 | Hana 
06.05.2019 16:47
|
| Základní kámen do Národního divadla a zmizelý kameník Václav Podbrdský
Při jeho dobývání kamene do Národního divadla se stala podivná věc, která utvrdila lidi v přesvědčení, že v Blaníku jsou opravdu tajemné síly, které stále působí. Při odlamování kamene došlo k neštěstí, kdy se do šedesátimetrové hlubiny se z útesu zřítil kameník Václav Podbrdský z Hrajkovic. Přestože jeho pád viděla řada svědků, dole se jeho tělo nenašlo, jen část lebky s mozkem a vlasy. Byl tedy oficiálně prohlášen za mrtvého. Věc však tímto neskončila, měla dohru, protože:
O osmnáct let později se u c. a k. soudu ve Vlašimi objevil muž vydávající se za Václava Podbrdského a podal žalobu na kamenického mistra Františka Šolína pro „nezaplacení 11 zlatých a 25 krejcarů za kamenickou práci konanou v r. 1868 na Blaníku, jakož i na zaplacení úroků z té sumy a útrat na žalobách“. Šolínovi se pochopitelně platit nechtělo, a tak se bránil tím, že pokud žalobci nechybí kus lebky a mozek, což zjevně nechyběl, musí být podvodník. C. a k. úřad byl téhož názoru a vyzval Podbrdského, aby prokázal svou totožnost. Kameník si tedy přivedl otce, manželku, tři bratry a dvě sestry i s jejich partnery, sousedy a dokonce i starostu domovské obce. Všichni tvrdili, že je to on a že teprve před několika dny přišel domů. Úřad se ale nevzdal a obvinil Podbrdského z vyhýbání se vojenské povinnosti, protože pokud nebyl mrtvý, musel být po celou tu dobu někde schovaný. Úředníci však do spisu zapsali toto podivuhodné vysvětlení:
„Neuvěřil bych, že jsem byl z domova vzdálen a že jsem v Blaníku prodlel celých dlouhých osmnáct let. Všichni kolem mne mi však tvrdí a dokazují, že je tomu tak. Na své vlastní oči vidím, že otec můj a bratři zestárli, že sestry mé, které tehdy byly dětmi, jsou již dospělé a vdané ženy a zrovna takové dítky, jako byly tenkrát sami, mají. Zasazené stromky vzrostly za dobu mé nepřítomnosti ve statné kmeny. Slavný vojenský soud mne pronásleduje pro osmnáctileté vyhýbání se vojenské službě jako zběha vojenského. To vše mi jasně dokazuje, že mezi mým pádem ze skály a dneškem musela uplynout ta dlouhá doba, ačkoliv o uplynutí a trvání té doby nijak vědomosti nemám a zřetelně se pamatuji, že jsem se v útrobách Blaníku zdržel jenom dobu velmi krátkou a že vraceje se z Blaníku domů, myslil jsem na to, abych druhý den opět šel k panu mistrovi Šolínovi do práce a dále na témže kameni pracoval. Odstřelovali jsme tehdy veliký kámen, uhnul jsem trochu víc na stranou střelnému prachu a spadl dolů na Skrejšovský kámen. Cítil jsem v pádu, jak hlava má udeřila na skálu a jak se rozpryskla v kusy, pak jsem ztratil vědomí. Když jsem se ze svého bezvědomí probudil, hlava mě nadmíru bolela, hučelo mi v ní jako po silném
hýření a po mnohém pití. Zrak můj oslábl, oči mne tlačily, před očima se mi vše točilo ve zmatených kruzích, jichž běh pomalu se zmenšoval, až vše se točiti přestalo. Pak jsem viděl vše jen v barvě modré, fialové, červené, žluté, zelené a až po nějaké chvíli jsem viděl opět všechno obyčejně, jako když je bílý
den. Seděl jsem v nějakém prostranném sále s vysokou klenbou. Na zdi byl obraz svatého Cyrila a Metoděje, prvních učitelů slovanských národů.
