Skupina pronásledovaných kolonistů dlouho putovala krajinou. Byli mezi nimi muži, ženy i děti, ale všichni se chovali jednotně, jejich kroky řídil chvat. Již celé měsíce neznali nic jiného, než útěk. Ten se pozvolna měnil v usilovné hledání prostoru, kde by zřídili svůj nový domov. Až jednoho dne vstoupili do čarovného místa, kde se jim všem na první pohled zalíbilo. Tehdy mezi staršími padlo rozhodnutí, že tady na chvíli zůstanou. Prozatím jen na pár dnů, nikdo netušil, jak k nim zdejší prostředí bude přátelsky nakloněné.
Z kůží, které je po celou dobu putování jen nesmírně tížily, postavili stany. Potom se všichni vydali do okolí na prohlídku nejbližšího místa a sběr jedlých plodů, které by tu případně mohli nalézt. Výsledek byl poměrně radostný. Neobjevili sice žádné ovocné stromy ani keře, ale rostly tu jakési hlízy topinambury a občas objevili celé shluky květenství pupavy, která se v kuchyni též dá použít namísto kedluben. I lovci byli nadmíru úspěšní a skolili nedaleko statného divočáka, takže se konečně celé společenství do sytosti nají.
Po večeři všichni padli na místě, kde zrovna seděli, jak je zmohla nekonečná únava úmorné cesty, kterou právě podstoupili. Ani hlídky nestačili rozestavět.., což bylo hrubé opomenutí, ale hvězdy samy nad nimi držely stráž, proto je nemohlo postihnout nic zlého.
Teprve druhý den tábor začal fungovat. Starší rozdělili úlohy celému kmeni; byly vytyčené priority, jež je nutné za každou cenu zachovávat. Vyčištěna a prohloubena studánka, která se vlastně včera stala rozhodujícím motivem pro výběr tohoto místa, a fixování jejího prostoru i dna kameny. Taktéž odtoková stružka byla prohloubena, aby se voda volně nerozlévala do okolí a nevytvářela podmáčené lokality půdy. Mezitím další skupina klučila nejbližší prostor pro větší přehlednost i přístupnost vznikající osady.
Ani si to neuvědomili, ale uplynulo pár dnů, během nichž nenastal žádný větší zádrhel, zdálo se, že zdejší místo je ochotno nové osadníky přijmout. Tehdy bylo rozhodnuto vytvořit a osít malé políčko jižním směrem od kolonie, kde nestálo tolik stromů. Alespoň rychle rostoucí plodiny ze semen, jež s sebou vezli, navíc chtěli zkusit místní topinambury produkovat v hojnější míře. Celá zdejší krajina jevila charakter druhé úrody, takže ještě měli čas začít sázet, pokud se k tomu rychle odhodlají.
Uplynulo několik týdnů tvrdé práce, zatímco se tábor rychle vzmáhal. Lidé pookřáli a cítili se silní, konečně je přestala pronásledovat tíha osudu a jejich činy přinášely odměnu v podobě vnitřního klidu a naplnění. Po stránce materiální byli zabezpečeni docela dobře, oblast jim poskytovala vše potřebné k životu a zatím se nikde nesetkali s žádným nebezpečím.
.....................
Jednoho dne se však docela mladý a nadějný lovec mezi ně nevrátil. Vydali se ho tedy hledat, mezitím čekali marně několik dnů, ale jako by se pod ním země slehla, nenalezli po něm víc ani stopu. Netušili, co ho potkalo, ale v jejich mysli klíčila představa nebezpečí, jenom ji ještě nedokázali přesně pojmenovat. Bylo ustaveno, že nikdo se mimo osadu nesmí pohybovat sám. Vždy alespoň dvojice, případně malý hlouček lidí, kde jeden dává pozor na druhého. Tohle se totiž nikdy nesmí opakovat, není přeci možné, aby si jen tak někdo zmizel!
Leč zhruba po týdnu se podobný jev opakoval. Tentokrát však bylo zjištěno, že tento mladý a statný muž snad vůbec neopustil tábor. Večer si šel normálně lehnout do svého stanu a ráno už ho nikdo nespatřil. Opět se stejným výsledkem. Znovu jen beznadějné hledání v prostoru na míle kolem. Přitom stráže byli celou noc na svých místech a bděli. Žádné stopy po násilí.., žádný hluk ani výkřik. Jakoby se sám dotyčný neslyšně vykradl ze svého obydlí, opustil osadu a odkráčel do neznáma.
