích svědčí i sňat­ky me­zi jejich vévodskými rody. Podobný vztah mělo vévodství Zlické, v němž vládl Mojmírovec Děpolt, s říší Velko­mo­rav­skou, s níž přímo sousedilo. I z toho se dá usuzovat, že bylo zvykem svěřovat do jisté míry nezávislou vládu v okrajových oblastech buď příbuzným panovníka nebo ve volbě neuspěvším kandidátům.
. Postupem doby ovládl vévoda Zlický i území Charvátské, takže v době Boleslava I. již byla na území potomních Čech knížectví pouze dvě, České pod vládou Pře­mys­lovců, a Zlické pod vládou Slavníkovců. Při spojení těchto území riskovali Přemyslovci, že se další vláda může dostat do rukou Slavníkovců (Svatopluk z jejich rodu již dokonce v Praze vládl, jeho bratr Vítěslav byl švagrem Jindři­cha I. Ptáčníka), navíc přímo v Čes­kém knížectví byl nárok Přemyslovců stále ohrožován Vršovci. Tyto dvě hrozby se pokusili Pře­my­slovci řešit vytvořením tzv. Přemyslovské pověsti. Její základ je publiko­ván Kristiánem, synem knížete Boleslava I., a dopracován Kosmou.
. Kosmas však nepsal svou kroniku pouze ze své vůle a podle svých představ. Z ví­ce dedikcí jeho kroniky lze usoudit, že ji psal na objednávku „vyšších míst“, která mu byla tlumočena, zároveň s hrubým scénářem, církevními hodnostáři. Z dedikcí vyplývá, že měli vlastně posoudit, jak se mu podařilo požadavky spl­nit, a současně i to, že musel zapracovat i jejich připomínky. Autorem původní Přemyslovské pověsti je Kristián, který zřejmě radikálně a tendenčně převyprá­věl původní a historicky mnohem věrnější pověst, která se vázala k malbám v ro­tundě Panny Marie ve Znojmě, později zasvěcené svaté Kateřině.
. Podle těchto maleb byla vyprávěna místními kleriky návštěvníkům pověst o vládcích a událostech říše Velkomoravské. Malby byly mnemotechnickou pomůc­kou, která zaručovala stálé a neměnné vyprávění. Jednotlivé osoby byly označeny titulačními páskami, takže vlastně nebylo možné se splést. Chronologie byla zaručena správným postupem, kterému se vypravěč naučil. V malbách byly i různé pomůcky, které vypravěči pomáhaly - samozřejmě musel vědět k če­mu se vztahují a jakým způsobem informace zobrazují. Jedná se o nejrůznější doplňky, jako jsou třeba rostlinné úponky, u nichž zřejmě záleželo na umístění a počtu rozvětvení či listů. Svou roli pochopitelně hrály i předměty, které osoby drží, stejně jako způsob držení i případná gesta dotyčných osob.
. Tuto správnou pověst bylo nutné nahradit pověstí Přemyslovskou, která by opět co nejvěrohodněji vysvětlovala jednotlivé postavy, gesta, vazby a ostatní prvky, ale tentokrát tak, jako by se jednalo o rodovou posloupnost Přemyslovců. První vladař této řady, původně Sámo (Samoslav, Soběslav), který založil u Římské strážní věže město, je nahrazen Přemyslem. Založení města se znázorňovalo vyoráním brázdy, do které se kladla základní řada kamenů budoucí hradby (založení Říma apod.). Kupec Sámo, s brašnou a střevíci, zakládající hlavní město Velkomoravské říše Vogatisburg (Znojmo) je v hlavním chrámu této říše naprosto logickým. Zobrazení Přemysla v jakémsi chrámci na okraji moravského údělu České říše pražských Přemyslovců, kterak zakládá nějaké město, postrádá smysl. Přemysl byl pozván na Libušin Vyšehrad, který tedy již stál; Prahu Libuše teprve věštila, takže vlastně neměl co zakládat. Tím z něj tedy bylo nutné udělat prosté­ho oráče, který byl povolán od pluhu na vladařský stolec.
. V Přemyslovské pověsti se Kosmas velice pečlivě vyhýbá volbě panovníka - Přemysl je povolán Libuší, která vládne dědičně po svém otci Krokovi. Následníci Přemysla jsou vyjmenováváni v posloupnosti opět bez zmínky o nějakém výběru či volbě, jako by bylo jejich následnictví nějak předem dáno. Není sice výslovně řečeno, že se jednalo o posloupnost rodovou, ale zároveň není ani řečeno, že panovníci pocházejí z různých rodů. V kronice o tom nelze nic zjistit, a Znojemská rotunda je záměrně odsouvána mimo pozornost. Pro jistotu jsou odstraněny titulační pásky v malbách (což naznačuje, že jména panovníků podle Kosmy nejsou ta pravá!), na pražský Vyšehrad je přenesena koruna, která sym­bolizuje království. Znojmo je záměrně odsouváno na okraj země i záj­mu, je zpřetrhána kontinuita osídlení a tím i místní ústní tradice. Rotundě je navíc změněno zasvěcení.
Protože však v této době stále ještě platily více práva a zvyky předávané úst­ně, kronika psaná, navíc v latině, nedokázala zvrátit veřejné mínění jednoznačně ve prospěch Přemyslovců. Ti tedy vyřešili problémy s oběma rody jejich vyvraž­děním, takže nadále již bylo zbytečné se o oprávněnosti jejich nároků bavit. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:00
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. Svatopluk po převzetí vlády na Moravě pokračuje v díle Rastislavově a snaží se podrobovat okolní knížata mocí světskou nebo církevní. Naléhá i na Bořivoje, aby se nechal pokřtít. Tento fakt, poněkud překvapivý vzhledem k to­mu, že Bořivoj již mi­mo veškerou pochybnost pokřtěn byl, je možno vysvětlit nejsnáze tak, že Svato­pluk jej nabádal ke křtu dle liturgie latinské. Bořivoj však setrvává v liturgii slovanské a staví další kostel sv. Klimenta v Bo­leslavi. Nicméně roku 884 se přece jen nechává pokřtít i se svou manželkou Ludmilou knězem liturgie latinské, k čemuž se váže pověst o latinsky po­křtě­ném náčelníkovi či vévodovi ze země východní a jeho obdarování přilbou. Na Budči pak staví Bořivoj kostel sv. Petra liturgie latinské a zároveň na starém pohanském obětišti v Praze založil kostel Panny Marie, který je také liturgie la­tinské, a současně dal stavět kamenný knížecí palác. Roku 894 umírá Bořivoj i Svatopluk. 
. Existencí dvojí liturgie lze uspokojivě vysvětlit, proč se o některých krom vší pochybu křesťanských panovnících vyjadřuje Kosmas jako o „pohanech“ a lidech mysli zlé. 

Připomínám ještě jednou, že v dalším textu označuji (!) fakta doložená nebo vyplývající, a (!?) fakta pravděpodobná, čímž míním usnadnit orientaci každému, kdo si chce předkládaná fakta nějak ověřovat či po svém přeuspořádat. 

