Str.: 1, 2, 3, 4, 5, 6 Psát příspěvky můžete po přihlášení
Píďalka 03.09.2015 10:54 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Kačenka mi, jak už jsme si trochu povídali i osobně na posirénových srazech, představila a naháčkovala mě na tuhle metodu úlevy našemu podvědomí. Jde o metodu Karla Nejedlého RUŠ a dle mne ji má velice dobře technicky propracovanou. Není sice naprosto originální a zmínky podobného rázu se vyskytují například v pracích Carlose Castanedy, kde se zmiňuje o stopařství (vlastního já), i když za poněkud jiným účelem. Praktikování této metody odstraňuje naše podvědomé, psychologické bloky, které nám brání se vymotat ze začarovaného kruhu našich naučených zvyků a utkvělých představ a názorů, které nás znova a znova staví do různých forem stejného chování a tím i opakovaných situací, ať již vyplývají ze vzdělání, a tím nemyslím jen školské, ale i rodinné, náboženské, ateistické, společenské atp., nebo z našich původních závěrů odvozených z našich nezralých interpretací událostí, jež pro nás byly emocionálně významné. Povětšinou jde o ještě dětské náhledy na ranné zkušenosti, ať již naše osobní, nebo přejaté, vlivy pohádek a kde čeho, které naše podvědomí motivují do budoucna a ovlivňují nás ať již kladně, nebo záporně, ale vždy opakovaně.
Ke cti Karla Nejedlého musím podotknout, že kromě seminářů vydal knihu "Já to mám jinak", která je více než dostatečným návodem k použití a praktikování v rukou každého, kdo je schopen se jí alespoň držet jako klíště. Ti z nás, kteří jsou už přeci jen dobře obeznámeni s metodami jinými a rozumně vynalézaví, si samozřejmě budou schopni i lecos na metodě upravit a doplnit, ale v podstatě to není moc třeba. Důležité je na sobě začít pracovat a vytrvat.
RUŠ přináší pozoruhodné výsledky především z počátku a velmi rychle, ale i po roce praxe ještě může člověk narazit na mentální blok ve svém podvědomí, který se v jeho životě projevuje velice zásadně, avšak který pro něj je natolik trumatický, že ho k němu podvědomí dlouho nepustí. Traumatickým není nezbytně vzpomínka na nějaké fyzické násilí, jak je to častoi presentováno vědeckopu psychologií, a mohou být čistě mentální a přijít i z nepřímé zkušenosti vyprávění, nebo četby. Málo kdo z nás dospělých si totiž uvědomuje, že to, co je pro dospělého záležitost naprosto bezvýznamná a vyřešená, a nad kterou mávne rukou, může mít pro dítě, a to již ve velmi raném věku, nesmírně traumatický dopad, který se s ním táhne i nadosmrti a pocitová traumata mohou lehce sahat do období před porodem.
Myslím,, že Karel Nejedlý s jeho knihou rozhodně stojí za pozornost, a to už i z hlediska mé minimální osobní zkušenosti s jeho metodou, anžto mi zatím okolnosti nepřály, abych se jí začal věnovat důkladně .
Ahoj, Píďalka
1
4
Karel 124 25.09.2015 10:10 Bydliště: Praha a okolí
555
41
730
Knížku jsem měl v ruce a kdekoli otevřeno bylo , bylo to harmonické, a kozistentní. Samosebou platí, že člověk to cesta, a skládáme a rozdělujeme podle svého.
Pokud cesta přestává vytvářet nekonečný příběh nových konceptů, je pravá, pokud se náhled vrací neustále do přítomnosti, je pravý, atp.
Cesta je o radosti, kterou má každá bytost ze svého podílu na životě ostatních.
Díky za připomínku.
Karel
0
2
Brbla 19.11.2015 07:10 Bydliště: Kambodza
777
128
824
Tady jsem narazila na zajimavej clanek, kterej se mnou hodne souzni, tak nejak cejtim, ze "to je to vono" co se tyka odpusteni. Protoze jak chcete donutit sami sebe odpustit? To pak clovek zase prozmenu nasilni sam sebe... Tahle technika se pouziva v samanismu, ale zrejme je skoro stejna, jako v metode RUS.
