 | Poota 
23.09.2015 13:24
Bydliště: Praha
|
| Postup, který je předmětem rakouského patentu.
Rakouský patent č. 142032
Při předmětném postupu se však jedná o přípravu vody, která není pouze obohacena o volnou kyselinu uhličitou, nýbrž která ji obsahuje také ve vázané formě a která se v každém ohledu vyrovná čerstvé pramenité vodě, přičemž je předmětný postup co nejvíce přizpůsoben přírodnímu procesu.
Voda, sterilizovaná studeným ozařováním rtuťovou výbojkou, odtéká skrze trubku m (viz nákres) a smísí se s roztokem solí, přicházejícím vedením i. V zásobníku C se totiž rozpouštějí soli ve vodě a dobře se promíchají v mísiči g. Množství a druh soli se přirozeně řídí stavem sterilní vstupní vody, která je obvykle jakousi povrchovou vodou s určitou konkrétní tvrdostí. Přídavkem solí nesmí na druhou stranu obsah solí způsobit překročení stupně tvrdosti 12, protože jinak by byl tento produkt obtížně použitelný v průmyslu. Pro nějakou střední výstupní vodu je na každých 10 litrů vstupní vody zapotřebí připravit 1 litr roztoku, v němž bude obsaženo asi 0,02 g chloridu sodného, 0,02 g síranu hořečnatého, 0,02 g fosforečnanu sodného, 0,008 dusičnanu draselného a 0,2 dolomitu (oxidovaného vápníku). Druh a množství těchto solí jsou výsledkem více než 100 pokusů. Protože se dolomit rozpouští ve vodě jen omezeně a naproti tomu vznikající hydrát vápníku je citlivý na oxid uhličitý ve vzduchu, musí být nádoba chráněna před vlivem světla a uzavřena před vzduchem. Aby vytékal z nádoby C neustále rovnoměrný proud, je v této nádobě udržován konstantní tlak 0,1 ATM, což odpovídá tlaku 1 metr vodního sloupce. Koncentrovaný solný roztok je konstantně po kapkách přidáván do vstupní vody a tato směs pak vtéká do rozprašovače D, v němž je tryskou v trubce n vstřikována tato směs dovnitř nádoby, přičemž předem připravená voda, nasycená oxidem uhličitým, tryská rozprašovací tryskou k směrem ven.
Sprška obou druhů vody pak padá na dno a její kapky se smísí, stejně jako jednotlivé kapky cestou v půdě nejprve ztrácejí své soli a pak přijímají plynnou složku. Tato vodní směs nyní proudí skrze skleněnou kolonu E, přičemž stoupá vždy po vnějším povrchu skleněných baněk, pak musí opět sestoupit po jejím vnitřním povrchu, aby se střední stoupačkou dostala na povrch další, výše položené baňky. Voda přitom opisuje jakousi meandrovou cestu za níže popsaným účelem. Plyn – a především oxid uhličitý – se vždy shromažďuje v horní části baňky („tulipánu“) a když tlak odpovídajícím způsobem vzroste, je stále znovu injekčně vpravován trubičkami r, v nichž jsou zabudovány velmi jemné trysky, aby byl později donucen navázat příslušnou vazbou i oxid uhličitý, který doposud nebyl navázán na vodu. V ose této části aparatury jsou umístěny ve střídavém pořadí zlaté a stříbrné lamely, jež jsou vzájemně izolovány. Mezi oběma kovy vzniká jistý potenciál, jenž udává podnět k mírné ionizaci vody.
Na své další cestě se voda dostává do hlavního mísiče F. Tento mísič se skládá ze zevně tepelně izolované válcovité kovové nádoby, jež je na vnitřním povrchu postříbřena, a z vestavěného šnekového kola, které se otáčí opačným směrem rozvoje šnekové závitnice. Na šnekových plochách jsou uspořádány chladicí spirály, které ochlazují vodu, jejíž zušlechťovací proces začíná při 17oC, na 4oC. Účinek tohoto teplotního spádu má pro vlastní proces zušlechtění integrující význam. Ochlazením se jednak zvýší absorpční schopnost vody vůči plynům a na druhé straně je skutečné navázání volného oxidu uhličitého možné pouze při ochlazení (aniž bychom museli použít příliš vysokého tlaku).