. Po Bořivojovi se ujímá vlády jeho syn Spytihněv, který již následující­ho roku (895), doprovázen svým mladším bratrem Vratislavem, skládá v Řezně vazalský slib bavorskému vévodovi Arnulfovi (!). Spytihněv přenáší definitivně knížecí sídlo do Prahy, kde dokončí stavbu kostela Panny Marie i stavbu knížecí­ho paláce. Při kostele sv. Petra na Budči zakládá církevní školu latinské liturgie. Jeho mladší bratr Vratislav sídlí na Levém Hradci, kde se díky kněžím a své man­želce Drahomíře dostává do vlivu liturgie slovanské. Postupně se kolem něj sou­střeďuje opoziční strana (!?). Na Levém Hradci se mu také narodí první syn Bo­leslav. 
. Kníže Spytihněv roku 905 umírá bez potomků (!) a proto se stává kníže­tem jeho bratr Vratislav a strana církve byzantské se tím dostává k moci. Vratislav opouští Levý Hradec a zaujme místo v knížecím paláci v Praze. Protože na Pražském hradě byl jen kostelík Panny Marie, který byl liturgie latinské, po­stavil Vratislav nový kostel sv. Jiří, který byl pochopitelně liturgie slovanské (!). 
. Vratislavovi a Drahomíře se narodil druhý syn Václav, který se na rozdíl od Bo­leslava narodil již jako syn knížecí a tedy s nárokem na vládu. Maličkého Václava vychovávala jeho babička Ludmila, která nebyla spokojena s Vratislavovým od­klo­nem od Bořivojovy a Spytihněvovy politiky, takže se snažila vzbudit ve Václa­vovi touhu po učení a vzdělání, protože jediným místem, kde bylo možno se na­učit číst a psát byla církevní latinská škola na Budči. Václavovi se podařilo upro­sit otce Vratislava (!) a odchází i s Ludmilou na Budeč, kde se Ludmile s po­mocí kněží podaří získat Václava pro liturgii latinskou (!) s vazbou státní politiky na říši Německou s pozdějším osamostatněním, místo postupného začleně­ní do říše Velkomoravské, k čemuž směřovaly snahy Vratislavovy a církve by­zant­ské. 
. Ludmila vychovává Václava jako budoucího knížete a v duchu myšlenek své­ho manžela Bořivoje, prvního křesťanského knížete této země. Proto mu také odevzdala přilbu, kterou Bořivoj dostal darem při svém křtu (!?), od něhož ji nosil. Tuto knížecí přilbu, jejíž poškození s něčí pomocí ještě na Budči nepříliš odborně opravil (!?), nosil ve stejném stavu až do své smrti. 
. V době, kdy Václavovi ještě není ani 15 let, v roce 921 umírá kníže Vratislav, zanechav po sobě dva syny, matku a vdovu. Podle tehdy panujícího práva se měl stát knížetem Václav a po dobu jeho nezletilosti měla vládnout Ludmila, což by znamenalo konec nadějím strany církve východní. Proto Drahomíra souhlasila (spíše než sama vydala příkaz) se zavražděním tchyně Ludmily, a po její smrti se zmocnila vlády (!) s úmyslem prosadit jako knížete staršího z bratrů Boleslava (!?). 
. Bavorský vévoda Arnulf však přitáhl r. 922 se svým vojskem do Čech (!) aby udržel léno, které uznali vazalským slibem Spytihněv a Vratislav. Podpořil tedy nárok Václavův, protože věděl, že přesvědčení Boleslavovo bylo proti ně­mu. Drahomíra se tedy podvolila, přestože v té době již znala Václavovo smýš­lení (!) - lepší alternativu neměla a navíc regentská vláda za mladšího syna měla být podstatně delší. Dále tedy vládla Drahomíra a Václav se svými přívrženci če­kal jen na příležitost, kdy by mohl bezpečně zvítězit nad daleko silnější stranou Drahomíry, Boleslava a přívrženců východní liturgie. 
. V sousedním Německu zatím bojovali o královský titul bavorský vévoda Ar­nulf se saským knížetem Jindřichem, jenž posléze zvítězil. Král Jindřich I., zvaný Ptáčník, přitáhl na svém tažení za upevněním moci na jaře roku 929 ku Praze, a právě toto byla příležitost, na kterou čekal Václav. Jist si Jindřichovou podporou a společnými zájmy, vystoupil otevřeně proti Drahomíře a násilím převzal kní­že­cí moc. Drahomíru vypověděl do Budče (!), protože předpokládal, že latinští kněží ji dobře ohlídají a navíc ji přesvědčí o nevyhnutelnosti orienta­ce politiky na západní Evropu. 
. Odměnou za pomoc krále Jindřicha Ptáčníka uznal kníže zá­vislost Čech a slíbil mu věrné přátelství (!). Na oplátku obdržel da­rem část ostat­ků sv. Víta ze saského národního pokladu, takže mohl založit stavbu rotun­dy sv. Víta na Pražském hradě (!), která tak nahradila již nedosta­čující kostelík Panny Marie. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:02
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. Kolem Boleslava se na Levém Hradci soustředila celá opozice. Protože Levý Hradec, stavěný ze dřeva a opevněný hlínou a dřívím, byl oproti pražskému ka­mennému sídlu příliš zastaralý, vybral si Boleslav údělem obec a u ní na starém kultovním místě, kde stál slovanský kostelík sv. Klimenta u studánky, kde křtil Metoděj, dal vystavět kamenný palác (!) a nazval jej Boleslaví. Ta se stala vý­spou byzantské církve i jejích stoupenců. 
. Kníže Václav naopak podporoval šíření latinské liturgie a stavby jejích no­vých kostelů po celé zemi (!). Vzhledem k tomu, že Drahomíru kněží na Budči skutečně přesvědčili o nutnosti saského vlivu západní církve (!?), povolává ji Václav zpět do Prahy, ale přímo jí žádnou moc již nesvěřuje (!). Izolace Bo­lesla­vova se však ukazuje být nedostatečnou ochranou proti nebezpečí, kterým je pro jeho stranu nárok syna prvorozeného, byť i nebyl v purpuru královském zrozen. Nebezpečí je tak velké, že se Václav po poradě s Drahomírou rozhodne, že je nutné Boleslava odstranit (!). Problém byl v tom, že oba bratři se tou do­bou vůbec nestýkali, takže se nedalo předpokládat, že by se Boleslav v do­hledné době objevil v Praze. Návštěva Václavova by bez dobrého důvodu vzbudi­la rov­nou podezření, takže s fyzickou likvidací Boleslava tedy Václav čeká na vhodnou příležitost nebo neodkladnou nutnost. 
. Zatím má ještě možnost, jak se zbavit Boleslava jako svého nástupce, a zá­roveň si zajistit v případě potřeby pomoc saského krále i v případě, že by jím už nebyl jeho osobní přítel Jindřich Ptáčník, ale některý z jeho synů. Touto mož­nos­tí byl sňatek knížete Václava s některou příbuznou krále Jindřicha, při­čemž nejvhodnější by byla jeho dcera Gerberga. Pokud by s ní zplodil mužské potom­ky, stal by se Boleslav pouze hlavou vedlejší královské linie. Uskutečnit tento plán však již Václav nestihnul, protože koncem října roku 935 přichází do Čech zpráva o natolik těžkém onemocnění krále Jindřicha (!), že nemohl vyko­návat vládu. Vzhledem k tomu, že však nadále byl živ, nemohl nastoupit vládu nový král, takže v zemi bylo bezvládí. 
. Boleslav si tedy uvědomí, že má jedinečnou možnost odstranit Václava a zmocnit se se svou stranou vlády dřív, než bude mít Německo nového krále, kte­rý by opět podpořil Václava. Protože ví o úmyslech Václava a Drahomíry (!), je mu jasné, že do Prahy nesmí. Naopak Václav, pokud jej chce nějakým způsobem zabít, bude muset přijmout pozvání na Boleslav, a to pod jakoukoli záminkou. Touto záminkou se stala oslava výročí zasvěcení kostela (!) sv. Klimenta (!?). Dokladem toho, jak Boleslav spěchal, je i to, že jeho manželka byla těsně před porodem a pozvání na křtiny by bylo rozhodně méně nápadné, než oslavy vy­svěcení kostela, navíc východní liturgie. Jenže porod se mohl zdržet, narodit se mohlo děvče nebo dítě nemuselo vydržet do křtu – Boleslav proto raději použil záminky sice chabé, ale jisté. Pozvání však vzkázal tak, aby jeho odmítnutí bylo důkazem, že se Václav do Boleslavi bojí (!?). Zřejmě proto (!?) sedá Václav ještě před odpovědí (!?) na koně a vyráží s celou družinou bojovníků k jízdě po ná­dvoří (!), kterou demonstruje sílu knížecí družiny. Neméně důležitým však zřej­mě bylo, že chtěl skrýt vzrušení, které se ho po té zprávě zmocnilo a že potře­boval být nepozorován do té doby, než si srovná myšlenky. 
. Václav si je vědom nebezpečí, ale počítá s tím, že se buď podaří Boleslava při hostině otrávit, nebo zabije Václav Boleslava v sebeobraně, případně ho odsoudí k trestu smrti za pokus o vraždu knížete (!?). Proto pozvání přijímá a tak v ne­děli 1. listopadu léta Páně 935 (!), na den sv. Kosmy a Damiána dle byzantského kalendáře (!), přijíždí kníže Václav se svou matkou Drahomírou a s celou druži­nou na oslavy výročí zasvěcení kostela sv. Klimenta do Boleslavi (!). 
. Po oslavách přijímá Václav Boleslavovo pozvání k hostině (!). Nenaskytne se však příležitost k travičství, ani k útoku jedné či druhé strany. Této noci se Bo­leslavovi narodil syn Kristián. 
. Ráno Boleslav vyčká, až Václav jako poslední odchází z kostela a napadne jej s mečem v ruce. Václav zachytí ránu pláštěm a Boleslavovi meč vyrazí, ale dřív, než jej stihne zabít, přispěchají Boleslavovi na pomoc muži z jeho družiny a je­jich přesile kníže podlehne. Trestu za tento čin uniká Boleslav vyvražděním celé Václavovy družiny. Tomuto vraždění ujde pouze Drahomíra svým útěkem do Charvát (!), kam za náčelníka provdala již dříve jednu ze svých čtyř dcer (!?). Bo­leslav se tedy stal knížetem a s ním se dostala k vládě opět strana byzantské liturgie. Kníže Václav byl pochován v Boleslavi, po třech letech však byly ostatky vyzvednuty a přeneseny do krypty rotundy sv. Víta v Praze. 
. V Německu zemřel král Jindřich a trůn pro sebe uchvátil Ota I., který shodou okolností byl také nejstarším synem, ale nenarodil se v purpuru královském, takže na trůn neměl nárok. S Boleslavem bojoval plných 15 let, než se mu Boleslav poddal a uznal závislost. Tím se dostal k původní Václavově poli­tické linii, v níž setrval až do své smrti. Ve stejné politické linii pokračoval i jeho syn Spytihněv II., kolem kterého však byla soustředěna opoziční strana liturgie latinské. Není tedy divu, že přestavěl Václavovu rotundu sv. Víta na baziliku sv. Víta, u kostela sv. Jiří změnil liturgii na latinskou a přistavěl k němu ženský kláš­ter, v němž byla první abatyší jeho sestra Mlada. 