Ve všech duchovních knihách dneška čteme "Odpouštějte". Je nám předkládáno, že ke štěstí dojdeme, když odpustíme všem lidem a sami sobě. A my slepě posloucháme tyto zvrhlé rady a prohlubujeme svoje neštěstí - a divíme se, že nám to odpouštění nikterak nepomáhá.....čímpak to asi je?
V šamanizmu se používá úžasná technika rekapitulace. Je snadná a vskutku očišťující. Můžete ji dělat kdykoliv a kdekoliv, i přesto se doporučuje zalézt do temného kouta, kde se můžete ponořit sami do sebe. Odtud pochází známá dunkelterapie - terapie tmou. A cože se v této tmě děje?
Napojujeme se postupně na všechny lidi, s nimiž jsme měli kdy problém, konflikt. Pak se od nich lehkým pohybem hlavy odtrhneme. Zpracujeme si tím náš vztah, zpřetrháme nezdravá pouta a POCHOPÍME.
Od tohoto okamžiku BEREME SITUACI JAKÁ JE. Vyřešíno navěky.
Mnoho lidí se této technice vyhne, protože jim přijde zajímavější prát se s obtížným a neúčinným odpouštěním. Říkají si, "jak by to mohlo fungovat, když je to tak snadné?"
V křeťanské praxi - a praxi new age se odpouští - a světe div se, nic se tím neřeší. Potíž je právě v tom odpuštění.
Představte si dva lidi, kteří mají konflikt. Stojí naproti sobě, stejně tak, jako naproti sobě stojí jejich ega.
Jeden z nich řekne "odpouštím ti". Co se právě stalo? Odpouštějící narušil už tak křehkou rovnováhu mezi těmito dvěma lidmi. Povýšil se ! Ze své pozice "milostivě" odpustil druhému a tak ho ponížil!
Pokud to vypadalo, že by se mohlo dojít ke smíru, tak nyní to možné není.
Odpouštějící se postavil do role lepšího, toho, kdo je nad věcí a tak milostivě odpouští. Ale co odpouští?
Z jaké pozice? Z jakého titulu? Co on má co odpouštět? Co má co soudit? Kdo sakra je????? Ten kdo vypustil z úst tato slova, byla jeho pýcha !
A co dál?
Už nic. Rovnováha byla rozbita. Povýšený stojí proti poníženému. Co s tím ještě chcete dělat? Povýšený se postavil do role oběti a tak udělal viníka ze skutečné oběti. Tak, kdo tu má máslo na hlavě?
Jedna věc, kterou si musíme uvědomit je, že SI JSME VŠICHNI ROVNI, i když to kolem sebe moc nevidíme. Jsme si rovni v chybách i dokonalosti. Neexistuje ten, kdo by jen chyboval ( i když se tak může cítit) a neexistuje ten, kdo by byl dokonalý, bezchybný ( i když dokonalost můžeme shledávat právě v tom, že chybujeme ).
Co má na trhu větší hodnotu? Nový hrnek, i když krááásně malovaný, nebo hrnek časem změněný, popraskaný, s tzv.patinou? Přesně! Větší hodnoty má většinou to "popraskané", s chybami. Stejně tak když se vyrábí něco sériově a dojde k chybě (vadě), má to pak mnohonásobně vyšší hodnotu než ostatní, dobré , dokonalé kusy.
Tak proč, když jde o lidskou kvalitu, díváme se opačným způsobem?
Další, co si musíme uvědomit je, že v otázce viníka a oběti NIKDY NEJSME OBĚTÍ. Pokud ji ze sebe nebudeme úmyslně dělat. Nám přeci nikdo neublížil sám od sebe ! My jsme si o to řekli a dovolili jsme to ! Takže JAKÉPAK ODPOUŠTĚNÍ? Komu chcete odpustit? Snad jen sobě, svou hloupost a nevidomost. Jenže, když si odpustíte, ponížíte sami sebe. Kde je pak láska k sobě sama? Kde je milování svého těla, své duše? My si nemáme co odpouštět! My se máme přijmout se všim všudy. Tak to bude v pořádku............ mezi námi a okolím , i v nás samých.
