 | Adam 
29.09.2018 12:49
Bydliště: Praha
|
|  P.A.Semi napsal(a): I když v podstatě máte pravdu, snaží se srovnat do jedné roviny, ale když se do té roviny dostanou, nemají žádný důvod tam zůstat a postupně se jako kyvadlo vykývnou zase do opačného směru, a proto takhle oscilují... |
Spíš právě není žádný důvod k tomu, aby to pokračovalo do opačného směru sklonu a tím do dlouhodobých oscilací náklonů oběžných drah.
Zkusím to vysvětlit na příkladu, že ve sluneční soustavě, jejíž planety mají oběžné dráhy absolutně v jedné společné rovině (žádná oběžná dráha nemá odchylný skon oproti ekliptice), pak na sebe jednotlivé planety vzájemně působí těmi malými silami tak, že vektory těchto vzájemných planetárních sil leží v té rovině celé soustavy - není tam žádný vektor síly, který by trčel šikmo z roviny oběžné dráhy ven. (Ano, vliv okolních slunečních soustav do toho nepočítám, to je opravdu zanedbatelné.)
Jenže jakmile máme třeba tu naší sluneční soustavu v jejím současném věku, oběžné dráhy některých planet mají malý nebo o něco výraznější sklon dráhy, a tam už existují ty šikmé vzájemné meziplanetární gravitační síly, které se snaží velmi pomalinku planetu posunout k celkové "zprůměrované" rovině celé soustavy. Chvilku nějaká oscilace sklonu drah může působit, pokud třeba více planet vykazuje výraznější sklon dráhy, ale jakmile všechny planety postupem času stále lépe sklopí sklon drah vůči rovině celé soustavy (do nulového odchýlení), šikmé vektory meziplanetárních gravitačních sil vymizí - přesněji se sklopí do roviny celé soustavy - důvod k vytváření nového (odchýleného) sklonu oběžných drah pak už vymizí.
Proto sluneční soustava vždy postupně inklinuje k nulovým sklonům oběžných drah, tedy k oběžným drahám srovnaným v jedné rovině. Je to skutečně cílový rovnovážný stav. |
|
Podpořte chod fóra 