Tímto jsme se zdárně prokousali jedním traktátem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:07
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Naši historici to neradi slyší, ale byly doby, kdy Čechy, pokud vyloženě nehrály vedle Moravy druhé housle, tak rozhodně stály mimo přímý zájem okolních, většinou pokročilejších státních útvarů a byly významem Moravy zastíněny. Našeho pozoru je jistě hodné i to, že "západní" kronikáři, i když jsou jejich záznamy silně tendenční a leckdy i nepřesné, tak zaznamenávají události zhruba tak, jak bychom byli ochotni kroniky chápat. 
Kroniky jako takové ovšem vznikly jenom jako původně vedlejší produkt. Kostely a kláštery si vedly záznamy svých povinností, mezi než patřilo třeba sloužení zádušních mší, které si pozůstalí, a často i sám budoucí nebožtík předem zaplatili buď přímo penězi a nebo nějakým odkazem. Bylo tedy nutné učinit záznam, kdy, kdo, co a na kdy objednal. V případě zádušních mší se často nejednalo jenom o mši jedinou, ale mši, která se v určitý den sloužila každý rok a nebo třeba každý měsíc. Také se tyto mše mohly sloužit až do odvolání a nebo jich odsloužit určitý počet. Zaznamenávaly se i svatby, křtiny a ostatní placené úkony. Agenda to sice nebyla nijak složitá, ale bylo nutné se jí věnovat denně a velice pečlivě, což bylo dost nudné a často nebylo ani co psát. Takže se mezi "úřední" záznamy zvolna začalo vpisovat, co ten den stalo, pokud to bylo opravdu zaznamenání hodné. Pro toho, kdo to psal to bylo nejenom ukrácení dlouhé chvíle, ale zároveň i dokázáním toho, že se ten den opravdu záznamům věnoval. Časem se přišlo na užitečnost podobných záznamů a tak se stalo zvykem události do těchto záznamů vpisovat zcela záměrně a systematicky. Dalším vývojem pak došlo k oddělení obou složek, takže se zapisovaly separátně. 
Takže teď už ten slíbený fragment.