JEDINÉ CO MŮŽETE JE POCHOPIT SITUACI, JEJÍ PŘÍNOS A VZÍT TO TAK, JAK TO JE.
Jedině tak nastolíte rovnováhu mezi dvěma lidmi a již nebude docházet k sekundárnímu vznikání chaosu.
Karel 124 19.11.2015 14:47 Bydliště: Praha a okolí
555
41
730
Bingo Brblo hezký článek,
trochu ni to připomnělo Duška .Mluví vždy o opuštění (starého pohledu),
naproti tomu o odpuštění nemluví nikdy.
jenom např. církev, která se vyvyšuje ...........
Zdar Tvým cestám.
0
1
Píďalka 19.11.2015 16:20 Bydliště: ČR
1379
446
1788
Metoda RUŠ vůbec není o odpouštění, ale o osobním přijmutí věcí, událostí a stavů tak jak byly a jsou, a jde hlavně o odundání, odstavení našeho osobního citového a pocitového náboje z událostí a záležitosti věcí prvotně minulých. Týká se to v podstatě toho, co jsme kdy poprvé považovali a tím pádem stále považujeme za osobně nějakým způsobem nepříjemé, co se nás z nějakého důvodu citově a pocitově dotklo, i když a kdyby se nás to vlastně ani osobně netýkalo. To osobní se týkání nás je stejně povětšinou jen v naší vztahovačnosti.
Jinak lze také říct, že jde o metodu vedoucí k přerušení našich naprogramovaných vzorů, získaných povětšinou kdysi dávno, v raném dětství, které máme tendenci následovat a opakovat, až je nám z toho na blití a na scípnutí, aniž jsme vlastně vnímali, co za hřích si to pácháme sami na sobě.
Dětství je zajímavé období, kdy si dovedeme prožít jako katastrofu už to, že nám upadla na zem zmrzlina. Dospělák přesně tuto situaci, upadlou zmrzlinu, přejde a snad se i pousměje, aniž by si byl vědom, že právě taková příhoda, která mu v dětství způsobila psychologické trauma a o níž se naivně domnívá, že se přes ni už přeci dávno přenesl (však se tentokrát pousmál(a)), ho bude v budoucnosti pronásledovat a to čím dál tím traumatičtějším opakováním nikoliv stejné situace, ale stejné a sílící emocionální zátěže a vázanosti vyvolané stejným principem každého článku řetězce událostí, i když pod jinými scénáři .... upadla zmrzlina, odstěhoval se kámoš, ujela poslední tramvaj, minul postup v práci, starej se zase zasekl v hospodě, utekl(a) partner(ka), utekl život atd.
U metody RUŠ jde o odnaučení se vzoru vlastního citového reagování, který jsme si kdysi pořídili a díky němuž jsme se naučili nějak reagovat na podobné, a na kterémžto reagování zatvrzele, podvědomě lpíme. Jde o vymazávání našich naučených, či jakkoliv získaných emocionálních programů, které nám ztrpčují život, nikoliv o nějaké dílčí řešení, jakým je například "odpuštění" někomu něčeho specifického. Dokud tohle nezvládneme, a že těch programů všichni máme, jen se nám ty události, které naši naučenou reakci vyvolají, neustále vrací v různých obdobách a čím dál tím výrazněji.
Na straně druhé naprosto totéž platí i o našich programech, které nám pocitově a citově vyhovují, a které je lépe ponechat jak jsou. I ty mají snahu se opakovat a přináší nám radost, a tím i spokojenost.
0
4
Poota 19.11.2015 18:11 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Zhruba do šesti let je dítě převážně v hladině Alfa, takže všemu "věří", všechno vnímá mnohem citlivěji a všechno si "zaznamenává" do podvědomí. Ke každému takovému záznamu má navázaný určitý vnitřní pocit, který je buď příjemný a nebo nepříjemný. Kdykoli později se setká s nějakou situací, která v něm vzbuzuje stejný pocit, tak si ji přiřadí k té původní. U negativních pocitů to způsobuje, že nám určitá situace "vadí". Tím nám vlastně signalizuje, že v našem životě proběhla nějaká řada situací, které spojuje právě tenhle konkrétní "pocit".