Tentokrát už ale všichni zareagovali. Zasedla porada kmene, na níž se jednomyslně shodli v názoru, že toto místo není tak úplně nevinné. Proto rozhodli kolem tábora vytvořit silnou palisádu ze stromů, jež je všude dokola obklopovaly. Tím se prosvětlí nejbližší prostor a stráže budou mít alespoň nezakrytý výhled do krajiny.
Již následující den začali kácet a zpracovávat kmeny. Jakmile však nezakrytě vyjádřili tento úmysl, něco se v prostoru změnilo. Jako by stromy samy vůči nim stály v němé výhrůžce, jako by každé tnutí do jejich dřeva probouzelo jakýsi odvěký niterný hněv. Od toho okamžiku se všechno přestalo dařit. Lidé chodili spát se strachem a v noci se probouzeli hrůzou. Dalších několik lidí zmizelo. Tentokrát i jedna žena a dvě děti. Mizení tedy nebylo vázáno toliko na muže, i když počtem rozhodně převažovali. Zdálo se, že v nebezpečí je spíše mladší věková skupina, byť posléze vyvanulo i pár starších, jež byli přímo členy rady.
Konečně palisáda stála v plném rozsahu do výše necelých čtyř metrů s ochozem nahoře pro stráže. Hlavní brána byla tvořena třímetrovými obloukovými vraty zajištěnými zevnitř bytelnou kládou. Všechno svázáno, vyztuženo pro případ nájezdu. Jako by se hněvem stromů a lidskými ztrátami v ostatních probudila sveřepost a oni se připravovali na nějakou pomyslnou válku. Pořád však kolonie čítala více než čtyři pětiny osadníků z původního množství, což v podstatě nabízelo velikou možnost prosperity, pokud nyní jejich oběti ustanou.
A všechno tomu nasvědčovalo. I hněv staletých velikánů posléze ustoupil, když je lidé přestali podtínat. Zjistili totiž, že s úbytkem stromů jim někam mizí veškerá voda. Studánka jim po čase úplně vyschla, ale na jiném konci osady vyhloubili studnu. I v ní se však podzemní hladina začala povážlivě snižovat, jak ubývalo okolních stromů. Stráže však pořád ještě neměli zcela volný výhled, i když z původního porostu zůstávalo jen pár nejmocnějších a tím i nejkrásnějších jedinců.
Najednou jim bylo líto všech těchto činů. Bylo jim líto vlastních obětí i krajiny kolem. A tak přicházeli a prosili stromy za odpuštění. Dožadovali se před nimi práva na vlastní život, když konečně byli ochotni uznat právo jejich. Tím nakonec přeci jen došli smíření. Sami se sebou i s nimi.
Zhruba jednou týdně z jejich řad však nadále někdo mizel. Tím se jejich počet neustále snižoval, i když ostatní přiváděli na svět své potomky a vedli si po všech stránkách úspěšně a dobře. Všichni ale byli ochromeni tím počátečním bojem, proto první rok už proti tomu nic nepodnikli. Ať jejich hlídky strážili sebelépe, stejně se jim pořád cosi dostávalo dovnitř, co způsobovalo jejich ztráty. Při měsíčních nocích postupně vypozorovali, že se jedná o jakési stíny, které se zneviditelní u kmenů stromů, ale jsou tam a číhají na vhodnou příležitost. Oheň nepomáhal, konvenční zbraně, jako sekery, luky a šípy, také ne.., prostě se stíny v žáru pochodní rozplynuly, ale vzápětí, když se stráže vrátili na palisády, byly tam znovu.
Nepomohlo ani rozdělání ohně v těsné blízkosti stromů, to potom všichni slyšeli jakési vysoko vibrační kvílení, nikdo nemohl spát a každý měl pocit, že se zblázní. Proti stínům nebylo možné bojovat. Jak je však někdo zahlédl, vyhledaly nejbližší strom, přimkly se k němu a splynuly s jeho kůrou. Někdy však bylo možné vypozorovat, že některé stíny se pohybují ve větvích, ba i na samém vrcholku stromu. Po planině jen chvatně přecházely, tedy spíše se přelévaly od jednoho kmene k dalšímu. Někdy měly podobu lidí, někdy vlků a jindy jen jakési améby, co natahuje svá chapadla z jednoho prostoru do druhého.