. Počátkem IX. století bylo na našem území usídleno několik pohanských kme­nů. Každý z těchto kmenů měl jako své správní a obranné centrum hradiště úto­čištného typu, většinou umístěné na mohutném kopci a chráněné hliněnými valy a palisádami. Do této země začali od západu přicházet kněží, šířící v zemi křesťanství, které bylo ochotně přijímáno (!). A tak již r. 845 bylo v Řezně se slávou pokřtěno 14 náčelníků ze země české (!) a v největším hradišti, Budči, byl postaven kostel a zasvěcen panně Marii (!). Vše tedy slibovalo pokojný vývoj, ale již tehdy, stejně jako vždy potom, míchali naším osudem jiní národové. Na východ od nás panoval kníže Mojmír, pod jehož vládou bylo několik hradišť, le­žících při obchodních stezkách pěších i říčních. 
. Také Mojmír poznával sílu i moudrost křesťanství a na svém území podpo­roval jeho šíření a přál kněžím, kteří přicházeli přes zemi českou do jeho říše (!). Již jako křesťan opouští hradiště, od té doby zvané Pohansko a v hradišti zva­ném Mikulčice staví ke starému ještě Nový hrad a několik kostelů (!?). Tím se z Mikulčic stává důstojné sídlo knížete, vynikající navíc ještě výbornou polohou na obchodní stezce a zároveň i na vodní cestě, opevněné kromě palisád ještě i bažinami, z větší části umělými. Zároveň vzkvétá i Staré Město a Sady, ležící na křižovatce obchodních cest. 
. Roku 846 však Mojmír umírá a vlády se po něm ujímá kníže Rastislav. Říše, kterou převzal, je díky obchodu dosti bohatá, ale jinak je její význam nepatrný a vlastní bezpečnost si zajišťuje poddanskou smlouvou s bavorským králem Lud­víkem Němcem (!). Protože kníže Rastislav ze všeho nejvíc touží po moci, dává se horečně do práce. Své sídlo přesouvá ještě výše proti proudu řeky Moravy do Starého města a buduje zcela nové hradiště Velehrad (!?), které důkladně opev­ňuje. Když toto dílo dokončil, stal se panovníkem skutečně mocným, či se tak alespoň domníval, a ihned dal přesvědčení o své moci najevo tím, že Ludvíku Němci r. 855 vypověděl poslušnost. 
. Ten se tedy vydal na vojenskou výpravu, kterou by to zpupné knížátko ná­ležitě ztrestal. Ztrestání se nekonalo, neboť, jak napsal jeho vlastní kronikář, narazil na pevnost, jakou do té doby nikdo neviděl a o podobné nikdo nečetl ani v těch nejstarších kronikách (!). Protože Ludvík tenkrát odtáhl s nepořízenou, aniž by se pokusil pevnost dobýt, zdálo by se pravděpodobné, že jeho kronikář raději přeháněl. Mohl vůbec národ ještě zpola barbarský vytvořit něco, co by sneslo srovnání i s největšími opevněnými městy starověku? A navíc – mohl to Rastislav dokázat za pouhých devět let? Zdá se to být neuvěřitelné, ale odpověď na obě otázky zní – ano. Svůj Velehrad totiž opevnil skutečně důkladně. Ze zá­pa­du bažiny, z ostatních stran neschůdné pohoří. Kolem trojúhelník hradišť Staré Město, Holý Kopec a Králův Stůl. Kolem tohoto trojúhelníka kruh dalších opevněných hradišť – Lysé Hory, Sv. Kliment, Brankovice, Roštín, Nová Dědina, Spytihněv a Sady. Nepřístupné skály nebo bažiny všude kolem. Opevněné celé po­hoří. Rozloha 40 000 hektarů, ze tří čtvrtin pohoří s lesy, poli a loukami, z jedné čtvrtiny voda a bažiny. To vskutku nebylo možné dobýt – kronikář nelhal a Ludvík nejednal zbaběle, ale moudře. A ještě jednu věc o této pevnosti napsal kronikář – že totiž jméno té pevnosti se nedá vyslovit ani zapsat (!). Dal­ší výmysl? Opět již pochybujeme o muži, který měl odvahu napsat i věci neuvě­řitelné. Byly skutečně nalezeny čtyři arabské spisy, v nichž je centrum Velkomo­ravské říše jmenováno. Mýlil se tedy kronikář? Čtyři rukopisy, čtyřikrát totéž jméno a pokaždé jinak – Džrwáb, Chrdáb, Džráwt, Chžráb. Měl pravdu – jméno, které není možné vyslovit, nemůže být správně napsáno. Ani Němec, ani Arab, byť sebevzdělanější, jméno Chřáby nikdy správně nevysloví. A tak jen jméno kdysi tak důkladně opevněného pohoří Chřiby vzdáleně tuto pevnost připomíná. 
. Nicméně Rastislavovi tento úspěch ještě nestačil. Zůstala i nadále závislost jeho říše na moci Řezenského biskupa. Když se mu nepodařilo u Římského pape­že dosáhnout zřízení samostatného biskupství (!), žádá byzantského císaře Mi­chaela II. o vyslání misie slovanské liturgie (!). Této žádosti vyhověl až jeho ná­stupce, Michael III., který pro tento úkol vybral bratry Konstantina a Meto­děje. Ti předčili všechna Rastislavova očekávání a přinesli dokonce i ostatky sv. Kli­men­ta, který se tak stává v našich zemích hlavním svatým slovanské liturgie. 
. Metoděj, obhájiv se před papežem proti nařčení z kacířství, stává se při zří­zení arcibiskupství Panonského jeho prvním biskupem (!). Rastislav stále rozši­řuje svou říši, která se tak stává skutečnou velmocí. Poráží i sousedního nitran­ské­ho knížete Pribinu a dosazuje místo něj svého synovce Svatopluka. 
. R. 869 vede Karel, syn Ludvíka Němce, výpravu proti říši Velkomoravské. Pře­kvapil Rastislava u Děvína a podařilo se mu jeho vojsko porazit. Rastislav je v tomto boji buď zajat, nebo umírá. Chřáby jsou vypleněny a jejich opevnění zničeno. K jeho dobytí došlo nejspíše proto, že bylo ten rok veliké sucho (!?), které zprůchodnilo ba­žiny. Podle kronikáře si totiž Karel se svým bratrem Karl­mannem blahopřáli k vítězství, které jim „dala nebesa“. Zároveň je zajat Svato­pluk, který se prý zra­dou chtěl zbavit svého strýce Rastislava. Říše Velkomorav­ská zůstává zatím pod německou správou. 
. Roku 871 se podaří zajatému Svatoplukovi vylákat Karlmanna i s jeho voj­skem do Chřábů k Velehradu, kde se mu podaří Karlmanna porazit. Tím se stá­vá opět svobodným a ujme se vlády nad Velkomoravskou říší. Rastislavův syn Bořivoj si roku 871 bere za manželku Ludmilu, dceru pšovského vévody Slavibo­ra, sídlícího v té době na Pražském hradě. Novomanže­lé jsou usazeni na Levý Hradec, kde Bořivoj zakládá kostel sv. Klimenta (!), dle zasvěcení nepochybně slovanské liturgie. Svatopluk pokračuje v díle Rastislavově a snaží se podrobovat okolní knížata mocí světskou nebo církevní. Naléhá i na Bořivoje, aby se nechal pokřtít (!). Tento fakt, poněkud překvapivý vzhledem k tomu, že Bořivoj již mi­mo veškerou pochybnost pokřtěn byl, je možno vysvětlit nejsnáze tak, že Svato­pluk jej nabádal ke křtu dle liturgie latinské. 

Ti, kdo čtou pozorně, si určitě všimli, že na tento fragment vlastně plynule navazuje předchozí traktát. Jak jsem psal, bude to leckdy napřeskáčku, ale vzhledem k tomu, že to nepíšu pro žádné blbce, tak by to nemuselo až tak moc vadit. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:10
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Dalimil
 
Kronika nová, či jak se častěji nazývá kronika tak řečeného Dalimila. Vyskytlo se již velmi mnoho úvah o osobě pisatele, než problém stále ještě není uspokojivě vyřešen. Pro mě sice nebylo odhalení autora nijak důležité, nicméně při podrobnějším pohledu mi vyplynul zcela přesně a jednoznačně. Jeho jméno sice neznám, ale někým znalejším by zřejmě nalezeno být mohlo. 