Naše podvědomí nikdy nic nezapomíná (!), takže si celou tu řadu můžeme zpětně projít až k jejímu prapočátku a všechny ty nelibé pocity vymazat či zneutralizovat. Tím docílíme toho, že nám ta "určitá situace" přestane vadit.
Což ovšem neznamená, že bychom se s ní nějak smiřovali a nebo s ní začali dokonce souhlasit - to ani náhodou. Opravdu jenom osobně nám přestane vadit, že i nadále existuje.
Pak ještě existuje další rovina a tou je naše momentální "vyzařování", které nám přitahuje osoby a situace s naším vyzařováním rezonující. Dokud vyzařujeme negativní pocity, tak se kolem nás dějí samé nepříjemné věci, které jsou v souladu s naším přesvědčením a ještě nás v něm utvrzují.
Když vyzařujeme pozitivně, věci kolem nás se dějí opět v souladu s naším vyzařováním a jsou nám příjemné.
Píšu to sem, i když něco velice podobného bude i v paralelním vlákně, tedy až se k tomu prokoušu v Nejedlém.
0
4
Apas 19.11.2015 21:11 Bydliště: Sev. Morava
451
75
723
Myslím, že k odpuštění dojde automaticky, bez jakéhokoliv našeho úsilí o odpuštění, jakmile změníme náš úhel pohledu na situaci, která nás kdysi zranila (většinou v dětství) a který způsobuje, že stejný zraňující pocit jaký jsme prožívali tehdy,prožíváme i při jiných (zřejmě podobných) situacích .
Když změníme úhel pohledu, ztratí se i příčina, která vedla k potřebě odpuštění. Tudíž už nebude co odpouštět.
0
3
Poota 19.11.2015 21:59 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Jeden z nich řekne "odpouštím ti". Co se právě stalo? Odpouštějící narušil už tak křehkou rovnováhu mezi těmito dvěma lidmi. Povýšil se ! Ze své pozice "milostivě" odpustil druhému a tak ho ponížil!
Proces odpouštění není vůbec o nějaké interakci mezi oběma zúčastněnými. Jde o to, že se cítíme tím druhým nějak ukřivděni třeba jeho nespravedlivým jednáním. K tomu prostě došlo a na tom už nic nezměníme - jeho čin už navěky zůstane stále týž!
Jediné, co můžeme změnit je to, jak to na nás působí. Nepomůže to někomu vykládat a dovolávat se jeho případné podpory. Jediné co nám může pomoci, je zbavit se toho nepříjemného pocitu, který to v nás pořád ještě vzbuzuje. Je to samozřejmě možné i metodou RUŠ, ale teď tady právě diskutujeme možnost to dotyčnému upřímně a z celého srdce odpustit.
Naštěstí ho k tomu fyzicky nepotřebujeme, takže není nutné se s ním kvůli tomu setkat a říkat mu to "do očí" - pokud je dotyčná osoba třeba už několik let po smrti, tak by to ani nešlo.
Proces odpouštění se týká jenom nás samotných a tak si k němu taky vystačíme jenom se svou osobou. Tu druhou osobu si před sebou pouze představíme a této své vizualizaci "do očí" odříkáme, nejlépe nahlas, svůj názor.
Něco v tom smyslu, že to, co nám udělal bylo ohavné, ale nadále ať si to už sebou nese jenom on sám. Že se jakéhokoli spojení s tím co provedl, nemíníme dál nijak zúčastňovat a proto mu jeho čin naprosto upřímně a z celého svého srdce odpouštíme a tím považujeme celou tuto záležitost za dokonale a navěky pro nás uzavřenou,
Na přesné formulaci příliš nezáleží, ale záleží na tom, jak upřímně to myslíme a cítíme. Pokud tuto podmínku splníme, tak zmizí ten nepříjemný pocit křivdy a na celou tu věc dokážeme myslet bez emocí a docela objektivně jako na nějaké svinstvo, které se kdysi odehrálo.
