 | Poota 
25.12.2021 15:32
Bydliště: Praha
|
| My a zvěrolékař
Jasně že ke zvěrolékaři chodíme s nějakým zvířátkem, v mém případě je to kočka, ale to co tu míním psát bude platit obdobně i pro psy a i pro jiné naše většinou chlupaté "děti". Uvědomil jsem si totiž, že těm našim mazlíčkům ve snaze dělat pro ně jenom to nejlepší - vlastně jenom ubližujeme a to často právě s odborným přispěním zvěrolékaře. Ovšem náš přístup je naprosto přirozený a logický, protože vycházíme z toho, že chceme aby toto naše "dítě" žilo co nejdéle a aby bylo zdravé. Samozřejmě chápeme, že stejně jako jednou umřeme my, tak stejně jednou umře i ono - ale odmítáme přijmout, že by to třeba mohlo být už někdy teď.
Zvířátka jsou ovšem přírodě daleko blíž než my, a tak mnohem víc než my žijí podle zákonů přírody. Každé zvíře si nějakým způsobem musí obstarávat potravu a i když žije třeba ve smečce a nebo ve stádu, tak si stejně musí všechny svoje problémy řešit jenom ono samo, což se mu ve volné přírodě i úspěšně daří. Úspěšně v tom smyslu, že prožije celý svůj život aktivně a v plném zdraví, ovšem velice často také jen díky tomu, že zemře dřív než se u něj může projevit nějaká vážnější choroba nebo nemohoucnost. Takhle řečeno to zní velice surově a krutě, ale taková už příroda a její zákony jsou.
Zkusím trochu probrat jak to v té přírodě funguje a taky jak nemoudře, ač s těmi nejlepšími úmysly, do toho zasahujeme my.
To nejdůležitější v životě každého zvířete je potrava. Každý živočišný druh si vyvinul svůj způsob jak, kde a jakou má získávat, aby co nejlépe vyhovovala jeho zažívání a metabolizmu. Pokud se to zvířeti úspěšně daří, tak mu všechny orgány bezvadně fungují a dokáže unikat všem šelmám, které se ho snaží ulovit. Takovýto zdravý život může ukončit jenom nějaká nešťastná náhoda, neopatrnost a nebo stáří s počínající nedostatečností - ovšem i v tomto případě se dá mluvit o tom, že tato smrt ušetřila dotyčné oběti zbytek života v nedůstojné nemohoucnosti.
Zvířata chovaná v zajetí a nebo dokonce v domácnosti ovšem nemají to štěstí, že by si mohla sama vybírat a získávat tu "svoji správnou" potravu, takže se musí živit tím co je k dispozici a nebo co dostanou. Ovšem tato potrava většinou není "ta správná", takže i když si na ni třeba kočka "zvykne" a celkem ochotně ji konzumuje, tak se během několika let začne na jejím zdraví projevovat, že to není potrava optimální. Většinou tak že se u ní objeví jako první signál její snaha "jíst jinak" či něco jiného, což začne realizovat třeba tím, že u potravy napřed olíže z kousků omáčku se zeleninou a kousky masíčka nechá, případně se snaží okusovat domácí květiny, což většinou končí zvracením. V přírodě má kočka možnost vyzkoušet různé byliny, přičemž ty nevhodné vyzvrací a soustředí se nadále na ty které se jí osvědčují. Doma takový výběr nemá, takže si tímhle způsobem jenom zvykne "odkládat" těžko stravitelné zbytky. Snahu kočky o změnu jídelníčku si páníčkové vysvětlují většinou jenom jako její mlsnost nebo rozmazlenost a jen málokdy jí najdou potravu vhodnější, takže je to jenom otázka času za jak dlouho začne kočce selhávat nějaký důležitý orgán.
V přírodě kočka řeší zdravotní potíže tím, že přestane jíst protože není schopná si něco k jídlu ulovit. Tím uleví zažívacímu traktu a na trávení ušetřenou energii využije k regeneraci. Pokud se jí tím způsobem podaří dát se do pořádku, tak zase začne jíst a funguje dobře dál. Pokud se tímto způsobem do pořádku nedá, tak přejde do "módu odcházení", kdy začne postupně odstavovat jednotlivé orgány počínaje zažíváním, a přes játra a ledviny pokračuje pak nejspíš ve spánku až ke smrti.
Doma prochází zvíře mnohem delším a složitějším procesem, který většinou začíná u zvěrolékaře. Ten provede potřebná vyšetření a stanoví diagnózu. Pokud je lehká a náprava snadná, je všechno záhy zase v pořádku. Ovšem pokud je onemocnění vážné, dostávají majitelé na vybranou většinou mezi dvěma alternativami.
Ta první je nechat zvíře jeho osudu a co nejlépe se o něj starat až do té doby než zemře samo, nebo pokud bude trpět tak než ho nechají uspat. Proti této variantě, která je bližší tomu "přírodnímu" konci, hovoří většinou citová vazba majitelů ke zvířeti, které se jim za ty roky společného soužití stalo jakýmsi adoptovaným "dítětem", na které se nechtějí v těžké situaci jenom tak "vykašlat".
Tou druhou je dlouhodobé a notně drahé léčení, kontroly s vyšetřením, případně i neméně drahá operace s nejistým výsledkem, což všechno přinese zvířeti jenom pár měsíců nebo let víceméně mizerného života, plného bolesti a utrpení jak pro zvířátko tak i pro páníčky, což je jenom chabě vyvážené vědomím, že nenechali svoje zvířátko jen tak beze všeho umřít a udělali všechno možné pro to, aby mu prodloužili život co nejdéle to šlo.
Problém této varianty je v tom, že zvířátku neprodlužujeme krásný a plnohodnotný život, ale život popravdě mizerný a plný bolesti, stresu a utrpení, o který to zvířátko vůbec nestojí. Je častým jevem, že kočky které mají tu možnost se samy rozhodnou a od svých páníčků včas odejdou, aby mohly někde zcela podle svého přání v klidu odejít i ze světa.
|
|
Podpořte chod fóra 