. Kronika tak řečeného Dalimila je dalším příkladem díla, které se tváří jako kronika pouze proto, aby mohlo splnit svůj hlavní cíl. Ten samozřejmě není na první pohled patrný, protože při jeho prozrazení by jej již splnit nemohlo. K od­halení tohoto cíle je opět nutné se ubírat drobnými oklikami.
. Tedy především je na této kronice nápadné to, že je psána čes­ky. Dále je ná­padná její podoba s „Alexandreis“. Důležitá je kupo­divu i doba jejího vzniku. Ná­padné je i to, že je psána - autor tedy absolvoval církevní školu, ale není kně­zem a nejspíš ani nemá žádné svě­cení. Již z velmi zběžného rozboru textu je jasné, že autor má blízko k „vojáckému“ humoru a současně je nadprůměrně vzdě­lán v he­raldice. Může z toho něco plynout?
. Samozřejmě. Hlavně to, že „Dalimilem“ nemůže být nikdo z těch, o nichž se dosud jako o autorovi uvažovalo. Zkusíme tedy nějakou jinou, pokud možno no­vou teorii, která by vysvětlovala všechny ty protichůdné detaily, jimiž je prová­zena. Abych zby­tečně nezdržoval, pomíjím podrobné dokládá­ní svých tvrzení.
. Doba vzniku je zřejmě klíčovou. Hovoří se o začátku 14. století, kdy se zřej­mě nejdůležitější událostí v Čechách stalo nečekané vymření panovnického rodu Přemyslovců. V takové situaci byla česká šlechta postavena před nutnost vybrat nového panovníka. Bylo nutno rozhodnout, zda se zvolí pouze osoba, po jejíž smrti se bude volba opět opakovat, nebo zda se touto osobou zvolí nový panovnický rod. V druhém případě bylo ovšem nutné roz­hodnout, zda přijmout cizí rod panovnic­ký, nebo mezi domácími rody vybrat jeden, který se panovnickým stane.
. Dnes již samozřejmě víme, jak to dopadlo, ale v roce 1306 byla situace ještě otevřená. To znamená, nejenže mohlo dojít ke kte­rémukoli z možných výsled­ků, ale dokonce bylo možné, ba nutné do jeho výběru aktivně zasahovat. Nekoj­me se bláhovou nadějí, že někomu ze zůčastněných šlo o něco jiného víc, než o vlastní prospěch. 
. Není zatím ještě zcela běžně známé, že podle způsobu vzniku šlechtictví se dě­lila šlechta, ať již vyšší či nižší, na šlechtu pozemkovou (rodovou, původní, zem­skou, alodní, zpupnou) vzniklou z význač­nějších členů původ­ních občin, a šlech­tu do šlechtictví dosaze­nou panovníkem (povýšenou, pa­sovanou, novo­štít­nou), vzniklou z členů panovnické družiny či lidí pros­tých, kteří si něčím přízeň či dů­věru panovníka zasloužili. 
. Pouze pro šlech­tu původní platilo, že panovník je první mezi rovnými. Pouze původní šlechta mohla rozhodovat na sněmu, a stejně tak pouze ona mohla volit nového panovníka, který mohl být pouze opět z této šlechty. 
. Šlechta pový­šená (družiníci, hrabata) mohla mít skrze svěřené úřady skutečně velkou moc a značné pravomoci, ale na sněmu byla vždy (a právem) považována za zaměstnance panovníka, jehož vůli musí respektovat. Tím ovšem neby­la nikdy svobodná a nezávislá, tudíž se nemohla zúčastnit ani jako voliči, ani jako volení. 
. Každý rod tedy nesl jako součást své pověsti i to, zda se jedná o rod původní, či povýšený. Tímto způsobem byly rovnou vyloučeny ně­které velmi mocné a vlivné rody, např. Buzici.
. Rody druhdy vévodské, mající na panování historický nárok, jako byli Slavní­kovci, Vlastislavici, Děpoltici a Vršovci, byly v té době již vymřelé. Ostatní rody původní pozemkové šlechty mají tedy na vládu přibližně rov­nocenné ná­roky. Pochopitelně se bude vybírat pouze mezi rody, které v té době mají zá­roveň dostatečnou politickou váhu skrze vykonávané úřady. Při roztříště­nosti názorů, přesněji řečeno při různosti vidin možného bu­dou­cího zisku, kdy se každý sna­žil pokud možno hlavně „hrabat pod sebe“, nebylo možné docílit něja­ké výraz­něj­ší převahy bez podpory příslušníků i jiných rodů. Slibování různých úřadů, mate­riálních výhod a podobných počitků bylo v arzenálu všech zájemců o vládu a každý rod měl i svého velice přijatelného budoucího krále, takže k docílení pře­vahy bylo nutné použít ještě něco jiného, což také skuteč­ně jeden rod použil.
. Tím něčím bylo učinit budoucí panovnický rod nějak výjimečným, stej­ně jako se výjimečným stal kdysi rod Přemyslovský. O jeho výjimečnost se posta­ra­la tzv. Přemyslovská pověst, v hrubých rysech předznamenaná již Kristiá­nem a dopra­covaná Kosmou. Protože byla Přemyslovská pověst psá­na latinsky, tedy pouze pro úzký okruh vzdělanců, svůj účel nesplnila, takže Slavníkovce a pozdě­ji i Vršovce museli Přemyslovci pro udržení vlády vyvraždit.
. Přemyslovský nápad s „kronikou“, která může celkem nenápadně podsouvat různá fakta, z nichž potom již zcela logicky vyplyne kýžený závěr, je bezesporu fenomenální. Jenomže tentokrát není prvořadé její složení a sepsání, ale její zve­řejnění. Původní Přemyslovská finta je tedy ještě vylepšena tím, že tato „nová kronika“ je napsána česky a navíc není šířena pouhým čtením, ale předčí­táním většímu počtu lidí najednou. Protože bylo zároveň důležité, aby si poslu­chači některé pasáže dobře zapamatovali, bylo dalším vylepšením i to, že „nová kro­nika“ byla veršována, což navíc usnadňovalo její přednášení. 