0
3
Brbla 20.11.2015 05:38 Bydliště: Kambodza
777
128
824
...proto mu jeho čin naprosto upřímně a z celého svého srdce odpouštíme a tím považujeme celou tuto záležitost za dokonale a navěky pro nás uzavřenou,
Na přesné formulaci příliš nezáleží, ale záleží na tom, jak upřímně to myslíme a cítíme.
No a to je prave to - rekneme, ze mi nekdo vyvrazdi celou rodinu a ja mu pak "uprimne a z celeho srdce" odpustim? To bych musela nejdriv naprosto znasilnit vsechno zdrave ve mne! Osobne toho proste schopna nejsem, i kdyz pomalu zacinam chapat, ze i takovyhle hruzy "se mely stat"; kdyby to tak nemelo byt, nikdy by k tomu nedoslo. Bylo asi v mych silach to ovlivnit, ale jenom odsud-posud.
Ale ono i kdyz mi jenom zcela umyslne zlomi nohu nekdo 3x tak velkej jako ja, i to se neda odpustit. Ale! Dokazu si "vysvetlit", ze diky nasledkum ty zlomeny nohy jsem dneska tam, kde jsem, a ne v tom letadle, ktery spadlo, napriklad... Navic uz mam pocit, ze celej ten tyjatr s odpoustenim je vymysl krestansky cirkve, stejne jako dalsi pitomosti neslucitelny s prirodni a bozskou podstatou cloveka.
Je to jednoduchy heslo: rozdel a panuj. A tak lidem nakukame vsechny mozny pocity viny, a to i za veci, ktery byly pro predkrestanskou spolecnost "nevinny", pak je donutime nam to na sebe prasknout pri zpovedi (tim mame neustale prehled a kontrolu), pak je nechame odrikat 10 otcenasu (tim jim dame priklad snadnyho odpusteni) a je to. A pokud nekdo nespolupracuje, tak odmitneme oddavat a pohrbivat a krtit, protoze ty blbecci uz stejne davno zapomneli, ze tohle vsechno muze jenom Clovek, dite Boha a Prirody, a ne ta umelohmotna hrabiva cirkev.
0
1
Poota 20.11.2015 12:41 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Brbla napsal(a):No a to je prave to - rekneme, ze mi nekdo vyvrazdi celou rodinu a ja mu pak "uprimne a z celeho srdce" odpustim? To bych musela nejdriv naprosto znasilnit vsechno zdrave ve mne!
Pořád si nerozumíme.
Tím, že mu odpustíš se jenom Ty zbavíš té své vazby na něj a budeš jeho čin posuzovat objektivně, tedy stejně, jako kdyby se to stalo někomu jinému. Neděláš to pro něj, ale pro sebe!
To, že mu Ty odpustíš rozhodně neznamená, že ten jeho čin nějak zlehčuješ a nebo mu ho nějak promíjíš - to ani v nejmenším. Za to, co provedl, si trest zaslouží a Tvoje odpuštění to nijak neovlivňuje.
Pokud mu odpustit nedokážeš, tak se nikdy nezbavíš toho pocitu křivdy nebo nespravedlnosti.
Můžeš mi věřit, mám to vyzkoušené.
0
2
Brbla 20.11.2015 13:22 Bydliště: Kambodza
777
128
824
Hm, asi nerozumime - ty tu zminujes odpusteni a prominuti, coz me splyva vicemene v jedno... Ale uz mnohokrat ten pocit krivdy v zivote presel a vyzmizikoval se, kdyz jsem se ohledla na tu nit moji zivotni poute. Kdyby se ta krivda nestala, tak jeste porad drepim na puvodnim miste a bojim se, kdy prijde znova. Takhle me to i pres moji vrozenou lenost donutilo jit nekam jinam, kde tyhle strachy nemam a je mi o moc lip.
Takze? Nakonec to vsechno asi tak melo byt. I ten pocit krivdy zmizel. Ale odpustit? To se neda, krivda zustane krivdou, da se jenom odriznout aktery od sveho zivota a pokracovat v zivotni pouti nejlip, jak to jde.
