 | Adam 
28.01.2016 00:44
Bydliště: Praha
|
| Taky jsem kdysi sdílel ten názor, že tělo si skrze chuť prostě samo řekne, co potřebuje. Časem jsem však dospěl k tomu, že jsem se šeredně mýlil. Nechci tvrdit, že naše tělo vůbec nemá tendenci sdělit, co by zrovna potřebovalo, ale ten finálně vnímaný pocit, kterému říkáme chuť, může být od skutečné potřeby organizmu velmi, velmi vzdálený. Troufám si tipnout, že dokonce ve většině případnů se jedná o jakýsi "chuťový podvod", než o vnitřní sdělení skutečné potřeby těla.
Praktické příklady by se mohly rozvést třeba ohledně mnohdy nezvladatelné a zároveň nekončící chuti na sladké, nebo naopak na věci slané, na věci tučné, nebo nejlépe třeba na něco, co je slané i tučné zároveň. Špetku soli a špetku (vhodného) tuku tělo samozřejmě potřebuje, ale ta chuť na tohle bývá skutečně mohutná a pokračuje dál, i když už se tím člověk (přes míru) futruje. Chuť na tohle pak často končí až ve chvíli, kdy je tím člověk vyloženě přežrán, takže zároveň ve chvíli, kdy několikanásobně (nebo možná i o 1 - 2 číselné řády) překročil skutečnou potřebu organizmu.
Netvrdím, že to takhle má každý (trochu se do toho míchá i stav a vyspělost duše) a stejně tak nechci opírat své dojmy o "chuťovém podvodu" jen na základě uvedeného příkladu se slaným, sladkým a tučným. Vnímám jaksi celkově, v širších souvislostech, že chuti se dá věřit jen skutečně v malém množství případů. |
|
Podpořte chod fóra 