. Jestliže je tedy můj předpoklad správný, musí Dalimilova kronika splňovat několik základních požadavků. Především musí naprosto jednoznač­ně vyzdvih­nout pouze jeden jediný rod a současně jej učinit naprosto výjimečným, nejlépe tím, že z něj pochází nějaký světec, stejně jako z rodu Přemyslovců. V tomto rodě by měl být velice význačný jedinec se všemi potřebnými vlastnostmi, což by v tomto rodě naprosto neměla být výjim­ka, ale spíše pravidlo. Další rody by měla uznat za téměř stejně výjimečné, ale k vládnutí již ne tak zcela vhodné. Například zmínka o velice starobylém povýšení předka mezi šlechtu potěší pří­slušníky svou starobylostí, ale zároveň nenápadně připomene, že tento rod ne­patří k původní pozemkové šlechtě. Výčet válečných zásluh členů určité­ho rodu jeho příslušníky také potěší, protože tento rod je tedy rodem mužů statečných, ale přeci jen král musí mít i jiné přednosti, než jenom statečnost. 
. V každém pří­padě by měla také zdůrazňovat význam šlechty jako stavu, který vlastně zastu­puje zem, volí panovníka, schvaluje jeho výroky a rozhoduje o válce či míru. Zá­roveň musí zdůrazňovat vlastenectví a odpor vůči všemu cizímu, zvláště pak vládcům z ciziny či cizincům přejícím. Pro jistotu by pak měla vyjadřovat i ne­důvěru ke vzdělání a církvi, aby byl vyloučen vliv klášterů, většinou přímo napoj­ených na cizinu.
. Pokud mohu soudit, Dalimilova kronika tato kritéria splňuje opravdu doko­nale. Současně je velice zajímavé, ba až podezřelé, že téměř současně se objevila ještě Alexandreis, která má shodnou vnější formu a současně obsahuje i ná­padné názorové paralely. Její náplní však není předvolební agitace, ale jedná se o zpracování rytířských pověstí. Soukromě předpokládám, že vznikla spíše po­stupně a nejspíš i dříve, než „kronika“, i když je možné, že konečnou podobu získala až později. Je velice pravděpodobné, že ji před­čítal asi po částech během různých hostin, pořádaných při růz­ných příle­ži­tostech u dvora jisté význačné osobnosti nejspíš její herold. 
. Protože se nejednalo o panovnický dvůr, byl tento herold ještě učitelem a vychovatelem potomků, případně také tajemníkem a dů­věrníkem dotyčné osobnosti. Pocházel z rozvětvené rodiny nižší šlechty. Zde bývalo pravidlem, že mladší či nejmladší syn, na kterého již nezbývalo žádné dědictví, odcházel do církevní školy. Jeho další kariéra bývala většinou nižší či vyš­ší církev­ní, případně se mohl stát písařem některého úřadu.
. Takže zatím je jasný původ, společenská vrstva a pracovní zařazení autora. Ze zcela jasných a nijak nezastíraných preferencí vyplývá, že „kronika“ byla na­psána k vyzdvižení někoho z rozrodu Ronoviců. Zde je již výběr velice jedno­duchý a cesta vede přímo k Jindřichu staršímu, zvanému také Hynek z Lipé. Ten je zmiňován od roku 1296, zastával funkci zemského hejtmana Moravy a ze­mřel 26.8.1329. V roce 1308 si jako vdovec vzal za manželku dvojnásobnou vdovu Alžbětu/Elišku zvanou Rejčka. Jejím prvním manželem byl král Václav II., druhým manželem byl král Rudolf Habsburský, po jehož smrti r.1307 byl krá­lem Jindřich Korutanský. Za něj vládla šlechta a v jejím čele Jindřich starší z Lipé. Dá se se značnou jistotou předpokládat, že právě on je objednavatelem „kroniky“ a tzv. „Dalimil“ že pracoval na jeho dvoře jako herold, což byla funkce později na­zývaná ceremoniář, případně i jako vychovatel Jindřichových dětí. 
. Největší „Dalimilova“ potíž vyplývala z faktu, že prapředek rodu nepocházel z původní pozemkové šlechty, ale byl pouhým členem knížecí družiny a do šlech­tic­ké­ho stavu byl knížetem povýšen jeho otec. Jedná se o Hrona, zmi­ňovaného od roku 1003 do roku 1012. Podle něj se rozrod měl správně na­zývat Hronovi­ci, ale „Dalimil“ tento původ úmyslně zamlžil důsledným na­zýváním rozrodu Ronovici, což podle něj pocházelo od německého názvu ostrví, které používal tento rozrod v erbu. Stej­ně důsledně se vyhnul zmínce o tom, že otcem Hrona byl Hovora, též zmi­ňovaný jako Dovora roku 999, člen družiny knížete Jaromí­ra, který jej povýšil někdy po roce 1000 do šlechtického stavu a ustanovil ho dědičným knížecím lovčím na Zbeč­ně. 
. Tento výklad (ostrve = ronnen) má ovšem dvě závažné chyby. Ve skutečnosti se totiž jedná o zkřížené hořící smolnice - pochodně, které lze německy nazývat "ronnen" jenom se značnou benevolencí. Druhou chybou je to, že všechny ostatní rody či rozrody se nazývaly podle nejvýznamějšího člena rodu, většinou prezentovaného jako "zakladatel". Název rodu podle erbovní figury byl v té době něčím naprosto novým a navíc ojedinělým, takže přirozeně poutal pozornost a zároveň dával možnost protiargumentace. Ovšem "Dalimil" dělal co mohl, a v této situaci toho skutečně víc udělat nešlo.
. Osobně se domnívám, že hlavní příčinou neúspěchu Jindřicha staršího z Lipé byl právě fakt, že pochází z rodu do stavu šlechtického pouze povýšeného, tedy nikoli ze šlechty původní, zemské. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:13
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
. Jak tedy asi „kronika“ v předvolební agitaci fungovala? Především velice nenáp­adně, tedy tak, aby nikoho nenapadlo, že se jedná o nějaký záměr. Jindřich z Lipé si držel rozsáhlý dvůr a mimo jiné pořádal hostiny, na kterých nechyběly vybrané lahůdky, nejlepší pití i zábava. Jednou z atrakcí byla i krato­chvilná vy­právění o slavných skutcích rytířských. Jednalo většinou o převy­právěné pří­běhy cizích rytířských eposů, které známe jako „Alexandreis“. Jako protipól rytířských skutků převážně cizích působila „Kronika“, která se zabýva­la hlavně slávou a skutky rytířů českých. Rozhodnutí, které dílo bude bude v dotyčný ve­čer deklamo­váno, učinil Jindřich z Lipé až podle toho, jaká se sešla společnost a jaká byla momentálně nálada. „Kronika“ svůj účel, jak víme, ne­splnila. Hlavně proto, že ve hře byly ještě jiné zájmy a svou roli jistě hrála i ne­chuť šlechty k tomu, aby někoho ze svého středu vyzdvihla nad sebe mnohem výše. Přirozenější pro ně bylo přijetí panovníka z rodu cizího. 

. Do stejné situace se česká šlechta dostala i na podzim roku 1457, kdy zemřel poněkud nečekaně teprve sedmnáctiletý český a uherský král Ladislav řečený Pohrobek. Opět bylo na ní, aby vybrala panovníka a potažmo tím i panovnický rod. Každá taková volba byla výtečnou příležitostí k osobnímu obohacení volitelů, protože kandidáti se podle dosud neopuštěné tradice předháněli jak v přímém podplácení, tak i ve slibování výnosných úřadů. Proto by bylo pro šlechtu nejpříjemnějším řešením volit krále pokud možno jako jednotlivce a nikoli celý jeho rod. Tak radikální změna by ovšem zcela jistě neprošla, takže šlo opět hlavně o to, jestli zvolit panovnický rod cizí a nebo učinit panovnickým rodem některý rod domácí. 
. V Čechách té doby byla situace složitější v tom, že země prošla husitskými bouřemi a obyvatelstvo bylo svým vyznáním rozděleno na katolíky a kališníky. Cizí panovník, přijatelný pro jednu stranu, byl nepřijatelný pro stranu druhou. Možná, že i to byl jeden z důvodů, proč král cizinec neprošel - v zemi by nejspíš opět vzplanula občanská válka. 
. Jak volba nakonec dopadla, je nám už známo - kdo už si to ze školy nepamatuje dostatečně přesně, může si snadno ověřit, že byl zvolen dosavadní zemský správce Jiří z Poděbrad. Nedělám si žádné iluze o tom, že by byl snad pro volitele osobou, která všem nejvíce vyhovovala. Spíš by se to dalo definovat tak, že jim všem nejméně nevyhovoval. Pochopitelně svoji roli hrály i peníze, promyšlená volební politika i správně volené sliby. I tak ovšem historici projevují jisté rozpaky nad tím, že byl vybrán muž z rodu, který ostatní rody nijak výrazně nepřevyšoval, a z něj navíc muž nemanželského původu. 
. O osobních kvalitách Jiřího z Poděbrad svědčí nejlépe to, že se stal zemským správcem, tedy prakticky zástupcem krále. Ovšem v otázce význačnosti jeho rodu se s historiky přece jenom neshodnu. Podle mně měl jeho rod před ostatními jednu podstatnou a neopominutelnou výhodu, která již dnes není příliš patrná, a to hlavně zásluhou Přemyslovců. Přes jejich úpornou snahu co nejvíce zatemnit původní dějiny zůstalo i tak v povědomí, na co má který rod ve skutečnosti nárok. Tedy přesně to, co dělalo z Vršovců i Slavníkovců tak nebezpečné soupeře Přemyslovců, že je museli vyvraždit. 
. Trochu odbočím - ani vyvražděním všech členů rodu jeho nároky nezaniknou. Zní to možná překvapivě, ale je tomu opravdu tak. I po vymřelém rodu stále ještě zůstává jeho erb, nejprve jako uprázdněný, který může být jiným rodem převzat či získán. Ovšem získáním tohoto erbu získává tento další rod současně i pověst rodu předešlého - a také všechny jeho nároky i případné povinnosti. 
. Poměrně neblahou zkušenost s tímto zvykem zaznamenali Přemyslovci s erbem Děpolticů, kteří se pro rozlišení nazývají Děpoltici staršími. Ti jsou téhož rodu, jako vévodové Zličtí a téhož rodu jako Slavníkovci a s největší pravděpodobností pokračováním rodu Mojmírovců, kteří jsou potomky třetího panovníka Moravského. Zlický vévoda Děpolt bývá sice uváděn jako mladší bratr Velkomoravského Rostislava, ale mám za to, že to byli švagři. 
. Odumřelý erb starších Děpolticů Přemyslovci prozíravě, tedy alespoň jak se domnívali, věnovali nové větvi vlastního rodu, aby nezůstal tento erb uprázdněným a zbytečně nepoutal pozornost. Jedná se o (mladší) Děpoltice, kteří jsou po­tom­ky Děpolta I., mlad­šího syna Vladislava I.(+1167). 
. Na část panovníků moravských na­va­zu­jící Slav­ní­kovské dědictví tím dávalo ne zcela pomi­nu­telné právo na vládu původ­ním Děpolticům, čímž se toto právo, paradoxně právě erbem, přenášelo i na Děpoltice mlad­ší. Ten­to problém byl ještě kompli­kován tím, že podle dosud platného nástup­nictví dle seniorátu měl být knížetem Děpolt I. Aby se tak nestalo, byl Přemyslem Otaka­rem I. násilně změněn Břetislavův stařešinský nástup­nický řád na pri­mo­genituru, s ná­sled­nými boji mezi Sobě­slavovici a Vladi­slavovici, dvěma vedlejšími větve­mi Pře­my­slov­ců. 
. Abych se zase vrátil k rodu z Poděbrad. Svým erbem je spřízněn s rody, používajícími jako klenot ležící křídlo a ve štítě tři břevna vzhůru posunutá. Ležící křídlo bývá též vykládáno jako péřová koruna králů Moravských a já jej mám za dutu či věník a štít k tomuto klenotu náležející se vyskytoval původně i mezi štíty panovníků Moravy. Bez uzardění se tedy dá tvrdit, že v padesátých letech patnáctého století byl tento rod jediným původním panovnickým rodem, kterému se podařilo přežít pod Přemyslovci. 
. Osobně to přičítám dvěma okolnostem. Tou první je to, že příslušníci tohoto rodu měli sídla převážně na Moravě a o vládu nad Čechami nikdy neusilovali, případně (což zatím nemám prokázané) s Přemyslovci místo konkurování spíše do jisté míry spolupracovali a angažovali se raději ve vysokých zemských úřadech. Druhou okolností je to, že v řadě Moravských panovníků byl jejich erb dostatečně znečitelněn, takže zbyla jenom ústní tradice. Ta sice byla dostatečně průkazná i po smrti Václava III. v Olomouci, ale v té době neměl rod dostatečně průbojnou osobnost a ani prostředky, kterými by mohl ve volbě obstát. 
. Koncem roku 1457 už byla situace zcela jiná. Především bylo jasné, že česká šlechta po svých zkušenostech rozhodně nebude nakloněna volbě cizího panovnického rodu. Jiří z Poděbrad byl v té době zemským správcem, tedy po králi hned prvním mužem království, poručníkem a také přítelem právě zemřelého krále. Jeho protivníci se sice pokusili jeho šance na zvolení zničit tím, že Jiřího nařkli z toho, že krále sám otrávil a nebo dal otrávit, ale nařčení bylo vyvráceno lékaři i svědky, a dokonce i samotným umírajícím Ladislavem. Po třech měsících dohadování a předvolebních manévrů byl nakonec na čtyři dny trvajícím sněmu zvolen králem. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:15
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Znojmo
 