Po chvíli se zticha otevřely dveře a jimi vstoupila do sálu dívka štíhlé, vysoké postavy, plavých vlasů, modrooká a tak krásná jako samo Boží smilování. Vznášela se trochu nad zemí a okolo ní jako nějaký třpytivý svit se rozprostíral, zrovna jako by ona sama světlo byla a paprsky vycházela z toho těla krásného. Chtěl jsem ji pozdraviti, promluviti na ni a zeptat se jí, kde se to vlastně nalézám. Nemohl jsem však vypraviti ze sebe ani slova. Rty se mi třásly, údy mými projelo jakési příjemné, osvěžující horko, ale hlasu jsem vydati nemohl. Přiblížila se až ke mně, vzala mě za hlavu oběma rukama a pohlížela mi hodnou chvíli do očí, ale tak zblízka, že jsem cítil teplý její dech na tvářích svých, který jako by byl nový, neznámý mi život a cit vléval do mých žil. V hlavě se mi vyskytovaly myšlenky nové, u mě neobyčejné, vznešené, jež se rodí v hlavách lidí učených, vznešených duchem a ne v hlavě mé, prostého dělníka kamenického. Cítil jsem, že se děla se mnou velikánská proměna, že jsem se stával jiným, lepším člověkem. Hleděl jsem v modré oči toho anděla-dívky a cítil jsem se nad míru blaženým. Po nějaké chvíli zvedla se pak ode mě a kynula rukou do výše, jako kdyby na někoho neviditelného byla kývala. A v tom již se znova otevřely dveře, jimiž byla dříve sama vešla a řadou vcházeli muži, aby jdouce okolo mne na mne popatřili. Zdálo se mi, jako by byli o mne starostlivi, zdali jsem si pádem snad neublížil na zdraví. Viděl jsem praotce Čecha, velikého knížete Sáma, Záboje se Slavojem, Boleslava, Přemysly knížata a krále jdoucí svorně s rodem Vršovců, viděl jsem Karla krále a syna jeho Václava i Jiřího Poděbrada, pak Jana Žižku, oba Prokopy, Husa, Jeronýma, Božetěcha, Dalimila Komenského, Všehrda, viděl jsem i křísitele národa Šafaříka, Jungmanna, Palackého, Havlíčka a mnoho jiných – nelze mi jich ani vypočítati. Za nimi šli pod zlatými nebesy svatí věrozvěstové a prvoučitelé slovanští Cyril a Metoděj v největší slávě a zpívali hymnus: „Glagojajte jazyci, pakorjajte sja narodi ibo s nami je Bog.“ Když přišli přede mně, obrátil se svatý Metoděj a otevřel velikou knihu, jíž nesl v levici a okázal mi pravicí na slova v knize zlatými písmeny psaná. Bylo to psáno písmem ne naším obyčejným Takovému jsem se ve škole od pana učitele psáti a čísti neučil, avšak přečetl jsem to hned, co tam psáno bylo. Stálo tam: „Prosvěščajte se ibo pravda spasajet vas.“ A svatý Cyril pozvedl kříž a požehal mi slovy: „Blahoslavený budiž, národe můj. Prvním mezi prvními učiním tebe. Panování nad bratřími tvými dám tobě. Rozmnožím tě jako hvězdy na nebi a osvítím světlem pravdy věčné jako slunce vprostřed dne.“ Klekl jsem a sklonil hlavu. Průvod se zvolna obrátil a za zvuků
hudby neznámé, nebeské, vracel se opět cestou, kudy byl přišel, zpět a všichni hlasem velikým prozpěvovali vznešený chorál: „Voskresenije Tvoje.“
Všechno zmizelo, jen ta krásná dívka ostala u mne, ruce majíc sepjaté. Hledím na ni u vytržení a z úst sama sebou mi vyklouzla slova: „Ty, kdo jsi?“ „Jsem strážný duch, jsem génius národa českého. Zde se strážci a braniteli národa českého a jazyka bdíme, aby národ český nezahynul. Viděl jsi je všechny. Ti budou vám ochraniteli a vůdci v budoucnosti proti nepřátelům vašim. V českém Jihu spočívá síla českého národa. Však národ a jeho síla dřímá. Až se probudí, on bude tím blanickým vojskem, on bude osvoboditelem českého národa. A aby to dříve bylo, aj, já vyšlu vám učitele, kteří mluviti vám budou slovy plamennými, kteří rozžehnou svatý oheň lásky k vlasti v srdcích vašich, a pak jako orlové nad kořistí shromáždí se všichni Čechové ze všech širých končin světa a bojovati budou proti nepřátelům svým, až zvítězí. Jdi, vrať se domů ku práci své a hlásej, že spása Čechů spočívá v blanickém vojsku jeho
– v rytířích od Blaníka, tj. v mužích českého Jihu, kteří dosud spali spánek blanický, a já pošlu vám hlásníky, kteří troubiti vám budou troubou velehlásnou, jejíž jméno jest dějiny českého národa a jejíž hlas má jméno Osvěta. Jdi, budiž blažen.“
Chtěl jsem chytnouti napřaženou ruku toho anděla, abych ji políbil, avšak nenašel jsem ruku, ruce mé proběhly obláčkem šedivé páry. Myslil jsem, že se snad vznesl do výše ke stropu klenutému. Pohledím vzhůru a místo klenby vidím oblaka nad sebou, jak se na nebi prohánějí, a slyším vítr, jak v korunách jedloví hučí. Byl jsem tu v lese sám a sám. Schylovalo se k večeru a ve mně se probudil hlad. Nejedl jsem od rána. Chvátal jsem tedy domů a nastalo hrozné divení. Nebyl prý jsem doma osmnácte let a já myslil, je jenom osmnácte hodin, jak dlouhý je v tu dobu u nás den. A nyní, pánové, suďte nade mnou, jsem-li vinen, či ne?“
Na prostého kameníka šlo o pozoruhodný literární výkon. Pánové soudci byly v rozpacích: Když Podbrdského odsoudí, udělají z něj čeští vlastenci mučedníka a za to rakouským úřadům vykutálený kameník nestál. Úřady nechtěly dál jitřit už tak narůstající šovinismus a Podbrdského osvobodily jako nesvéprávného. I navzdory tomu, že už „záhadné zmizení“ bylo podle všeho zinscenované proto, aby kameník unikl vojenské službě, skrýval se pak prý po většinu času ve zřícenině hradu Šelmberk u Mladé Vožice. Nejvíc škodný byl nakonec Šolín, který na základě osvobozujícího rozsudku musel svému bývalému zaměstnanci ušlou mzdu opravdu uhradit.
Zdroj: Soudní příkaz c. a k. okresního soudu ve Vlašimi č. E 20.713 ze dne30.4.1886
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 