 | Hana 
02.10.2022 14:00
|
| XXIV. Sídlo Jednorožce
Co to má všechno znamenat?
Potkávala občas lidi, kteří se s ní prý nevidí poprvé, byť ona je vůbec neznala. Jako třeba ta žena v autobuse pražské hromadné dopravy, která si k ní přisedla a s jistotou oznámila, že ji tedy zas potkala. Prý tenkrát byly spolu v nějakém sídle, prý byla učitel černé magie, který však svého umění nikdy nezneužil. A podívala se jí do očí a jakoby s výtkou ještě i po těch staletích z ní vypadlo: „A měli jsme všichni odletět, jenže už byl zavřený poklop. Vy jste mě tam nechali, a já jsem pak musela putovat astrálem, bloudila jsem temnotami.“ V době jejich setkání v tomto životě pracovala jako bachařka ve věznici.
Útržky z minula k světlu se klubou,
Život však nový již nenabudou.
Vůbec jí připadalo, že všichni kolem všechno vědí, jen ona stále neví nic. Anebo to mělo být jako v té pověsti o Blanických rytířích, kteří stále spí, a jen Bůh ví, kdy se vzbudí? A navíc na poslední chvíli.
Slyší,
ale neposlouchá,
nenaslouchá…
Mluví a mluví…
Neví…
Až se ztiší,
tak snad, co teď nevidí,
uvidí.
Blaníky ji tak dlouho přitahovaly, až ji úplně přitáhly. Odstěhovala se z Prahy na chalupu a ve školském, tom rádoby výchovně vzdělávacím ústavu, kde dosud pracovala, dala výpověď. Její děti již byly dospělé, již vylétly z hnízda a budovaly si se svými partnery hnízda svoje. Měla tedy nyní konečně dostatek času. A chtěla už konečně přijít celé té věci na kloub. Jejímu badatelskému zápalu a nadšení se děti pousmívaly, ale láskyplně, a dělaly si legraci, že Šifra mistra Leonarda v tomto srovnání úplně bledne.
A tak se jednoho letního prázdninového dopoledne vydala na Velký Blaník s konkrétním záměrem. Chtěla, aby už jí konečně bylo vyjeveno, kdo je, ať už je to cokoli či jakkoli hrozné, aby se od toho mohla odrazit a jít dál. Nohy ji jakoby samy nesly k té skalce, kterou v zimě nazvala Sídlem čaroděje a kde bydlel panter. Cestou slyšela v hlavě hlas: „Dozvíš se, ale až přijde čas, ne, kdy ty si dupneš, ne teď.“
Na skalce v pohroužení pobyla až do západu slunce, připadala si tam jako v nějaké svatyňce. Prohlížela si kámen, který měl tvar obličeje a který tehdy v zimě nazvala Mudrcem. A připadalo jí, že ten obličej odněkud zná. A byl to obličej toho muže, kterého k ní Blaník přivedl.
Rostli dlouho
každý sám
odděleni od sebe,
vyrostli až do nebe...
A v nebi se potkali,
tam se objali
a v objetí už zůstali.
A když odcházela do údolí, vyspat se tam ve své postýlce v chaloupce, najednou viděla, že panter je pryč, a na skalce stojí bílý jednorožec. Nevěděla, co to znamená a kam panter najednou zmizel, ale věděla, že až přijde čas, určitě se skryté samo vyjeví. A tu skalku přejmenovala, již to nebylo Sídlo čaroděje, ale jednorožce. Nedá se slovy popsat její pocit blaženosti, ale ten měla na Blanících vždy, a vlastně dost často i mimo ně, a vlastně poslední dobou skoro stále.
Budila se vždy před východem slunce. A hned první myšlenka, se kterou vstávala, byla: „Kam zmizela černá puma?“ Již dávno vypozorovala, že poslední myšlenka, se kterou večer uléhá, je vlastně první ranní myšlenkou nového dne. „Možná to tak platí nejenom v jednom dni, kdy noční spánek je něco jako malá smrt,“ napadlo ji. „Možná je to tak i s celým životem, kdy rozpoložení v minutě smrti je stejné jako rozpoložení při narození v novém těle. Moment odchodu z těla je asi hodně důležitý.“
A bylo jí smutno při pomyšlení, v jakém rozpoložení stále ještě umíralo v té době dosti lidí. Ve studeném nemocničním prostředí, kdesi za plentou, bez lásky. I lidé za života nezaobírající se duchovnem najednou dostali strach, zda, a hlavně co bude dál. To byl zřejmě důvod, proč se tolik drželi života, proč setrvávali a trpěli ve zničených tělech, fungujících jen díky vynálezům moderní medicíny. Tady už se nedalo mluvit o nějaké chuti do života, muka v těch tělech byla někdy hrozná, srovnatelná s koncentračními tábory, ale i když hrozná, tak pobyt v tom těle představoval alespoň nějakou jistotu, a strach z neznáma byl tak velký…
Žije?
„Ano,“ tvrdí lékař,
„srdce dosud bije.“
Opravdu žije,
nebo jen uvězněn v těle živoří?
Co je vlastně Život?
... otázka se z nitra vynoří...
„Proč se pořád ptáš? Kdo myslíš, že ti odpoví?“ slýchala často.
Neptej se:
„Co život je?“
Ptej se:
„Jak se do něj vstupuje?“
Musíš bránou TEĎ A TADY…
Vstup,
nezůstávej na prahu stát,
a přestaneš se ptát.
A to ráno, ještě než vstala z postele, volala zpátky černou pumu. Přece nemohla jen tak zmizet? Kde je teď její místo? Skalku obýval bílý jednorožec. A panter přiběhl, nabral ji na hřbet, jak to dříve dělával, a vznesl se s ní nad zem, letěli a pak skočili do hlubokého oceánu. Ponořili se, a ona pod hladinou viděla jakési přístroje. Neměla ale čas se rozhlížet, vše jako by zaplavovala voda, a navíc panter také přece nemohl tak dlouho vydržet pod vodou. Jeden mžik oka, a mezi těmi přístroji, jež ničila valící se voda, uviděla zlatou kuličku. „Co s ní mám dělat?“ prolétlo jí hlavou. Ale nebyl čas o tom dlouze přemýšlet, voda se dál a dál valila, již celá zem byla potopená pod vodou, a tak se po té kuličce natáhla, vytrhla ji z těch přístrojů, a aby jí nevypadla z ruky, honem ji spolkla, čímž ji pro tu chvíli zachránila. V ten okamžik se před ní objevil delfín s korunkou, nabral ji i pantera na hřbet a vyskočil nad hladinu oceánu. A její černá puma se proměnila v bílou holubici, jež vylétla vysoko k nebi.
Vstala z postele a jako každé ráno si uvařila kávu a pozorovala východ slunce. Delfín značí transformaci, a jaká to byla transformace, jí bylo jasné. Dělala si však nadále starosti o černou pumu. Přece se jen tak nerozplynula? Milovala přece všechna zvířata, všechna měla právo žít. A pak uviděla temný les, a z něj na ni zasvítily žluté oči a zase v něm zmizely.
 | 
(Dostupné jen pro přihlášené uživatele fóra)
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
|
|
|
Podpořte chod fóra 