 | Poota 
08.01.2022 16:31
Bydliště: Praha
|
| V souvislosti s fenoménem Bruno Groeninga se dá vysledovat velká šíře názorů od bezmezného obdivování až k naprostému zatracování.
Zajímavé na tom je to, že názor přímo na jeho osobu je celkem jednotný a veskrze pozitivní, takže diskutabilní je hlavně jeho "uctívání", které se většinou klasifikuje jako sektářství.
Přitom se jedná o poměrně běžný jev pozorovaný a ověřený již před staletími církví. Ve svých počátcích bylo křesťanství pronásledováno a trestáno i smrtí, takže se provozovalo pokud možno tajně. Nicméně u výrazněji působících jedinců docházelo často k jejich prozrazení a obvykle byli postaveni před volbu zříci se víry nebo života. Na ty kdo se odmítli víry vzdát a raději volili smrt, která byla obvykle zvlášť bolestivá a trýznivá, se vzpomínalo jako na hrdiny či mučedníky a brali se za příklad hodný v podobných situacích následování.
Praktickým pozorováním tato komunita, ze které se vyvinula pozdější církev, zjistila že po takovýchto mučednících zřejmě ještě někde zůstala jakási nehmotná entita se kterou je možné nějak komunikovat a požádat ji třeba o pomoc nebo radu v určité situaci. Z tohoto základu se vyvinul pozdější systém světců a světic a také byla stanovena dosti přísná kritéria pro to, kdo se světcem může stát.
První podmínka - musí být mrtvý, v ideálním případě usmrcen zvláště ohavným způsobem, který přijal proto aby mohl zůstat ve víře.
Druhá podmínka - už za života či po něm s ním musí být spojováno několik ověřených "zázraků", což jsou nějaké neběžné a vzácné úkazy.
Třetí podmínka - musí být zachovány nějaké jeho ostatky.
Další podmínky jsou spíš "administrativní" - nějaký jeho "čin", nejčastěji jeho smrt, musí vyjít na takový den v kalendáři, kdy ještě nejsou tři jiní svatí. Jako další - musí být napřed blahořečen a teprve poté svatořečen, obojí papežem. Jsou ještě další podmínky, ale ty teď můžeme pominout.
K čemu jsou nutné ostatky? Je to přesná "adresa" toho nehmotného, co po dotyčném světci stále ještě někde přebývá a co má stále ještě tytéž schopnosti, které měl ve svém hmotném těle za svého pozemského života.
Proto každý kostel má ve svém oltáři ostatky světce, kterému je zasvěcen. Také v každém dalším oltáři třeba v bočních kaplích jsou ostatky toho světce či světice, jimž je kaple zasvěcena.
Za pravost a správnost všeho ručí církev.
Nechci to nijak zlehčovat, ale ve svém principu to velice připomíná magii a taky docela slušnou "duchařinu".
Když se z tohoto úhlu podíváme na Bruno Groeninga, tak vidíme že splňuje podstatnou část toho, co je potřeba pro svatořečení.
Je mrtvý, takže z něj už zbylo jenom to nehmotné.
Jeho "zázraky" jsou dostatečně známé a prokázané, a to jak za jeho života tak i po něm.
Jeho ostatky zřejmě někde jsou, ale z praxe vím že k napojení na správnou "adresu" nejsou nutné, protože k tomu stačí třeba fotografie nebo vizualizace.
Splnění těch "administrativních" podmínek už není pro praktické užití dotyčného fenoménu nutné.
Z předešlého se mi zdá vyplývat, že "vyznavači" Bruno Groeninga nejsou žádná sekta, ale běžná populace, která využívá dobrodiní spojeného s určitou osobou "zázračných" schopností, kterou ovšem oficiální církev neuznala jako světce. |
|
Podpořte chod fóra 