Protože Ca(HCO3)2 (hydrouhličitan vápenatý) představuje nanejvýš labilní vazbu, musí se zajistit obohacení takzvané vázané kyseliny uhličité ve vodě. Bohaté tvorby Ca(HCO3)2 a navázání skutečné a jedinečné vazby kyseliny uhličité na vodu je možno dosáhnout pouze správně načasovaným a rovnoměrným ochlazením. Vstupní teplota vody nesmí překračovat 20oC a výstupní teplota vody se pohybuje těsně okolo 4oC. Je nutno dbát i na správnou rychlost ochlazování, protože při příliš velké rychlosti nebude dostatek času pro vznik potřebné vazby. Před opuštěním nádoby musí voda opět projít již dříve popsanými zlatými a stříbrnými lamelami a konečně se dostane do zásobníku I, který je rozdělen do dvou komor, G a H. Voda nejprve prochází komorou G a pak teprve se dostává do komory H, a to z následujících důvodů: při zpracování vody uvedeným způsobem dochází k některým dodatečným reakcím.
TEPRVE PO JEJICH DOKONČENÍ JE MOŽNO VODU OZNAČIT ZA ABSOLUTNĚ ZRALOU A PITNOU.
Je rovněž nezbytné, aby celý proces probíhal bez přístupu denního světla, neboť pokusy potvrdily, že stejný zušlechťovací postup nedával za přístupu světla stejně uspokojivé výsledky a voda byla méně kvalitní.
Protože tohle je postup, kterým se „vyrábí“, nebo lépe řečeno zušlechťuje obyčejná voda na vodu skutečně pitnou, můžeme předpokládat, že k obdobnému procesu dochází i v podzemní části úplného vodního cyklu. Ovšem z různých Viktorových náznaků a útržků vyplývá, že v podzemí tento proces probíhá jinak a jinými postupy.
Zatím jsem nabyl dojmu, možná mylného, že v podzemí dochází k rozkladu vody poněkud svérázným způsobem. Kyslík se z nějakého neznámého důvodu rozkmotří s vodíkem a navazuje se na uhlík, tvoře s ním nějaké kysličníky – nejspíš jejich nějakou směs. Osiřelý vodík se po vzoru kyslíku vrhá taktéž na uhlík a vytváří na truc uhlovodíky, údajně také v plynném stavu. Zřejmě k této mesalianci využívá uhlí, ropu a zemní plyn, čímž si vysvětluji jejich nutnost pro vznik pramenité vody a Viktorovo rozhořčení nad tím, že si úplně hloupě spalujeme zdroje pitné vody.
Směs těchto plynů, tedy uhlovodíků a kysličníků uhlíku stoupá vzhůru a cestou na sebe navazuje některé z látek, které potkává. V tomto „skupenství“ má ovšem voda jiné vlastnosti, než měla při klesání, takže si vybírá látky jiné, než které tam cestou dolů ukládala. Jednou z vlastností tohoto „skupenství“ vody je i to, že má schopnost stoupat proti gravitaci, pokud se může pohybovat nepříliš širokými štěrbinami a hornina obsahuje nějakou formu kovů. Další podmínkou „levitace“ je teplota pod deset stupňů Celsia, tma a absence vzduchu. U vzduchu se zdá, že levitaci ruší hlavně vzdušný kyslík, který při styku s levitující vodou nějak způsobí změnu stoupajících plynů (kysličníky uhlíku a uhlovodíky) na tekutý „plyn“ kysličník vodíku, který obsahuje „rozpuštěné“ „živiny“.
Ve studni před hájovnou chovali mí předkové pstruhy, které nikdy nekrmili, protože pstruzi získávali svou vysoce kvalitní potravu z křišťálově čisté černé vody, jež přitékala dřevěným korýtkem do této rybí líhně se zcela konkrétním zakřivením.
Otec se obával, že znečistím energeticky bohatou vodu nebo že do ní dokonce hodím železný hřebík, čímž bych, jak mi otec vysvětlil, zahubil citlivé pstruhy, protože po odeznění její vnitřní životní síly by potrava pro pstruhy zkameněla a proměnila by se v pouhý písek. Smál jsem se tomu a proto mi otec připomněl kamenné usazeniny ve vysokohorských studánkách, jež se podobají žlučovým či ledvinovým kaménkům, jež vznikají díky energeticky chudé pitné vodě.
S „navazováním“ látek do vody souvisí i takzvané „zpívání do vody“, kterým se do vody zapracovávají drobty hlíny a kysličník uhličitý, aby se docílilo vyšších výnosů.
Drobty rozemnuté hlíny se zvolna sypou do dřevěné nádoby s vodou a při tom se zpívá stupnice střídavě nahoru a dolů - při stoupajících tónech se má míchat doleva, při klesajících doprava a vydechovat přitom nad vodu. Získá se tím neutrální voda, která se pomocí „květných větví“ nastříká na pole, uvláčené bránami s dřevěnými zuby, čímž se vytvoří vrstvička negativně nabitých koagulačních jader, které zvyšují výnosy asi o 30%.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 