0
0
Poota 20.11.2015 13:37 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Brbla napsal(a):.. ty tu zminujes odpusteni a prominuti, coz me splyva vicemene v jedno...
V tom je právě ta chyba, jsou to dvě naprosto odlišné věci.
Něco jiného je někomu něco odpustit, kdy to tím odpuštěním přesouváš do své škatulky "vyřízené záležitosti", ale v žádném případě mu tím nic nepromíjíš a ze všeho nejmíň pak jeho zasloužený trest, ať už k němu dojde tady na zemi a nebo až "tam nahoře".
0
0
farkas 20.11.2015 14:50 Bydliště: Střední Čechy
2929
344
3995
Když budou všichni jako ovečky, nechají do sebe mydlit a budou donekonečna promíjet a odpouštět, naroste zlo do obludných rozměrů.
Člověk je naprogramován na útěk nebo útok. Preferuji to druhé.
Pak možná příjde čas na odpuštění.
0
2
Poota 20.11.2015 15:17 Bydliště: Praha
9069
603
7583
farkas napsal(a):Když budou ... donekonečna promíjet a odpouštět, naroste zlo do obludných rozměrů.
Taky Tě mýlí pojem slova "odpouštět" a spojuješ si ho s nějakým promíjením a netrestáním zla. Tím, že někomu odpustíš, tak se jenom zbavíš vazby na něj a na jeho čin, kterým Ti ublížil, vlastně si jenom vyčistíš svoji psychiku od negativní emoce. To odpuštění není žádný "útěk" od něčeho a nebo před něčím.
Přitom samozřejmě dál jeho čin neschvaluješ, odsuzuješ a usiluješ o jeho potrestání, takže ten "útok" Ti i nadále zůstává.
Mám pocit, že si to pořád ještě spojujete s tím křesťanským "kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem" a nebo "udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu i druhou". A případně ještě "pomsta patří Bohu" z téhož zdroje.
To je všechno špatně. To co tu píšu je o něčem úplně jiném - je to prostě jenom "odpusť a potrestej".
Odpouštíš kvůli sobě a trestáš kvůli ostatním a aby se zlo nešířilo.
Je to jednoduché, ale jak vidím, obtížně se to chápe
0
3
Píďalka 24.11.2015 09:59 Bydliště: ČR
1379
446
1788
"Právě na odstraňování veškerých negací slouží růžové brýle."
Dovolím si nesouhlasit, protože to za těmi brýlemi zůstává nezměněné. Metoda RUŠ naopak brýle sundává, hlavně pak černé opalovačky. Jde k primárním příčinám našich pocitových negací, které nám brání se dívat s nadhledem na opakované situace v životě, stejně jako na lidi kolem nás, a specielně na ty, se kterými jsme příbuzensky svázaní.
Jako druhou osobu jsem čistil a tím řešil svůj vztah k sestře. Nejdříve RUŠ a potom mi bylo doporučeno si ji posadit k imaginárnímu táboráku. Provedl jsem. RUŠka mne definitivně alespoň zneutralizovala a zbytek přišel sám.
Séstři se na mne přes táborák okamžitě rozkřičela z plných plic, jak si to představuju a jaké to se mnou měla trápení. Namísto, abych se zapřel v kramflekách, jako vždy, jsem se ve skutečnosti začal řehtat jak kůň. Došla mi totiž ironie našeho vztahu a že jsme měli naprosto stejný problém. Že je ale vše relativní, měli jsme na něj i velice opačný náhled od samého začátku našich vztahů.
a) Můj náhled - Já, jako o hodně mladší brácha, jsem jí furt visel za zadkem jak ocásek. Měl jsem problém s tím, že jsem byl odstrkovaný, byla na mne zlá, a těžko jsem to nesl.
b) Její náhled - Já, jako o hodně mladší brácha, jsem jí furt visel za zadkem jako ocásek. Byla nucena se o mne do značné míry starat, namísto aby se věnovala sobě, těžce to nesla a hold jsem to odnášel asi hlavně já, coby příčina jejích strastí.