Nakonec bylo všem jasné, že pokud neporazí všechny stromy, nikdy nenaleznou klid a stále z nich někdo bude obětován. Začali s tím pozvolna a srdce jim krvácelo. Stromy se na ně, kupodivu, již nezlobily a přijímaly svůj osud statečně a hrdě. Jenomže voda ve studni jim mizela před očima. Nakonec v okruhu tábora zůstal stát jediný strom, ten nejmocnější, úžasný a velkolepý, zatímco poslední zbytky vody ve studni tak tak stačily na pokrytí žízně všech.
Tehdy se znovu zastavili v hrůze, že nemohou jednat. V noci pak viděli, jak všechny stíny z celé oblasti se stahují k tomuto jedinému stromu. Teď už chápali, koho mají před sebou a kolik těch hladových duší vlastně je, ovšem nebylo jim to nic platné. Buďto ten strom porazí a osvobodí se tak od nebezpečí, ale hned vzápětí zemřou žízní, anebo budou vyčkávat, trpět a odevzdávat Stínu svou povinnou daň.
Jak se rozhodnou, nikdo neví. Dodnes to není jasné žádnému z nich. Jen se učí žít se svými stíny, rozumět jim a chápat odkud povstávají. A to je všechno, co dosud v tom smyslu učinili.
0
0
Crabat 06.11.2020 18:50 Bydliště: Krušné hory
11
2
5
Ten příběh je paralela s vnitřními zákony mysli a léta jsem nad tím obrazem přemýšlel. Až najednou lup a byl tady. Věděl jsem, že ho jednou napíšu a to se posléze i stalo.
Stromy zde symbolizují ideje naší mysli, zatímco rozhodování kolonie vyjadřují veškeré činy subjektivního projevu. Myslíme si, že něco musíme udělat a že je to správné, ale až teprve čas ukáže, jak moc jsme se možná mýlili. Společnost (my, ovlivněni názory druhých) zde staví nesmírně složitou a nákladnou palisádu, přičemž její výsledek na věc (tedy ochranu před stíny) je úplně nulový. Má však katastrofální vliv na prostředí a všechny stromy (ideály), které jsme v sobě od mládí nechali růst.
Na druhé straně je pravda, že obětujeme-li něco vyššímu ideálu, vybarvuje se ten do stále mocnější i krásnější podoby. Jak z krajiny mizí ostatní stromy, stávají se ty, co zůstanou, úžasnými solitéry a teprve skrze ně pochopíme podstatu krásy. Nakonec to naše mysl zaregistruje a skloní se před tím.
Teprve pročištěním našeho vědomí a rozpoznáním skutečných hodnot jsme schopni zachytit podstatu vlastních stínů. Zpočátku si můžeme dovolit být radikální a podtínat všechno, co se nám nelíbí. Ale jak čas postupuje, začínáme si uvědomovat, že tím vlastně v sobě mýtíme i ono ušlechtilé, jež původně symbolizoval hluboký hvozd kolem nás. Nutnost vlastních přinášených obětí nás však bičuje k činu, neboť se nám ztrácí positivní jednání v situacích, na něž jsme chtěli reagovat. Ale jakoby to vzápětí bylo vymazáno z naší mysli tím, jak jsme se nedokázali v patřičný čas rozhoupat k činu. (Mizení lidí, tedy v tomto případě dobrých skutků z našeho vědomí.)
A ve jménu těchto činů se rozhoupáváme k té nepředstavitelné selekci, kdy jsme schopni všechno kolem sebe pokácet, jen abychom nalezli skutečného viníka. Nakonec.., přes všechno to sebezapírání, kdy zbyde jediný strom, jediná idea, která nás ještě drží při životě a jíž bylo v podstatě obětováno všechno; se nám konečně ozřejmí, že jsou to stíny naší mysli, našeho ega, které nám tohle všechno způsobily. Ovšem my se jich nedokážeme plně zbavit, pokud v sobě nenalezneme odvahu podtít i onu nejvyšší ideu, kvůli níž jsme celou tuhle hrůzyplnou cestu nastoupili.