. K Zástěrově teorii ohledně Znojma jako Wogastisburgu a původnímu centru Velkomoravské říše s tím, že Sámo/Samoslav využil římské strážní věže (znojemský „Raubenturm“).
. Archeologický průzkum tuto teorii sice nepotvrdil, ale ani nevy­vrátil! To znamená, že přímo pod rotundou mohl být pohřben jak Rostislav, tak i Metoděj - bylo nalezeno místo pro 2 dospělé a 1 dětský pohřeb. S největší pravděpodobností dal dotyčné kosti zlikvidovat Břetislav II. (1060*÷1100), stejně jako prp. on dal popud k li­kvidaci „závadných“ (titu­lační pásky psané cyrilicí) částí maleb v rámci boje proti pohanství a falešné víře.
. Ostatní panovníci byli zřejmě pohřbeni nikoli přímo pod rotun­dou, ale v ně­kterém výklenku podzemních chodeb, nejspíš v těs­né blízkosti rotundy. Zdá se to být logičtější vzhledem k li­té podlaze v rotundě – s jejím na­ru­še­ním se počítalo asi pouze vyjímečně, navíc pod ní nebyl dosta­tečný prostor pro více hro­bů. Snadněji přístupné ostatky mohly vzít za své již celkem kdykoli. 
. Zatím (zdůrazňuji že opravdu pouze zatím!) ze štítů ve Znojemské rotun­dě vyplývá, že vláda se střídala mezi čtyřmi rody. Rod (zatím označovaný) „A“ začíná Sámem a používá červený štít se stř okrajem. K tomuto štítu později mohl být přidán jako klenot červený sup se stř zbrojí. Tím vypa­dá přesně tak, jak vypadá skutečný erb Moravy (červe­ný štít se stř okrajem//čv sup se stř zbrojí jako klenot, čv/stř fafrnochy) znázorňovaný "ša­cho­vanou orlicí" ve štítě.
. Tento rod byl již druhým panovníkem vystřídán rodem „B“, který používal stříbrný štít s červeným okrajem. K tomuto štítu mohl být později přidán klenot stříbrné orlice s červenou zbrojí, takže odpovídá pozdějšímu Přemyslovskému skutečnému erbu (stří­brný štít s červe­ným okraj­em//stř orlice s čv zbrojí jako klenot, čv/stř fafrnochy), který byl zná­zorňován ja­ko plamenná orlice ve štítě (a později jako celý lev ve štítě).
. Tento rod byl 5. panovníkem vystřídán rodem „C“, který používal štít stř-čv štípený, později se stříbrným lvem v klenotu. Tento erb bývá přisuzován Mojmírovcům, pak starším Děpolti­cům, po nich Slav­ní­kov­cům, kteří jsou jejich pokračovateli, a posléze mladším Dě­pol­ticům, kteří zřejmě tento erb převzali jako odumřelý. Klenotem stř lva nahra­dili Přemyslovci svůj původní klenot stř orlice, zřejmě proto, aby setřeli vazbu na Moravu, a současně aby mohli vydávat Děpoltický erb za pozdější variantu erbu Přemyslovského. Pokud by totiž přiznali sou­vis­lost s Moravou, přiznali by zároveň podřízenost Prahy Znojmu a také podřízenost pražských Přemy­slovců Přemyslovcům moravským.
. Tento třetí rod byl střídán rodem D po­uží­vajícím štípení pře­kro­čené, kte­ré lze popisovat i jako štít se sekerou herolt­skou, později doplněný kle­no­tem jedné či dvou seker, který souvisí s rodem Vršov­ců jako vévo­dů Luckých.
. Mezi těmito erby, ve Znojemské rotundě prokázanými, se nutně též má nacházet ještě červený štít se třemi stříbrnými břevny, který patřil rodu E. K tomu byla později přidána jako klenot stříbrná duta (popi­sovaná též jako péřová koruna králů Moravských) a břevna byla posu­nuta vzhůru. Tento erb patřil později Meziříčským z Lom­nice a rodu z Poděbrad a Kunštátu.
. Mezi těmito pěti rody (míněno A,B,C,D a E) probíhal zřejmě urputný boj o moc, protože tyto erby se stále v řadě panovníků střídají. Prvních 8 pa­novníků horního pásu, který byl zřejmě namalován dříve, a za­zna­me­nán (upraveně) Kosmou jako mýtická knížata po Přemyslovi, je s pláštěm a znázorňuje nejspíš přímou po­sloup­nost Velkomoravských pa­novníků. Ve spodním pásu násle­duje 10 panovníků s pláš­těm a 9 pa­novníků bez pláště. Tato část byla zřejmě namalována později a dosud není jisté, co zná­zorňuje. Údajně panovníci s pláštěm jsou přímým pokra­čováním předchozího pásu - podle jedněch Přemyslovci praž­ští a bez pláš­ťů Přemyslovci moravští, dle druhých naopak. Podle štítů, kte­ré i u panovníků bez plášťů vykazují podobné střídání rodů, jako mezi panovníky s plášti, se však zdá být vyloučeno, aby se jednalo o jedno­li­tou přímou linii pražských Přemyslovců.
. Nejedná-li se však o posloupnost rodovou, jedná se tedy zřejmě o posloup­nost dynastickou, avšak otázkou zůstává, podle jakého klíče. Pokud by byl chronologický, je obtížné vysvětlit, proč jsou panovníci bez plášťů vedle sebe. A co vlastně plášť znamená. Navíc k jakému úze­mí jsou pa­novníci vztaženi. Jestliže se nejedná pouze o Velkomoravskou říši, může jít i o přidružené území Čech, které je ovládáno týmiž vlád­nou­cími rody.
. Klíč k freskám ve znojemské rotundě byl zcela jistě přiložen. Jména jednot­livých osob byla napsána v titulačních páskách, které ovšem byly poz­ději odstraněny. Další klíče, které zaručují správný výklad ovláda­ného území, příbuzenské vztahy a způsob převzetí vlády, obsahují zřej­mě fresky ještě dnes. Může se jednat o detaily oblečení (pláště, lemy apod.), mohou to být korouhve, lodyhy, gesta – celkem cokoli. Tyto klíče a jejich význam se předávaly pouze ústně, stejně jako se přidával ústní výklad těchto fresek, které byly zkráceným záznamem historie. Pro doplňující výklad měly fresky funkci mnemotechnické pomůcky, která zajišťovala neměnnost a stále stejně přesnou inter­pre­taci. 
. Zástěra mezi tyto klíče počítá i detaily štítů, v čemž s ním prudce nesouhlasím, protože heraldika, a to i velice ranná, má svoje pevná a logická pravidla, která se dále pouze vyvíjela a doplňovala, nikoli však zcela převracela, jak by musela, kdyby měl v tomto pravdu. 
. Pokud tedy klíče zůstaly, mělo by být možné je opět aktivovat, pochopitelně tak, aby fungovaly opět správně. Malby ve znojemské rotundě tak stále zůstávají nejdůležitějším pramenem. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 12:17
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Sv. Václav
 