Náš problém byl naprosto společný, ale přesto diametrálně opačný díky naší rozdílné pozici. Rozumově jsem to do nějaké míry chápal i dřív, ale citově jsem to nebyl ochoten a schopen přijmout. Přitom k jsme k celé situaci ani jeden nijak nepřispěli, jenom jsme na ni každý po svém reagovali. Objevil se mi širší, rodinný záběr.
No a s tím řehtáním přišla ohromná úleva, protože mi došlo, že jí nemám vůbec co ani vyčítat, ani odpouštět, a stejně tak sobě. Stačilo se zbavit své pocitové závislosti na svých vzpomínkách, abych se na ni mohl dívat hodně jinak, více méně nezaujatě, a hodně jsem na tom vydělal a vydělá i ona, protože jsem přestal tu zmizelou negaci vysílat, tím ji ona přestala přijímat a až dojde resonance mého bývalého vysílání, možná i jejího zpětného a asi taky i originálního, budu mít po těch hodně dlouhých letech sourozence, o kterého stojím, a ona nejspíše taky.
To vůbec neznamená, že nemá v mých očích "chybu" a obráceně. Jenom to znamená, že došlo k úžasné změně v přístupu, alespoň z mé strany, a to se nutně začne, a už vlastě začalo zrcadlit. Dalo by se říct, že jsem odhodil jedny velmi tmavé opalovačky, které jsem si nasoval vždy, kdy jsem na sestřičku jen pomyslel, nemluvě o tom, když jsem se s ní setkal. Jak to má ona, o tom si s ní ještě pokecám a jsem si jistý, že to tentokrát dočistí v našem vztahu kde co, o čem ani nevím a to i v ní.
Mezi námi, proto se metodou RUŠ čistí jako první rodinné vztahy a to především s matkou, ale to je všeobecně a individuálně to může být někdo jiný. To záleží a tom, s kým máme největší problémy. My, s kým máme největší problémy. To neznamená, že je má on(a).
0
3
Poota 24.11.2015 17:01 Bydliště: Praha
9069
603
7583
Nejedlý má ve své knize jeden hezký příklad toho, jak různě mohou lidé vnímat tutéž konkrétní situaci, když ji posuzují na základě svých zkušeností a domněnek.
Ve vlaku v jednom kupé spolu cestují matka s dcerou, Ir a Angličan.
Vlak vjede do tunelu a v nastalé tmě je slyšet mlasknutí a hned po něm pořádnou facku. Když vlak vyjede z tunelu, tak má Angličan červenou tvář.
- Matka uvažuje: ten drzý Angličan políbil moji dceru, ale protože jsem ji dobře vychovala, tak mu za to dala pořádnou facku.
- Dcera uvažuje: ten šarmantní Angličan se v té tmě spletl a políbil místo mně moji matku, takže od ní chudák dostal facku.
- Angličan uvažuje: ten drzý Ir v té tmě políbil dceru, ale facku jsem místo něj dostal já.
- Ir uvažuje: tak to se mi povedlo - v příštím tunelu zase mlasknu a tomu anglickému mamlasovi vlepím další facku.
Z toho je krásně vidět, jak snadno se můžeme zmýlit ve vnímání skutečnosti
Pokud bych měl metodu RUŠ nějak definovat, lze ji považovat za návod k použití "Jak spasit svou duši a tím sebe", ve zkratce S.O.S. = Save Our Souls = Zachraňte (ale i zachraňme) Naše Duše, čemuž jsme naučeni se bránit, oproti všem populárním návodům "Jak spasit svět", ve zkratce B.T.S. = Blame Their Souls = Obviňuj Jejich Duše, která je předmětem všech náboženských i politických demagogií.
A jsme zpět u spasitele. Kde kdo čeká jakéhosi spasitele, nějakého všemocného, nebo alespoň mnohamocného někoho, něčeho, sám byvše ve svých představách malomocný, a přitom je spasitel v každém z nás. Ukazovat prstem je výsadou slabochů, ať již ukazují na cokoliv, kohokoliv, krom sebe.
Podpořte chod fóra 