Za našimi ideami se totiž zároveň skrývají i všechna hnutí ega a tou měrou, jak některou z nich povyšujeme vzdáním se ostatních, nalepují se na ní automaticky i všechny naše Stíny. Avšak nemůžeme ji podtít, obzvláště když zbyde už jen jediná!., jinak bychom tím vyvrátili vlastní podstatu (v našem příběhu zemřeli žízní). I když toto jediné by bylo účinným řešením.
Celý příběh chce vyjádřit, že naše činy jsou tak dobré nebo tak špatné, podle toho, jak se na celou věc díváme. My totiž nejsme v některých věcech positivní a v úplně odlišných vlastnostech se vyjadřujeme negativně, ale přímo v tomtéž. Každá lidská vysoce extrapolovaná hodnota je tak dobrá a zároveň tak špatná, jen záleží na úhlu našeho pohledu. Dobrá, pro onu ideu sebepřekonání v jejím jménu, špatná, pro onu míru ega, které se za ni skrylo.
A včil teprve člověče mudruj.
0
1
martin11 06.11.2020 19:35 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Crabat napsal(a):Ten příběh je paralela s vnitřními zákony mysli a léta jsem nad tím obrazem přemýšlel. Až najednou lup a byl tady. Věděl jsem, že ho jednou napíšu a to se posléze i stalo.
Stromy zde symbolizují ideje naší mysli,...
...zdravím "nového člena"...z Krušných hor... zatím jen ...každý máme svůj strom....
osobně jsem si zasadil Jinan Biloba...a doufám, že s ním dožiju...zasadil jsem ho před patnácti roky... osobně jsem / old..70*/
0
0
Crabat 06.11.2020 20:02 Bydliště: Krušné hory
11
2
5
Zdravím Martine a jsem moc rád, že jsem tyhle stránky objevil. Ke stromu Ti blahopřeji a chci se zeptat, zdalipak jsi také postavil dům a zplodil syna? Abys naplnil naše odedávné předurčení.
0
0
martin11 06.11.2020 20:29 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Crabat napsal(a):Zdravím Martine a jsem moc rád, že jsem tyhle stránky objevil. Ke stromu Ti blahopřeji a chci se zeptat, zdalipak jsi také postavil dům a zplodil syna? Abys naplnil naše odedávné předurčení.
...jojojo...jsem *1950...dům jdem postavil... a přišel jsem o něj, syna zplodil...nic moc, zakže jsem zasadil strom .... Jinan...a ten mě skutečně patří...je jediný, kdo se mě odvěčí....lékař diagnostikoval jakousi chorobu... a ten jinan ji léčí...zatím nebudu specifikovat ...jsem rád, že jsi objevil OMFORUM...vítej zde martin11
0
1
Crabat 06.11.2020 20:41 Bydliště: Krušné hory
11
2
5
Děkuji Martine a posílám pozdravy do Mělníka. Nechť všechno dobře dopadne, jsi zdravý jako buk, střechu nad hlavou a pohodlí domova ať vždy máš, též tví potomci prozří a naleznou svou cestu.
0
0
martin11 06.11.2020 20:53 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Crabat napsal(a):Děkuji Martine a posílám pozdravy do Mělníka. Nechť všechno dobře dopadne, jsi zdravý jako buk, střechu nad hlavou a pohodlí domova ať vždy máš, též tví potomci prozří a naleznou svou cestu.
dííík ...nebo nevím co máš raději ...martin
0
0
Crabat 06.11.2020 21:09 Bydliště: Krušné hory
11
2
5
Určitě neurazí.
0
0
martin11 06.11.2020 21:18 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Crabat napsal(a):Určitě neurazí.
martin
0
0
Crabat 06.11.2020 21:30 Bydliště: Krušné hory
11
2
5
Krása nádherná. Ale teď zpátky k úvahám o naší psýché.
0
0
martin11 06.11.2020 22:21 Bydliště: ...v garáži s Trabantem P 50 R
6832
109
3636
Crabat napsal(a):Krása nádherná. Ale teď zpátky k úvahám o naší psýché.
...tak zítra...je třeba jít spát
p.s. ...i sny nám něco napoví..
...každý máme svůj strom.... 
osobně jsem / old..70*/ 
Abys naplnil naše odedávné předurčení.
...jojojo...jsem *1950...dům jdem postavil... a přišel jsem o něj, syna zplodil...nic moc, zakže jsem zasadil strom .... 
...jsem rád, že jsi objevil OMFORUM...vítej zde 
nevím co máš raději ...martin 
martin 
Podpořte chod fóra 