Ukázalo se, že další útržky souvisí více s heraldikou než dějinami, takže tím moje katochvilné rozprávěnky končí. Pokud se snad najde někdo, komu by to bylo líto, přidám ještě malou úvahu o tom, proč se dodnes nepodařilo stanovit přesné datum zavraždění knížete Václava. 

. Tedy především proto, že o životě knížete Václava, který byl později prohlášen za svatého, máme zpráv velice poskrovnu, přičemž většina z nich pochází legend, které bylo zvykem o každém světci sepisovat. O jejich původnosti a chronologii se ostatně také vedou spory. Kromě nich jsou jen dosti mlhavé zmínky v našich "kronikách", o jejichž historické ceně jsem se již zmiňoval. Za poněkud přesnější a nepříliš zkreslená fakta lze považovat letmé zmínky v cizích kronikách, ale bohužel se jedná jen o krátká souvětí, navíc problematicky datovatelná. 
. Je mi jasné, že budu vypadat jako paranoik, ale opět za tím vidím zcela jasný úmysl - a jako obvykle to má opět sloužit ku prospěchu Přemyslovců. Pokusím se to poctivě vyložit, a pokud v tom někdo najde chybu a cokoli, co Přemyslovce očistí, rád se jim veřejně a upřímně omluvím. 
. Nebudu vše podrobně probírat ani dokládat, protože se jedná o velice rozsáhlý šmodrchel, probíraný všade možně a na různých úrovních. Velice pečlivě a čtivě se tímto zabývá třeba Miroslav Ivanov, kterého zájemcům o podrobnosti vřele doporučuji. 
. Takže v kostce - výsledkem snahy o dešifrování všech datací je pouze konstatování historiků, že se tak stalo buď v roce 929 a nebo 936 a to 28. září. Denní datum je uváděno naprosto přesně a ve všech legendách stejně. To sice může znamenat, že se to tak opravdu stalo - a nebo, tedy pro podezřívavce, že je z nějakého důvodu velice důležité, aby to tak vypadalo. Je snad tento den něčím zvláštní a má nějakou vlastnost, kterou ostatní dny nemají? 
. Upřímně řečeno, dnes už ne, ale v tehdejší době ji měl: byl to totiž široko daleko jediný den, na který se dal přidat další svatý. A katolická církev měla takový obyčej, že v jeden den mohli mít svátek nanejvýš dva světci, přičemž jejich svátek může být pouze v jejich den úmrtní. Takže kdyby byl Václav sebe svatější, tak kdyby umřel v den, kdy už se dva svatí slavili, měl by prostě smůlu a svatým by se stát nikdy nemohl. 
. A už je šídlo z pytle venku. 
. Takže to mohlo být celkem kdykoli na podzim některého roku. To, že byl Václav pozván na výročí posvěcení kostela nám nijak nepomůže, protože ať už byl kostel zasvěcen komukoli, mohl se vysvětit také kdykoli. Například Emilie Bednářová uvádí, že k vraždě došlo na den svatého Jimrama, tedy 22. září. K tomu můžu poznamenat, že tento den je stejně pravděpodobný jako kterýkoli jiný, pokud to není zrovna 28. září. Ale snad přece jenom pravděpodobnější, protože ten den se slavívalo posvícení a vinobraní, čili se dá předpokládat, že na takový svátek se mohl zasvěcovat i kostel, aby to bylo "při jednom volnu". 
. Je to sice hezké, ale s denním datem máme i tak očividně "po ptákách". 
. Rok 929 byl sice oficiálně schválen, ale bylo to hlavně proto, že se muselo rozhodnout, kdy se bude slavit svatováclavské milénium - dala se tedy přednost datu dřívějšímu. Rok 936, který také celkem vyhovuje podle datování v legendách, je sice pravděpodobnější vzhledem k věku a průběhu Václavova panování, ale na druhou stranu ho vylučuje politická situace v okolních státech. Ta by naopak byla velice "příhodná" na podzim roku 935, kdy byl saský král Jindřich řečený Ptáčník raněn mrtvicí, ale nezemřel. 
. Takže nejspíš během měsíce září roku 935 byl Václav zavražděn - a přesněji se to už nikdo nedoví, protože Přemyslovci potřebovali mít v rodě dalšího svatého, kterého by přidali ke svaté Ludmile, aby tak společně mohli "čelit" vlivu svatého Vojtěcha, který byl Slavníkovec. 
. Takže se smiřme s tím, že Václav byl zavražděn ausgerechnet 28. září, den před svatým Michalem, na jehož počest při hostině připíjel - prostě čirou náhodou se to seběhlo tak, že to bylo i v den, kam se ještě jeden svatý vešel. 
. A basta. 
. A kterého že to bylo roku? Na tom přece houby záleží, hlavně že je svatý! 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Poota   
12.09.2015 16:42
Bydliště: Praha
6531 425 4283 
Nejsem sám ...
 
Že ani zdaleka nejsem jediný, kdo se na naši oficiální historii dívá ze "svého" úhlu pohledu se pokusím dokázat i přílohou, kterou je dle mého názoru velice zdařilá knížka Miloslava Švandrlíka Nemravná dívka na vdávání, která podává velice čtivou formou okolnosti Břetislavova únosu Jitky, sestry Oty zvaného Bílý, ze Svinibrodského kláštera.
Příloha je ve formátu .epub, tedy určená pro e-čtečku nebo program, který ji nahradí na počítači.
 
Švandrlík Nemravná dívka na vdávání
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno



Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi


 
Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte nás   |   Vytvořil: 2015-2018 Adam Benda
 
CC BY-NC-ND 3.0 CZ
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License